|
ZP •• Říká se, že sedm let činnosti je hraničních, pak nastává únava a jistá krize a člověk musí změnit buď metodu, systém nebo najít zcela novou realitu. Mně to takhle skutečně v životě vycházelo. Znám to i z dějin divadla, že po sedmi letech se výrazně cosi mění. Napsal jsem spolužákovi profesoru Miloslavu Klímovi, který má k teoretické teatrologii blíž. Odpověděl mi, že zásadu sedmi let bohatých a sedmi hubených zná (dokonce ze Starého zákona) a věří, že platí i na seskupení divadelních souborů.
Cituji:
»Sám jsem to ve svém životě zažil. Moje roky nad sedm let trávené v Chebu byly například už trochu navíc. Viděl jsem to na jiných divadlech. Po sedmi letech má dojít k personálnímu zemětřesení a maximálně možnému okysličení novou nejlépe nemalou infuzí mladé krve, ale ve skupinkách, aby ty mladé a nové tváře nepohltila jako jednotlivce setrvačnost, návyky a stereotypy. Stojatou vodu je nutné nejméně jednou za sedm let výrazně rozčeřit.«
Tolik profesor Klíma.
Pepo Kubíčku, nedávno jsme se bavili o tom, že v divadle existuje tajuplné pravidlo sedmi let. Je to údobí, po němž následuje nějaké změna a nové etapa na dalších sedm roků. Uměl by ses ohlédnout a zhodnotit svůj divadelní život tak, že jej rozporcuješ do nějaké struktury po sedmi letech?
Zkusím to.
ZP •• Oslavil jsi osmdesátiny v téže době jako slavná herečka Květa Fialová. Její životní jubileum bylo hojně připomínáno ve všech médiích, včetně Pozitivních novin: pokud je mi známo, byli jste několik let častými partnery.
S paní Květou Fialovou už máme společné pouze ty narozeniny ve stejný měsíc a rok. Byla doba, kdy jsme prožívali společné angažmá a byli hereckými partnery i kamarády. Léta nás rozdělila. Každý vidíme svou minulost i současnost zcela jinak. Ona žije ze své filmové slávy, miluje čarodějnice na koštěti, se smrtí si tyká a údajně se na ni těší. Lidé a média to rádi poslouchají. Nu, proč ne?
Kdežto já mezi lidi moc nepřijdu: jednou za rok se dostavím na herecká setkávání, občas se sejdu na pivě s některým z kolegů. Stále častěji chodím na pohřby těch, kteří mi byli blízcí, o nichž se občas i cosi napíše. Sejdeš z očí, sejdeš z mysli… Ale mě hřbitov zatím nikterak neláká.
ZP •• Ve svém věku už můžeš ovšem bilancovat.
Ve svém věku bilancuješ, aniž bys chtěl. U stáří je zvláštní, že se ti najednou vracejí vzpomínky na události, které jsi předtím už dávno zapomněl. Život je vůbec plný zázraků a divuplných kouzel; někdy krásných, jindy nedobrých.
Nu, k těm sedmi letům.
Zažil jsem sedm let krásného dětství na Žižkově. Loutkové divadlo vedle v baráku. Pět biografů, němé grotesky, Chaplin, české filmy, Vlasta Burian, V & W a spol. Ještě jsem nechodil do školy, ale do bijáku ano. V divadle Masarykova síň (dnešní Žižkovské divadlo Járy Cimrmana) hostoval věhlasný Vojta Merten jako Kašpárek.
ZP •• Kašpárek Vojty Mertena byl i mým prvním činoherním vjemem: zhlédl jsem jeho představení v dnešním Divadle ABC.
Ježíšek mi potom nadělil i knihu Mertenových pohádek s Kašpárkem; stala se mým nejoblíbenějším čtením, ale předčítala mi jej ještě maminka. A co dalších sedm let?
Po sedmi letech začala zlá léta: zemřela mi milovaná babička, zemřel T. G. Masaryk. Pak přišli Němci. Plenili, vraždili, chtěli nás jako národ likvidovat a dařilo se jim to přesně sedm let…
Když tak o tom přemýšlím, pak oněch sedm let skutečně vytyčuje nějakou éru i v povolání. Dalších sedm let po válce spočívalo totiž ve znamení hledání a nalézání sama sebe i svého místa v divadelní branži, učil mě kupříkladu Karel Höger… Teprve potom jsem dostal stálé angažmá.
