| Cesta na Vysočinu
Rádio hlásilo nebezpečí dalšího bombardování zrovna ve chvíli, kdy u našich dveří kdosi zazvonil a doslova vpadl do našeho bytu strýček Pepa ze Smíchova ve své černé uniformě městského strážníka.
„Libuško, sbal si rychle věci! Teda sobě a kloučkovi!“ zvolal na mou maminku a byl celý zarudlý v obličeji. „Sehnal jsem člověka s náklaďákem, co odjíždí do Pelhřimova. Zamluvil jsem ti dvě místa na korbě.“
„Přece tu nenecháme tátu samotného,“ namítla maminka.
„Mysli na kluka,“ zavrtěl hlavou nesouhlasně tatínek, „příště se můžou trefit do našeho baráku.“
„Říkals, že dům postavili ze železobetonu.“
„Něco jsem lidem říct musel, aby se v krytu nezjančili.“
„Proč nemůžeme jet vlakem?“ namítala maminka. „Zapomínáš, že je únor. Víš, jaká bude na korbě zima?“
„Lepší zima než kotláři!“ odvětil strýček, čímž myslel hloubková letadla, jež nalétávala na kolejiště a střílela na kotle parních lokomotiv, aby je proděravěla a znemožnila vlakům přesuny a zásobování armád.
„Asi máš pravdu, Pepo,“ řekl tatínek.
„Jinak bych se sem nehnal,“ pravil strýček a pohladil mě po vlasech.
Já tu rozmluvu poslouchal s velkou chutí, protože znamenala, že pojedu k dědečkovi a babičce už teď a nemusím čekat na prázdniny, ale bůhvíproč mi vylétlo z pusy: „A to už nemusím dneska do školy?“
„Nemusíš,“ odpověděl tatínek, kývl na maminku a podivně škytl, „Tak běž, Líbo, zabal kufr, ale neber nic, co nebudete doopravdicky potřebovat.“
Maminka neudržela slzu a šla balit.
Rozloučil jsem se s kanárem Pepíkem: zapípal a něco mi zacvrlikal.
Na rohu ulic Sokolské a Na Bojišti už stál malý náklaďáček.
Černá pragovka s korbou pod plachtou byla obalena kouřem, jak majitel a její šofér roztápěl kotel dřevěným uhlím, neboť motor byl poháněn dřevoplynem. Ani tatínek neudržel slzu, když pomáhal mamince vylézt na vůz, pak jí podal kufr a mne. Strýček Pepa neplakal, usmíval se, ale on se takhle usmíval pořád, i když někomu uděloval pokutu. Maminka mě posadila na dřevěnou lavici a obalila dekou.
Řidič pak roztočil klikou motor, nasedl a auto se rozjelo. Seděl jsem na lavici nedaleko kotle, odkud sálalo teplo, ale maminka trvala na tom, abych zůstal obalený dekou. Drncalo to strašně, ale když jsme opustili Prahu s dlážděnými ulicemi, drncání vystřídalo houpání nerovné vozovky silnice směrem na Benešov. Nepamatuji se z té cesty téměř na nic, snad jen to, že kdesi ve Vlašimi mě probudilo jakési láteření, když šofér lomcoval kotlem, který mu málem vyhasl a on musel znovu přiložit lopatu dřevěného uhlí a oheň rozdmýchat. Pak se mě opět nezadržitelně zmocnilo spaní…
V Pelhřimově byla už tma.
Šofér náklaďáčku nás vysadil na náměstí a kamsi odhrkal.
Vysazení pasažéři se rozešli všemi směry a my se marně rozhlíželi, jestli tu nepotkáme někoho známého nebo nenarazíme na někoho s koňmi, s kým bychom se svezli dál do Radňova. Nikde nebylo ani živáčka.
„Musíme dojít na nádraží,“ řekla maminka, jednou rukou se chopila kufru, druhou mojí v palcové rukavici a vyšli jsme.
Jenomže nádraží je vzdálené asi dva kilometry, ne-li ještě dál, klouzalo to, a přestože nebylo nikterak pozdě, nikoho jsme nepotkali. Čekárna byla zamčená a příští vlak jel až následujícího dne.
„Co teď, mami?“ zeptal jsem se. „Vrátíme se?“
„Kam?“
„Do města.“
„Nikoho tam neznám natolik dobře, abych si u něho dovolila zaklepat.“
„Co uděláme?“
„Půjdeme pěšky, co jiného,“ prohlásila maminka, popadla kufr a vydala se silnicí směrem od Pelhřimova.
Naštěstí svítil měsíc a ozařoval zasněženou krajinu.
