Kapitola desátá

STAVBA

Za dvě neděle stála pec i s komínem.
Komín táhl skvěle. Zjistili jsme to hned po prvním opatrném založení ohně několika suchými jedlovými větvičkami.
Když se ozval slaboučký hučivý zvuk a nad komínem se objevil tenký proužek šedého dýmu, zaječeli jsme blahem a Zubřice se opět na okamžik rozzářila do krásy. Druhý den přiložila do ohniště pořádnou porci dřeva. Když vyhořelo z velkých plamenů, postavila do něho kuthan s vodou.
Od té chvíle zůstala pec i ohniště v její péči.
Návštěva lovce Vintíře zůstala minulostí.
Lovec zmizel ráno ze Slunečního kamene tak rychle, že s námi ani neposnídal, a pak jsme ho už nikdy nespatřili. Na rozdíl od jiných příhod předchozích dnů našeho života, vypadl nám brzy z hlavy. Já v sobě táhl tíhu vzpomínek na nelítostný útok Vršovců na Libici, masakr objednaný Přemyslovci, na naše veškerá vypálená hradiště, či už na dvojí přepadení vojáky.
I Zubřici z minulosti cosi velice tížilo, ale odmítala o čemkoliv hovořit. Pro nás oba cesta za únikem před vlastní minulostí skončila právě tady.
Teď jsem kácel jedle.
Zbavil jsem tak sice břeh pod Slunečním kamenem kusu přirozeného úkrytu před cizími zraky a obnažil pohled na své budoucí sídlo, ale současně jsem tím odkrýval i případného útočníka. Účel byl prostý. Každý, kdo připluje po řece nebo přijede v sedle po břehu, bude viděn z dostatečné vzdálenosti a přivítán podle svých úmyslů.
Zubřice klestila větve poražených jedlí a loupala kůru z jejich kmenů. Byla nezdolná. Zatímco já se sotva doplazil po denní dřině na lůžko pod starým přístřeškem, ona stačila navíc vyprat naše propocené spodní prádlo i oděvy, a téměř nikdy se nestalo, abychom zůstali bez teplé večeře. Málokdy jsme však spolu prohodili víc než pár slov, z čehož jsem usoudil, že i ona je zasažena únavou.
Často zapomínala v mém lůžku svůj balíček.
Brzy jsem pochopil, že to není zlozvyk, ale rituál.
Jeho podstata mi unikala. Pokud jsem ten předmět po ránu opět objevil, vracíval jsem ho Zubřici bez jakýchkoliv poznámek, ale ona nikdy nepřestávala provinile omlouvat svou zapomnětlivost.
V neděli jsem podle svého zvyku nepracoval.
Po kácení stromů mě celý tento sváteční den udržel při odpočinku a já ho téměř bez oděvu bohapustě prospal na svých pokrývkách. Když jsem večer otevřel rozespale oči, spatřil jsem Zubřici, jak sedí u starého ohniště, odhání větví i dýmem hmyz a zamračeně mě pozoruje. Hryzala si spodní ret, jak to dělávala vždy, když se o něčem rozhodovala, a já si povšiml, kam přitom upírá svůj zrak. Ani spodní nohavice nedokázaly ukrýt bezděčné vzrušení, které mě po celodenní zahálce zasáhlo nečekaně a žel i tak viditelně.
„Odpusť,“ zastyděl jsem se a zakryl se cípem pokrývky, „nemůžu za to.“
„To není k ničemu, když se chlap takhle trápí, viď?“ zamračila se. „Asi bych ti měla ulevit, můj pane.“
Neudržel jsem se. „Vážně to chceš?“
„Ale ne tak, jak myslíš.“
„Jak jinak bych to měl myslet?“ nechápal jsem a cítil, že najednou dýchám přerývaně a trochu se mi tmí před očima.
„Chceš se pomilovat.“
„To ne, můj pane!“ zvedla hlas mírným pohoršením.
