|
ZP •• Dominantu děje tří románů, odehrávajících se v 17. století, jsem umístil do vesnice Radňov na Pelhřimovsku, kde ses, Jindro, narodil i ty a prožil tu svůj život. Velice jsi mi pomáhal při autorské přípravě a poskytoval zápisky, které dlouhou řadu let sepisuješ o životě obce i jejím okolí. Přitom se bráníš říkat své činnosti »kronikářství« a mluvíš skromně jen o zápiscích, jenomže já jich už pár viděl a také vděčně použil. Kdo u vás se zapisováním událostí vlastně začal jako první?
Zápisy začínal shromažďovat můj otec. V dřívější době spolupracoval s Národopisným ústavem, (nevím už, jaký měl tehdy přesný název), vypisoval pro tento ústav různé
dotazníky týkající se názvosloví, historie venkova a zemědělství v této oblasti. Tady byl začátek jeho psaní. Vždycky říkával, že to píše pro vlastní potřebu a pro rodinu.
Podklady čerpal z různých archivů a urbářů a z vyprávění starých pamětníků. Je to souhrn událostí z dřívějších a dávných dob Pelhřimovska a Radňova s blízkým okolím. Žádný klíč ani systém neměl, zřejmě neměl představu, jaké množství těchto materiálů bude muset shromáždit,
ZP •• Co víš o své rodině? Z jakého slova pochází jméno Hron? Víš něco o tom, kdy se objevili tví předkové v Radňově?
Naše jméno Hron původně znělo Hronovec. Podle starých listin je v krátkosti zmíněno jako u Vítkovců jméno Vítek, tak i v rodopisech Hronovců změněno na Hron. Tolik je známo o původu našeho jména. Můj děd pocházel z vesnice Prostý u Počátek. Jeho předkové pocházeli z Janovic. Říkával, že jeho rod Hronů pochází z pánů, kteří pobývali na Janovicích a Kostelci. Prý byli bohatí, své statky měli po Čechách i na Moravě. V Ostrovci u Janovic prý měli dřevěnou tvrz. Můj děd František Hron se přistěhoval do Radňova na statek k Hajným čp. 14. Na tomto statku je už v roce 1633 uváděn Jakub Hajný. Od té doby se na statku vystřídalo pět generací, jmenovitě: Jiřík Hajný, Václav Hajný, Jan Hajný, znovu Václav Hajný – otec mé babičky, která byla poslední svého rodu. Provdáním za Františka Hrona v roce 1895 pobývá na této usedlosti rod Hronů.
ZP •• Vedle obsahu je na Hronových zápiscích pozoruhodné písmo: není to tím, že v dobách našich otců a ještě i za nás neexistovaly počítače, psací stroje byly vzácností, takže se psalo vlastnoručně. Já měl ve škole dnes již zapomenutý předmět, jemuž se říkalo „krasopis“. Pamatuješ to? Jaké psací náčiní se u vás používalo?
Škola v Radňově se začala stavět v roce 1903, dostavěna byla v roce 1906. Do té doby chodily děti z Radňova do Rynárce, která byla zřízena už v roce 1756. V roce 1974 byla škola uzavřena pro nedostatek dětí. V té době skončilo vyučování ve většině jednotřídních venkovských škol. Děti začaly dojíždět do škol až v Pelhřimově. Jako prvňáci jsme tehdy psali na černou tabulkou bílou tužkou, nechalo se to smazat a psát znovu. Jinak se psalo násadkou s nasazovacím perkem. V obecné škole se učil krasopis. Ještě ve třetím ročníku měšťanky jsme museli v češtině psát násadkou s obyčejným perem. Dbalo se na písmo a na úpravu; známkovalo se to zvlášť. Plnící pera se směla používat jen v některých předmětech: po válce nebyla příliš kvalitní.
