| Do dědečkova krytu jsme se zatím ani jednou neuchýlili a to mi bylo líto.
Teda přesněji řečeno, uchýlili jsme se tam narychlo jednou v noci, ale to už bylo po válce a je to úplně jiná příhoda. O tomto dni, o němž nyní píši, se pravilo v rádiu, že v Praze se stále bojuje a maminka trnula, aby se tam tatínkovi nepřihodilo něco zlého. Na pile se neřezalo, mužští seděli od rána do večera u přijímače. Ženské něco dělaly pořád, vařily, podestýlaly dobytku, dojily, staraly se o krmení, sypaly slepicím, vyháněly husy k potoku, kde taky máchaly vyprané prádlo a taky hlavně sháněly látku, aby ušily trikolóru.
S potřebou trikolóry přišel v poledne u stolu dědeček.
Onoho dne jsme také mívali bramborové knedlíky sypané osmaženou cibulkou se škvarečky a k nim dušené kysané zelí. Strýček Jara se nejprve rozčiloval, že nechápe, proč Američani, když jsou už v Plzni, vězí pořád na místě a nejedou na pomoc Praze, ale pak mu vysvětli dědeček, že Němce u nás chtějí dorazit Rusáci, poněvadž si to vymínil nějaký Stalin. A protože Rusy znal, když strávil v Rusku tolik let jako legionář, projevil obavu, aby si nás s někým nepopletli.
„Vybalte a vyžehlete naši vlajku, kterou vyvěsíme, až sem dorazí vojáci,“ nařídil ženským, „a taky pro nás pro všechny ušijte trikolóru!“
„Trikolóru? A proč?“
„Aby poznali, že nejsme žádní skopčáci, ale Češi. Trikolóru si připneme na čepice a na šaty.“
„Což o to,“ pravila na to tetinka Kosová, protože uměla šít na stroji, „bílé látky máme habaděj ze spodniček a červenou látku ustřihneme z německého praporu, jenže si myslím, že tam musí být taky modrá barva. A to je malér, protože látku s žádnou takovou barvou prostě nemáme.“
„Já mám modré letní šaty, ale mají vzoreček,“ pravila tetička Máňa. 
„Se vzorečkem to nejde, měj rozum, potřebujeme čistou modrou.“
„Tu nemáme.“
„Nic se neboj, máme ji!“ uklidnila ji tetička Šetková, která sem přišla ze školy. „Náš táta má moc pěknou, jednobarevnou a zářivě modrou kravatu.“
„Copak by váš muž obětoval kravatu, paní řídící?“ podivila se služebná Miluška.
Tetička, jíž se ve vsi říkalo »paní řídící«, uzavřela potíž: „Musí kravatu obětovat revoluci!“
„Jak jsou vlastně barvy seřazené?“ ptala se maminka.
„Co myslíš tím seřazené?“
„Nu, já nevím, která z těch barev je v trikoloře vprostředku.“
V prvé chvíli to nikdo nevěděl.
„Já pamatuju,“ pravil strejka Chrástovský, „že uprostřed je bílá a na okrajích červená.“
„Jdi mi někam, Josefe!“ napomenul ho dědeček. „To je přeci rakouská trikolóra. Naše česká bývala vždycky jeden pruh bílá a jeden pruh červená.“
„Žeť, dokud se do republiky nepřidali Slováci,“ vysvětlil strýček Jara.
„Taková je pravda,“ ozvala se služebná Kurpitka, jež pocházela z Humenného, „my jsme vám přinesli do trikolóry modrou barvu.“
„Žeť, dokavad jste se nepřidali k Němcům!“ připomněl jí vyčítavě strejka Chrástovský.
„Já se přece přidala k vám,“ postěžovala si Kurpitka, „ať si toho nechá!“
„Žádné hádky tu nechci!“ napomenula je babička. „Všichni jsme na tom stejně.“
„No dobře, dobře,“ ozvala se znovu maminka, „ale která z těch barev je uprostřed?“
„Dejte doprostřed modrou,“ doporučil dědeček.
„Proč zrovna modrou?“
„Poněvadž tak vypadá ruská trikolóra.“
„Bejvávalo,“ pohoršil se strýček Jina, „oni teď přece mají celou rudou.“
Na dvůr vtrhnul Bohouš, zaťukal na okno a jako obvykle měl oči navrch hlavy. „Jedou sem vojáci!“ křičel varovně.
„Jací?“
„To já nevím, je jich celá bryčka a mají kvéry!“
Vyběhli jsme rychle na pilu a pohlédli škvírami mezi prkny vrat na hráz rybníka, kudy vedla cesta, zrovna ve chvíli, kdy před vraty zastavovala bryčka plná nějakých vojáků.
