Ivan Doležal - Zdeněk Pošíval: Westerny, thrillery, Porta a my
Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP
|
| |
|
| |
| Mgr. Ivan Doležal | |
 ZP •• Nevím, vzpomeneš-li si ještě na naše seznámení, neboť je tomu dost dlouho. Nevím, jestli se tomu dá říkat seznámení a spíš si ho asi nebudeš pamatovat ty, protože jsi tehdy byl už poměrně renomovaný režisér, kdežto já byl pouze jedním z party nadšenců, která se motala okolo příprav festiválku, nebo lépe řečeno přehlídky Folkový letokruh v Českém Krumlově. Ta proběhla v tvé režii na onom pověstném »točáku« a následně byla potom pro jistotu zakázána. Takže poprvé jsme se viděli v Malostranské besedě v Praze v první polovině sedmdesátých let a v následujících letech potom ještě několikrát setkali, jak v Malostranské besedě, tak v místech konání národního finále Porty. ZP •• Blíž a skutečně osobně jsme se poznali až po premiéře westernové komedie Tajemství Větrného kaňonu, když mi doporučil Drahoš Čadek, abych hru přepsal do prózy a nabídl ji RODOKAPSU, že ti o takové možnosti brnkne, protože časopis obnovuješ. Nejdřív jsem se zdráhal, název RODOKAPS býval svým způsobem synonymem literární pokleslosti, byť jsem si jako kluk vypůjčoval předválečná čísla od spolužákova tatínka a hltal je. Po únoru 1948 samozřejmě přestal časopis vycházet, a pokud býval zmíněn, psal se pejorativně s malým písmenem »rodokaps«. Jediným tehdy povoleným westernem byl Limonádový Joe, což byla ovšem perzifláž na žánr. Češi, jak známo, jen velmi neradi korigují své návyky i poznatky, ale nakonec se mi podařilo obvinit sám sebe z licoměrnosti a vydal se, kam mě tematické srdce opravdu táhlo. Autorství činoherní komedie Tajemství Větrného kaňonu stálo na obvyklé mystifikaci: předstírali jsme totiž, že pochází z pera R. H. Douglase, (jenž se »údajně« dostavil na premiéru v podobě mého kanadského švagra), což byl pochopitelně pseudonym, jejž jsem si posléze ponechal i pro westernovou prózu. To se stalo v roce 1993, když jsi přišel do redakce Rodokapsu v budově Melantrich na Václavském náměstí s rukopisem westernového románu Tajemství Větrného kaňonu. Potom jsme se začali potkávat stále častěji, protože jsi nejenom dobrý režisér, ale, jak se ukázalo, také dobrý spisovatel, takže tvoje spolupráce s Rodokapsem postupně nabírala na obrátkách a setkávali jsme se stále častěji. Ty ses zúčastňoval akcí pořádaných Rodokapsem například v Klubu Ci5 na Smíchově a já začal docházet na setkání tvé stolní společnosti stejnou strunou naladěných nadšenců v hospůdce Ontario na Starém Městě. A jednu další recesistickou akci, kterou bylo odhalování pamětní desky Buffalo Billovi na průčelí zájezdního hostince v jihočeské Volyni, jsme dokonce uspořádali společně v těsné spolupráci. To byla tehdy opravdu velká a velice drzá mystifikace, na kterou nám tenkrát skočila hezká řádka lidí, dokonce i někteří ostřílení kolegové z novinářské branže. ZP •• Vzhled i obsah Rodokapsů po roce 1990 však vypadal zcela jinak: byl to vskutku dobrý časopis s jasnou orientací na trampské, countryové a westernové hnutí u nás, s hodnotnými příspěvky ze všech možných oborů, jimž vždy vévodila nějaká dobrodružná novela. Tyto novely (někdy opravdu v rozsahu románů) vycházely i v podobě paperbackových knížeček v edici Delfín. Znovuobnovený Rodokaps získal novou podobu z toho důvodu, že od počátku nevznikal jako replika toho původního, prvorepublikového. Někdy v polovině ledna 1990 mi telefonoval Kapitán Kid, že za ním přišli dva mladí nadšenci, kteří za totality vydávali takový trampský samizdat, aby jim poradil a pomohl tento občasník začít vydávat oficiálně, protože by to už mohlo vyjít. Ale v té době to ještě nebylo tak jednoduché, existovala stále ještě pouze oficiální vydavatelství a papír byl bilancovaný, na příděl. Ale Kid věděl, že jsem řadu let pracoval v tiskárně a stále udržuji kontakty s lidmi, kteří by mohli pomoci. Ten telefonát nakonec trval několik hodin, v průběhu kterých jsme vymysleli podle našeho názoru čtenářsky atraktivní podobu toho časopisu a začali jsme pro něj