BOHÉM Z VOLYNĚ  

    Úvodní kapitola    

Pokud bude s vámi sedět v hledišti divadla nebo kina můj dnešní host a ze scény zazní cosi humorného, nepodaří se vám zasmát. K smrti vás vyděsí bujarý chechtot. To se totiž bude smát Vladimír. Stejně tak zařve i u jídelního stolu, když ho rozveselí nějaký vtip; díky tomu vám zaručeně zaskočí sousto v krku. V jeho přítomnosti nelze pojídat jihočeského kapra, okouna, ba ani dovezeného platýze.
Známe se déle než třicet let: byl členem Divadelního studia ve Volyni, kam jsem dojížděl na režisérskou výpomoc. Mimo toto městečko jsem ho ještě zaznamenal v Praze jako vychovatele učňů, pak jako barmana na jednom jihočeském zámku, potom jako stálého autora časopisu TOP HERALD, posléze už výhradně jako profesionálního herce.
V Šumperku zažil úděsný požár divadelní budovy a následně vandroval po několik let v náhradním provozu s představeními po celém severomoravském regionu. Jenomže po rekonstrukci došlo v divadle za pár sezón i k radikálnímu řezu a na něho s většinou stávajících herců tu nezbylo místo: nové vedení obměnilo celý soubor.
Vrátil se do rodného městečka, živí se na volné noze jako smluvní herec, esejista, kreslíř fórů… Není bez důvodu, ani náhodou, že na blogu iDNES mají jeho příspěvky neobyčejný ohlas a vysokou sledovanost. Svůj bohatý mediální rejstřík doplňuje i velmi zdařilými fotografiemi, zejména snímky jihočeské Volyně.
A ještě poznámku: váhal jsem nad dnešním názvem, nebyl jsem si jistý termínem bohém, a přestože mi to slovo do názvu vklouzlo jaksi automaticky, zalekl jsem se, neznamená-li ve skutečnosti cosi nepatřičného; nalistoval jsem proto různé slovníky a encyklopedie a div se světe, nikde jsem na ten pojem nenarazil. Teprve můj stařičký Slovník cizích slov od Kubišty a Rejmana potvrdil, že se s významem onoho slovíčka nepletu. Věřím, že na mého hosta sedí, i když asi bude poněkud hudrovat.

Jo, jsem jedním z případů »středoevropského mišunku«, s kořeny u Krkonoš, u Šumavy i ve Vídni, ale nakolik mne v těchto směrech ovlivňuje genetika, to ti určitě neřeknu, to nevím. Opravdu si však nějakým způsobem uvědomuji svou existenci jako pokračování, snad i zodpovědnost či úvěr.



Nepokazit příliš to, o co se snažily štrůdly předků přede mnou, co se jim povedlo, ať už víc či míň. A třeba i pokračovat, a pokud na to budu mít, snad to aspoň o kousek popošoupnout kamsi dál.
Čím jsem starší, tím to asi vnímám víc, možná to souvisí i s tím, že se o ty své předky víc zajímám. Netuším však, jestli je za tím spíš ono vědomí – součkovské »tušení souvislostí« - anebo zda jsem opravdu obdržel nějaké výtvarnické buňky od Harcubů, Suchardů a Gottwaldů, jestli moje komediantství má něco společného s větvemi Grimmů, Gottwaldů, Klemů, Vinklářů, Wieserů...

ZP ••  Volyně je poměrně malé městečko, přesto má významný kulturní život. Svého času tu dokonce působily dva divadelní soubory, má i dvě scény: divadelní a víceúčelový sál Na Nové a kinosál se scénou pro komorní představení. Je tu muzeum, pořádají se zde výstavy a koncerty, bály, jarní amatérské přehlídky, v areálu celého města se konala velkolepá akce Western Parade, hostují zde významné soubory, například Divadlo Járy Cimrmana. Nezapomněl jsem na něco? Jak tě život města vlastně ovlivnil?