„Alóóó,“ ozvalo se z bryčky, „kto nibuť zděs?“
„Da, ja zděs,“ zvolal dědeček a vyšel před vrata. „Čevó vám náda, soldáty?“
„Ty Čech, tavárišč?“
„Da, ja češskij čelavjék.“
„Vót, charašó! Germánci zděs kakíje?“
„Nět, zděs nět Germáncev!“
„Móžno zděs pasmotrjéť?“
„Móžno, no kak ja govoril, zděs nět Germáncev,“ snažil se ho zarazit dědeček, ale přerušil ho Jaroušek, jenž vyběhl před vrata dřív, než ho stačili zadržet.
„Doblý den!“ vykřikl na vojáky.
„Dóbryj děň, málčik,“ odpověděl mu ruský voják, zarazil se, zavrtěl hlavou, sáhl do kapsy a podal mu papírový kornout.
„Čo to je?“
„Éto tólko dlja těbjá!“
Vyběhl jsem za ním a vzal ho za ruku. „Poděkuj, Jaroušku!“
Jaroušek popadl kornout, tvrdošíjně mlčel a sklopil oči.
„On se prosím stydí,“ řekl jsem, „jinak by vám určitě poděkoval.“
„I kak jevó zavút?“
„Jaroslav,“ odpověděl za nás dědeček.
„Jároslav? On Slavján!““ rozesmál se voják. „Kak ja vižú, zděs nět Germáncev. Kudy my pojéděm v górod?“ zeptal se zase mne. „Ty znáješ darógu?“
Nerozuměl jsem, co se mě ptá, ale místo mě odvětil opět dědeček a ukázal na křižovatku za hrází. „Nalévo!“
Kočí práskl bičem a bryčka s Rusáky odhrčela ke mlýnu.
A tak jsme se potkali s Rudou armádou.
V kornoutu bylo dobře půl kila dropsových bonbonů, slepených k sobě, a ten kornout byl ze stočeného a strašně zmačkaného plakátu s obrázkem rudoarmějce, trhal se a nepodařilo se jej ani vyžehlit. Nastal nejvyšší čas na ušití trikolóry, pročež tetička Šetková odkvačila ke škole, aby získala modrou kravatu a ušila trikolóry radši sama.
Jina popadl kbelík s vyhašeným vápnem a štětku a rozeběhl se k bílým patníkům, jež všude lemovaly silnice. Z nařízení jakéhosi pana Goeblese bylo na mnohých patnících nakresleno velké písmeno V a mělo nám pořád připomínat slovo Viktoria, totiž že Hitler a Němci zvítězí. Všechna ta »véčka« až k Lešovu přetřel a zakryl Jina vápnem.
Navečer přinesl několik proužků trikolóry bratránek Pepík Šetků a navíc přidal zprávu, že Zajíčkovem táhnou Rusáci na Prahu a že ten štrúdl vojáků nebere konce a že bychom si měli pospíšit, jestli je tam chceme zastihnout a přivítat.
Ženské nastříhaly trikolóru na kousky, špendlíkem ji každému připíchli k oděvu.
Kromě babičky a Reka jsme se vydali všichni do Zajíčkova, kudy vedla silnice od Telče přes Horní Cerekev na Pelhřimov a pak dál na Benešov, Vlašim a Prahu. Už z dálky jsme viděli zvířený prach z vozovky, a když jsme došli až k ní, nestačili jsme se divit, kolik vojska se tudy žene bojovat za naše osvobození.
Rusové projížděli na všem možném.
Jeli na otřískaných náklaďácích, ale hlavně na valnících, bryčkách, zámeckých kočárech a všelijakých jiných vozech tažených koňmi, včetně žebřiňáků, které zabavovali cestou, ale také jich hodně kráčelo pěšky. Lidé mávali, křičeli na ně »sláva« a »zdrávstvujtě«, ale vojáci na vozech i v chůzi většinou spali a moc neodpovídali. Ženské oblékly kroje jakoby na Českou besedu, ječely, házely různé kytky, některé se hrnuly těsně až k nim a pusinkovaly je. Vojáci je plácali bůhvíproč po zadnicích anebo je štípali zrovna do prsou a holky přitom pištěly, jako by je brali na nůž, či co.
Občas se kolem přehnal náklaďák s kanónem v závěsu a to bylo všechno, byť Pepík Šetků tvrdil, že on zažil, jak jel kolem tank, ale nikdo mu to nevěřil, jenže on se nevzdával, běhal kolem toho průvodu a s vojáky rozprávěl; hodně přitom mával rukama. Potom přinesl cosi zabaleného v šátku a tvářil se tajuplně a vítězoslavně.
„Co to máš?“ zeptal se ho Vlaďka Kos.
