Zdeněk Pošíval: Satanovy chvíle
Rubrika: Literatura – Doporučení
| SATANOVY CHVÍLE Román o zločinu, lásce a snech na konci XVII. věku Jsme v Čechách na sklonku 17. století. Poblíž Pelhřimova přepadli lapkové povoz s drahocenným nákladem pro želivský klášter. Purkmistr města pověřil zemana Jožíka Bukovského, aby se v okolních lesích poohlédl  po stopách pachatelů. K Bukovskému se připojí podivný želivský mnich Norbert, možná tajný služebník inkvizice: vztah obou mužů se od počátku projevuje skrytým napětím. Třetí hlavní postavou příběhu je linecký kovář Lucas, účastník bitvy proti Turkům u Vídně a burš jihočeského šlechtice, jenž hledá láskyplnou náruč. Pošívalova kniha Satanovy chvíle je dovršením volné trilogie z pobělohorských časů (Satanovi koně, Epocha 2003; Satanovo jaro, Epocha 2005). V půdorysu příběhu se záhadou je těžké najít odpovídající srovnání v domácí literatuře. Román Satanovy chvíle je totiž historickou detektivkou asi ve stejném smyslu jako Jméno růže Umberta Eca, byť se neobrací k výlučnému okruhu čtenářů. Autor pracuje důmyslně s napětím, vědomě spojuje minulost s přítomností a literární tradici s postmodernou, osvědčuje znalost lidových zvyků a řemesel stejně jako teologie, dobové sexuality, módy i etikety. Drtivá většina jeho figurek na území Pelhřimovska v 17. století skutečně žila; v kraji podnes můžeme nalézt potomky jejich rodů. Jako když barokní malíř klade na plátno své barvy vrstvu po vrstvě, tak se i před námi stránku po stránce líhnou z temnosvitného příběhu stále zřetelnější portréty všech protagonistů. I ve chvíli, kdy získáme pocit, že všechny postavy již důvěrně známe, jim autor ponechává kus vnitřního tajemství. Právě v tom spočívá magičnost jeho vypravěčství. Pavel Zvěřina |
| Úryvky z románu Za velkým stolem seděla celá městská rada. Překvapilo mě, že konšelé mají do jednoho na hlavách kudrnatě načesané alonžky. Připomínali stádo oveček. Na sebe navlékli taláry, což naznačovalo mimořádnou důležitost shromáždění. Upravovali se totiž do znaků svého postavení zřídka a hlavně neochotně. Přihodilo se dokonce, že královský místodržící při náhodné návštěvě Pelhřimova přistihl konšely při zasedání rady bez talárů a paruk. Odsoudil je k pokutám, že snižují vážnost shromáždění a úctu, jež se od úřadů očekává. Radní museli zaplatit nemalý peníz. Po jeho odjezdu alonžky i taláry rychle odložili, snad aby se pod nimi nepotili a nepáchli. Nyní chtěli svým vzezřením sami sebe nebo snad i mne ujišťovat o vážnosti situace. „Dovolte mi osloviti Jeho Majestát Císařský i vás, velevážení a ctění páni,“ předstoupil a zvolal mladičký písař Janeček, jenž tu byl na zaučenou, „na vaše přikázání se poslušně dostavil rybniční hajný Jožík, řečený Bukovský.“ Jako na povel a jako jeden muž otočili mohutné hlavy k mé osobě. „Toho jsme si povšimli sami, že vešel Bukovský. Chop se pera, Janečku, a piš, čeho bude třeba,“ zabručel ze svého křesla purkmistr, zatímco JMC královský rychtář i syndik mlčeli, z čehož jsem vyrozuměl, že obvykle vyrovnaný Václav Hrůza je kupodivu podrážděný a poradu že bude řídit on. „Hlavně mlč, mládenče, a nezdržuj nás řečičkami!“ Nejmladší písař Janeček se poslušně odplížil zpátky ke svému stolci. Smekl jsem klobouk a beze slova se všem hluboce uklonil. „Bukovský,“ oslovil mě purkmistr, ctěný pan Václav Hrůza, „víš nebo tušíš, k čemu jsme tě povolali?“ „Nevím a netuším, ctěný pane.“ Jeden z konšelů nevěřícně zasyčel. „Ale jdi, Bukovský!“ „Ne, ne, ne,“ zamával purkmistr nesouhlasně rukou, „kdežpak, sousede, to je moc dobře, že Bukovský nic netuší! Alespoň se to ještě nerozkecalo.“ Znovu pohlédl na mne. „Nuže, co nám přesto povíš?“ „Věřím, ctění páni,“ blábolil jsem, co mi zrovna slina přinesla na jazyk, neboť mě naprosto míjelo, oč tu kráčí, „že se zachovám správně, udržím mlčení a k vaší libosti učiním, čeho jest zapotřebí.