|  ZP •• Zdalipak je ti známo, že jsme celá léta žili ve »Stínadlech«? Tebe vítr odvál ze Starého Města pražského až na pražské Petřiny a mne do Bubenče ke Stromovce.
Pro upřesnění dodávám, že hovořím o tajemné čtvrti neobyčejně populárních Foglarových románů Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří, kde žili svérázní Vontové se žlutými špendlíky v klopách a podivným chováním. Stínadla byla pro nejednu generaci Foglarových čtenářů vytouženým místem, jejž toužila nalézt a vkročit tam vlastníma nohama.
Teprve nedávno se vytrvalí hledači usnesli na určení místa Stínadel do té části Starého Města pražského, obepínající okolí kostela sv. Haštala, a prosadili dokonce i pojmenování jedné z mnoha uliček. Skutečná a pravá červená cedule VE STÍNADLECH tam dnes visí na nárožní zdi. Součástí dnešních ROZPRAV je i galerie fotografických snímků ze zmíněných míst domnělých Stínadel.
Já jsem od dětství hltal Foglarovky, a to jsem ještě neměl o skautech ani ponětí. O tom, že Stínadla jsou u nás na Starém městě, jsem nikdy nepochyboval. Revoluční třída byla prostě foglarovská »Rozdělovací« a více jsem neměl důvod hledat Stínadla jinde; například v Brně, jak se tradovalo. Vzpomínám si, jak mne zklamalo, když jsem se někde dočetl, že si Jestřáb zhmotnil Stínadla jen ve svých knihách.
ZP •• Poznamenávám, že Jestřáb byla skautská přezdívka Jaroslava Foglara, když vedl junácký vodní oddíl, zvaný Dvojka. Měl klubovnu v horní části věže, která nápadně trčí na levém břehu Vltavy hned za Jiráskovým mostem.
Když jsem jako kluk lítal po ulicích Josefova a Starého Města, byl jsem přesvědčený o tom, že Stínadla jsou jedině u nás. Centrum Stínadel bylo Haštalské náměstí s přilehlou Řásnovkou, (tam jsem chodil už do mateřské školky, do domu naproti dnešní budově magistrátu.)
ZP •• Můj mladší syn tam chodil rovněž a dokonce i obě vnučky.
Vchod do školky byl průjezdem a prostory byly pod úrovní ulice, zadrátovaná okna vedla přímo na chodník. Chodba do podzemí začínala přece za oltářem kostela svatého Jakuba, což je hned vedle v Anežském areálu. A cedule VE STÍNADLECH, na zdi nejstarší pražské farní zahrady, kam jsme zase chodili s družinou. Bylo tam pískoviště, prolézačky a dodnes tam v koutku roste tajemný strom »gingo«, neboli správně botanicky jinan dvoulaločný.
ZP •• Opět pro upřesnění dodávám, že »gingo« je odvozené od botanicky skutečného stromu (Ginkgo biloba), v dobách příběhů Jaroslava Foglara velmi vzácného, na nějž jsme se jako kluci chodívali koukat do Botanické zahrady Na slupi. Zírali jsme na dřevinu s nábožnou úctou a považovali jsme tu chvíli za cosi hluboce důvěrného. Strom jinanu však roste i na Starém Městě a včera jsem si všiml, že větev z něj dosud přesahuje přes farskou zeď do Anežské uličky. Lupenem ze vzácného »ginga« se prokazovali Vontové jako průkazem totožnosti a domovské náležitosti ke Stínadlům.
A také musím doplnit, že od doby instalace cedule VE STÍNADLECH ji už pětkrát kdosi ukradl, ale Foglarovi stoupenci ji nechali trpělivě vyrobit znovu a opět ji tam instalovali. Tomu se říká opravdové nadšení.
Tohle všechno je i moje malé potvrzení, takové razítko pod vzpomínkami na klukovská léta: prožívali jsme je naplno a zcela pod vlivem Jaroslava Foglara.
