RNDr. Irnik Ovčarov – Zdeněk Pošíval: Kterak uměním odhánět stíny na duši
Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP
|
| |
|
| |
 RNDr. IRNIK OVČAROVgeolog a malíř Napsat svůj životopis? Nevím, co psát, ale nakonec jsem se odhodlal, přitom jsem v rozpacích. Mám sice zásobu příhod, ale s odstupem se zdají obehrané a nezajímavé. Narodil jsem se dávno, už to ani nepamatuji. Vzpomínám na bulharskou babičku, jak jí málem přejelo auto, když se vracela z trhu a byla rozčílená. Můj otec sloužil v Bulharské armádě, (ta ovšem nebyla spojencem Německa, jako ostatní satelity). Byl štíhlý, plešatý a opálený. Uniforma, zejména její spodní část, na kterou jsem dohlédl, připomínala pumpky. Vždycky bylo mezi ženskými cítit napětí, když se objevil. Jako chlap jsem si na to často vzpomněl, když jsem se nečekaně objevil doma a ženské náhle přestaly drbat. Chápal jsem to jako nespravedlivost. Vždyť jsem měl být vítán a hýčkán, jak jsem si to pamatoval z dětství. Tenkrát bylo pořád horko, na ulicích byl šum, ale jiný než tady, bylo tam jiné ovoce, jiné vůně a jídla, jiné pachy. Když se s nimi později náhodně setkám a ochutnám je, na okamžik mě ovane ta v mlze se ztrácející atmosféra. | |
|
ZP •• Zadrž! Jak vidím, raport o svém curiculum vitae jsi začal svérázně a zeširoka. Taková rozmáchnutá forma se vlastně nemusí nutně vylučovat s tématem, přesto tvou expozici, hodnou klasického epika, trošičku zredukuji. Je ovšem výsostně potřebné vědět, že z mnohých tvých životních setkávání vyzařuje silná nevole, jež se do tebe nepříjemně zahryzává při každém kontaktu s nespravedlností a hlavně s každou smrtí člověka, jehož jsi někdy znával osobně. Tvé pojetí vzdoruje navyklostem ROZPRAV, kde po krátkém životopisu následuje dišputace, nicméně nevidím důvod, proč v tvém případě neučinit výjimku a rozprávění rámcovat monologicky. Přerušil jsem tě u vyprávění o tvém bulharském dětství. V Ústí nad Labem jsem pak odmítal naučit se česky.V Bulharsku nastala doba strachu. Byl konec války, táta seděl v base a ženské furt brečely, bály se Rusáků. Něco se dělo. Nikdo na mne neměl čas, jak jsem byl zvyklý, a tak jsem taky brečel. Potom nastala dlouhá, předlouhá cesta vlakem. Moc si na ni nevzpomínám. Jednou jsem se probudil v noci, máma nespala a já viděl ze šikma na okno. Bylo plné letících jisker, takže to vypadalo jako svítící míhající se čáry. Jak jsem tak vyjeveně civěl, máma najednou pravila, že jsme v Chomutově. Podivné slovo. Dodnes ho mám spojené se slabou vůní uhelného kouře, tak typickou pro parní vlaky. ZP •• Proč, propána? Připadalo mi to zbytečné a nepraktické. Například slovo anděl. V bulharském angel je slyšet stříbrné zvonění a kadidlo typické pro anděly, ale anděl? To je jako když plácne hadr. Žádná svatost v tom není. Nakonec jsem si dal říct. Ještě si pamatuji vyděšený obličej paní učitelky Babické – to jsem studoval na mateřské škole v Ústí -- když se kolem velkých prosklených oken (vedly na náměstí Míru) tlačily davy rozčilených lidí. Byl únor 1948.Chodil jsem do zelené školy – jako prvňák. Měl jsem tam i kamarády. Například Ludvíka Povu, syna zubaře, bydleli na Stříbrňákách. Měli jsme ještě s Radimem Rybou něco jako bratrstvo, vystřihovali jsme si odznáčky ze zlatého papíru a lepili je na šaty lepidlem na papír. Bylo to něco jako dvě šavle. Tehdy jsme bydleli v domku na adrese: Ústí nad Labem, Velká