| ZP •• Studovala jsi Akademii výtvarných umění, ale netuším, cos preferovala: malbu nebo restaurátorství? Co pak v praxi převažovalo?
To nebylo otázkou mé vůle nebo chuti, ale důsledkem určité situace. Po roce 1968 jsem pochopitelně nevstoupila do KSČ a tím pádem neměla žádné výhody. Navíc můj manžel chtěl dělat jakýsi hochkumšt, a když pochopil, že to nejde, rezignoval a rozhodl se nedělat raději vůbec nic. Zalezl do postele a otevřel si flašku. A tak jsem vystudovala postgraduálně na AVU restaurátorství, abych nás uživila. Vedlo to k manželské krizi a skončilo rozvodem. Zprvu to prospělo spíš manželovi, který musel začít pracovat, jezdil na zájezdy s programem nějakých manekýnek a s jednou z nich pak navázal svůj nový vztah.
I mou další činnost i tvorbu ovlivňovaly nové vztahy. Začala jsem žít se synem významného filozofa, který se zapojil do činnosti Charty 77, a mně pak nastal v životě další obrat. Začala jsem malovat a reagovala na společenské změny. Aniž jsem však Chartu podepsala, měla jsem náhle za dveřmi či za zády gorily a žila pod jejich neustálou pozorností a vlastně dozorem. Vztah se mi rozpadl.
Za čas nastal nový, aniž jsem dlouho tušila, s kým to vlastně žiju. Hodně jsem malovala a dostala nečekaně úžasnou nabídku vystavovat dokonce až v západoněmeckém Karlsruhe. Znamenalo to samozřejmě složitý výjezd na Západ a tím pádem i potřebu získat patřičná povolení a pas. Když jsem si to všechno vyběhala a sehnala, zaklepali mi na dveře dva estébáci s pověřením mi všechna ta povolení a pas zabavit. Svého partnera jsem už nikdy neviděla, jen mi krátce zatelefonoval, rozloučil se a já konečně pochopila, s kým jsem vlastně žila. Snad mě ty zážitky dovedly do náruče tvorby tematiky jakéhosi mysticismu, ale to už by byla debata na několik večerů.
ZP •• A kdybys to měla jen stručně shrnout?
Celý můj dosavadní život, tak zvaná drsná škola, byl zprvu a dlouho životem ovládaným komunistickým režimem, byl to řetěz ztracených iluzí, neúspěchů a zklamaných vztahů. Na jedné straně mě však vybavil vůlí nedat se, poprat se o svůj život a dosáhnout svobody, jediné podmínky lidské seberealizace. Na druhé straně vedl k pochybnostem o svém talentu, k sebepodceňování a hlavně k naprosté absenci diplomacie v důležitých životních situacích.
ZP •• Přesto ses trvale stala přední českou umělkyní. Ovšem já tě znám z doby ještě nabité iluzemi a to z krásných časů, kdy jsme studovali. Jak vzpomínáš na školu? Na co nejvíc?
Na školu vzpomínám ráda. A na co nejvíc? Na dychtivost. Ta dychtivost po tvorbě byla u nás všech stejná, stejně jako láska a úcta k našim profesorům,
ZP •• Výtvarníci vypadají všelijak, málokdy však mají svůdnou postavu a vyzařují-li navíc výrazný sexappeal, jde o výjimky. Stvořitel tě obdařil parádní figurou. Za pěknou modelkou se na ulici každý chlap samozřejmě otáčí: v tvém případě se to dělo za akademickou malířkou. Stála jsi někdy kolegům modelem?
Jako akt jsem nestála modelem nikdy. Nebyla jsem s tou svou vyvinutostí žádaný módní typ, tehdy byly v módě ženy abnormálně hubené, idolem bývala tehdy manekýnka Twiggy. Často jsem však stála na portrét: snad to bylo proto, že můj obličej připomínal měsíční konkáv. Snad jsem v těch malířích vyvolávala představu agresivní exprese a patrně depresivní pocit, což bylo vhodné pro tak zvaný psychologický portrét… Co tím myslím? Realistický portrét byl prostě o ničem, psychologický portrét byl o něčem.
ZP •• Myslím, že od dob našich studií se hodně změnilo v myšlení, stylu i v poselství tvorby všech uměleckých oborů mnohem radikálněji, než tomu bývalo u předchozích generací. Učili jsme se ve chvílích preferovaného socialistického realismu, o němž jsme již na přelomu padesátých a šedesátých let pochopitelně věděli, že jde o velkou ptákovinu, byť se i naši kantoři navenek tvářili, že je to jakási ideová avantgarda.