ZP •• Stejně jako generace předchozí; myslím tím mou a kupodivu i mých strýčků, kteří hltali Foglara v předválečném časopisu Mladý hlasatel, když jsem ještě nebyl na světě. Až po válce jsme s kamarády rovněž zbožňovali Rychlé šípy a věřili, že jsou skuteční. Naše výpravy spočívaly v hledání místa děje Foglarových příběhů. Revoluční třída byla nám stejně jako tobě foglarovskou třídou »Rozdělovací«, ve slepé ulici Za Haštalem jsme nacházeli stínadelní »Myší díru«, Řásnovka byla prostě opravdová »Řásnovka« a vyvýšené chodníky se zábradlím, trčícími nad dlážděnými vozovkami vůkol Kozí ulice, jsme dobře znali z Fischerových ilustrací…
Prozradím ti však překvapivé zjištění!
Jaké?
ZP •• Stínadla skutečně existují: nejsou však v Praze ani v Brně.
Ne! Nepovídej! Vlastně – povídej!
ZP •• Ale ano, věř mi, Stínadla opravdu leží na konkrétním místě jistého města.
Nenapínej mě. Že by v Ostravě? Nebo v Plzni? Kde leží skutečná Stínadla?
ZP •• V Teplicích. Nazývá se tak území extraligového fotbalového stadionu. Nikdy jsem tam sice nebyl, ale tento název se často opakuje v televizi při sportovních přenosech.
Fotbal se u Foglara moc nehrál. Už jsem se polekal, že nám klukům něco uniklo.
ZP •• Myslím, že je ještě nutné upřesnit pojem »stínadla«.
Jde totiž o popravčí místo, kde se stínaly odsouzencům hlavy. Takhle nazývaných míst je údajně víc, přičemž netuším, proč dal autor místu děje svého románu tak hrůzný název. Patrně chtěl asociovat nejen tajuplnost, ale i jakousi děsivost. Je také zajímavé, že čtenáři už zapomněli na etymologii tohoto slova, a když jej zaslechnou, vybavuje se jim už pouze příběh Rychlých šípů.
Vidíš, že to na nás nechalo stejné dojmy a stopy!
ZP •• Ani po mnoha letech nelze nevidět ten obrovský vliv Jaroslava Foglara na mladičké i ty odrostlé lidi a fenomén edukativně morální funkce v jeho díle.
Svůj vliv měl a má Foglar na mládež bez ohledu na to, zdali žije na Starém městě, na Petřinách, v Brně nebo v Teplicích.
ZP •• Škoda, že toho vlivu ubývá.
Dnes děti čtou méně, nemají na to čas, protože musí sedět u počítače. Večer si pod peřinou tajně nečtou Foglarovky či Májovky, ale hrají hry na mobilním telefonu.
ZP •• A přitom to zdaleka nebyli pouze Jaroslav Foglar nebo Karl May, kteří prostřednictvím dobrodružné literatury a přitažlivým způsobem učili své čtenáře vážit si statečnosti a čestnosti.
Rád bych připomněl příběhy E. T. Setona, z jehož monumentálního díla čerpaly celé generace, neboť autor vytvářel pro děti modely či vzorce morálního způsobu jednání i chování a pozitivní vztah k přírodě. Připomínám i povídky Otakara Batličky a našel bych mnoho dalších.
Proč se vlastně už nevydává a nečte tahle úžasná literatura? Na to odpověď neznám.
Vnucovat dneska něco jiného než mezi dětmi frčí? To by byla chůze po velmi křehkém ledě. Je ovšem třeba být ve střehu a každou jiskřičku nechat padnout do dobře vysušeného troudu a opatrně a vytrvale rozfoukávat.
ZP •• Koukám, že zálesáctví v tobě skutečně uvízlo, protože většina táborníků používá k rozdělání ohně PEPO. Kdepak troud! Takovým lidem jsme říkávali »mastňáci«. Souhlasím, že je třeba troud vytrvale rozfoukávat, jenomže vznikají okamžiky, kdy k ohništi přistoupí zlomyslný člen Bratrstva Kočičí pracky a jiskérku zadupá do země.
To se v naší zemi dělo a děje často.
ZP •• Podstatnou část knižních příběhů věnoval Foglar skautingu. V oné kratičké době svobodného nadýchnutí kolem roku 1968 se ti podařilo stihnout obnovení skautu, stejně jako mému staršímu synovi.
Jaroslav Foglar dokázal vnést do dětských duší morálku nenásilně. Pulzovala v jeho všech knihách. Hlavně v těch, které nejsou ze skautského prostředí. Myslím, že právě tím získal tolik příznivců a obdivovatelů: v ryze skautském prostředí by patrně tolik nevynikl. A také bychom se k jeho knížkám v komunistickém režimu vůbec nedostali.
