První sníh napadal už na led.
Řeka pozvolna zamrzala, loďka byla vytažena na břeh a uložena dnem vzhůru pod starý přístřešek vedle hromady sena. A mně začínala práce. Sněhový poprašek jsem uvítal. Usnadňoval
mi odhalovat stopy kožešinové zvěře, na niž jsem líčil pasti, nejrůznější nástrahy a případně si i vyhlížel vhodný posed pro střelbu. Byl jsem pryč celé dny a leckdy i přespával v lese, neboť za norky bylo nutné ubírat se hodně daleko.
Se zimou se stávali poněkud dotěrnější vlci, ale kdykoliv se přiblížili na neúnosnou vzdálenost, stačilo mi po nich hodit pár hořících větví, dokud si nespálili kožich, nebo zastřelit z kuše vůdce smečky, a potom odtáhli jinam.
Ve srubu bylo dobře a zásob jsme měli požehnaně.
Větve a odřezky z padlých jedlí nám bohatě jako palivo vystačilo na celou zimu. Z jedné strany světnice nás hřála pec a z druhé se linulo teplo ze stání našich kobylek. Má paní měla neuvěřitelnou radost, když jsem po příjezdu z Pelhřímě vybalil vázu a postavil ji na stůl. Lámala si hlavu, čím by ji
měla vyzdobit, když květy zmizely s podzimem. Nakonec svázala bohatou kytici snítek z modrého vřesu. Potom ještě přidala do vázy jmelí, jemuž lidé z její vesnice přisuzovali čarodějnou moc. Odmítal jsem takovou pohanskou pověru, přesto mě vyhnala až do vrcholu koruny obrovité olše, abych tam tu věčně zelenou rostlinku nařezal.

Blížily se Vánoce.
Moje žena už uměla psát a trochu číst.
Často si slabikovala v mých dvou svitkách, i když obsahu nerozuměla ani za mák, neboť byly psány latinsky. Tím prvním byly životopisy Ludmily a Václava od mnicha Křišťana, jímž mě obdaroval Radim. Druhým svitkem byly fragmenty z knih apoštola Matouše a také pár verset ze Zjevení svatého Jana. Opsal jsem si je během jedné zimní nepohody v německé osadě. Přestože mě čtení posilovalo po celá ta léta odchodu z domova, Zubřici se to moc nelíbilo, přestože jsem jí obsah překládal.
Tvrdila, že nevidí důvod, proč by se ona měla těšit na apokalyptický konec světa, když je jí mnohem lépe na Slunečním kameni. Rozplakala se však nad sebeobětováním Ježíše Krista a radovala se z jeho zmrtvýchvstání, nechávala si donekonečna vyprávět o neposkvrněném početí panny Marie, nad nímž vrtěla hlavou, ale o to víc byla nadšena křesťanskými oslavami mesiášových narozenin.
Občas se na mne dlouze zadívala a nechávala si opakovaně vysvětlit, proč jsem křesťanem rád, když nebýt křesťanem je mnohem jednodušší.
„Mám za to,“ odpovídal jsem, „že deset přikázání, jež nám dal Hospodin, jsou nejlepší zákony, jaké kdy kdo vymyslel. A také proto, že Kristus se raději nechal ukřižovat, než by tu pravdu popřel.“
Rovněž tak jí nešlo do hlavy, že Ježíš byl Žid a na ten kříž ho dohnali souvěrci. Velmi dlouho nemohla pochopit, proč obdivuji naše svaté, knížete Václava a jeho bábu Ludmilu, když to byli Přemyslovci a tudíž moji nepřátelé. Stálo mě nemalé úsilí vysvětlit jí, že velikost lidí se netvoří původem, ale jejich skutky.

Jednoho nedělního rána mě vzbudila.
