| ZP •• Tvůj tatínek, Václav Pačes senior, byl lékařem a profesorem na medicině. S tvým starším bratrem jste se sice celoživotně orientovali na vědu, ale Tomáš na geologii a ty na biochemii. Ani jeden z vás se nepotatil. Obvykle se jeden z potomků vydává otcovskou cestou, byť ty máš k medicině svým způsobem docela blízko.
V rodině se skutečně počítalo s tím, že půjdu studovat medicínu. Můj případ je však pro tehdejší dobu typický. Můj otec byl v roce 1948 asistentem profesora Jiráska na chirurgii na Lékařské fakultě UK: tam se v únoru utvořil akční výbor, který ovládli komunisté, jak se to obvykle dělo. Při jakémsi hlasování otec, který byl vtělený demokrat, vystoupil proti tomuto akčnímu výboru.  Jeho předsedou byl tenkrát pozdější velký komunistický funkcionář a místopředseda Národní fronty, Tomáš Trávníček. Ten byl v roce 1959 děkanem Fakulty všeobecného lékařství, kam jsem se po maturitě přihlásil. Od jednoho z členů přijímací komise vím, že u přijímacího pohovoru jsem nejenom prospěl, ale byl dokonce mezi nejlepšími. Trávníček viděl na seznamu přijatých studentů mé jméno a škrtl ho, prý se slovy: „Pačes tady nikdy studovat nebude!“ Hezky mi to v dopise vylíčila nedávno zesnulá profesorka Helena Rašková, která mi potvrdila, že otec byl jediný statečný, když tenkrát vystoupil proti komunistickému puči. Trávníček, když se potom dostal k moci, tak prý otci škodil, kde mohl. Když jsem tedy nebyl na medicínu přijat s doporučením, abych šel, jak se tehdy říkalo, do výroby. Šel jsem pracovat jako lisař a svářeč do smíchovské Tatrovky. Dostal jsem tam doporučení ke studiu a přihlásil jsem se na přírodní vědu.
ZP •• Čtenáře bude rovněž zajímat, že tvůj otec byl osobním lékařem Jana Wericha a vaše rodiny se stýkaly. Jak vzpomínáš na Mistra a co bys rád v této souvislosti chtěl dodat, sdělit či připomenout? Můžeš zmínit výrazné chvíle svého dětství?
Jan Werich byl ke stáru hodně nemocný a docházel k několika lékařům (nebo oni k němu) a mezi nimi byl i můj otec. Je ale pravda, že se naši s Werichovými znali dobře a dlouho. Werich a otec byli na rok stejně staří. Byl jsem úplně malý kluk, když už k nám chodili, například na skopové na majoránce. To matka uměla připravit opravdu skvěle a Werich byl gurmán. S otcem jsem k Werichům chodíval na dnes už památná setkání na Štědrý den: dopoledne se šlo na šneky k Voršilkám a pak v poledne na kubu a čočkový salát k Werichům.
Já jsem v šedesátých letech chodil na angličtinu k paní Zdence Watersonové, která bydlela v domě na Kampě číslo 1, což je naproti Dobrovského vile, kde bydleli Werichovi. A tak jsem občas, když jsem šel večer z hodiny angličtiny, viděl Wericha, jak postával před vraty. Zastavil jsem se a povídali si: já, bezvýznamný dorostenec a on, slavný mág. Nikdy jsem ale neměl pocit méněcennosti, protože Werich byl moudrý člověk a neměl potřebu se vytahovat. Jednal se mnou jako se sobě rovným. Vzpomínám si například, že jsme si povídali o moderní fyzice a že chtěl, abych mu doporučil nějakou populární knížku o jaderné fyzice, teorii relativity a podobně.
Ještě k té paní Watersonové. Byla překladatelkou všech Steinbeckových knih. To ona vymyslela ten skvělý překlad Cannery row jako Na plechárně. Dnes ta budova na Kampě číslo 1 (U modré lišky) patří estonskému velvyslanectví. Pan velvyslanec mě jednou pozval k sobě na oběd a seděli jsme na tom samém místě, kde jsem sedával při hodinách angličtiny a popisoval jsem mu, jak to tam tenkrát vypadalo. Paní Wattersonová byla vůbec pěkné kvítko. Součet věku jejího a jejích manželů nebo milenců dával vždycky přibližně 100. Byla skvělá.
