Ivo Pešák - Zdeněk Pošíval: Klarineťák s plnovousem a štětcem

Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP

 
KLARINEŤÁK S PLNOVOUSEM A ŠTĚTCEM  

    Úvodní kapitola    

Rozpravy ZP, vedené na těchto stránkách Pozitivních novin, jsou věnovány osobnostem, jež jsou čímsi výjimečné a ve svých profesích mimořádně úspěšné. Bývají veřejnosti utajeny: je tomu tak zejména proto, že se jim vyhýbají média i televizní kamery, neboť jejich obor i život bez skandálů, nepovažují mnozí publicisté za hodné pozornosti.
O mém dnešním hostu se to říci nedá: skandály sice nenatropil, ale jeho tvář zdaleka neznámá není. Málokdo však ví něco o tom, že povědomí o člověku plyne velmi často ze stylizace, do níž byl kdysi nějak zařazen.
Podobně vzniká také osobní pověst, mnohdy neoprávněná, která se obtížně z člověka setřásá, neboť je mu často a s oblibou přisuzována jako jeho nedílná a neodmyslitelná součást.
Za totality byl takový způsob charakterizace zneužíván v kádrových posudcích, jimž se nedalo ubránit, natož vzdorovat. Pověst se prostě přisaje jako klíště a setrvává s úporností vpravdě nemilosrdnou. V uměleckém světě může ovšem fungovat jako jistá autostylizace, což prakticky znamená, že člověk je úmyslně sám o sobě výrazovým nástrojem.
V současné době běží dokonce v médiích znovu klip z roku 1978, v němž vystupuje i jako tanečník v písni Jožin z bažin, ale nyní s textem nadabovaném do ruštiny, jenž má prý navíc mnohamilionový náklad na nosičích.
Mého hosta koncipoval bavič Ivan Mládek do obrazu Banjo bandu jako nechápavého prosťáčka; já měl ovšem to štěstí, že jsem ho poznal osobně a tudíž vím, že je to s ním ve skutečnosti úplně jinak.


IVO PEŠÁK
hudebník

Narodil jsem se 7. 9. 1944 v Jaroměři. Tam jsem také chodil do základní školy. Žádný vynikající žák jsem nebyl, stala se tam jenom jedna pro mě důležitá věc, měl jsem ve škole svojí první lásku, ale nedošlo bohužel k naplnění, ono to ani nešlo, protože jsme chodili do páté třídy.
Jedenáctiletou střední školu jsem studoval v Praze, rodiče se přestěhovali z Jaroměře, protože chtěli, abychom oba dva se starším bratrem studovali. Já jsem tam dost zlobil, protože jsem začal hrát na klarinet a chtěl jsem rovnou studovat na Státní konzervatoři v Praze, aniž bych si dodělal maturitu. Rodiče naštěstí nepovolili a tak jsem nakonec na jedenáctiletce odmaturoval.
Na konzervatoři mě učil pan profesor Dlouhý, člen České filharmonie a vynikající člověk, na kterého do smrti nezapomenu.
Po škole jsem tři roky hrál vážnou hudbu (ve Středočeském symfonickém orchestru se sídlem v Poděbradech) a měl jsem dost času na to, abych zjistil, že můj obličej a postava se s vážnou hudbou neztotožňují. Naštěstí mi v té době nabídl místo Ivan Mládek, u něhož působím s přestávkami dodnes.


ZP •• Z hlediska popularity bývají na prvním místě herci a zpěváci, pak asi politici a hráči některých sportů, jakými jsou fotbalisté, tenisté, hokejisté a piloti Formule 1. Málokdy však instrumentální umělci. Přesto do širokého povědomí veřejnosti vstoupili díky výjimečné hře na svůj nástroj například Felix Slováček, Josef Vobruba nebo Karel Krautgartner, abych příliš neodbočoval od tvého vlastního nástroje. Tebe zná veřejnost především prostřednictvím jisté ambaláže a teprve pak díky tvému klarinetu. Mýlím se?