Ale to holt k mládí patří, a už jsem si to odpustil. Průšvih by byl, kdyby mi to zůstalo, ale teď už jsem vůl jinak. Snad budu mít tu kliku, abych se dožil pochopení, jak jsem vůl teď.

To štěstí jsem neměl, já na škole nestudoval herectví, ale kybernetiku. Ostatně i z té mne vyhodili. A když mě pak o sedmnáct let později rehabilitovali a nabídli zdarma dostudovat, už jsem to neakceptoval, to už jsem hrál v Kolíně. Ale taky už jsem nejednou přemýšlel, jestli by bylo lepší, kdybych byl hercem graduovaným, jenže odpověď se už nikdy nedozvím. Absolventi hereckých škol mají určitě výhodu, že se spoustu podstatného z hereckého řemesla naučí ve škole, zatímco my, z ulice přišlí, se je učíme až v praxi, »za pochodu«.
Já měl navíc tu kliku, že jsem se za toho pochodu potkal s řadou dobrých režisérů a kolegů, kteří věděli, uměli, a byli ochotni poradit a pomoci (někdy i poponést) – kdybych vás všechny měl vyrovnat do šiku, bylo by to na slušnou manifestaci, a ty bys měl místo v první řadě. Koneckonců se taky můžu i chlácholit tím, co mi kdysi říkal Vladimír Ráž, když jsme spolu hráli, že herec se učí otevřenýma očima a otevřenou duší. Kéž bych je udržel otevřené!

ZP ••  Po prvním svém profesionálním angažmá v Kolíně jsi přešel po zrušení stálého souboru do angažmá v Šumperku a pobyl tu 16 let. V předchozích Rozpravách jsem hovořil s profesorem Klímou, s hercem Pepou Kubíčkem, (tehdy jsem Rozpravy dokonce nazval »Tajuplné pravidlo sedmého roku«), a nakonec i s režisérkou Lorencovou o tom, že hraniční limit určité tvůrčí éry na divadle bývá sedm let; pak se cosi mění a také se do značné míry obměňuje soubor.

Nedá mi to, abych na toto téma znovu neodcitoval profesora M. Klímu:

»Po sedmi letech má dojít k personálnímu zemětřesení a maximálně možnému okysličení  novou nejlépe nemalou infuzí mladé krve, ale ve skupinkách, aby ty mladé a nové tváře nepohltila jako jednotlivce setrvačnost, návyky a stereotypy. Stojatou vodu je nutné nejméně jednou za sedm let výrazně rozčeřit. « (Poprvé uvedeno v Pozitivních novinách 11. 1. 2010)

Asi máš pravdu, i když bychom určitě našli spoustu příkladů kumštýřů lepších a renomovanějších, než jsem já, kteří na svým scénách byli skvělí i mnohem déle. I to moje šumperské angažmá ovšem nakonec vlastně sestávalo ze dvou období, a to vlastně taky zhruba sedmiletých. Ještě jsem měl na botách kolínský prach, když v Šumperku vyhořelo divadlo, a my se pak na víc než šest let přesunuli na náhradní scénu. Tam jsme, i vzhledem k tomu, že jsme hráli v naprosto odlišném komorním prostoru, dělali zas trochu jiné divadlo, ochutnávali bezprostřední kontakt s diváky a pochopitelně se těšili do nového. Podmínky to ovšem byly v mnohém krušné, taky to zdaleka ne všichni vydrželi, a podstatně se obměnil i soubor. Vstup do nového tisíciletí jsme pak přivítali na Nový rok 2001 na střeše nově otevřeného rekonstruovaného divadla, odkud jsem odešel v roce 2008.