Já jsem vstoupil do skautského oddílu v září 1970, byl jsem na pár schůzkách a pak byl Junák zrušen. Už tenkrát byla taková dusná atmosféra, jako klubovnu jsme měli propůjčené agitační středisko na Petrském náměstí a celkový dojem byl dosti ponurý. Dnes chápu už proč, ale tenkrát mi to moc nezdálo.
Když jsem četl ve Foglarovkách o skautských oddílech, nacházel jsem tam mnoho podobného s fungováním turistického oddílu, kam jsem začal chodit po zrušení Junáka. Byl hned v protějším domě, kde míval můj děda v dobách prvorepublikových lednici, jakožto nezbytné zázemí pro svoje řeznictví.
ZP •• Neznám tak masovou organizaci, jakou je snad dosud skauting, v české mutaci nazývaný »Junák«, jež by se věnovala mladému člověku se svým poselstvím mravnosti a prostřednictvím lásky k přírodě. Pominul jsem něco?
Snad jenom spojení skautingu Baden - Powellova s pojetím E. T. Setona. Kombinací s českým trampingem nám to dává české skautování.
ZP •• Skauting je celosvětovým hnutím, byť má v jednotlivých zemích své vlastní modifikace, ať v názvech, krojích, značeních a národních odlišnostech.
Skauting je postaven na třech principech, které jsou nosné, nebo chceme-li závazné pro všechny spolky, které se chtějí hlásit ke skautingu. Jsou to:
1. Povinnost k Bohu (v českém podání již k Nejvyšší pravdě a lásce)
2. Povinnost k ostatním
3. Povinnost k sobě
A na těchto poměrně jednoduše definovaných bodech je založen vztah každého skauta k duchovním hodnotám, ke společnosti, ve které žije, a také k sobě samému. A to ostatní? Například kroje, názvy a další propriety jsou již na uvážení národních organizací, které mohou zaštiťovat další skautské organizace odlišující se názvem, krojem, stanovami či jinak.
ZP •• Opouštím způsob »rozprav«, neboť můj zájmem přeskočil na zvědavost, kdy se potřebuji dozvědět něco navíc, takže přecházím k interview neboli »dotazovně«:
V čem spočívá program skautů během školního roku a v čem na letních táborech?
Program by měl naplňovat již od dětství, tj. těch nejmenších skautů od 6 do 10 let ony zmíněné principy a to v rozsahu odpovídajícímu chápání dané věkové skupiny. U nás se jim říká vlčata – kluci, anebo světlušky - děvčata.
Základem skautské výchovy je družinový princip.
Družina je tvořena věkově i schopnostmi rozdílnými členy. V čele stojí její rádce, je to vlastně ten nejschopnější. V družině se ti starší a schopnější učí vedení a péči o mladší. A ti mladší se zase učí práci pod vedením někoho staršího s tím, že řada se jich časem dopracuje na pozici rádce. To vše je provázáno řadou her, soutěží a různých odborných zkoušek.
ZP •• Zájem dětí se ovšem musí neustále něčím motivovat, aby je to brzy neomrzelo.
Ústředním motivem bývá celoroční bodování spojené s nějakým motivem, například zlatá horečka, pravěcí lidé, středověk a rytíři či jiné. Princip takových her dobře známe právě z Foglarových knih. Letní tábor je úžasná chvíle, kdy celoroční hra vrcholí a při tom všem hraní a soutěžení se děti učí postarat o sebe v přírodě, bez zázemí rodiny a vyspělé civilizace. A naučí se i vycházet s ostatními, komunikovat se svým okolím. Když na táboře vidíš, jak se například čtrnáctiletý skaut dokáže postarat o malá Vlčata, řekneš si, že mu to skautování dalo něco do života.
ZP •• Co je to »Jamboree«?
Je to v první řadě setkání a spolupráce lidí ze všech kontinentů světa, různé barvy pleti a různého vyznání. V současné době je na světě okolo 40 miliónů skautů. Skauti nejsou v Afghanistánu, v Číně, na Kubě, v Severní Koreji, v Laosu, v Andoře a v Myanmaru. Je snadné pochopit, proč. Jamboree se dá přirovnat k táboru, i zde jsou různé soutěže a aktivity, které připravují jednotlivé národní výpravy.
