Pavel Kovářík - Zdeněk Pošíval: Muž nejedné dovednosti
Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP
|
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 ZP •• Pracuješ nyní jako ředitel Střední umělecko průmyslové školy v Praze 3, což znamená, že jsi opustil své scénografické povolání a obrátil se k divadlu zády. Formulace, že jsem se k divadlu obrátil zády, mi připadá z mého pohledu poněkud přehnaná. Na divadlo jsem nezanevřel, jen prostě od jisté doby dělám jiné věci. Chápu, že z Tvého pohledu se Ti jevím (nebo jsem se jevil) jako divadelník, ve skutečnosti tomu tak vlastně není. Za svého života jsem se zabýval velmi rozličnými výtvarnými obory: propagační a komerční grafikou, plakátem, divadlem loutkovým i činoherním, úpravou výstav, později známkovou rytinou a autorskou ocelorytinou jako volnou grafikou, pedagogickou činností, a v poslední době řízením školy, mimochodem přesný název je Vyšší odborná škola uměleckoprůmyslová a Střední uměleckoprůmyslová škola. V současné době mi na nějakou rozsáhlejší výtvarnou činnost nezbývá mnoho času, pokud něco dělám, jsou to práce opět z oboru propagační grafiky a zpravidla se jedná o propagaci naší školy (různé pozvánky na školní akce, novoroční přání školy a podobně; vytvořil jsem také pro školu výpravný katalog a řadu drobných propagačních tiskovin). ZP •• Naší první společnou profesionální inscenací byl KAŠPÁREK A FAUST Kamila Bednáře, již upravil jeho syn Ivan. Nastudovali jsme ji jako činoherní komedii k výročí 250 let českého divadla a v rámci Roku českého divadla. Je mi jasné, že by ti patrně byla tehdy bližší loutková verze, ale přesto výprava pro živé herce byla nápaditá a skvělá. Slovo »profesionální« volím úmyslně, protože jsme spolu také vyprodukovali i několik inscenací pro amatérské scény. A pokud mě paměť neklame, poslední naší společnou prací byla detektivní komedie VRAŽDA V HOSTINCI U BLEDULE v pražské Redutě, která byla specifická tím, že před posledním obrazem zastavil vypravěč děj hry a diváci hlasovali o tom, kdo je pachatelem vraždy. Podle výsledku hlasů se pak hrálo dál. Podezřelých postav bylo pět a vypravěč se musel naučit pět verzí textu, abychom uvedli diváky do iluze, že to uhodli, byť se to uhodnout nedalo. Já vím, žes tu scénu udělal perfektně na míru do Reduty, nicméně aby byla rovněž i variabilní kvůli zájezdům do divadel v republice s nejrůznějšími jevištními prostory. Nebyla ti bližší scénografická práce pro stabilnější prostor, jakým disponovali častěji spíš amatéři na svých domácích scénách? Asi by mi to bylo jedno, spíše je třeba poznamenat, že jako výtvarníkovi mi bylo vždy milejší výpravu pouze navrhnout, než ji také (na koleně a ve finanční tísni omezeného rozpočtu) vyrábět. ZP •• Musím tu vyjádřit jisté politování, že nemůžeme čtenářům předvést žádný z tvých scénografických návrhů, protože jsi je nepřipravoval v nákresech, ale v trojrozměrných maketách. Ty se bohužel nedochovaly, ale rád bych ještě poznamenal, že pro režisérovu představu sloužily názorněji než kresba nebo malba. A také alespoň připomenu místa, která jsme navštěvovali, abychom tam poskytovali konzultace místním divadelníkům, a jak vidno, nebylo jich málo: vedle Prahy to byly Vodňany, Rakovník, Svitavy, Moravská Třebová a další… Čímž uzavírám v naší rozpravě téma divadla. Dovolím si ještě jednu poznámku. Nemohu se zbavit