ZP •• Je mi známo, že odjakživa holduješ vodáckému sportu. Dlouho jsem si myslel, že tě k takovému zájmu přivedl skauting, asi jako mne nebo Tomáše, ale pak mi došlo, že jsi mladší: v době, kdy ses mohl stát vlčetem, byla činnost českého Junáka zakázána. Teprve v roce 1968 bylo skautské hnutí obnoveno; vlčetem se stal až můj starší syn, ale bohužel to trvalo krátce, jenom do ruské okupace a »normalizace«. Mladší syn pak vstoupil do oddílu vodáků, jehož skautský charakter byl pochopitelně utajován. My měli ovšem štěstí, že jsme se v dětství potkali i s foglarovskou poetikou: máš pocit, že tě to nějak poznamenalo?
Já sice jako kluk oficiální skauting nezažil, ale přesto jsem skautem byl a jsem vlastně dodnes. 5. oddíl vodních skautů totiž existoval po zákazu skautingu dál jako jachtařský oddíl v Českém jachtklubu v Podolí. Vedl ho Jaroslav Novák – Braťka, autor skautských knih a redaktor časopisu Junák. To, že jsme existovali vlastně v utajení, nám dávalo i jakýsi pocit výjimečnosti a také soudržnosti. To utajení bylo ovšem fiktivní. Braťka byl vyhoštěn z Prahy do pohraničí, aby nekazil mládež nesocialistickými ideály. Odešel do Ústí nad Labem a hned tam také v jachtklubu založil chlapecký oddíl. Náš oddíl pak existoval dál a na tábory jsme jezdili společně s Ústečáky.
Ačkoliv padesátá léta byla politicky ošklivá, já na tu dobu rád vzpomínám. Jednak jsem byl mladý kluk a politika mě zajímala jen okrajově, ale hlavně: užívali jsme si přírodu tak, jak už to dnes vlastně ani není možné. Když vidím ty stovky žlutých kánoí s opilými mastňáky, jak v létě jedou kolem naší chaty na Sázavě, tak se mi na vodu ani nechce. My jsme ještě tábořili, kde jsme chtěli, vařili jsme ve vodě z potoků a lesních studánek, na řece jsme byli prakticky sami. Tábory jsme budovali na opuštěných místech, například na přehradách na Slapech, Lipně a Orlíku hned jak byly napuštěny. Nebo na Souši v Jizerských horách, na Holné v jižních Čechách – tam už se dneska tábořit nesmí. Tehdy tam ještě nikdo nikde nebyl – byla to divočina. My jsme ovšem ctili to, že tábořiště se musí opustit v takovém stavu, v jakém jsme na něj přišli. Vysoce prestižní bylo, aby družina zahladila stopy po táboření co nejlépe – to se bodovalo.
ZP •• Při jednom našem nedávném setkání jsi prozradil na svého bratra, že ještě ve svém dospívání používal loutkové divadlo k zprostředkování »kontaktáže s děvčaty« - (Kunderovský termín). Tvůj bratr na to opáčil, nikoliv ovšem bez jisté jízlivosti, že kontaktážní metodu jsi po něm pak převzal. Není divu, že mě zajímá, jak to fungovalo a v čem systém spočíval: s napětím očekávám návod k použití.
(Už jsem se tě na to sice jednou zeptal u rozhlasového mikrofonu, ale někdo nás přerušil; otázka byla opomenuta. Nyní se k ní vracím.)
Můj starší bratr se vždycky děvčatům líbil. Nedávno cosi slavil a já se jedné jeho hezké mladé studentky zeptal, jestli je taky jeho milenkou. Odpověděla mi, že »zatím ještě ne«.
On asi narážel na to, že jsem jednou za něj zaskočil, když na fakultě zkoušeli na vánoční besídku jakýsi loutkový divadelní kus pro děti zaměstnanců. Byla tam jeho mladší kolegyně, s kterou jsem se tak seznámil a nakonec si ji vzal.
Ale ještě k tomu loutkovému divadlu. My měli doma docela pěkné loutkové divadlo po otci. Ty si ho určitě budeš pamatovat, protože jste mi s bratrem hráli pohádky a pokud si vzpomínám, býval jsem vaším jediným divákem. To mi bylo asi šest nebo sedm let. Já jsem ovšem také hrál divadlo a mrzelo mě, že některé loutky už byly poškozené. Zejména princ, tomu dokonce chyběly nohy. V té době jsem chodil na náboženství – otec si to přál. Měli jsme si na katechismus opatřit knížku s názvem Cesta k Bohu. Byly Vánoce a maminka mi řekla, abych napsal, jaký dárek si přeji a dal papírek za okno, že mi to možná Ježíšek nadělí. Tak jsem napsal: „Milý Ježíšku, přines mi prosím Tě Cestu k Bohu a nohy k princi“. Ten lísteček si naši schovali a asi je ještě někde založený.