Chybělo skutečně maličko, abych dalších celých sedm let strávil v Městském divadle Kolín ve vynikajícím souboru, výborně složeném v pánské i dámské šatně. A také věkově vyváženém. Hrál se tu velice široký repertoár. Mou častou partnerkou byla nejen Květa Fialová, ale hrály tu i Darja Hajská, Jitka Frantová, Jana Vasmutová, Milena Davidová…
I pánský soubor měl vynikající sólisty: Vojta Zahořík, Jiří Koldovský, Felix Šeplavý, své první angažmá si tu prožil Radek Brzobohatý. Nejinak to bylo s režiséry, posuď sám: František Salzer, Karel Dostal, Miloš Nedbal, Ota Ornest, Rudolf Hrušínský st., Karel Pech… Hostovali tu pozdější národní umělci: František Vnouček, Jaroslav Průcha, Zdeněk Štěpánek, Stanislav Neumann… To byla škola i zážitky! Hrál jsem téměř ve všem, celkem v osmatřiceti inscenacích, včetně Romea… Nádhera!
ZP •• Osmatřicet inscenací mělo pochopitelně stovky představení. * (viz poznámka na konci)
A pak přišlo dalších, čímsi ohraničených sedm let?
Horácké divadlo, mé další angažmá, patří neodmyslitelně k Jihlavě, krajskému městu, kde bylo sídlo rozhlasu. Divadlo mělo svůj orchestr a hrály se tu i hudební komedie. Prošla tudy řada špičkových herců: Ota Sklenčka, Jiří Sovák, Otomar Krejča, Darek Vostřel, Marie Tomášová, Karel Augusta…
Kmenovým režisérem byl legendární Evžen Sokolovský. Se mnou sem nastoupil režisér Pavel Rimský, režisérka Lola Skrbková a Vilém Pfaifer, tehdy již zasloužilý umělec. I tady hostovali vynikající herci z Národního divadla, zejména Karel Höger, s nímž jsem si zahrál ve Smrti obchodního cestujícího od Arthura Millera.
Jihlava žila sportem, byl tu nejlepší prvoligový hokejový klub Dukla, jehož téměř celé mužstvo hrálo za nároďák a měl jsem mezi hráči hodně kamarádů…
Míval jsem i spoustu přátel mezi lékaři, výtvarníky, malíři; občas jsme po premiérách společně flámovali…
A jednoho dne přišla nabídka ze Státního divadla v Brně a současně projevil o mne zájem Jan Werich do pražského divadla ABC. Zvolil jsem ABC, ale než jsem stačil podepsat smlouvu, byl Werich odsunutý na roční dovolenou. Už se nevrátil a po něm mi zbyly jenom novoročenky.
Uvízl jsem v Praze. Potom mě Jiří Císler chtěl do Divadla Na Fidlovačce, jenže i tam bylo náhle rozpuštěno vedení divadla a jeho správu převzalo Hudební divadlo Karlín. A mně opět ze všeho sešlo…
ZP •• O tom trojitém pechu se zmiňuješ v životopisu. Musel sis prožít těžké rozhodování, protože už jen samotná nabídka ze Státního divadla v Brně byla v mnoha ohledech pozoruhodná. Vyhlídka zahrát si s Janem Werichem byla patrně lákavější.
A těmi smůlami se završilo skoro dalších sedm let. V Praze jsem pracoval v Československém rozhlase a točil na Barrandově ve filmech. Nakonec mě v tom nadějném roce 1968 potkalo štěstí s pobídkou ke spolupráci při nově zakládané scéně.
ZP •• I já jsem pro tutéž možnost opustil jisté postavení v Ostravě. Musím přitom přiznat, že mi tam nic nechybělo, režíroval jsem jak v Divadle Petra Bezruče, tak i ve Státním divadle, v televizi mi přidělili vlastní pořad, měli jsme pěkný byt v Porubě. Jenomže do té doby nepoznaný pocit svobody v roce 1968 mě svedl a nalákal k potřebě tvořit divadlo po svém a bez dozoru nadřízených orgánů.
Společně jsme pak s Miloslavem Klímou připravovali (nejprve v pražském paláci Kotva, pak v Malostranské besedě) otevření divadla NA FORBÍNĚ, po nedokončených dvou sezónách ovšem krutě zakázaném. O jeho krátkém údobí později mluvili mnozí zúčastnění jako o nejhezčích chvílích své divadelní činnosti.
