Miroslav Kovářík - Zdeněk Pošíval: Poetický mág koncertů
Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP
|
| |
|
| |
 PhDr. MIROSLAV KOVÁŘÍK interpret poezie, publicista, moderátor a pedagog • Mirek Kovářík se narodil v roce 1934 v Praze, jeho jméno je však na počátku jeho profesní dráhy spjato se severními Čechami, kam nastoupil jako učitel. • V šedesátých letech působí také jako externí spolupracovník Severočeského studia ČR v Ústí nad Labem (týdeník Klub 1967-71 ). • Je i srpnovým hlasatelem této stanice. • Stává se významnou osobností na české scéně malých divadel; v letech 1962–1969 spiritus agens litvínovského Docela malého divadla, které uvedlo široké spektrum autorů, počínaje poezií amerických beatniků přes verše Ortenovy, Blatného, Kolářovy, Zábranovy, Divišovy či Zahradníčkovy až po premiéru díla Václava Hraběte. • Roku 1967 odchází do svobodného povolání a interpretaci poezie se začíná věnovat profesionálně. • Cestuje po republice s literárními pořady, spolupracuje s rozhlasem, působí jako moderátor a konferenciér, po listopadu 1989 i jako editor, publicista a pedagog. • V roce 1976 inicioval v Praze a Brně cyklus klubových pořadů poezie začínajících autorů Zelené peří, který je dodnes vysílán na vlnách Českého rozhlasu. • Autor a moderátor Poetického nokturna na stanici ČR 2 – Praha. • Roku 2004 byl jmenován Čestným občanem města Litvínova. | |
ZP •• Doménou tvé osobní i profesní činnosti je literatura a v ní zejména poezie. V mé paměti jsi však uvízl především jako konferenciér scénických pořadů a koncertů, hlavně oblasti folkové a countryové hudby. Některé detaily z naší spolupráce v mé paměti doslova zakořenily: jednak v úvodu zmíněná odvaha zarecitovat verše před nabitou Lucernou. Kdes nabral kuráž do takového experimentu? Nikdy jsem nechtěl odloučit interpretaci poezie od jakéhokoli svého »veřejného prostoru«: to se netýká jen letitého uvádění písničkových festivalů, ale i mé pedagogické působnosti a pochopitelně nejvíc se to týká mého repertoárového rejstříku. Takže do Lucerny to patřilo: vím, že jsem tam po revoluci říkal jeden ze zpěvů Zahradníčkova Znamení moci a kritik František Horáček pak přišel za mnou a řekl, že tohle by klidně zapsal do nějaké knihy neuvěřitelných rekordů – před tisíci posluchači vyznávat asi desetiminutový křesťanský manifest, to bylo opravdu nemyslitelné, ale stalo se… Ostatně před tím jsem na Lochotíně v Plzni říkal Hraběte téměř třiceti tisícovému publiku… Jistě k tomu vedla delší cesta – ale spíš přes zkoumání technických možností takového poetického moderování, jak by se dnes řeklo, nežli přes nějakou psychickou bariéru: vyvolíš-li si text básně jako svůj, není pak co řešit. ZP •• Jiným momentem uloženým v paměti je naopak náš obrovský strach při vzpouře mnoha tisícihlavého obecenstva na náměstí v Sušici, když kvůli deštivému počasí selhala technika. Na to si už nepamatuji, ale na to, jak jsem přednášel na Lochotíně při průtrži mračen z narychlo vypůjčeného tuším hasičského megafonu pod deštníkem Hraběte obecenstvu sotva vydechujícímu pod celtami, na to nejde zapomenout… V Sušici asi neměli ten megafon… ZP •• Zažil jsem vzpouru publika víckrát: nejhorší to bylo asi v Haškově Lipnici, kde jsem měl režii gala večera; náhle vypnuli proud a obecenstvo začalo šílet, zapalovat ohně a vyhrožovat. Tehdy se bála i policejní hlídka. Před demolicí nás vysvobodilo asi po hodině náhlé nahození proudu; účinkující konečně mohli vejít na scénu a ještě dlouho se jim třásla kolena. Budeš se divit, ale další do paměti zarytou vzpomínkou je detail: obyčejná snídaně se sázeným vejcem na plátkách slaniny v Českém Krumlově po probdělé noční zkoušce na zámeckém »točáku«. Možná to bylo i proto, že jsme byli hladoví a navíc já do té doby tenhle pokrm vůbec neznal a jedl jsem jej poprvé. Tak na ty pozdně noční snídaně si pamatuju, ale krumlovských