PhDr. Ladislav Langr - Zdeněk Pošíval: Co je pozitivní skepse
Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP
| |
| |
PhDr. LADISLAV LANGR novinář, moderátor, dramatik, starosta města Poděbrad
V ČST jsem se specializoval na divadlo a folklór. V roce 1990 jsem společně s Vladimírem Justlem a Vlastimilem Fišarem pomáhal zachraňovat Neumannovy Poděbrady, které se přejmenovaly na Poděbradské dny poezie. Právě tady jsem jako malý kluk asi poprvé přičichnul k vůni divadla a krásy mluvené řeči. K aktivnímu provozování ochotnického divadla jsem se vrátil až po opětovném přestěhování do Poděbrad v roce 1998 (viz stránky www.dsj.cz). Napsal jsem a realizoval 5 divadelních her, které zatím bohužel hrál jen poděbradský spolek v mé režii, další hry jsem pro sebe jako režisér upravoval. Šestá hra má premiéru 21. června budeme ji hrát během prázdnin na zámku Kačina, sedmou mám v šuplíku a chtěl bych ji realizovat příští rok. V roce 2008 mi vyšla kniha Poděbradská abeceda.
| |
Náš festival měl za sebou teprve dva ročníky, ale přesto když v únoru 1989 vydal respektovaný divadelní historik profesor František Černý své Kalendárium dějin českého divadla, začínající festival zařadil do svého kalendária. Myslím, že o tom ani nevíš, ale to je ten důležitý detail, který hovoří za všechny superlativy. K myšlence na takový festival mě navíc přivedlo moje osobní poznání. Když jsem ještě jako televizní novinář začal prezentovat na obrazovce do té doby nezvykle často oblastní divadla, objevil jsem řadu vynikajících talentů, které nikdo neznal. Ale současně jsem se zděsil, v jakých podmínkách tito lidé na oblasti žili a pracovali. Považoval jsem za správné udělat něco pro to, aby se jim dostalo alespoň přiměřené pozornosti médií a tím i veřejnosti. Festival se sice odehrával v Praze, ale směřoval do Jihlavy, Karlových Varů, Pardubic, aby si jejich domácí diváci uvědomili, jak dobré mají divadlo a herce, když o nich vysílá televize. Proto mám také pocit, že všechny pozdější podobné a jistě záslužné pokusy kulhaly na jednu nohu. A tou právě byla absence velké mediální podpory, kterou mladému festivalu dávala televize. ZP •• Zaujalo mě, že jsi na počátku devadesátých let prošel sice kádrovacími čistkami v televizi, ale nakonec tě dostihlo obvinění ze spolupráce s STB. Byl jsi posléze sice očištěn, ale své sis užil jako stovky podobně označovaných obětí zvůle komunistické tajné bezpečnosti. Je to jeden z velkých paradoxů naší doby. Zatímco tisíce občanů byly vystaveny určitému veřejnému ostuzení a často neprávem, původci tohoto zla se dodnes nacházejí v anonymitě a dokonce pobírají za svou ohavnou službu docela slušné výslužné a pěkné důchody. Sám znám jednoho estébáka, jenž musel odejít z této služby ve svých třiceti letech věku, ale dodnes pobírá každý měsíc od státu docela slušnou sumičku, byť se dávno velmi dobře a už i poctivě živí v soukromém podnikání.
ZP •• Navzdory všem nervákům, jež ti ani trochu nezávidím, jsi definitivně zbavený tíhy té odporné epizody. Přestože jsi především novinář, tvou specializací je teatrologie: studoval jsi to vedle novinařiny již částečně na Univerzitě Karlově, ale hlavně později i na DAMU. Z tvého životopisu i praktického je nad slunce patrné, že ses divadla zdaleka nevzdal. Ani já ne, nedávno jsem napsal pro jihočeského Jaroslava Kubeše monodrama Případ klaunova omšelého kabátu a pro Český komediální klub 54 jsem režírovat Beckettovu hru Čekání na Godota, ale přesto se mnohem citelněji věnuji psaní beletrie. I u tebe zaznamenávám určitý profesionální odklon od divadla, ovšem nesrovnatelně citelnější, neboť jako starosta významného města se musíš zabývat nesčíslnou řadou mnoha oborů lidského konání. Divadlo Na kovárně se nalézá na nádvoří poděbradského zámku. Když jsem jako novinář dělal v roce 1990 rozhovor s poslancem Federálního shromáždění Rudolfem Hrušínským, tak mi vysvětloval, že na politiku se mimo jiné dal i proto, že mu poskytuje nesmírné množství studijního materiálu pro hereckou práci, nemluvě o tom, že politika je přece sama o sobě divadlo. Pravda, naši současní vrcholní herci jsou spíš z kategorie okresního ochotnického přeboru, ale co jsme si zvolili, to máme. Pak si také vzpomínám, když se výborný filmový režisér Jiří Svoboda