| ZP •• »Aby se nezapomnělo« je sice název knihy vzpomínek na zcela jinou českou divadelní éru, ale v tuhle chvíli mi ta slova připadají jako docela vhodná myšlenka, použitelná i pro naši někdejší scénu NA FORBÍNĚ.
Sledoval jsem soustavně jako dramaturg tvoji režijní tvorbu, a když se v roce 1969 naskytla příležitost založit herecký kabaretní klub NA FORBÍNĚ, rychle jsme se domluvili a spustili premiéru snad už za tři či čtyři měsíce příprav.
ZP •• Hráli jsme v MALOSTRANSKÉ BESEDĚ a střídali se v téměř každodenním povozu jednak s místními amatéry, jednak s DIVADLEM JÁRY CIMRMANA, které uvádělo a dosud uvádí vlastní texty. My jsme se naopak orientovali na texty zapomenuté či zapomínané, kupříkladu E.A. Longena, J. Haška, E. E. Kische a připravovali mnohé další od E. Vachka, P. Jašky, L. Klímy a jiných autorů.
Byly to hektické a prací přeplněné dva roky, provázené zajímavými hereckými, scénografickými, muzikantskými a dalšími kumštýřskými setkáními, včetně komické hry na naše střídání šéfovské pozice každý měsíc, ale také – dnes úsměvného -- rekordu v počtu nepovolených titulů v jediné sezóně. Tohle všechno zůstane v mých vzpomínkách jako jedna z nejkrásnějších nadějí, z níž jsme alespoň malý kousek uskutečnili.
ZP •• Rád bych upřesnil, že ten podivný přívlastek "herecký kabaretní klub" byla jen jakási z nouze ctnost, protože režim si nepřál rozšiřování divadelní sítě v Praze, kdežto s tímhle vymyšleným označením se úřední šiml kupodivu bez problémů spokojil. A ony zmíněné komické důsledky při našem střídání v šéfovském měsíčním postu? Spočívaly v rozdílu 30,- Kč v našich mzdách. Bylo nám to mírně trapné, a tak jsme těch třicet korun chodili probendit do jídelny výrobny obložených chlebíčků. 
Je ovšem potřebné připomenout, že zvláštností divadla NA FORBÍNĚ bylo herecké obsazování, jež spočívalo tehdy v naprosto neobvyklém angažování herců na roli a hru. Sluší se, myslím, připomenout některé stálé hosty, z nichž mnozí se ani nedočkali listopadu 1989.
Nerad vyjmenovávám, abych někoho nevynechal: Eva Blažková, Alena Frimlová, Karel Augusta, Josef Haukvic, Vladimír Hlavatý, Jiří Lír, abych přece jen jmenoval aspoň ty, kteří tu již mezi námi nejsou…
ZP •• … z herců ještě připomínám nezapomenutelné Jana Faltýnka a Jana Teplého, z hudebníků Jaroslava Jakoubka a ze scénografů Miroslava Melenu. Své obrazy u nás vystavoval vynikající kamarád Dalibor Čeřovský a herec Jiří Wimmer. Kromě stálých hostů si k nám odskakovala zahrát celá řada herců z pražských divadel, aby si tady zkusili něco, co by jim mateřské scény nikdy neposkytly. Dnes mě navštěvují pamětníci a ptají se, obnovíme-li FORBÍNU, ale jaksi zapomínají na plynutí času a na naši důchodcovskou únavu a asi taky už jistou pohodlnost.
Pro mne byl především podstatný ten posun v tehdejším divadelním myšlení a tvorbě: totiž jevištěm potvrzený akcent na autenticitu a výlučnost divadelní situace. A ovšem i víra v její komunikační potenciál, čehož si u nás povšiml i režisér Jan Grossman. Domnívali jsme se, že naší povinností je nabízet divákovi co nejotevřenější divadelní zážitek, aby si právě on svobodně vybral své priority, svá hodnocení a své zážitky, které si odnáší s sebou.
