|  Známe se léta, navštěvovali jsme se, ale vůbec si neumím vybavit, jak a kde jsme se spolu seznámili. Možná to bylo v době, kdy se oženil s přední českou manekýnou a mimořádně krásnou paní Olgou, která účinkovala v reprezentační show, již jsem na počátku šedesátých let režíroval v Liberci, ale také je možné, že mě navštívil až později s nějakým námětem.
Zato vím s vděčnou určitostí, že na počátku let sedmdesátých doporučil doktoru Miroslavu Plzákovi, aby pro mne napsal divadelní hru: tu jsem pak jako svou úplně první práci ve svobodném povolání inscenoval pod názvem »Pojďte se mít rádi«.
Melda je totiž nejbližším přítelem populárního pražského lékaře a psychiatra (často chybně považovaného za sexuologa), s nímž dokonce sdílel na venkově chalupu.
V mém povědomí uvízl Melda tak trochu jako bonviván; bývá pravidelným divákem premiér, stálicí a ozdobou uměleckých večírků, milovníkem dobrého vína, vzácných doutníků a obdivovatelem výjimečných žen. Po náhlém skonu své manželky žije sám ve svém střešovickém domě, nikdy však nepodlehl nějaké chandře a navzdory nepřízni osudu patří mezi lidi, jež za všech okolností vyzařují pozitivní energii.
Zažil jsem sice s Meldou nemálo srandy, ale málokdy přitom hovořil obšírně. Přestože souhlasil s ROZPRAVAMI a neskrýval i jakousi radost prezentovat se v nich, tušil jsem předem, že mým problémem bude jeho obvyklá stručnost a výrazová lakoničnost. Nemýlil jsem se.
|
|
ZP •• Pocházíš ze spisovatelské rodiny a své vlohy si neseš prostě v genech. A od kdy se ti říká »Melda«?
Můj tatínek Karel Melíšek napsal patnáct filmů a navíc byl autorem stovky šlágrů z první republiky. Namátkou uvádím: Tvůj bílý šátek, Praha je krásná, Zpíval kos s kosicí… Maminka byla velmi hezká a to jí stačilo. Moje žena patřila mezi nejhezčí manekýnky. Prožil jsem prostě krásný život! A od kdy se říká Melda, nevím. Ale dejme tomu od 1. prosince 1961. Těžko mi to někdo vyvrátí, když to teď stojí v Pozitivních novinách na Internetu.
ZP •• Mám tě autorsky spojeného především s rozhlasem, přesto znovu připomínám, že ses podílel i na scénářích televizních seriálů.
V rozhlase jsem připravoval především Silvestrovské pořady, psal kabarety a komedie. V televizi pak seriály, jako již kupříkladu v knižní verzi zmíněné O zvířatech a lidech v režii Hynka Bočana. Dále pak Bakaláře a spoustu scének pro Vladimíra Menšíka, Jiřinu Bohdalovou a Miloše Kopeckého… Bylo jich asi padesát.
ZP •• Proč se vyhýbáš nejen počítači, ale dokonce i psacím strojům? Pokud s tebou komunikuji na netu, odehrává se to prostřednictvím tvého souseda, moderátora Eduarda Hrubeše. Kdo sepisuje veškeré tvé sentence, poznámky, úvahy do čitelné podoby?
Ano, zásadně píši tužkou. Jsem z Prahy - Žižkova a tam byl psací stroj nástrojem buržoazie. O počítači nemluvě. Vše mi vždy přepisovala v rozhlase paní Töpferová, maminka známého herce a senátora. To je jediný přepych, který jsem si v životě dovolil; mít k ruce opisovačku, matku senátora a divadelního ředitele. Bylo to fajn. Díky! Přepisovala mi bez mrknutí oka i ty největší pitomosti.
ZP •• U autora je to vskutku neobvyklé, snad i přímo unikátní. Naštěstí a bohudík jsi tedy přešel od diktátů poddaným písařům a husího brku a atramentu z duběnek alespoň k tužce.