ZP •• Jezdí Češi na taková shromáždění?
Češi na Jamboree jezdí pravidelně bez ohledu na to, jaká je doma aktuální politická situace. Od prvního Jamboree v roce 1920, až po to poslední, které se konalo v Anglii v roce 2007.
ZP •• A ty?
Zúčastnili jsme se s naším oddílem jako návštěvníci Jamboree v roce 1995 v Nizozemí na poloostrově Flevoland. Bylo nás asi dvacet, měli jsme deset kol a autobus. Vyrazili jsme z Prahy po vlastní ose a střídali se na kolech až do cíle. Spali jsme, kde se dalo, kam jsme zrovna ten den dorazili a kde mohl parkovat náš doprovodný autobus. Vařili jsme na PB vařiči, o vodu prosili v domcích u cesty. Prostě: klasický putovní tábor.
ZP •• Co sis odtud odvezl jako svou nejvýraznější vzpomínku?
Z vlastního Jamboree mi nejvíce zůstaly v paměti dvě vzpomínky.
První je na výuku country tanců: byla určena pro postižené děti, kteří tancovali na vozíčcích. Veselé a spokojené, tehdy to bylo pro nás něco nevídaného.
A druhá vzpomínka je na část tábora, kde vedle sebe stála řada velkých stanů, sloužících jako modlitebny pro různá náboženství celého světa. Oddělovala je pouze tenká plachta a to bylo jediné, co stálo mezi nimi.
ZP •• Mně bohužel zůstalo v paměti po vašem návratu z Holandska pouze básnění kluků o pravých nizozemských matesech, čímž se jako oslím můstkem dostávám k vaření a k letním táborům. Navštívil jsem »staroměstský« skautský tábor pod hradem Landštejnem v České Kanadě, jenž mi nostalgicky setrval v paměti. Dvě řady stanů na podsadách a polní kuchyně i s jídelnou pod střechou z plachty…
My jsme do Holandska pak ještě jeli podruhé v rámci výměnného tábora. Také to ale souvisí s Landštejnem: Tehdy byla Česká Kanada ještě neznámou divočinou.
ZP •• Připomínám, že mluvíme o historickém území na jižním rozhraní Čech, Moravy a Rakouska.
Po opuštění pohraničníky se do tamních lesů ještě nestačili zatoulat turisté, ale my jsme v těch končinách zcela náhodou našli krásné tábořiště a zůstali na dlouhých a krásných deset táborů.
ZP •• Tomu věřím, prošel jsem lesy kolem Landštejna, ale trošku jsme se v řeči zamotali. Za to může můj oslí můstek: bez rozmyslu jsem skočil z Holandska rovnou na téma letního tábora.
Ba ne, neskočil, je tam souvislost.
Jednou jsem šel lesem z přípravy nějaké hry zpátky do tábora a předběhl mě jakýsi kluk. Toho jsem pak našel v táboře, kde se snažil anglicky doptat na jiný skautský tábor. Byla to malá skupinka holandských skautů, která toho dne neuspěla a omylem našla tábor náš.
Zůstali u nás dva dny a my s nimi navázali skvělou spolupráci.
Holanďané s námi kupříkladu trávili i zimní prázdniny v Krušných horách. Pro ně bylo nejkrušnější, když jim zamrzla voda v chalupě a k mytí zbyla pouze ledová z potoka. Také jsme pro ně připravili putování po Jižních Čechách včetně splutí části Vltavy.
Na oplátku jsme procestovali Nizozemí, včetně ostrova Ameland ve Frísku, kde jsme se brodili pěšky mořem. Po třech hodinách brodění po kolena v písku a bahně jsme konečně padli na pevnou zem a vůbec nám nevadilo, že to byla pastva ovcí plná bobků.
ZP •• A co ty matesy ze slanečků?
Málem jsem na ně zapomněl.
U nás jsme vzali Holanďany na dršťkovou polévku, což byl pro ně dost silný zážitek. Chtěli se asi pomstít a nabídli nám slanečky. Jenže to neznali nás, české skautíky! Slanečci, čerstvě vytažení ze sudu, posypaní na drobno nakrájenou cibulkou, byly skoro stejná lahůdka jako dršťková polévka.
