| Ráno jsem ještě nevěděl, že kráčím do radňovské školy naposled.
Sice to bylo možné vytušit, protože starším bratránkům Vlaďkovi a Pepíkovi už před týdnem zavřeli v Pelhřimově měšťanku a tudíž si vozili úkoly domů, ale nikdo nevěřil, že by Němci zavřeli i školy obecné. Nadýchl jsem se před osmou hodinou medové vůně radňovské školy a vzápětí mě strýček Šetek poslal domů.
„A moc se neradujte, že se nebudete učit!“ varoval celou třídu.
Zvedl jsem ruku. „Dostaneme úkoly domů?“
„Kdyby jen úkoly!“ odpověděl strýček řídící učitel. „Najdeme pro vás i náhradní třídu, kam budete pěkně a rádi dál chodit, rozumíte? Co odpovíte?“
„Rozumíme!“ zvolali jsme sborově a Jindra Hronů dodal: „A kam vlastně?“
„Však se brzy dozvíte, kde to bude!“
Náhradní třídu našli ve vilce VLAĎKA. 
Školní lavice, tabuli a maličký stolek místo katedry tam dopravil žebřiňák.
Všechny děti to měly nyní do školy dál, jenom já to měl sotva minutu pěšky. Třídu umístili do nevelkého pokojíčku v přízemí, jemuž se říkalo »vejminek«. Znamenalo to, že si v něm dědeček podle starého zvyku vymínil zaopatření na stará kolena. Nyní jsme se v něm tísnili všichni: lavice nebyly seřazeny za sebou v pěti řadách jako v opravdovské třídě, ale jen ve dvou řadách a vedle sebe. Jinak se tam prostě nevešly. Seděl jsem zase vedle Marušky Vaňkové a navíc i vedle prvňáčků, což byly samé holky; chápal jsem to jako jisté pokoření. Hned za mnou sedělo třetí oddělení společně se čtvrtým i pátým a mě odtud pořád kdosi cvrnkal zezadu do ušního lalůčku. Myslím si, že to dělal Jindra Hronů, ale spíš to byl Josef Norek ze mlýna.
Brzy však strýček Šetků čím dál častěji přerušoval svou výuku a vracel se urychleně do své opravdové školy na kopci u vsi, poněvadž tam se začaly shromažďovat utečenci ve větších skupinách, aby se tam na pár nocí ubytovali, a on na ně musel dozírat. Hlavně se však velice bál o tetičku Šetkovou, svou ženu, jež tam v kuchyni musela pro utečence vařit a jak povídala u Hessů, »jeden nikdy neví, kdo z těch Němčourů je vlastně co zač«. Za sebe strýček určil jako suplentku tetičku Milušku z Tábora, která před válkou studovala na učitelku.
Nás Miluška moc neučila, při výuce byla neustále vyrušována.
Vejminek ležel v přízemí, okno z něho vedlo do zahrady, kam pořád někdo chodil nakukovat k nám do třídy. Naší učitelce bylo asi osmnáct, a jak říkával Bohouš, byla děvčetem k nakousnutí. Strýček Jina se nenamáhal nakukovat, vždycky rovnou zaťukal na sklo a Miluška okno otevřela a culila se, jako by jí zrovna přišel gratulovat k narozeninám. Dlouho si v okně povídali, strýček Jina jí vyprávěl nějaké vtípky, poněvadž učitelka se červenala a hihňala. Ve třídě bývalo přitom hrobové ticho, všichni se hrozně báli strýčka Jiny. Stalo se, že se jednou k němu na zahradě zezadu nepozorovaně připlížili Vlaďka Kos a Pepík Šetků s harmonikou a zazpívali jim dostaveníčko.
Křemešnický kostelíček,
kolem něho černý les,
až tudy půjdu, dívat já se budu,
co dělám můj Jina dnes… Strýček Jina je pak hnal až kamsi do lesa, kde mu zmizeli v houštině.
Když mě to ve škole nebavilo, zvedl jsem se z lavice a šel k Sálusům. Měli vchod do bytu ve vile hned vedle vejminku. Ve třídě si toho nikdo nevšiml a sestřenka Milena to nemohla žalovat, ona totiž neviděla a neslyšela, neboť si zrovna šeptala s Blaženou Norkovou a s dalšími holkami o velkých klucích. K Sálusům jsem chodil na svačinu za tetičkou Jindřiškou a hrát si s Jituškou.
V Radňově si hrál snad každý.
Strýček Sálus, jenž pracoval jako finanční inspektor a kontroloval sedlákům zabíjačky, hrával rád karty. Dědeček si chodíval do radňovské hospody zahrát kuželky, brával mě s sebou, abych mu za žlutou limonádu vracel koule kutálením takovým dlouhým dřevěným korýtkem. Pepík Šetků hrával na harmoniku, zrovna jako strýček Jara, jenž si ale nejčastěji hrál s kládami na pile, poněvadž nad každou dlouhou a silnou kládou se přímo rozplýval, nechal si přinést motorovou pilu a říkal: „S tebou si teda rád pohraju, holka, však mi vlezeš do katru, to si piš!“ Strýček Šetek si hrával s včelkami. Milena si zase strašně ráda hrála na doktora, ale mě nebavilo pořád se svlékat a oblékat. Pes Rek si hrál s klackem, kočky s klubíčky vlny na pletení a já si u Sálusů hrával se sestřeničkou Jituškou, ale vždycky jenom chvilku, poněvadž ona víc milovala panenky, takže na mě zbýval Jaroušek stejně starý jako ona, jenomže s ním se alespoň dalo hrát na pile v auťácích na šoféry.