dojmu, že v dnešním divadle častěji než dříve na sebe (a na mne) herci křičí a válejí se po zemi. ZP •• K svobodnému povolání a divadelnímu podnikání přes agenturu patřilo, že si člověk musel zařídit téměř všechno sám, včetně výroby dekorací. Mohl jsi sice práci zadat nějaké stálé firmě, ale o to by ti pak narostly náklady, které soubor musel splácet. Naštěstí jsi zvládal realizovat veškerou scénografii zcela samostatně. Tvůj umělecký i řemeslný rozsah prostě byl a patrně dosud je velmi široký. Zmíním disciplinu, jež nemá s výtvarnem žádnou souvislost, ale jsi v ní rovněž borec. Mám na mysli tvou hru na akustickou kytaru. Zíral jsem, když jsi obdivuhodně interpretoval skladbu, nazvanou nějak jako »Aranchues«. A taky si pomatuji, že sis kvůli strunám pěstoval na pravé ruce dlouhé nehty. Na španělskou kytaru hraji rád, uměleckou činností bych to ale rozhodně nenazýval, spíše zálibou (to je myslím rozdíl). ZP •• Nesouhlasím, umění a záliba se přece vzájemně nevylučují. Prostě, nikdy bych si nedovolil vystupovat profesionálně. Tebou zmiňovaná skladba se správně jmenuje Concerto de Aranjuez. Napsal ji velký španělský skladatel Joaquín Rodrigo pro kytaru a orchestr, takže jsem ji (nemaje orchestru) těžko mohl někdy »obdivuhodně interpretovat«. Velmi dobře ji však znám a je to jedna z mých lásek. Pokud jsem něco před Tebou interpretoval, mohlo to být něco zvládnutelnějšího, ale nevzpomínám si už, co to bylo. ZP •• Jsi zbytečně skromný: buď jsi tehdy hrál variaci, nebo úryvek skladby od Rodriga, kterou jsi přede mnou nazval Aranjuez, anebo něco pořádně pletu. Vymyslet jsem si ovšem ten název nemohl, protože předtím jsem autora ani skladbu neznal a od té doby na ně nenarazil. Přihodilo se to před třiceti lety, člověče, detaily se mi vykouřily z hlavy: v paměti mi uvízl název a pocit zážitku z tvé vskutku obdivuhodně vynikající hry na kytaru. Hraješ pořád? Rád hraji kupříkladu Pět preludií pro kytaru od brazilského skladatele Heitora Villa-Lobose, (myslím, že ne špatně, je to také látka na konzervatoři). Mým snem je umět hrát španělské flamengo, což ovšem chápu, že mi nebude nikdy dáno dokonale, nejsa Španěl, nejsa mladý a nejsa »gitano moro«, (španělský výraz pro občana romského původu). ZP •• Hovořili jsme však o umělecké všestrannosti. Celá vaše rodina se orientovala na různé výtvarné discipliny: tvůj otec byl autorem ilustrací, jednou mi ukazoval dokonce i svůj návrh na jakousi plaketu, maminka tkala tapisérie, bratr se snad rovněž věnoval výtvarné složce v textilním průmyslu. Mám-li charakterizovat otcovu tvorbu, pak určitě na předním místě stojí jeho malířské dílo (otec byl jedním ze zakládajících členů skupiny RADAR, volného sdružení umělců, které v šedesátých letech hledalo a také nalézalo poetiku a poezii v projevech technické civilizace), významná je jeho tvorba ilustrátorská – je autorem ilustrací dlouhé řady dětských (a nejen dětských) knížek a v neposlední řadě jeho tvorba v oblasti poštovních známek, kde je autorem výtvarných návrhů více než sta našich emisí. Zmiňuješ se o jeho spoluautorství na několika pamětních deskách, (Národní divadlo, Kolowratský palác aj.), v jeho tvorbě se však jedná o okrajovou epizodu. ZP •• Znám tvého tatínka i jako autora velké řady vystřihovánek českých hradů, s nimiž si hrály i moje děti. Samozřejmě do jeho díla patří i známé vystřihovánky hradů (a nejen hradů), stejně tak jeho tvorba v oblasti plakátu a komerční i volné grafiky. Bratr, rovněž akademický malíř, se vždy zabýval zejména užitou a komerční grafikou. Zajímavou, i když také jen epizodní, částí jeho tvorby byla spolupráce s brněnskou firmou vyrábějící horkovzdušné balony a velké nafukovací reklamní objekty, které pro tuto firmu pomalovával technikou air-brushe. V současné době působí jako pedagog na Vyšší odborné škole a Střední umělecké škole textilních řemesel. To ovšem neznamená, že by se přeorientoval na textilní výtvarnictví, učí tam počítačovou grafiku a písmo. Matka se v mládí (než jsme se s bratrem narodili) věnovala textilnímu výtvarnictví, zejména návrhům desénů látek, malbě a ručnímu tisku na hedvábí; tuto činnost však po našem příchodu na svět profesionálně dále nevykonávala. Výtvarničení okolo textilu však navždy zůstalo její zálibou. ZP •• Po pravdě řečeno, nedokážu vypsat všechny tvé výtvarné discipliny, dokonce ani nevím, jestli jsi ještě někdy pracoval ve své vystudované specializaci, tj. scénografii loutkového divadla. Jak již uvedeno v životopise, v letech 1976 – 1977 jsem pracoval v loutkovém divadle ALFA v Plzni jako výtvarník a určitou dobu i vedoucí výpravy, pak už ne. ZP •• Posledních snad dvacet let se věnuješ poštovní známce, ale neděláš pouze výtvarné návrhy, jak tomu bylo u tvého otce, ale zabýváš se i jejich rytím. Pokud vím, tyhle ryté miniatury jsou vysoce ceněny. Myslím, že bychom téhle disciplině měli věnovat chvilku, neboť mezi čtenáři POZITIVNÍCH NOVIN jsou patrně i filatelisté. To bylo tak: jednou se u nás doma zastavil otcův přítel, pan Josef Herčík, náš přední rytec známek, a mezi řečí prohodil něco v tom smyslu, že je nás rytců málo, že jsme všichni staří, že vymíráme my i řemeslo, že v oboru není nikdo nový mladší a jestli se to nechci naučit. Já jsem řekl, že chci. Tou dobou jsem na učedníka tak mladý už nebyl, bylo mi něco přes třicet. Ocelorytina je však obor, který není pro mladé – svou náročností na přesnost a preciznost vyžaduje určitou vyzrálost a vnitřní klid, který přichází zpravidla až s léty. A tak jsem začal k Mistru Herčíkovi docházet a řemeslu se od základů učit a učit a učit, až jsem se to naučil. Podotýkám, že úplně všechno mi ten starý lišák samozřejmě neřekl, leccos jen naznačil, na spoustu věcí jsem musel přijít sám a přicházím dodnes, i když Mistr mě jistě s pobavením sleduje již jen shůry. ZP •• Možná by čtenáře mohlo zajímat, jak vlastně ocelorytina a poštovní známka vzniká, což je pro mne věcí neznámou, leč natolik zajímavou oblastí, že zapomenu na princip těchto rozprav a ponechávám následující místo tvému výkladu. Je tomu téměř dvě stě let, co byla v Anglii poprvé použita rytina provedená v ocelové desce jako reprodukční technika. Od starší techniky rytiny ve mědi, zinku nebo jiném, relativně měkkém kovu, se ocelorytina liší právě použitím velmi odolného materiálu, který snese tisíce výtisků bez ztráty kvality. Půvab ocelorytiny navíc spočívá v tom, že ocel se dá po provedení rytiny tepelně zpracovat (zakalit), čímž se ještě dále vytvrdí a snese pak náklad v podstatě neomezený. Ocelorytina jako grafická technika tak stojí někde na pomezí výtvarného umění a průmyslové výroby. V devatenáctém století se používala pro tisk náročných knižních ilustrací. Dnes je ocelotisk používán hlavně pro výrobu