| Bylo po válce a s maminkou jsme čekali na tatínka, až si pro nás přijede.
Země byla sice plná vítězných vojsk spojenců, ale nebezpečí kupodivu přetrvávalo. Vesnice, zejména pak usedlosti na samotách, byly velmi často přepadávány. Říkalo se, že takové násilnosti jsou krutým dílem »werwolfů«, (jejichž vzorem byl vlkodlak, jakýsi krvežíznivý kulturista s podobou vlka). Hlavně šlo o militantní členy zrušených mládežnických německých spolků, kteří se nechtěli smířit s porážkou a mstili se za ni vzpurným Čechům, jež považovali za své poddané. Určitá skupina dobře ozbrojených slovenských werwolfů se dokonce snažila uniknout z Ústí nad Labem, kde mělo hnutí Werwolf štáb a své výcvikové středisko, a probít se až kamsi na Slovensko.
Varování přicházelo i z pražského rádia: upozorňovalo, že přepadání samot provádějí i malé oddíly esesmanů odmítajících zajetí. Ale jiná verze zase hovořila o jednotlivcích či o skupinkách německých dezertérů, jejichž cílem bylo uniknout pomstě bolševických Rusů a dosáhnout sektory v Německu či v Rakousku obsazené angloamerickými jednotkami.
Tohle se povídalo, málokdo tomu však věnoval náležitou pozornost. Lidé byli zavaleni nejen poválečnými starostmi, ale i spoustou práce na svých zanedbaných hospodářstvích. Jenomže pak došlo k vražednému přepadení a vydrancování samoty kdesi u nedalekého Humpolce.
V našem okolí se lidé začali bát a veškerá varování brali vážně.
Sídlo dědečkovy rodiny stálo na samotě a navíc bylo obklopené lesy. 
Velké zneklidnění vnesl do našich duší Vlaďka Kos, když se vrátil z hub. On totiž byl a dosud je vášnivých houbařem, a pokud se vypravil do lesa, vždycky něco přinesl. Tentokrát šel do lesa Lísku na čirůvky májovky, vrátil se s prázdným košíkem a pořádně vyděšený.
„Došel jsem v Lísku až nahoru ke skalám,“ hlásil u Hessů v kuchyni, kde se zrovna svačilo, „a tam, co je ta skála s otvorem do jeskyňky, jak říkáme »u krbu«, byl ještě teplý popel. V noci si tam někdo rozdělával oheň.“
Vlaďkovi se věřilo, poněvadž chtěl po maturitě studovat na faráře, ale kdybych to tvrdil já nebo Pepík Šetků ze školy, nikdo by nás ani nevyslechl anebo by si z nás dělali legraci, že jsme zase měli vlčí mlhu a vymýšlíme si.
„Viděls někoho?“ zeptal se dědeček starostlivě.
„Nikoho jsem ani nezahlédl, ale u jeskyně se povalovaly plechovky a čerstvé špačky od cigaret.“
„Třeba ten sajrajt po sobě zanechali tuláci,“ ozval se polekaně Bohouš, aby uklidnil sám sebe.
„Tuláci by u nás zaklepali na vrata, něco si vyžebrali a šli by spát na seno,“ zapochyboval dědeček. „Teplé ohniště musel po sobě zanechat někdo, kdo má důvod skrývat se před lidmi, a protože je po válce, nejde o partyzány. Je nejvyšší čas vytáhnout pušky na světlo boží, vyčistit je a naládovat. A musíme dát zprávu do vsi, což jistě rád vyřídí Bohouš.“
„Svatá Marie, matko Boží,“ láteřil Bohouš a křižoval se, „a nemůže někdo jít se mnou?“
„Já tam s ním ráda dojdu,“ nabídla se velmi ochotně služebná Kurpitka, „když se bojí.“
„Přiznej se, že tě to do vsi táhne za tím novým kočím u Smrčků,“ pravila nesouhlasně tetička Máňa, „jenže neříkáš, kdo by za tebe měl přidávat slámu do řezanky.“
„Já bych teda přidával slámu do řezanky za Kurpitku,“ nabídl se horlivě Bohouš.