“ „Hahaha, Bukovský, kdyby o nic nešlo, tak bys mě tou svou pokorou rozesmál,“ zahalasil s předstíraným chechotem ctěný pan Václav Hrůza. „Poníženost si schovej na příhodnější dobu, třeba až něco pokazíš.“ Purkmistr se otočil k syndikovi. „Nuže, Jakube, nejdřív ze všeho musíme Bukovského zasvětit do věci, jež se přihodila včera na území a pozemcích patřících městu. Všechno mu srozumitelně přečti z dnešního zápisu a prozraď i rozhodnutí JMC královského rychtáře.“ Starší písař syndik vstal unaveně od stolu. „Mám opakovat, co se včera přihodilo?“ „Bohužel,“ ušklíbl se purkmistr, „opakuj to třeba do omrzení, Jakube.“ Syndik se nadýchl. „Nuže, včera do Pelhřimova přispěchal Kumžák, krčmář z Rynárce,“ spustil přerývanou řečí, „že prý se nějaká bába vydala na chrastí do lesa... Šla po cestě, co tudy vede k Horní Cerekvici... Tam narazila na hromadu zmordovaných duší...“ „Upřesni to!“ „Ležely tam mrtvoly nějakých knapů... Mrtvý zůstal i jejich pán… Skonal na kozlíku opuštěného povozu... Ještě s volky v zápřahu.“ Nebyl asi zvyklý hovořit souvisle, pomáhal si rukama a velkými gesty. „Všude vůkol se povalovaly rozházené koše, truhly a zbraně... Meče, píky, pistole a hlavně předměty... Ze zlata a stříbra... Bába se dušovala, že poklad... A taky se tam popásali a pobíhali osedlaní koně bez jezdců... Bába, toť se ví, vyděšená letěla to udat do Rynárce a sehnala krčmáře Kumžáka.“ „Kumžák mi dluží fůru sena,“ postěžoval si jeden z konšelů. „Sousede, to sem teď nepatří,“ napomenul konšela purkmistr, „a ty, Jakube, pokračuj!“ „No a ten Kumžák se rozeběhl do lesa přesvědčit se, jestli ta bába neměla jenom nějaké vidění,“ pokračoval syndik, „jenomže tam uviděl všechno a přesně tak, jak mu to stará ženská vypověděla… Sedl hned na koně, přikvačil do města, vše udal našemu městskému rychtáři.“ Odmlčel se. „Nu, jen pokračuj, Jakube,“ pobídl ho purkmistr s jakousi trpkostí. „A teď řekni, Jakube, co tam shledal náš rychtář.“ „Opuštěný vůz… Všude poházené vyprázdněné koše a truhly… Nebyli tam žádní volci ani koně… Nikde neležela žádná zbroj, natož předměty ze zlata či stříbra…“ Řeč lezla ze syndika jak blechy z chlupaté houně. „A mrtvoly?“ odvážil jsem se zeptat. „Byly bez oděvu,“ pravil syndik tiše a sklopil oči, „jak je nebeský Pán stvořil.“ Všichni se pokřižovali. Po zděšené chvilce ticha se ozval sám královský rychtář, ctěný pan Matěj Klokotský. „Nemůže to vše býti tak, že o pokladu si ta popletená bába všechno vymyslela?“ „Kdepak,“ odbyl jeho pochybnost purkmistr, „její nález přece potvrdil krčmář Kumžák. Všechny drahocennosti někdo vybral.“ „Kdo?“ zeptal se královský rychtář. „Jak to můžu vědět?“ odsekl purkmistr. „Lapky něco vyplašilo. Třeba jejich řádění přerušila bába s Kumžákem. Zlosyni se vrátili pro kořist, až když se vzduch opětovně vyčistil. Zkrátka, než se pelhřimovští rychtáři uráčili zvednout zadky a vydali se k Rynárci, aby věc řádně vyšetřili a pohlídali, tak všechno zboží zmizelo. Zůstal akorát vyprázdněný vůz.“ Purkmistr se odmlčel, ostatní neříkali rovněž nic. Všichni se na mě tázavě zahleděli. Ani jsem necekl. Purkmistr, ctěný pan Václav Hrůza, jemuž to ticho bylo trapné, si odkašlal. „Copak na to povíš, Bukovský?“ zeptal se. „Co si přejete slyšet, ctěný pane?“ „Co, co, co?“ opakoval s mírnou podrážděností. „To dá rozum, co! Jestli se té záležitosti ujmeš. Městský rychtář má dost svých starostí v Pelhřimově; nechci, aby opouštěl město. Tudíž jsi byl předvolán před městskou radu ty. Shodla se, aby JMC královský rychtář jmenoval tebe.“ „Co prosím?“ „Nerozumíš, Bukovský? Nebudeš žádným pomocníkem městského rychtáře, budeš něčím mnohem víc.“ Úmyslně se odmlčel, tvářil se šibalsky a ukázal na královského rychtáře. „Budeš auxiliatorem! Řečeno po našem: budeš pomocníkem samotného JMC královského rychtáře.