ZP ••  Chovám k šumperskému divadlu jakýsi nostalgický vztah, protože pátý ročník studia AMU jsem tam strávil na stáži. Tehdy tu působil velice dobrý soubor a já se během sezóny hodně doučil a inscenoval i náročné kousky, kupříkladu Brechtovu Matku Kuráž.
Když jsem Šumperk po mnoha letech opět navštívil, (dojížděl jsem se dívat na různá představení ze svého pobytu v nedalekých lázních), vylekalo mě, jak citelně se změnila úroveň souboru i hodnota představení. Myslím si, že v době, když stavbaři v mateřské budově divadlo restaurovali, se ten dlouhý a svým způsobem úmorný »long run« po zájezdech musel souboru podepsat na psychice. Snad únavovým syndromem. Člověk se jen těžko ubrání, aby si takový úděl nezjednodušoval; ulehčuje si výkon a obvykle ho to dovede do náruče šmíry.
Asi se to pak přeneslo i do renovovaného působiště. Nevím, trefil-li jsem hřebík na hlavičku (kauzalitu), ale věřím, že ke studiu role i  tvorbě celého souboru nutně patří pokora. Hovořil jsem o tom v Šumperku s jedním hostujícím režisérem, jehož si velmi vážím, a potvrdil mi, že silná množina lidí v souboru hledala raději důvod, proč to či ono nelze provést, než aby hledala způsob, jak to či ono provést lze. A to je vždy spolehlivá cesta k záhubě. Zásadní proměny ve vedení divadla i v jeho posádce pak bývají nevyhnutelné. Jenže to bych se znovu vrátil k zásadě sedmiletých period. A douška navíc: cena za věrnost se v mnohých oborech prostě neuděluje.

Nechystám, ale někdy s takovou představou laškuji. Současně se toho ovšem taky trochu bojím. Z toho, co jsem doposud napsal, bylo nejvíc textů, které už nikdo nikdy neuvidí, protože jsem s nimi hrubě nespokojený a stydím se za ně, k mnohým svým textům, které světlo světa spatřily, už nemám chuť se vracet.
A pak zbývá pár těch, kterých si sám stále cením, jenže si uvědomuji, že ty vznikaly v dobách, kdy mi bylo bídně. 
Možná jsem samožer, ale dodnes mne těší číst robátkům z mé knížky pohádek Šmajdovinky, a sám z těch pohádek při tom mám radost. Tam bych ani po letech moc neměnil (a nejspíš vůbec nic, protože by to spíš mohly být změny k horšímu). Jenomže právě ty pohádky vznikly v době, kdy jsem k jejich psaní zdrhal, abych v sobě zahnal touhu po špagátě a sladkém nevědomí. 
A dost, o tom se víc rozkecávat nebudu; patologické stavy mojí duše se sem jednak nehodí, jednak nechci. Mám svoje dochtory a meducíny a chci moc věřit, že do tak děsné beznaděje už se nikdy nedostanu. Ovšem trošku mám strach, jestli bez toho dokážu psát, jak bych chtěl. Zkouším to s tím strachem pomalu.

 

ZP ••  Ptal jsem se i proto, že i při svém jezevčení rozhodně nejsi puritán, natož pruderní mizogyn. (Vím, žes byl kdysi ženatý a máš dospělou dceru, ale teprve z CV jsem se dozvěděl, žes byl ženat vícekrát. Jak to, že mi to uniklo?)
A vůbec: co pro tebe znamenají ženy? Někdy jsem měl z tebe i na divadelních zkouškách pocit, že svou jevištní partnerku rozdrtíš vášnivostí, jindy jsem tě viděl slzet v něžném rozpoložení a s růží v ruce jsi tokal nenaplněnou touhou …

Jestli opravdu existuje nějaký ten »gen návykovosti«, tak já ho mám. A kdyby to nebyla blbost, řekl bych, že jich mám kýbl.

ZP ••  Pohybuješ se takříkajíc na volné noze; je to k uživení?

Samozřejmě, že ano. A ještě bych za ni poděkoval.

ZP ••  Neuvažuješ o návratu k nějakému „obyčejnějšímu“ zaměstnání? (Já to totiž zažil a vím, co svobodné povolání obnáší: byl jsem na volné noze od roku 1977 prakticky až do důchodu a také se mi nechtělo cuknout.) 

