Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (13)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
Zdeněk Pošíval
TÉ NOCI SVÍTIL ÚPLNĚK (13)
Příběh z roku 1000 o Slavníkovci a ženě jménem Zubřice
Na pozadí skutečných událostí z konce prvního milénia podává román obraz doby v českém prostředí. Autorovým cílem je však snaha postihnout podstatu neměnné povahy člověka. Dobrodružný a drsný příběh připomíná spíš milostnou romanci, než onen obvyklý typ historického románu, jehož převažujícím tématem bývají významné skutky z naučné dějepravy.
Lidská situace vztahu nesourodé dvojice je i klíčem k myšlence příběhu o Slavníkovci a ženě jménem Zubřice. Existuje-li krutost jako stálá samozřejmost bytí, pak zde autor nabízí i jistá osvobozující východiska, jejichž adresátem pochopitelně není historik, ale člověk žijící na prahu třetího tisíciletí.
Kapitola dvanáctá
LOV NA LOSA
Naší spásou se stala jeskyně.
Nastala parná vedra a množil se hmyz.
Pracovalo se nám špatně. Zubřice se ujala spárování škvír mezi kládami stěn, přivážela v loďce mech odněkud z hlubšího lesa a mísila ho s jílem, zatímco já nejdřív udělal novou přepážku ke stáji a pak jsem hleděl, abych co nejdřív opatřil okna rámy a do nich zasadil okenice s otvory pro střílny. Otvory pro dveře jsem orámoval zárubní, nařezanou ze dřeva jasanu. Když jsem do nich nakonec zavěsil oboje dveře na řemeny ze zubří kůže -- od stáje i od obytné světnice -- a opatřil je zevnitř závorami, žena připnula na okna proti mouchám kousky lehkého plátna ze své staré tuniky, řekli jsme si, že je nutné si pro zbytek dne trochu oddychnout.
Zubřice ukuchtila cosi na ohništi v peci, pak se tajuplně usmála, otevřela krycí dvířka do jeskyně, která byla umístěna nenápadně ve stáji pod žebřinami na seno, a zmizela mi z očí. V uzavřeném srubu bylo dusno k zalknutí a ze mne se řinul pot doslova proudem.
„Pojď sem, můj pane,“ ozval se dutě její hlas, „a vem s sebou naše jídlo!“
Sebral jsem misky ze špalku, který nám nahrazoval stůl, a prolezl otvorem do skalní dutiny. Ovanul mě chladný vzduch a já pocítil okamžitou úlevu. Žena tu měla zapálenou louč. Světlo, padající sem shora skalním komínem osvětlovalo žebřík, ale k nám nedosáhlo. Dřepěla u svých ranců a v ruce držela nevelkou amforku. Posadil jsem se vedle ní.
„Tady je dobře, viď?“ pochvalovala si.
„Přímo blaženě,“ liboval jsem si.
„Horko za náma nemůže a mouchy jakbysmet,“ hihňala se, odškrábala vosk z hrdla nádoby a odstranila dřevěnou zátku. Amforku mi podala. „Chci, abysme se spolu napili na to, že náš dům je už obyvatelnej, i když se v něm teďka vůbec nedá bydlet.“
„Co je to?“ čichal jsem k hrdlu amforky.
„Víno, snad až z Řecka.“
„Voní jinak, než to znám. Z čeho je to?“
„Je taky z hroznů. Ochutnej!“
Loknul jsem si, neboť jsem byl vždycky zvědavý, kterak chutnají nápoje, jež dokázal Ježíš Nazaretský udělat z vody a popíjel je se svými učedlníky při poslední večeři. „Tohle víno je mnohem sladší a chutná podobně jako mošt z hrušek.“
„Nevím, co je mošt, můj pane,“ vzala si ode mne zpět amforku, napila se a mlaskla, „ale tuhle dobrotu mi dal ten jirchář od Maďarů, kterej jich pár dostal za kůže od kupců z jihu. Pila jsem to u něho několikrát, ale motá se po tom hlava mnohem víc, než po medovině nebo kvasu. Víno mi dal na cestu, když jsem se u něho schovávala po útěku. Měla jsem ho schované po tři roky, ale dneska se nám hodí.“
„Proč myslíš, má paní?“
Lokla si. „Ani nevím,“ zahihňala se a nabídla mi.