“ * * * Vedra nepolevila ani počátkem září a Strašáci se vydali na pochod. Osmánci v počtu sto sedmdesáti tisíc mužů obléhali od července vytoužené Zlaté jablko, jak si pojmenovali Vídeň, sídelní město habsburského panovníka. Císař se před tureckým nebezpečím uchýlil právě do Lince. Shromažďování vojsk se tu dělo zprvu pro jeho zvýšenou ochranu, nyní měl pluk posílit armádu Svaté ligy a vydat se na východ. Bylo životně nutné odvrátit katastrofu, vznášející se nad celou říší. Vídeň statečně vzdorovala, byť městské hradby byly podkopány osmanskými sapéry a baštám na nich hrozilo zhroucení. Nebezpečí, že opevnění bude prolomeno, se stávalo každým dnem pravděpodobnějším. Zlaté jablko začal sužovat nedostatek munice a hlad. Mezi křesťanskými dušemi se šířily choroby. Ve městě se množila hejna nenasytných krys, stále dotěrnějších. Lucas pochodoval bosky, byl na to zvyklý ještě z domova. Na rozdíl od obutých Strašáků mu nenaskákaly puchýře, zato si nesl veškerou zbroj sám, povozům nic nesvěřil. Přesun vojsk k Vídni probíhal nesmírným tempem a ve vší mohutnosti spojených armád. Každou chvíli předjížděly pěšáky Lucasova pluku kočáry s veliteli či zásobovací vozy s krmením a proviantem. Na východ se doslova řítily nespočetné houfy rejtarů. Nikdo nedbal toho, že se pod kopyty a koly vozů ničí nesklizená pole a bortí vinohrady dozrávajících hroznů. Pochodovalo se i v noci, přestávek na krátký spánek bylo poskrovnu. Třetí den pochodu v lese míjelo linecké Strašáky jezdectvo prazvláštních andělů. Ze zad jezdců skutečně vyčnívala do nemalé výše péřová křídla, hlavy chránily stříbrem zdobené helmice, ruce svíraly dlouhé ostré píky, po bocích se jim houpaly palaše i končíře a jejich švadrony jako by nebraly konce. „Tihle rejtaři jsou doopravdy andělé?“ divil se Lucas i ostatní pikenýři. „Jo, takhle nějak si říkají polští husaři,“ upřesnil jim kaprál, „jde z nich hrůza a buďme rádi, že válčí na naší straně.“ Vojska dorazila pod jakýsi kopec, zpomalila pochod a zastavila. Kaprály a fendrychy z jejich pluku si svolal kapitán, aby jim sdělil rozkaz, co se od jejich regimentů očekává. Strašáci se zatím rychle vyzbrojili, nasadili si pancíře i helmice. „Budeme chránit kompanii mušketýrů, jak máme nacvičeno,“ sdělil pikenýrům kaprál po návratu z udílení rozkazů, „ale nejprve musíme dobýt Kahlenberg.“ „Co je to Kahlenberg?“ zeptal se kdosi z houfu Strašáků. „Kopec, chytrolíne, co na něj zrovna čumíš,“ odvětil kaprál. „Napochodujeme na něj ze západní strany v čele střelců. Na povel zastavíte. Podepřete ramenem hlaveň muškety střelci, co bude stát za vámi. Po druhém výstřelu zvednete píky. Zabráníte turecké jízdě, aby se vám probila za záda. Nesmí napadnout mušketýry dřív, než si naládujou znovu zbraně.“ „A co vy, kaprále?“ zeptal se kdosi ze Strašáků a hekal pod píkou na rameni. „Vy se budete bít akorát s tím mečíčkem, co máte v ruce?“ „Ten meč mám na tebe, sralbotko. Kdyby se ti nechtělo bojovat, propíchnu tě dřív než Turek. Můžeš se vsadit.“ Chlap již ani necekl. „A taky se ihned naučíte dnešní heslo,“ pokračoval kaprál, „pro případ, že byste se zamíchali s někým z jiných našich kompanií.“ „Fiat iustitia!“ odpověděl kaprál. „To je heslo, co musíš říct, aby tě nezabil spojenec. Ve Svatý lize bojujou chlapi z nejrůznějších zemí: Češi, Maďaři, Slezáci, Laši, Moravani, Vlaši a bůhvíkterý ještě. Mají každý svoji řeč, tak jde o to, abyste si rozuměli aspoň tím heslem. Jasný?“ „A co to heslo znamená?“ „Znamená to: »Staniž se spravedlnost!« Je to latinsky, troude. A na to se znovu latinsky odpoví: »Fiat sine praeidicio!« To znamená, že bojujete bez zaujatosti.“ „Co je to zaujatost?“ „Co já vím?“ krčil rameny kaprál. „Asi jako bez nějaký naprčenosti.“ Jiný pikenýr zavyl udiveným smíchem. „Jakože Turky milujeme, či co?“ „Tak nám káže víra, přestaň mě opruzovat, kmáne!“ zařval kaprál na tazatele. „Koukejte se to heslo naučit, ať nic nezvoráte, až budete potřebovat prokázat spojencovi, že nejste muhamedáni .