Neměla jsem pocit, že by mi někdo vnucoval myšlenky a metodiky socialistického realismu. V době, kdy jsem studovala, vznikaly znovu tvůrčí a progresivní skupiny, (například Skupina 42). Znamenalo to konečně programový začátek obrany proti bezduchému realismu, (po česku proti rozbředlým impresivním manýrám), což byly školy, které hnojily další tvorbu malby. V šedesátých letech už došlo k toleranci a respektování individuality budoucích tvůrců. Zejména moji profesoři, Jiří Načeradský a Jan Smetana nás doslova povzbuzovali mít a prosazovat osobní názor a podporovali náš svobodný vývoj.
Říká se, že Antonín Pelc byl představitelem socialistických pohledů na skutečnost, ale také je třeba připomenout, že on prostě uměl malovat. Také nás sice učil, ale vídali jsme ho málokdy: obvykle, když se mu podařilo vzbudit se, vstrčil hlavu do dveří a zvolal svůj obvyklý slogan: „Co se zase děje?“ a to bylo všechno. Když měl korigovat naši tvorbu, nahlédl pouze do ateliéru a pateticky zvolal: „Nevzdávat se! Vytrvat!“ Potom se opět vzdálil a byl pokoj. Jeho hodnocení bylo rovněž velice svérázné: vyjadřoval se různými způsobou hvízdotu. To se projevovalo tak, že přistoupil k posluchači, postavil se mu těsně za záda a pískl mu do ucha svůj dojem a hodnocení. Varoval písknutím jakési hasičské kvarty; své rozpaky nad prací projevil jen rozpačitým nemelodickým popiskováním, ale svou spokojenost vypískal výraznou vítězoslavnou fanfárou. Mně během dvou let zapískal do ucha celkem dvakrát.
ZP •• V galerii Josefa Jíry v Malé Skále, o níž mluvím v úvodu, jsem narazil mezi exponáty na tvé obrazy, jež tam byly společně s díly dalších výtvarných velikánů Medka, Istlera, Sopka, Šerýcha, Tichého, Borna, což mě naplnilo velkou osobní radostí, prostě jakési déja vu.
Josef Jíra byl na AVU asistentem profesora Jiroudka a dohlížel na nás, když byl pan profesor zaneprázdněn jinými úkoly. Jednoho ne jsme se náhodou potkali na ulici, on se na mě dlouze zadíval a pravil: „Hele, pojď se mnou na guláš, ty seš taková nemožná a hubená…“ Šli jsme tedy do konibaru, on si vyndal z úst chrup, položil si jej na talířek a jedl bez zubů…
ZP •• A tím se ti kantor zlidštil.
A tak se z nás stali dlouholetí přátelé. Pak se to nějak přerušilo, snad až do roku 1987, kdy mu zemřela žena, a on mi nečekaně zaklepal na dveře a řekl: „Hele, pojď se mnou do hospody, uděláme si plán na plenér!“ Týden jsme pak spolu malovali. On byl jinak dost nesmělý, takže jsem mu v Praze dělala průvodce na výstavách a doprovázela ho do divadel. Přestože byl dost neoblíbený, komplikovaný a málokdo se ho snažil pochopit, byl to velmi křehký člověk, svým způsobem až infantilní, ale s povahou potřebnou pro výrazného umělce. Občas si ode mne nechal sdělit i dost nekompromisní názory. To, co ti tu povídám, je jen pouhá věta; skutečnost je mnohem závažnější. Jíra se stal mým guru pro malířství a teď mi velice chybí. Nenahraditelně mi chybí. Galerii v Malé Skále jsem mu pomáhala dávat dohromady, natírala jsem na bílo veškeré trámy těch podkrovních prostor.
ZP •• Prozradíš mi, kdo z nové mladší generace na tebe opravdu zapůsobil?
Nevím to. Všechno záleží na existenčních otázkách. Leckdo nečekaně zazáří na svých dvou výstavách, ale vzápětí ho semele realita a potřeba živobytí. Nápady, jak a co dál, se pak nerozvíjejí a rozplynou se v každodennosti. Uvedení konkrétního jména si vůbec netroufám, nikoho nenalézám, zdá se mi, že mladé umění je spíš jen hra… Na mne opravdu zapůsobili zatím jen moji vrstevníci.
