Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (6)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Zdeněk Pošíval

TÉ NOCI SVÍTIL ÚPLNĚK (6)
Příběh z roku 1000 o Slavníkovci a ženě jménem Zubřice

Na pozadí skutečných událostí z konce prvního milénia podává román obraz doby v českém prostředí. Autorovým cílem je však snaha postihnout podstatu neměnné povahy člověka. Dobrodružný a drsný příběh připomíná spíš milostnou romanci, než onen obvyklý typ historického románu, jehož převažujícím tématem bývají významné skutky z naučné dějepravy.
Lidská situace vztahu nesourodé dvojice je i klíčem k myšlence příběhu o Slavníkovci a ženě jménem Zubřice. Existuje-li krutost jako stálá samozřejmost bytí, pak zde autor nabízí i jistá osvobozující východiska, jejichž adresátem pochopitelně není historik, ale člověk žijící na prahu třetího tisíciletí.

Kapitola pátá

VETŘELCI

Ráno loďka zmizela.
Asi jsem musel hodně tvrdě usnout, jinak by mi odchod vnucené družky neunikl. Vlastně jsem spal dost dlouho, neboť slunce se již vyhouplo nad východní svahy a prozařovalo špičky jedlí kolem Slunečního kamene. Obě klisny pořád klimbaly, uplynulé dvě noci byly i pro ně příliš rušné a únavné.
Protáhl jsem se a zdvihl hlavu vzhůru.
Mušličkový váček uvízl na větvičce, přesahující do přístřešku. Na dosud řeřavých uhlíkách ohniště stál kuthan s horkým odvarem z bylin a vedle na kamenech, aby nevystydl, ležel i pekáč s čerstvě upraženými plackami, zalitými medem. Proutěný koš s darovaným svatebním věnem zůstal nedotčený tak, jak ho Zubřice včera vyložila ze svého plavidla, a o jehož obsahu jsem neměl sebemenší povědomost.
Sejmul jsem váček z větvičky, odolal pokušení otevřít ho, zkrátil jsem šňůrku, navázal a přetáhl si ji přes hlavu. Pohanské kouzlo mi teď neklinkalo na břiše, ale viselo jen pár coulů pod mým ohryzkem vedle kříže a skryté plnovousem. Bylo mi divné, proč si tuhle věc nevzala Zubřice s sebou, když o ni
tak stála a za denního světla byla na větvi dobře viditelná.
Vyhrabal jsem se ze svého pelechu a rozhodoval se, je-li lépe nejdřív se nasnídat, anebo se nejprve osvěžit koupelí, když jsem měl na sobě dosud jen spodní nohavice. Jídlo a nápoj vypadaly lákavě, ale rozhodl jsem se pro řeku. Voda byla ještě pořádně studená a teplý nápoj mě potom alespoň příjemně zahřeje.
Vydal jsem se ke břehu a došlo mi, že nohavice jsou namně zbytečné, protože nikde kolem není člověka, jehož by moje nahota mohla pohoršovat. Stáhl jsem je, abych je po ránu nemusel sušit, odhodil za sebe, rozeběhl se, skočil a ponořil se pod hladinu.
Do těla se mi zabodlo tisíce jehliček ledové vody, ale mně to vyhovovalo. Po bouřlivých zážitcích posledních dvou dnů a při vědomí, že musím opustit tohle místo s dokonale skrytou jeskyní ve skalní stěně, nebylo mi právě dobře na duši a já potřeboval, aby se mnou něco pořádně zalomcovalo. Voda byla docela vhodný prostředek.
Vystrčil jsem hlavu nad hladinu a nadýchl se.
A znovu se ponořil.
U dna se mihlo několik pěkných ryb.
Když jsem začal mírně tuhnout, doplaval jsem ke břehu a stoupl si na mělké dno, kde už bylo možné z řeky vystoupit. Narovnal jsem se. Hladina mi ještě sahala po kolena. Oklepal jsem se jako pes, když vyleze z potoka, a dlaněmi si vytřel mokrem zaslepené oči. Pak jsem je otevřel a pohlédl na pevnou zem.
Hleděl jsem na šíp nataženého luku.