ZP •• Přišel rok 1970 a tvrdá komunistická normalizace, která u nás nejprve začala nepovolením sedmi z osmi titulů dramaturgického plánu, z čehož ses zhroutil, protože nikdo z úředníků nepochopil, co taková amputace pro dramaturga znamená. Co titul, to byl buď archivní objev, nebo autorský počin. Jediným škrtnutím pera zakousl soudruh normalizátor tvou celoroční práci, což mi na rozdíl od tebe ani po letech nepřipadá úsměvné. Málokdo si dovede představit dramaturgickou činnost, jež spočívá v úmorném hledání po knihovnách, ve čtení hromady textů, ve výběru a v následné úpravě hry zvolené pro realizaci, rovněž i v jednáních s potencionálními autory. Likvidace divadla vyvrcholila o pár měsíců později totálním zákazem činnosti. Na rozdíl ode mne jsi ovšem v sobě našel odvahu odejít bez rodiny z Prahy.
Kdosi v těch pokřivených dobách prohlásil, že »není možné odložit život v šatně a vyzvednout si ho, až bude lépe«. Pokusil jsem se podle toho jednat.
ZP •• Řekl bych, žes měl velké štěstí na dobré lidi. Myslím tím na ředitele Mikuláše Krotkého v Chebu a později na zcela výjimečného režiséra Jana Grossmana.
Využil jsem nabídky Západočeského divadla v Chebu a nastoupil tam s vírou, jak jsem se záhy přesvědčil zcela oprávněnou, že ředitel divadla Mikuláš Krotký je připravený slyšet na poněkud nezvyklé nápady a navíc je ochoten hledat možnosti, jak jim pomoci na svět. Ten divadelní svět daleko od Prahy – kam se nikdo netlačil a my jsme patrně nikomu příliš nevadili – díky jemu sestavil tým, jímž prošla řada lidí, s nimiž bylo neobyčejné štěstí nejen být, ale především spolupracovat.
ZP •• V té době jsem již nemohl být zaměstnáván ve svém oboru, což kupodivu neplatilo v Chebu, kde mi bylo dopřáno alespoň hostovat s nastudováním své komedie. Čeho a koho si z té éry považuješ?
Po první osobnosti, již jsem potkal v Chebu v režisérovi Miloši Horanském, jsem se setkal s dalšími: s Evaldem Schormem, Janem Fischerem, Jiřím Budínským, Peterem Scherhaufferem, Evou Tálskou, Lubošem Pistoriem a Vlastou Chramostovou. A především s Janem Grossmanem. Říká se, že »zadivadelní život se maximálně třikrát podaří dosáhnout hvězd, prožít skutečné, zásadní dílo«. Možná jsem pyšný, ale díky takové plejádě osobností si myslím, že mně se to podařilo vícekrát.
ZP •• Řeknu ti, že já bych to celoroční dojíždění nedokázal. Když jsem v Chebu hostoval, dojížděl jsem během těch šesti týdnů asi čtyřikrát pokaždé špatně vytápěným vlakem a bál se, že cestou umrznu a umřu. A tys dojížděl devět let…
Měl jsem plakat, že jako montér odjíždím v pondělí z Prahy od rodiny a vracím se v sobotu?
ZP •• Tohle srovnání nesedí: má vadu ve výši měsíčního příjmu. Montér sice dojížděl, ale věděl, že se mu to vyplatí, dostane diety, cestovné, odlučné a další výhody, kdežto tvůj plat vystačil leda tak na ten vlak, podnájem, obědy v závodce a večer sis pak namazal chleba marmeládou a popíjel šípkový čaj.
Pokud jde o rodinu, nikdy jí tu obrovskou toleranci nezapomenu. Ale pokud jde o divadlo? Na mnohé tehdejší inscenace dodnes vzpomínám, stály za trochu útrap, a protože přinášely nejenom jasná poselství, ale i trvalejší divadelní poučení, mohu o nich ještě dnes mluvit před svými studenty.