“ A Strašáci sborově opakovali latinské heslo. „Fiat iustitia! Fiat sine praeidicio!“ Za necelou hodinu se vydali na pochod ke kopci. Za nimi podupávala setnina mušketýrů, seřazená do čtverce. Pochod provázelo hulákání kaprálů povzbuzujících své regimenty. Velice brzy a navzdory vlastnímu řvaní zaslechli hluk bojového šílení. Došlo k tomu dřív, než došli k úpatí Kahlenbergu. Dunivé práskání výstřelů z mušket, arkebuz a pistolí se mísilo s kovovým řinčením, jak na sebe narážely chladné zbraně. Křik zuřících útočníků nebyl téměř k rozeznání od bolestného nářku umírajících. Přestože bylo teprve krátce po poledni, na svahu nebylo téměř nic vidět. Mezi stromy se linula oblaka namodralého dýmu z vystříleného prachu a vytvářela štiplavý a neprůhledný opar. Strašáci stoupali do kopce, škobrtali a zakopávali. Země byla pokrytá mrtvými těly a rozházenou zbrojí. Na živého nepřítele prozatím nenarazili. Tíhu prvních střetů na kopci nesl na bedrech jiný pluk z první vlny bojovníků Svaté ligy, jenž je předcházel. Lucas šlapal do vrchu, mumlal si modlitbu i latinské heslo. Jakmile se Strašáci zastavili před vrcholem kopce, aby vydýchali z hrudi námahu, snesly se na ně ze všech stran drsné povely a hvizdy píšťalek vybízejících k pohybu, neboť každé zdržení zpomalovalo postup vojsk za nimi, zejména artilerie. Zájmem generálů bylo především umístit co největší počet děl na východním svahu kopce. Lucas přehodil píku na rameno a šlapal dál. Pociťoval v sobě rostoucí zášť proti cizákům, kteří škodili otcově zemi. Zároveň se děsil chvíle, kdy se poprvé tváří v tvář setká s nepřítelem. Nyní sestupovali Strašáci už z kopce, blíž k Vídni. Mrtvých na zemi přibývalo. Plechové řinčení, výstřely a skřeky děsivých výkřiků z nebetyčného rámusu bitvy přehlušovaly slabé povely oficírů i kaprálů. Nebylo slyšet vlastního slova. A nepřítel se stal konečně viditelným. Kam oko dohlédlo, bylo vidět hemžení pestrých barev lidí, postrojů koní, kovů zbroje a zejména rudé krve. V pozadí vřavy, kde byly tušit hradby města Vídně, zvedal se nápadně černý kouř z ničivých ohňů, jež se na stavbách vznítily po zásazích osmanských dělostřeleckých koulí. Nad mnoha místy smrtonosné řeže se vznášely poletující pruhy modravého dýmu a špinavého prachu. A to všechno naplňoval nesnesitelný zápach z koňských i lidských předsmrtných výkalů, odpudivého potu a vtíravě nasládlý puch krve. Přímo před Strašáky zuřil souboj muže proti muži. Zdálo se, že Turci mají navrch, přiblížili se takřka nadosah. Lucas již dokázal pohlédnout do tváří protivníků. Mohamedáni byli snadno rozeznatelní od vojáků Ligy. Jejich hlavy zdobily a kryly všelijaké turbany, fezy či špičaté přilbice. Snad každého krášlil pod nosem mohutný knír. Hlavně však měli jinak tvarované zbraně, zejména jatagany . Velitel boční řady Turků si povšiml blížících se Strašáků, obrátil k nim svůj regiment pěšáků a dal jim pokyn k ataku. Strašáci dostali povel zastavit se. Prvou řada střelců za nimi opřela o jejich ramena muškety a vystřelila. Několik Turků padlo. Nesrovnatelně víc se jich však rozeběhlo vytasenými zbraněmi a s nesrozumitelným ječením na pikenýry. První řadu střelců mezitím vystřídala druhá řada, první řada nabíjela. Po výstřelech druhé sady zvedli Strašáci píky, ale zahltil je dým z vystřeleného prachu a nepřítele, jenž se již přiblížil na přímý dotek, před sebou spíše tušili, než viděli. Nastavili ostré hroty proti tureckým útočníkům. Nebyla to však jízda, již čekali, ale rozzuření a hbití pěšáci. Strašáky vycvičili proti útoku jezdectva, ubránit sami sebe nedokázali. S jejich vlastní obranou se příliš nepočítalo. Tureckému pěšáku stačilo výpad píky odrazit čepelí jataganu nad jílcem a odklonit bodnutí od sebe. Pikenýr ztratil rovnováhu. Převážil se a zamotal, dlouhé nemotorné kopí nedokázal znovu nadzvednout a namířit. Pokud píku odhodil, neměl již s čím bojovat; meč či nějakou další