„O čem to tedy mluvíš?“
„Zahlídla jsem párkrát v lese různý chlapce, když se zbavovali přebytečnýho semene,“ pravila s podivnou věcností, „a tak si myslím, že vím, jak ti pomoci dlaní, abys nebyl jen odkázánej sám na sebe.“
Vzrušení ve mně se náhle změnilo v jakési ponížení. „Já to tak nechci!“ zaječel jsem.
„A od Hanušky bys to tak chtěl?“ zaječela ona.
„Ne,“ křičel jsem, „nechci to od žádné cizí ženské!“
„Nejsem cizí!“ křičela ona.
„A já nejsem Lazar!“
„Udělala bych ti to přece jako tvoje paní!“
„Nepotřebuji samaritánku!“ vyskočil jsem z lůžka, abych se nechal ukonejšit lázní své řeky. „Jdi s tím do háje!“
Voda byla dosud studená, ani přerod jara do léta ji nestačil ohřát, a působila zázračně i na mé myšlení. Došlo mi, že na mne dolehla neomalenost a drsnost vyjadřování té ženy mnohem víc, než opravdový smysl její nabídky. Možná musela v sobě cosi hodně přehryzat, aby se přinutila vyslovit to, co neomaleně znělo jen mým uším.
Vylezl jsem z vody a utřel si obličej. „Máme nějaký teplý lektvar?“
„To víš,“ řekla a nalila mi nápoj do hrnečku.
Chvilku jsem srkal horký nápoj a sbíral vůli přinutit se prohlásit, co bylo nutné, aby ode mne slyšela. „Je mi líto, že jsem na tebe křičel, má paní.“
„Zapomeň na to, můj pane,“ prohlásila nezúčastněně.
„Jsi určitě dobrý člověk,“ řekl jsem.
Polekala se. „To si vážně myslíš?“
„Ano.“
„Dneska jsem asi něco zkazila,“ zavřela oči a jen tak trochu pokrčila rameny. „Co budeme dělat zejtra?“
„Stavět konečně srub.“
Usmála se koutkem úst. „Nadřeme se, co?“

*  *  *

V životě jsem se tak nenadřel.
Pomáhal jsem sice kdysi při stavbě mého budoucího domu ve slavníkovském hradišti, ale tam nás pracovalo dost na to, abych si mohl odpočinout a někdo za mne vždycky ochotně zaskočil. Když potom Vršovci hradiště vypálili a unesli dívku, s níž mě čekala svatba, podlehl jsem nadlouho povědomí marnosti. Do letošního jara by mě ani nenapadlo, že se znovu pokusím postavit si dům.
Stavba srubu znamenala předěl.
Lidské společenství mě pranic nelákalo.
Vážil jsem si sice daru života a nezříkal se ho, ale kdykoliv jsem se v nějaké podobě dotkl společenství nebo ono mne, přinášela na mou duši následky, z nichž se nedalo čerpat žádné potěšení. Nemohl jsem však tvrdit jako lovec Vintíř, že zásadně nemám rád lidi.
Spíš jsem se v nich příliš nevyznal.
Na Libici mne sice pro život dost poučili o křesťanských zásadách podle Ježíšova učení, prozradili mi leccos z Písma i o Mojžíšovi a jeho lidech, dávali mi za příklad svatého Jiřího, Ludmilu i knížete Václava, vedli mne k tomu, abych se řídil zákony podle Desatera Božích přikázání, ale já snad žil v jiném světě, neboť v něm platily zákony úplně jiné.
Na Libici zachránila můj život před vlastními souvěrci jen náhodná nepřítomnost. V lesích se z krutých pohanů naopak vyklubali spojenci.
„Dneska vysekáme křoviny před jeskyní,“ oznámil jsem ženě při snídani. „Musíme je odstranit i s kořeny, posadit na obvod podlaží první kmeny a snažit se velice rychle postavit stěny do výšky otvoru ve skále.“
„Nemůžeme postavit nejprve zadní stěnu, aby se zakryl otvor co nejdřív?“ navrhla Zubřice a podala mi lívanec, máčený v medu.