ZP •• Tvá pozoruhodná éra v Chebu jednoho dne skončila.
Pýcha člověka pokouší vždy a znova. Do Chebu náhle začali přijíždět diváci i zvídaví divadelníci ze všech koutů republiky, zdálo se, že naši tvorbu uznávají, tak proč se neposunout do většího města?
ZP •• V Hradci Králové, ve městě, které politicky bývalo papežštější než papež, čímž samozřejmě myslím orgány KSČ, se vám v DIVADLE VÍTĚZNÉHO ÚNORA podařil – jak sám říkáváš -- malý zázrak.
K chebské partě se totiž přidali nepokojní a stále hledající divadelníci hradeckého divadla DRAK – Josef Krofta, Petr Matásek a Jiří Vyšohlíd - a zrodilo se dodnes vzpomínané STUDIO BESEDA. A plány nejméně na pět let. Okamžitě se ozvala divadla, která »trpěla« obdobným nepokojným společenským a divadelním myšlením, z čehož vznikla a následovala pravidelná Setkání studiových divadel.
Dál mám už jen nostalgii a vzpomínky, že z plánu na inscenační setkání s mladými diváky ve STUDIU BESEDA -- jakoby od primy po oktávu a maturitu jakožto zkoušku dospělosti (osm inscenačních kroků od Candida až po Komenského Labyrint světa a ráj srdce) – zbylo pouhé torzo. Ale i tohle osekané »málo« stálo za to.
ZP •• A opět zakročily mocenské orgány totality.
Po rozprášení týmu jsem pro sebe objevil pracovně a naplno divadlo DRAK. Měl jsem na vlastní tvorbě možnost poznat sice omezené, ale neobyčejné možnosti práce s loutkou, materiálem, hmotou na jevišti v rukách herců, schopných tyto možnosti objevit, využít a vložit do inscenace. Měl jsem příležitost divadelně se posunout dál, teoreticky si takový posun i zformulovat. Potvrdit si, že inklinuji k typu divadla, jehož inscenace se neskládá z dokonalých jednotlivostí z dokonalé koncepce, ale vychází z trvalého a vzájemného ovlivňování všech komponentů, které se na jevištním díle podílejí.
ZP •• Zanevřel jsi na dramatický typ divadla?
Jistěže ne. To přece neznamená, že bych první typ divadla neuznával, ale znamená to, že určitému procesu tvorby dávám prostě přednost. Ostatně spolupráce s Janem Grossmanem mi jasně signalizovala, že i ono zdánlivě všechno dopředu promyšlené a domyšlené je ve skutečnosti otevřeným prostorem pro podíl na spolutvorbě, na opravdové kreativní spoluúčasti.
ZP •• Přiznám se, žes mě tehdy opuštěním dramatického divadla velmi překvapil; to jsem si ovšem ještě plně neuvědomoval, že loutkové divadlo nemusí být pouhé hraní pimprlat pro malé děti.
Pro mne začala etapa spolupráce s divadlem DRAK jako možnost podílet se na inscenacích, jež se prezentovaly snad po celém světě, sklízely ceny a uznání na velikých festivalech mnohých kontinentů. Zažil jsem tam poprvé také něco, co se stalo pro DRAK charakteristické: společné mezinárodní projekty. Snažím se tuto ideu nyní vštěpovat i svým studentům, jako cosi, co otevírá obzory a dokáže inspirovat už samotným faktem přirozené rozdílnosti, již je bezpodmínečně nutné brát v potaz a nacházet společnou jevištní řeč.
Shrnu-li tu svou pouť či cestu do jediné prosté otázky, komu se podařilo, aby mohl spolupracovat nikoliv náhodně, ale kontinuálně v metodě tvorby tak odlišnými a přitom výraznými dvěma osobnostmi českého divadla jakými byl Jan Grossman a dosud je Josef Krofta? Pak odpovídám, že to »rozkročení« bylo neuvěřitelným štěstím, jehož si opravdu velmi vážím.