Trochu nás již tehdy zaskočilo byrokratické rozhodnutí, že město Praha nechce povolit další rozšíření divadelní sítě, a tak jsme v podtitulu použili taktické označení »Herecký kabaretní klub«. To bylo vlastně tvé první setkání s kabaretem, byť jenom jako s pojmem, protože jsme tu stejně hráli činoherní látky z pramenů předválečné komediografie a literatury.
Ty dvě krátké sezóny Na forbíně byly nejen úspěšné, ale i nezapomenutelné. Hrál tu jednak malý stálý soubor, jednak si sem přicházeli zahrát báječní herci ze všech možných pražských i mimopražských divadel a neustále se hlásili další, aby si konečně zahráli v něčem, s čím se ve své praxi nemohli setkat. Inscenace byly režijně doslova ušity hercům na tělo: tvorba herecké situace byla tvoje specialita.
ZP •• Dramaturg Miloslav Klíma přinášel jednak zapomenuté tituly od Longena, Haška, Kische, Jašky, jednak inspiroval autory k tvorbě nových textů, například mne k adaptaci hry Agathy Christie Krysí dostaveníčko jako ke grotesknímu hororu, nebo k parodické frašce Jiřího Bednáře Jack škrtič a Dostaveníčko v prasečinci, nově nastupující cenzurou ovšem brzy zakázanou.
Objevná dramatizace Karla Vašíčka Utrpení knížete Sternenhocha podle Ladislava Klímy jako komediální romaneto ve výpravě Josefa Hlinomaze se již bohužel neuskutečnila, zrovna tak jako dlouho utajovaný text komedie Pec od Emila Vachka a mnoho dalších. Nejenom tyhle připravované tituly, jak je možné dočíst se v loňských dubnových Rozpravách s profesorem Klímou, ale rozmetán byl celý dramaturgický plán, který obsahoval asi osm titulů, což bylo pochopitelně zničující.
Vzpomínám na mnoho zážitků. Třeba na Vladimíra Hlavatého jako na zapomnětlivého komisaře v Longenovi, který svou roli miloval natolik, že se chodil do hlediště dívat i na svého alternanta Pepíka Haukvice, popadal se přitom za břicho, a tenhle otřískaný a uznávaný bard z Divadla Na Vinohradech se válel smíchy, jako by poprvně v životě spatřil komedii…
ZP •• Já zase s chutí vzpomínám, jak se lidé - například stálý divák Jiří Štaidl - chodili bůhví už po kolikáté do hlediště podívat se na tvůj výstup s Antonií Hegerlíkovou, když jsi jako totálně ožralý svatební svědek v Longenovi předstíral střízlivost. To je totiž herecky nesmírně těžké. Tvůj výkon byl věru parádní kousek.
Lidé chodili na představení téže hry i několikrát. Bavil je sice příběh, ale hlavně tu dominoval výkon. Herci si uměli představení konečně vychutnat.
ZP •• Role byly alternovány, jak již řečeno. Zajímavou alternací bylo i střídání Jiřího Líra s Karlem Augustou. Hráli sice tutéž figuru, ale každý jinak, a lidé se nedokázali shodnout, který z nich ji pochopil a zahrál lépe.
Hlásili se i režiséři: vážně se tu ucházel o spolupráci fenomenální Jan Grossman a další. Všichni jsme to měli rádi, včetně vystavujících malířů, například nezapomenutelný byl Dalibor Čeřovský, nebo hudební skladatelé u klavíru, například Jarda Jakoubek či Petr Růžička. Nu a také nemůžu zapomenout na spisovatele Achille Gregora, který k nám chodil s hůlkou, nosil v její dutině kořalku a přátelům z ní naléval panáčky…
ZP •• Kořalku? Ještě že tě neslyší! Nosil v ní vynikající maďarskou »barack pálinku«.
Jo, kdo žije, vzpomíná. Občas se potkám s Honzou Skopečkem a vzpomínáme… Po tolika letech a s naší pamětí! Dalo by se říct – zvláštní úkaz, člověče!
ZP •• Neklame-li mě paměť, po zániku Forbíny jsi nějaký čas provozoval s Jiřím Hanákem satirický pořad z vlastních textů.
S Jiřím Hanákem a Hankou Frejkovou jsme zkoušeli realizovat kabaretní žánr ve hře Případ pro Sherlocka Holmese a zajížděli na představení do různých míst v republice, ale nemělo to dlouhé trvání. Napsal jsem i hru Zkouška na smrt, režíroval ji a hrál v ní Václav Lohniský.
