MUDr. Tomáš Merhaut - Zdeněk Pošíval: Nuda čekárny se nekoná
Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP
|
| |
|
Do svatého Lukáše,
| |
| MUDr. TOMÁŠ MERHAUT
| |
| ZP •• Hned na začátku mi dovolte exkurz do vašeho oboru, neboť předpokládám, že podobný dotaz si klade velká množina čtenářů. Jak vlastně člověk přijde k nemoci, zvané diabetes, neboli k cukrovce? Vzniká geneticky, či špatnou životosprávou? Je totiž s podivem, kolik lidí je touto chronickou chorobou postiženo.  Obecně řečeno, k nemocem lze přijít poměrně snadno, protože jich je velké množství, zatímco zdraví je jen jedno. Takže jaksi matematicko-statisticky z pohledu počtu pravděpodobnosti je to jednoduchá úvaha. Vzato s jistou literární hyperbolou, nadsázkou. Pokud jde o cukrovku, je to onemocnění na genetickém podkladě, s tím, že k propuknutí choroby je třeba manifestační činitel. Typů cukrovky je více, ale pro laickou veřejnost postačí zmínit dva hlavní typy, tedy DM 1 a DM 2 typu Je známo, že DM 1 typu, celoživotně závislý na inzulinu, vzniká autoimunitním lymfocytárním zánětem Langerhansových ostrůvků, což je proces, na jehož konci stojí destruované ostrůvky, které neprodukují inzulin. Proto se musí od počátku této choroby celoživotně inzulin dodávat do těla. Tento typ choroby vzniká například při těžkých virózách, kdy zmíněný zánětlivý proces částečně či úplně zničí ostrůvky. To je situace, kdy pacient za nic nemůže, protože je prostě lidským osudem, že ho potká těžká vysoce horečnatá záludná viróza. Tento jev člověk neovlivní, kromě případů, kdy žije nezdravě v tom smyslu, že je jeho imunita oslabená a viróza si s takovým organizmem může v podstatě dělat, co chce.Pokud jde o DM 2 typu, tam jsou základní dva principy vzniku choroby. Jednak je to pomalé, obleněné, pozdní vyplavování inzulinu, který se tvoří v ostrůvcích, kdy na léčbu se užívají tablety, druhý hlavní princip je tzv. tkáňová inzulinová resistence, kdy se komplex glukóza + inzulin nedostatečně přesouvají z krve do tkání, (kde se metabolické proces odehrávají), a tím se hromadí glukóza v krvi a je tedy zvýšená - vzniká cukrovka z tohoto důvodu. Samozřejmě se též tento typ léčí tabletami, ale hlavně redukční dietou, protože nadváha a pohybová inaktivita významně podporuje vznik tohoto typu cukrovky. Pochopitelně vznik choroby podporují negativní civilizační faktory, jako kouření, nadváha, nízká pohybová aktivita, přemíra jídla sladkého i tučného. ZP •• Druhým takovým strašákem nás obyčejných lidiček je cholesterol. Kauzality, jak je prezentují zejména různé rubriky v médiích, se rok od roku mění i odlišují. Jednou se nedoporučuje používat živočišné tuky, podruhé se naopak zase doporučují, a přitom by se člověk měl vyvarovat umělých omastků. Jaká je podle vás pravda? Tak především zase máme dvě hlavní skupiny lidí s tímto onemocněním. Ti první bývají hubení, vedou zcela správnou životosprávu, ale mají metabolickou chorobu zvanou hypercholesterolemie. Léčba spočívá v tabletách zvaných statiny, které ovlivňují enzym, startující tvorbu cholesterolu tzv. cholesterolovou cestou. Druzí pacienti mají tuto chorobu právě ze zcela špatné životosprávy, nadváhy, tedy důvodem choroby je nadměrná konzumace potravy s cholesterolem. Pokud jde o požívání tuků, jsou výhodné rostlinné tuky. ZP •• Nemohu si odpustit otázku, kterou naznačuji v perexu těchto Rozprav. K vám jsem přešel před léty z jiné diabetologické ordinace, neboť mě tam ošetřovala lékařka s vypůjčeným jménem i razítkem zcela jiné osoby, což se mi pranic nelíbilo. Když jsem se tak trochu vzbouřil, proč mám být ošetřován anonymní osobou, byl jsem dotčeně vykázán. Co říkáte skutečnosti, že si lékařky půjčují razítka, aniž se pacientovi předtím představí a