Já vím, on už ostatně někdo nedávno řekl, že být českým divadelním hercem je dost drahý koníček. I já tedy vydělávám taky jinak, byť s efektem povýtce rozličným. Čas od času někdo potřebuje něco napsat – někdy to pak dokonce i zaplatí. Nějakou dobu jsem si přivydělával i jako korektor – po čase dospěla úsporná opatření k tomu, že se korektur zřekli a nechali péči o text na redaktorech (čtenáři to prý stejně nepoznají).
Občas má někdo zájem o mou práci výtvarnou či grafickou – pravda, za tu největší, na níž jsem dělal přes měsíc, jsem dodnes nedostal ani vajgla. Ale určitě to nebalím, a když se zrovna nedaří, tak si říkám, že jsem se asi snažil málo anebo blbě, a holt se příště musím snažit víc a líp.

Česká současnost pak Cimrmana důsledně završuje, když ono očekávání povyšuje na neúměrné, v důsledku neúměrnosti očekávání pak logicky následuje neúměrné zklamání – vzpomeňme třeba jen na vancouverskou olympiádu. Jako by se nám nechtělo připustit, že neexistuje jen černá a bílá, že není jen cukr a sůl, že svět má víc chutí a je mnohem barevnější, a že je to tak normální a dobře.

Pohříchu se to však neomezuje jen na sport, a když se k tomu naservíruje ještě tradiční porce alibismu, jsme skoro doma.
Vždyť sis určitě taky všiml, že na zbytečné cinkání klíči dnes krom bolševických pohrobků nejhalasněji reptají ti, kteří měli před dvacetiletím plnou hlavu iluzí, jak samospádem sklouznou do země polétavých pečených holubů. A stejně si znovu nechají zaplácat hubu, oči i uši kaší sladkých slibů, pak pár let zklamaně nadávají, načež si dojdou k předvolebním plným hrncům pro nášup, aby si tou kaší mohli zaplácat ještě mozek.
Rád bych řekl, že mě se to netýká, ale to bych kecal. Mně už je pětapadesát, už taky blbě vidím, a ona je ta hranice mezi iluzemi a ideály někdy dost nezřetelná. A tak si k tomu vyberu taky porci vlastního alibismu a řeknu, že to pozitivní vidím v těch mladých, doufaje, že majíce ještě nezničený chrup, můžou se na sladkou kaši vypadnout.
On Mojžíš věděl, proč po té štrece, která není o moc delší než túra z Chebu do Karviné, kličkoval se svojí partou čtyřicet let. Potřeboval holt, aby mu dorostla nová generace. Možná se Josef Švejk sekl, když věřil, že před stoletím už bylo lidstvo dvakrát chytřejší než za třicetileté války, ale vůbec by mi nevadilo, kdyby takhle zmoudřelo od Mojžíšových dob.
Jak tak po dvaceti letech kolem sebe koukám, mívám i navzdory svému slábnoucímu zraku dojem, že takové už vídám a že snad už opravdu dorůstá generace schopná unést tíhu zodpovědnosti a netesknící po plných hrncích sladké kaše v kotci.

Jejda! Tak za tu prostřední otázku ti moc děkuju! Ne, to není ironie, opravdu! Já vím, že do Václava Klause mám neskutečně daleko, ale už párkrát jsem si představoval, že by mne potěšilo, kdybych někdy mohl říci: „To je opravdu, ale opravdu špatně položená otázka.“ Přiznej se, že jsi to věděl, a chtěl mi udělat radost? Tak jo:

Ale kdyby ta naše komediantská tlupa byla bandou bezzubých žlučníkářů a vředařů, uvařím pro ni nějakou dietní šlichtu, a uvařím ji nejradši.