Asi máš pravdu, protože když jsem s Ivanem začínal hrát, tak jsem vlastně ty jeho písničky neznal a Ivan odmítal zkoušet. Takže se nedalo dělat nic jiného než stát na pódiu jako trouba a doufat, že to projde. Kupodivu to nejen prošlo, ale lidé se tomu začali smát.

ZP •• V úvodu jsem přiznal, že Ivan Mládek využil do svých pořadů Banjo bandu a posléze i v Branickém divadle nejen tvých schopností hudebních, ale zároveň i tvé fyziognomie jako pozoruhodného typu. I já, podobně jako tisíce diváků, jsem uvěřil komickému buranství Pešákovy vousaté figury, ovšem pouze do té chvíle, než jsme se poznali a já pochopil, že vlastně podléhám iluzi z precizní stylizace. Prostě řečeno: skočil jsem na to.
***  Připomínám, že pojem »stylizace« vyjadřuje vzdálení zobrazovaného jevu od jeho reálné podstaty. Někdy je takové vzdálení veliké, jindy menší. ***
Řekl bych, že ve tvém případě šlo o vzdálení docela značné. Spolupracuješ s Ivanem Mládkem: jak nazíráš na jeho způsob humoru?

Přístup Ivana Mládka k humoru je trošku odlišnější než můj. Ivan rád hovoří, je rád středem pozornosti, kdežto já se spíš držím v pozadí a myslím si své. Mládek je v každém případě ve svém projevu lidovější, takže u lidí má daleko širší záběr. A co je u Ivana nejdůležitější, že se na celý svůj život dívá právě z pohledu humoru.

ZP •• Dovol, abych se na chvíli zastavil u typu, jejž ti určila úloha v pořadech Banjo bandu, přičemž nemyslím na muziku. Rád bych využil příležitosti a zeptal se tě, jak se cítíš v roli, kterou vizuálně představuješ a které – jak předpokládám – řada lidí uvěřila. Takových případů, kdy si divák ztotožní dramatickou osobu s jejím interpretem, je spousta. Klasickým příkladem je slovenský herec Ladislav Chudík, (jednoho času byl dokonce i ministrem kultury), který proslul v Dietlově seriálu Nemocnice na kraji města jako primář Sova a působil natolik věrohodně, že lidé i po létech vyžadovali, aby uskutečnil právě on operační zákrok na jejich těle. Ztotožňování role s interpretem je ovšem hojně využíváno (spíš zneužíváno) v médiích: při popisu určitého díla a jeho dramatických postav nejsou uváděny názvy či označení hraných figur, ale bývají pojmenovány trestuhodně přímo po hercích.
Poznávají tě lidé v dopravních prostředcích nebo v obchodech? Co ti říkají?

V dopravních prostředcích i na ulici mě lidé většinou poznávají; já si hlavně pamatuju jednu otázku, kterou mě zaskočila parta mladých lidí, když se mě zeptali: »Seš ve skutečnosti tak blbej, jak vypadáš, anebo ne?«  Na tuhle otázku se nedalo a nedá odpovědět, v každém případě bych vypadal jako blbec.

ZP •• Oprsklost některých lidí nezná mezí. Pro příště navrhuji doporučit mladému tazateli v tramvaji, aby pohlédl do zrcadla, kde si sám ověří, že evidentní blbost se nedá podle zjevu bezpečně rozpoznat. Nezapomeň ovšem, že kdyby tě zmínění mladíci neznali z televize, ani by si tě nevšimli.
Jak ses smiřoval s tím, když tě diváci v běžném životě považovali za jakéhosi exota? Vadilo ti to nebo ses smířil s takovým údělem?

Vůbec mi to nevadilo, musel jsem si neustále opakovat, že člověk, který se živí humorem, musí být pořád nad věcí.

ZP •• Jak se k té stylizaci jako k postavení stavěla rodina?

Různě. Někdy to bylo dobré, jindy horší, samozřejmě v tom hrály roli peníze, a nakonec jsem se stejně rozvedl. Pak jsem se ještě dvakrát oženil a to dvakrát se stejnou ženou, takže už by to mělo vydržet.