ZP •• Jenomže jsi opět vydráždil mnohem krvelačnějšího draka.
Ani v divadle DRAK mi nebylo přáno zůstat a tak jsem – opět se štěstím náhod – přijal možnost pracovat v dramaturgii KRÁTKÉHO FILMU. Konečně jsem byl doma v Praze s rodinou.
ZP •• Při vší předchozí smůle jsi měl zase štěstí na setkání s osobnostmi.
Díky jisté zkušenosti z loutkového divadla jsem v části animovaného a kresleného filmu měl skutečně možnost poznat vynikající tvůrce v zajímavém oboru, Břetislava Pojara, Jiřího Bártu, Pavla Koutského a mnohé další. Opět jsem si potvrdil, jak důležitý je fenomén skutečné, tvůrčí a inspirované spolupráce. A byl jsem rád i proto, že jsem tu mohl být i u absolventského filmu Jana Svěráka Ropáci.
ZP •• Po roce 1989 byl´s zavalen funkcemi: stal ses dvakrát děkanem DAMU, šéfem činohry Divadla Na zábradlí a ani nevím, čím ještě.
Myslel jsem si, že se mi podařilo oddělit se od divadla a zbavil se svazující závislosti na něm. Jenže přišel rok 1989 a Jan Grossman měl konečně příležitost tvořit ve svém DIVADLE NA ZÁBRADLÍ a po letech opět inscenovat. Zvolil Moliérova Dona Juana, kterého jsme zhruba před pěti lety dělali v Hradci Králové. Požádal mne o spolupráci. Premiéra byla už v červnu 1989 a věřím, že se představení Grossmanovi výrazně podařilo.
ZP •• Příteli Mílo, to představení se víc než jen podařilo. Stalo se, že znovu od dob inscenací Alfréda Radoka se mi po děkovačce Dona Juana nechtělo zvednout ze sedadla, neboť jsem si bláhově přál, aby se hrálo dál... To byl veliký zážitek, pane profesore!
Bylo logické, že jsem neodolal a hned od ledna 1990 jsem se vrátil k divadlu. Chvíli jsem setrval sice v DIVADLE NA ZÁBRADLÍ, ale v téže době mě Josef Krofta požádal o spolupráci na rekonstrukci katedry na Divadelní fakultě. Pak jsem byl zvolen děkanem fakulty a zdá se, že se něco z těch někdejších plánů a snů podařilo i uskutečnit. Proto jsem se automaticky věnoval linii alternativního a loutkového divadla. Jsem dosud přesvědčený, že i přes nejasnou terminologii pojmu alternativní, se mi stala nejbližší; je neustále ve stavu zrodu, nekodifikuje se, zatím ani neakademičtí.
ZP •• Ale co sedm let v činohře Národního divadla v Praze?
Nepopírám, že jsem si je velmi rád odsloužil. Přímá zkušenost je pro mne velmi cenná: nahlédl jsem do problémů naší zlaté kapličky zevnitř a pokouším se mladým divadelníkům vysvětlit, že časté prvosignální odsuzování strnulosti Národního divadla není spravedlivé a už vůbec není pravdivé.
ZP •• Přes onu fatální příznačnost sedmičky ses mi svěřoval, že tam nejsi příliš šťastný.
Připouštím, že si dodnes nevím rady s tímto zvláštním útvarem. Stále nechápu, proč se více nestrukturuje především různorodostí jevištních prostorů a tím pádem i charakterem rozdílných projektů. I když to občas Národní divadlo slovně inzeruje, nakonec se vždycky spokojí se dvěma divadly na výšku a jednou sice příjemnou, ale superkomorní půdou v paláci Kolowrat. Řada obdobných divadel v Evropě disponuje velmi diverzifikovanými scénickými prostory a především je plně a s úspěchem využívá.