vymýšlet také název. Návrhů padla celá řada a byl mezi nimi i Rodokaps. Ten se nám nakonec zamlouval nejvíc, protože byl v obecném povědomí trampské komunity a stála za ním i určitá tradice. Tak jsem se hned druhý den zašel na Ministerstvo kultury do registru periodik poptat, jestli tento název není už zapsaný, a když jsem zjistil, že ne, tak jsem jej zaregistroval. A potom jsem šel na podnikové ředitelství Novinářských závodů Mír zjistit, jestli by šlo na vydávání nového časopisu nějakým způsobem získat papír. A měl jsem štěstí, protože v té době zanikl Technický týdeník, takže část jeho bilance papíru se mi díky známostem podařilo získat. První vydavatelem Rodokapsu bylo družstvo Art servis, které bylo v krátké době po tom transformováno do podoby nově vzniklé společnosti s ručením omezeným v Nakladatelství Ivo Železný. V první fázi svého vycházení měl Rodokaps měsíční periodicitu, ale první číslo vyšlo až v červnu 1990, protože jeho příprava trvala téměř půl roku. Příspěvků do jednotlivých naplánovaných rubrik jsme získali velice rychle poměrně hodně, ale problém byl s titulním románem. Původní úmysl byl, aby to byl některý z nejznámějších románů z původního Rodokapsu, ale když jsme je sehnali, zjistili jsme, že styl, kterým byly napsány, je v současnosti jen velmi těžko akceptovatelný, takže by je bylo třeba celé stylisticky upravit a částečně i přepsat. Tolik času jsme ale neměli, takže v prvním čísle nakonec vyšla westernová novela z pera Kapitána Kida, kterou měl v šuplíku. Ale v souvislosti s tím jsme získali první zkušenost, že vydávat reedice původních románů nebude vůbec jednoduché, spíše to bude nemožné, ať už z důvodu stylistiky nebo naivnosti syžetu. Proto jsme se rozhodli prostřednictvím časopisu i osobních kontaktů oslovit potencionální autory, ať už ty, kteří psali do původních Rodokapsů a byli ještě naživu, nebo současné nové, aby pro nás napsali romány a novely s danou dobrodružnou tematikou. Tento krok se osvědčil, takže i když jsme nakonec v reedici publikovali také několik upravených původních románů ze starého Rodokapsu, většina otištěných titulních románů byla nová. A v dalších letech, kdy Rodokaps přešel napřed na čtrnáctidenní a nakonec na týdenní periodicitu, začali jsme otiskovat také překlady westernových románů amerických a německých autorů, které jsme získávali většinou od hamburského nakladatelství Kelter Verlag. ZP •• Narazil jsi někdy na to, že se o textech Rodokapsu hovořilo jako o literárním škváru? Pochopitelně jsem se v průběhu let setkal s některými snoby, kteří v průběhu různých diskuzí papouškovali ze školy (samozřejmě té bolševické) získaný názor, že Rodokaps je literární brak. Většinou se ale ukázalo, že žádný román, který vyšel ve znovuobnoveném Rodokapsu, nečetli; iritoval je už jenom název časopisu. Ale s ohledem na způsob výběru románů a jejich autorů, o kterém jsem se zmínil v předchozí odpovědi, byly zejména původní české romány otištěné v Rodokapsu hodnoceny v naprosté většině případů velice kladně. A zmíním se o jednom svém velice zajímavém zážitku souvisejícím s Rodokapsem. Na jednom z ročníků Mezinárodního knižního veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem jsem se setkal s Pavlem Tigridem, který tehdy působil jako ministr kultury České republiky. Když jsem mu byl představený, vyměnili jsme si navštívenky; v průběhu následného rozhovoru padla zmínka o tom, že jsem znovuobnovil vycházení Rodokapsu a jsem jeho šéfredaktorem. Starému pánovi zasvítily oči a řekl: „Jejda, Rodokaps, to byla četba mého mládí, ani jsem n ezaregistroval, že opět vychází, ale jsem opravdu rád, že k tomu došlo.“ Tak jsem mu věnoval jedno z čísel, která jsme měli vystavena na stánku našeho nakladatelství, a po návratu do Prahy jsem mu na ministerstvo poslal balík s celým jedním ročníkem časopisu. Vůbec jsem od něj nečekal nějakou zpětnou reakci, ale zhruba tak za tři až čtyři měsíce zazvonil telefon a tajemnice redakce mi ho předala se slovy: „Volá ministerstvo kultury, prý s tebou chce mluvit pan ministr. Cos to zase provedl?