ZP •• Jak vzpomínáš na jednotřídku? Mám za to, že tehdy nebylo ani zapotřebí rodičovského sdružení; řídící učitel prostě zavolal přes plot tatíkovi, když jel kolem a vyříkal mu, co si myslí o jeho ratolesti. A když potomek přišel domů, tatík to vyřídil na místě. A co práce na školní zahradě?
Vzpomínky na školní léta v jednotřídce jen tak nezmizí. Hlavně začátky ve škole byly pro nás velkou změnou, přibyli nám kamarádi, do naší školy chodily i děti z nedalekého Nemojova. Třída bývala plná žáků, v té době vycházely děti ve 14 letech.
Myslím si, že pan řídící učitel to neměl na obecné škole vůbec snadné, když vyučoval zprvu v jedné třídě taky osm ročníků. Byli to opravdoví kantoři: dokázali udržet kázeň, naučit a připravit žáky na další stupeň. Dříve se nekonalo žádné rodičovské sdružení. Pan řídící mluvil s rodiči pouze při setkání, navíc řídil veškeré kulturní dění na vsi. V Radňově se hrávala divadla, konaly se různé besídky, hrálo se i výborně vybavené loutkové divadlo. U školy bývala veliká zahrada, vždy vzorně a vzorově upravená. Na jedné části se pěstovala zelenina, na druhé straně byly ovocné stromy a keře. Tam jsme chodívali při předmětu ručních prací okopávat, zalévat, vyplévat. Na přední zahradě stál včelín: každý venkovský učitel byl včelař.
ZP •• Život uletěl, z nás se stali dědové a do značné míry se okolo nás změnil i svět. Tvář české vesnice je úplně jiná, i pro nezasvěceného na první pohled. Chalupy vyměnily vápennou omítku svých fasád za »brizolit«; bujné traviny mezí, jež i dnes lemují cesty, bývávaly spaseny či pokoseny; kolem chalup se pohybovaly slepice, na vodě místních rybníčků byly k vidění kachny nebo husy, ve vzduchu poletovala hejna holubů. V každé vsi bývala hospoda. Kam se to podělo?
Radňovská hospoda byla obecní, od roku 1885 byla pronajímána, prvním nájemcem byl Josef Ryšavý, který prodával lahvové pivo: láhve byly jednolitrové. Pan Ryšavý byl truhlářem a zřídil si výrobu dřevěných špuntů do pivních sudů pro pivovar. Současně vyráběl dřevěné pípy různých velikostí z tvrdého dřeva (třešeň, švestka); ty dělal na šlapacím soustruhu (draxlu). Také dělal válečky na válení těsta a první valchy na praní prádla. Pan Ryšavý byl šikovný: vyráběl z různých bylinek masti a odvary, trhal i zuby, navštěvovali ho lidé z velkého okolí. V roce 1901 se odstěhoval na Letna u Dobré Vody, kde si zřídil truhlářskou dílnu a pokračoval ve své činnosti. Dalším nájemcem hospody byl Josef Bulant, který při hospodě též zřídil obchod, přitom dělal i obecního zvoníka.
V roce 1906 si pronajal hospodu Martin Kalenda, vyučený řezník, který se přistěhoval ze Spělova, na hospodě byl do roku 1911, pak koupil chalupu od Karla Hessa, kam se přestěhoval. Krátkou dobu byl nájemcem Josef Norek, syn mlynáře v Radňově. V roce 1913 koupil od obce hostinec Antonín Sálus, truhlář, syn Matěje Sálusa z čp. 2. Zřídil větší truhlářskou dílnu. V roce 1950 pro vysoké stáří končí s pohostinstvím a stěhuje se k synovi. Chalupu prodává Josefu Václavíkovi z Nemojov a tím končí hospoda v Radňově.
Život uběhl rychle, a jak se změnil svět, tak se změnil venkov.