reminiscencí mám nespočet – folkové festivaly a také samostatné koncerty tam se mnou žily skoro celá dvě desetiletí – nezapomenutý byl ten s písničkáři někdy na počátku sedmdesátých let, kdy jsem šel Hutkovi a Mertovi naproti po cestě k otočnému hledišti říkaje Ortena, na to také nejde zapomenout. Krumlov byl pro tento typ představení jako stvořený – dýchá tam poezie města, zvláštní proměnlivá barevnost denní, večerní a noční – i v době oné zakřiknuté politické atmosféry tam bylo cosi osvobozujícího, právě díky tomu estetickému dějinnému kontextu, co se nedalo najít nikde jinde… A to nepočítám legendární představení v barokním zámeckém divadle, kam jsem poezii jen jakoby vrátil, ostatně nejen já, ale i všichni ti písničkáři, ona tam někde jako by na nás už čekala… Když jsme tam před deseti lety natáčeli seriál o legendách folkového písničkářství, dostavil se stejný pocit. ZP •• Český Krumlov za totality a Český Krumlov dneška není vůbec srovnatelný: město nad řekou vykvetlo v posledních letech do nebývalé krásy. Je to prostě úžasný klenot s bohatou historií, ale i se štědrým současným kulturním životem. Kdesi jsem se o tobě dočetl: »Po rozpuštění DMD (Docela malého divadla) působil jako konferenciér folkových pořadů a festivalu Porta /1968-1992/, autor a interpret poetických montáží a klubových představení, v nichž se jeho charakteristický přednes básní ve stavu zrodu stal novou kvalitou české interpretační kultury.« Mohl bys mi vysvětlit nějak polopatisticky, co znamená »přednes ve stavu zrodu«? Vždycky mě fascinovalo a cítil jsem to tak, že při přednesu jsem vlastně já sám básníkem, a to ve chvíli, či přesněji: ve stavu, kdy se zvukově znovu rodí jeho poezie. Blíží se to emocionální koncentraci, kterou dost přesně popsal Ivan Diviš jako zážitek inspirativovanosti, stav, v němž člověk pojednou jako by žil dvakrát, třikrát, pětkrát intenzivněji. U mne je zmnožení při interpretaci spojeno s celou sadou fenoménů především pocitové kontextualizace, v níž nechybí ani gesta, pohyb, okamžité aranžmá k nějakému objektu či osobě… Text přednáším - a je to, jako kdybych ho hlasem právě psal… Proto dávám přednost označení interpret poezie před recitátorem. Recitace mi zní uměle, chladně; připomíná mi pouhý naučený systém dovedností. Interpretace nabízí větší svobodu výkladu. Svým pojetím interpretace jsem více méně trochu polemizoval s Radovanem Lukavským, který měl své texty pro přednes vždy dokonale promyšleny, do posledního gesta či tónu hlasu. Bylo úchvatné pozorovat, jak pracuje s pauzami a důrazy, úžasný interpret! Na rozdíl od něho jsem člověkem, který všechno vsadil na to, čemu říkám báseň ve stavu zrodu – a vkomponuji do toho pochopitelně i svou osobní situaci té které etapy života, to čemu se nepřesně říká rozpoložen, okamžité reakce na všecko, čím člověk žije nebo na co se chystá… ZP •• »Charakteristický způsob přednesu« je obrat, který mi pořádně zamotal hlavou. Je pravdou, že tvůj osobní interpretační styl je bezesporu jedinečný, nenapodobitelný, sugestivní, a přitom nikterak podbízivý nebo sentimentální, (jak tomu často bývá u recitátorů); je důrazný, není však agresivní. Proč mám tedy zamotanou hlavu? Protože ten styl nedokážu popsat slovy lépe. Možná, že se to ani nedá; vyjadřuješ se vskutku jedinečnou dikcí. Prostě je nutné tě nejenom slyšet, ale i vidět, neboť svůj přednes zdobíš i svéráznou a bohatou gestací. Vím, že recitaci (memorování) také vyučuješ: na co kladeš důraz při výuce českého interpretačního umění poezie? Tedy především: básně si musí člověk objevit na vlastní pěst, to za něj nikdo udělat nemůže. Do mne – a mám jich v paměti tak na čtyři - pět hodin - buď jako by postupně napršely nebo se vynořily odněkud, kde to bylo často nejméně pravděpodobné; ano, byly i takové, které jsem nehledal… Byli ovšem básníci, po kterých jsem se pídil a tušil, že v nich naleznu něco, co