“ V telefonu se skutečně ozval Pavel Tigrid s tím, že mi moc děkuje za zaslané časopisy, že se omlouvá za svoji pozdní reakci, protože si je musel napřed všechny přečíst, a že mi chce opravdu srdečně poblahopřát k jejich úrovni, protože jsme laťku nasadili skutečně vysoko. Už si přesně nevybavuji svoji odpověď, kterou jsem do telefonu vykoktal, ale od té doby už mě zmínky o braku nezajímaly ani v nejmenším, protože Pavla Tigrida si dodnes vysoce považuji nejen jako žurnalistu, ale především jako člověka s velice vytříbenými názory. ZP •• Když se dozvěděl primář MUDr. Miroslav Plzák, CSc, známý psychiatr, autor mnoha knih a několika divadelních her, že píši westerny, napsal mi doslova děkovný dopis s nadšenou výzvou, abych v tom vytrval. Velice mě to potěšilo, přičemž on zdaleka nebyl jediným čtenářem z okruhu tak zvaných celebrit. Právě jsem si vyslechl v poledních zprávách ČT, že americký herec a představitel drsných detektivů a westernových střelců Clint Eastwood míří do Paříže, aby tam z rukou prezidenta Sarkozyho převzal nejvyšší státní vyznamenání jako důstojník Řádu čestné legie. Zmiňuji to proto, že vztah k hodnotám dobrodružných žánrů (thrillerů) není vskutku jednoznačný, jak se nám v českém prostředí často stává. V čem vidíš pozitivní poselství látek, které jsi v Rodokapsu uváděl? Co se týká titulních románů, měl Rodokaps nabízet atraktivní a kvalitní oddechovou četbu, nekladli jsme si za cíl čtenáře nějakým způsobem vychovávat nebo usměrňovat. Toho si užívali v období totality až až…Vzhledem k tomu, že tento časopis byl určen především pro poměrně specificky orientovanou skupinu populace, to znamená trampy, milovníky westernu a podobné dobrodružné tematiky, většina titulních románů, které v Rodokapsu vyšly, byly westerny nebo kovbojky, ale nechyběly mezi nimi ani dobrodružné sci-fi nebo fantasy romány, nebo klasické detektivky. Vždyť co je to vlastně westernový román? Když se nad tím zamyslíš, tak se v podstatě jedná o příběh s detektivní zápletkou zasazený do kulis období dobývání amerického západu, občanské války, nebo i následujících období americké historie, ve kterých westernová romantika ještě doznívala. Ale proč ti to vlastně vysvětluji, vždyť jsi takové romány pro Rodokaps psal. A nemohu souhlasit s některými názory, se kterými jsem se setkal, že se jedná o novodobé pohádky, ve kterých dobro vždycky musí zvítězit nad zlem. Ne ve všech románech, které v Rodokapsu vyšly, tomu totiž tak bylo. Samozřejmě jsme při redigování těchto románů maximálně usilovali o to, aby reálie v nich uváděné byly pravdivé, ať z hlediska místopisu, historické posloupnosti, způsobu života a dalších faktorů. V této souvislosti například také vznikl nápad publikovat ve formě románu kuchařku, tedy recepty na jídla, která byla v onom historickém období ve Spojených státech nejčastěji připravována. Ve westernových románech se totiž obvykle jen jezdilo na koni, střílelo a bojovalo s padouchy, ale o tom, co ti lidé vlastně jedli, v nich byly pouze velmi kusé nebo žádné zmínky. Realizace tohoto nápadu ses ujal ty a výsledkem byl román Kuchařem na Divokém západě, který kromě příběhu, jehož hrdinou je kuchař, je vlastně také velice originální kuchařskou knihou, kterou potom využívala řada lidí. ZP •• Dovoluji si poznamenat, že už nikdy z mých dalších vydaných titulů a knih nedosáhl žádný tak vysokého nákladu a nebyl tak bleskurychle rozebraný. Nevím, mám-li mít z toho radost, nebo mi to vzhledem k mým ostatním knihám s českými historickými tematikami, nemá být vlastně trochu líto. Prostřednictvím některých titulních románů, které v Rodokapsu vyšly, se nám podařilo zvýšit povědomí jeho čtenářů o některých milnících historie Spojených států. Vždyť kolik lidí u nás ví trochu podrobněji, jakým způsobem a proč Spojené státy získaly Aljašku? A tato událost byla nenásilným, ale zajímavým a čtivým způsobem popsána a vysvětlena v románu Sewardova lednice, který v Rodokapsu také vyšel. A tak bych mohl pokračovat, ale to už by bylo příliš dlouhé povídání. ZP •• Tys ovšem šéfoval v nakladatelství více