„Podívej se, můj pane!“ vyhrnula halenu a obnažila si kousek ňadra. „Vidíš tenhle terč?“
„Jistě,“ pravil jsem rozespale, ale pohled na veliké a růžové okruží, obklopující prsní bradavku mě ihned probral. Chtěl jsem se jí dotknout. „To se mi líbí...“
Plácla mě něžně přes ruku. „Tenhle terč se sice mužům líbí, ale vůbec není stvořen pro ně. Víš to?“
„Ani ne...“
„Ten mají ženské kvůli tomu, aby se jejich novorozeňata správně trefila a našla i snadno potravu,“ vysvětlovala, „a mně na tom místě naštěstí nepostihlo žádné tetování.“ Znovu se s povzdechem zahalila. „Jenže až maličký Jaroslav pořádně prohlídne, bude mít sice můj cumlík v pusince, ale očičkama bude koukat na ty prasečinky kolem, viď.“
„Dítě z toho nemá rozum.“
„Ba ne, můj pane,“ pohoršila se, „to se neví! Jestli bude chytrý po tobě, určitě si zapamatuje, jaké mu jeho máma ukazovala šeredné obrázky. A co si potom o mně pomyslí? A co si bude myslet o tobě? Řekne: -- Otče můj, jak jsi mohl něco takového svojí paní dovolit? --“
Asi jsem byl ten den natvrdlý. „A co mám dělat?“
„Podívej!“ ukázala mi pokreslený kus březové kůry. „Tady jsem si podle odrazu z plíšku obkreslila z mých prsou všechny obrázky. A napadlo mě, že člověku, co umí kreslit, postačí udělat pár čárek a třeba z téhle vystrčené zadnice se může stát hruška.“ Poklepala ukazovákem na jinou sprostou kresbu. „Na tenhle žalud stačí přidělat dvě tečky jako oči, dvě čárky jako nos a pusu, vespod se pak přikreslí ručičky a nožičky. Bude z toho panáček. Když mi na kůře ukážeš takové čáry, vytetuju si všechny ty úpravy, až budeš na lovu.“
Začalo mi svítat. „A kvůli jakému dítěti bys vlastně chtěla udělat tyhlety opravy?“ zeptal jsem se tiše.
„Kvůli tomu, cos počal v mém břiše.“
„Bože můj!“ vykvikl jsem. „To je mi nadělení!“
„Je to nadělení, můj pane.“
Nebyl jsem schopen chvilku promluvit.
Ďobla mě prstem do ramene. „Jsi rád?“
„A jak!“ zaskřehotal jsem radostně a cosi zablekotal, neboť se mi nepodařilo najít žádná patřičně vhodná slova, ale poklekl jsem před ní, trošku ji odhalil, ona se usmála a já ji pokorně na životadárné prsy políbil.
Pohladila mě po vlasech a zamrkala. „A je tohle ta naše společná chvíle?“
Nemohl jsem si hned uvědomit, nač žena naráží a chvíli mi trvalo, než jsem si vybavil náš rozhovor z parného léta v jeskyni, kdy mi nabídla to zprvu zamlčené víno.
„Ano, ale nejen společná chvíle!“ řekl jsem po chvilce a připomněl jí, že tehdy šlo i o otázku tajných přání. „Vůbec nevím, co bych si v životě mohl přát ještě hezčího, má paní.“
Odskočila spokojeně do jeskyně a vrátila se s maličkou amforou. Nalila rudou tekutinu do bronzových pohárků, sotva na prst, a ťukli jsme si. Krásně to zazvonilo a kupodivu ten cinkavý zvuk se rozhlaholil do škály dalších tónů a rozezněl se i dál, kamsi až k řece a možná i za ni.
„Slyšíš taky andělský zvonění?“ zeptala se moje žena očarovaně. „Bože, to je krása!“
Vyhlédl jsem ven do zasněžené krajiny. V zátočině zamrzlé řeky se objevilo koňské spřežení. Mělo na postrojích zvonečky a táhlo za sebou sáně. Za nimi se ihned vynořily další sáně, naložené zásobami píce a potravin. Jejich spřežení zase zvonilo jinými tóny. Za nimi je následovalo asi deset jezdců a dobře tři tucty pěších ozbrojenců.