ZP •• Přednášíš v cizině, spolupracuješ pochopitelně i s jinými zahraničními ústavy; předpokládám, že tak činíš v angličtině. Jak dlouho ti trvalo, než jsi byl schopen nejenom běžně konverzovat s Američany, ale vést i složitější odborné dišputace? Otázka se v Rozpravách objevuje často, protože se konfrontuji s dalšími kamarády a známými: zatímco němčina mi naskakuje automaticky, s angličtinou mám problémy, byť jsem se jí učil nesrovnatelně déle. Umím jakž takž hovořit, dokážu si přečíst i anglický text, ale své kanadské snaše ani vnoučátkům moc nerozumím, a kdybych se na ulici v Torontu zeptal kolemjdoucího na cestu, byl bych zcela ztracen.
Já mám, myslím, na řeči celkem talent. Na střední i vysoké škole jsem se učil německy a ne anglicky. Když jsem ale pak začal vědecky pracovat, viděl jsem, že to bez angličtiny nepůjde. A tak jsem začal chodit na hodiny postupně ke dvěma dámám. O paní Watersonové jsem se už zmínil. A teď je čas abych vzpomenul na mou druhou učitelku jazyků, na paní Paulu Stuchlíkovou. To byla naprosto ojedinělá osobnost, která mne, ještě s mým otcem, Braťkou a školitelem mé disertace Jiřím Doskočilem, ovlivnila ze všech lidí nejvíc. Byla sestrou československého velvyslance v Londýně a později v Berlíně Vojtěcha Mastného, kterému vedla domácnost, a tetou spisovatele Vladimíra Neffa. Ten o ní také píše ve své slavné pentalogii. Sňatky z rozumu. Protože byla buržoazního původu, dostala minimální penzi a vyučovala: zpěv, hru na klavír, angličtinu, němčinu, francouzštinu, italštinu, španělštinu a ruštinu. Chodil jsem k ní na všechny ty jazyky kromě ruštiny – té jsem měl ve škole až po krk. Paní Paula, ač nemocná a chudá, byla neuvěřitelnou optimistkou: prostě ženou mimořádných morálních, charakterových a intelektuálních kvalit. Takových lidí jsem v životě potkal málo.
Angličtinu jsem se ale nakonec nejvíc naučil v době (1968), kdy jsem věděl, že pojedu na postdoktorální pobyt na univerzitu do Chicaga. To jsem třeba jel tramvají a všechno, co jsem kolem sebe viděl, jsem v duchu anglicky popisoval. Nosil jsem s sebou stále slovník, a když jsem nějaké slovo nevěděl, hned jsem si ho vyhledal. Lidi si asi museli myslet, že jsem blázen, protože jsem prý stále pohyboval rty. Pamatuji se, že i v noci se mi o angličtině zdálo. No a pak jsem si angličtinu zaktivoval v Chicagu. Dnes v ní dokonce při odborných úvahách přemýšlím a je to vlastně můj druhý jazyk. Na Ústavu molekulární genetiky Akademie věd, kde působím, je angličtina jednacím jazykem. Všechny semináře, přednášky a diskuse se vedou anglicky, také i proto, že u nás pracují cizinci, kteří neumějí česky.
ZP •• Nemám v úmyslu rozhojňovat odborné informace o hlavním oboru tvé činnosti, byť tvé osobní objevy a výsledky jsou vpravdě úžasné, nicméně lze se s nimi seznámit jak v odborném tisku, tak na internetu. Přesto mě velice zajímá skutečnost, že se tvému týmu podařilo dešifrovat obsah genomu, zejména pak otázka, co asi skrývá oněch 97 %, o nichž se dosud ví málo nebo nic. Dosud slyším myšlenku, vyřčenou v televizní debatě s Markem Ebenem, že funkci zmíněných procent zná asi jen Pán Bůh. Dovol mi tedy dotaz na úrovni „sci-fi“, čím – jak věřím – neurazím takovou opovážlivostí tvou badatelskou duši: co si myslíš, že tam je uloženo, eventuelně, co by sis přál, aby tam bylo uloženo?