Vesnice zaznamenaly největší proměnu: v padesátých letech proběhla kolektivizace zemědělství, hodně lidí odchází za prací do průmyslu, kde nacházejí lepší uplatnění a platové podmínky. Postupně si lidé začínají přestavovat chalupy, upravovat byty, a tak v některých staveních bourají stáje i chlévy a přistavují se nové místnosti. Také se provádějí nové fasády břízolitové, protože takový byl trend; bylo to prostě moderní, i když to někde nevypadalo dobře.
Dříve v každé vesničce na rybníčku (návesáku) plavaly od jara do podzimu hejna hus a kachen. Dneska se to už nevidí. Domácí zvířata, koně, krávy, brav, králíci, prasata i drůbež se z vesnic vytrácejí. Holubi létali po střechách v každé chalupě, dneska na vesnici nejsou vidět. Dnešní mladí lidé na venkově přestávají chovat i drůbež: jednak z nedostatku času, jednak i pro důvod, že jednodušší je možnost si všechno koupit.
ZP •• Vzhled českých vesnic se změnil, neboť vznikl jiný charakter venkova vlivem proměny zemědělské technologie. Původní malebnost dědinek vystřídala zcela jiná urbanistika. Nové pracovníky zemědělství umístili totiž do výstavby budov často nevzhledných bytovek. Nejednoho stavení po vysídlencích se zmocnili chalupáři; díky nim se ovšem udržuje často původní architektura.
Nejvýraznější památkou Radňova je patrně lípa před Trkovou chalupou. (Viz snímek v úvodu.) Je chráněná státem a opatřená cedulkou Památný strom. Vidím, že její koruna se už jaksi zkrátila. Je to stará lípa, ověnčená i určitou pověstí. Uveď k tomu něco bližšího.
Vesnice Radňov se počítá k nejstarším vesnicím na celém Pelhřimovsku. Podle starých záznamů v archivech je ves Radymov doložena již koncem 9. století. Původně to byla ves pastevecká. Na jméno Radňov přešla až v pozdějších dobách. Vesnice byla stavěna do tvaru kruhu. V kruhové návsi byla zřízena kruhová studna a rybník pro celou ves. Původní obydlí byla stavěna ze dřeva a slámy. Už v 14. století měl Radňov svoji rychtu a rychtáře. Tehdy jich bylo na pelhřimovském panství osm, ale kteří to byli, se nezjistilo. V roce 1785 byl jmenován Jiřík Hovorka jako rychtář radňovský i pro Zajíčkov, Nemojov, Lešov a Pavlov.
Významnou památkou Radňova je lípa, která stojí před Sálusovou (Trkovou) usedlostí. Podle pověsti, která se udržuje z pokolení na pokolení, se vypráví, že na ní jako na nejvyšší strom ve vsi měli Švédové kdysi za Třicetileté války vyvěšen plukovní prapor. Podle vyprávění pamětníka Jana Knížete, (zemřel roku 1916), byl lípě seříznut vršek koruny. Dnes má lípa objem kmene 5,5 m a je chráněna Památkovým úřadem.
ZP •• Je dobré připomenout, že o radňovské lípě píše Václav Kaplický v románu Čtveráci z doby Třicetileté války: býval v kontaktu s tvým otcem. Nedá mi to, abych nezmínil i leccos z hospodářství. Taktéž výroba zemědělských komodit se změnila k nepoznání. Při žních jsme chodívali na pole dělat povřísla, byť nás brzy nahradily samovazy. Za nás se ještě na strništi stavěly panáky, po sklizni se oralo pluhem a pak vláčelo branami taženými koňmi. Do jednoho mého románu jsi mi připomněl postup mlácení ve stodole a tak i obnovil slova: »mlat, ostění, perna, patro«. A také si pamatuji parní lokomobily na mnohých polích, jimiž se poháněly mlátičky.