Někteří drželi na řemenech psy.
Byli zcela zachumlaní v kožešinových pláštích a měli na hlavách naražené čapky z beranů. Železné přilby nesli kvůli mrazu pouze zavěšené na řemenech u pasů. Když zastavili u našeho břehu, dva muži z prvních saní vystoupili, a teprve teď bylo vidět, že i oni nesou pod plášti těžké meče.
„To nezvoní andělé,“ oznámil jsem ženě.
Zamračila se. „A kdo tedy?“
„Knížecí vojáci.“

Ti dva se vydali k domu.
„Jsi Jaroslav, lovec kožešin?“
„Ano,“ řekl jsem a ukázal na Zubřici. „A tohle je moje žena.“
První muž pozdravil. „Jsem Tyr, hetman vojska komořího z Vitorazi,“ představil se a ukázal na toho druhého. „A tohle je písař Perk.“
„Bůh s vámi, křesťané!“ pozdravil písař.
„Můžeme si pohovořit?“ zeptal se hetman.
„Jistě, pojďte dál a přijměte místo u našeho stolu.“
„Děkujeme,“ pravili Vitorazští a posadili se.
„Máme ti vyřídit,“ ujal se slova písař Perk, „že náš komoří přijal oznámení o tvých úmyslech a potvrdil tě jako svého lovčího v kraji kolem Pelhřímě.“
„A taky ti máme poděkovat za dopadení zlosyna Kerimaka, jenž napáchal velkou škodu na zboží v Pelhřími,“ doplnil ho hetman Tyr. „Při cestě nazpátek do Vitorazi ho dopravím před cudaře, aby se u soudu zodpovídal za své skutky.“
„Proč si neodložíte kožichy?“ zeptala se žena. „Můžu vám nalít horký lektvar z bobulí šípku a z medu.“
„Díky,“ kývl velitel, „ale pláště si jen rozepneme, velmi spěcháme, abychom se ještě za světla dostali do vesnice pohanů. V Pelhřími přislíbili, že nás k nim dovedeš, lovče, nebo alespoň ukážeš cestu.“
„Nejdřív se osvěžte,“ pravila žena a nalila jim.
Hetmanovi zasvítila pod kožichem drátěná košile, byl opásaný řemenem a pochvou s mečem. Písař držel v rukách jakýsi vak a zadíval se na Zubřici. „Lovcová, mohla bys donést také trochu toho horkého moku i lidem venku?“ požádal.
Zubřice odběhla s velkým kuthanem horkého nápoje k řece, aby ho nabídla i čekajícím mužům na mrazu a teprve po jejím odchodu otevřel písař svůj vak.
„Pohleď do toho pytle, lovče!“
Ten pohled se mnou pořádně zacloumal.
Neviděl jsem uříznutou hlavou poprvé, ale v tuhle dobu jsem něco takového nečekal. Z mrtvého obličeje na mne hleděl zlatohlav, tentýž, co velel loupežným německým vojákům.
„Znám toho muže,“ řekl jsem.
„Odkud?“
„Viděl jsem ho dvakrát,“ odpověděl jsem. „Poprvé, když mě loňského jara donutil, abych mu vydal úlovky. Podruhé letos na jaře, kdy tady, na Slunečním kameni, odcizil mojí ženě osm usní z jelení kůže, mně jednu a přitom mě praštil do hlavy.“
„Můžeš potvrdit svým slovem, že jde o téhož muže?“
„Ano, mohu. Říkali mu Ditrichu.“
„Povím o tvém prohlášení komořímu. Onen voják byl již jednou kárán za podobné přečiny, páchané zase na německých lovcích. Ty zase obviňoval, že lovili na přemyslovském území,“ vysvětlil písař Perk a zavřel pytel. „Ditrich nebyl Němec. Velel naší pomezní hlásce, leč neštítil se spojit i s hláskou Němců. Loupili společně. Zboží si rozdělili a ponechali pro sebe. Zlatohlav před stětím na mučení přiznal, že za udávání o tábořištích lovců slíbil zamlčet, že na knížecím území dosud žije neznámá pohanská vesnice cizáků. Je jenom škoda, že jsme o těch jeho loupežích nevěděli dřív.“
„Hlásil jsem to v Pelhřími už vloni!“
„Kdybychom to věděli včas, přišli bychom už v prošlém roce, abychom ty cizí pohany vyplenili,“ pravil rychle hetman Tyr a mávl rukou, že o tom již nemíní hovořit a napil se.