ZP •• V údobí začátku normalizace a obnovení tvrdé cenzury byly veškeré satiricky orientované látky zakázány. Účinkoval jsi pak v agenturní činoherní skupině ve hrách Miroslava Plzáka.
Nastudovali jsme panu doktorovi postupně čtyři hry a zajistili si na pár let živobytí. Měly nečekaný úspěch a byly pořadateli velice žádané. Hrály tu i hvězdy: Valentina Thielová, Eva Klepáčová, Světlana Nálepková, Vladimír Dlouhý…
ZP •• V údobí po Chartě ´77 a utužení normalizace se podařilo u Středočechů založit skupinu, již dr. Pavel Bošek nazval MALÉ KOMEDIÁLNÍ STUDIO SKKS. Pražská představení měla stálý stagion v Redutě, ale hlavní činností skupiny byly zájezdy po celé republice. Dnes svou spolupráci a účinkování v zájezdových divadlech někteří interpreti prostě nezmiňují, jako by se styděli, přestože se tím slušně živili i dlouhou řadu let. Rádi se ale chlubí činností ve stálých divadlech podporovanou dotacemi, kde tvůrčí úsilí často ani nemířilo k divákovi, neboť cíl díla spočíval v osobním či ideologickém exhibicionismu. Je to trošku blázinec.
Je to fakt skutečně trochu k smíchu: jezdili jsme na dlouhé a několikadenní zájezdy, jimž se říkalo »šňůry«, kdežto ti současní stydlíni jezdí taky a pořád, jenomže tomu říkají »turné«. Jezdit po celé zemi se prostě muselo, nejenom kvůli vlastnímu příjmu, ale i kvůli rozpočtu agentury.
ZP •• Na rozdíl od některých stálých a finančně zajištěných divadel, které mohly nevyvedenou hru stáhnout po první repríze a marnotratně plýtvat, my jsme museli dokázat vytvořit inscenace pro stovky představení. Divadla spravovaná agenturou nebyla totiž dotována. Existovala i za totality v jakési formě podnikání: náklady, které se vynaložily na produkci inscenace (tj. scéna, rekvizity, pronájem zkušebny, honoráře tvůrců, zvukové nahrávky, atd.) bylo tudíž nutné nějak amortizovat. Z každé reprízy se odváděl agentuře finanční podíl jako splátka na dluh.
Hráli jsme samozřejmě i v Praze: v Rokoku, Na zábradlí, v Branickém divadle, nejčastěji však v Redutě na Národní třídě. Posledním naším představením tam byla kriminální komedie Vražda v hostinci U Bledule, kdes nechal diváka rozhodovat o pachateli, trošičku podobně jako v kinoautomatu, ale u nás to šlo naživo. Zvláštností bylo, že podle divákovy volby, kdo z postav hry je vrah, se hrálo dál a Radim Vašinka v roli detektiva se musel naučit pět verzí textu. Z tvých her se ovšem naprosto nezapomenutelnou stala komedie Dírkou v oponě, aneb Jak se dělá divadlo, s níž jsme dokonce na Národní přehlídce tvorby agenturní pořadů získali první cenu v kategorii činoher… Safraporte!
ZP •• Stalo se něco?
Právě mi došlo, že éra Malého komediálního studia trvala taky sedm let.
ZP •• Zdá se, že na pověsti o periodách divadla po sedmi letech opravdu něco je.
Taky mám ten pocit. Rád z té éry vzpomínám na Pavla Boška, Jirku Wimmera, na tvou ženu Moniku, Radima Vašinku, Petra Pospíchala a na Gábinu Osvaldovou, o níž se už téměř neví, že je vlastně úžasná komediální herečka…
ZP •• A ty ses zase ocitl na volné noze.
Po rekonstrukci jeviště, zákulisí, světel, zvukového zařízení Kabaretu U Fleků a zásadní výměně souboru v roce 1985 jsem dostal možnost zahrát si v připravovaném pořadu Vemte lásku do biásku, kde se samozřejmě nejen hrálo, ale i zpívalo a tančilo. Děj byl naznačený jakýmsi vývojem filmu od němých snímků až po zvukové filmy se slavnými šlágry z konce první republiky. Šel jsem se podívat na zahajovací představení, abych věděl, do čeho jdu, a byla z toho patnáctiletá spolupráce. Moje vůbec nejdelší angažmá!