bankovek, cenných papírů a poštovních známek právě pro svou náročnost a obtížnou napodobitelnost. Jako metoda tvorby volných grafických listů je tato technika dosti neobvyklá, ale vyskytuje se. Vzpomeňme na rozsáhlou volnou grafickou tvorbu Jiřího Švenksbíra, Josefa Herčíka a řady dalších rytců, kteří vedle tvorby známek zpracovávali v technice ocelorytu i vlastní, většinou komorní grafické listy. ZP •• Jak tedy známka vzniká? Je to proces částečně výtvarně tvůrčí a částečně technický. Podkladem pro přípravu rytiny je vždy výtvarný návrh. Ten zpracovává zpravidla výtvarník (to bývala práce mého otce) v šestinásobném zvětšení oproti výslednému produktu. Toto měřítko není zvoleno náhodně, praxe ukazuje, že právě toto zvětšení odpovídá přirozenému rytmu ruční kresby ve vztahu k vlastní miniatuře ryteckého provedení v konečném zmenšení. Podle tohoto návrhu zpracuje rytec (někdy bývá i autorem návrhu) ve stejné velikosti ryteckou kresbu, v níž návrh převede do ryteckých linií, říká se tomu také liniová rozkresba. Obvykle se tato kresba zhotovuje perem a tuší, já ji dnes dělám na počítači. V mé práci se tak setkává technika zcela moderní s technikou a technologií starou staletí. V rozkresbě je nutné dodržovat řadu pravidel a omezení – rozsah hustoty linií, maximální a minimální tloušťky čar, jejich směry a úhly křížení atd. Tato kresba se po schválení autorem návrhu vyfotografuje a přenese fotografickou cestou na ocelovou destičku v měřítku 1:1, tedy již v konečném zmenšení. Obraz se do desky jemně zaleptá, rytina je na destičce jakoby lehce předkreslena. Tuto práci provádí tiskárna. Rytec pak v desce provede rytinu. Nic nelze ponechávat náhodě ani improvizovat, neboť práci rytec sleduje pod silnou lupou nebo jinou optickou pomůckou, vidí jí tedy vždy jen malou část a vzhledem k tomu, že každá optika poněkud zkresluje rovnoběžnost a přímost linií, musí se přesně držet předznačené kresby. Měnit rytinu „od oka“ je vždy riskantní. Je to dosti úmorná práce, která se provádí bez nároku na chybu, špatně provedený vryp se již nedá odstranit a vede ke ztrátě třeba i několikatýdenní práce. Rytcem provedený otisk schválí autor návrhu a rytec jej předá spolu s deskou tiskárně. Tam desku tepelně zpracují (zakalí), čímž značně ztvrdne a již se do ní dále rytecky zasahovat nedá. Dalším postupem je tzv. moletování. Moleta je malý váleček z měkké oceli, který v moletovacím stroji pomalu opakovaně přejíždí po zakalené rytině sem a tam, pod vysokým tlakem a řadu hodin. Výsledkem je obrácený otisk rytiny na moletě. Moletovací váleček se potom rovněž vytvrdí a podobným způsobem jako prve se rytina vytlačuje do tiskové formy (opět měkká ocel) opakovaně vedle sebe, až vznikne forma pro celý arch známek. Tisková forma se opět zakalí do tvrda a povrch se galvanicky pochromuje. Chrom totiž odpuzuje tisko vou barvu a zajistí její lepší setření z povrchu, který tisknout nemá. Všechny tyto operace vedou k určitému zúžení vyrytých linií a ztrátě jejich hloubky, s čímž musí rytec předem počítat a v rytině některé její parametry poněkud nadsadit. ZP •• Známky se tisknou z matrice? U nás se tisknou známky dvěma metodami – rotačním ocelotiskem a tiskem z plochých desek. U rotačního ocelotisku je tisková forma válcová. Z rytiny se tiskne jen jedna tzv. kreslící (zpravidla černá) barva. Ostatní válce tiskového stroje, kterým