Zaváhal jsem. Hlavou mi proběhl náš úplně první večer, kdy jsme po jídle mluvili o tom, že by se hodila ještě kapka vína. Durdivě se zeptala, kde by ho měla sebrat. Přitom měla amforu mezi svými věcmi. Nepřiznala to. Lhala. Od té doby se sice hodně změnilo, ale já ne. Zůstal jsem pořád stejný. Náhle mi bylo proti srsti být jí vděčný za to, že mou osobu konečně začínala brát na milost.
Opakovala svou nabídku. „Dáš si ještě, můj pane?“
„Schovej si to na vhodnější chvíli!“
„Na jakou?“
„Ani nevím,“ opakoval jsem po ní, ale vzápětí mi taková odpověď připadla surová. „Třeba oba na takovou chvíli teprve čekáme...“
„Na společnou chvíli?“ skočila mi do řeči.
„Nemusí být vůbec společná,“ řekl jsem. „Každému z nás se může přeci splnit jeho vlastní přání, nemyslíš?“
„Asi ano, můj pane,“ zvážněla, „ale já si to svoje přání nechám pro sebe, jestli ti to nevadí.“
„Nevadí,“ ujistil jsem ji, „nechci slyšet nic, s čím se mi sama nepotřebuješ svěřit.“
„Tak dobře,“ pokyvovala zamyšleně hlavou a chvíli jsme mlčky jedli. Pak položila lžíci. Snad mi četla myšlenky. „Ty se zlobíš, můj pane, že jsem ti to víno tenkrát zapřela?“
„Nu,“ překvapila mě přímou otázkou, „žes mi nechtěla darovat ze svojí amforky trochu vína, to mi ani tak nevadí...“
„Ale něco ti vadí, viď?“
„Mně vadí, žes lhala.“
„Aha,“ znovu se zamyslela. „Možná jsem si ten první večer myslela, že to ještě není ta společná chvíle. Nemůžeme přestěhovat svoje ležení sem, do jeskyně? Není tu vedro, ani hmyz, spalo by se nám tu líp.“
„Klidně si tu rozestel,“ řekl jsem, „já zůstanu venku.
Dokud neustájím Bělku v domě, nemůžu ji zanechat opuštěnou a bez dozoru. Včera jsem našel u řeky stopy po brtníkovi.“
„Tak proč klisnu neustájíš hned?“
„Musím nejdřív stáj dokončit. Je třeba vyrobit koryto na vodu, žlab pro obrok a žebřiny na suchou píci. Pak vykopat stružku s kanálkem pro močku, pro nás tam dodělat kadibudku se stolicí, sehnat podestýlku a...“
„A udělat stůl!“ doplnila mě.
„A lavice...“
Napověděla mi. „A postele...“
„A okenice,“ zasmál jsem se, „a hned potom se začneme starat o zásoby na zimu. Nasekat a usušit píci…“
„A maso,“ dodala, zazátkovala pevně amforu a uložila ji zpátky mezi svoje věci. „Až skončí tahleta dřina, znovu si lokneme, poněvadž nastane ta společná chvíle, nemyslíš?“
„K tomu nedojde nikdy!“ mírnil jsem ji.
Viditelně se vylekala. „Jak to?“
„Hned potom musíme vydolovat pařezy po jedlích a okopat půdu alespoň na půl jitra pole. Přijde zima a nastane čas pro lov kožešin.“
„Chceš říct, že to nikdy neskončí?“ vydechla.
„Přesně tak, má paní. Řekl bych, že ta dřina, jak tomu říkáš, je cena za volnost.“
„Co je to cena za volnost?“
„Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel,“ hledal jsem pro to slova, „ale myslím si, že to znamená žít a nemuset škemrat u lidí o účast na vlastních starostech.“
„To jsem nevěděla,“ řekla.
* * *
Vařit v domě nemělo smysl.