Zemědělství zaznamenalo za posledních padesát let velkou změnu. Pryč jsou doby, kdy na polích byly vidět pluhy, brány či jiné stroje tažené koňmi či kravami. Ve žních větší hospodáři žali obilí už žacími stroji, v menších se žalo kosou. Obilí nesmělo být přezrálé, aby z klasů nevypadávalo zrno, to dosychalo až v panácích. Pak se sváželo do stodol, skládalo se do párně, případně na patro, (místo nad mlatem), kde ještě snopy obilí dosychaly. Ve žních se mlátila jenom část sklizně, aby byla sláma na stlaní ve chlévě a zrní pro okamžitou potřebu. Hlavní výmlat se prováděl v zimních měsících, kdy na to bylo více času. Pamatuji se, jak se v některých malých hospodářstvích mlátilo cepy. Větší hospodáři měli už mlátičky (čističky), kde po vložení snopu vycházela prázdná sláma a obilí přecházelo přes síta rovnou do pytlů. To bylo už veliké ulehčení práce. Mlat je ve stodolách prostor, kde se mlátilo obilí a bylo udusané ze zednické hlíny, které zatvrdlo, muselo být rovné, aby se nechalo zametat a obilí se do něho nevmačkalo. Lokomobily se v Radňově nepoužívaly. Ty byly spíš využívány u velkostatků a v krajích větších lánů: tam se mlátilo na poli a sláma ukládána do stohů.
V 50 létech se začala zakládat zemědělská družstva a všechno se změnilo. V Radňově bylo družstvo (JZD) založeno v roce 1958, současně v Lešově a Nemojově.
ZP •• Dělo se tak často násilně. Vzpomínám si, jak mého strýčka navštívila komunistická tajná policie, aby provedla bezpečnostní prohlídku hospodářství, a protože nemohla najít nic podezřelého či nepatřičného, prohlásila, že napíše do hlášení cosi o nezpůsobilosti, neboť objevila nějakou pavučinu, jež by prý mohla podpořit vznik požáru. Jestli ovšem strýc ihned podepíše přihlášku do družstva, pak mu pavučina bude odpuštěna a zapomenuta.
V roce 1977 proběhlo pak slučování družstev do větších celků. Zdejší družstvo se sloučilo se zemědělským družstvem v Rynárci. Takže katastr družstva začínal u Mezné a Drbohlavech a končil u Křemešníka. Začala velká výstavba provozních budov, velkokapacitní bramborárny, vyrůstaly bytovky pro nové přistěhovalé zaměstnance. V Radňově se v této době stavěla opravářská dílna, kanceláře, jídelna, sklad sena. Tyto stavby byly vybavené moderní mechanizací.
ZP •• Zdá se mi, že zmizela většina řemesel. Vzpomínám v Radňově na kovárnu, na ševce či truhlárnu. Polesí obcházel hajný, chalupy obcházeli kominíci, dráteníci a brusiči, cesty a silničky spravoval cestář… A samozřejmě dojížděl řezník, koňák, antoušek… Existovala spousta řemesel, o nichž už dnešní lidé nemají ani ponětí. Která jsem zapomněl?
Mám-li připomenout některá řemesla a živnosti v naší malé obci, pak většími živnostmi byly Norkův mlýn a Hessova pila: ty však byly postupně uzavřeny s kolektivizací. Dále tu byla kovárna, původně obecní: zde se vystřídali dva nájemci (kováři). V roce 1906 koupil chalupu s kovárnou Václav Morava, kovář ze Žirova. V roce 1928 přebírá kovářství syn Alois a tuto živnost spravuje až do založení družstva. Dále tu bylo Sálusovo truhlářství, pan Procházka opravoval boty, jeho žena byla švadlenou, pak také Vaňkovo bednářství. Také se pamatuju na Hartlíkově, že u Vaňků a Kučerů dělali dřeváky. Jaroš pletl slaměné bačkory. Dělaly se březová košťata, různé hrábě, násady; tyto práce se provozovaly v zimních měsících, protože v zimě nebylo tolik práce na polích. Hodně se tím zabývali výměnkáři...