mne osloví, ale většinou když jsem je prošel, neodehrál se onen zázrak uhranutí jedním jejich textem a já jim jen přitakal, nic víc… Teprve za nějaký čas – a v životě se to stane jen několikrát - druhá či třetí vlna zájmu přivane potřebu nějak se s nimi vyrovnat… Pro mne je tento stav stále platný s básněmi spořilovského surrealisty Zbyňka Havlíčka /1924-1969/, nejsem schopen je říkat zpaměti, číst ano, ale to je rutinní úkon, který člověk zvládá po tolika letech v branži bez nejmenšího problému… Jenomže stát proti publiku a být v té chvíli ne nějaký čtec - přednašeč, leč básník sám, to je, oč tu běží. Zjevit vnitřní úděl, který legitimuje předat takový text ne v nějakém zpětném zastoupení, ale jako by v oné chvíli, kdy text sděluje, existoval důvod, proč báseň vznikla – další atrubut toho, čemu říkám interpretace „in statu nascendi“. ZP •• Poezie jest mi odjakživa nejenom blízkou, ale i přímo osobní potřebou: nikdy jsem ji však nepsal, zato hojně konzumoval verše a interpretoval je. Na vojně v Litoměřicích jsem inscenoval lyriku, v níž ovšem autorsky dominoval Fráňa Šrámek. Vlastně už jako teenager jsem kamarádil s Jiřím Ostermannem, jehož autorský výběr na mne tehdy působil jako zjevení. Měl velikou zásluhu na vzniku poetických scén v Praze a já s celou partou, v níž byl kupříkladu i herec Jirka Kodet, jsme mu chodili naslouchat. S velikou chutí jsem si také v Praze vyslechl přednes poezie členů Theatre National Populaire v čele s Gerardem Phillipem, a přestože z francouzštiny neznám nic kloudně, opájel jsem se melodičností jazyka a díval se s obdivem, jak elegantně se deklamátoři chovají a pohybují. Později ve Viole, už za Vladimíra Justla, jsem pár pořadů režíroval: interprety mi byli například Irena Kačírková a Jiří Adamíra. Byly to tehdy vzácné chvíle setkávání s neznámou a dobrou literaturou. Vzpomínám na autorský večer »nedoporučovaných« básníků, zejména na Stanislava Zedníčka, jehož permanentně pronásledovaly režimy, jak za Němců, tak za českých bolševiků a potažmo i Rusů. A co se týká někdejší velké oblibě samotné deklamace? Mám-li na ni nazírat z úhlu své dramatické branže, pak jsem přesvědčený, že to byla a je i ohromná škola pro jevištní mluvu budoucích herců. Nalézáš mezi následovníky své epigony? Zdali mám epigony či následovníky? Dnes se velice uvolnila kdysi tuhá formální kritéria tak zvaného uměleckého přednesu, takže za své pokračovatele považuji všechny, kdož se chtěli a dosud pokoušejí vymknout z oné strnulé pózovitosti a falešných emocionálních obalů přednášených básní… Žel, je to cesta na dlouho – v uměleckých školách všeho druhu stále mají slovo i někdejší strůjci oněch nechvalně známých produkcí Nedělních chvilek poezie. Ale je tu už také docela viditelná protiváha proti zažitým normám: od fyzického básnictví Petra Váši, přes festivaly slam-poetry až k vědomé deformaci rytmické, jak je známe u rapperů… U nás ovšem nic nového – stejně tak revoluční byl ve dvacátých letech minulého století nástup Burianova voice-bandu, který nastolil rytmus jazzu jako rovnoprávnou složku interpretační produkce jakéhokoli textu. ZP •• Sám se věnuji v posledních letech převážně psané tvorbě: kromě dramatických textů, jichž je bohužel už nesrovnatelně méně než kdysi, převažuje zásadně v mé práci beletrie. Absolvoval jsem na vysoké škole přednášky z dějin světové literatury i z estetiky: nedovedu si však představit, jak se dá vyučovat obor tvůrčího psaní. Mladá duše intuitivně cítí, jakou kdo s ní hraje hru - nebo zda nějaký vztah jen předstírá. Já se většinou svým studentům nebo posluchačům nejprve představím (už jsme o tom mluvili hned na počátku) nějakým textem, který ze sebe vyplavím a předám se vším, co v něm cítím i v co věřím, že mohou ti, kdož mu budou naslouchat, přijmout, ale i odmítnout. V podstatě se jim vydám v plen – je pak na nich, jak si onen vztah zformulují… Pochopitelně