Pořádně mi zatrnulo a zmocnil se mě strach.
Žena se vrátila do srubu s prázdným kuthanem. „Slyšela jsem u řeky, že hledáte člověka, co dělal zvěda pro vojáky z druhé strany pomezí. Je to tak?“
„Je to tak, lovcová,“ potvrdil hetman. „Znáš ho snad a řekneš nám jeho jméno?“
„Velš,“ řekla žena zaraženě, „ale hledáte ho zbytečně. Je po smrti.“
„Přišel mne i moji ženu zabít a zapálil dům,“ doplnil jsem ji, „ale ubránili jsme se.“
„Zastřelila jsem ho,“ pravila Zubřice, „když vytáhl na muže nůž a dům už hořel.“
„Proč se tak stalo?“
„Věděl, že jsme přišli na to, že to byl on, kdo udával zlatohlavovi polohu tábořišť lovců,“ odpověděl jsem. „Bál se, že mu překazíme přísun pití od vojáků.“
„Řekli jste o tom někomu?“ zeptal se písař Perk.
Zaváhal jsem s odpovědí.
Nejen maminka, ale i na Libici mě učili, že veškeré zlo pochází od nepravdy. Zejména Vojtěch horlil proti jakékoliv lži přímo náruživě a neváhal ostře vystupovat proti křivým slovům, byť šlo o nedůležité maličkosti. Tvrdil, že nejvyšším smyslem jednání je stát si za slovem pravdy, z něhož pochází i mužný čin a nejvyšší spravedlnost.
Ve světnici se na mne všichni zadívali.
Písař se zamračil. „Na něco jsem se tě ptal, lovče!“
„Cože?“ zeptal jsem se, jako bych otázku přeslechl.
„Ptám se, jestli jsi pověděl někomu o spojenectví toho cizího pohana s knížecím vojákem?“
„Řekl jsem to stařešinovi od těch pohanů,“ zalhal jsem. „Velice se toho zalekl, neboť věděl, že za ten Velšův čin je všechny postihne knížecí hněv. Nemeškali a již v létě odtáhli jinam.“
„Ba ne,“ přidala se ke lži má paní, „oni z těchhle končin odtáhli už zjara. Viděla jsem je odcházet. Jenom ten Velš tady zůstal, aby mohl dál špehovat pro toho zlatohlava.“
A tak jsme se se ženou stali lháři.
Perk se obrátil k hetmanovi. „Takže si cestu za pohany můžeme ušetřit, nemyslíš, Tyre?“
„Máš pravdu, Perku,“ pravil spokojeně voják. „Alespoň se vrátíme včas do Pelhřímě a strávíme v teple křesťanské osady oslavu tisícího roku od narození Pána našeho Ježíše.“ Náhle na mne ukázal prstem. „Říká se, že tady v lesích žijí dosud nějací Kvádi, lovče. Viděl jsi některého z nich?“
„Ne, z pohanů přišel k mému domu jenom Velš.“
„Kdybys uviděl, neváhej a zabij ho!“ přikázal mi Tyr.
„Lovím jenom zvěř pro užitek lidí,“ namítl jsem.
„Tihle Kvádi jsou také zvěř a když zabiješ pohana, je to k užitku samotnému Hospodinu...,“ vysvětlil mi písař, ale zarazil se a ukázal na Druidovy kouzelné figurky na stěně nad postelemi. „Copak to tu máte za bůžky? K těm se snad spolu modlíte?“
„Jsou to jen kousky dřeva,“ pravila rychle žena a opět zalhala: „Já sama jsem je vyřezala.“
„Něco však znamenají,“ nedal se odbýt písař Perk.