ZP •• Tady tě musím přerušit, protože pro mnohého čtenáře může jít o nesrozumitelný termín. »Výměnkář« neboli také »výminkář« byl vlastně dnešní důchodce. Každý hospodář, když předával hospodářství následovníkovi, vymínil si na něm péči ve svém stáří. Znamenalo to mít vlastní cimerku, tak zvaný »vejminek«, stravu, teplo a patrně i nějaké malé kapesné. Samozřejmě, že i starý člověk se všelijak pracovně činil, dokud mohl a byl zdráv, teprve při nemocech a umírání ho pak ošetřovala nová hospodyně, často i vnučky.
Ze zapomenutých řemesel by se ještě mohlo připomenout pumpařství. Většinou v každé chalupě byla studna, voda se čerpala dřevěnou pumpou; teprve později se vyměnily za pumpy litinové a různá čerpadla. Posledním pumpařem byl pan Adolf z Rovné u Zajíčkova.
Obec měla ve svém katastru cesty; o ty se staral obecní cestář. Dělal drobné opravy vozovky, udržoval a čistil škarpy. Když bylo zapotřebí větších oprav po bouřích nebo deštích, objednal starosta na opravy více pracovníků. Několikrát do roka přišel do vesnice dráteník, opravoval plechové hrnce a kameninové nádoby uměl sdrátovat, aby se nerozpadly. Řezník zajížděl do vsi, měl lehký vůz s korbou tažený jedním koněm, přes korbu přivazoval síť, aby mu nakoupená zvířata nevyskákala. Většinou nakoupil prasata a telata a ty mohl hned odvézt.
V okolí Radňova byly dvě hájovny. Pod Rájovem u Švejbor měl hajný na starostu lesy církevní, druhá stála u Hradišť. Tam měl hajný na starost lesy města Pelhřimova. Hajný nosil stejnokroj, přes rameno pušku a v ruce hůl. K hájovně patřily i nějaké pozemky, takže hajný mohl chovat krávu a jiné domácí zvířectvo.
ZP •• Nelze zapomenout na práci žen v péči nejen o hospodářství, ale o domácnost. Kupříkladu praní prádla nebylo nic lehkého. Vzpomínám si, jak babička přepírala hodně zašpiněné spodní prádlo na valše v neckách, kdežto v ruční pračce to ostatní prádlo; máchala v potoku a než dala mokré prádlo sušit na sluníčko, tak je přemáchla ve džberech se šmolkou. Ložní prádlo se potom ještě kropilo a vytahovalo. Nakonec se mandlovalo nebo žehlilo žehličkami, jež se rozehřívaly na tálech plotny.
Ženy šily, štupovaly ponožky a punčochy, uklízely, pekly chleba, chodily pro vodu ke studním, dojily krávy a krmily zvířectvo, snad s výjimkou koní. A pochopitelně od rána do večera vařily. Neměly to na vesnici snadné. Navíc rodily, vychovávaly děti a staraly se společně s mužem o hospodářství a rodinu.
Jedlo se úplně jinak než dneska. Sám pamatuji společné polední stolování, dokonce s modlitbou. Maso bývalo výhradně jen v neděli, byť můj děda si dopřával takříkajíc mimo pořadí občas nadívané holoubě. A taky bývala na stole ryba. Raci se obírali u stolu k večeři. Přes týden se vařily hlavně plněné knedlíky a těstoviny, ovšem zásadně doma uhnětené: nudle s mákem či se strouhankou nebo se strouhaným perníkem. Často se vařily bramborové šišky a taštičky plněné povidly a sypané tvarohem. U nás se smažily houby s krupičkou, což dnes zná málokdo.
Co se jídávalo u Hronů, než nastala éra uzenin a průmyslových potravin?
V dřívějších dobách žili lidé na vesnicích skromně. Skromné bylo i stravování, maso se opravdu jedlo výhradně v neděli. Většina potravin pocházela z domácích zdrojů. Od jara až do podzimu byla v zemědělství dost těžká práce: hospodyně musely proto navařit, i když obyčejné, tak vydatné jídlo. Ráno se vařily polévky, někdy i bílá káva. Brzy po svítání se musel nejprve nakrmit dobytek, teprve pak se šlo na snídani. Každý se musel pořádně najíst, protože pak už se jelo na pole.