ZP •• Máme podobné pocity, byť já nahlížím do zcela jiného uměleckého štelářku. Kupříkladu v současném herectví, jak ho vídám v televizi, jdou na mě často mrákoty, kudy se ubírá herecká tvorba, ale netuším, není-li to dáno textovou předlohou a výrobním kvaltem a ekonomickým shonem. A na divadle se zase často demonstrují témata spíš jako nějaké teze, než aby se otevírala skrze jednání člověka. Nedávno jsem zhlédl Na Vinohradech jistou klasiku, kde se ve skrumáži velké množiny osob prosadil důvěryhodně a zřetelně pouze Viktor Preis, což je ovšem herecký bard z naší generace. Je však zcela jisté, že na velké umělecké individuality, jež nás předcházely, vzpomínáme s nostalgií a jistě i s trochou sentimentu.
Vraťme se k tvé tvorbě. Nepochybuji o tom, že jako každý kumštýř měla´s a máš svá údobí. Venkoncem na ně přesně upozorňuje tvůj životopis. Nicméně, můžeš je už sama nějak s odstupem vymezit?
Vymezím je spíš tématy než přesnou dobou. Shledávám u sebe dvě linie: ze symbolizující grotesky se mi figury transponovaly do Golema devadesátých let. A potom jsou tu mí klauni, neboť do nich se promítá má láska k divadlu. Nu, a pak je tu Franz Kafka, ten patrně nejvíc vymezuje můj životní postoj.
ZP •• Co tě vlastně ovlivňovalo tematicky víc? Osobní život nebo společnost, jež nás obklopuje?
Určitě společnost.
ZP •• Pokud mě paměť neklame, stála jsi sice několikrát před filmovou a televizní kamerou, (Pavučina, Dvaadvacítka, Městečko), ale chtělas´ někdy stát se divadelní herečkou?
Chtěla. A jak! Jenomže mě zmohlo sebepodceňování, sebenedůvěra, mindráky… Šla jsem Karlovou ulicí a míjela DAMU a DISK, ale nikdy jsem nenašla odvahu třeba tam jen vstoupit a zeptat se. Zdá se, že jsem si nakonec vybrala to těžší, aniž bych pochopitelně tušila, co mě čeká. Ovšem, ničeho nelituji!
ZP •• Když jsem se poprvé ocitl v zámoří, překvapil mě v Torontu velký počet uměleckých prodejních galerií. V podstatě však šlo o krámy se starožitnostmi a všelijakými vzpomínkovými předměty. V Praze v té době něco takového neexistovalo: bylo tu jenom několik prodejen Antikvy, či jak se to nazývalo… Co říkáš současné nabídce výtvarných děl a již obrovskému objemu prodejních galerií v Praze?
Myslíš těch ruských?
ZP •• Vida, otázka položená na otázku je vlastně taky odpověď.
Zaujalo mě, a to překvapivě, že tematicky tě ovlivňovala víc společnost než osobní život. A také přiznání, že ze svých rozhodnutí ničeho nelituješ: to se mi velice líbí.
Tvým manželem byl i Boris Hybner, věhlasný mim, současný profesor AMU, s nímž jste povili dceru Vandu. Dívka se však nepotatila přímo, ani přímo nepomamila, byť v ní přesto z vás obou cosi svébytně uvízlo a stala se z ní výrazná herečka. Tvoří nejen na divadle, ale je k vidění v českých televizních seriálech a její hlas slýcháme často z úst cizích filmových hereček, které Vanda dabuje. Cosi z genů po tobě se v ní ovšem rovněž rozvinulo, protože dokáže dobře obrazově nahlížet s objektivem fotoaparátu. Pokud vím, měly jste před časem dokonce společnou výstavu.
U Vandy je to záležitostí vyváženosti. Ona původně vystudovala fotografii, ale zdá se mi, že je široce esteticky vybavená, věnovala se zprvu portrétům, měla dokonce i své velmi zdařilé výstavy, posléze v ní převážilo herectví. Zvládnout obojí však při její zaneprázdněnosti není možné a na fotografování jí už zatím nezbývá čas. Navíc má rodinu a dokonce sídlo na Vysočině se stájí koní a ovcemi. Musím jí pomáhat, zejména při opatrování a výchově jejích dvou dcer, mých vnuček, což znamená i často dojíždět tam a sem. A to mi zabírá čas, jehož pak nezbývá pro mou vlastní tvorbu… Umění je vážně velká řehole…
ZP •• Seděli jsme s Janou Kremanovou v Literární kavárně na Starém Městě pražském, povídali si jako kdysi, snad jen s tím rozdílem, že oproti libostem sdílení v minulosti přibyly motivy o zdraví jako výrazná dominanta hovoru, a přestože namísto láhve vína na stole trůnil hrnek s čajem, zaplavil mě znovu intenzivní pocit čehosi již pěkně prožívaného, prostě déja vu…
Déja vu - jak jinak?
Foto © autor a archivy
Obrazy © Jana Kremanová
|