časopisům s různým zaměřením. To není tak úplně pravda. Skutečnost je taková, že když jsme začali vydávat Rodokaps, který byl určen především pro muže, nutně se musel dostavit nápad začít vydávat nějaký druh romantické četby také pro ženy. Proto bylo obnoveno vydávání Večerů pod lampou, ovšem ty měly svoji šéfredaktorku, protože v ženské romantické literatuře jsem se opravdu nevyznal. U čtenářek se to setkalo s velkým ohlasem, ale existovaly i takové, které Večery pod lampou sice náruživě četly, ale pouze v soukromí, protože se za to styděly a na veřejnosti by se o tom ani za nic nezmínily. A tak se jednou v redakci objevila elegantní dáma, zjevně ve věku dost přes šedesát, a chtěla vědět, jestli by si nemohla koupit jedno číslo Večerů, které už bylo na stáncích už rozebráno. Ale po otázce hned řekla: „Víte, já to chci pro maminku, ne pro sebe!“ Dalšími periodickými tituly, které začaly v nakladatelství vycházet, byly takzvané Knihovničky Rodokapsu a později i Večerů pod lampou. Ty vznikly tak, že jsem od autorů dostal kratší dobrodružné příběhy, které jsem z důvodu jejich malého rozsahu nemohl použít do Rodokapsu jako titulní román, ale zaujaly mě natolik, že mi připadalo jako škoda je nevydat. Zrodil se tak nápad začít jako občasník vydávat sešitky v polovičním formátu Rodokapsu s drátěnou vazbou V1 a rozsahem pouze 64 stran v ediční řadě s názvem Knihovnička Rodokapsu. Ten jsme realizovali, jenže z občasné periodicity se velmi brzy stala periodicita měsíční a postupně čtrnáctidenní, týdenní a nakonec každodenní (vyjma sobot a nedělí) díky tomu, že knihovničky vycházely v několika řadách, takže po čase, v období největšího boomu, jsem řídil vycházení nejenom týdeníku Rodokaps, ale také pěti řad jeho knihovniček, také s týdenní periodicitou. Samozřejmě vycházely také Knihovničky Večerů pod lampou a několik dalších periodik, například humoristický časopis Podvobraz, ale ty byly řízeny samostatně mými kolegyněmi a kolegy z nakladatelství. ZP •• Napsal jsem sice 26 westernových novel, (zdráhám se říci »románů«), ale ani jednu kovbojku. Ne že bych měl něco proti této žánrové klasice, mně lákala spíš témata americké a kanadské divočiny, k níž jsem si trošičku v Severní Americe přivoněl. Zároveň v nich byly i příběhy s kriminalistickými zápletkami z údobí občanské války, neboť odjakživa mám slabost pro detektivky. V těch svých jsem měl stálé hrdiny, a když vycházel jeden z příběhů k výročí, stáli modelem pro postavy příběhů moji kamarádi z již zmíněné »stolní společnosti«, která se scházela v hospůdce Ontario a měla svůj stálý stůl, jak jsi už připomněl. A také mi pomáhali vymýšlet nové a další zločiny. Obálky i ilustrace patřily nerozlučně k dobrodružným příběhům; prováděli je zkušení výtvarníci, nezřídka i ozdobení tituly akademických malířů, jako například Milan Fibiger, jenž byl autorem dlouhé řady poutavých titulních obálek. Westerny pravidelně také ilustrovali: Petr Utěšil, Alois Křesala a Jan Štěpánek… V tom výčtu výtvarníků spolupracujících s redakcí Rodokapsu jsi zapomněl zmínit vynikajícího a nejvýznamnějšího z nich, a to Honzu Sováka, který žije v Kanadě. ZP •• I nezapomněl! Vzpomínali jsme ho v listopadových Rozpravách s Bowerym; uveřejnili jsme tam i jeho návrh obálky a samozřejmě i Sovákův návrh plakátu na mou divadelní komedii O čest nepřítele, již jsem později převedl do prózy a plakát se stal i podkladem pro titulní stránku. Sovák se mi ozval hned ve druhém nebo třetím roce vycházení Rodokapsu prostřednictvím své známé v Praze. Ta mi zatelefonovala, že pan Sovák by měl zájem s Rodokapsem spolupracovat jako výtvarník, a kdybychom o to měli zájem také, tak že mi přinese ukázky jeho tvorby. I když jsem tehdy neměl vůbec tušení, o koho jde, zájem jsem pochopitelně měl, protože tým spolupracovníků Rodokapsu, jak autorů, tak i výtvarníků, vznikal postupně, takže jsem musel vyzkoušet každého, kdo měl zájem. Ale když mi ty ukázky potom donesla, tak mi trochu spadla čelist. Jednalo se o katalogy Honzových výstav ve všech možných amerických městech, ale také v Japonsku