působí v ordinaci s jiným jménem na tabulce u dveří? Tak taková situace by neměla vůbec nastat, není v souladu se zákonem. Pochopitelně na dveřích ordinace je třeba mít název ordinace, ordinační hodiny a jména lékaře i sestry. Je jistě možné, že například při dovolené nebo nemoci zastupuje jiný personál, ale tento zástup má být na dveřích ordinace řádně oznámený. Poněkud složitější je to s razítkem. Například z mé ordinace musí odejít recept na mé jméno a s mým razítkem, protože veškeré vyúčtování s pojišťovnami je vedeno na jméno lékaře dané ordinace, tzv. nositele výkonů lékařských. V těchto případech se dává razítko ordinace, ve které dočasně působí náhradní personál, už proto, že právě v té ordinaci je pacient ošetřen, ale recept musí být opatřen mým razítkem, jmenovkou a podpisem skutečně ordinujícího zastupujícího lékaře. Ten se musí pacientovi představit, nejlépe formou oznámení na dveřích ordinace. ZP •• V této zemi je naše společnost na štíru s etikou; držíme tu řadu nejsmutnějších rekordů, ať už prachmizerným chováním řidičů na vozovkách, tak třeba i v kriminalitě samotné policie, v nebetyčné korupci a v rozličném šizení. Šidí se i ve vzdělávání, jak poukázal výzkum v 65 zemích, když Česká republika uvízla až kdesi na chvostu. Tento neblahý stav nemíjí ani zdravotnictví: v jisté ordinaci jsem musel doplatit za výkon, který se vůbec nepodařilo aplikovat. Přitom nepomíjím často tristní způsoby chování vůči pacientům v některých nemocničních zařízeních: medicínský um a zdravotnické dovednosti nejsou vždy v souladu s empatií, což je samozřejmě paradox jako hrom. Pro dnešek však pomiňme zdravotnickou osvětu a prozraďte, jak se žije lékařům se soukromou ordinací. Mně to evokuje jakousi pravidelnou stereotypní činnost, provázenou každodenním dojížděním, navíc nemalou trasou. Vaše odborné počínání je samozřejmě ještě zmnoženo působením v České lékařské komoře, což je spíš určitý typ úředničiny. Nestýská se vám po klinické praxi? Po výzkumu? To je velmi dobrá a příjemná otázka. Nejsem a nikdy jsem nebyl členem žádné politické strany, ale dvacet let pracuji ve funkcích vedení komory. Je to pro mne a myslím i pro mé pacienty přínos. Totiž nezvýšíte si kvalifikaci tím, že za den ošetříte o dvacet diabetiků nebo hypertenzí více, ale právě vhodnou funkcí. Tou mi byla 10 let funkce předsedy Revizní komise ČLK a poslední roky dosud funkce ředitele republikové kanceláře Revizní komise a Čestné rady ČLK. V těchto funkcích se zabývám odbornými kauzami, případně pochybeními. Mám tak jedinečnou možnost se seznámit i s problémy jiného než mého oboru, ale hlavně si prostuduji při přípravě materiálů kauz soudně znalecké posudky či posudky Vědecké rady komory. Udržuji si tak kontakt s vývojem jiných medicínských disciplín, protože právě ty znalecké posudky jsou psány tak, jak by se mělo postupovat v daném případě podle moderních vědeckých poznatků. Takže tuto symbiózu odborné ordinace a zmíněné funkce v komoře z uvedených důvodů považuji za vynikající možnost naplnění povinnosti celoživotního vzdělávání. Určitě je minimálně srovnatelná se situací, jako kdybych byl v nemocnici ordinářem pro diabetologii a chodil na neinterní kliniky na konzilia. Ovšemže toto platí pro neoperační obory, kdybych byl chirurgem, nebylo by jedno, zda jsem v ambulanci nebo v nemocnici. ZP •• V úvodu se zmiňuji o tom, že objednaný pacient nemusí vysedávat v čekárně před vaší ordinací, na rozdíl od jiných specialistů, kde se také na předem objednané vyšetření čeká i několik hodin, což nemocného člověka pochopitelně traumatizuje. Já sám jsem již přešel od některých specialistů k jiným, kde se nemusí trávit hodiny vysedávání mezi pacienty, poslouchat nářky na osud a propadat