Některá jídla byla časově náročná na přípravu; když si vzpomenu, že se k obědu dělaly bramborové placky! Říkali se jim vopelky. Pekly se na tálech plotny, pak se na stole posypaly mákem nebo pracharandou. Pracharanda byl prášek ze sušených drobných hrušek: hrušky se dávaly sušit na plechu do pekárny (pece) vždy po pečení chleba. Pak se suché umlely, jako odpad zbyl jádřinec. Placek byla vždy plná narovnaná mísa.
Jednou za týden se stloukalo máslo, vrtělo se v máselnicích. Z toho zbylo podmáslí, které se večeřelo s vařeným brambory. Dělal se tvaroh, který se různě upravoval.
V letních měsících se chodilo na houby, ty se smažily k večeři. Rostly borůvky. Jimi se plnily knedlíky nebo koláče.
Na podzim se krouhalo zelí, nakládalo se do kádí, kde kysalo. Přidávalo se ke spoustě jídel, ať vařené, dušené či syrové. Nakládalo se takové množství, aby vydrželo do jara.
ZP •• Spodní částí Radňova je Hartlíkov. Jedné chalupě se tam říkalo u Havířů. Proč?
V 16. století se ve vrchách nad Hartlíkovem začalo hledat stříbro. Neví se už, v kterých místech, protože v té době už dolování stříbra na Pelhřimovsku zanikalo. Pod lesem Vrchy stávala dřevěná chalupa, kterou obývalo několik havířů. Když chalupu opustili, nastěhovala se do ní rodina Rákosníkova. To byli předci dnešních místních Radostů. Od té doby se tak říká u Havířů.
Kousek od Hartlíkova se nachází tak zvaný Blažkův zámek, což je místo někdejší tvrze vystavěné na skále. Umístil jsem tam část děje románu Satanovi koně. Pod někdejší tvrzí je hluboká jeskyně se studní, dnes ale po dvaceti metrech zcela už zasypaná. Říká se, že jde o bývalou dlouhou štolu, nebo její součást, která právě zůstala po dolování stříbrné rudy.
Velice dobře si pamatuji klekání, jež se večer rozléhalo po okolí. Připomeň, co to bylo, kdo, kdy a proč zvonil?
První zvonek podle vyprávění pamětníků byl pořízen už ve 12. století. Byl zavěšen na dřevěném sloupu s věžičkou na place mezi čp. 6 a čp. 5. Když sloup uhnil, zvon se zavěsil na lípu před stavení Smrčkových. Později byl přemístěn na pastoušku čp. 8 s malou věžičkou, provaz byl protažen dřevěným stropem do světnice, a tak se tam zvonilo. Při požáru roku 1911 se zvonek roztavil. V roce 1913 byl zakoupen nový zvon a ten již byl zavěšen na novou zvoničku, Za 2. světové války byl zvon Němci odebrán na roztavení. Až v roce 1947 byl pořízen nový zvon. Byl slavnostně vysvěcen děkanem Čechem z rynárecké fary. Každý zvon má jméno: na radňovském je vyryté jméno ALOIS.
Zvonilo se vždy ve stejnou dobu. Ráno oznamoval nový den, v poledne se vraceli lidé z polí k obědu a také nakrmit dobytek, večer se zvonilo klekání, což bylo už v době po celodenním pracovním shonu. Lidé, kteří byli zbožnější, poklekali a modlili se, proto se říká klekání. Po večerním zvonění se malým dětem říkávalo, že po vsi už chodí klekánice, takže už nesmí ven. Zvonilo se, když někdo umřel. V den, kdy byl vypraven pohřeb, zvonilo se také. Když hořelo, měnil se rytmus zvonění (poplašné), takže lidé i ve vzdálenějším okolí poznali, co se asi děje. Zvoník byl určen starostou za nějakou úplatu. Někdy to bývalo spojeno s obecním sluhou. Většinou za to dostal do užívání nějaký obecní pozemek.