a v západní Evropě. Z těch jsem se také dozvěděl, že spolupracoval s režisérem Spielbergem na filmu Jurský park, že pro japonská muzea vytváří rekonstrukce pravěkých zvířat, a že je celosvětově považován za pokračovatele Zdeňka Buriana, zkrátka výtvarník se světovým renomé. Dostal jsem jeho kanadskou adresu, tak jsem mu ihned napsal, že o spolupráci máme velký zájem, ale že se obávám, že mu nebudeme schopni zaplatit honorář ve výši, na kterou je zvyklý. Odpověď přišla obratem, že mu o peníze nejde, ale že staré Rodokapsy v mládí také četl a že jeho snem vždycky bylo, že by pro ně mohl udělat nějakou tu obálku, stejně jako kdysi Zdeněk Burian. Tak jsem mu hned poslal kopii rukopisu jednoho titulního románu (jednalo se o strojopis, počítače jsme tehdy ještě nepoužívali) a v rekordně krátké době mi ve velké obálce přišel poštou barevný návrh obálky a požadovaný počet černobílých ilustrací. Osobně jsme se s Honzou poprvé setkali až někdy v polovině devadesátých let, když měl v Národním muzeu v Praze profilovou výstavu svých obrazů. ZP •• Mně jsi ho představil na společném obědě v klubu Ci5. No a v následujících letech potom Honza ilustroval ještě několik čísel časopisu a jeden z jeho návrhů obálek, který mi daroval, mi zarámovaný visí doma na zdi dodnes. Originál, jehož si velmi cením. ZP •• Můžeš nyní po létech odtajnit některé autory, kteří se skrývali za pseudonymy, aby se tím jednak nenarušilo zdání severoamerické autenticity, jednak kvůli vlastní anonymitě kupříkladu v zaměstnání? Vím, že dlouholetým přispěvovatelem vynikajících příběhů byl jeden významný lékař a primář. Jmenoval se Štefl, psal už před válkou vynikající detektivky, ale kolegové mu tuto činnost vyčítali, považovali ji i jeho popularitu za nedůstojné k jeho lékařskému postavení. On se bránil tím, že u každého z těch nepřejícníků a možná závistivců odhalil jejich koníčky, ať už to bylo nimrodství, rybářství nebo sběratelství motýlů či brouků, a vysvětlil jim, že psaní je toutéž zálibou, v níž navíc neubližuje žádnému živému tvoru. V Rodokapsu jsme pod pseudonymy B. J. Boeters nebo J. M. Adam publikovali westernové romány jiného významného lékaře, předního českého dermatologa Prof. MUDr. Jaroslava Dandy, DrSc z Hradce Králové. Ten psal už do předválečných Rodokapsů a byl to mimo jiné také velmi dobrý trampský řezbář. Dalším lékařem, který do Rodokapsu psal pod pseudonymem J. J. Duffack, byl MUDr. Josef Dvořák. No a myslím, že prozrazení jejich pseudonymů mi nebudou mít za zlé ani další autoři, kteří do Rodokapsu svými díly přispívali. Tak například pseudonym R. D. Rech používal Robert Ďurech. Pod jménem G. P. Walker psal své sci-fi romány Jiří Procházka; pseudonym M. H. Bowery měl a má Milan Hofmann, který použil iniciály svého občanského jména a svoji trampskou přezdívku. Skand Rayla byl Mgr. Vladimír Krásný; Will McKhiboney Leopold Sekera, mimochodem také autor předválečných Rodokapsů. T. A. Hatchet byl Aleš Tesař. A pseudonymy používaly i ženy, třeba Fleur Clint byla Renata Krausová nebo Wisdom Church byla Hana Lehovcová. ZP •• Dodávám ještě, že pod již několikrát zmíněnou trampskou přezdívkou Kapitán Kid se skrývá významný ústecký spisovatel, textař, vydavatel a performer Jaroslav Velinský. Tyto údaje by možná mohly být užitečné pro případné budoucí literární historiky, protože ještě teď si moc dobře pamatuji, co mi dalo práce odhalit, kdo se ve skutečnosti skrýval za pseudonymy použitými v původních Rodokapsech, a to se mi ani nepodařilo je rozkrýt všechny. ZP •• A jak se praví v klasice epiky, jednoho nečekaného dne zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Westernový boom skončil. V čem vidíš příčinu, jež i tebe postihla natolik, žes vyměnil své redaktorské působiště? Víš, ono se říká, že »čeho je moc, toho je příliš«. Podle mého názoru jedním z hlavních důvodů poklesu zájmu o westernové romány bylo mimo jiné přesycení trhu. Počátkem devadesátých let byl zájem o tuto četbu mimořádný, protože v předchozích více než čtyřiceti letech u nás prakticky nevycházela. Ale potom se objevil