ZP •• Já jsem tě ovšem pozval do ROZPRAV kvůli tvému hudebnímu umění a hlavně proto, abych čtenářům přiblížil tvou skutečnou tvář, dosud poněkud »utajovanou«. Ve chvíli, kdy jsi koncem osmdesátých let formoval svůj vlastní pořad s jiným orchestrem a požádals´ mě o režijní spolupráci, zvolil jsi jiné tematické i žánrové zaměření, než bylo obecenstvo u tebe zvyklé z Banjo bandu. Zkoušky tehdy probíhaly v Hradci Králové a byla to velmi příjemná práce.
Připomeň, jak jsi tehdy dával dohromady kapelu a kdo vlastně sepsal tvé vstupy, jimiž jsi pořad provázel.

V osmdesátých letech jsem opravdu dělal vlastní pořad s jinou kapelou. Byla to doba, kdy jsem měl částečný zákaz činnosti a musel jsem se z toho nějak dostat. V České Lípě jsem objevil bratry Peluňkovi, kteří neuvěřitelně dobře zpívali sbory. Chtěl jsem toho využít, dokonce to došlo tak daleko, že jsme dělali předkapelu Daliboru Jandovi. Jednotlivé vstupy mezi písničkami jsem si napsal sám po zjištění, že kdybych požádal někoho jiného, tak by se to ke mně vůbec nehodilo.

ZP •• Ten pořad byl příjemný nejen hudebně, ale představoval tě v textech i projevu ze zcela jiného pohledu. Jak dlouho se vůbec provozoval? Mně to totiž naprosto vypadlo ze zorného úhlu pozornosti, neboť nastal rok 1989 a zvraty, které následovaly, zasáhly vedle společenského uspořádání snad každého i v relacích osobních.

Samozřejmě nás rok 1989 hodně zasáhl, nejpopulárnější byli v té době písničkáři, ostatní kapely tím pádem ustupovaly do pozadí, ani moje skupina tím pádem neměla dlouhého trvání.

ZP •• Od té chvíle uplynulo 20 let, zvolna vzniká nová realita, náš čas se ovšem nikterak zvolnit nedá. Nedávno mi někdo »prásknul«, že maluješ a dokonce vystavuješ, což mi trestuhodně uniklo.

To ti ten někdo prásknul správně, opravdu maluju, když můžu, a snažím se i vystavovat, k čemuž mě občas pomůžou i přátelé, například František Ringo Čech, Ivan Mládek, (který vystavuje svojí obrácenou perspektivu).

ZP •• O Mládkovi je to už notoricky známo, jednou jsem se zúčastnil jeho vernisáže. Ivanovi zase pomáhal malíř Jarda Mysliveček.

Občas mi nabídnou výstavu i samotní galeristi, kteří znají moje věci, například ze Zlínských klapek. Na ukázku přikládám pár fotografií jako reprodukce, abys měl představu, co dělám.

ZP •• Podělím se o ně se čtenáři Pozitivních novin. Dominantou tvé umělecké činnosti je ovšem hra na klarinet. Máš rád i jiné nástroje?
K jakému typu hudby máš nejblíže: k tomu, kterým se živíš, anebo v sobě chováš tajné sny, touhy, představy?

Dominantou mé umělecké činnosti je hra na klarinet, ale čím dál tím víc se věnuji hře na tenorsaxofon. Je to dané tím, že mám skupinu Rockec, což je moje velká láska, hrajeme »padesátá léta« a tudíž hudbu mého mládí.

ZP •• Budeš-li mít volný výběr k nahrávkám, po které hudbě (eventuálně skladbě) bys sáhl a s největší chutí se zaposlouchal?

Já jsem i v tomhle trochu zvláštní, protože nemám oblíbené jednotlivé skupiny nebo žánry, prostě se mi líbí hudba jako taková.

ZP •• Vyzařuješ pohodu, dobrou náladu a trvalý klid. Z čeho čerpáš takovou vyrovnanost? Anebo zdání klame a umíš se i rozlítit?