ZP •• V současné době jsi prorektorem Akademie múzických umění v Praze, dočasně jsi dokonce suploval za rektora. Bavilo mě, jak ses houževnatě bránil, abych tě na jedné společné akci oslovoval, jak se správně sluší, Vaše Magnificence. Vyhrožovals´ mi nespisovnými výrazy a nepublikovatelným způsobem inzultace.
V každém případě je od roku 1989 můj život velmi pestrý a přiznávám, že bych se mnohdy rád vrátil o několik let zpátky pro energii a především pro naději, že zbývá čas mnohé nápady, projekty, dlouhodobějšího charakteru, dotáhnout. Občas na sobě vidím netrpělivost z pocitu, že už je málo času a práce ještě moc. Nepochybně je ovšem dost těch, kteří jsou schopni ji dokončit. Žel, mnohé kroky, které musím činit, jsou až příliš úřední a méně kreativní.
ZP •• Píšeš, publikuješ, upravuješ hry, působíš v doktorandských komisích na dalších vysokých školách a často jezdíš do zahraničí na různé konzultace.
Souvisí to s tím, že jako pedagog jsem pochopitelně chtěl a musel myslet na onu vysokoškolskou část vzdělání, to jest na to, že na AKADEMII MÚZICKÝCH UMĚNÍ nejde toliko o zrod kreativního díla (byť to jistě především), ale také o povinnost budovat u studentů schopnost reflektovat ono dílo a dokonce formulovat i sebereflexi samotného tvůrce. Nejde o uměnovědu odtrženou od tvorby, jde o jakýsi vyšší celek, který činí tvorbu vědomou a tedy i vědoucí.
A hned je tu problém, který mne trápí řadu posledních let, a nevím si s ním rady. Je přirozenou touhou lidské bytosti poznávat stále a znova okolní svět a sebe sama v něm. Když kdysi dávno člověk vyčerpal možnosti, které mu dávala pro toto poznávání víra (patrně se stala slepou či vyčerpanou), objevil sílu a schopnost racionálního až posléze exaktního vědeckého poznání. Přineslo to lidstvu neuvěřitelné objevy a obrovské poznání.
ZP •• Nenastala s koncem minulého století doba, v níž se již postupně vyčerpávají možnosti poznávání skrze pouze racionální, exaktní, vědecké metody? Nejsou dnes již zřetelné mnohé oblasti, na které tato cesta nestačí?
T. G. Masaryk říká v knize O studiu děl básnických: „Dílo umělecké je výronem zvláštního poznávání světa i pravím dále, že je to poznávání právě tak samostatné a oprávněné jako poznávání vědecké“, přičemž si musíme uvědomit a připustit, že jen málo děl, které se za umělecká vydávají, jimi vskutku jsou.
ZP •• Často tvrdíš, že pokud jimi jsou, pak jejich poznání lidského nitra a chápání člověka ve světě nelze nahradit žádnými rovnicemi, ani nějakými grafy.
Slýchávám z úst vrcholných představitelů různých vládních výborů až opovržlivé vyloučení uměleckého poznání z oblasti vědy a výzkumu. Jde především nikoli o vědce, ale o byrokraty, avšak s velikou mocí, kterou si - jak bývá zvykem - uzurpují. Domnívám se totiž, že se nacházíme v období další podstatné proměny v metodách poznávání, která bude schopna zahrnout, jak exaktní, tak kreativní metody, neboť do důsledku pochopí trvalou procesuálnost, neukončitelnost a naléhavost tohoto procesu. Rád bych se ještě dožil tohoto zlomu.
ZP •• Občas si spolu odskočíme kupříkladu do Českého Krumlova, realizujeme staré, anebo dosud nenaplněné sny a rád bych vděčně připomněl, že býváš kmotrem mých knih na prezentacích, jimž se dnes říkává módně, leč trochu nepřesně »křty«.
