CO VÍC JSEM SI MOHLA PŘÁT? 

    Úvodní kapitola    

Souběžně se mnou studovala na DAMU a brzy bylo jasné, že patří mezi nejvýraznější ženské talenty svého hereckého ročníku. Kromě nedokončené spolupráce v divadle DISK, (ročník byl na pokyn STB rozpuštěn měsíc před absolvováním herců a týden před premiérou poslední absolventské inscenace, tím pádem rovněž zrušené), jsme se pracovně setkali až ve Zlíně, kde hrála v mé inscenaci hry Josefa Topola KONEC MASOPUSTU. Šlo o dramatickou osobu středního věku, jenže Jindra byla mladičká a hodila se spíš na dívčí a snad i lyrické role. Já na obsazení trval. V souboru byly sice herečky, jež samozřejmě věkem i zjevem odpovídaly úkolu mnohem vhodněji, jenomže já věřil skálopevně ve schopnost Jindry uhrát nejenom potřebný charakterový typ, ale prostě širší rozměr, jejž bych nazval topolovskou dimenzí. Jindra na sebe nechala navléci neslušivou venkovskou propínací zástěru a ručně pletené punčochy, na hlavu jí v maskérně nasadili paruku a ona svou figuru »vyšila«. A to hlavně niterně, jak se říká v branži: »zevnitř«. Její postava působivě zasáhla do dramatu: vyzařovala nezměrnou hlubinu ženské duše… Nezmýlil jsem se v ní.
Po dvou sezónách se nejprve naše cesty rozdvojily, v roce 1968 jsme se oba ocitli v Praze, ale po sovětské okupaci mi zmizela z očí; objevila se až po mnoha letech, když přijela do republiky ze švédského Stockholmu, který se stal a je dodnes jejím domovem.

   

Odjeli jsme nejprve k přátelům do krásného univerzitního města, které se nazývá Lund a leží v oblasti Skåne. Není nepodstatné říci, že kdysi to byla část Dánska, protože ten, kdo slyšel dánštinu, pochopí. Učit se švédský jazyk ve Skåne je - dá se říci - zcela nemožné. Mezitím se naši přátelé odstěhovali trošičku výš.
Švédsko je poměrně malá země, alespoň co se týká počtu obyvatel, ale je nesmírně dlouhá -  2200 km je od jihu na sever. (Jen pro srovnání - hlavní město Stockholm leží ve třetině země.
Krátká vzdálenost dělí město Lund od  třetího  největšího švédského města Malmö, dnes spojené s Kodaní mostem přes moře). V Malmö je obrovské divadlo, které se skládá ze tří budov. Před rokem 1968 zde pracoval jako režisér a umělecký šéf Ingmar Bergman. Hlavní scéna Malmöstadsteateru byla v té době jedna z největších divadelních scén v Evropě.
V  lednu 1969 měla v  Malmöstadsteateru premiéru hra  Ivana Klímy Zámek, ke které Vladimír dělal scénografii a kostýmy. Sklidilo to neuvěřitelný úspěch u kritiky a publika.

Vyučování herectví na vysoké škole znamenal začátek mé režijní kariéry. Myslím si, že pedagogika a režie trošičku spolu souvisejí, a tak jsem se odvážila vkročit do této divadelní profese. Nebylo to lehké. Ze začátku jsem měla příliš velký respekt k povolaným.
V roce 1980 jsme se odstěhovali do Stockholmu, kde  byl Vladimír jmenován vedoucím učitelem  katedry scénografie na nově založeném Dramatiska Institutet (Vysoká škola pro vzdělání režisérů, scénografů, producentů a dramatiků). 
Následovaly roky neuvěřitelné práce, Vladimír byl velmi obětavý a entuziastický učitel; bral odkaz svého profesora Františka Tröstra smrtelně vážně. Díky Vladimírovi získalo Švédsko scénografy, kteří věděli, o čem mluví. 
Já jsem pomalu získávala sebevědomí v nové funkci a režírovala v mnoha švédských divadlech: Malmö, Stockholm, Uppsala, Borås, Helsingborg, Göteborg.
I v cizině. V Německu: Essen, Finsko Vasa. Současně s tím jsem pokračovala ve vyučování herectví. Pedagogika mě zajímala čím dál víc. Pracovala jsem jako režisér i jako vedoucí pedagog ve spolupráci nejen s budoucími herci, ale i s budoucími režiséry, dramaturgy a scénografy.
Roku 1994 jsem se ocitla jako pedagog na privátní škole Kulturama ve Stockholmu.
Konstelace učitelů byla velmi zajímavá, můj nejbližší kolega Antonio, španělský herec a pedagog byl velmi inspirujícím spolupracovníkem.