probíhá nekonečný pás papíru, tisknou další barvy technikou hlubotisku a připravuje je podle výtvarného návrhu technickou cestou tiskárna. Druhou (starší a náročnější) technikou je tisk z plochých desek, kterých bývá pět (pro každou barvu jedna) a základem všech jsou rytiny provedené rytcem (pro každou barvu jedna). Rozdělení kresby na jednotlivé barvy a jejich míchání při přetisku jednotlivých rytin přes sebe je dáno zkušeností, citem a odhadem rytce. Tímto způsobem se tisknou několikaznámkové kvalitní aršíky, kupříkladu emise Umění na známkách a další. Papír, na který se tiskne, se do stroje nakládá po jednom a jde do něj tolikrát, kolik je barev (obvykle pětkrát). ZP •• Tyto známky jsou vlastně malými grafickými listy, a pokud vím, jsou dnes výhradně českou specialitou. Bývali jsme ve světě kdysi velmocí, díky výtvarné hodnotě poštovních známek. Přesto, jakkoliv obdivuji uměleckou podobu poštovních známek a s údivem civím na mimračku rytcovské práce, nemohu se zbavit oprávněného dojmu, že hledím spíš na jakési dějiny. Na poště se nenamáhají nalepit na mou zásilku známku, obálku prostě oštemplují nebo na ni nalepí velice nevzhlednou nálepku. A v mnoha trafikách prostě prodej poštovních známek už nevedou. Pokusme se alespoň pro filatelisty o nějaké shrnutí tvé známkové tvorby. Zkratka FDC znamená First Day Cover, je to rytý obrázek na tzv. obálce prvního dne vydání která se prodává spolu s nalepenou známkou a otiskem poštovního razítka dne vydání, vydává se jen omezený počet výtisků. Pokud je psáno „pouze FDC“, znamená to, že známku emise ryl někdo jiný nebo se netiskla z rytiny.
ZP •• A teď znovu zpátky do školy. Kdy ses vlastně rozhodl stát se pedagogem? Podle mého soudu jde totiž o jednu z nejtěžších disciplin lidské činnosti, již jsem okusil na vlastní kůži na konzervatořích. Stát se pedagogem jsem se rozhodl okamžitě na základě konkrétní nabídky. Tuto školu jsem kdysi v mládí vystudoval a mám pocit, že mi dala ze všech škol nejvíce, totiž lásku a úctu ke kvalitní a poctivé práci. Později jsem k ní vždy cítil jakýsi dluh, který bych snad měl nějak splatit, s léty silněji a silněji. Nyní si pokládám za velkou čest a životní štěstí, že tak mohu alespoň podle svých skromných možností činit. ZP •• Který předmět vyučuješ? Je postavení ředitele odborné školy tvou metou, anebo se ti stýská po divadelní praxi? Říkal jsi metou nebo metlou? Ale vážně – vyučoval jsem řadě předmětů – návrhovému a konstrukčnímu kreslení, výtvarné přípravě, figurálnímu kreslení, písmu, praktickým cvičením, modelování, nauce o scénických konstrukcích, fotografii, a kdovíčemu ještě. Působil jsem na oborech scénické techniky, tvorby hraček, propagační grafiky, řezbářství a výstavnictví. Po divadelní praxi se mi nestýská a nikdy ničeho nelituji. ZP •• Vyprávěl jsi mi, že se svými žáky hodně cestuješ po zemích se skvostnými uměleckými památkami a tudíž vyspělou řemeslností. Popiš destinace, a co se tam dá vidět. Je těžké vybrat něco a pominout něco jiného, vypisovat, kde jsem všude byl, mi připadá takové nabubřelé. Jeden sen jsem si však splnil loni – Museum historických automobilů v Mulhouse (Francie), kde je neuvěřitelné množství těch nejkrásnějších auťáků, známé jako Schlumpfova kolekce. ZP •• Přesto všechno sis posteskl, že zájem o umělecká řemesla upadá. Ve sklářství, v němž bývali Češi špičkou, mají školy