Při tom svém vaření jsem prošel podobným vývojem, jako spousta vařících chlapů: začínal jsem minutkami, rafinovanými specialitami a krměmi exotickými, a postupně jsem se propracoval ke klasice a naučil cenit zázraky jednoduchosti. Těšilo mě uvařit guláš i svíčkovou, knedlíky houskové i ze syrových brambor, kulajdu, gulášovku i zelňačku, upéci chleba, nadělat mísu cmundy. Oproti tomu se mi snad ještě nikdy nepovedla dršťkovka nebo rajská omáčka tak, abych byl s výsledkem spokojený, podobně jako specielně tobě pro radost jsem se kdysi pokoušel dělat zelňáky, a taky se mi tenkrát nepovedly tak, abych uznal, že jsou tě hodny.
A co rád jím já? No přece právě to co mi to dovolí můj žlučník a moje vředy. Někdy nechtějí dovolit nic, a když to přechází, tak si pak neuvěřitelně pošmáknu na čemkoli, třeba na včerejším rohlíku.
Ale momentálně je na mne vnitro laskavé (to bych měl zaklepat), tak ledasco z toho, co vařívám – taky bych byl blbec, kdybych vařil něco, co mi nechutná – a s léty jsem se naučil ocenit i těstoviny, ovšem pořád se rád nechám zlákat na fortelný kus flákoty, s gustem si kosmopolitně pošmáknu na uherském salámu, francouzském kozím sýru, italské pizze i anglickém steaku. A víš co, zítra prohrábnu portmonku, vsadím si sportku, a jestli vyhraju první, tak si konečně splním, že si zajedu na chateaubrinad ‚comme il faut‘ a bílý smoking si pobryndám béarnskou omáčkou. A jestli vyhraju jen druhou, vynechám ten bílý smoking. – No, a když to dopadne, jak tuším, tak si holt zajdu aspoň na dršťkovou a jen se pobryndám.
Já vím, ty ses ptal na ten guláš. Na okamžik mě napadlo odpovědět, že je přece dobře, když na světě zůstávají nějaká tajemství. Jenže ono v tom vlastně žádné tajemství není. Všechno už to bylo určitě leckde mockrát napsáno: neškudlit s cibulí, zákaz vstupu rostlinných tuků, těsně před vložením hovězího kratičce zpěnit trochu ze směsi sladké a pálivé papriky, podlévat dobrým vývarem, majoránku přidávat něžně a nadvakrát (před prvním podlitím a před dokončením), vepřové (asi ¼ z masa) přidat před posledním podlitím, zahušťovat chlebem – méně obvyklé je snad jedině přihození špetky cukru na zpěněnou papriku.
Tím nejpodstatnějším je ale podle mého trpělivost a dobré nervy. Při osmahnutí cibulky kuchař neodchází. Ve chvíli, kdy by devět z deseti normálních kuchařek končilo, kuchař klidně míchá dál. Když by přestala kuchařka desátá, kuchař jen začne míchat rychleji, a když pak už by i slabozraká anosmická kuchařka začla otvírat dokořán okna i ústa, kuchař teprv přihodí oříšek sádla, přisype trochu papriky a po kratičkém zpěnění vloží maso. Ani pak kuchař milený kastrol neopouští a bedlivě míchá, s prvním podlitím pak pochopitelně taky nespěchá, nervy maje zoceleny již předchozím laskáním cibulky. Ve chvíli, kdy přibryndne poprvé vývar, je o úspěchu či neúspěchu Operace G už v podstatě rozhodnuto.
Guláš se prostě nesmí uspěchat – použít pojmenování guláš pro odvar z papiňáku je hřích proti třetímu přikázání kuchařskému, a podléhá trestu celotýdenní konzumace nesoleného kucmochu, zostřenému o výroční hodině zákazem omaštění.

Asi pod pojmem vzor nemáš na mysli, že bych se někomu chtěl vysloveně podobat, ať už vystupováním, hlasem, dikcí, pohybem, neřkuli ksichtem - pokud tedy pominu, že když jsme hráli Ladislava Klímu, vybral jsem si jako výchozí vzor pro líčení filmovou masku jednoho herce z německého expresionistického filmu. Ale to jsi tuším na mysli neměl.

Příště: CO VÍC JSEM SI MOHLA PŘÁT?

O Jindře Puhony Rathové, o její cestě od české herečky ke švédské divadelní režisérce, pedagožce, i rektorce vysoké školy, rovněž o údělu matky, ale i ženy věhlasného scénografa; trochu i o životě ve Švédsku.