V poslední době jsem přešel i na kuličkové pero. Tužkou jsem popsal celkem přes metrák papíru. Nedávno jsem si to doma při malování všechno zvážil. Hodnotu má ale jen asi dvě kila dvacet deka. A to se lehce přeceňuji. Nejlépe se mi povedla kniha Jak se chodí s manekýnou. Ta má třicet deka čisté váhy. Je to lehká četba.
ZP •• Jsi velmi pravidelným návštěvníkem nejrůznějších performancí: křty svých i mnohých cizích knih, vernisáže, premiéry v divadlech a filmů, koncerty… Máš také oblíbená místa?
Na otázku, zda mám oblíbená místa, odpovídám: ano, ale nesmí tam být dlouho obsazeno.
ZP •• V úvodu jsem zmínil tvé životní přátelství s MUDr. Miroslavem Plzákem, CSc.
Sám jsem režíroval jeho čtyři hry, jednu dokonce s dlouhodobým úspěšným provozem ve stovkách repríz. Dovolím si drobnou odbočku: někde jsem četl nebo slyšel, že dr. Plzák byl prominentem režimu a údajným spolupracovníkem STB. Rád bych na tomto místě znovu a odpovědně prohlásil, že ho znám jako člověka ohleduplného, snad i neohroženého, jenž jako primář na území své psychiatrické kliniky dokázal ukrýt nejednoho disidenta nebo člověka pronásledovaného režimem. A také bych rád ještě opravil fámy o jeho mnohoženství a dodal, že ženatý je teprve podruhé a nikdy neprohlásil větu „Zatloukat, zatloukat, zatloukat!“, jež je mu stále a úporně přisuzována.
S doktorem Plzákem se máme rádi. Dokonce mě po roce 1968 rovněž schovával na své psychiatrické klinice. Mezi blázny mi bylo lépe než mezi posrpnovými funkcionáři.
ZP •• Dokonce jste sdíleli rekreační chalupu. Učinil jsem tam u vás návštěvu a obdržel na trvalou památku košík vlašských ořechů z vašeho stromu. Vydržely však jen do Vánoc.
Pan doktor o mně napsal ve svých spisech, na což jsem hrdý. Zde je ukázka:
»Nedaleko obce Krchleby, na kraji jabkenikých lesů, stála o samotě usedlost mající dva názvy: jednak hezké Sloupčí, jednak ošklivé Burdovna, protože tam kdysi bydlel jakýsi Burda. Malý statek patřil kamarádovi Jiřímu a jeho ženě Olze. Na jednu rodinu byla tahle chalupa příliš veliká, tak jsme si část pronajali. Jezdili jsme tam soustavně až donedávna, dokud mě nezačaly zlobit nohy, určitě patnáct let.
A jezdilo tam taky hodně známých, kterým stejně jako nám to místo přirostlo k srdci.
Jiří a Olga jsou takoví malební lidé. Když jsme byli sami, já jsem je sledoval, tak nepronesli ani slovo a koukali tak, jak se kolem sebe dívá lesní zvěř, rozhlíží se… Jakmile někdo přijel, rozpovídali se s hosty.
Musím prozradit, že Jiří je zakladatel českého »halabalismu«. Došlo k tomu takto: Jemně pršelo a Jiří natíral dveře od koupelny tapetovacím lepidlem. Padající kapky vytvářely bublinky, takže je pořád roztíral.