Uvnitř sice hmyz neobtěžoval, ale při zapáleném ohni tam nebylo možné vydržet vedrem. A tak se kotlík, kuthan a pekáč opět přestěhovaly na staré ohniště u přístřešku. Bez vytápění však bylo ve srubu docela snesitelně. Hned, co se mi podařilo dokončit stáj pro koně, stloukl jsem z jasanových fošen velký jídelní stůl a dvě lavice.
S postelemi jsem nepospíchal. Zubřice zatím přespávala v jeskyni a já na svém starém ležení s hlavou obalenou jejím šátkem proti bodavému hmyzu.
Nastal však den, kdy jsme položili na desku stolu kousek březové kůry a mističku s atramentem. Zubřice vzala poprvé do ruky zašpičatělý brk z tetřeva. Už po prvých písmenech nám začalo vadit značné přítmí. Svícení ve dne jsme však považovali za nemožné mrhání naší slabou zásobou vosku. Světlo z ohniště na stůl nedosáhlo a z plamenů louče i čadivých štěpin nebylo na psaní vidět o nic lépe, neboť při nich slzely oči.
Ženě se podařilo udělat další kaňku.
„Takhle to dál nejde!“ rozhorlila se. „Můžeš střelit pár kusů nějaké velké zvěře, můj pane?“
„Jistě,“ pravil jsem udiveně, „ale nevím, jak to teď souvisí s tím, že jsi napsala špatně písmena A i B?“
„Poněvadž na to špatně vidím, to dá rozum!“ zlobila se.
„Z jelena, losa nebo zubra můžu použít z měchýřů blány. Napnu je do rámů oken a přilepím smolou, namísto těch neprůhledných hadrů. Z jejich kůže udělám usně. Beztak už potřebuješ ušít
něco na sebe. Vypadáš uboze, můj pane!“
„Nezáleží mi na tom, jak vypadám, má paní,“ řekl jsem, „ale kůže se nám hodí. Budeme-li mít usně, nemusím zatěžovat svoje dluhy ještě víc.“
„I blány se hodí,“ durdila se má paní, „poněvadž do podzimu zbývá ještě pár neděl a do té doby bych už mohla umět psát, no ne!?“
„Kdy vyrazíme?“
„Hned, můj pane!“
„Ještě jsme nejedli,“ namítl jsem, „a já mám hlad.“
„Aspoň tě hlad požene něco ulovit!“ zasmála se.
„Dobrá, ale to neznamená, že tu o hladu necháme Bělku,“ prohlásil jsem a podestlal stání snopem dávno suchých stébel, nasekaných za skálou, nalil jí z vědra vodu do koryta, do žebřin na stěně jsem nacpal náruč zeleného krmení a do žlabu nasypal z pytle poslední zbytek ovsa.
A pak vešla Bělka poprvé pod naší střechu.
Chvíli se rozhlížela a zalíbil se jí oves.
Vzal jsem si vak, kuši a tesák.
Žena už čekala u loďky.
* * *
Nepříliš daleko po proudu začínají mírné peřeje.
Ale ještě před nimi se vlévá do říčky úzký potok.
„Tudy se vydáme až k močálům, z nichž potok sbírá vodu. Není to daleko,“ řekl jsem Zubřici dozadu za sebe, neboť ona vedla loď. „Rostou tam mladé osiky i vrby.“
„Čekáš, že tam narazíme na zubry?“
„Ne, na losy. Je to místo, jako stvořené pro všechno, co láká tahle zvířata k pohodě pro jejich způsob života.“
„Musíme pokračovat po svých,“ přistála s lodí u břehu.
„Dál půjdeme potokem a loď potáhneme za sebou, poněvadž nemá tak malý ponor, abysme se v ní vešli do téhle strouhy.“
Šli jsme, obletováni mračnem komárů.
Nezatížená loďka poskakovala po hladině potoka jako čamrda a leckdy jsme se museli chopit vlečného řemínku oba. Břehy byly hojně porostlé, ostrá tráva i větve svalených stromů přesahovaly z nich do vody. Vadily při chůzi a často sevřely i boky lodi. Vzduch byl čím dál víc hustší. Vlhkost
omezovala vůli se pohybovat a podněcovala pocení.