Vlastně každé divadlo je fyzické. To znamená, že hercův instrument jest jeho tělo se vším všudy. Potom záleží na tom, z čeho se vychází: z fyzického výrazu, nebo z psychologie charakteru. Část Grotowskeho výchovy herce je specielní fyzický trénink, který mají herci na každodenním schématu. Aby hercovo tělo bylo více plastické a transparentní  a hercův výraz silný (expresivní). 
Grotowski, známý polský divadelník, režisér a pedagog, měl velký vliv na část mladých švédských divadelníků v 70tých letech, a jelikož Švédi jsou více konkrétně a prakticky založení, vyhovovalo jim to více, než například Stanislavskij.
Ve Švédsku  musí vše být »nyttig«, což znamená, že to musí být k něčemu. Takže Švédi trénovali a rádi trénují, protože pak je vidět výsledek. Rozdíl mezi běžným divadlem a fyzickým divadlem - s ohledem na Grotowského - je především hledisko herce v jeho práci na roli. Grotowsky (ve svých začátcích, jeho vývoj šel potom dál jiným směrem) žádal od herce, aby »naslouchal svému tělu« a hledal city postavy-role především u sebe; aby vyjadřoval vlastní zážitky a hledal pro ně silný fyzický výraz. 
Nebylo důležité, aby herec spojoval vlastní zážitek s city postavy-role (jak je tomu u citové paměti u Stanislavskeho). Zážitek herce měl být autentický. Proto specielně zaměřený fyzický trénink herce byl částí hercovy tvorby. Tyto dvě pedagogické platformy - fyzické a běžné divadlo - se  k sobě (alespoň ve Švédsku) v posledních letech hodné přiblížily a vytvářejí jakousi třetí platformu, kde herec má možnost využít a použít pro svou uměleckou práci výsledků obou pedagogů a divadelníků. Tak je tomu například na škole, kde učím.

ZP ••  Na systémy herectví mám svůj osobní názor. Nejenom podle mého soudu je herectví uměním, které samo o sobě je tvůrčím a zároveň i výkonným. Herec totiž svou schopností dokáže z dramatické osoby vytvořit jedinečnou postavu člověka, takže je tvůrčím umělcem -- de facto autorem své kreace --, jenž se však osobní interpretací díla v představení stává svým vlastním instrumentem, neboli i umělcem výkonným. (Podobné je to třeba v hudbě, když například Chopin složil sonátu, kterou pak sám zahrál před diváky.) V divadle nejde pochopitelně o sólové vystoupení, jde navíc o souhru jedince s ostatními herci, o tak zvanou orchestraci: proto je dramatická inscenace poměrně složitým a v důsledku i jedinečným procesem. Často, zejména v postmoderně, je herec redukován pouze na nástroj inscenační manipulace, jinými slovy je jen jakýmsi objektem. Osobně dávám v dramatickém umění přednost metodě

Spolupráce s českými herci byla neuvěřitelně stimulující. Mladý absolvent brněnské divadelní školy JAMU Kamil Kula byl pro mne ideální Jean. Kromě toho, že to byl herec oddaný divadlu tělem a duší. Martina Hudečková, jako Jeanova snoubenka Kristina, dokázala z této role udělat roli hlavní.
Jediné, co zbrzdilo trochu radost z práce, byl rozdíl v možnostech dílen divadla a nárocích, které byl Vladimír zvyklý klást na švédské divadelní dílny a na výrobu scény. Dnes, s odstupem času, si myslím, že všechno bylo trochu uspěchané z naší strany, byla to jakási euforie z možnosti pracovat opět v rodném jazyce a ve městě, ktere jsme oba milovali.

Švédi jsou zvláštní národ. Položíš-li tuto otázku někomu, koho potkáš na ulici, odpoví zcela určitě, že království je vlastně zastaralý systém. Ale v podstatě jsou Švédi hrdí na to, že jsou monarchie. Švédský monarcha nemá právo se k žádným politickým otázkám veřejně vyjadřovat, takže nikomu nevadí. Ale před několika lety po katastrofě  tsunami v Thajsku, kde zahynula spousta Švédů, to byl švédský král, který dokázal promluvit ke svému národu zcela od srdce a upřímně, a projevil vřele svou soustrast. A celý národ ho za to miloval.
Myslím si, ze Švédové jsou v podstatě monarchisté, a kdyby, nedej Bože, jejich monarchii něco ohrozilo, byla by to katastrofa pro celý národ.