Tak především, toto není náš objev, naše práce je daleko skromnější. A bylo by to na delší povídání, kdybych měl o struktuře dědičné informace aspoň trochu srozumitelně pojednat. Je ale pravda, že velká většina lidské DNA, zhruba těch 98%, nenese žádnou informaci, podle níž by tělo fungovalo. Jen ta dvě procenta jsou geny, tedy pokyny k životním pochodům. Těch 98% má zvláštní strukturu. Stručně řečeno: je to jednak parazitická DNA, která nám vlastně nepatří, protože je virového původu, a pak si v buňkách neseme úseky DNA, které jsou asi pozůstatky evolučních událostí v dávné minulosti.
ZP •• V úvodu se zmiňuji o tom, jak jsme ti kdysi s Tomášem hráli Kašpárka, což byla naše první tvůrčí (umělecká) prezentace. Tomáše aktivní vztah k umění neopustil, věnuje se malbě, zejména akvarelům, kde dosahuje pozoruhodných výsledků. Ani tys neopustil múzy, doménou je ti spíš literatura. Vím, že píšeš docela pravidelně eseje na tzv. blogu. Také jsi vydal několik knih, ale já se ptám na beletrii: nechystáš se na nějaký větší prozaický útvar? Pokud ano, pro jaké téma (oblast) se rozhodneš, eventuelně, copak je tvou žánrovou slabostí? (Máš pocit nějakého dluhu sdělení?)
Mám už léta rozepsanou knihu z vědeckého prostředí, kde jednak chci reflektovat dobu totality a její vliv na vědce, na jejich práci a charakter, ale kde, jak doufám, bude hodně humoru. A budou tam i poznatky z mých cest a pobytů v zahraničí. A také nová doba, kdy jsem zase na vlastní kůži poznal bafuňaření a funkcionaření. Mám ale problém s časem. Snad teď, kdy už nejsem v žádné náročné funkci, budu mít času trochu víc a psaní zrychlím. Zatím mám útržky, které zpravidla píši, když jsem někde v zahraničí a nemám večer co dělat. Jestli to někdy spatří světlo světa, nevím.
ZP •• Nyní mám na mysli problematiku rozkladu institutu, jemuž říkáme „rodina“. Nedávno jsem vyslechl z úst předsedy Českého hokejového svazu zajímavý argument: tvrdil, že za poklesem úrovně našeho hokeje on sám vidí rozpad rodin. Patrně měl na mysli stav, kdy otec z klidné domácnosti po rozbřesku doprovázel potomka na led, jak tomu bývávalo, ale pominulo to… Samozřejmě, nejde mi jen o hokej, ale kauzalitu zmíněného jevu. V zemi máme údajně největší rozvodovost. (Někdy mám pocit, že patřím k poslední generaci monogamního vztahu.) Pro veřejnost jsi nespornou autoritou, což mě dovádí k otevření tohoto potřebného tématu v Rozpravách; tvůj názor by mohl pomoci zasít do obecného povědomí jisté korigencium.
Nedávno jsme na toto téma diskutovali ve společnosti, kde byl také známý lékař a popularizátor neurověd, František Koukolík. Ten tvrdil, že rozpad tradiční rodiny je nevyhnutelný. Už si přesně nevzpomínám na jeho argumenty, ale nepřesvědčily mě. Já si naopak myslím, že tradiční rodina - matka, otec a děti - je přirozené uspořádání, které v zásadě vyhovuje lidem i celé společnosti. Že stále platí: »Rodina je základ státu«, že však prochází výkyvy v závislosti na době a okolnostech. Dnes jsou u nás v módě rozvody, ale například v USA vlna rozvodovosti mizí a stále více manželských svazků je stabilních. Vlny uvolněné morálky zažívalo lidstvo v historii mnohokrát. Už v Bibli se o tom píše.
Co se ale bude možná během času měnit je vnitřní uspořádání rodiny. Matky se chtějí realizovat i mimo rodinu a mají své kariéry, přirozená mužská polygamnost je stále více společností akceptována. Možná, že rodinné svazky budou volnější, ale to může paradoxně vést ke stabilizaci rodiny, asi v trochu jiném pojetí. Ale láska k partnerovi a k dětem je evergreenem a to se hned tak nezmění. Stejně ovšem i žárlivost, mužská biologicky podmíněná tendence k polygamii a ženská biologicky podmíněná a podvědomá tendence vybírat si partnera, který nejlépe zabezpečí rodinu – tyto fenomény zůstávají.