pak text patřičně okomentuji, jak jsem k němu přišel, co vyřešil ve mně atd. Společně pak během jednotlivých semestrů otvíráme jednotlivé poetiky a lidské i umělecké peripetie jejich nositelů: je jedno, zda Rimbauda nebo Jiřího Koláře či Gregoryho Corsa. Já ovšem musím v těch pro ně zatím jen často nepříliš známých jménech bydlet a otevřít jim dům jejich tvorby zevnitř; pak už jde všecko normálně… V podstatě jde o umění zanítit a živit jejich zájem a dovést je do stavu, aby i v nich nastartoval stav oné inspirativovanosti… ZP •• Co je tvým aktuálním a potřebným tématem? Stav společnosti nebo situace člověka? Upřesni svou odpověď i nějakým konkrétním příkladem ze současného životního kolotání. Mně vždycky okouzlovaly spíš jednotlivé básně, nežli sbírky – s jedinou výjimkou: Dům Strach Jana Zahradníčka, sbírky pořád nedoceněné, korunního trumfu proti všem, kdož si myslí, že se nemůže opakovat takové dopuštění, jaké tady nastalo v letech 50 minulého století, kdy si jednotlivé básně Domu Strach básník vrýval na celách do paměti a pak je mohl přepsat na toaletní papír a jakási dobrá duše je vynesla a ukryla.Dobrá duše jménem Václav Sisel, vězeňský dozorce na Pankráci, i takoví tehdy byli… Dokud nebude uzavřena tato kapitola a spravedlností viditelně neocejchováni ti, co nesli za tohle všechno odpovědnost, kdykoli může nastat recidiva. Stačí tak málo – ostatně zaťatá nevraživost koryfejů naší politické scény nevěstí v tomhle směru nic dobrého… Spolu se Znamením moci, sedmidílným básnickým panoramatem světa na prahu této temné doby, tvoří Dům Strach zásadní zahradníčkovský dvojakord české poezie… Smutný faktem je mizivá nebo vlažná interpretace těchto textů v čítankách a v osnovách literární historie vůbec. Jistě, Zahradníček byl věřícím katolíkem, a to už někdy kantorům stačí, aby nad ním ohrnuli nos a byl vřazen do příslušné škatulky katolictví v české kultuře, kde vedle Balbína a Bridela vegetuje Jiráskem poplivaný Koniáš, a v níž Jakub Deml slouží jako hlasatel antisemitských nálad… Fuj!!! Už několik desetiletí kráčím vstříc také Waltu Whitmanovi. S otevřenou, ano, přímo napřaženou náručí a toužím se s ním obejmout. Jinak to říci nelze – je to moje dávná láska, ale tolikrát ochutnaná jen nedokonale - nikdy ne proniknutím až k samé dřeni takového citu. Když teď řeknu, že ho miluju, může to znít pateticky, dvojsmyslně, a pochopitelně i domýšlivě… Není tomu tak! Splácím mu tu lásku od chvíle, kdy jsme se poznali – poprvé jsem se s ním miloval očima na vojenském kavalci v martinských kasárnách před půl stoletím, kde jsem ve vojenské knihovně objevil Stébla trávy a bez ostychu si je přivlastnil. Pak, v polovině šedesátých let v Litvínově, když jsem se svým divadélkem v Podivné stráži vzdal hold jeho poezii – stylizoval jsem toto představení jevištními rekvizitami z vodní říše – kormidlem a rybářskou sítí, ano, byl to znak směru plavby za člověkem, jehož On láskyplně houpá v čeřenu své lásky… Nedávno, k jubileu úmrtí, vydal jsem v BB-artu výbor Spojím vás láskou milenců, tedy Whitmana erotického… Přitom nejsem schopen říkat jeho básně sólově, k tomu musím být obklopen těmi, kdož sdílejí stejné pocity. Aby nedošlo k nedorozumění: nejde jenom o svět pohlaví, sexuální orientaci či sociální vřazení – Whitman, abych ho parafrázoval, adresuje své básně stejně tak senátorovi jako prostitutce. Je to velký zneklidňující duch, věřím, že až tu nebudu, stane se někdo další článkem tohoto nekonečného řetězu vyznavačů a vykladačů… Poezie jako praktikující služba lidské bytost. Tohle všecko říkám tak trochu podmínečně: porozumí jen ti, kdož po Whitmanovi sáhnou a vnoří se do vln jeho oceánu… ZP •• Kde je možné tě vidět na scéně? Máš účast na nějakém pravidelném pořadu? V Praze pravidelně v klubu Rybanaruby v Mánesově ulici na Vinohradech. Občas vyjíždím na představení do knihoven, klubů, malých