*  *  *

Zbraň držel v rukách muž v drátěné košili. Nezdobil ho pražádný znak, ale zpod přilby mu vykukovaly zlatisté vlasy, mrkal na mne a škodolibě se zubil.
Za ním stál druhý muž, byl ještě v sedle a za otěže držel vojákova koně a ještě dva soumary. V pozadí za mým přístřeškem se nacházel další ozbrojený jezdec a toho čtvrtého jsem zahlédl na opačné straně tábořiště mezi jedlemi.
„Jsi aspoň překvapen, lovče?“ zeptal se voják.
„Jsem, ale příliš ne.“
„Klidně si zůstaň v řece, aspoň nám nebudeš zaclánět a my se tu pokojně porozhlídneme.“
„Radši bych vylezl,“ řekl jsem, „voda je studená.“
„Jen si tam zůstaň!“ přikázal mi s namířeným šípem na můj podbřišek. „Mohl bys přijít o třapec.“
Zůstal jsem stát v řece.
Zlatovlasý voják si se mnou pohrával. „Máš radost, že se vidíme?“
„Ani náhodou,“ odpověděl jsem popravdě.
„To je mi líto, lovče,“ ušklíbl se voják. „Když jsem ti vloni slíbil, že tě zase navštívím, tak by musel čert na koze jezdit, abych ti neposkytnul to potěšení.“
„O co vám jde?“
„O naši zvěř,“ zvážněl zlatohlav. „Máme totiž ověřenou zprávu, že jsi byl viděn při lovu na našem území. My si tu tvou kořist odvezeme, odevzdáme ji našemu pánu, a ty si dáš
příště pozor, nemám pravdu?“
„Kdo to ověřoval?“
„Máme svoje zvědy, příteli!“
Začal jsem drkotat zubama. „Nelovil jsem u vás.“
„Žvaníš, lovče!“
Zkusil jsem vzdorovat. „Jsi na území českého knížete!“
„Na to kašle pes,“ zasmál se voják. „Kde najdeme ty úlovky?“
„Nikde,“ řekl jsem popravdě, „všechno jsem prodal.“
Pochybovačně zamlaskal. „Ale, ale, ale...“
Zábly mě nohy. „Klidně si to tu prohledej.“
„Hledejte, vojáci!“ vykřikl voják. „Jinak by moh náš lovec umrznout. Koule v moudí mu už zimou zalezly do břicha.“
Zakryl jsem si ohanbí dlaněmi.
Jeden z vojáků začal pročesávat můj přístřešek, druhý se vydal ke skále, nemám-li tam někde skrýš. Dostal jsem strach, aby neobjevili jeskyni. „Všechny kožešiny jsou dávno pryč a peníze shrábl kupec v osadě!“ vykřikl jsem. „Můžete si vzít můj zimní kožich z medvěda.“
„Nejsme burdýři, lovče,“ ohradil se dotčeně zlatohlav.
„Vypadáme tak snad? Vezmeme si jen to, cos ulovil na našem území.“
„Schau, Ditrich!“ skočil mu do řeči voják a v ruce držel useň od Velše. „Stammt dieser Balg nicht von unserem Hirsch?“