ku překvapení všech stal na čas předsedou komunistické strany, tak koloval vtip, že prý do toho šel, neboť těžko by kde jinde měl možnost řídit milionový kompars. Jinými slovy v mé současné starostenské funkci nemám příliš času na divadlo ani jako divák, natož pak aktivní tvůrce, ale i tak se snažím chvilky na divadlo vyšetřit a hlavně myslím, že kus divadla v té mé současné práci je. Koneckonců, kdybys měl zájem, nabízím možnost, že bych tě v Poděbradech oddal… ZP •• Přiznám se, že jsem rád, jak ses zasloužil o obnovení FEMADu. Měli bychom znovu čtenářům připomenout, že jde o divadelní přehlídku dnes již významné tradice, která kdysi vznikla jako určitý pendant oficiálnímu Jiráskovu Hronovu: původně se také nazývala »Salon odmítnutých«. Mne tam kdysi před léty pozval Pavel Bošek, významná autorská osobnost, v jehož přítomnosti jsem zažil báječné lektorské chvíle s netradičním viděním divadelnosti. FEMAD (Festival Mladého Amatérského Divadla) je jedno z mých zamilovaných okének do světa divadla. Vzpomínám si, jak jako student prvního ročníku žurnalistiky jsem sbíral odvahu, abych na nějakém večerním semináři na FEMADu vystoupil s naučenými glosami od Franka Tetauera a Pavel Bošek mě pozorně vyslechl, poznal, že jde o cizí myšlenku, zazářila mu očka a začal mě zpovídat, že ho spíš zajímá, co si myslím já. Byl jsem rudý jako rak, ale zřejmě jsem prošel zkouškou bojem, že jsem si postupně pak začal dodávat odvahu, sdělovat a formulovat své názory. Letos je festival v termínu od 8. do 11. září a věřím, že to opět bude velmi příjemný zážitek. Však je to také už 40. ročník. ZP •• V dnešní době již existuje na Divadelní fakultě AMU katedra tzv. „Alternativního divadla“ s vynikajícími pedagogy, na Hudební fakultě AMU zase katedra „Nonverbálního divadla“, nemluvě o velké řadě nových škol s nejrůznějším divadelním zaměřením, tedy nejenom klasickým dramaticky činoherním. Nebude proto od věci dozvědět se od tebe, jak se současný a obnovený FEMAD liší od onoho v minulosti a jak se tu daří návštěvníkům i účastníkům.
Častou otázkou tohoto rozprávění je současná situace v naší zemi. Ne nadarmo se ovšem nazývají tyto internetové noviny tak, jak to lze číst již v záhlaví, neboť v okruhu autorů převládají osoby s pozitivním viděním skutečnosti. V čem naopak ty vidíš největší problémy naší české společnosti a jaká východiska tě napadají? Jaké máš pro svá tvrzení zkušenosti? Víš, tahle otázka mě napadla po přečtení tvých konfesních slov z dopisu, jejž jsi mi poslal:
Myslím, že se člověk celý život učí a jako může být mladý vůl, není vyloučeno, že vůl může být i starý. Já jsem byl vždycky nesmírně pozitivní, optimistický, ale život mě dostal do situací, že ani nashromážděná zásoba optimismu mi často nestačila. Nepropadl jsem naštěstí démonu alkoholu ani jiným podobným nástrahám ale, abych se přidržel názvu Pozitivních novin, už tak dvacet let mě provází pozitivní skepse. A abych byl upřímný je v tom postoji víc skepse než pozitiv, ale naštěstí stále mě to tlačí pracovat, přemýšlet, inspirovat. Jen s radostí jsem opatrný a tu opravdovou radost, pokud se vůbec dostaví, si schovávám někam dovnitř. ZP •• Láďo, děkuji za rozprávění i za nabídku, že mě oddáš na poděbradské radnici, ale obávám se, že by s tím manželka nesouhlasila. Raději s velkou chutí přijímám pozvání na FEMAD v září a ujišťuji tě, že už se na taková setkávání velice těším. A jak už bývá v ROZPRAVÁCH dobrým zvykem, uvádím v příloze i ukázku z tvé dramatické tvorby. • • • • • • ![]() Nejstarší divadelní opona v Poděbradech je střední část divadelní opony z původního Jiříkova divadla z roku 1886. Dílo je o deset let starší než socha krále Jiřího z Poděbrad. Oponu namaloval malíř a restaurátor Gustav Kubeš. Jeho dcera Hana si za odměnu v Poděbradech několikrát s místními ochotníky zahrála divadlo. Na tom by nebylo nic tak mimořádného, kdyby se už dva roky na to nestala členkou Národního divadla a do divadelní historie vstoupila jako legendární první milovnice pod jménem Hana Kvapilová. Zachovalá část opony znázorňuje pohled na poděbradský zámek. Zničená část opony obsahovala ještě postavy Jiřího z Poděbrad a Kunhuty ze Šternberka. Ladislav Langr KRÁLOBRANÍ Dialog staré služebné Háty a starého zbrojnoše Sršatce z