Bývalo tu na dlouho předem vyprodáno, pořádaly se sem zájezdy z celé republiky i ze zahraničí. Šlo o vyhlášený český unikát, diváci bývali nadšení, což je pro herce balzám na duši, jenže při představení smělo obecenstvo konzumovat jídla i nápoje a dokonce kouřit. To na nás kladlo neobyčejné nároky, zejména na psychiku. Bavit rozdováděné obecenstvo není vůbec snadné.
ZP •• Snobské povědomí i intelektuálská kritika považovaly kabaret za umění nižší kategorie, tudíž se o něm příliš nepsalo; přitom tu nejde ani tak o názvosloví (ke kabaretu se hlásili významné osobnosti, například Jiří Červený, Vladimír Dvořák, Jiří Suchý), ale o jeho úroveň. U Fleků šlo o komponovanou tematiku lidové staropražské zábavy, s humorem, písničkami i tancem a nespornou profesionální interpretací.
Je přitom pozoruhodné, že pořady připravovali přední divadelní tvůrci: autoři, hudební aranžéři, režiséři, scénografové, choreografové, a brali svou práci zrovna tak odpovědně, jako by ji připravovali třeba pro Národní divadlo. Nezažil jsem, aby se některý z oslovených předních tvůrců nad kabaretem ofrňoval.
Pár příkladů za všechny: pohybová a taneční čísla U Fleků připravovali špičkoví choreografové, docent Karel Bednář anebo František Pokorný; scénografii zajišťovali arch. Zdeněk Pavel či Mgr. Petr Kolínský; režírovali tu Pavel Rimský, Darek Vostřel…
Jestliže jsem jmenoval kolegy z bývalých angažmá a štací, pak tady musím připomenout i nezapomenutelné kabaretiéry: Antonína Loužeckého, Františka Hanzlíka, Evu Jílkovou, Lubomíra Bryga, Milana Lenkvika, Václava Laláka, Milana Charváta… V kapele po dlouhá léta vévodil známý trumpetista Zdeněk Šedivý…
ZP •• Safraporte!
Copak?
ZP •• Tvými patnácti lety v jediné kabaretní scéně padá kýžené sedmileté pravidlo!
Řeklo by se, že tu již neplatila sedmiletá perioda, jenomže nakonec stejně platila! Prvních sedm let jsme totiž hráli rozděleni do dvou souborů, ale po náhlém a nečekaném úmrtí dvou protagonistů se členové museli spojit na dalších sedm let do jediného tělesa. Bylo hodně těžké hrát každý den bez možnosti alternace a znamenalo to udržovat se v kondici, aby se člověk vyhnul stresům a nemocem.
Oslavil jsem zde i své sedmdesátiny a dostal od nového majitele restituenta velký dort, jenže za půl roku nás jako soubor všechny vyhodil a kabaret zrušil. Pouhá hudba k tanci ho vyšla levněji. Ulevil divákům za vstupné, a tak mohl exkluzivně zdražit flekovské černé pivo. Zachoval se jako správně drsný kapitalista: Čest jeho práci! Nebo památce?
ZP •• Nedá se říci, že by ses programově vyhýbal práci před kamerou. Epizoda ze seriálu Třicet případů majora Zemana nazvaná Studně setrvala v povědomí pamětníků hlavně kvůli hrůze, kterou její téma vzbuzovalo, ale spíš se mi zdá, že práce před kamerou ve velkých rolích se jaksi vyhýbala tobě.
Pokud jde o získání velké role ve filmu nebo v televizi, tak to musí herec pořád dokola zvát režiséry na svá představení, aby byl neustále viděn. Musí být na očích producentům. Telefonovat jim, otravovat, prostě se připomínat. Jak to dneska vidím, mojí chybou bylo, že jsem příliš brzy odešel na volnou nohu. Také bylo méně práce, zejména v televizi. Dabing se tehdy nacházel v plenkách. Teď jsou na pořadu dne seriály, ale herecká hrdost vzala za své. Umění jde stranou.
ZP •• Že jde umění stranou, jsme mohli poznat na dalších »rádobykreacích« v nedávných silvestrovských pořadech. Herci v dobrých výkonech byli na Silvestra k vidění pouze ve starých filmech. Tvůj povzdech je bohužel asi oprávněný. Přesto si myslím, že třeba český dabing má mimořádně vysokou úroveň.
Na co vzpomínáš nejraději?