„To se ví, že ta kůže pochází z našeho jelena!“ hvízdl obdivně zlatohlav. „Nejlepší jakost. Nalož ji na soumara! Pak se podívej, copak máme v tom košíku!“ ukázal na svatební věno Zubřice.
„Není můj,“ vykřikl jsem, „nevím, co v něm je!“
„Mlč, lovče, a zůstaň stát, kde stojíš!“
Voják otevřel koš a vytáhl na boží světlo useň. Svítila bělostí a splývala v rukách vetřelce jako měkoučká látka ze stavu těch nejlepších tkalců. „Das ist Prachtvoll, Ditrich!“
Zlatohlav na mne přestal mířit lukem, zastrčil dokonce šíp do toulce na zádech, a šel se podívat. „Kápnuls na poklad, vojáku!“ hlaholil obdivně. „Kolik je v koši těch zázraků? Wieviel Stück von diesem Wunder sind im Korb?“
„Acht, Ditrich!“
„Osum? Tak to sedí!“
„Was weiter?“
„Lade sie auf! Nalož je na koně!“
„Alles?“ zeptal se voják milosrdně. „Aber das sind doch nicht alle von unseren Tieren?“
„Třebaže i všechny nejsou z naší zvěře,“ rozhodl voják, „tak si ty další vezmeme jako pokutu za zlovolné překročení mezníku.“
Vzpamatoval jsem se. „To, co právě děláte, je sprosté lapkovství!“ zařval jsem a vydal se na břeh. „Ty usně nejsou moje, vojáku, ty patří jedné ženě z vesnice!“ Chtěl jsem vytrhnout košík vojákovi z rukou.
Voják mě odstrčil. „Z jaképak vesnice?!“
Neodpověděl jsem.
„Myslíš vesnici pohanů?“ zasmál se zlatohlav. „Je-litu vůbec nějaká, tím spíš to zboží patří našemu knížeti. Ty snad víš, kde ta vesnice leží?“
„Najdi si ji, chceš-li!“
„Pár pohanů se tu sic potlouká, ale mnoho jich není!“ nevěřil mi voják.
„Každou chvíli mohou lidé té ženy přivézt další, abych jim zboží prodal v Pelhřími,“ vymýšlel jsem si, „a nemyslete si, že vás pak pustí se svým zbožím zpátky.“
„Lžeš, lovče!“ pravil káravě.
Od skály se ozval bolestivý výkřik.
„Was ist los?“
„Něco praštilo koně do hlavy!“ naříkal jezdec u skály.
Kůň ržál a vyhazoval. Jezdec měl co dělat, aby se udržel v sedle. „Někdo po nás hází ze skály kameny, Ditrichu!“
„Možná, že ten lovec nelhal,“ ozval se ustrašeně voják, který držel koně, „a měli bychom raději vypadnout, než se na nás vyhrne nějaká pohanská horda.“
V tu chvíli se ozvalo odněkud ze skal příšerné ječení, silně násobené ozvěnou, a já přiskočil k vojákovi, který právě nakládal koš s jelenicemi na soumara, abych si ho vzal zpátky. V zátylku jsem pocítil praskavý úder, v očích se mi zatmělo a naskákaly do nich tisíce mihotavých jiskérek.
„Verschwinden wir! Padáme!“ zaslechl jsem.
I já padl, ale k zemi, a víc nevím.