beznadějím. V čem spočívá tajemství, že u vás funguje objednací čas s přijatelnou tolerancí? Toto hodně často diskutované téma je o ochotě lékaře a sestry udělat pro pacienty něco víc, než je jejich povinnost, plynoucí ze zákona. Takových zdravotníků jako jsme my je jistě hodně, některé odbornosti ale mají s touto záležitostí větší problémy. Konkrétně v diabetologii a interně je dodržování objednacích časů dosti závislé na organizačních schopnostech sestry. Ta totiž má před sebou objednací knihu (případně počítač s objednací tabulkou). Ten hlavní trik spočívá v tom, že sestra zná pacienty, protože se tito opakují v cca dvou až tříměsíčních intervalech, a tudíž ví, kdo má těžší formu choroby, kde bude větší časová prodleva, a tak už dopředu objednává například ke dvěma těžkým inzulinovým diabetikům dalšího jednoho až dva pacienty třeba s lehkou hypertensí či cukrovkou léta stabilizovanou. Tímto mechanizmem dosti úspěšně stíháme časový harmonogram. Druhým nosným pilířem tohoto tématu je skutečnost, že já jako lékař, když rozhoduji o zásadní změně léčebného schématu, tak pokud to jen trochu jde, objednáme pacienta za několik dní a už dopředu víme, že třeba při zavedení na léčbu inzulinem budeme potřebovat více času, čili jej pozveme cíleně do »volnějšího časoprostoru«. Je poctivé říci, že tyto mechanismy nejde aplikovat například u chirurga či traumatologa, protože tam přicházejí pacienti jednorázově třeba s úrazem, takže nikdo dopředu neví, kolik případů a jak časově náročných se sejde. Ještě bych se rád pozastavil u jednoho nápadu, o němž se v odborných i laických kruzích hodně mluví. Někteří lékaři praktici případně jiné odbornosti a ordinace zapojené do IZIPu by rádi specialistům objednávali pacienty tak, že bych na internetu měl v PC formě objednací tabulku, do které by oni nám nové pacienty objednávali. Toto nechci právě z důvodu, že nový pacient je časově náročný a navíc, když by mi dva či tři praktici pozvali za sebou tři nové a komplikované případy, časový harmonogram by se zhroutil. Proto ne každá novinka, byť dobře myšlená, by byla pro všechny přínosem. ZP •• Neptám se na nic, co by bylo vázané lékařským tajemstvím, ale přihodilo se ve vaší praxi už něco, co vám nedávalo spát? S tím souvisí otázka tematizovaná opačně: podařilo se vám medicínsky vyřešit někdy něco zdánlivě beznadějného? Váhám a vzpomínám, protože příhod bylo mnoho. Ale ta níže uvedená se asi k otázce hodí nejvíce. Nutno ale předeslat následující. Když jsem byl nedlouho po promoci počátkem osmdesátých let, ještě neexistovaly glukometry a mnoho další techniky. Pokud přišel na interní ambulanci pacient v komatu z důvodu cukrovky, nebylo vždy snadné rozpoznat, zda jde o hypoglykemii (nedostatek cukru v krvi) či hyperglykemii. Dnes má každá ambulance glukometr a během několika sekund pozná lékař odpověď. Tehdy se musela odebrat krev, zřízenec ji musel donést do laboratoře, (pracoval jsem na Bulovce a to je zatraceně velký areál), tam museli stanovit glykemii a zavolat na internu změřenou hodnotu. To pochopitelně trvalo neúnosně dlouho, a tak byl odborný pokyn, že při nejasnosti hypo či hyperglykemie se vždy léčí jako by šlo o hypoglykemii, protože u ní se musí podat cukr infuzí okamžitě. No, a tohle se mi přihodilo. Chodil k nám na Internu diabetik, který byl dnes bychom řekli »homeless«, ale protože navštěvoval denně hospody, kde pil pivo a jedl nad rámec povolené diety, a tak než do hospody došel, přidal si několik jednotek inzulinu navíc, (tehdy musel aplikovat dopředu doma, neexistovala přenosná inzulinová pera.) Proto na naši ambulanci přišel v hyperglykemii, (v hospodě »chytil slinu« a jedl a pil více než přidával inzulinu). Už jsme ho znali, a tak ještě před