zbraň nedostal. Osmanští pěšáci pronikli řadou Strašáků snadno. Většinu z nich ubili hned prvním výpadem na místě. Vzápětí za nimi pokračovali v soubojích s mušketýry. Muž proti muži. Znamenalo to blízký konec celého regimentu Strašáků. Lucasovi se podařilo turecký nápor přežít. První výpad proti zadýmenému obrysu nejbližšího útočníka se mu zdařil. Zabodl píku do turecké hrudi, přímo do pancíře spleteného ze železných kroužků. Protivníka nezabil, jenom omráčil. Rychle ustoupil, uchopil píku jako palici a mlátil s ní kolem sebe, hlava nehlava. Řval, aniž tušil, co vlastně křičí, a točil se kolem vlastní osy. Turci před ním ustupovali, na vážnější dosah svých jataganů se k němu nedokázali přiblížit. Utržil sice nejednu ránu, krvácel z horní části paže i na stehně, žádnou bolest však nepociťoval. Nepřestával ze sebe vydávat skřeky, oháněl se, rozdával rány a bezděčně se v zamlženém poli vzdaloval od regimentu. Náhle zůstal zcela sám. Linie Turků pod Kahlenbergem nečekaně a rychle ustoupila. Osmanské atakování přetnula jízda Svaté ligy. Lucas vydechl, rozhlížel se, kudy by se vydal zpátky k regimentu, ale skrz zmatek, zvířený prach a dým nikam nedohlédl. Vydal se tedy k místu, kde po paměti tušil své Strašáky, potácel se mezi rejtary, uhýbal před koňskými kopyty a snažil se přiblížit k úpatí kopce. Strašáky nenašel. Rejtaři se tu utkali s harcujícími tureckými jezdci, jimž náhle nikdo nebránil v postupu linií. Osmanská pěchota pro ně chytře vyčistila překážku, kterou pro ně znamenali pikenýři. Zmatený Lucas za sebou zaslechl bolestný výkřik. Těsně u něho klesl mrtvý kůň, zasažený kulí mezi oči. Přihodilo se to tak rychle, že jeho jezdec nestačil opustit sedlo, noha uvízla ve třemenu a zůstala vězet pod těžkým koňským tělem. Jezdci přispěchal na pomoc jiný rejtar. Kule z nepřátelské zbraně ho zasáhla dřív, než stačil seskočit, o kus dál se ze sedla zřítil do prachu a jeho vyplašený kůň kamsi zmizel. Jezdec uvízlý pod mrtvým koněm cosi volal na Lucase. Lucas se k němu chtěl naklonit, ale předběhl ho turecký meč. Seknutí zakřiveného jataganu ho těsně minulo. Zaslechl, jak čepel zasvištěla těsně u hlavy. Otočil se. Zahlédl jiskřivý pohled Turka, jenž levou rukou přitáhl otěž svému koni a napřáhl se dalšímu seku. Kůň se pod ním vztyčil na zadní. Lucas využil kratičkého prodlení, a jak měl naučeno, vztyčil svou píku a zabořil ji do hrudi zvířete. Nabodnuté a smrtelně raněné zvíře držel na píce, dokud se neskácelo na bok. Osmanský jezdec stačil opustit sedlo včas. Seskočil na zem bez zranění a právě se zvedal na nohy. Lucas vytrhl píku z těla koně. Nastavil ji proti Turkovi a po jeho prvním kroku udeřil koncem píky útočníka do pravice. Útočník s výkřikem upustil svůj jatagan, nakročil prudce k Lucasovi a to bylo poslední, co učinil na světě Alláha i Hospodina. Lucas napřáhl píku, jak měl naučeno. Zmatený nepřítel se nabodl sám, uchopil oběma rukama píku, snad si ji chtěl vytáhnout z hrdla, z něhož chlístala krev. Zachroptěl a padl k zemi jak bezvládný pytel. Osmanský jezdec byl první lidskou bytostí, jež padla zásluhou kovářského tovaryše z Lince. Lucase z vlastního zděšení probral až výkřik u jeho nohou. „Vytáhni mě!“ křičel rejtar uvízlý pod koněm. „Jo,“ zastrčil píku pod tělo koně jako páku a nadzvedl jej, „dřív to nešlo, pane oficír.“ Rejtar se vysunul z pod mrtvého koně, chtěl se zvednout a strašně vykřikl. „Co je vám?“ zeptal se Lucas. „Moje noha,“ syčel rejtar bolestí, „mám něco s nohou, nezvednu se.“ „Pomůžu vám,“ sehnul se Lucas k poraněnému rejtarovu, prostrčil svou levici pod jeho rameno a zdvihl ho. „Je to lepší?“ „Ne,“ zaúpěl muž v Lucasově objetí, „bolí to jak čert, asi ji mám zlomenou.“ „Co mám udělat?“ „Někam mě odtáhni. Nejlépe k felčarovi. A vezmi si můj palaš!“ „Palaš vám vezmu, ale nedokážu s ním zacházet. Nechám si radši svou píku.“ „Dělej, jak umíš. Dostaň nás z toho pekla!