ZP •• Napadá mě ještě jeden svůdný pokrm: houby nasbírané v okolních hlubokých lesích a jejich užití v táborové kuchyni. Netrpíš obavami nebo přímo strachem o případné následky?
Když jsem byl členem oddílu jako kluk, obdivoval jsem, co všechno nám vedoucí dovolí. Ale když jsem byl už sám vedoucím, obdivoval jsem ho zpětně, jak to dokázal psychicky snést. Pocit zodpovědnosti je totiž faktor, který automaticky nastavuje míru mezi volností a dobrodružstvím pro děti a mezi stresem a jakousi svázaností pro vedoucího. Každý má však tuto míru nastavenou na různou úroveň a je na vůdci oddílu, aby již od dětských let dokázal rozeznat u dětí, kdo je a kdo není vhodný pro to nést odpovědnost i za druhé. Je to jedna z mnoha podmínek pro to, aby se někdo mohl stát vůdcem oddílu.
ZP •• Obdivuji lidi, kteří přebírají odpovědnost za svěřené děti.
Já sám jsem velmi cítil, jak se tato míra u mne posunula v okamžiku, kdy jsem měl vlastní děti. Například kluk s přirozeností a lákavostí vlastní věku na výpravě projde louží. Něco, co by si s rodiči nemohl dovolit. Vůdce mu večer dá boty usušit a donutí ho si vzít suché ponožky a je to vyřešeno. Rodič však okamžitě cítí nebezpečí nachlazení, teploty, návštěvu lékaře, uvolňování ze zaměstnání, hlídání malého maroda na lůžku, doplňování zameškaného učiva. Prostě hrůza!
ZP •• Sem to asi nepatří, přesto si neodpustím aktuální otázku na pedofily. Venkoncem jsi navíc i otec dvou nedospělých synů. Poslední dobou vyplouvají na povrch obecného vědomí docela úděsné případy zneužívání dětí.
Každý vůdce oddílu musí mít lékařské »dobrozdání« a také výpis z rejstříku trestů. Více se z hlediska právního nedá požadovat. Ve vedení oddílu by také neměla být vždy jenom jedna osoba, ale ani to nezabrání takovýmto případům. Je třeba neustále a opakovaně mluvit o těchto nebezpečích s dětmi, již nejmladší vlčata mají v programu jak se chovat při oslovení cizím člověkem. Ovšem situace, kdy má vůdce důvěru dětí a zneužije ji, lze velmi těžko předem vyloučit.
ZP •• Jak lze rozdělit čas mezi zaměstnáním, rodinou a funkcí ve skautu?
Špatně. Vše je otázkou priorit a je třeba si to uvědomit či si je i sepsat na papír. Pokud jsem svobodný vysokoškolák, pak může u mne být oddíl na druhém nebo i na prvním místě. Pokud mám rodinu, je jasně na prvním místě rodina, na druhém moje práce, která mne a moji rodinu živí, a pokud zbývá čas, může být na třetím místě oddíl. Ale to už nemůže být vedení oddílu, které vyžaduje účast na schůzkách, víkendové výpravy, letní tábor, prostě 100% nasazení. A ve spojení s přerodem vůdce v rodiče, jak jsem uvedl výše, je to chvíle k předání oddílu někomu jinému. (Neznamená to samozřejmě úplný konec, ale hlavní kormidlo a zodpovědnost za oddíl musí přebrat někdo jiný.)
Nemám mnoho důvěry k lidem, kterým se pro skautování rozpadla rodina. Kdo nedokáže řídit člun se svojí rodinou, jak může řídit loď s celým oddílem? A v okamžiku, kdy rodič v tobě má převahu nad vůdcem oddílu, to je okamžik k zamyšlení, protože měníš nevědomky styl svého vedení oddílu. To je okamžik, kdy by se mělo předávat žezlo…
ZP •• Víš něco o tom, jak si tvá žena představuje ideální dovolenou? A jak ty?
Donedávna, přesněji do letošního jara, jsem se domníval, že ideální dovolená pro manželku je ta, kde se nemusí nakupovat, vařit, a kde si může najít čas na sebe: přečíst si knížku a vyrazit na výlet. Nyní, kdy jsme se pustili do rekonstrukce léta neudržované chaty se zahradou, si už tím nejsem jistý: její celodenní zátah na plevel, na špínu, na staré a nepotřebné harampádí je spíš pro objevování jistých, ne právě něžně ženských vlastností. Společnou dovolenou si však dokážeme užívat s našimi kluky, například v zimě na horách. My, chlapi, lyžujeme; žena dělá raději týlové zabezpečení anebo hlídá teplo rodinného krbu v chalupě.