vyšetřením jsme mu aplikovali inzulin. Až jednou to selhalo. Sloužil jsem svátky vánoční, on si přidal inzulin a šel do hospody. Jenže tehdy o svátcích byly všechny hospody zavřené, on měl v sobě nadbytek inzulinu, ale otevřenou hospodu s jídlem a pivem nenašel, a tak ho přivezla záchranka výjimečně nikoliv v hyperglykemii, ale v hypoglykemii. A já jsem mu, jako vždy všichni lékaři interny, aplikoval »jeho záchranný inzulin«. On byl však v opačném komatu a potřeboval infuzi s cukrem… Dopadlo to dobře, brzy jsem poznal, že zahájená terapie se nechytá, a tak jsem zahájil masivní léčbu infusemi s glukosou. Kolik jich bylo, to už nevím. Když se probudil z komatu a řekl mi, co se mu přihodilo, šly na mne mrákoty. Z té příhody by šlo učinit závěr, že zavírat hospody je nezodpovědné, pro mnohé občany dokonce životně velmi nebezpečné… ZP •• Tuším sice principiální rozdíl mezi Českou lékařskou komorou a Lékařskými odbory, ale přesto bych rád od vás slyšel, jestli se někdy zájmy těchto společnosti nepřekrývají, jak občas čteme v médiích nebo se to jen domníváme? Toto téma je jakýsi evergreen zdravotnictví. U odborů je to jasné, ty byly, jsou a budou existovat k tomu, aby hájily sociálně ekonomické zájmy zaměstnanců, což je v pořádku. Česká lékařská komora existuje ze zákona, jím jsou dány její pravomoci a povinnosti. Mimo jiné je zde zakotvena úloha komory hájit profesní práva lékařů. Takže odbory hájí platy či mzdy zaměstnanců, komora hájí mimo jiné cenu práce lékaře. To proto, že medicína je jeden z nejtěžších studijních oborů a může ho vystudovat a provozovat jen nemnoho jedinců společnosti. Pokud by byla cena práce lékaře tak nízko ceněná jako dnes dlouhodobě, lidé se schopnostmi dělat medicínu by se směřovali volbou studia k jiným mnohem lépe cenou práce hodnoceným odbornostem a chyběli by právě v medicíně. A teď je Vaše otázka právě o tom, zda se překrývá odborový boj o platy s komorovým snažením zvýšit cenu práce lékaře, což lze cestou předpisu zvaného Seznam výkonů lékařských, který je součástí sbírky zákonů. Je to filozofická otázka. Někdo si řekne »nepřekrývá«, což je i můj názor; jiný bude opačného mínění. Já bych spíše řekl, že zájmy se doplňují, že obě instituce se snaží o jeden výsledek, ale každý jinou - svou cestou. Myslím si, že takto je to správné, logické a odpovídající moderní společnosti. Ve Vaší otázce se skrývá ještě jeden problém, týkající se komory. Odbory jsou v podstatě levicové a komora ze zákona apolitická. Má to však problém. Komora ze zákona jedná se státními a veřejnoprávními institucemi, a ty jsou vždy politické, neboť je představují ty či ony politické strany. Pokud potom v takovém politickém prostředí komora jedná, mohou se zdát její postoje politické, ve skutečnosti jde o činnost komory v politickém prostředí. ZP •• Nerad bych zabrousil do politiky, přesto mě asi jako každého občana tíží na duši hrozba exodu nemocničních lékařů. Komu by cosi takového bylo asi lhostejné? Na té věci mě zajímá jenom aspekt mravní. Lékařům samozřejmě přeji platy, o nichž vůbec nic nevím, a chybí mi o tom přehled, ale musí být oceněni tak, jak zasluhuje jejich náročná a mimořádně odpovědná práce. Na celé té věci mně není jasná jediná okolnost, a tou je finanční vyrovnání školného, které posluchačům mediciny přece uhradil český stát. Možná, že v tuto chvíli bude již kauza uzavřena, nicméně mě trápí otázka: odchodem doktorů má přijít republika o výrazné hodnoty, a to bez jakékoliv náhrady?Můj syn absolvoval York University v kanadském Torontu, první ročník sice musel zaplatit školné, ale pak už díky prospěchu pobíral vládní stipendium a školné neplatil. Zato ovšem vyžaduje kanadská vláda od absolventů desetiletou věrnost státu a návratnost