“ Lucas se rychle rozhlédl, kudy se vydat se zraněným. Kolem nich se hnala řada polských husařů s vysokými křídly na zádech, nořila své píky a končíře do osmanských těl a kosila je, jako by právě sklízela oves. „Myslím,“ pravil Lucas, „že nás zrovna z toho pekla vynesli andělé.“ Rejtar na to nic neřekl. Nemohl, podlehl bolesti. Upadl do mdlob. * * * Na rozcestí jsme odbočili z hlavní cesty na lesní úvoz. Matouš se tvářil nešťastně. „Asi se otmíme se, zemane!“ zavzdychal. Stmívání v lese je mnohem patrnější a tíživější. Obavy z otmění, jež sužovaly Matouše, mě zlobily, neboť servus ctěného pana purkmistra sloužil často jako kurýr a na trasách musel zažít již ledacos zlého. Čelil ve svém životě nejednomu nebezpečí. Měl být navyklý na nepříjemné příhody. Sám jsem na les zvyklý; moje hájenka pod Radňovem je obklopena porosty všech možných stromů i trnitých křovin, spletitostmi kořenů a kapradin. Leč v tu chvíli, obestřenou představami o hrůzném zločinu, nepůsobil lesní úvoz ani na mne nikterak vlídně. Přitáhl jsem Avarovi udidla a vyčkal, až mě servus dožene. „Vadilo by ti moc, Matouši, kdybychom se vrátili za zítřejšího světla?“ „Mně ani ne, zemane, ale mojí starý.“ „Čeká tě žena?“ „To se ví, že čeká,“ vzdychl Matouš nešťastně, „poněvadž ráno jsem jí řek, že jedu k vám se vzkazem a vrátím se brzy. O tom, že mě vám dali k ruce, žena nic netuší. Bude si dělat starost. Je už taková.“ „To mě vážně mrzí,“ řekl jsem. Trhl ramenem. „A proč by mělo?“ „I mne doma čekají,“ přiznal jsem, „a nevracím-li se včas, jak jsem předtím slíbil, tak i moje žena přiznává, že trne strachem a nedaří se jí usnout.“ „Moje stará nejprv uvykla, celej život jsem v luftě. Jenomže čím jsme starší, tím jsme taky ustrašenější, že se blíží čas, kdy nás zaskočí zubatá. Jak praví Písmo: »Nevíme dne ani hodiny«. Ve stáří je to už mnohem podobnější smutný pravdě… Víte, zemane, čím se já utěšuju?“ „Nevím.“ „Leckdo padne v boji a není mu ani dvacet; jinýho už ve dvanácti zkosí černá nemoc. Ze života neměli nic. Mně Hospodin dopřál vyššího věku. A tak si říkám, že oproti těm mladým si můžu alespoň leccos vybavovat ze svý bohatý paměti.“ „Takhle se utěšuješ?“ „Žeť,“ zacukal ústy, aniž bylo poznat, zdali se směje z veselosti, či se šklebí posměšnou sebelítostí, „a ti mladí nebožtíci mají jednu naději, že jim jednou budu na onom světě vyprávět, k čemu byl a je život dobrej. Můžu přece vzpomínat na leccos hezkýho. Jsem moc vděčnej za svůj život. Já nevím, jaký je to po smrti na tom jiným světě. Já akorát vím, že na tomhletom, co je teďka, je to pěkný. I přes všelijaký strasti. Život mi dal poznat třebas ještě mýho dědka, a poněvadž to byl vzácnej člověk, užil jsem si s ním požehnaný chvíle. Hodně mě naučil, když táta musel zabíjet vzteklý psy a na mě neměl kdy. Rád na dědu vzpomínám, a přitom jsem se navíc dožil vlastních vnoučat. Můžu se dokonce těšit na veselku nejstaršího vnuka, jeho prapravnuka. To je hojnost času, zemane, co se mi dostalo.“ „Takhle to nazírat mě ještě nenapadlo,“ řekl jsem. Matouš nasál do nosu ovzduší. „Pociťuju, že už začíná padat mlha.“ „Musíme přidat! Až se setmí a mlha zhoustne, ztratíme stopu.“ Koně po pobídnutí přidali do kroku. * * * „Kohopak to tu máme?“ ozval se za nimi přívětivý hlas. „Nemýlím-li se, to je sám kapitán pan Albert Alexander Buquoy!“ Hlas patřil staršímu mnichovi, jehož hlavu zdobil veliký kruh hladce vyholené tonzury. Jeho ruce svíraly růženec, kutnu měl opatřenu spuštěnou velkou kapucí, jež naznačovala, že mnich pochází z kapucínské řehole . Doprovázel ho doktor de la Pierre a tvářil se slavnostně. „Přicházíte mě potěšit, otče Marco?“ zeptal se oficír Albert. „Věřím, můj milý kapitáne, že vás potěší nejmilostivější Pán právě tak, jak dnes v neskonalé své milosti dokázal potěšit všechny dobré duše města Vídně vítěznou bitvou Svaté Ligy,“ pravil mnich rychle. „Já pouze umím z neskonalé Boží vůle požehnat vašemu uzdravování a pomodlit se za vás.