Hradební 68. Dnes jsou tam paneláky. Domek měl dvorek a řadu tajemství. Na dvorku nás fascinovala dvoukolová kára s jakousi zapuštěnou bednou. Do ní jsme lezli a hráli si, jakože jsme v tanku. Aby to bylo opravdovější, dali jsme si tam různé železné krámy. V baráčku byl pokoj, jehož dveře byly zašroubovány železným do - L - ohnutým železem. Představovali jsme si, že jsou tam Němci, že vylezou a zabijou nás. Jindy, že tam je schovaný poklad. Nakonec jsme se přestali zajímat, protože tam jednou podivně šramotilo… Asi strašidlo, usoudili jsme. Byl to táta, něco nejspíš hledal, měl tam sklad a chodil jinudy. Nechtěl, abychom mu tam dělali pořádek. Dodnes, když se řekne, že se něco vzadu děje, (tak jsme tomu pokoji říkali), zamrazí mě.V Praze jsem se to neměl lehké. Začaly šarvátky s kluky. Byl jsem pro ně Bulhar. Bydleli jsme na nábřeží u Mánesa a domovní důvěrnicí byla Ukrajinka, jejíž rodiče byli zarputilí komouši a zřejmě u STB. V domě sídlila Libanonská ambasáda a komunistická strana potřebovala mít kontrolu: obsadila byt nad ambasádou (spojenou soukromým schodištěm) těmito spolehlivými soudruhy. Často oslavovali, napřed staří, později se připojili mladí. Byl to rambajs, kvůli kterému jsme nemohli spát, ačkoli jsme bydleli v pátém patře. Končil zpravidla zpěvem budovatelských a jinak pokrokových písní zpívaných sborově. Tak se stalo, že jednou otec dal naší ukrajinské domovní důvěrnici paní Kuklové na schodech po hubě. Do posudku pro přijetí na výběrovou školu (jedenáctiletku) jsem dostal od uličního výboru, kterému předsedala, mimo jiné větu: „Je autorem hesla Smrt komunismu!“. Nakonec to dobře dopadlo, gympl jsem ovšem musel studovat večerně, ve Štěpánské: byl postrachem i denních študáků. Potom jsem dělal při zaměstnání geologickou průmyslovku v Příbrami. Poslední rok jsem tam studoval společně s prvním ročníkem na fakultě. Tam jsem taky chodil mimořádně. Bylo to sice o rok delší, ale nestěžoval jsem si. Nakonec Kuklovou v roce 1985 vzal čert, takže jsem se konečně stal normálním občanem. Po promoci jsem propadl hluboké depresi. Pracoval jsem u Vodních zdrojů Praha jako hydrogeolog a viděl jsem, jak vedle sebe sedí v práci mladí vysokoškoláci, se kterými jsem si rozuměl, s ženatými vysokoškoláky, kteří byli taky normální, ale pořád se vymlouvali na různé blbosti, jako například, že nemůžou do hospody kvůli dětem. Pak tam seděl střední věk, tomu a těm jsem už nerozuměl, mysleli na auto, na dovolenou, na kariéru, takže na voloviny. Nakonec tam seděli předpenzijní nestoři geologie: kapitola sama pro sebe. Ti nemysleli vůbec na nic, byli samolibí, pyšní, (kdo ví na co), a nic jim nedocházelo. Takhle jsem to pozoroval a neviděl žádnou výjimku, žádnou jinou možnost nebo aspoň alternativu. Viděl jsem, že budu postupně procházet stádii, která jsem měl před očima. Zapsal jsem se na biologii a postgraduál Teorie programování na VUT v Brně. Postgraduál jsem absolvoval, biologie 1. ročník (dva semestry). Ještě mám schovaný index. Tak to byla a je ta zajímavější část života. Ať dělám, co dělám, svůj stín nepřekročím. Od té doby se protloukám, s jednou ženou, většinu doby v jednom bytě a stárnu. Často vzpomínám na to panoptikum mých starších kolegů a uvědomuji si, že taky myslím na voloviny a že jsem neunikl. Jsem jako oni a to, co mě čeká, si zasluhuji. ZP •• Uniká mi, jak a kdy ses rozhodl