„Žel, to nejde,“ vysvětlil jsem nikoliv bez lítosti.
„Musíme klást kmeny na sebe po celém obvodu srubu, protože je budeme v rozích vzájemně vázat vydlabanými zámky, aby do sebe zapadly co nejtěsněji. A na místech pro dveře, okna a tajného vchodu do jeskyně se pak musí začepovat. Bude to děsně pomalá práce.“
„A což otvor zatím zamaskovat?“
„Jak?“
„Zazdít ho.“
„Má paní!“ zapištěl jsem nadšením. „To je skvostný nápad! Ztratíme tím sice den, ale budeme pak stavět v klidu a nemusíme se bát, že někdo tu jeskyni spatří dřív, než bude znovu skryta za tajným vchodem.“
„Ani ten jedinej den nebude jeskyně odkrytá,“ pravila Zubřice. „Natáhnu před ní kmínek ze smrku jako tenké břevno a na něj pověsím vysušit a vyvětrat vyprané tuniky, suknice a pokrývky. Odnikud nebude vidět, co za nima provádíte, můj pane.“
Popadl jsem ji za ramena, abych jí vtiskl vděčnou pusu, ale prudce se vztyčila a já na ni nedosáhl. Upadl jsem patrně do značných rozpaků a nadával si, že mě její nápady strhly do nechtěné důvěrnosti, a ona se rozesmála. Tentokrát ten smích nebyl pohrdavý, ani jízlivý, za ramena naopak popadla ona mne, pokrčila se mírně v kolenou a mlaskavě slízla z mých rtů kapku uvízlého medu. Byl to jen kratičký dotyk, ale cítil jsem na ústech vlahou hebkost těch vábivě odulých rtů ještě večer.
Ale to už se zase tvářila nepřístupně.
Nastávaly velmi teplé dny.
Začínalo horké léto.

*  *  *

Slunce pražilo.
Zubřice před ním neunikla ani pod svým slaměným čepcem a paprsky jí vytáhly z pokožky hejno pih, hlavně kolem nosu.
I Bělce se vedro zajídalo.
Občas si postavila hlavu a odmítala tahat až ke skále oloupané a pro stavbu připravené kmeny. Nechala se přemlouvat a podplácet kousky sladkého kořenu. Nedivil jsem se jí. Sám bych občas potřeboval nějaké povzbuzení, než jen pouhé vědomí cíle. Leč v čutoře ve velkém koši nezbyla už ani kapka.
„Kdy začneme s tím učením, můj pane?“
Nezdolnost Zubřice mě zahanbovala, i když se mi líbilo, jak se snaží ze své řeči odstraňovat obhroublost. Sotva se mi podařilo ošetřit Bělku a natáhnout své tělo do mělčiny, začala s otázkou, která mne málem nadzvedla, neboť jediné, po čem jsem kupodivu toho dne zatoužil, byla liduprázdná postel.
„Myslíš na psaní a čtení, má paní?“ zeptal jsem se a zůstal ve vodě. Pod hladinu za mnou nemohly dotěrné mušky. „Učit psát se začneš, až stluču dohromady stůl.“
„Proč to neuděláš, můj pane?