A aby toho nebylo dost, večer před setměním k nám přijeli četníci na motocyklu se zprávou, že se někde v okolí potulují neznámé osoby a zeptali se, jestli jsme tu nezahlédli někoho cizího.
„Vlaďka Kosů našel nahoře v Lísku ještě teplé ohniště a plechovky,“ sdělil jim strýček Jara.
„A nikoho neviděl?“
„Ne.“
„Tak to už byli pryč a teď jsou bůhvíkde,“ pravil strážmistr, „přesto si dávejte dobrý pozor, pečlivě všechno uzamkněte a v noci nikomu cizímu neotevírejte!“
Já už byl v posteli, když četníci odjeli, a docela mě překvapilo, že na mě maminka navlékla tepláky a odtáhla mě do krytu v tarasu. Prolezli jsme tunýlkem v naskládaném dříví, jímž se maskoval vchod do té dědečkovy zemljanky, a já se konečně dočkal pořádného dobrodružství.
Protože to přišlo nečekaně, nebyla tu nachystána voda ani žádný proviant, jak by tomu bylo ještě před pár dny v posledních dnech války. Dědeček, strejka Chrástovský a kočí Jožka vartovali na pile s puškou; strýček Jara s Jinou a Bohoušem hlídali u vrat stavení a přízemních oken. My, děti a ženské, (až na babičku, která rezolutně odmítla opustit svou světničku), jsme seděly v krytu raději potmě a bály se rozsvítit i slaboučkou baterku, aby nás nějaký paprsek neprozradil. A také jsme musely mlčet, aby nás nešlo zvenku zaslechnout. Nejhorší to bylo s Jarouškem, který poplakával, neboť nedokázal pochopit, proč se tu skrýváme; naštěstí brzy usnul. Jestliže jsem předtím velmi toužil prožít v tomhle úkrytu třeba i celou noc, velice brzy mě to přestalo bavit. Spíš se mě zmocnil strach z čehosi, čemu jsem ani za mák nerozuměl; před očima se mi zjevovaly podoby krvežíznivých werwolfů. V krytu byla asi nejklidnější tetička Máňa, neboť nás šeptem vytrvale uklidňovala: „Žádné strachy, naši mužští si určitě poradí, a když jsme vydrželi ten protektorát, pak to tu vydržíme taky.“
Po těch slovech zašeptala Kurpitka něco, čemuž jsem nerozuměl. „V nejhorším vydržíme i to znásilnění, že jo, Heleno?“
„Ženský, mějte rozum, jsou tady děti!“ napomenula je tetička.
Služebná Helenka přesto vyprskla smíchy a dlouho se tomu hihňala.
To se nelíbilo mamince. „Už ani slovo!“ sykla.
Potom již nikdo nic neříkal. V krytu vládla nekonečně tichá tma. Tehdy jsem poznal, že oproti původnímu očekávání trvá noc strašlivě dlouho a je prostě k nepřečkání. Naštěstí se nikdo poblíž pily neukázal a po kuropění pro nás přišel Bohouš. „Máte se vrátit a trochu se prospat,“ povídal a zíval přitom, div si neroztrhl pusu.
Nejprve jsme posnídali a pak se mnozí odešli natáhnout na postel, ale nemělo to dlouhého trvání, protože do kuchyně znovu a nečekaně vtrhl Bohouš, který se mezitím vydal se srpem nasekat trávu králíkům na mez u rybníka, a znovu spustil příval slov: „Pojďte se honem podívat! Na tom čerstvě zoraném poli pod Sosněmi jsou stopy od obra! Vedou od lesa skrz celé pole a přes silnici až k vodě!“
Vyběhl jsem s dědečkem a dalšími chlapy před pilu a skutečně: šlápoty vyryté do měkké půdy čerstvé ornice stopy zůstaly tak neskutečně hluboké, že byly viditelné dokonce až z hráze. Mizely kdesi za rybníkem.
„Safraporte,“ pravil strejka Chrástovský, „po tom poli nekráčel člověk, ale dozajista slon nebo jinačí monstrum! Kdo jaktěživ viděl takovou obrovitou nohu?“
„Ba ne, žádné monstrum,“ pravil dědeček, „rosa už beztak zkypřenou zem změkčila a potom se každá noha do ní zaboří jako do sádla, jeví se mohutně…“
„Koukněte se za rybník,“ přerušil ho opět Bohoušův výkřik, „hele, někdo je tam vzadu!“
A skutečně, někdo tam byl a měl hodně naspěch.