*  * *

Nesnesitelně mě bolela hlava.
Když se mi podařilo otevřít oči, první, co jsem si vůbec uvědomil, bylo přítmí kolem místa, kde jsem ležel. Nešlo mi na rozum, jak jsem se dokázal zabalit až po krk do pokrývky jako nějaká kukla.
„Dobrej večír, křesťane!“
Zubřice seděla u ohniště a dívala se na mne.
„Kde ses tu vzala?“ zeptal jsem se a mluvení mi dělalo potíže. Brněla mě pusa a měl jsem nějak příliš pevně ovázanou hlavu.
„Já jsem tady od rána, křesťane,“ pravila. „Ty vojáky jsem uviděla z řeky, ale oni mě nezahlídli, poněvadž mě zrovna rylo křoví. Tak jsem otočila loďku, abych zjistila, co mají za lubem. Ostatní už víš. Ani ses nestačil nasnídat. A nastává pomalu čas na večeři.“
„Koně potřebují napojit,“ napadlo mě.
„Jen klid, křesťane,“ zavrtěla hlavou, „klisny jsou napasený a napojený. I tobě jsem dala napít, ale když jsi pořád upadal do mdlob, asi o tom moc nevíš, že ne?“
„Ne,“ řekl jsem a rukama zjistil, že pod pokrývkou na sobě vůbec nic nemám. „Kdo mě takhle zabalil?“
„Já,“ pravila Zubřice, „poněvadž jsi prochladnul.“
„Proč jsi mi nenatáhla nohavice?“ zhrozil jsem se.
„K čemu? Nikdo tu není.“
„Jsi tu ty!“
„Za svůj prut mezi nohama se stydět nemusíš, křesťane!“ rozesmála se nepatřičně. „Nemáš ho o nic menšího než pohani, mohamedáni nebo jiný křesťani.“ Přestala se smát a pohlédla na mne očima plnýma lítosti. „Ale to tě teď asi nezajímá, viď?“
„Pranic.“
„Měl bys něco sníst. Upekla jsem ty králíky, cos včera ulovil, jednoho jsem už zbaštila, ale ten druhý čeká na tvoje břicho.“
Se mnou hlavně lomcovala zloba. „Nemám chuť.“
„To mě taky napadlo,“ kývla Zubřice rozvážně, „proto jsem ti uvařila polívku z králičích drobů.“
„Nechci.“
„Měl bys něco pojíst.“
„Dej mi pokoj!“
„Jíst musíš!“ vyjekla zuřivě a polekala mě, jestli ji opět nepopadne běs jako včera, ale naštěstí si to uvědomila. „Už zase řvu, viď? Jestli nemáš sílu, abys udržel sám lžíci, tak tě nakrmím, křesťane, to je přece jasný.“
„Jsi hodná ženská, ale nedojímej se tak.“
„Jdi do řiti, já se nedojímám!“
„A nemluv hrubě!“
„Mně je do pláče, že jsi tak ubohej.“
Cosi ve mně zuřilo a příliš jsem neuvažoval nad tím, co sám žvaním. „Nebuď tak strojená, propána!“
„Co je to strojená?“
„Že horoucnost předstíráš, není opravdová.“
„Aha, jenže já tě nakrmím doopravdy.“
Nic jsem už neříkal a zadíval se do oblohy.
Vrtalo mi hlavou, jak mě tu vojáci mohli objevit a pak se mi vybavila vojákova poznámka, že místo mého pobytu mu prozradil nějaký zvěd. Neměl jsem ponětí o tom, kdo z osad by měl čas a vůli mě špehovat. Do bolavé hlavy se mi kvůli tomu draly návaly hněvu.

Mezi zuby jsem pocítil lžíci a v nose vůni z blízkosti Zubřice, když ke mně přiklekla. Polkl jsem sousto a nasál do nosu její přítomnost. Navykl jsem si, že lidé jsou cítit výpotky, často i ženské, když nemají vůli smýt ze sebe pach vlastního pižma. Tahle pohanská žena byla kupodivu nejen velmi čistotná, ale vylučovala ze sebe cosi velmi libého a voňavka to nebyla. Nechápal jsem, proč si toho všímám, když mě bolela hlava a užíral vztek.
Krmila mě jako batole.
„Myslíš na to, co budeš dělat dál?“ zeptala se.
Neodpověděl jsem, i když jsem to tušil. Myšlenky se mi vrátily na odpornou ranní příhodu a zmocnila se mě táž zloba, již jsem pociťoval pokaždé, když jsem si něčím připomněl útok najatých Vršovců na naše hradiště. Zubřice mluvila dál, ale vůbec jsem nevěděl a neslyšel, co mi povídá.
„Postavím ten dům!“ zaječel jsem umanutě.
Zubřice se lekla a vybryndala polévku.
Pak jsem znovu usnul.

Pokračování příště...   
 

Román vyšel v roce 1999 v nakladatelství AGAVE.
Copyright © Zdeněk Pošíval
Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Portrét autora románu naleznete v článku
Rozpravy Zdeňka Pošívala aneb Co učinit s lidským světem

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 08. 2011.