ZP ••  Uměla by ses vrátit do Čech nebo na Moravu jako do své domoviny, nebo jsi už spíš Švédka a neměnila bys svou nynější vlast ani za nic?

Otázka je velmi osobní a pro mne velice komplikovaná. Opustit náhle zemi, v které jsem vyrostla, a s mým povoláním, které pro mě bylo životním cílem - herectví, opustit zemi, kde jsem měla své zázemí, domov a svou práci - hereckou kariéru, a pokračovat život v zemi neznámé, cizí, byl pro mne dosti velký krok a šok. Trvalo mi dlouho, než jsem dokázala akceptovat Švédsko jako takové. Ano, zažila jsem v Praze okupaci, pamatuji se dodnes na to ráno; bylo zprvu jako kterékoli jiné, ale když jsem vyšla z domu, kde jsme bydleli, stály na ulici tanky. A proto když Vladimír navrhl, že bychom možná měli odjet zpátky do Švédska, kde jsme před tím strávili společnou dovolenou, souhlasila jsem více než vřele.
Švédsko, země tak odlišná od země české co se týká krajiny i mentality lidí. Jakmile přejedeš hranice a vstoupíš na švédské území, cítíš, že jsi zcela jinde. Vzduch má jinou průzračnost a zeleň má jinou barvu, než zeleň na kontinentu.

           

Nevadila mi ani tak mentalita národa, jako to všechno ostatní. Architektura jiná, urbanistika měst jiná, parky plné tulipánů, ale byly prostě jiné... A nádherné a krásně udržované dálnice, tak nelidsky dlouhé; připadaly mi cizí, ty nesmírné vzdálenosti mezi městy (víš, že z Malmö je stejně daleko na sever Švédska jako z Malmö na Sicílii?) Byly mi nepochopitelné a jsou nepochopitelné dodnes. Nikdy jsem nebyla výše, než ve dvou třetinách Švédska, kde jsem dvakrát režírovala. Co je nad tím dál - neznám.
Ale jak pravil básník: »Život tě doběhne«. Přesně tak to cítím. Ve Švédsku se narodil náš syn Patrik, po čtyřech letech i dcera Veronika. S nimi jsem prožila jejich školní léta, jejich dospívání, jejich maturitu i jejich dospělý život. Moje máma zemřela ve Švédsku, je pohřbena zde. Můj manžel Vladimír též.
Pro mne je domov tam, kde žijí mé děti a vnoučata. Dcera Veronika odešla ze Švédska do Prahy na studie, potom se vrátila do Stockholmu, kde pracovala jako media reportér pro švédskou vládu. Po sedmi létech práce se nakonec s manželem odstěhovala do Anglie. Tam se narodil můj vnuk Jan Jindřich; já byla u toho, když jsme ho vítali na svět.
Náš syn Patrik žije ve Švédsku, jeho žena je Švédka, mají dvě krásné holky, které už jako maličké navštívily Prahu, a já si nedovedu představit život bez denního kontaktu s nimi.
Kde je můj domov? Nevím. Jsem Češka narozená v Praze, žijící 40 let ve Švédsku. Můj osud je takový, a tak ho musím akceptovat. Mám pocit, že žiji v jakémsi mezičase a odmítám akceptovat, že něco je definitivní, i když vím, že je to definitivní, že se třeba nikdy do Česka nevrátím, i když nemůžu říct, že bych nemohla… Zvláštní pocit.

ZP ••  Rozumím ti, byť jsem nikdy nežil dlouho mimo republiku, ale velkou část rodiny máme v zahraničí. Syn a dvě naše vnoučata žijí v Kanadě, taktéž bratr mé ženy. Dokázala bys mi říci, co ti nejvíc vadí na současném stavu České republiky?

Nevím, protože vlastně moc toho o České republice z posledních let nevím. Naposledy jsem byla v Praze v roce 2004, když měl Vladimír, můj manžel, výstavu obrazů v prostorách Novoměstské radnice, ale to bylo jen na pár dní. Každý den si přečtu na internetu Lidové noviny a iDnes, a na určité věci reaguji silněji, než na jiné. Ale to, co mě skutečně děsí, je příšerné ničení českého jazyka. Vždy jsem byla pyšná na to, že čeština je bohatý jazyk, kterým se dají vyjádřit nejrůznější nuance. Chápu, že každá doba přináší nová slova. Ale! Za každou cenu se cítit být mezinárodní a používat mezinárodní výrazy, pro které máme v češtině krásná česká slova! Proč?