Jedním z příjemných vybočení oné dnes pro mne převládající úředničiny jsou návraty k práci na inscenacích především studentských, které mi dělávají velkou radost, často také tím, že se musím velmi snažit, abych se sladil s jejich myšlením a cítěním. A čí dál víc mám rád návraty k inscenacím s režiséry mého období. Nejen reminiscence, ale i nové projekty, žel už méně časté. Vím, že dnešní divadlo je již především divadlem mladší generace, kdežto moje role je spíše konzultační, nikoliv určující. A najdu-li potěšení v knize, rád ji provázím i při jejím křtu.
ZP •• Myslím si, že by čtenáře Pozitivních novin mohlo zajímat, jaký názor či vkus má druhý nejvyšší představitel umělecké vysoké školy. Takže se ptám: kterého ze světových a pak i našich dramatiků považuješ za vrcholek pyramidy hodnot?
Při tomto uvažování mám vždy po ruce řadu inspirativních jistot, jakými jsou v oblasti divadla pro mne například W. Shakespeare, A. P. Čechov, S. Beckett, ale i mnozí další autoři.
ZP •• Které divadelní představení tě dosud nejvíc uchvátilo?
Anglická inscenace Krále Leara režiséra P.Brooka mě kdysi zásadně ovlivnila, ale rovněž i u nás díla A.Radoka, J.Grossmana, J.Krofty.
ZP •• Tvůj oblíbený spisovatel: jednak beletrista, jednak esejista?
V literatuře se vracívám k M.Bulgakovovi, v esejistice k D.Třeštíkovi.
ZP •• Máš nějaký zamilovaný film?
Ve filmu si v duchu a dnes i na DVD občas promítám především Felliniho Amarcord, Obchod na korze Kádára a Klose a všechny Bergmanovy filmy.
ZP •• A co hudební skladatel? Které skladby tě berou u srdce?
Hudba je pro mne jednou z inspirací i příjemných relaxací, a to od starých mistrů přes J. S. Bacha, L. v. Beethovena A. Dvořáka, G. Mahlera, L. Janáčka, až k P. Hindemitovi. Jenomže pokaždé, když začnu takto vypočítávat oblíbené autory, tvůrce a inspirátory, uvědomuji si, že jich je mnohem a mnohem více, že jsem jimi doslova obklopen a těší mě především, že jsou různorodí a tak ohromně rozdílní.
ZP •• Vždycky jsem smekal před mírou tvého pracovního, leckdy až sebevražedného nasazení. A to jsme se v těchto rozpravách nestačili ani dotknout jednak tvé odborné publikační činnosti, kupříkladu již dvou knih o Janu Grossmanovi, anebo literárně dramatické tvorby, jakou je třeba text náročného muzikálu ODYSEUS v Městském divadle v Brně, či adaptace Shakespearovy komedie SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ pro loutky v Budapešti.
Musím ještě připomenout dosud nerealizovanou monumentální hru Miloslava Klímy SMUTNÉ ŠTĚSTÍ KELE HIRSCH, jejíž neuvěřitelně již osmou, stále přepracovávanou textovou verzi mám právě před sebou a opakovaně si ji čtu. Mrzí mě, že žádné z českých divadel nenašlo dosud odvahu nasadit tuto nekomerční předlohu a mimořádně herecky i technicky náročnou hru do svého repertoáru.
Klímovi na svém sídle v Jizerkách při letním setkání s autorem a jeho ženou
ZP •• Co vlastně považuješ, člověče, za svou relaxaci, čímž zrovna nemíním štípání dříví u vás na chalupě?
Stroj samozřejmě nejsem, mám přece i své osobní radosti a záliby: jak na sjezdovkách v Alpách, kam konečně mohu jezdit, tak na běžkách v Jizerských horách, tam také v létě na horském kole, i když dnes bohužel už nestačím ani nejmladším vnoučatům. Opravdu si stále vyčítám, že na to vše si neumím udělat tolik času, kolik bych chtěl. Doufám, že se přece jen jednou naučím zvolnit a budu se chovat posléze jako řádný penzista.
ZP •• To slibuješ?
Ne, neslibuji to.
|