Na opačném konci rybníka, tam, kde končil hustým porostem puškvorce, se rákosí nejprve zavlnilo, pak se nad porostem ukázala hlava nějaké osoby, jež vztyčila paži svírající ručnici, snad aby se zbraň nenamočila. Neznámý člověk se pohyboval směrem k lesu na pravém břehu. Bylo patrné, že je to ten, jenž po sobě zanechal na poli pod Sosněmi stopy a chtěl v křovině u rybníka vyčkat nebo si jen odpočinout. Nyní pochopil, že se prozradil a snažil se zmizet v houští.
„Bože, on míří do lesa, a tam odešel Jožka orat pole za Lískem!“ “ vykřikl polekaně dědeček a s puškou na řemenu přehozenou přes rameno nasedl rychle na kolo opřené o vrata pily. Odjížděl rychle pryč a za jízdy ještě zavolal: „Jedu kočího varovat, pošlete pro posilu do vsi!“
Dědeček zmizel mezi stromy za zatáčkou a ke vsi se rozeběhla Kurpitka.
Vlnění v rákosí za rybníkem ustalo a rozhostilo se ticho.
Vím, že jsme čekali dlouho, nejprve byli slyšet pouze ptáci z lesů, pak se ozvaly hlasy, jak se sem ze vsi dostavily posily z řad všemožně ozbrojených sousedů, jimž velel strýček Šetek jako řídící učitel i důstojník Československé armády v záloze. Nechal si od strýčka Jary vysvětlit situaci, pak poslal asi pět mužů za rybník, kde jsme naposledy viděli neznámého člověka a sám se vypravil se strýčkem Jarou a několika muži za Lísek na pomoc dědečkovi. Strýček Jara se ještě při odchodu na nás, co jsme zbyli na hrázi, otočil a zahrozil prstem. „A vy se odsud ani nehnete, rozumíte? Kdybyste zaslechli nějaký výstřel nebo tak něco, okamžitě odsud zmizíte a ukryjete se někde na pile!“ řekl a ukázal na svého mladšího bratra. „Jino, máš je tu na starost a neodmlouvej!“
A my, zbylí na hrázi, jsme čekali dál a znovu poslouchali ticho. Občas na hladině rybníka šplouchl kapr, ovšem ptáci na stromech zpívali jako diví, ale to bylo vše. Jednu chvíli jsme vzadu za rybníkem zahlédli v rákosí dva chlapy ze vsi, jak se opatrně a neslyšně brodí směrem k lesu, snad aby se dostali neznámému do zad. A pak se opět nic nedělo.
Čekání bylo úmorné.
Náhle a překvapivě se kdesi za lesem ozvalo mnohohlasné děsivé řvaní. Srozumitelné však bylo opakované: „Hände hoch! Hände hoch! Hände hoch!“
A potom zase všechno utichlo.
Ale dočkali jsme se. Ze zatáčky silničky se z lesního stínu vynořila skupinka kráčející k nám na hráz. Uprostřed ní přicházel muž v německé olivově zelené uniformě se vztyčenými pažemi za hlavou s prsty k sobě zakleslými a měl neholené zarostlé tváře. Za ním kráčel dědeček s puškou přes rameno, ale ostatní muži z Radňova mířili na zajatce svými brokovnicemi, pouze strýček Šetek držel v ruce pistoli.
„Kam ho odvedeme?“ zeptal se strýček řídící učitel, když došli s Němcem před pilu.
„Dáme mu najíst,“ odvětil dědeček, „říkal přece, že dva dny nejedl.“
„Já ho do stavení nechci!“ odmítla takovou návštěvu tetička Máňa. „Vemte si ho jinam!“
„Vezmeme ho na pilu a zavoláme četníky,“ pravil strýček Šetek.
„Četníky zavolejte, ale na pilu ho nevoďte,“ pravil dědeček, „je vymrzlý, vezmeme ho někam na sluníčko, třeba na plac.“
A tak jsme všichni přešli na plac a německý voják se posadil na nízký štos prken.