„Představují muže a ženu,“ řekl jsem.
Podezíravě přimhouřil oko. „A proč jsou spoutáni?“
„Poutá je vzájemná láska.“
Hetman Tyr hřmotně povstal. „Pospěš si, Perku, nerad bych, aby nás při zpáteční cestě zaskočila chumelenice.“
„Chci pouze lovci osvětlit, že láska jako modla jest hříšná věc,“ prohlásil písař a zatvářil se bohabojně.
Než jsem se zmohl na námitku, zasáhla Zubřice.
„Můžu vám nalít na cestu pohárek vína?“ zeptala se pýřivě. „Byli jste naši první hosté, co nás zrovna nechtěli mordovat, víte!?“
„To mě těší,“ pravil dost rozpačitě hetman, „ale my nemůžeme pít.“ Otočil se na písaře. „Perku, co si o tom pití myslíš?“
„Nemůžeme, Tyre,“ odpověděl písař Perk, pokrčil rameny a navíc zavrtěl hlavou. „Komoří to přísně zapověděl. Jenže na druhé straně se dá říci, že dneska je den Páně. Co já vím, nám to tažení proti pohanům skončilo. Tady jsme se jen tak stavili při cestě a co jsme chtěli vyřídit, hetmane, to jsme přeci již provedli.“
Připili jsme si na šťastné Vánoce.
„Pokoj lidem dobré vůle!“ prohlásil hetman Tyr, odložil prázdný bronzový pohárek na stůl a nad svými slovy starostlivě zavzdychal. „Snad to v Pelhřími proběhne v pokoji.“
„Proč by nemělo?“ zeptal jsem se.
„Je vidět, lovče, že tu žiješ stranou ode všech zpráv,“ odpověděl hetman Tyr. „Říká se, že s dovršením milénia přijde konec světa a poslední Boží soud. Má se tak splnit proroctví svatého Jana.“
„Slyším to poprvé,“ přiznal jsem se.
„Nic si z toho nedělej,“ utěšoval mě písař Perk. „Ani my o tom datu nevěděli, dokud se ve Vitorazi neobjevil jakýsi věštec, který s tím poselstvím přichvátal až z Pasova. Lidé se zalekli, počali se ze strachu či z radosti opíjet, loučit se se sousedy a všelijak mezi sebou hříšně obcovat. Komoří proti
těm neřestem zakročil. Vydal zákaz, aby se lidé shromažďovali a holdovali kvasu.“
Vitorazští se zvedli a zapnuli si opět kožichy.
„Děkujeme za pohoštění, lovcová,“ řekl hetman. „Máte velmi hezký dům, lidi, a vskutku na pěkném místě.“
Perk zdvihl svůj vak. „Sbohem, křesťané!“

Cinkání zvonečků na řece utichlo.
Žena mě uchopila zneklidněně za paži. „Neměli bychom varovat lidi ve vesnici? Co když se vojsko vrátí?“
„Není třeba, má paní,“ řekl jsem. „Nevrátí se, dokud jim o tvých lidech znovu někdo nepoví. A nyní o nich víme jen ty a já.“
Zubřice se uklidnila a myšlenky jí odpluly jinam. „Ten hetman mi řekl lovcová,“ zaculila se chlubivě.