zoufalý nedostatek žáků. Proč dávají rodiče přednost gymnáziím, z nichž pak vycházejí mladí lidé bez znalosti nějakého oboru? Na to se musíš zeptat těch rodičů. ZP •• Počkej, počkej! Tohle neodbývej, protože je pravděpodobné, že ROZPRAVY budou číst lidé, kteří se rozhodují o příštím studiu svých potomků. Domnívám se, že v našem školství není dobrým jevem nadměrný růst počtu škol, poskytujících všeobecné gymnazijní vzdělání. Médiím společně s politiky se podařilo vytvořit u veřejnosti vžitý názor, že všeobecné vzdělání je nejhodnotnější. K tomu směřuje koncepce tzv. nové státní maturity a řada dalších úprav v našem školském systému, které směřují k preferenci všeobecného vzdělávání.S nedostatkem žáků v určitých oborech jistě souvisí i množství nepovedených privatizací a dalších zásahů, které vedly k našemu odchodu ze zahraničního obchodu v celých odvětvích (sklo, porcelán, textil apod.) a následně k jejich útlumu. Své také dělá doposud nepříznivý dopad demografické křivky. Dále se nemohu zbavit dojmu, že v dnešní době každý chce sedět u počítače v teple a nic nedělat, řemesla málokoho zajímají, protože znamenají učit se pracovat. K tomuto vývoji (degradaci odborného školství a následnému útlumu uměleckých řemesel) došlo již před časem v celé Evropě a dnes se Evropa snaží (zatím marně) tento stav zvrátit. My ovšem po jejím vzoru, avšak s určitým zpožděním, tyto chyby opakujeme. ZP •• Myslím, že je velmi dobré, žes to uvedl, protože veřejnost to bude zajímat. Nyní se však vrátím k tvé všestranné osobě. Kromě jiného jsi údajně a mimo jiné i someliérem (ochutnávačem) whisky, anebo whiskey? Nemýlím-li se, pak název »whisky« používají Skotové a Kanaďané, kdežto »whiskey« Irové a Američané z Kentucky a Tennessee. Nezlob se, Zdeňku, ale tady tě musím velmi výrazně korigovat. Someliérem neboli degustátorem se nazývá velmi kvalifikovaný a nadaný odborník, který se profesionálně zabývá stanovením kvalitativních standardů alkoholických nápojů (a dalších věcí), jejich kontrolou a srovnáváním. Nic takového nejsem. Pokud si pamatuji, vyprávěl jsem historku, jak jsem byl (zřejmě omylem) pozván na reklamní akci firmy importující k nám nápoje spojenou s ochutnáváním a poučnou přednáškou. ZP •• Pavle, ty mi teď couváš z předmětu našeho povídání! Vždyť máš na to ochutnávání dokonce licenční certifikát. Každý, kdo tam přišel, dostal při odchodu legrační certifikát, že je »ochutnávačem irské whiskey«. Mám ho vyvěšený ve své kanceláři a každému jej hrdě a s úsměvem ukazuji. ZP •• Takže se od tebe nedozvím, piješ-li raději whisky, anebo whiskey. Piji rád irskou whiskey a myslím, že dobré pití dokážu ocenit. Ale to je všechno. ZP •• Kdyby sis však mohl vybrat dovolenou podle svých představ, jak by vypadala a kde? Třeba by ses rád vydal právě do Irska a tam koštoval... A nádherné je prý i Skotsko. Já sám mám velmi blízko ke Kanadě, takže s chutí si tam dávám hlteček jejich whisky, která se vyrábí výhradně ze žita. Jeden sen jsem si už splnil, jak již bylo řečeno, a mám rád země, kde je přiměřeně teplo. Mám rád moře a lodě (čím větší tím lepší), a taky hory (ty v létě a zdola). Mám rád země, kde je bezpečno, čisto a pořádek. Mám rád země, kde jsou vlídní a slušní lidé. Spojením toho všeho mi vychází Monako. Nevím ale, jestli bych tam chtěl strávit celou dovolenou. Nebo že by Havaj? ZP •• Tvrdíš, že jsi i dobrým