pro výtvarnou tvorbu a především malování. Začátek mého malování souvisí s mou mámou. Když mi bylo asi devět let, naši se rozvedli. Do třiceti let, tj. do své svatby, jsem žil s mámou. Brácha byl dávno ženatý a byl pryč. Tak se stalo, že jsem byl na mámu fixovaný. Po svatbě jsem náš prostorný byt rozdělil. Uvědomoval jsem si svoji fixaci, a proto jsem ve všem stál za Vilmou. Vilma ovšem mámu nesnášela (jak už to bývá), takže jsem musel stát při ní i v případech, kdy bylo zřejmé, že se děje křivda. Když pak máma v roce 1983 umřela, všechno na mne spadlo. Všechna ta bezpráví, která jsem viděl a toleroval, neštěstí mámy, darmo mlčet. Omlouval jsem to tím, že v zájmu dětí a vztahu s Vilmou je to nutné. Nebylo. Zloba je zlobou a pro její toleranci není omluvy. Zavřel jsem se s jejími věcmi a na mou duši jsem nevytáhl paty dobré tři týdny. Prodělal jsem si tehdy malý soukromý očistec. V pozůstalosti měla plno skicáků z dětství, také památníčky a básničky. Ležel jsem ve špitále a zkoušel jsem, jako kdysi máma, něco tužkou malovat. Župany na věšáku, hrneček s čajem, obličeje pacientů a sestřiček, taky šváru Julka. K mému překvapení ho sestry poznaly. Takže po propuštění jsem nakoupil barvy, štětce a plátno a zkusil Julka namalovat podle té skici. Julek byl zrovna čerstvě ženatý, jeho ženou se stala Hanka, sestra Vilmy. Dnes je Hance 71 let, Julek je řadu let mrtvý, ale obraz, mou prvotinu, má Hanka na nočním stolku a nenechá si na něj sáhnout. Když ho vidím, polévá mě stud. Pro někoho však něco znamená skrze lásku a úctu, kterou k sobě chovali, a já jsem rád, že jsem pozitivně přispěl k něčímu životu. Pak jsem maloval v Rusku, doma a různě. Ještě je jedna věc, která mě přesahuje a kterou, díky své omezenosti, jsem nechápal. Je to můj mladší synek, můj náňák, moje nanynka. S mým mladším synkem zanikla i naděje, s ním zanikla moje budoucnost a už není žádný důvod k existenci, když nedošlo k omlazení mysli, k novým nadějím a perspektivám. Zůstal opotřebovaný šrot. ZP •• V posledních odstavcích působíš jako nenapravitelný mizantrop, proto musím vstoupit vsuvkou, neboť jsem tě poznal jinak než bručouna a tudíž vím, že jsi mocen dívat se na mnohé situace s humorným nadhledem, čímž není míněn sarkasmus. První synek Martin se nám narodil v období, kdy jsme (kvůli mé ženě Vilmě) často jezdili do Liberce za jejími rodiči. Máma Slánská, (tak se i Vilma jmenovala za svobodna), byla jednoduchá a hodná ženská, ovšem v hlubokém područí pana Slánského. Očekávalo se, že s ním já budu vycházet po dobrém. A to bylo velice těžké, při každé návštěvě jsem se dusil. Nakonec jsem se dostal do apatické odevzdanosti osudu, takže narození Martina na mne neudělalo velký dojem. Od malička byl nemocný, hodně času trávil právě v Liberci a já jsem se necítil za něj moc odpovědný. Míša se narodil předčasně. Ležel v inkubátoru, ne nepodoben staženému králíku a lapal po dechu. Uvědomil jsem si, že bojuje o život. Najednou jsem pocítil lítost a vztek. Tak tohodle kluka jim už nedám. Moje laické a naivní pokusy pomoci komentovala Vilma se škodolibostí. Vilma hodně sloužila, takže jsem plno víkendů trávil společně s Míšou. Rozuměli jsme si, na rozdíl od Martina, moc dobře ve hrách i ve všem. V roce 1982 jsem mu koupil počítač - sinclair- a tím se pro oba kluky, více však pro Míšu, odstartoval nový věk. Víš už, že jsem absolvoval