„Vždyť jsi má žena.“
„Ale ne tak, jak si to myslel on!“
„Myslíš i před Hospodinem?“
„Říká se tomu tak.“
„Sama jsi mi jednou vysvětlovala, jaký je rozdíl mezi manželem a mužem,“ pravil jsem káravě. „Teď skutečně nevím, stojíš-li víc o muže nebo o manžela.“
„Já jenom vím, že manžel je pro ženskou pán, kdežto muž je chlap, jehož má ráda,“ pravila vážně. „Chci, abys mně byl obojím před hetmanem, i před tím písařem!“
„Ty na něco narážíš, má paní,“ řekl jsem a usedl k peci a natáhl si nohy. „Chtěla bys snad navštívit dům s křížem a přísahat mi tam věrnost nadosmrti?“
„Co je to přísahat?“
„Slíbit, že mě nikdy neopustíš, byť se ve tvém životě objeví mnohem mladší a hezčí lovec, protože když tak učiníš, skončíš v pekle a budeš se škvařit v kotli.“
Zasmála se. „Náhodou vím, co znamená peklo. Ty bys taky musel přísahat?“
„To se ví.“
„A co kdyby potřeboval utěšit Hanuška?“
„Pak bych taky skončil v pekle.“
„Za takovou hloupost?“ podivila se. „V tom Písmu se říká Miluj bližního svého jako sebe samého, že ano? Je kupcova žena tvůj bližní, můj pane?“
„Jistě.“
„Pak bys ji měl správně utěšit, ne?“
Zaskočila mě a hledal jsem odpověď. „V Písmu se rovněž praví Nesmilníš! Takže tím pádem jí nemusím vyhovět.“
Chvíli přemýšlela. „Nějak mi to nejde dohromady,“ řekla a ukázala na váček na mém krku. „Dokud nosíš moje kouzlo, tak můžeš klidně i přísahat, můj pane. Myslím, že bych od tebe též měla dostat něco takového.“
„Dostaneš ode mne prstýnek.“
„Myslíš zlatý kroužek na prst?“
„Nu,“ zaváhal jsem, „nevím, bude-li ze zlata.“
„Nemáš na něj zlato?“ zeptala se zpěvavě, jako by se mi trošku posmívala, a když jsem zavrtěl hlavou, ukázala znovu na váček na mém krku. „Už ses díval dovnitř?“
„Nepřála sis to.“
„Tak se podívej!“
Přetáhl jsem šňůrku váčku přes hlavu, hrábl prsty do té malé taštičky z kůže a z perleti a vytáhl z ní na boží světlo chuchvaleček nějakých chlupů. „Co je to, propána?“
„To jsou moje vlasy, abys měl kousek ze mne pořád při sobě, ale šáhni tam ještě jednou!“
Udělal jsem to a vytáhl valounek.
Zároveň se venku zvedl vítr a zahučel v komíně.
Na dlani mi leželo zlato.
„Nechtěla jsem, abys ho někdy použil, protože by nám to nepřineslo štěstí. Přála jsem si, abys zlato vrátil do hrobu Kerimakovi, až ho zabiješ,“ řekla. „Jenže tys ho nechal žít.“
„Jak jsi přišla k tomu zlatu?“
„Stařešina ho dal mojí matce. Ta ho dala zas mně, abych se mohla vrátit, kdyby se mi nelíbilo u cizího muže.“
„Měl bych ho poslat Kerimakovi do žaláře,“ řekl jsem.
Pokrčila rameny. „Jak myslíš, můj pane.“
„Dobrá, vrátíme mu ho,“ trochu jsem přeci jen zaváhal, neboť mne napadlo, že by jí měl Kerimak nahradit škodu, jíž na ní způsobil, „ale...“
„Ale co?“
„Ale taky bych mohl kousek zlata odštípnout a dát ho pasíři, který ti z něho dokáže vykovat pěkný kroužek na prst, nemyslíš?“
„Nemyslím, můj pane,“ zavrtěla odmítavě hlavou. „Já to zlato od Kerimaka mít nechci! Ani kousek, poněvadž kdybych si ho nechala, pak by to znamenalo, že mu patřím. A já mu patřit
nechci ani pomyšlením a taky jsem mu nikdy nepatřila.“
Vítr se změnil ve sněhovou vichřici.
Okno se zalepilo přívalem sněhu.
Nápor ledového vichru rozezvučel ledové krápníky, visící ze střechy srubu, a já neměl už nejmenší pochybnost o tom, že právě slyším andělské zvonění.
Rozvázal jsem řemínek se svým křížem.
Sejmul jsem ho a opět svázal na šíji ženy.
Kouzelný váček jsem si dal zpátky na krk.