ZP •• Z kontextu předchozích témat je myslím patrné, že mě poněkud zneklidňuje stav naší společnosti. Je prostě jiný, než jsem očekával po roce 1989. Netuším, jde-li stále o důsledek zakořeněného myšlení z totality s následky náboženského vyprázdnění, anebo o jev celoevropský. Zajímá mě tvůj postoj k problému, proč se Češi ocitají v mnoha rekordních ohledech na chvostu národů: mají prokazatelně nejhorší řidiče, největší narkománii mezi mládeží, obrovskou korupci a nejhlubší ateismus. Vidíš nějaké pozitivní východisko, také i proto, že by tě jistý okruh občanů rád uviděl na postu prezidenta republiky?
My jsme skutečně ateistickým ostrovem uprostřed Evropy. Jsme obklopeni katolickými státy: Bavorskem, Rakouskem, Slovenskem a zejména Polskem. Proč tomu tak je, to by nám měli vysvětlit historici.
A myslím, že oni ta vysvětlení mají. Já ale nevěřím, že to je důvodem pro celkově špatný stav naší společnosti. Jedním z důvodů asi skutečně je to, že je u moci stále ještě generace vychovaná v našem reálném socializmu. Vždyť podobné problémy mají všechny postkomunistické státy. Vliv na špatný stav naší společnosti má také to, že se najednou po roce 1989 otevřely netušené možnosti jak utrácet peníze: cestování, vily, jachty, nákupy. A proto se zde zatím nepodařilo vytvořit silnou vrstvu malých, například rodinných podniků, kde rodiče dřou, aby jejich děti dál dřely a podnik rozvíjely. Dneska, kdo získá peníze, ať restitucí nějakého majetku, ať poctivou prací nebo podvodem, tak většinou nic nezakládá, nevytváří, ale rychle utrácí a užívá si života. Vlastně se to dalo čekat. Myslím, že s dalšími generacemi se tohle změní.
Je tu však velký problém celkové globální přestavby světa, zejména v oblasti ekonomiky. Z bývalých rozvojových velkých států se stávají významní producenti, ať je to Čína, Indie, Jižní Korea, Chile, Argentina, Brazílie. Tyto ekonomiky budou stále významnější, zejména v produkci výrobků, na které dosud závisí mnohé rozvinuté státy. Česko je, myslím, klasickým příkladem státu, který doplácí na pomalou reakci na tento vývoj. Naše ekonomika je závislá na vývozu strojírenských výrobků. Martin Jahn, když byl ve vládě, tvrdil, že nás zachrání tradičně silné strojírenství. Vůbec ne! Bude krachovat stejně jako naše tradiční sklářství a oděvní průmysl, jenom o něco později. Povšimni si, že nejvyšší životní úroveň mají státy, kde se skoro nic nevyrábí, nebo je produkce zaměřena na výrobky s vysokou přidanou intelektuální hodnotou: například ve farmaceutickém průmyslu. Ale nejvíc se vydělává na vysoce specializovaných službách (bankovnictví, logistika, architektura, poradenství v zemědělství a podobně).
ZP •• V tvých životopisech je uváděna zejména tvá odborná a společenská orientace, ale je v nich zcela opomíjen tvůj soukromý život. Respektuji, že si jej chráníš a nemáš důvod nechat do něj komukoliv nahlížet; nicméně jsi veřejně známá osobnost a patrně se takové zvědavosti nelze donekonečna ubránit. Při nahrávce Stolního kabaretu mě zaujala poznámka, že ses »svým způsobem zasnoubil s geologií«.
No, nevím. Faktem je, že můj bratr, jeho žena a moje žena jsou geologové. A jak už jsem se zmínil, tak mám rád přírodu, zejména tu divokou, a proto mám vztah i ke skalám, kamenům, viklanům, tektitům a veškeré ostatní neživé přírodě.
ZP •• Abych si doplnil představy o tvém estetickém nazírání, pak bys mi měl otevřít své kulturní záliby: které jsou tvé duchovní vzory? Svěříš se, kdo jsou tvoji oblíbení autoři filozofičtí, literární, hudební? Který z výtvarných umělců tě dokáže vzrušit? A co film a divadlo?