svých investic. Připadá mi to logické: jestliže čeští lékaři odejdou za prací třeba do Německa či Rakouska, získají naši sousedé poměrně kvalifikovanou sílu levně a prakticky zadarmo, neboť je vyškolení lékařů nestálo ani korunu, natož euro. Toto nosné téma dneška je složité, ale jistě se mu nemůžeme vyhnout. Protože Vás zajímá aspekt mravní, začneme takto: Z mého pohledu jde o napovrch akci jednu, ale ve skutečnosti se z toho vyklubaly akce dvě zcela odlišné a nesourodé. Ta první původní, představuje nikoliv exodus, ale v eurozóně normální pohyb pracovních sil. To jsou ti lékaři, kteří skutečně mají místa v zahraničí, jde jim o poznání světa, nabytí odborných zkušeností v cizině, dokonalé zvládnutí cizích jazyků, což se Česku, až se oni vrátí, zúročí právě aplikací nabytých zahraničních zkušeností. Jejich úmysl je etický, mravní, ospravedlnitelný. Vždyť už před sto a více lety se chodilo na zkušenou do Německa či do Vídně. Tedy dočasný odchod levnější pracovní síly je přechodný jev, protože po návratu tito odborníci přinesou ve světě nabytou kvalifikaci a tím, že ji budou uplatňovat v české medicíně, hodnoty do nich vložené se společnosti zase vrátí. Nehledě na to, že v cizině mohou založit rodinu a vrátit se do Česka a pak i životní partner zejména z vysokoškolských kruhů je přínosem pro nás. Popsané vidím jako přirozenou správnou komunikaci České republiky se světem. Od těchto lidí, o nichž vlastně v mediích ani neslyšíme, se z první akce stala akce druhá, která s tou první vůbec nesouvisí. To je ta akce, kdy masivně lékaři podávají výpovědi pod rouškou odchodu, ale ve skutečnosti nemají, ať už pro jazykovou bariéru, či nízké kvalifikace, kam jít a nic domluveno. Ti začínají dělat největší pokřik právě proto, že jim nejde o hodnoty výše uvedené, ale o pouhé zvýšení platů nátlakovým způsobem. Bude jistě zajímavé sledovat vývoj této dnes již jaksi zpolitizované záležitosti. Je tu ještě jeden důležitý aspekt. Totiž lékaři pouze ve fakultních nemocnicích, které patří vládě, (zřizovatel je MZ ČR), mohou od zřizovatele něco vydobýt. Krajské nemocnice nejsou státní, nýbrž veřejnoprávní korporace a zřizovatelem je Krajský úřad. Do těchto nemocnic by musela jít finanční ingerence z krajů. Už vůbec není možné, aby peníze do soukromých nemocnic šly z mandatorních výdajů státu. Stát nemůže přidělit jen tak jednomu soukromému subjektu finanční prostředky. Řešení je tedy jediné. Rychle reformovat systém lůžkového zdravotnictví, aby byl efektivní a potom dohlédnout na řádný chod zdravotních pojišťoven. Ty totiž poskytují finanční prostředky nemocnicím ze zákona, jedině touto cestou mohou nemocnice nestátní, (tj. soukromé a veřejnoprávní), obdržet více financí, z nichž mohou lépe zaplatit lékaře. Pokud jde o Vaši otázku školného, na to nemám silný názor. Myslím si, že jsou dvě základní cesty. Jedna ta naše, školné žádné či malé, a menší výdělky následně, nebo velké studijní náklady, které se vrátí absolventovi během života výborným společenským ohodnocením. Asi ta druhá cesta je lepší, protože vyrovnává lépe platové nerovnosti mezi státy. Zkušenosti s tímto tématem ale nemám, a tak si netroufám na preference té či oné cesty. ZP •• Je vskutku pravděpodobné, že nemocniční lékaři de facto vracejí státu školné podhodnocením svých platů, které jsou hluboko pod evropským průměrem. Jinými slovy si z platů, jež by si zasloužili, ukrajuje nemalý krajíc stát na své mnohé a často velmi podivné aktivity. K placenému školnému si rovněž nemohu odpustit doušku. V naší zemi existují již soukromé školy, kde se vyučuje za vybrané školné od žáků či posluchačů, ale jejich odborná úroveň – jak jsem měl možnost poznat na posluchačích dvou z nich – je prachmizerná. Zdá