„Nejdřív chci mít dům pod střechou.“
„K tomu chybí už málo, ne?“
„Neřekl bych,“ odpověděl jsem z řeky. Zadní stěnu srubu jsem totiž vyhnal výš než tu přední. Přesahující kmeny držely při sobě čepy. Protilehlé stěny byly spojeny střešními trámy, něco jako krokvemi, aby střecha zůstala šikmá. „Musíme krokve příčně vyvázat sítí kmínků a na ně položit krytinu. Vyžádá si to spoustu času.“
Moc mi nerozuměla. „Jakou krytinu?“
„Chci na ně klást snopy suchých stébel rákosí, říká se tomu obvykle došky.“
„Proč to neuděláš, jako když naši pokrývají chýše?“
„Neumím to.“
„A co se dává na střechy v Praze?“
„Většinou šindele.“
„To jsou ty destičky ze dřeva jako na kostelíku?“
„Ano,“ řekl jsem. „Šindele jsou pěkná krytina, ale pro nás zatím nedostupná. Je moc pracná a mně na ni chybí nářadí, trpělivost a čas.“
Chvilku mlčela.
„K večeři jsem ti uvařila sytou polívku z kvíčal, řípy a potočnice,“ sdělila mi bez souvislosti. „Obejdeš se tu beze mne, můj pane?“
„Jistě, ale co chceš udělat, má paní?“
„Chci se vydat do vesnice,“ oznámila mi jen, „a ráda bych to stihla do setmění.“
Trochu mě to zarazilo. „Dneska se už nevrátíš?“
„To bych přeci nestihla.“
Náhle a zcela překvapivě jsem pocítil, že mi na jejím odchodu cosi vadí. „A zítra tu budeš?“
„Řekla bych, že budu.“
Bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení se zvedla, šoupla loďku na řeku, naskočila, vzala bidlo a  zmizela v zátočině.
A já ve vodě usnul.

*  *  *

Před ránem byla polévka plná hmyzu.
Probudil mě totiž chlad a hladové svírání kolem žaludku. Zcela prokřehlý a vymáčený jsem se doškobrtal k vyhaslému ohništi, abych si nabral trochu jídla. Z kotlíku na mne cosi zabzučelo. Z nespočetných brouků v pokrmu se mi zvedl žaludek.
A tak nenasycený, zavrtal jsem se do pokrývky.
Vstával jsem s východem slunce.
Obklopovalo mě nezvyklé ticho. Pouze Bělka ve svém stání hrábla občas nespokojeně kopytem do země a šviháním žíněmi ocasu odháněla od sebe střečky.
Přestože to byl stav, do jehož uklidňující prázdnoty jsem před pěti lety dobrovolně odešel, zvykl si na něj a nechtěl už nic měnit, musel jsem si po hodině připustit, že mi navzdory všemu Zubřice chybí. Najednou mi vadilo, že bych měl rozdělávat oheň, abych si uvařil nějaký lektvar, a že nemám komu svěřovat účel své dnešní práce.
Namísto klidu pocítil jsem mrzutost.
A pak se i tenhle pocit naráz vytratil.
Od řeky jsem zaslechl bzučení, jako když se rozezní roj včel. Bzučení znělo tak trochu jako sborový zpěv, trochu jako pravidelné a rychle opakované nesrozumitelné povely. V každém případě to však byly hlasové výrazy nějaké činnosti. Zvuk pocházel z lidských hrdel a nebylo jich málo. Na  ladině
v zátočině se objevila řada loděk, plná pohanů, a mířila ke mně.
Přepadení to rozhodně nebylo.
Loďky, jedna za druhou, vyklouzly z vody na mělčinu, jako by je k Slunečnímu kameni vyplivovala sama řeka. Pak mě obklopil hlouček polonahých a zubících se vesničanů, cosi mi brebentivě povídali, ale já jim nerozuměl ani slovo. Zubřice mezi nimi nebyla a tak jsem nechápal, oč jim jde a co ode mne
chtějí. Chyběl tu překvapivě i Velš, aby mi přeložil význam ječivé směsice hlasů, ale z doprovodných posunků jsem posléze pochopil, že tu jsou kvůli střeše.
Zmohl jsem se na pouhé pokyvování.