ZP ••  Proč se Češi rádi opičí, to ti nepovím. Pokud jde o zcela nová slova, leccos skutečně přináší doba s novými jevy: v knihovně mám již dokonce dva svazky knih slovníku neologizmů, abych mnohým výrazům vůbec porozuměl. Sem asi patří termíny spojené s technickým vývojem, třeba: server, web, klikat, know-how, scan, fritéza…

Na druhé straně však zanikají typicky česká slova, jako například »středisko«, místo něhož se už zcela ujalo »centrum«. A tohle etymologicky vysvětlit jinak než snobstvím opravdu neumím: možná je za tím ohleduplnost k obtížnosti cizinců vyslovit české slovo. Mnohé termíny se přebírají bez rozmýšlení, takže i nejeden redaktor používá třeba slovo „moderátor“, aniž zná přesný význam (sémantiku). A tak vznikají v tisku docela groteskní informace, z nichž se kupříkladu dozvíš, že „moderátorka počasí“ se právě rozvedla. Hlavně se bavím představou, kterak ta sličná děva moderuje to počasí: patrně urychluje plutí oblaků, vyhání déšť, zpomaluje vedra a honí vítr.

Dovolíš-li, budeme i trochu přízemní.

Zajímá mě švédské kulinářství. Velmi dobře si pamatuji, jak se tvůj manžel Vladimír vracel z Prahy do Švédska, vezl si s sebou láhev vodky a byl z toho silně nervózní už na Wilsonově nádraží. Je tam vskutku tak přísná prohibice?

 

Nedá se říci, že dnes existuje ve Švédsku prohibice, ale situace je taková, že švédský stát má monopol na prodej vína, lihovin a silného piva (asi jako naše 12%). Toto zboží se prodávalo v obchodech, ktere se nazývají Systembolaget a takových obchodů má každé větší město několik. Švédi po vstupu do EU dostali dispens od EU si svůj monopol na prodej alkoholu podržet. Co se týče dovozu alkoholu do Švédska, podotýkám pro privátní spotřebu, se po švédském vstupu do EU změnily zákony.
Dříve si privátní osoba směla převézt přes hranice do Švédska 1 litr alkoholu a 2 litry vína. Jestliže jsi převážel víc než litr a měl tu smůlu, že tě celníci chytili, pak jednoduše alkohol zabavili a před tvýma očima vylili.
Dnes si už můžeš přivézt pití, kolik chceš (pro privátní spotřebu, ale důvodem mohou být i rodinné oslavy sedmdesátin dědečka za účasti 50 lidí).
Systém bolaget v 70 letech byl otevřen od pondělka do pátku, přestože ostatní obchody měly otevřeno i v sobotu. Dnes je otevřeno šest dní v týdnu, existují samoobsluhy.
Jednoduše ve Švédsku se pije stejně jako v Česku. Rozdíl je pouze v tom, že si musíš pospíšit v sobotu do tří, aby ti nezavřeli, a též myslet i na to, abys měl i na neděli.
Oficiální vysvětlení k důvodu státního monopolu vína a lihovin jsou důvody zdravotní. Stát má zodpovědnost za zdraví svého národa. Takže i v Systembolaget jsou vyvěšené plakáty, že alkohol ničí zdraví. Historicky jest pravdou, že v době, kdy Švédsko byla ještě chudá země (začátkem minulého století), se zde pilo strašně moc, a to hlavně jednoduchý tvrdý alkohol, jakási pálenka z brambor.
V 30 letech začala ve Švédsku velmi aktivně probíhat sociální reforma, budoval se tzv. Folkhemet (domov lidu). Je to reforma spojená se zvýšeným standardem bydlení, zajištěním sociálního pojištění, zdravotní kontroly, možnost studií pro děti ze všech sociálních skupin. Byli to především sociální demokraté, kteří se tohoto projektu ujali, i když název Folkhemet existoval již od roku 1890. Původně to bylo místo, kde chudí měli přístup k literatuře a k tiskovinám.
Folkhemet je jeden ze základních pojmů ve struktuře švédské společnosti a každý Švéd ho zná. Dnes se tato etiketa moc nepoužívá, misto toho je běžným a často používaným výrazem v ústech každého švédského politika slovo: "svensk välfärd" (švédský blahobyt).