Rodokaps a jeho knihovničky, které, jak už jsem se zmínil, postupem času vycházely každý den, a souběžně také některá další periodika s tímto zaměřením, která vydávala třeba brněnská MOBA a někteří další nakladatelé. Čtenáři se v té překotné nabídce postupně přestávali orientovat, takže začal klesat prodej těchto tiskovin a tím také jejich náklady. Navíc času pro čtení měli lidé stále méně, mnohem více času trávili v práci, rozšiřovala se nabídka televizních programů a nastupovaly počítače, internet, atd. To všechno na tento segment trhu souběžně působilo a navíc také postupně stárla generace, pro kterou byla westernová četba velice atraktivní, a mladá generace, která už mohla bez problémů cestovat po celém světě, už o tento žánr zájem neměla, ztratil pro ni svoji atraktivitu. ZP •• Čtenářská orientace se obrátila k westernovým žánrům zády, přestože neochabla třeba v »limonádách«, nad jejichž tematickým stereotypem často vrtím hlavou. Třeba neuvěřitelné množství sladkobolných novel paní Rosamunde Pilcher se promítá i do nekonečného seriálu německých romantických filmů. Přesto se ale domnívám, že udržet Rodokaps při životě plných deset let, vycházel totiž od roku 1990 až do roku 2000, byl velice slušný výkon. A pro mne samotného to byla velice zajímavá a příjemná životní perioda. ZP •• Působil jsi v hnutí country a folkové hudby, jež měla pod názvem PORTA své významné festivaly, jejichž organizování jsem se aktivně zúčastnil. Jsi dokonce spoluautorem vzpomínkové knihy a jisté antologie, z níž budeš na stránkách Pozitivních novin uvádět ukázky a úryvky. Jak vlastně Porta vznikla? Jak až dodnes existující hudební festival Porta v roce 1967 původně vznikl, to je poměrně velice podrobně popsáno v antologii Porta znamená brána, kterou zmiňuješ. Na to, abych to teď popisoval, nemáme dostatek prostoru, ale založení Porty bylo výsledkem určitého uvolnění, ke kterému došlo v druhé polovině šedesátých let minulého století. Toto uvolnění sice bylo zaříznuto ruskou okupací v roce 1968, ale Portu se přes všechny problémy s tím spojené díky obratnosti jejích organizátorů podařilo udržet přes celé následující období, což zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech nebylo vůbec jednoduché, a po skončení totality dokonce až do současnosti. A v letech 1988 a 1989 byly koncerty jejího národního finále v Plzni už určitými formami společenského protestu účinkujících i návštěvníků tak trochu předznamenávajícími následující události. Ale i to je v knize Porta znamená brána poměrně podrobně podchyceno a popsáno, protože mapuje historii Porty až do roku 2000 včetně. ZP •• Měl jsem režii tzv. galakoncertů Porty. V Třebíči byl koncert v divadle rozdělen do tří večerů, jež jako ústřední téma byly určené žánrově: folk, country a trampská píseň. Co a jak určuje tuhle žánrovou determinaci? Porta byla původně založena jako soutěž pro country kapely, ale protože kapel s tímto zaměřením v roce 1967 u nás ještě příliš mnoho nebylo, přidali organizátoři k jejímu názvu ještě dovětek »a trampských sborů«. Tím vzniklo její základní žánrové dělení. Později, když se na ní začaly hlásit i skupiny typu Spirituál kvintetu, které nebylo možné zařadit ani mezi country, ani mezi trampské, byl přidán ještě další žánr, tedy folk. Jednalo se o určité vymezení vůči střednímu proudu oficiální pop music. V průběhu historie festivalu se potom objevovaly snahy o ještě další přesnější žánrové vymezení, třeba na tradiční a moderní trampskou písničku, a animozita mezi trampskými tradicionalisty a modernisty byla dost velká. V současné době ale už je, alespoň si to myslím, toto žánrové dělení na Portě tak trochu překonané. Ve své době plnilo svůj určitý účel, ale je otázkou, nakolik bylo i tehdy přesné. Rozdělování na country a folk vyplývá z amerického rozlišování žánrů, i když Američané například do country hudby řadí třeba i Elvise Presleyho. Ale u nás tehdy, v začátcích Porty, byl jako country brán zejména bluegrass, který si ovšem naše kapely přizpůsobovaly k obrazu svému, takže to, co hrály, bychom dnes