“ „Díky, otče Marco,“ dojal se Albert, „říkáte, že jsme zvítězili?“ „Tentokrát se to podařilo na celé bitevní čáře,“ odpověděl kapucín, „leč nejen to: polský král Jan Sobieski, kurfiřti z Bavor i ze Saska z jedné strany; markrabě Bádenský a kníže Karel Lotrinský ze strany druhé vytlačují muhamedány pryč do Uher. A poženou je ještě mnohem dál, tam, odkud vzešli, než přitáhli otravovat křesťanskou zemi a našeho nejposvěcenějšího císaře.“ „Nemohl jste mi sdělit nic lepšího, otče.“ „Vidím, synu, že jste dobře zaopatřen a že vám zůstali dobří sloužící,“ pravil mnich a obrátil tvář k Marianě a Lucasovi. „Pečujte o kapitána, a jakmile to doktor dovolí, dopravte ho na zámek do Vídně, ať se s Boží pomocí zdárně vykurýruje!“ „Což o to, já bych mu sloužil docela rád, ale...“ Lucas nedopověděl. Doplnil ho raněný oficír Albert. „Nabízel jsem tomuto knechtovi službu u sebe, ale bojí se svého kaprála.“ „Proč se bojíš kaprála, synku?“ zeptal se Lucase mnich s úsměvem. „Víte, našemu kaprálovi není známo, že jsem naživu. Až se domákne, že bez jeho svolení žiju, jistě ho to rozhněvá.“ „Nechceš, synku, aby tě kaprál považoval za dezertéra, viď?“ „Je to tak, řeholný otče.“ „Jak se jmenuješ?“ „Lucas, po otci Schmied, jsem pikenýr u Strašáků, patřím do pluku hraběte Villariho.“ „Neboj se, tvé přeložení do služeb kapitána Buquoye zařídím.“ Lucas se tvářil nedůvěřivě. „A nezapomenete na to, řeholný otče?“ „Nezapomenu, spolehni se,“ pohladil Lucase po tváři a všechny obdařil křížkem. „Buďte tu s Bohem!“ „Copak nějakej kapucín může zařídit sám takovou věc?“ zeptala se zvědavě markytánka, když se mnich následovaný doktorem de la Pierre vzdálil k dalším marodům. „Kapucín může zařídit všechno,“ culil se oficír Albert. „Jak je to možný?“ „Asi nevíš, kdo je Marco d´Aviano, že ne?“ „Marco d´Aviano? To jméno jsem určitě někde zaslechla. Tak se jmenuje ten mnich?“ „Ten mnich je největším důvěrníkem našeho císaře.“ „Císaře Leopolda, Urozenosti?“ „Jiného císaře snad ještě nemáme.“ Markytánka se otočila k Lucasovi a plácla ho po rameni. „Můžeš se uklidnit, Schmiede. Tvoje přeložení zařídí u kaprála samo Jeho císařský Veličenstvo.“ „Nu, radši bych to kaprálovi nahlásil sám,“ zahudral Lucas. * * * „Hezky si tu povídejte,“ zvedl jsem se z lavice, „my s maminkou půjdeme vedle, musíme se o všem poradit.“ Anežka se vydala poslušně za mnou do ložní světnice. Sotva se za námi zavřely dveře, rázem jsem zapomněl na Františka a hleděl na svou ženu. „Copak se tak koukáš?“ zeptala se Anežka podezíravě. „Jsi ty ale pěkná ženská, Anežko.“ „Cože? Já?“ mávla po mně rukou, jako by odháněla mouchu, ale zrudla. „Vždyť už jsem bába.“ „Ba ne, mně se prostě nade všecko líbíš,“ stáhl jsem ze sebe kamizolu. „Copak je ti horko?“ nechápala žena, ale když jsem k ní přistoupil a sundal jí z hlavy čepec, zatvářila se docela vyplašeně. „Proč to děláš, Jožíku?“ Vlasy se jí rozestřely přes ramena až na záda. „Horko tu sice je, Anežko, ale copak mě neslyšíš, sapristi, když říkám, jak moc se mi pořád líbíš?“ „Neblázni, Jožíku, co s tebou děje? Počkej!“ „Nepočkám,“ popadl jsem ji kolem ramen, přitáhl ji k sobě a políbil. Po prvním polibku se trošičku odtáhla. „Co kdyby někdo přišel?“ Vrátil jsem se ke dveřím a otočil obrtlíkem. „Proč zamykáš?“ zeptala se Anežka. „Nikdo by si sem netroufnul.“ „To nevíš,“ odpověděl jsem a znovu ji dlouze políbil. „Jožíku,“ zajíkla se, když nabírala dech, „co tě to popadlo takhle naráz?“ „Anežko, na tebe se těším celou dobu, co jsem byl pryč,“ zašeptal jsem do jejích rozpuštěných vlasů, rozepnul jí přitom lajblík a políbil na prsy, jež sice nakrmily šest potomků, leč stále pevné, nádherně oblé a lahodící mému zraku i dlani. „Jožíku,“ zasténala, „nejsi nějak očarovanej?