ZP ••  Švédskou kuchyni znám jenom z pražského obchodního domu IKEA. Převládají tam kuličky z mletého masa se smetanovou omáčkou a brusinkami, ochutnal jsem i plátky losího masa se salátem a to je tak všechno. Rovněž jsem slyšel, že ve Švédsku se slaví jakýsi týden raků, což je živočich, který v českých potocích a řekách v podstatě vyhynul. Pověz mi něco o švédské gastronomii, jak sis na ní zvykala a jak vaříš doma?

 

Ano, masové kuličky (köttbullar), brambory a k tomu brusinková zavařenina; omáčka může být, ale nemusí, je to opravdu švédsky klasické, oblíbené hlavně u dětí. Nedávno jsem to vyzkoušela na Natálce, vnučce bratra mého manžela, rodilé Češce, vyrostlé v Praze, která tu byla na návštěvě, a jí to ohromně chutnalo.

Ryby a nejen losos v různých formách a podobách (uzené nebo naložené plátky na chlebíčky), losos v kusech na smažení nebo pečení, losos uzený vcelku, nebo půlka lososa, lososové karbanátky, ale i treska, rybí prsty, sledě obalované, smažené, naložené, platýze atd. Dále ryby naložené, které absolutně musí být na stole na Vánoce, Velikonoce a Midssommar (švédský národní svátek, pro Švédy stejně důležitý jako Vánoce), ryby v hořčičné omáčce, ryby v bílé koprové omáčce, ryby v sladkokyselém nálevu s cibulí a ančovičky.
Hodně se jedí sýry, které se kupují ve velkých kusech, tak 500 gramů.

Klasická švédská kuchyně tzv. husmanskost (prostá domácí strava), kam masové kuličky definitivně patří, se dnes vedle různých italských jídel, které se ve Švédsku prodávají na každém rohu, považuje za něco extra kvalitního. Kromě již zmíněných masových kuliček je to hrachová polévka a palačinky, zelný puding plněný mletým hovězím, královský steak, námořnické bifteky (ze sekaného masa) a hodně zeleniny.

Švédský chleba je tmavý, ale sladký. Do těsta se přidává sirup, takže první zakousnutí do švédského chleba, přestože vypadal přesně jako český, bylo velké zklamání.
Krom toho jedí Švédi hodně chléb tvrdý jako německý knäcke, je zde mnoho druhů. Hlavní substancí švédské snídaně jest tzv. filmjölk, jakési husté kyselé mléko, které se jí buď čisté anebo s ovocem, medem atd. V mléčných produktech - hlavně různých druzích jogurtů a mlék - mají Švédi velký výběr. Ani já po tolika letech všechny druhy neznám.

U nás doma se vařilo napůl švédsky, napůl česky. A tak se spousta Švédů naučila jíst a milovat jahodové knedlíky, smažený květák, plněné papriky a samozřejmě řízky a bramborový salát.

Pojídat raky není jenom tak. Kolem toho je celá ceremonie. Je to svátek pro celou rodinu. V určitý den, kdy začíná sezóna jezení raků, se všichni sjedou, a prostě se hoduje. Včetně velice důležité ingredience - šnapsu.

Kolem této tradice je vybudován celý průmysl a všichni si kupují příslušné atributy: barevné čepičky, servítky s motivem raka, speciální příbory a papírové talířky, barevně krásné lampiony.
Existuje jediný švédský pokrm, který jsem okusila pouze jednou a víckrát ne, je to blodpuding, jakýsi puding připravený z krve. Málokdo ze Švédů to má rád, takže si aspoň nemusím dělat výčitky.

Potom existuje ještě jiná švédská specialita, která se nazývá surströmming, naložený sleď v plechovce, který se nechá ležet tak dlouho, až zkvasí, a v přesné datum se slavnostně plechovky otvírají a tyto zkvašené ryby se jedí. Neměla jsem nikdy možnost to okusit, protože nás přátelé varovali otevřít takovou plechovku v bytě. Kromě toho musí stát vedle plechovky připravený šnaps, aby byla možnost rychle sousto zapít.

ZP ••  Mezi návštěvníky Prahy a vůbec Čech i Moravy nevidím často Švédy. Jak tráví Švédové dovolenou? Co je jejich oblíbenou destinací?