mohli označit jako »trampgrass«. ZP •• A co je to vlastně trampská písnička? Já osobně za nejvýstižnější definici považuji tu, která praví, že trampská písnička je každá, kterou si zpívají trampové. Ale u táboráků se zpívaly a zpívají také písničky Osvobozeného divadla nebo Semaforu. Takže ty jsou také trampské? Zkrátka škatulkování v muzice není vůbec jednoduché a jeho významy se posouvají v průběhu jejího historického vývoje. Dnes je třeba hudba W. A. Mozarta jednoznačně klasikou, ale v době, kdy ji Mozart skládal, to byla vlastně tehdejší pop music. To je zkrátka téma na mnohem delší odbornou diskuzi a kdo ví, jestli by se dobrala k nějakému rozumnému zakončení. ZP •• Sám jsi též muzikant: vím, že hraješ na kytaru, jak jsi nejednou předvedl na potlachu v Ontariu, ale uniklo mi, jestli jsi účinkoval i veřejně. Pokud ano, vzpomeň svou skupinu. No, nevím, jestli se mohu označovat za muzikanta, ale hraji na kytaru a zpívám. Byl jsem členem skupiny Formani, která získala portu v žánru country muziky v roce 1975 v Třebíči. Nikdy jsem ale nehrál profesionálně, vždycky jenom jako amatér, pro radost. V současnosti máme na osadě ve Březí u Říčan kapelu Countryband S.O.B.Ú., se kterou hrajeme v průběhu sezóny k poslechu i tanci v místní hospodě U rybníků, ale také v bližším i vzdálenějším okolí, zkrátka kam nás pozvou. A jsem také členem hudebního seskupení Kalendovské party. Kalenďáci před řadou let původně vznikli ve vodácké a trampské hospůdce U Kalendů na nábřeží u Palackého náměstí v Praze. Z té je ale dnes nóbl restaurace, takže se scházíme jednou za čtrnáct dnů vždy v pondělí v sálku hospody Na Hrádku v Břevnově. Na trampské sešlosti přece nemohou chybět trampské písničky: ty staré, předválečné, už dneska téměř nikdo nehraje, takže jsme se toho ujali. Koho považuješ na české folkové scéně za naprostou špičku? A koho na countryové? A jak je to s trampskou písní? Co je to naprostá špička? Jeden člověk nebo kapela? Každý interpret je přece trochu jiný, k tomu, co dělá, přistupuje trochu jiným, originálním způsobem, který se někomu líbí a jinému nelíbí, to záleží na individuálním vkusu. A pokud to tak nedělá, tak pouze někoho napodobuje a nemůže proto patřit do špičky. Takže bych se nikdy neodvážil tvrdit, že tenhle je nejlepší třeba ve folku a tenhle v country. Odpovím tedy tak, že mezi autory a interprety z „portovních“ hudebních žánrů, kterých si vážím a jejichž tvorba se mi líbí, patří třeba Robert Křesťan a Druhá tráva, Spirituál kvintet, Karel Plíhal, Jarek Nohavica, Nezmaři, Miki Ryvola, Honza Vyčítal, Pavlína Jíšová, Hop Trop, Wabi Daněk, ale ještě celá řada dalších. Zkrátka nemám pouze jednoho favorita. ZP •• Mluvíme-li o osobnostech tohoto žánru, nedá mi to, abych nevzpomenul věhlasného moderátora těchto koncertů a performancí, Miroslava Kovaříka. Jeho účinkování patří k tomuto uměleckému hnutí přímo neodmyslitelně. Sám bych neuměl spočítat, kolikrát jsme spolupracovali, ale zato vím, že Mirek byl zárukou hladkého průběhu scénického dění, dokázal nejen zachránit nepředvídané situace, jaké způsobí třeba kiks zvukařské techniky, nebo něčí zmeškaný nástup. Svým vlastním neopakovatelným projevem uměl zprostředkovat i další nečekané zážitky. Nikdy bych nevěřil, že recitací poezie »utáhne« narvané hlediště pražské Lucerny, ale on to opravdu dokázal: když memoroval verše svých oblíbených básníků Hraběte nebo Kainara, lidé v hledišti poslouchali, ani nedutali. Jsem rád, žes ho vzpomenul. ZP •• Mezi rozhlasovými stanicemi na svém přijímači mám mezi domovskými samozřejmě Country rádio. Neznamená to v přesném překladu »Venkovské rádio«? Myslíš, že to k uváděnému repertoáru rádia sedí? Jak jsi došel k tomu, že slovo anglické »country« znamená v přesném překladu do češtiny pouze »venkovské«? Když se podíváš do nějakého podrobnějšího anglicko – českého slovníku, tak u slova country najdeš celou řadu významů – země, stát, venkov, kraj, region, území, ale jistě také venkovský, lidový, selský. A pokud tedy termín Country Radio přeložíš jako »Lidové rádio«, tak si myslím, že tento