se mi, že touha školních provozovatelů po zisku prozatím těžce převyšuje nároky na posluchače, zatemňuje tak i potřebnou vzdělanostní úroveň a spekuluje na touhu některých lidí vlastnit diplom a titul na úkor potřeby získat také odpovídající znalosti a odborné schopnosti. Vraťme se však k vašemu oboru. Napadlo vás někdy, že byste býval měl raději zvolit jinou životní cestu než právě medicinu? A ještě trochu fantasmagorie: kdybyste nebyl lékařem, čím byste byl rád? Kdysi se mi svěřil vynikající herec Vladimír Hlavatý, že se stal hercem jen proto, že si to přál jeho otec, dlouholetý člen Divadla Na Vinohradech, aby ho následoval na jeviště, ale že on by se mnohem raději stal taxikářem; když mi to opakovaně vyprávěl, pokaždé mě to velmi pobavilo. To je otázka, která souvisí hodně s dobou. Gymnázium jsem studoval těsně po okupaci v letech 1969 – 1973. V té době jsem se tedy rozhodoval o svém pracovním životě. Ti, kdož pamatují tuto dobu, vědí, že lidé, kteří se nechtěli tehdy politicky aktivovat, museli vybírat, nepolitická vzdělání a povolání. Mezi tyto občany jsem patřil i já, nehledě na to, že oba rodiče byli lékaři. Logicky tedy padla volba na medicinu. Historie rodu však medicině nepatří, jeden dědeček byl bankovní úředník v Cedulové emisní bance, (dnes České národní), a druhý dědeček byl učitelem a později ředitelem školy. Velmi jsem měl rád matematiku, také fyziku a chemii. Takže asi bych mohl být učitelem, úředníkem banky či statistického úřadu nebo jiné instituce, používající matematiku. Přátelé mi často říkají, že mám dosti dobré právní cítění, že je škoda, že jsem nevystudoval k medicíně ještě práva, že by mi zejména pro moji činnost v lékařské komoře vyhovovala kombinace MUDr. et JUDr. I já sám to tak cítím, ale vzhledem k mému věku už to nepřichází v úvahu. ZP •• Souhlasím s tvrzením, že studium mediciny patří k nejnáročnějším: šest let na fakultě a pak ještě povinná atestace. Mám diplom z farmakologie, na vojně jsem absolvoval Vojenské zdravotnické učiliště v Ružomberoku, takže se asi ode mne logicky očekávalo, že budu i na tatínkovo přání studovat medicinu. Přijali mě sice bez problémů na pediatrii, (na Fakultu dětského lékařství UK), ale současně jsem dělal přijímačky na AMU na divadelní režii. Já vím, že se to nemá dělat, ale teď už je pozdě na nějaké rozhřešení. Dal jsem tedy s uvzdychaným požehnáním rodičů přednost tyátru. Byli jsme v ročníku pouze dva posluchači, pochopitelně řadu přednášek a mnohých seminářů jsme měli společné s ostatními katedrami, ale v hlavním předmětu na nás bylo moc dobře vidět. Takže, rovněž to nebylo snadné studium, byť divadelní režie se studovala 5 let, ale po absolvování školy jsme ještě museli leccos (ba i hodně) dohánět ve vzdělání privátně, neboť režim mnohé z potřebných informací zatajoval. Navzdory tomu, že si tedy nemáme co závidět, já samozřejmě hluboce před lékaři smekám, leč upřímně přiznávám, že své neúčasti v pediatrii neželím, byť už moc dobře vím, proč ze mne tatínek chtěl mít lékaře. Jak naplňujete volný čas? Nu, v dnešní moderní době moc času není. Většina z nás tráví mnoho přesčasových hodin medicinou, já k tomu mám ještě aktivity další. Již zmíněnou funkci v lékařské komoře, dále jsem členem výboru české diabetologické společnosti a členem akreditační komise MZ ČR. Takže se rozhodně nenudím, ale docela mne baví vedle medicíny i trochu společenské odborné činnosti. Ze sportů jsem padesát let věnoval aktivnímu bruslení a lyžování, tyto sporty jsem miloval, ale osud mi to před třemi lety dosti zkomplikoval. Měl jsem v Alpách na lyžích úraz, který mi vyřadil ze sportovní silové aktivity pravé koleno. A navíc jsem si pádem na silničním staveništi letos v létě zranění obnovil, a tak