“ Otázka mě na malý okamžik zmrazila, zastavit mě však nedokázala. Položil jsem svou ženu do zastlané postele, stáhnul z ní zástěru, neohrabaně jí vyhrnul sukni, pak i fěrtoch a košilku. „Jožíčku,“ špitla, ale nikterak se nebránila, „vždyť je Boží den, kdo to jakživ viděl takhle za světla…“ „Aspoň ti vidím dobře do očí.“ Oči raději rychle zavřela, jinak mi už vyšla vstříc. Popadla polštář, zakousla se do špičky jeho růžku, aby do sednice nepronikl žádný z jejích stonů. Zato k nám doléhalo zvedlejška halasení, jak tam hlučně rozmlouvali mladí. Chuť naplnit náhlou touhu za bílého dne přišla nečekaně. Přihodilo se mi to poprvé. Takový způsob milování je pro nás oba neobvyklý, udivující a stal se ohromujícím vrcholením vzájemného souznívání. V té nejlepší chvilce však hlasy odvedle náhle utichly. „Co... co se stalo?“ zašeptal jsem udýchaně Anežce do ucha. „Asi se polekali,“ šeptla mi do ucha, „jak jsi vykřikl.“ „Já že vykřikl?“ „Copak to nevíš?“ Ničemu jsem nerozuměl. „Já přece nekřičel.“ „Ale křičel,“ usmála se. „Vážně?“ „Vážně,“ culila se a tvářila se spokojeně, „zmocnila se tě nějaká radost, či co to bylo.“ Svalil jsem se vedle Anežky. „Sapristi, už nevím, co dělám.“ „Ale víš, Jožíku,“ rozesmála se, „moc dobře to víš.“ Na dveře kdosi zvenku zaklepal. „Hej, vy tam, jste v pořádku?“ „To víš, Járo,“ odpověděl jsem z postele, „ještě se s maminkou radíme. Jsme naprosto v pořádku. Můžete to bez nás chvíli vydržet?“ „Dobře, dobře, jak chcete.“ Hlasy mladých od stolu ze sednice se obnovily. Chvíli jsme s Anežkou vedle sebe jen tak leželi, jako bychom se nechtěli vzdát předchozího zážitku a nechali jej doznívat. Cítil jsem se nečekaně lehce. Hlavně jsem si uvědomoval, že ve mně uložená příhoda pokušení v podobě Eržiky začala odstupovat, vytrácela se do propasti zapomenutí. Anežka se na posteli prudce posadila. Lekl jsem se. „Stalo se něco?“ „Jo,“ vzdechla a stáhla si sukni přes kolena, „pořád musím myslet na toho mrtvého ve šlejfírně.“ „Zapomeň na něj.“ „To nejde,“ zavrtěla hlavou a zapnula si halenu, „zas to tak vidím.“ „Co vidíš?“ „Že život je marnost.“ „To si nemyslím,“ opravil jsem ji, „život jednou pomine, ale marný není.“ * * * |
Zdeněk Pošíval (narozen 2. května 1937 v Pelhřimově) Absolvoval Divadelní fakultu AMU, působil jako režisér hlavně v moravských divadlech, po normalizačním rozpuštění divadla Na forbíně v Malostranské besedě a od politicky přinuceného omezení vlastní činnosti žije v Praze. Uměleckou tvorbu provozoval ve svobodném povolání, psal televizní scénáře, divadelní a rozhlasové hry, často pod vypůjčenými jmény. Divadlu se věnuje nyní jen sporadicky, poslední jeho uvedenou hrou bylo monodrama Případ klaunova omšelého kabátu (2008) v Českém Krumlově. V uplynulých dvaceti letech se orientuje na psaní beletrie ve formě novel a románů: tiskem vydal už 32 titulů. Pod pseudonymem R. H. Douglas napsal a vydal dlouhou řadu westernových detektivních novel. Román z české současnosti Vražedný týden (1998) však patřil k nejprodávanějším knihám. Je držitelem několika literárních cen; naposledy obdržel Cenu Jiřího Marka za román Satanovo jaro (2006). Historické příběhy prolíná kombinací s kriminální zápletkou: Té noci svítil úplněk (1999), Pokušení a pomsta (2000). Sám autor prohlašuje: „Píšu o české historii, neboť hledám etickou paralelu mezi tehdejší a dnešní dobou. Snaha našich dědů učinit cosi s lidským světem zdá se mi přitom zřetelnější, než pohodlná povrchnost současníků.“ Vedle dramatické, románové a esejistické tvorby uveřejnil v internetovém deníku Pozitivní noviny své válečné vzpomínky Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (2010) a také zde pravidelně uvádí své Rozpravy ZP s významnými lidmi, jimž se daří unikat pozornosti bulváru. Knihu vydalo nakladatelství EPOCHA Kaprova 12, 110 00 Praha 1 Telefon: 224 810 352 K dostání ve všech knihkupectvích nebo na www.epocha.cz |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 04. 2010.