Asi nad mou natvrdlostí prostě mávli rukou a odešli ke srubu. Tam se jich několik vyšplhalo mezi krokve, další jim podávali celé svazky pružných a dlouhých kmínků stromů, aby s nimi jako podivní rezaví pavouci prolézali šikmým trámovím a všelijak je splétali. Tam, kde se kmínky křížily, obtáčeli
je jakýmsi lýčím, aby se spojily a zpevnily, až se na střeše z toho úsilí vytvořila síť, nikoliv nepodobná obrovské pavučině. Tím se však zdaleka nespokojili a do toho hrubého propletence začali vplétat ještě mnohem tenčí pruty. Šlo to neuvěřitelně rychle a již před polednem dokázali střechu hustě pokrýt pokrouceně proutěnou síťovinou.
Na mne přitom vůbec nebrali zřetel.
Přitom jsem byl z jejich činnosti jako u vytržení. Měli pro svou práci nástroje, které mně byly zcela neznámé. Nejvíc mě zaujal tenký a dlouhý kovový plátek, opatřený na jedné z těch delších stran řadou špičatých zoubků. Tímto plátkem tahali po kmínku tak dlouho, dokud se nerozpadl na takovou délku, jakou potřebovali. Říkali mu pila, půjčili mi ho do ruky, abych si ozkusil ostří těch zoubků, ale pak ho opět kamsi ukryli.
Na chvilku se mě zmocnila pochybnost o jejich chování, neboť to byl přeci můj dům s mojí střechou a oni se pranic nezajímali, co si o tom všem myslím. Věděl jsem samozřejmě, že by tahle krytina zdaleka nestačila zachytit déšť, ale nebylo mi zcela jasné, proč má být naopak pod došky takhle hustým podkladem. Chtěl jsem se na to sice zeptat, ale nebylo koho.
Slunce pořádně pražilo.
Pohani opustili střechu a vrhali se do vody. Cákali po sobě a štěbetali. Někteří z nich se zadívali do kotlíku nad vyhaslým ohništěm, nalapali z něho do dlaní brouky, vyházeli je ven a pustili se mlaskavě do mé polévky. Mnozí z nich si tou hustou krmi nabírali plackami, které si přivezli s sebou.
Obešel jsem jich několik s dotazem, kde je teď Zubřice, ale buď mi nerozuměli nebo nevěděli, a jeden z nich mě alespoň obdaroval svou plackou, jíž jsem s vděkem snědl.
Pak se vrhli znovu na střechu.
Tentokrát mi připomínali pilné švadlenky.
Vytahali ze svých plavidel pláty osikové kůry, pokládali je odspodu na tu síťovinu, překrývali je jako skutečné šindele a pak na ni přišívali houžvičkami, jak záplaty na proděravělý oděv.
Jediné, čím jsem se mohl pohanům odvděčit, byl pytlík soli. Přijali ho zcela bez ostychu a jak nečekaně se u mne objevili, tak i zmizeli.
Srub byl pod střechou.
Hleděl jsem na to dílo s velkým zalíbením, neboť stavba konečně připomínala lidské obydlí. Radost mi kalila podivná a nepochopitelná nepřítomnost mé pohanské družky, s níž bych se o ten ohromující pocit s chutí rozdělil. Navíc jsem neměl sebemenší pochybnost o tom, že to byla dnes její zásluha, proč mě v tu chvíli hřál u srdce pohled na náš dům.
Objevila se ještě před soumrakem.
Pomohl jsem jí vytáhnout loďku na břeh. Vystoupila, nejprve se s libým uspokojením zadívala na dům, pak na mne, nic neříkala a já v sobě neudržel tu trapnou zvídavost.
„Kdes byla po celý den, má paní?“
„Hovořila jsem s Velšem.“
„Celý den, propána?“
„Musela jsem ho přece nejdřív najít a pak čekat, až se probere z opojení a bude s ním kloudná řeč.“
„A o čem jste spolu hovořili?“
„O tobě.“
„Opravdu? A proč?“
„Abych zjistila, jestli se nepletu.“
„A co jsi zjistila, má paní?“
„Že tě přijde zabít, můj pane.“