překlad uváděnému repertoáru naprosto přesně odpovídá. Slovo »country« v jeho názvu naznačuje, že v repertoáru převládá muzika z tohoto hudebního žánru, ale mimo to tam můžeš slyšet třeba Karla Gotta, swingovou muziku, Jana Wericha, písničky Suchého a Šlitra, Marii Rottrovou a řadu dalších. Zkrátka takový pohodový repertoár přijatelný pro široký okruh lidí různého věku i profesí. S těmi překlady anglických slov do češtiny to někdy bývá složité, a není tomu tak jen v současnosti. Tak například se u nás traduje, že Angličané pijí »zázvorové pivo«. To vzniklo přesným překladem termínu »ginger ale« v jedné z detektivek už za první republiky. V Anglii jsou termínem »ale« (čti „ejl“) označována nejenom některá piva, též některé druhy limonád, což je případ právě »ginger ale«, tedy zázvorové limonády. Nebo jsem se v dabingu filmu Planeta opic setkal s tím, že v chladničce tam měli víno ze šťávy z grepů. To vzniklo přesným překladem termínu »grape wine«, ve kterém ovšem slovo »grape« znamená hrozen, nikoliv grapefruit. Takže vzhledem k tomu, že anglická slova mívají v mnoha případech celou řadu významů, nestačí vzít pouze ten první uvedený, nebo obecně zažitý, ale je třeba hledat takový, který je co nejvíce výstižný. Promiň, nechci poučovat, uvádím to pouze na vysvětlenou. ZP •• Proč se omlouváš? Jsem rád, žes to vysvětlil. V posledních letech pracuješ ve Světě tisku: proč se tudy ubíráš a co to vlastně obnáší? Svým nástupem do redakce odborného oborového časopisu Svět tisku jsem se vlastně takovým obloukem vrátil tam, kde jsem svoji pracovní kariéru před lety začínal. Jsem totiž vyučený sazeč, řadu let jsem pracoval v tiskárně, a od oboru polygrafie jsem se vlastně příliš nevzdálil ani v době, kdy jsem působil v nakladatelství. Je pravda, že tato oblast v uplynulém období, zejména po roce 1989, doznala obrovských změn. Obor sazeč už v té podobě, v jaké jsem se jej vyučil, v současnosti prakticky neexistuje, a také navazující segmenty polygrafického workflow, tedy tisk a dokončující zpracování tiskovin, prošly více či méně převratným vývojem, ale ta podstata zůstala stejná nebo velmi podobná. Takže, když jsem se do průmyslového segmentu tiskového průmyslu vrátil, musel jsem se opět poměrně dost učit, ale bylo to pro mne podstatně snadnější, než kdybych o tom vůbec nic nevěděl. A co obnáší psát do odborného oborového magazínu? Především velice pozorně sledovat vývoj v této oblasti, ve všech jejích součástech v tuzemsku i v zahraničí, objíždět oborové veletrhy, navštěvovat výrobce i tiskárny a všímat si všech novinek a inovací, a především umět rozeznat, co je podstatné a důležité, a potom s tím srozumitelnou formou seznámit čtenáře, kterými jsou především pracovníci působící v tomto oboru. A to není vůbec jednoduché, spíš bych mohl říci, že je to dost složité. Oni totiž existují lidé, kteří tomuto oboru rozumějí, stejně jako existují lidé, kteří umějí poměrně srozumitelným způsobem psát, ale takových, kteří umějí obojí dohromady, těch je velmi málo. ZP •• Předpokládám, že se v závěru nedopustím demagogie a nepodráždím odpůrce dobrodružné literatury, prohlásím-li v Pozitivních novinách, že málokterý žánr a jeho tematiky traktují tak výrazně pozitivní přístup k životu, jako právě zmíněná a často nedoceňovaná tvorba. Foto © Pavel Loužecký a osobní archivy | |
| Příště: NÁVRAT NA ČESNEKOVÉ POLE O Jiřím Stanislavovi, horníkovi, hasiči, herci, mimovi, záchranáři, potápěči, osobním strážci premiéra, pedagogovi, kulisákovi, saniťákovi a starostovi, zejména pak o jeho pestrém životě, o nezapomenutelných zážitcích při pobytech na Moravě, v Kanadě, ve Francii, v Anglii, v USA, v Praze a nyní doma v Horních Dubňanech na Moravě. | |
| Dosud uveřejněné | |
| OHLASY NA ČLÁNEK |
| Vážený pane Pošívale, |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 02. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jitka Molavcová |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Jiří Menzel |
 |
Jan Vodňanský |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Josef Fousek |
 |
Karel Šíp |