Sotva po dvou mílích jsme byli dočista promáčení a moje vousy a vlasy připomínaly spíš nevyždímané hadry než cokoliv jiného. I slaměný čepec ženy splihl, změkl a pomačkal se.
„Dál to s lodí nepůjde.“
Přivázali jsme volný konec řemínku ke kmenu mladé osiky, asi zbytečně, neboť loďka by stejně samovolně neodplula, a šli jsme dál už bez ní. Po dalších třech mílích les notně prořídl a stromy vystřídaly vysoké traviny. Vstoupili jsme na rašeliniště. Čím dál častěji se nám bořily nohy do měkké půdy. Na jedné remízce, porostlé osikami, jsem zastavil a sehnul se.
„Je tu čerstvý trus..,“ řekl jsem, ale přerušila mě.
„Vidím losa, hrome!“ sykla žena a vzala si kuši.
Sotva třicet kroků od nás se zavlnil mezi vysokou trávou hřbet s červenohnědou srstí. „Nestřílej, je to losice!“ zadržel jsem ji. „Vypadá na jalůvku, bylo by jí škoda.“
„Má mladý maso a jemnou kůži,“ namítla.
„Čeká teprve na říji a příští rok vyvede mladé.“
„A co je mi do toho?“
„Nedělá se to!“
Pohlédla na mne nechápavě. „Nikdo mě nevidí, no ne?“
„Ne, pokud nepočítáš mne.“
Losice nám zmizela z dohledu. Žena nade mnou vrtěla hlavou. „Seš vážně podivín, můj pane. Sám jsi naříkal, jaký máš hlad...“
„Nemám rád zbytečné zabíjení, má paní!“
„Mohli jsme mít vystaráno!“ trvala na svém. „Nerostly mi ještě ani chlupy v klíně a zabila jsem už zubřici.“
„Já vím, ubodala jsi ji pomalu oštěpem.“
Zkřivila tvář hněvem. „Pokousala mě a pokopala. Byl to poctivej boj, hrome!“
„Tiše!“ zarazil jsem jí láteření. „Los nemá sice valný čich, ani zrak, ale výborně slyší. Neodháněj nám kořist!“
„Žádnou nevidím!“ odsekla, ale hlas ztišila.
„Zato já ano,“ zašeptal jsem a ukázal prstem.
Na konci planiny, široké nějakých sto sáhů, se před námi vynořil z listnatého houští losí samec. Byl od nás sice velmi vzdálený, ale i tak bylo viditelné, že zvíře má na hlavě obrovské lopatkovité paroží.
„Hrome, to je kus!“ vzdechla Zubřice, pozdvihla kuši, zamířila a zase ji sklopila. „Je strašně moc daleko.“
„Možná pro tvoje oko,“ řekl jsem.
„Neměli bysme se mu radši vydat naproti?“ zašveholila nedůvěřivě. „Odtud se nedá trefit, můj pane.“
Vzal jsem si od ženy kuši.
Zamířil jsem a vystřelil.
Losí samec sebou trhl a upadl na přední běhy.
Nabil jsem znovu. Zvíře už nebylo v pohybu a tak jsem mu zamířil přesně na komoru. Druhá rána byla konečná. Železný a ostře nabroušený hrot pronikl hladce losovi do srdce.
„Něco takového se jen tak nevidí!“ zajásala žena.
„Měla´s pravdu,“ řekl jsem. „Dřív bych něco takového pouze s dvěma šipkami nedokázal.“
„Já vím!“ jásala neskromně.
Neříkal jsem už nic a vydal se ke kořisti.
Cesta trvala déle, než by se zdálo, neboť bylo nutné obcházet mokřadla. Než jsme došli k padlému zvířeti, vznášelo se v kruzích nad místem jeho skonu několik krkavců, ale kvůli nám si netroufli snést se dolů. Losí samec měl svá nejlepší léta za sebou, neboť nyní v srpnu již vytloukl paroží, kdežto mladí losi v tuhle dobu s vytloukáním teprve začínají. Měřil na délku takových šest loktů a ke kohoutku byl dobře o loket ještě vyšší než moje družka.