ZP •• Mnoho lidí odsuzuje počítače.
Přišly náhle a snad i nečekaně vnikly do našeho soukromí. Sám jsem býval velmi nedůvěřivý k novému fenoménu, bránil jsem se opustit spolehlivý psací stroj, byť elektrický, ale moje žena nakonec s kamarády rozhodla, že musím vyměnit výrobní nástroj. A tak jsem dostal počítač k narozeninám. Usnadnil mi zejména autorskou práci. Při tvorbě hutnějších textů, jak dramatických, tak beletristických, si jej nemohu vynachválit. Mohu různě přemisťovat scény, či přehazovat kapitoly, anebo namísto složitého škrtání a přelepování celých pasáží vymažu text a nahradím jiným. Nedávno jsem si dokonce zvykl i na internet, a přestože leckdo v mém okolí jej považuje za zhoubu, musím přiznat, že je to nenahraditelný zdroj informací; předznamenání formy komunikace budoucnosti.
Možná, že »surfování po netu« působí na mnohé lidi jako droga, pro tebe je ovšem komputer denním chlebem, jímž se živíš.
Počítače přišly proto pro nás náhle: za komunistického režimu jsme byli v jejich používání a vývoji za světem strašně pozadu. Když padla železná opona i embargo, vtrhly počítače do našeho života a dokonce jsme vybavením předstihli i naše západní sousedy. Starší lidé se s tím vyrovnávají pomaleji, ale ti narození po roce 1989 je berou už jako každodenní samozřejmost.
ZP •• Potvrzuji svou osobní zkušeností a doplňuji, že má dvanáctiletá vnučka umí na počítači úkony, na něž už jen obdivně zírám.
Počítače by nám všem měly zjednodušovat a zpříjemňovat naši denní práci. Někomu jsou obživou, jsou i lidé, kteří se bez nich zcela obejdou. Ti však netuší, kolik údajů je uloženo v počítačích úřadů, lékařů, majitelů domů, ve kterých žijí, různých firem a jinde. Například před 10 lety přicházeli na naši uměleckou vysokou školu posluchači počítači nedotčeni. Dnes základní počítačovou gramotnost získávají i nejmladší děti na základních školách a maturanti si s počítačem rozumí víc než s tužkou a knihou. Což je samozřejmě svým způsobem smutné, ale tak jako se jejich rodiče a generace starší museli učit pracovat na počítači, musí zase generace současné a budoucí sami hledat cestu ke knize.
Počítače se již skutečně stávají samozřejmou součástí prostředí, které nás obklopuje (a někdy až příliš pohlcuje), stejně jako jezdíme auty, svítíme elektřinou a používáme mobilní telefony.
ZP •• Kdybys měl možnost oslovit jako skaut veřejnost, což nyní v Pozitivních novinách máš, co bys jim potřeboval sdělit?
Co bych potřeboval sdělit?
»Skauting, stejně jako všechno ostatní, podléhá změnám ve společnosti a někdy až přílišným módním trendům. Ať má však kabát jakýkoliv, vždy je třeba za ním vidět výchovu dětí, mládeže a i dospělých v duchu tří již zmíněných základních principů.
Každého taková výchova sice nepředělá v lepšího člověka, ale věřte, že všichni vůdcové oddílů, kteří mají tyto principy v krvi, se snaží předávat je ze všech sil svým svěřencům.
Je to práce nikdy nekončící a vykonávaná zcela zdarma.
A pokud vás někdy bude oddíl dětí utiskovat v autobuse či otravovat štěbetáním a pohybem, než je okřiknete, zkuste se v tu chvíli vžít do kůže vůdce a napočítat do deseti.
Děkuji.«
ZP •• I já děkuji za nejedno poučení, Vašku, a na závěr mi dovol, abych tě pozval na slíbenou prohlídku obrázků ze Stínadel.
MALÁ FOTOGALERIE
z oněch míst Starého Města pražského,
jež dodnes mnozí příznivci příběhů Jaroslava Foglara považují za Stínadla.
Foto + koláž pražských Stínadel © Pavel Loužecký
|