Často a rád vzpomínám na lidi, co jsem potkal. Dali mi pro život tolik, že mi to vydrželo dodnes. Však je v Rozpravách jmenuju a zdaleka nejsou všichni. Měl jsem na lidi skutečné štěstí. Rád vzpomínám také na Jana Masaryka, podle mého názoru posledního skutečného politika, co jsme měli.
ZP •• Na co bys nejraději napořád zapomněl?
Na to, jak si náš národ vede nyní. To se dá těžko vyjádřit a opsat jedním slovem… Doufat ovšem člověk může vždycky.
ZP •• Jako dar jsi přinesl na návštěvu první plakát divadla Na forbíně, navržený hercem Jiřím Wimmerem. Vytiskli jej v počtu několika stovek kusů, avšak nikdy nebyl vylepený a před veřejností zůstal utajený. Původní název komedie, někdy z roku 1934 od E. A. Longena, zněl KRIMINÁL LEPŠÍ NAD SVOBODU.
V době zvolna nastupující komunistické normalizace roku 1969 jej postihl zákaz. (Už v srpnu 1969 se nevybíravým způsobem rozháněly demonstrace proti výročí sovětské okupace. Sám jsem viděl, jak č e š t í milicionáři na Národní třídě mlátili pažbami pušek po hlavách č e s k é vlastence.) Komedii jsme museli tudíž přejmenovat a je zajímavé si domyslet, proč bolševikům vadil původní název.
Ten plakát je patrně opravdovou vzácností, protože celý náklad šel do stoupy, ale mně se podařilo pár kousků zachránit. Proč ten název vadil? To je přece jasné: typický jev licoměrnosti režimu.
ZP •• Tohle nás tenkrát vůbec nenapadlo, název hry přece patřil k textu původní hry: pikantní bylo, že téma samotné hry soudruhům nevadilo, jim vadil název. Změnili jsme tedy název na »Dezertéři z Volšan«, plakát byl vylepený po celé Praze a svou zvláštností přitahoval žádoucí pozornost kolemjdoucích.
Za původní a vzácný plakát děkuji, dám si jej zasklít, zarámovat a pověsím na zeď.
Co bys ještě rád řekl o svém soukromém životě v důchodu?
V roce 2000 jsem zavřel skříňku s líčidly a odešel ze scény. Neboli pověsil jsem kopačky na hřebík. Za život jsem nastudoval asi stovku rolí a odehrál tisíce divadelních a kabaretních představení. Účinkoval jsem asi v padesáti filmech. Říkám si: je to dost nebo málo? Ale abych nezapomněl: dostalo se mi ocenění Senior Prix 2000. Někdo si přeci vzpomněl.
ZP •• Padlo tu dnes hodně jmen: vyjmenuj tedy na závěr svého nejoblíbenějšího herce, herečku, autora, výtvarníka, muzikanta, sportovce.
Mým nejoblíbenějším českým hercem byl, je a vždycky bude Karel Höger. Z hereček Zdenka Baldová. Autor: Shakespeare. Výtvarník: Josef Svoboda. Muzikant: Antonín Dvořák. Sportovec: náš největší atlet všech dob Emil Zátopek.
ZP •• Na začátku těchto Rozprav jsi pravil, že ve tvém věku člověk musí bilancovat, i kdyby nechtěl. Myslím, že se ti podařilo prožívat dar života smysluplně, a to nejen ve své profesi, již chápeš jako osobní poslání; podařilo se ti založit i vytrvalou rodinu, což je v současné době jev nikoliv běžný, natož samozřejmý.
Také jsme uvedli v naší rozpravě spoustu jmen, z nichž některé z nich si čtenář možná připomene, ale většinu si patrně nestačí ani zapamatovat. Přesto jsme je z osobní úcty chtěli alespoň vzpomenout.
Pepo, díky za tvou účast v Rozpravách a dovol, abych ti při tvé osmdesátce popřál do dalších let pevné zdraví a stále veselou mysl, která tě provází po tu celou dobu padesáti let, jež tě znám.
***
* Poznámka: Často se lidem vzájemně pletou významy termínů »inscenace« a »představení«. Budiž tedy řečeno, že inscenace je realizovaný text hry na scéně, kdežto představení je její realizace před divákem. Od chvíle, kdy má inscenace svou premiéru, následují její další představení, neboli »reprízy«, které mohou mít desítky provedení. Poslední představení určité inscenace se nazývá »derniéra«. Karel Čapek otázku definoval takto: »Inscenace je dílem režiséra, představení je dílem herců«.
|