Zdání samozřejmě klame, nejsem zas tak vyrovnaný jak vypadám a opravdu se občas umím pořádně rozčílit. Jenom mně chvíli trvá, než to v sobě nahromadím. 

ZP •• Zajímá mě tvůj názor na proměnu muzikantské prezentace, jež nastala po roce 1989 a leckoho ve tvé branži křísla, jinému výrazně pomohla.

Myslím si, že vývoj situace po roce 1989 je v pořádku. Samozřejmě že někomu pomohla, jinému ublížila, ale věřím, že situace je už stabilnější, posluchači se hodně obracejí ke starším nahrávkám, tedy k původní melodice. 

ZP •• Čím se vlastně v současné době zabýváš profesně a čím osobně?

V současné době se vlastně zabývám zcela vším profesně; to je hraní u Mládka, Rockec a ještě k tomu patří Dýza boys, kde jsme se vrhli s Upírem Krejčím na disko muziku. A samozřejmě se zabývám i výstavami svých obrazů. 

ZP •• Co říkáš současné situaci v zemi?

Země se mi docela líbí, ale lidi v ní už tak ne.

ZP •• Řekl bych, že záleží na tom, odkud se na lidi koukáš.
Z jedné strany (třeba zleva) uvidíš lidskou množinu ohraničenou zemskou či státní hranicí. Podle Karla Čapka se jí říká »národ, jenž je tvořen lidem, z něhož se za jistých okolností stává dav a v horších případech dokonce lůza«. Stačí si představit, jak se i z těch slušných osob v kalamitě kolony aut vyklube často nelítostná masa, co dokáže ztropit za příšernosti na fotbalových stadionech, nebo na loukách, okolních lesích a vsích při ohlušující techno party. Ta množina ovšem po sobě zanechala během své historie také obdivuhodnou kulturu, jež tvoří naši domovinu.
Díváš-li se z druhé strany (třeba zprava) spatříš v té množině tváře jednotlivců, jež ji vlastně vytvářejí: mezi nimi rozpoznáš své rodiče, kamarády, své děti, dobrého učitele hry na tvůj instrument, první lásku, milovanou ženu a osobnosti, jichž si nesmírně považuješ. Jsou jedinečnými tvůrci hodnot věcných i duchovních, před nimiž smekáme. Já sám vidím před sebou mnoho tváří, jimž se obdivuji a mohu s nimi mluvit stejným mateřským jazykem. V neposlední řadě ctím i ty, jež prezentuji ve svých ROZPRAVÁCH. A není jich málo.
Nu a samozřejmě že v oné množině uvidíš i lotry a gaunery, kteří mají svá křestní jména, příjmení, často i platnou adresu.

Mám na mysli hlavně, jak ze všeho dění trčí korupční aféry, tunelování a tak dále.

ZP •• Našly by se i mnohem horší jevy v naší české kotlině: máme tu kupříkladu největší ateismus v Evropě, největší rozvodovost, hrozivou kriminalitu samotné policie, rekordní počet narkomanů mezi mládeží, velmi špatné řidiče a bůhvíco ještě. Bohumil Doležal, přední politický komentátor, nedávno dokonce prohlásil, že česká společnost je už silně prohnilá; což ovšem neznamená, že bychom se s tím měli smiřovat, stydět se za svou zemi a podlehnout blbé náladě.

Věřím, že tomu nepodlehnu. Zajímají mě spíš pozitivní stránky veškerého dění. 

ZP •• V tom jsme na tom podobně, Ivo. Díky za dnešní rozprávění!

                          

                                                            Foto a obrazy © Ivo Pešák
Příště:   ZPÍVAJÍCÍ SCÉNOGRAF

S Petrem Kolínským nejen o tom, jak se oblékají herci a co je zapotřebí k tomu znát, ale i o jeho někdejší armádní specializaci jako vojína pěvce.

Dosud uveřejněné 




najdete zde  

                     

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 08. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.