V kruhu jsme zajatce obstoupili a prohlíželi si ho.
I on si nás prohlížel: směle na nás hleděl modrýma očima, byl to prostovlasý blonďák bez čepice, veškeré distinkce na uniformě měl strhané, takže se nedalo poznat, k jaké zbrani patřil či jakou měl hodnost a kdo je vůbec zač. Dědeček mu kladl otázky a zajatec na sebe pouze prozradil, že je Rakušan odněkud od Vídně, je zcela sám a chce se konečně vrátit domů. O své hodnosti, vojenském zařazení a dalších podrobnostech odmítl vypovídat.
„Však oni si ho četníci pořádně proklepnou,“ pravil někdo ze vsi, „kdoví kolik našich lidí má ten skopčák na svědomí.“
Kurpitka přinesla na plac hrnek kávy a půl bochníka chleba. Vzala čistou utěrku, rozprostřela ji pěkně na prkna štosu, na němž Němec seděl, a pak na ten kus látky jako na ubrus postavila hrnek s kávou a chléb.
Němec ji bedlivě pozoroval, snad čekal na pokyn, aby se směl najíst.
Kurpitka odstoupila a dědeček kývl. Němec popadl bochník, rychle vytáhl z holinky dlouhý nůž, vlastně jakousi dýku, a v tom kdosi ze strážců varovně vykřikl. Všechny zbraně se na Němce znovu namířily. Němec se polekal a strnul.
„Má v ruce zbraň,“ pravil strýček Šetek a nastavil dlaň, „s tou by mohl někomu ublížit.“
Němec bez mrknutí oka mu položil dýku do nastavené dlaně.
„No dobře, ale čím si teď ukrojí chleba?“ zeptal se dědeček.
„Dejte sem ten bochník,“ pravil strýček Šetek, „já vám to ukrojím!“
„Nesmysl,“ pravil dědeček, vytáhl z kapsy svůj památeční nůž a Němci jej podal, „ať si pěkně ukrojí takový krajíc, jaký chce on!“
Němec kývl, rozevřel dědečkův ostrý otvírák, ukrojil si krajíc, zavřel nůž a vracel jej.
„Nechte si ho,“ řekl dědeček, „a já si nechám tu vaši dýku.“
„Danke,“ pravil Němec a zastrčil si nůž do kapsy.
Mezi chlapy na place se ozvalo nesouhlasné bručení.
„Co je,“ zeptal se dědeček, „co se vám zas nelíbí?“
„Víte, pane Hess, nelíbí se nám, že jste si se skopčákem vyměnili nože. On být na vašem místě, tak by se s vámi nepáral, nůž by vám prostě zabavil a bylo by to.“
Dědeček se zamračil. „Chcete mě srovnávat s Němčourem, Vávro?“
„To ne, pane Hess, já jen říkám, co by udělal on!“
„Neblázněte, copak jsme jako oni?“ pravil dědeček. „Tenhle zajatec je chlap jako vy nebo já, a chlap přece nůž potřebuje…“
„Takovej krásnej nůž, pane Hess,“ nepřestali remcat, „a dáte jej skopčákovi?“
„Dám,“ řekl dědeček.
„To přece nemyslíte vážně?“
Dědeček zvýšil hlas. „Všechno, co dělám, dělám přece vážně!“
„Ale proč…?“
„Proč? Můžete mi říct, prosím vás, jak jinak by si ten člověk dokázal ukrojit chleba?“
Na place po těch slovech všichni zmlkli, nikdo už nic neříkal a zajatého Němce si odvezli četníci.
Ale ta dědečkova věta mi zní dosud v uších. „Můžete mi říct, prosím vás, jak jinak by si ten člověk dokázal ukrojit chleba?“
Zmínil jsem ji v úvodu této kroniky mého školního roku 1945 a připomínal před každým dílem tohoto vyprávění. Uvízla ve mně. Nějakou dobu trvalo, než jsem pochopil význam dědečkových slov a vstřebal je jako myšlenkové dědictví.
Byl konec května; druhé školní pololetí roku 1945 ještě neskončilo…
(pokračování za 14 dní...)
Další díly |