dvouletý postgraduál na fakultě strojní v Brně: šlo o teorii programování. Takže jsem věděl, jaká budoucnost počítače čeká, tudíž i chtěl, aby kluci byli dobře připraveni a k tomu, co vystudují, měli obrovsky silný instrument - počítač. Bylo mi jedno, co budou studovat. Chtěl jsem, aby si vybrali sami. Trval jsem ovšem na tom, že studovat musí. Míša nakonec nedostudoval nic. Dělal jen počítače. Bylo to stejné, jako bys chtěl mít básníka a seznámil ho též se psacím strojem, a nakonec dostal opraváře psacích strojů. Jak jsem se dozvěděl po jeho smrti, měl komplex z toho, že nestudoval a snažil se mi dokázat, že je dobrý i bez toho. ZP •• Nemám v úmyslu otevírat přetrvávající a bolestivé rány, nicméně čtenář by měl vědět, jak vlastně došlo nejenom k samotnému neštěstí, jež ovlivnilo tvůj život, ale jak probíhaly i události, jež nehodu obklopovaly a vedle samotného skonu syna násobily a vršily pocity marnosti. Míša si v časném jaru roku 2009 koupil motorku. Za pár týdnů mu byla slabá, tak ji prodal a koupil si Yamahu X1. Obsah 1 l, zrychlení z 0 - 100 za 4 sekundy. Nám o tom nic neřek. (Já sám mám z mládí po bouračce na motocyklu dosud kus železa v noze). Věděl, že bychom se neradovali. Moc se na tom jezdit nenaučil a havaroval. Na Prosecké silnici, směrem dolů, hned za mimoúrovňovým křížením. Vyjel ze silnice, projel mezi značkou a betonovou zdí. Značka mu utrhla levou ruku v rameni, motorka byla rozptýlena tak na stech místech silnice. Záchranka přijela za 10 minut, uzavřela ránu a dolila ho krví. Na traumatologii ho nechali tak dvacet minut čekat, a když si ho konečně někdo všiml, měl Míša už hodně slabý tlak krve. Prý ho dolili, zapomněli o tom cokoli zaznamenat, zavolali chirurga a ten ránu otevřel. Nenašel krvácející tepnu, omylem zasvorkoval bezvýznamnou žílu. Míša umřel při zásahu. Chirurg traumatolog prostě nenašel velkou tepnu a spletl si ji s žílou. Vilma to hnala k soudu. Obhajoba argumentovala, že na záchrance šly špatně hodinky, že přijeli později, než napsali. A že nevadí, že nezaznamenali flašky s krví: údajně mu nalili víc než 12 litrů krve - to by se ovšem do něho nevešlo a nestačili by to ani aplikovat jediným vpichem, druhou ruku neměl, etc, etc… Darmo mlčet. Chtěl bych být věřící, abych se mohl modlit, aby Pánbůh popohnal trochu své mlýny... ZP •• Vyprávěls mi ovšem, že zanedlouho zemřel vedoucí lékař a že tím vše skončilo. Přiznal ses, že ty osobně bys věc nežaloval, neboť to je o penězích, jež vám stejně Míšu nemohou vrátit. Tehdy se otevřela Pandořina schránka výčitek. Do jaké míry jsem přispěl k jeho konci? Třeba výchovou, svými názory? Těžko s tím žít. Když jsem se smířil s tím, že už nežije, viděl jsem svoji budoucnost jako smutné stárnutí, postupné stařecké hloupnutí, až k vysvobození. Žít přitom s vědomím, že mnou končí řada lidí, na jejímž konci stojím. Že jsem nedokázal ani zajistit kontinuitu rodu. ZP •• Předchozí odstavce jsou zároveň i otřesným svědectvím o potupném šlendriánu, jenž vládne v našem českém údolíčku ve zdravotnictví a jako neblahé dědictví let minulých opanoval i další oblasti současnosti. Tíživé vědomí stínů našeho kolotání v realitě lze kompenzovat jediným možným řešením: hledání těch lepších stránek života a to zcela programově, neboť tu jsou, existují. Došlo mi, že mrtvý člověk působí jen tím, co po něm zůstane. Chtěl jsem všechno, co