dle neúprosného verdiktu magnetické resonance snad v příštích letech vyjedu jen na malé a lehké svahy. V mládí jsem měl rád v létě cyklistiku, ovšem na silnících nebyl skoro žádný provoz. Mám vilku a chatu se dvěma zahradami, tak po pravdě řečeno, nejvíc pohybu mám právě při zahradničení. Vzhledem k poúrazovému stavu se hodlám více věnovat plavání, lze to celoročně provozovat, je to jeden z nejlepších sportů co do kosterní a svalové aktivity celého těla. ZP •• Během své divadelní a posléze i literární praxe mi nemohlo uniknout, že veliká část příznivců zmíněných múz se rekrutuje z okruhu doktorů mediciny; snad si tak určitým duchovním (chcete-li kulturním) naplněním kompenzují permanentní napětí z vlastního vědomí lékařské odpovědnosti. A to nemluvím o píšících lékařích: V. Vančurovi, J. Šteflovi, J. Nesvadbovi, L. Součkovi, V. Stýblové, F. Langerovi a mnoha dalších, jichž ve slovníku Wikipedie je uváděn neuvěřitelně dlouhý seznam. Pro kterou múzu chováte slabost a který z tvůrců ji nejvíc představuje? Tak aktivně umění dělat nemohu, neb to neumím a nemám na to nadání. To se projevilo už v raném mládí, kdy jsem chodil do LŠU na klavír. V mých jedenácti letech složil Petr Janda z Olympiku skladbu Dynamit, známý to hit. Strašně se mi líbil, ale slušně zahrát se mi jej nikdy nepodařilo, jakož i mnoho jiných skladeb. I když jsem se naučil hrát i Fibichův Poem a podobné skladby, bylo vidět, že talent tu prostě není. Můj bratranec talent však má, vystudoval konzervatoř a AMU, nyní působí jako profesor AMU a konzervatoře v oboru skladba a dirigování, jeden čas byl i šéfdirigentem Plzeňské filharmonie. Já sám jsem pasivním posluchačem hudby, nejraději mám opery italské, nejoblíbenějším je mi asi Verdi. Z moderní hudby mám rád kvalitní a melodickou populární hudbu, případně jazzovou; pro mne už není heavy metal. ZP •• Jaké máte představy o ideální dovolené? Zmínil jsem už chatu a zahrady, tak to je jeden z typů dovolené. Druhý, řekl bych lázeňský typ, je pro mne pobyt u moře. Ohromně mi to zdravotně pomáhá, protože od dětství trpím na záněty vedlejších dutin nosních a katary dýchacích cest, (a přitom nikdy jsem nebyl kuřák). Plavání se sluněním ve slané jodidové vodě a antiseptické účinky slunce jsou pro mne jedenkrát za rok skoro nezbytností. Třetí typ dovolené je poznávání ciziny, tedy poznávací zájezdy, hlavně zemí s bohatou historickou minulostí. Dosud jsem absolvoval několik cest, spíše formou rozšířených »eurovíkendů«, jak se dnes moderně říká, ale děláme s ženou výlety i při pobytových plážových dovolených. Jeden z mých snů je okruhový poznávací zájezd Španělskem, vážně uvažujeme o tomtéž typu cesty Egyptem a bude-li zdraví a finance, tak samozřejmě i jiná místa. ZP •• Děkuji za rozprávění a přeji vám, abyste si na dovolené v zahraničí prožil výlučně jen příjemné a pozitivní chvíle, čímž mám na mysli kupříkladu Egypt, kde byste se měl vyhýbat jakýmikoliv projevům setkání s Al Kajdou nebo v ulicích Španělska s volně pobíhajícími býky a tak podobně. Sobě a ostatním čtenářům zase přeji, aby jim jako pacientům bylo dopřáno setkávat se s lékaři a zdravotníky výlučně vašeho myšlení a vašeho vztahu k pacientům. Foto © autor a osobní archiv | |
| Příště: TVOŘIT ZNAMENÁ ZABÍJET SMRT O Evě Mišíkové, básnířce, překladatelce a gymnazijní pedagožce nejenom o poezii a hravosti, ale i o současných problémech kultury a stavu společnosti. A hlavně se zajímavými a překvapivými ukázkami z jejího díla. | |
| Dosud uveřejněné | |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 01. 2011.
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Vladimír Just |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Jan Krůta |
 |
Ivan Rössler |
 |
Jitka Molavcová |