Většina Švédů tráví dovolenou v teplých krajích. Švédská mentalita je flok mentality (mentalita stáda, smečky): kam jeden, tam všichni. V 70-tých letech byla módním místem Mallorca, všichni tam byli. Nikoliv ale rodina Puhony, my jsme projezdili autem celou Evropu a každé Vánoce, když byly děti malé, jsme jezdili do rakouských Alp. Asi jako kompenzaci za to, že nemůžeme domů.

Nyní je to Thajsko: rodiny s dětmi si berou volno z práce až na dva měsíce a jezdí se do Thajska. Samozřejmě existují Švédi, kteří se zajímají o umění a kulturu. A ti jezdí do Prahy.
U příležitosti vernisáže obrazů Vladimíra v Českém centru za mnou přišlo několik Švédů, kteří mi vyprávěli o tom, kolikrát navštívili Prahu a jak nádherné je to město; město plné kulturních památek.
Chce-li Švéd trochu exkluzivně nakupovat, jede do Londýna. Též, aby zhlédl známý muzikál. Švédy moc nezajímá Paříž, možná i proto, že málokdo mluví francouzsky. Švédi milují lyže, takže zimní prázdniny tráví na severu Švédska. Kromě toho téměř každá švédská rodina vlastní sommarställe (letni sídlo), většinou u vody, a tak je přirozené, že se hodně volného času tráví tam.

 

ZP ••  Ještě bych rád zabrousil do tvých osobních lásek: prozraď svého nejoblíbenějšího dramatika, prozaika, poetu, malíře, skladatele.

 

V posledních letech se vracím zpět k českým autorům Hrabal a Kundera a zajímá mě historie českého národa. Například jsem nedávno vytáhla z naší obrovské knihovny Vančurovy Obrazy z dějin národa českého. Jak nádherný jazyk, ne zrovna lehký, a trvalo mi chvíli, než jsem se prokousala prvními stránkami. Ale je to fascinující vyprávění. Jako další kniha je na řadě Císař Zikmund od Wilhelma Bauma. Můj oblíbený malíř je Marc Chagall a Juan Miró. Z dramatiků A.Strindberg a T.Williams (moje poslední role v Divadle pracujících v Gottwaldově). Mým nejoblíbenějším hudebním skladatelem je Leoš Janáček.

ZP ••  Zaujalo mě, že Vladimír Půhoný působil na jedné ze škol se slavným filmovým režisérem Bergmanem. Potkala ses na škole s některou z hereckých filmových švédských legend? Také vyučují herectví?

Ne přímo na škole, protože tento druh filmových herců nevyučuje. Setkala jsem se na PF s opravdovou legendou, filmovým a divadelním hercem a spisovatelem Erlandem Josefssonem. Byli jsme společně na divadelním symposiu v Kalifornii na UCLA a poznala se tam i s Bibi Anderssonovou. Alexander z Bergmanova filmu Fanny och Alexander je jeden z nejbližších kamarádů našeho syna Patrika. A teď mě vlastně napadlo, že další legendy švédského divadla a filmu začínají být mí bývalí žáci, které jsem učila na Vysoké divadelní škole v Malmö. Spoustu z nich pracuje ve Stockholmu, v Královském divadle Dramaten a Stadsteater; často se objevují i na filmovém plátně. Ale v současné době chybí ve Švédsku filmový režijní gigant typu Bergmana.

ZP ••  Jaké jsou tvé nejbližší pracovní i osobní plány?

 

V současně době připravujeme na škole upravenou verzi Shakespearovy Bouře jako závěrečnou produkci žáků. Je to spolupráce mezi učitelem Fyzického divadla, mnou a učitelem hlasové výchovy. Kromě toho připravujeme s mým kolegou ze školy workshop (seminář) na téma: Mening herce z pohledu fyzického a psychologického divadla.

Co se týká mého osobního života, nemohu si přát nemožné, a tak mé plány se točí kolem vnuček a mých dětí. Ale možná, že se letos podívám na pár dní do Prahy, slibuji si to již velmi dlouho. A určitě pojedu přes léto do Anglie.

 

ZP ••  Spolužačko Jindro Rathová, rád bych ti na závěr touto cestou poděkoval za dnešní rozprávění, ale také vyjádřil vřelý dík i paní Jitce Vykopalové ze Stockholmu za její laskavou snahu a pomoc při obnovení ztraceného kontaktu s Jindrou Puhony.

 

 

 

Foto © Jitka Vykopalová, osobní archivy a zdroj internet