cítím, napěchovat do obrázku Míšovy tváře. Věřím, že obrázek bude natolik dobrý, že neskončí, jako má ostatní díla, zřejmě v popelnici. Potom jsem se pokusil o nadaci s Míšovým jménem, zaměřenou na podporu lidí, ke kterým jsem si vždy přál, aby patřil též Míša. Tím bych, podle mé, asi ne zcela přímočaré logiky, trochu kompenzoval svou vinu na jeho konci. ZP •• Cesta z pocitu neštěstí a beznaděje? Chtěl jsem zaznamenat jeho tvář jako živého člověka. Víš, když maluješ portrét, třeba podle obrázku a neznáš toho člověka dlouho a dobře, tak v nelepším případě z toho bude trochu strnulá podobizna - nebude to živé. Prostě to bude placatý neživý obraz. Také jsem věděl, že když člověk přestane být a zbudou vzpomínky, nakonec se skutečná vzpomínka vytratí a nahradí ji placatý obraz fotografie, nebo jiného záznamu, který nám má mrtvého připomínat. Tomu jsem chtěl zabránit tím, že Míšu namaluji, dokud si ho sám dobře pamatuju. O to se pokouším od roku 2009. Namaloval jsem jeden obrázek Míši, Vilmy a Martina z posledních vánoc s Míšou v roce 2008. Jeho fotografii jsem ti poslal. Od té doby jsem Míšu maloval nesčetněkrát. Mnohé pokusy jsem nafotil. Jak šel čas a neustálá snaha vyvolat živou vzpomínku nakonec způsobila, že jsem zapomínal skutečnou podobu Míši a to tím víc, čím víc jsem se snažil. Maloval jsem ho čím dál mladšího. Poslední pokusy připomínají tak patnáctiletého kluka. Varianta obrazu se dostává do symboliky: je tam podobizna Vilmy jako jakéhosi ducha snažícího se ochránit Míšu s rukama vztaženýma nad jeho hlavu. Asi je to strašné. Zjistil jsem přitom, že namalovat dobře ruce nedokážu. Na »malířáku« jsem si nafotil ruce několika holek a teď se je učím malovat. ZP •• Přestože nepadlo téměř ani jedinou pořádnou větou, co vlastně bylo předmětem tvé činnosti geologické jako hlavní pracovní orientace, (což se ledaskomu může jevit jako schválnost a absence podstatného motivu), naplnil jsi hojně naší rozpravu svými životními pocity. Jsou formulovány téměř výhradně osobními vztahy. Osobními vztahy jsi rovněž tematizoval své pokusy je zobrazit, prostě uchovat je v jakési strnulé vteřině času tvého vidění. Ať reálného či snového. V umění jsi do jisté míry selfmademanem, ale navštěvuješ výtvarné kurzy, zúčastňuješ se různých tvůrčích dílem, (jezdíš kvůli tomu kamsi do severních Čech), fotografuješ, pořídil sis ateliér, připravuješ výstavy a věnuješ se výrazně nejenom umění, ale velice intenzivně pomáháš i charitě jako potřebnému smyslu života mezi lidmi. Jde-li zároveň o jisté poselství pro tento magazin, jenž má v názvu termín »pozitivní«, pak bych rád přispěl k rozšíření poznání, že pojem »pozitivní« často svádí k představě čehosi radostného a definovatelného z prvního pohledu, což zdaleka nemusí platit tak přímočaře. Pod slupkou určité strohosti, bručounství, či zdánlivé nepřístupnosti se víc než často skrývá něžnost lidské duše a vlastnost nenápadné, zato aktivní empatie. Foto a reprodukce vlastních obrazů © Irnik Ovčarov | |
| Dosud uveřejněné | |
Foto a reprodukce vlastních obrazů © Irnik Ovčarov
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 10. 2011.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Josef Fousek |
 |
Milan Markovič |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Vladimír Just |
 |
Jiří Suchý |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Jan Krůta |