„Musíme ho zbourat tady,“ řekl jsem.
„A taky tady přespat,“ dodala Zubřice. „Budeme rádi, když to i s večeří stihneme do půlnoci. Pomůžeš mi ho vytáhnout za zadní běhy na támhletu větev a půjčíš mi svůj nůž?“
Propotilo nás to znovu.
Podal jsem jí svůj tesák. „Kdepak máš ten svůj zahnutý nůž na chlapy?“ zeptal jsem se.
„V jeskyni,“ odfrkla, „začala jsem ti důvěřovat.“
Rozesmála mě. „Jsem rád, má paní, že mě nerozpářeš.“
„Nežertuj o tom, můj pane,“ pravila velmi vážně, vyňala z losa vnitřnosti a ujala se stahování. „Jen ta kůže vystačí na tvou novou halenu i se suknicí.“
„Anebo na umoření části dluhu.“
„Do podzimu zbouráme dalších pár kusů,“ mávla sebejistě rukou od losí krve.
„Jíš játra radši syrová nebo pečená?“ zeptal jsem se.
„Pečená.“
Rozdělával jsem oheň s potížemi. Troud byl silně zvlhlý.
Nabodl jsem kusy jater na prut z vrby a připravoval jídlo. „Vezmeme si jenom tu kůži a nejlepší kusy masa.“
Vyvalila oči. „To nemyslíš vážně, můj pane, že ne? Přece tu nenecháme střeva, šlachy a měchýř! A z těch lopat si můžeme udělat hřebeny, gombíky a nevím, co ještě!?“
„Ten samec je příliš těžký,“ řekl jsem. „Než by se nám podařilo odnosit ho po částech do loďky, slétli by se sem všichni dravci, přiběhly i šelmy a to nemluvím o broucích a všelijakých mrchožroutech. Uděláme to tak, jak jsem řekl...“
„Je to hloupost a škoda!“
„Má paní,“ pravil jsem důrazněji, „buď poslušná aspoň při mém lovu.“
„Jak myslíš,“ pokrčila rameny a oháněla se dál zručně nožem, „ale jazyk a měchýř tady nenechám! Z jazyku ti uvařím polívku, jakou jsi v životě nejedl, a měchýř dám na to okno u stolu, abych už konečně uviděla na písmenka.“
Opečená játra byla chutná.
Zubřice však kupodivu jedla bez zjevné chuti.
Hleděla přitom kamsi do krajiny, na niž padal soumrak, a něco jí vrtalo hlavou. Po jídle si obalila hlavu šátkem jako rouškou přes obličej, aby se bránila komárům, takže nebylo vidět, jak se tváří a co se v ní děje. Obrátila ke mně jen nezakryté zelené oči, které však neměly barvu jarní trávy, jak říkal Hanuš, ale spíš vody tmavé lesní tůně ve skalní rozsedlině.
Poznal jsem v nich obavy.
„Musím se ti s něčím svěřit, můj pane!“ pravila náhle.
„Nemusíš, když nechceš.“
„Ale já chci a teď hned!“ vykřikla vzdorovitě, ačkoliv jsem se s ní o nic nepřel. „Víš, jaks dneska zabránil, abych picla tu losici, řekla jsem si, že seš člověk, co mi hlavu neutrhne, i kdybych si to určitě zasloužila.“
„Co se stalo, má paní?“
„Podvedla jsem tě, můj pane!“
Svěřila se mi a já do rána neusnul.
Román vyšel v roce 1999 v nakladatelství AGAVE.
Copyright © Zdeněk Pošíval
Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Jan Filip
Portrét autora románu naleznete v článku
Rozpravy Zdeňka Pošívala aneb Co učinit s lidským světem
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 09. 2011.
Zdeněk Pošíval
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Jiří Suchý | |
Helena Štáchová | |
Josef Fousek | |
Milan Markovič | |
Vladimír Just | |
Ondřej Suchý | |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný | |
Ivan Kraus |