„To bys nikdy neuhod,“ smál se Pepík a oči mu zářily. „Co dáš, když ti to ukážu?“
„Nic.“
„To beru,“ zachechtal se Pepík a rozevřel šátek. V ruce držel pravou a nefalšovanou pistoli a hrst nábojů. „Mauser, trofejní, co tomu říkáš?“
„Jak jsi k tomu přišel?“
„Vyměnil jsem ji za hodinky. To je, co!?“
„Co řekneš doma, že nemáš hodinky?“ zeptal se Vlaďka.
„Ještě nevím,“ pokrčil rameny Pepík a zbraň znovu zabalil, „ale večer si v pískovně v Lísku zastřílíme. Přijď, dám ti vystřelit!“
Do Radňova a na pilu jsme se vrátili po setmění.
Ráno hlásilo rádio osvobození Prahy.
Nad pilou zavlála československá vlajka.
Největší radost měla maminka ze zprávy, již přinesl kdosi z pošty Rynárce, že volal tatínek a vzkázal nám, že je v naprostém pořádku a brzy si pro nás přijede, jen co se dají trochu do pořádku i ulice po barikádách a on spraví všechny závady v domě a v našem bytě.
A tak jsme čekali.
S Rusy jsem se v Radňově setkal ještě jednou, když si přijeli pro prkna.
Byla to přímo kolona náklaďáků, převládaly německé z kořisti, měly namalované maskování a dokreslenou pěticípou červenou hvězdu. Seřadily se podél placu se štosy prken, ale protože měly zase odjet tam, odkud přijely, musely se otáčet. A tak zatímco dědeček a strýček Jara jednali s oficírem Rusů v kanceláři o prodeji řeziva, náklaďáky se po jednom vydali na křižovatku, která se nalézá na konci hráze před pilou, aby se tam otáčely do protisměru.
Jenomže hned ten první měl nějaký slabý a špatný rejd, otočit se mu vůbec nepodařilo. Nešla mu ani zařadit zpátečka, aby to vycouval, takže se vydal prostě dál hledat místo, kde by se mu to podařilo. Mohl třeba objet ve vsi v Radňově celou náves, jenomže on zahnul na druhou a opačnou cestu a ujížděl pryč.
Špatné na tom bylo, že jsem zrovna vedle toho řidiče seděl já, abych se svezl, poněvadž mě k tomu přiměla zvědavost, či co. Bál jsem se strašně a chtělo se mi brečet.
Řidič na mě poznal to zděšení, cosi povídal, ale já mu nerozuměl. Řekl jsem mu, že se vydal špatnou cestou, ale nerozuměl mi. Vzdaloval se od domova a já propadal beznaději a začal jsem věřit, že mě odváží do zajetí a tam mě prodá nějakým zlým lidem a nechá odvléci do ciziny. Němci totiž stále někoho odvlékali a rodiče je už nikdy nespatřili; proč by to samé neměli dělat Rusáci, když taky byli cizí? Myslím, že mě přemohl nějaký třas a já se začal klepat.
„Chólodno?“ zeptal se řidič, čemuž jsem asi rozuměl.
„Chladno mi není, já chci domů!“ vydrkotal jsem skrz zuby.
„Da, damój,“ pravil Rus a vzdychl si, „ja tóže chačú damój, u meňá tóže rebjónok.“
Minul dvůr v Rájově a vydal se dál k Dobré vodě. Napadlo mě, že bych snad mohl vyskočit z jedoucího vozu, ale náklaďák jel právě docela rychle a navíc jsem se bál, že by mě Rus mohl zastřelit, poněvadž pod sedadlem měl položenou pušku.
Vůz náhle prudce přibrzdil.
Musel jsem se chytit kliky, abych nespadl. Řidič zpozoroval přemostění škarpy, kudy obvykle ze silnice vjíždějí spřežení na pole a odbočil tam. Bylo sice zaseto, z půdy vyrašily již výhonky obilí, ale to mu nevadilo, aby neobjel uvnitř pole kruh a velikým obloukem se vrátil na mostek a vydal se na zpáteční cestu.
„Vot, pajďóm damój,“ zazubil se, začal si pískat a já se přestal klepat.
Vyskočil jsem z náklaďáku ještě před pilou u stodoly a málem jsem vrazil do Pepíka; celý uřícený prchal podél Lísku od školy dolů k pile.