kuchařem, což násobí tvou dovednost a je tématem výsostně bohulibým. Já sám na rozdíl od tebe nejsem řemeslně zručným, leč také vařím a nyní čím dál častěji, protože manželka dosud chodí do práce a doma očekává teplé jídlo. Málokdo ví, že jsem dokonce napsal kuchařku s názvem Kuchařem na Divokém západě, kde jsem zasnoubil westernový thriller se severoamerickou a zálesáckou kuchyní. Ze všech mých vydaných titulů měl tenhle největší úspěch, alespoň co do počtu prodaných výtisků. Možná se tu nezřízeně chlubím, ale musím přece dokumentovat, že nejsem řemeslně úplné nemehlo. A co ty? Máš nějakou geograficky míněnou kuchyni jako vzor, anebo vaříš českou lidovou? Co se týče mojí české kuchyně, není to tak jednoznačné. Základům vaření mě naučila maminka a tu zase babička. Babička se naučila vařit ve Vídni a vařila tak po celý život. Co bych tedy já nazýval českou kuchyní, nese silné stopy kuchyně rakouské a jihomoravské. Kupříkladu jinak než v Čechách dělám knedlíky, bramborový salát, nadívané kuře a spoustu dalších věcí. Některá typicky česká jídla nedělám, nic mi neříkají. Ze světových kuchyní je mi blízká řecká, francouzská, italská, čínská a mnohé jiné, nikdy je však nekopíruji doslova (ani to neumím). Vždy je to především moje. A ještě něco – na většinu věcí používám pouze olivový olej. Samozřejmě, že ten drahý. A že nekecám, přidávám recept: Vezme se miska, do ní se rozklepne vajíčko a přelije asi stejným množstvím oleje (samozřejmě olivového, extra panenského). Přilije se přiměřeně sojové omáčky Heinz (asi dvě lžíce), vhodí se tam lžíce bramborového škrobu. Přidá se sůl (podle chuti, asi 11/2 čajové lžičky), nahrubo drcený pepř čtyř barev, nové koření, mletý zázvor, muškátový oříšek a kari – ode všeho čajová lžička. Dále špetka saturejky, rozmarýnu, tymiánu a oregana. Zakápne se citronem. Vše se rozkvedlá na homogenní omáčku. Z ledničky se vyndá asi půl kila vepřové panenky, která se krájí na proužky asi jako malíček, dbá se na odstranění všech blan. Nudličky se zamíchají v té misce, až jsou všechny stejnoměrně obalené hnědavou kašičkou. Nechá se to alespoň hodinu odležet. Mezitím se očistí pórek a nakrájí na kolečka. Vezme se několik pěkných žampionů, očistí se, a celé houby se krájí na plátky asi 3 – 5 mm silné. Má jich být o něco více než pórku a o něco méně než masa. Rozhicuje se olej na pánvi a první se v něm krátce orestuje pórek. Pak se pórek přendá do mísy s pokličkou (nejlépe z varného skla) a do pánve se vysypou žampiony. Mírně se osolí, aby pustily šťávu a nasály do sebe olej. Po chvíli restování (až se viditelně zmenší) se přendají k pórku a do toho samého oleje se dá maso (většinou to vyjde nadvakrát) a restuje se až je tak akorát. Vše se ve skleněné nádobě smísí a postavením mísy s pokličkou na ucho nad dřezem se nechá přebytečný olej odkapat. Chvíli se to nechá přikryté dojít. Hodí se k tomu hranolky a bílé suché víno. Foto a reprodukce: osobní archivy | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Příště: O Františku Zborníkovi | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Dosud uveřejněné | | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 06. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Milan Lasica |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Jan Vodňanský |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Helena Štáchová |