Kolem poskakovala Olga a křičela: „Nech toho, vždyť prší!“
Jiří nereagoval a vytrvale pracoval štětcem, najednou však ustal, šel přes celý dvůr ke mně a pronesl výrok přímo zakládající: „Buď tak laskav a řekni mé ženě, že všechno, co dělám, tak dělám halabala, protože kdybych to nedělal halabala, byl bych řemeslník, a to nejsem!“
Velice záhy jsme se na Sloupčí seznámili s místními lidmi a od nich se dozvídali o fámách, které kolovaly po kraji: za prvé, že statek patří mně; za druhé, že se v něm odehrávají neřestné orgie; a za další, že naše opilé veselí bývá slyšet až v Nymburce…
Zárukou, že se zde nemohla uhnízdit jakákoliv neřest, byla přítomnost mé ženy a taky Jiřího, který byl pro každou legraci, ale v tomhle ohledu mohu potvrdit, že jde o člověka neobyčejně cudného. Z ostatních fám bylo něco pravdy na naší oblibě automobilů: vše ostatní byly výplody fantazie.
Jiří o sobě veřejně prohlašoval, že pracuje jenom přes zimu a jakmile přijde jaro, končí s prací… Tohle říkal kombajnérům, když se k nám přicházeli napít, nebo zedníkům, co u nás na chalupě melouchařili. Povalovali jsme se na sluníčku, kolem makali zedníci a Jiří prohlašoval: „Tohle bych nikdy nedělal, a za ty prachy, co vám dávám, už vůbec ne! Kdepak, pánové, já se vám divím! Tohle bych fakt nedělal…“ «
ZP •• Jak vidím, jsi zakladatelem nejenom »halabalismu«, ale i bezkonkurenčním expertem na bleskové zpracování témat pro ROZPRAVY. Prokoukl jsem tě: prostě otevřeš knihu, troufale z přebalu odcituješ text o své osobě vyslovený panem redaktorem, anebo bez znatelného ostychu předneseš pasáž z knihy jiného autora, věnovanou tvému počínání.
A jak to děláš ty?
ZP •• Já přeci dokážu psát na stroji i na klávesnici.
Vážně pořád píšeš?
ZP •• Od okamžiku, kdy jsem začal pobírat důchod a získal určitý časový prostor, se věnuji především psaní, jenže v mém případě si taková činnost vyžádá konzumaci veškerého objemu energie, co ve mně zbývá.
V poslední době žiji též z důchodu a veškerý volný čas trávím přemýšlením, jak s ním vyjít. Jednou se mi to podařilo. Byl to únor. Nevím, co budu dělat, až bude přestupný rok. Již ale nepíšu, nemám na tužky. Občas si vyjedu na Kanáry, protože ušetřím za opisovačku. A to je asi tak všechno. Takový je život českého scenáristy v důchodu.
ZP •• Jak bys popsal návštěvníkovi z vesmíru náš současný svět?
Ve volném čase sedím na zahrádce u svého bazénu a dívám se na oblohu a čekám, zdali ti mimozemšťané přiletí. Zatím mě dvakrát podělal holub.
ZP •• Kdyby sis mohl kromě demižonu vína, krabice cigár a masérky vzít s sebou na opuštěný ostrov knihu, kterou bys zvolil?
Jak bych vyjádřil, co bych si vzal vedle demižonu vína, krabici cigár a masérky na opuštěný ostrov? Jakou knihu? Žádnou. Stačí masérka; jsem velmi skromný.
ZP •• Co považuješ za blaženost?
Co já považuji za blaženost? Demižon vína, krabici cigár a masérku. To víno prosím červené, moravské a z Roztockých sklepů.
ZP •• Očekávané se stalo skutečností: při dopolední rozpravě, vyznačující se především až jakousi lakonickou úsporností, popíjel Melda s chutí kupodivu bílé víno z české Roudnice, nekouřil, ale zato chroustal buráky, přičemž stačil přelouskat noviny, o žádné masérce nepadlo už ani slovo a velice chvátal na oběd. Druhý den mi zavolal, aby se zeptal, jsem-li s rozpravou spokojený. Přiznal jsem, že mi tentokrát připadá neobvykle stručná.
„Lepší je dobrý šot než blbý film, kamaráde!“
ZP •• Tak odvětil Melda, pohotově jako ostatně vždycky. Venkoncem i Shakespeare kdysi prohlásil:
»Stručnost je duší vtipu«.
Foto: osobní archiv J. Melíška
|