„Opovaž se žalovat, žes mě tu viděl!“ syčel výhružně, zalezl ve stodole do sena, z něhož se v přítmí vynořila jeho ruka. „Pocem!“
Vešel jsem do stodoly. „Co chceš?“
Ruka se rozevřela a v ní na dlani karamelka. „Tady máš, aby sis nemyslel!“
Po chviličce se od školy přihnal strýček Šetek s holí v ruce. „Neviděls někam utíkat našeho Pepíka?“ zeptal se mě udýchaně, a když jsem zavrtěl hlavou, otočil se zpátky. „Kdybys ho někde potkal, tak mu vyřiď, ať si mě nepřeje, dokud nepřinese domů zpátky hodinky!“
Když se strýček dostatečně vzdálil, zeptal jsem se stodoly: „Slyšel´s to?“
„To víš, že slyšel,“ ozvalo se ze sena, „a pamatuj, že tě vezmu na vor, chytneme velikánkou štiku a tu si jasně necháš ty, ale teďka si mě už nevšímej a jdi si radši někam hrát!“
Šel jsem tedy po hrázi zpátky, ale tam stál hlouček vojáků. Nadšeně hleděli na rybník. Tam byly k vidění hřbety kaprů. Svítí-li sluníčko a nefouká vítr, ryby se obvykle povalují přímo pod nezčeřenou hladinou. Jeden z vojáků namířil pušku a vystřelil. Netrefil se. Zasakroval rusky »čort vazmí těbjá« a znovu namířil, vystřelil a zase minul. Vrtěl nechápavě hlavou. Vojáci se začali smát a pak jeden namířil samopal a spustil celou dávku. Netrefil jedinou rybu, ale to už přibíhal dědeček a křičel na Rusy: „Vy nět soldáty, vy brakonjéry!“
Vojáci přestali střílet a s hurónským smíchem se vrátili na plac ke skladišti prken.
„Cos to na ně křičel, dědečku?“ zeptal jsem se.
„Že jsou pytláci,“ vysvětlil mi dědeček, „ale naštěstí hloupí, protože nevědí, že voda zkresluje úhel na mušce a kulka rybu mine, ovšem kdyby stříleli brokovnicí, trefili by se. A taky nemají už ani ponětí, že rybník s rybami může někomu patřit.“
Ruské náklaďáky se rozmístily na celém place a vojáci na ně nakládali prkna a fošny.
Jeden štos mizel rychle za druhým a plně naložená auta opět odjížděla. Dědeček to sledoval s kusem papíru v ruce a inkoustovou tužkou, kterou si zašpičatěl tím svým ostrým a památečním nožem, pořád cosi zapisoval. Když Rusáci naložili poslední várku, z pily vyšel oficír následovaný strýčkem Jarou, podepsal mu nějaký papír, podal ruku, dědečkovi zasalutoval, nasedl do sajdkáry, jeho řidič sešlápl páku, nastartoval, motorka vystřelila z výfuku, zavrčela, obalila se oblakem kouře a zvolna odjela směrem k radňovskému mlýnu a pak asi někam dál k městu.
Vůně čerstvě nařezaného dřeva na place se promísila s pachem výfuků a vytratila se.
„Kolik to dělá?“ zeptal se dědeček strýčka Jary.
„Přesně to nemám, ale něco přes…“ Strýček Jara ukázal dědečkovi papírek.
„Panečku, takový obchod jsem ještě nezažil!“ obdivně pískl dědeček. „Zaplatil ti to kapitán hotově?“
„Kdepak, podepsal mi kvitanci,“ odpověděl strýček, „říkal tomu »bumážka«.“
Dědeček viditelně zneklidněl. „Ale adresu máš?“
„Ne, oni nemají adresu, mám jen číslo, jak říkal »nóměr otrjáda«.“
„Číslo oddílu,“ přeložil dědeček ta slova a chvíli jen tak polykal. „Nic víc o nich nevíme?“
„Ne.“
„Bože,“ vykřikl, „mají naše zboží za takové peníze!“
„Žeť, mají, vzdychl strýček Jara a bezmocně usedl na zbytek ze štosů, „mají všechno.“
„Měl jsem to tušit, vždyť je přece znám,“ pravil dědeček a usedl ke svému staršímu synovi, „asi jsme jim bez zaplacení neměli nic vydávat.“
„Viděls jejich kvéry? Jak bys jim chtěl zabránit, aby nenakládali?“
Po chvíli pravil tiše s bezmocným povzdechem: „Máš pravdu, Jaro, to teda nevím.“
„Já taky ne.“
„Napadá tě něco, jak to udělat, aby zaplatili?“
„Jedinou možností asi je, vydat se s tím papírem za jejich vyšším velitelem.“
Druhý den se vydal strýček s dědečkem na velitelství Rudé armády, ale tam nic nevěděli a nad bumážkou jen kroutili odmítavě hlavou. Nepořídili ani na revolučním Národním výboru, ani později v Praze, kam se rozjeli i s advokátem.
A nepořídili vůbec nikde…
Vlaďka mi po čase prozradil, že na tom papírku byl součet zboží za milion korun.
Foto © Olga Hessová a archiv autora
(pokračování, v němž zazní dědečkova věta, vyjde za 14 dní...)
Další díly |