předposledního obrazu historické hry Králobraní. Hra se odehrává v rozmezí tří měsíců mezi smrtí krále Jiřího z Poděbrad a volbou Wladislava Jagelonského a napsal jsem ji před deseti lety. Nyní je uváděna v novém nastudování Lumíra Olšovského. OBRAZ 19 Do rozházené komnaty přichází stará služebná Háta, Háta Budu se muset už po někom povohlídnout. Nejdřív zmizela Marie, teď i ta Anežka. Jó, mladý holky. Všechny jsou moc do větru a furt čekaj na toho svýho vysněnýho prince na bílým koni. Třeba ňákýho i maj, jenže jak ho holka vomrzí, tak ji vyhodí jak starý boty. Chlapi, to je jedna pěkná pakáž. Ještě že ten můj starej to měl vod pánaboha vyměřený tak krátce. Ale stejně se mi vobčas po pořádným chlapovi trochu stejská. (Přichází starý zbrojnoš Sršatec, plášť s kapucí má přes rameno, plácne Hátu přes zadek) Sršatec Tak tobě se stejská po chlapovi, no to je lehká pomoc. Háta Že sem si radši jazyk nepřekousla. Říkám po chlapovi a ne po takovým plesnivým dědkovi. Sršatec Možná by ses eště divila. Jakej já sem divoch… Víš, totiž já jsem byl v mládí ten …no… adamita. Běhal jsem nahej po lese. Chacha…No, vono ani tak nešlo vo tu víru, jako spíš vo to, že tam bylo takovejch ženskejch... Jen si vybrat. A všechny jak je pánbůh stvořil. Jo, to byly časy…No co se díváš? Na takový víře není vůbec nic špatnýho, jen by se to mělo trochu vomezit věkem. Kdo se má dívat na starou nahou bábu. Háta Vono u dědků stejně tak. Co si myslíš, že je na vás ke koukání. Ale jen si povídej. To je tak jediný, na co se zmůžeš. Sršatec No no, vod mladej ženskejch jsem teď přišel ke starýmu vínu. Vono to má taky něco do sebe. A stojí to skoro stejně. Eh, jakej já byl zbrojnoš krále Jiřího. Ve čtyřicátým vosmým jsme dobyli Prahu. Všechny putyky ten večer nalejvaly zadarmo. Ale jen ten večer… No, pak jsme na Počtejně pověsili toho loupeživýho rytíře Koldu. A když už visel na šibenici, tak se slavnej rytíř podepsal strachy rovnou katovi na hlavu. Chacha… Taky jsem byl dvakrát ve Vídni. To když císař Fridrich prosil Jiříka vo pomoc... Vojákoval jsem i u Vilémova. Ale tam to nebyla žádná sláva. Tam se nám ten prevít Matyáš pěkně vyzul. Jiřík ho už držel v kleštích, a místo aby utáhnul smyčku, tak ptáčka pustil z klece ven. Tolik mejch kamarádů tam tenkrát pozabíjeli a pak se páni dohodli, jakoby se nic nestalo. Háta To víš, panstvo. S pánem si ruku nikdá neměř. Když ji máš dlouhou, tak ti ji useknou a když krátkou, tak ti ji zas natáhnou železem. Chudák bude vždycky bitej. Sršatec Ale stejně to byly slavný doby s králem Jiřím. No uvidíme, co bude teď. V Kutný Hoře nám zvolili Wladislava, prej královna se vo to hodně zasadila. Háta A těch pánů co se vo trůn ucházelo. A jak se nám tady všem pěkně vemlouvali. Sršatec To je jako s vínem. Když je vinobraní, tak nikdy nevíš, jaký se z toho urodí víno. Plody vypadaj hezky, ale sou kyselý. A tohle naše králobraní vlastně dopadlo stejně. Všichni slibovali, ale co se z toho urodí, Bůh suď. (Navléká si kabátec se zlatým dvojitým W a chce odejít.) Háta Počkej, ukaž, co to máš? Vždyť ještě nedávno jsi tam měl G, jako Georgius, teda jako Jiří a všem si pyšně tvrdil, že máš našeho krále v srdci, vodkud ti ho nikdo nevyrve. Sršatec No jo, jenže to bylo v době, kdy sem myslel, že králem bude jeho syn pan Jindřich. To víš, v tomhle věku už vo starýho zbrojnoše páni velkej interes nemaj. No, nevyšlo to. Tak jsem to G vodpáral. Ale podívej se, že to W, teda Wladislav, je taky docela hezký. Háta Taky ho máš v srdci, vodkud ti ho nikdo nevyrve? Sršatec Hele, Háto, já bych ti řek, kde ho mám. Ale sem jednou voják a ten musí poslouchat. Jo dyby byl králem Matyáš, to bych s tím jeho M tak hrrr nebyl. Pěkně bych si počkal. Nejdřív bych všechno pořádně pozoroval a až tak třeba za měsíc bych to našil…No co mám dělat, když umím jen ohánět se mečem a sekyrou… Foto © osobní archiv a zdroj Internet | |
Dosud uveřejněné | ![]() |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 06. 2011.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
![]() |
Ladislav Gerendáš |
![]() |
Blanka Kubešová |
![]() |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
![]() |
Milan Lasica |
![]() |
Karel Šíp |
![]() |
Jan Vodňanský |
![]() |
PhDr. Jiří Grygar |
![]() |
Milan Markovič |