Byla zima, dráty lemující cestu se prohýbaly pod námrazou.
„Je to daleko?“ zeptal jsem se snad již po pár metrech, protože nohy klouzaly po namrzlém sněhu na vozovce, a začaly mně zábst uši, neboť jsem odmítal vzít si klapky na pružině, jež se tehdy nosívaly za mrazů na hlavách pod čepicemi i pod klobouky.
„Je to asi deset kilometrů,“ pravila maminka, pára z úst ji obalila hlavu a vzdychla. „Musíme to vydržet, nic jiného nám nezbývá.“
A tak jsme šlapali, maminka táhla kufr, přitom mi tiskla ruku, snad abych se jí neztratil, nohy se nám smýkaly, nikde vůkol jsme neviděli ani živáčka. Když jsme se doklopýtali za město, postavila kufr na zasněženou vozovku a oddychovala.
„Je to ještě daleko?“ zeptal jsem se.
„Ušli jsme teprve tak dva kilometry,“ odpověděla maminka, „a čeká nás ještě tak osm.“
Po chvíli jsme pokračovali v cestě. Zvedal se vítr, hvízdal v drátech a foukal na nás mračna sněhu z polí a návějí. Maminka zastavovala stále častěji, aby si odpočinula. Pokusil jsem se nadlehčovat kufr, ale spíš jsem jí vadil v další chůzi. Na rozcestí, kudy se obvykle odbočuje z hlavní silnice směrem na Radňov, maminka na chvíli zastavila, postavila kufr na zasněženou zem, ale moji ruku nepustila.
„Já nevím,“ pravila unaveně, „půjdeme dál nebo odbočíme do Rynárce?“
„Musíme dál, mami, třeba nás čeká dědeček s babičkou.“
„Oni nevědí, že přijedeme, ale třeba to zvládneme.“
Prošli jsme vesnicí Pavlovem, vypadala jak po vymření, nesvítilo tu žádné okno, protože i tady dodržovali všeobecný příkaz zatemnění veškerých světel, aby se podle nich nemohla orientovat nepřátelská letadla, a tak jsme se vydali zasněženou alejí k další vesnici.
„Jak dlouho ještě půjdeme?“ zeptal jsem se už za první zatáčkou.
„Jak dlouho netuším, je to asi pět kilometrů.“
Najednou se mi chtělo spát. „Mami, zvládneme to?“
„Ne, tohle nezvládneme, Zdendo,“ přemáhala pláč, poněvadž měla jiný hlas než obvykle, „budeme pokračovat ke kolejím, to je už kousek a tam si odpočineme.“
Odbočili jsme na nějakou pěšinu, dostali se k železničním kolejím a zabouchali na dveře strážního železničního domku. Otevřel nám starý hlídač, pozval nás ihned dál do tepla, nechal si vysvětlit, že máme namířeno na pilu do Radňova, jejímž majitelem byl můj dědeček, jehož znal v kraji široko daleko snad každý.
Posadil jsem se k rozpáleným kamínkům, na nichž stála konvice.
„Já vím, vy jste dcera pana Hessa,“ pravil hlídač, poněvadž dědeček se tak jmenoval, ale s tím slavným Němcem neměl nic společného, „jezdíváme k vám na pilu pro piliny, ale těma si topí náš mladej doma, tady máme uhlí.“
„To jste hodnej, že nás tu necháte odpočinout,“ řekla maminka a stáhla ze sebe zimník, „nebudeme vás zdržovat, za chvíli se vydáme dál.“
„Ani nápad,“ prohlásil starý hlídač a přiložil lopatku uhlí do kamínek, „přeci bych vás nevyhnal do té siberie. V Radňově vás čekají? Já jen, aby neměli u Hessů starost, víte?“
„Nečekají, u Hessů ani ve vsi není telefon.“
„A že jste neposlali aspoň telegram?“
„Kdepak telegram!“ zvýšila trochu hlas maminka. „Víte, když přijde telegram, naši se vždycky polekají, že někdo umřel. A kdoví, jestli pošta vůbec funguje.“
„Ale co s váma, mladá paní? Co kdybych zavolal do Zajíčkova na zastávku, aby k vašim do Radňova poslali někoho se vzkazem?“
„A to byste udělal?“
„To nic není,“ zasmál se hlídač, přistoupil k černému telefonnímu přístroji a zatočil na něm kličkou. „Haló, prozvoň mě do Zajíčkova. Žeť. Aha… Haló, kdo je tam? Pán Bůh tě pozdrav, Římale! Mám tu takovou věc, člověče. Uvízla u mě jedna paní se synkem, táhne velkej kufr, ale cizí není, chce se dostat do Radňova na pilu… Žeť, je od Hessů…. Ne, teď už jim nic nejede, jsou celí promrzlí…“ Vyprávěl tomu na druhém konci drátů, co nás potkalo a že tu čekáme, a pak jen opakoval: „Žeť, žeť,“ což se tu říká namísto slova »ano«. Zavěsil sluchátko. „Takže vy dva jste utekli před bombama?“
„Ano,“ kývla maminka.