ZP •• Stýská se ti po něčem z někdejších zvyklostí?
Jelikož je člověk v pokročilém věku, vrací se ve svých vzpomínkách do dřívější doby, kdy byla naše vesnice plně obydlena. Dnes je v Radňově polovina chalup, které slouží rekreačním účelům. Z toho je mi trochu smutno. Vylidňování se děje ve většině malých obcí, vzdálenějších od města. Je to zaviněné tím, že tu už není práce, ani obchod, žádná hospoda a je tu špatná dopravní obslužnost.
ZP •• Jak prožíváš volné chvíle? Převezme někdo z mladé generace tvé rodiny zemědělskou štafetu?
Protože žiju od dětství na vesnici, tak i v pozdním věku od jara do podzimu se věnuji práce na zahradě a kolem chalupy. Mám rád procházky po okolí, v létě zajdu na houby. V zimě je to horší, ale chutí si něco přečtu a zajedu za známými.
Bydlím v rodné chalupě se synovou rodinou. Syn pracuje v zemědělském podniku v Rynárci, kam patří i Radňov.
ZP •• Tvůj pocit ze stavu současné české vesnice sdílím. Jak víš, jezdím asi tak dvakrát ročně do sídla svých předků, do Radňova, a pozoruji, jak odtud mizí někdejší vesnicky pestrý a kdysi typický způsob života. Z chalup se vytrácejí veškerá domácí zvířata a drůbež, ale i vlašťovky, jiřičky, netopýři, ze střech odlétli vrkající holubi… V potoku už dávno nejsou pstruzi ani raci… Někde chovají ještě psíka či kočku a leda tak se ozývá noční dupání kun z podkroví …
Nedávno jsem zhlédl v televizi pořad »Uvolněte se, prosím!«, v němž před kamery přivedl chovatel svého kozla, vyznal se z velké lásky k původnímu venkovskému životu a vyzýval k návratu někdejších přírodních hodnot. Prohlásil, že on přenáší žáby přes silnici, aby je nic nepřejelo; prozradil také, že starost o otravné mouchy přenechává ptactvu a doma pavoukům. Veřejně však přiznal, že své stádo nechal veterinářem opatřit antikoncepcí a vysvětlil divákům, že si takto jeho kozy přijdou na své a nevzniknou z toho kůzlata… Obávám se, že paradoxně a bezděčně popřel základní a původní princip života, pro nějž sám pléduje. Někdy mám prostě pocit, že svět se už dočista zbláznil.
Co je tvým největším přáním?
Mým přáním je hlavně zdraví pro své blízké, a také, aby život na vesnici a všechno, co s tím souvisí, se dočkalo lepších časů.
ZP •• Žijeme v dějinném zlomu, na rozhraní novověku a světověku, v němž životní styl je určován postmodernou. A tak mi na závěr dovol, Jindro, abych za nás oba vyjádřil radost a uspokojení, že se nám dostalo od života daru poznání ještě rustikálního venkovského života, o němž se naši potomci dozvědí bohužel už pouze z kronik, snad i ze starých obrázků a fotografií, či ze vzpomínek nás, posledních pamětníků.
Děkuji ti za rozpravu.
| | | Kovárna, kde se neková | Pila, kde se už téměř neřeže | | | | Chlévy bez dobytka | Škola, kde se neučí | | | | Mlýn, kde se nemele | Hájenka bez hajného | | | | Zvonička, na níž se kromě umíráčků už nezvoní | Kravín, kde se vyrábí i drůbež | | | | Nová tvář vesnické výstavby | Hospoda, kde se už dávno nečepuje | |
| | Cesta do školy a na veškerý nákup | Foto © Olga Hessová a osobní archiv |