Nejradši jsem si ovšem hrával s Vlaďkou Kosem.
Ten bydlel se svou maminkou, tetinkou Kosovou, ve vilce v horním patře. Měl na mě však málo času: jednak byl starší a kamarádil se se staršími kluky, jednak byl hodně zaměstnávaný doma, poněvadž jeho maminka byla vdova a on jí musel pomáhat. A taky měl hodně učení; jako student zakázaného gymnázia dostával hromady úkolů. Když měl volno, hodně trénoval: v zimě lyžoval a chytal v hokejové brance, v létě hrál tenis, pink ponk, skákal do výšky a běhal. Hlavní bylo, že mě občas brával s sebou.
Po škole jsem však nejprve mazal domů k Hessům na oběd.
A tam, v kuchyni, seděli u stolu cizí lidi, starší pán, dvě paní a holčička.
K obědu byly »patenty«, což jsou bramborové placky upečené přímo na tálu kamen. Slepují se k sobě jako spínací patentky namáčením v mléce a posypou mletým mákem s cukrem. Jedli jsme mlčky, dokud nevešel dědeček a spustil na ty cizí lidi cosi německy, protože on a strejka Chrástovský byli jediní, kdo si tuhle řeč pamatovali ještě z dob vládnutí císaře pána.
U stolu šlo o rodinku, jež opustila přidělený dům na východě kvůli obavě z Rusů, co se tam rychle blížili. Starší pán byl dědečkem holčičky, ta starší z žen babičkou, druhá maminkou. Její tatínek válčil jako voják wehrmachtu a neměli o něm žádné zprávy. Vraceli se na statek kamsi do Sárska, kde ten děda kdysi sloužil jako podruh, ale pak se nechal přesvědčit, že na dobytých územích získá jako rasově čistý Němec půdu a stavení po odvlečených židech a poražených nepřátelích.
Holčička byla stará jako já a jmenovala se Inge.
Německý děda odešel po obědě na plac hloubit dědečkův kryt, německá babka se pustila do mytí nádobí, německá maminka šla vypomáhat služkám do chléva a Inge jsem vzal za ruku, aby šla se mnou k potoku.
„Koukej se,“ řekl jsem a ukázal na vodu, „rybičkám u dna se říká mníci, rozumíš mi? Občas tu chytnu i okouna. A pod kameny žije rak, rozumíš? Má klepeta, cvaky cvak. Jenže mně se tam nechce strkat ruku, voda je studená. Je kalt, verstehen sie? Voda je brrrr... Nechce se mi máčet prsty, abych nenastydl, chápeš to, viď? Náš mrňousek Jaroušek je můj bratranec a račích klepet se nebojí, představ si. Nebojí se raků. On teď spí. On musí schlafen. Rozumíš mi?“
Asi mi rozuměla, kývala hlavou a ukázala na vodu. „Die Fische und der Krebs.“
„Ja, ja,“ řekl jsem, „tak se koukej!“
„Doch, ich gukke.“
Stoupl jsem si za její záda, abych k ní byl blíž, poněvadž Pepík Šetků povídal, že Němci, co nocují ve škole, páchnou nějak jako sklep s loňskými bramborami. Pocítil jsem její vlasy. Inge voněla. Nevím, k čemu bych to porovnal, řekl bych, že voněla jako moje maminka po vykoupání.
Dlouho jsme se dívali, jak teče voda.
Nebyla průzračná jako jindy, poněvadž se zakalila nočním deštěm, ryby stejně nebyly vidět, o raku ani nemluvě, a tak jsem po chvilce sebral z trávy spadlý lupen a položil jej na hladinu. Lupenu se zmocnil proud a odnášel jej pryč.
„Ten lístek dopluje do Mlýnského rybníka, pak ho voda odnese až do řeky a řeka ho odnese do moře… A my ten lístek už nikdy v životě nespatříme… To je, co?“
Zakabonila se, asi o mých slovech přemýšlela nebo jim nerozuměla.
„Rozumíš, že mi asi nerozumíš, viď?“
„Ich verstehe dir.“
„Ba ne, nerozumíš mi…“
Náhle a nečekaně se rozběhla přes lávku, až se jí rozhoupaly na zádech světlovlasé copy, na druhém břehu zamávala na svého dědečka, jenž nad námi a tarasem vykukoval z rozkopané jámy krytu na place, běžela podél břehu dál, směrem k mlýnskému rybníku, pak se náhle zastavila a ukázala na potok.
Z vody tam vykukoval kámen a u něj se můj lupen zastavil.
„Ich sehe das Blatt wieder!“ vykřikla Inge radostně, jednou nohou opatrně vkročila na ten kámen, aby se nenamočila, sehnula se a lupen mi podávala.
„Nech si ho!“ řekl jsem.
Inge lupenem zamávala, osušila jej ve větříku a zastrčila do kapsičky.
Večer, než se mi podařilo usnout, jsem si ji představoval na různých místech na pile i v okolí, což se mi ještě nestalo. Párkrát se mi sice přihodilo, že jsem si představoval, jak přeperu v naší třídě Milana Zlocha, nebo i jiné kluky, ale na žádnou holku jsem ještě nepomyslel. Inge mi voněla. Druhý den po škole jsem běžel do kuchyně, abych ji vzal do Lísku a ukázal tajuplnou jeskyni ve skalách…
Inge v kuchyni nebyla. Nebyla nikde. Odjela s rodinou hned po snídani kamsi na západ.
Už jsem ji nikdy neviděl, ani o ní neslyšel.
Foto © Olga Hessová a archiv autora
(pokračování za 14 dní...)
Další díly
|