divadel, v posledních letech pravidelně na Letní filmové školy. To hlavní ovšem se odehrává na „scéně rádia“: osmnáctý ročník letos už čítá můj týdeník mladé poezie Zelené peří na Českém rozhlasu 2 – stanici Praha, tam také už více než tucet let vysílám Poetická nokturna… ZP •• Myslím si, že v našem věku lze už bilancovat životní umělecké zážitky. Kupříkladu mými nejoblíbenějšími filmy jsou český Hostinec U kamenného stolu a Werichův Císařův pekař; za největší divadelní zážitek dodnes považuji představení Radokovy inscenace Gogolovy Ženitby. V české literatuře na mne nejvíc působí básníci Jaroslav Seifert a Vladimír Holan, z prozaiků Karel Čapek, Milan Kundera a Jaroslav Foglar. Jak bys podle téhož klíče zařadil hierarchii svých vjemových zážitků? Za celý svůj život jsem potkal tři zásadní autory: Jiřího Ortena, Václava Hraběte a Jana Zahradníčka. V tomto pořadí. Pochopitelně mezitím mě oslovil Whitman, Zbyněk Havlíček, Mácha, Holan, Hrubín, Halas, Diviš Blatný, beatnici, zmíněný už Kainar a jiní, ale ta tři prvá jména jsou svorníky mé duchovní klenby. Mají ve svém díle zakódované nějaké mně potřebné živiny a osvědčili se také jako Velicí Utěšitelé, když mně nebylo zrovna nejlíp… Přímo to vidím jako dnes – bylo mi kolem třiceti, šel jsem odněkud od Vršovic k Míráku a říkal si Ortena. Dostal jsem před tím jednu z takových těch nejbolestivějších ran, jaké člověka mohou potkat, když ho někdo neočekávaně opustí a kdy si sám nedovede pomoci --- říkal jsem si tenkrát Elegie, přišlo to samo od sebe, stmívalo se, bylo tuším takové to vrcholné jaro se vším všudy a já se ládoval poezií místo nějakých pevných či tekutých prostředků k zapomenutí… ZP •• Považuješ něco za své slabosti? Tím myslím, co rád činíš, když se v žádném ohledu nezabýváš literaturou. Třeba v kulinářství: zmínili jsme už v jiné souvislosti, jak jsme se kdysi v Krumlově vrhli na sázená na vejce se slaninou, ale jistě existuje pokrm, jejž považuješ za cosi, čemu ani proti své vůli neodoláš nebo odoláváš jen s obtížemi. Lze podobně mluvit též o nějakém nápoji? Slabosti? Spíš krásné úlety, ale ty se nikdy nedají předvídat. Vypravil jsem se na Nový Zéland a do Austrálie před 15 lety z náhlého vnuknutí, že tam na mne kdosi čeká, a když nepojedu, promarním naléhavě důležitou životní šanci… A stalo se! Opravdu jsem pak po více než měsíci odlétal ze Sydney s vědomím, že to nebyla marná cesta – a pokračovala pak vítáním nových přátel tady u mne na Malé Straně. Stejně tak neplánované cesty do měst po Čechách a Moravě, skoro všude jsem účinkoval, přijedu-li do nich pak bez tohoto poslání, všecko dostane jiný nádech a člověk může jít po svých vlastních stopách…A že je opravdu cítí a vrací se sám k sobě čímsi donaplněn a obrozen, v tom nejkrásnějším smyslu tohoto slova… Jídla si dlouhá léta vyrábím podle okamžité fantazie a stavu zásob, v zálibě chutnání rudého moku z jižních vinařských domén asi nejsem zas až tak výjimečný, ale rád se k ní hlásím… ZP •• U mnohých Rozprav využívám možnosti tzv. příloh, což prakticky znamená, že na konci uvádím ukázky z díla svého hosta. Můžeš tu uvést některou ze svých prací? Vybral jsem svou poezii z éry Docela malého divadla a jednoho z textappealů. Vyšla v knížce Pódia z krabičky. | |
| |
| Foto © osobní archiv, zdroj internet | |
| Příště: POZITIVNÍ ENERGIE ČERPANÁ ZE STOJE NA HLAVĚ S Petrem Feyfarem, českým dramaturgem a švýcarským psychoterapeutem o jeho cestě do emigrace, o spolupráci s významnými divadelními tvůrci, o setkáních s mnoha osobnostmi a také o nutnosti zásadní proměny životního poslání. | |
| Dosud uveřejněné | |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 05. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Karel Šíp |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Helena Štáchová |
 |
Jiří Suchý |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Josef Fousek |