„Z Prahy?“
„Ano.“
„Říkali něco takovýho v rádiu, že spojenci bombardovali Prahu.“
„Zažili jsme to.“
„Bomby?“
„Ano.“
„Já si to nedokážu ani představit,“ vrtěl hlavou hlídač, jenž měl na hlavě beranici a pod nosem mroží knír, „a byli tam taky nějací mrtví?“
„Byli.“
„Hodně?“
„Říkali, že několik set. A velká spousta raněných.“
Hlídač se pokřižoval. „Pán Bůh s námi a zlé pryč! To se vám nedivím, že nebudete čekat na další nálety, bodejť že ne.“
Víc si z toho nepamatuji, neboť jsem usnul.
Vzbudila mě maminka s očima rozsvícenýma radostí: zvenku byly slyšet rolničky.
Její bratr Jaroslav, můj strýček, přijížděl na saních tažených párem valachů. Zatímco jsem totiž klimbal, tak v Zajíčkově, což je železniční zastávka asi dva kilometry od Radňova, zvedl se výpravčí pan Římal z teplé židle a vydal se mrazivou nocí na pilu k dědečkui Hessovi se zprávou, kde jsme s maminkou uvízli.
Do strážního domku doslova vtrhl strýček Jara, jak se mu zkráceně říkalo, zatímco kočí Jožka zůstal venku u koní. Strýček stáhnul z rukou palčáky, obejmul maminku, hubičkovali se a bůhvíproč oba plakali, pak strýček ohubičkoval mě a hladil mě po vlasech a pořád plakal. Potom poděkoval za přístřeší a pomoc tomu hlídači, ten tvrdil, že to nestálo za řeč, ale strýček mu vnutil krabici od cukru s nějakým proviantem, pak vzal náš kufr do jedné ruky, druhou rukou mě vytáhl na mráz, nechal mě poplácat podsedního koně, já mu dal pusu na tlamu a kůň zafrkal. Pak mě posadili do sání a zabalili do kožichu. Maminka se usadila vedle a vyjeli jsme.
Spřežení cinkalo rolničkami a všude kolem se třpytil sníh. Na nebi svítily hvězdičky.
Zmocnila se mě radost, že jsou ještě Vánoce, přestože Ježíšek už dávno kamsi odkvačil. Do Radňova jsme dorazili brzy, pak už zbýval kousek cesty, poněvadž dědečkova pila ležela na samotě u rybníka. Na dvoře U Hessů štěkal bernardýn Rek. Když nás oňuchal a poznal, praštil mě ohonem a zalezl do tepla své boudy. V kuchyni byli všichni vzhůru a čekali na nás. Kromě rodiny tu byli i obě služky a čeledín Bohouš, jen kočí Jožka chyběl, protože odstrojoval koně. Hodně se zase hubičkovalo.
„Děvče, děvče,“ vzdychal dědeček, když objímal maminku a slzel, „ jak tě poslouchám, shledávám, že vás od pohromy musel ochránit sám Pán Bůh“.
Plakala též tetička Máňa, žena strýčka Jary, a zeptala se na tatínka: „A co Dóďa? Co si ve městě bez tebe počne? Kdo mu uvaří?“
„To víš,“ rozplakala se i maminka, „je tam teďka sám, teda akorát s topičem a uklízečkou, ale i tak se nemůže z baráku ani pohnout.“
„Kde je Jaroušek?“ zeptal jsem se na bratránka.
„Jaroušek spinká, to víš, je ještě malinkej,“ odvětila tetička Máňa.
I babička měla oči zalité slzami a hladila mě: „Zdeněčku, že máš hlad, viď? Tak počkej!“
Ohřála na kamnech hrnec s bramboračkou, kterou nikdo nedokázal tak uvařit jako ona. K polévce mi ukrojila krajíc čerstvě pečeného chleba. Potom mě maminka vysvlékla, celého otřela mokrým ručníkem a natáhla na mě pyžamo.
Peřiny v ložní světnici byly nahřáté a bůhvíproč pořád voněly chlebem.
Foto © Olga Hessová a archiv autora
(pokračování za 14 dní...)
Další díly
|