Já byl od malička vášnivý čtenář a to mi zůstalo. Dnes se zajímám o historii, ať už zpracovanou románově nebo faktograficky. Poslední dobou čtu zejména literaturu o 2. světové válce a o poválečné době.
Na kulturní akce jsem chodil poslední dobou často, protože jsem byl zván coby představitel Akademie věd.
Z klasické hudby mám rád Dvořáka, z impresionistů Ravela a také Chopinova díla – otec je hrával na klavír. Ale mám rád i swing a klasický neworleanský jazz – myslím, že můj starší syn mnou proto pohrdá.
Když jsem v Paříži, tak v Musée d'Orsay jsem schopen trávit celé dny. Můj obdiv k impresionistům je nekonečný. Ale mám rád vlastně veškeré, zejména malířské umění. Na vernisáže výstav jsem byl také často zván a se ženou jsme si to užívali.
A platí to i o divadlech. V době, kdy byl Jan Werich ředitelem Divadla ABC, jsme chodili, na co se nám zachtělo. Naši přátelé byli totiž syn (a jeho žena) Werichovy sekretářky paní Týleové zvané Tylka. A tak jsme dostávali volňásky nejdřív do ABC, a když vznikla Městská divadla pražská, tak i do Divadla Komedie a do Komorního.
Divadlo jsem také hrál, a sice se Šimkem a Grossmanem. Když je vyhodili z Olympiku, tak založili Karkulku (Karlínský kulturní kabaret), a tam jsem působil. Dnes dostávám pozvánky na premiéry do Národního, moc rádi chodíme do Violy, a samozřejmě do Divadla Járy Cimrmana – jen sehnat lístky! Praha je v tomto ohledu výjimečná – tolik kultury, skvělých výstav, divadel a divadélek, koncertů nemá snad ani Paříž a New York.
Do kina moc nechodíme. Viděli jsme filmy Svěrákovy a Hřebejkovy a bavili se. Ale dřív jsem chodil mnohem víc. To byla doba skvělých filmů francouzských či italských a anglických detektivek. Dnešní americké thrillery mě nevzrušují. Ale mám rád bondovky, až na tu poslední – ta nemá vtip a je to běžný akční film.
ZP •• Rád bych tuto rozpravu uzavřel otázkou, jež možná není patřičná, ale připusť, že je pěkná: jaké je tvé oblíbené jídlo a který nápoj preferuješ? A také disponuji soukromou a důvěrnou informací, že prý rád a docela slušně vaříš: co je tvým parádním kouskem?
To jsem asi zdědil po otci. Ten, když byl v důchodu, tak rád vařil. Neuměl sice připravit mnoho jídel, ale co udělal, to bylo výtečné. Vzpomínám například na jeho hruškové chutney nebo na amolety plněné tomaty a houbami.
Mě skutečně vaření baví. Mám rád středomořskou kuchyni a na chatě dělávám kuftěta. Myslím, že umím plněné i pečené papriky, tarator, gazpacho, musaku a několik italských jídel. Z českých jídel dělám rád španělské ptáčky, bramborák a houbové i sladké palačinky. Ze slovenské kuchyně bryndzové halušky, strapačky a langoše. Z exotičtějších jídel králíka na víně a olivách, vepřové na jablkách, kuře tandoori a nějakou tu čínu. Moučníky moc neumím a nedělám, ale přesto, když jsme s dětmi a vnoučaty na dovolené, tak ode mne chtějí ovocný drobenkový koláč.
Nedávno jsem byl pozván do rozhlasu a řeč přišla i na mé vaření. Zmínil jsem se o tom, že převracím palačinky vyhozením do vzduchu, a že jsem to za mých skautských let dokázal vyhodit tak, aby se obrátily dvakrát. Na to jsem dostal víc dopisů od posluchačů než na cokoliv jiného.
Víno piji málo a nerozumím mu. To už si spíš dám dobré pivo, ale zase jen k jídlu. Když večer přijdu domů utahaný, tak si někdy dám skotskou. A na Vánoce dostávám od pana velvyslance Ruské federace Fedotova skvělou vodku, kterou jsem v našich obchodech neviděl. Je to určitě něco lepšího. Tak tu láhev přes rok tak akorát s návštěvami vypijeme.
Foto © Jiří Heller a osobní archivy Václava Pačese |
