|  ZP •• O hlasech, jež vyslyšela a konala podle nich, jsem poprvé slyšel pouze v souvislosti s Johankou z Arku, rovněž zvanou Panna orleánská. Podle francouzské zázračné dívky z 15. století byla natočena i řada filmů, psali o ní věhlasní světoví spisovatelé a dramatikové (Jean Anouilh, J. B. Shaw), jejichž hry se hrály na všech předních světových scénách; u nás se téma objevilo i jako muzikál. O další osobě s podobným stigmatem jsem slyšel až od vás.
Příběh Johanky z Arku je mým nejoblíbenějším. Věděla jsem přesně, o čem mluvila. Myslím si, že slyšení těch hlasů nejde jen tak snadno pochopit. O tomto jevu, (jak to nazýváte), se nedá říci, že by to byl zvučný hlas, protože to neslyší uši. Je slyšet zvláštně, kdesi uvnitř nás, jakoby snad v srdci. Někdy to vypadá jako náhlá a nečekaná myšlenka, která jde kolem nás, ale přitom není naše. Já to pochopila tak, že jde o důkaz skutečné, opravdové a nesmrtelné duše, která vnitřně vidí i slyší.
Když jsem vytušila, že manžel má tu strašnou závislost na hazardu, obrátila jsem se k Bohu a prosila o pomoc. Změnila jsem celý svůj dosavadní život a ocitla se na tomto světě v modlitbách zase šťastná. Jezdila jsem na katolické duchovní obnovy a tam mě silně oslovil Ježíš Kristus. Odjeli jsme pak s kamarádkou do Medžugorje, kde jsem zase velmi silně vnímala Matku Boží, Pannu Marii, (viz obrázek v oválném rámečku), a to místo v Chorvatsku jsem navštívila už nejméně dvacetkrát.
Společně jsme se modlili i doma, když jsem zjistila, že to má zvláštní sílu. Opravdu to fungovalo… Lidé za mnou začali jezdit až domů.
ZP •• Za jakých okolností jste v sobě objevila léčitelské schopnosti?
Já tomu neříkám »léčitelství«: nepracuji s energiemi. Myslím si, že je to u mne výjimečné, protože na milion procent vím, že to nedělám já: jsem prostředníkem Boha. Od roku 1999 jsem prožívala ve víře určitá svá tajemství, která se nedají jednoduše pochopit a vysvětlit. Žila jsem s tím sama, a než jsem začala studovat, čerpala jsem na obnovách z moudrostí našich i zahraničních katolických duchovních. Od nich jsem se dozvěděla, co se mi děje.
K víře mě vrátil zpátky světec páter Pio: přivedl mě k hrobu do San Giovanni Rotonda, kde jsem později v institutu Služebníků utrpení otce Pia složila dvakrát přísliby čistoty, pokory a poslušnosti. Sliby tam mohou složit i věřící, kteří nejsou v řádu. Modlila jsem se několik hodin denně a zjistila, že na této cestě životem a bez působení Ducha svatého člověk nic nezmůže a ničím není. I Panna Maria, naše matka, za nás všechny neustále prosí, a kdo pozná její lásku ve svém srdci, nemůže chovat vůči druhým lidem nenávist. Většinou, kdo vidí něco špatného na jiném člověku a ukazuje mu to, měl by se změnit právě v tom a hlavně on sám. A když se změní, tak i všichni kolem něj se mění a on je bude vidět už v úplně jiném světle.
Když jsem se za někoho a za něco modlila a zjišťovala, že se daří a uskutečňuje, zač jsem se modlila, pak tomu se říká »diagnostikování«. Myslím, že jsem byla obdarovaná schopností uzdravování skrze modlitbu, což mi to potvrdil nejeden kněz. Nepovažuji to ovšem za léčitelské schopnosti, jak jsou lidé zvyklí spíš u skutečných léčitelů. Beru to tak, že mám určité charisma. Možná je tomu tak i proto, že nepolemizuji, neváhám, jestli Bůh existuje, jsem si tím jistá. Proto si myslím, že sílu modlitby může pocítit každý, kdo upřímně věří. (1)
(1) Jsem přesvědčen o opravdové síle modlitby - a to jak osobní, tak přímluvných modliteb věřícího kolektivu. Je však třeba jednat odpovědně a nečekat, že modlitba musí být vyslyšena a naplněna tak, jak si to přejeme. Rozhodně je velkou pomocí modlitebníkovi i tomu, za koho se modlí. A někdy se opravdu dějí zázraky. Slyšel jsem a četl i o tom, že lze modlitbou léčit a uzdravovat - jako např. někdy snad koncem 19. století ve Švýcarsku Ch. Blumhardt, ale k tomu je potřebí zvláštního charismatického obdarování od Boha, které nemá každý.
ThDr. Zdeněk Soušek, teolog, Pelhřimov ZP •• »Diagnostika« je snad nauka o rozpoznání chorob.
S darem modlitby přichází ještě nějaké jiné a další poznání: v místnosti může být třeba pět set lidí, já se tam podívám na určitého člověka a poznám příčinu jeho zdravotních problémů. I duchovní trápení s ním rozeberu. Když člověk odstraní příčinu, uzdravuje se na těle i na duši.
ZP •• Víte, člověk 21. století se zkušenostmi a vědomím, co všechno už dokáže věda, a nejen medicina, se jen těžko spokojí s vysvětleními, která tu uvádíte. Nicméně asi jde o onen zásadní rozdíl mezi pojmy »vědět a »věřit«. Viděl jsem vás na vlastní oči takříkajíc při činu a musím se spokojit s vědomím, že prostě jde o jakési vaše osobní tajemství, byť jsou to věci a okolnosti uvěřitelné s obtížemi. Dobrá, takže vás už nebudu nazývat léčitelka, ale samaritánka.
To budu opravdu ráda. Mým velkým vzorem je Matka Tereza.
ZP •• V podstatě jste tu učinila vyznání své víry. Vaše přesvědčení je totožné s idejemi, jež se prolínají našimi dějinami po staletí, vytvářely kulturu a evropskou civilizaci. Stejná víra ovlivňovala i tvůrce umění, jejichž díla se zachovala v nejrůznějších podobách. Doprovázím tedy rozprávění výběrem ilustrací z obrazů starých mistrů z nejrůznějších sbírek a galerií; pro předchozí vyprávění jsem našel příznačný a odpovídající obraz – JEŽÍŠ A SAMARITÁNKA -- jde o dílo z 18. století. A já uvedu případy zázračných uzdravení.
V jedné rodině si paní stěžovala na těžkou lupenku, nechala jsem ji vypovídat a pak jí řekla, že příčina nemoci spočívá v jejím neodpuštění někomu. Ona se mi přiznala, že od svatby komusi opravdu neodpustila. A pak tedy odpustila. Po dvou měsících se její stav zlepšil a v rodině došlo k usmíření.
Jiná rodina nevěřících si mě pozvala k umírajícímu do nemocnice u svaté Anny v Brně. Sama jsem slyšela lékaře, jak řekl jeho synovi, že tatínkovi dali po operaci krev, jeho tělo ji nepřijalo, že se utvořily jedy, které zaplavují orgány, že otci moc hodin života nezbývá a že to půjde rychle. Já jsem se u něho modlila a po čtvrt hodině jsem poznala, že bude žít. Dnes jsme přátelé. Modlila jsem se nejenom za nemocného, ale i za lékaře, aby věděli, jak mu nejlépe pomoci.
Jindy na duchovní obnově jsem nějak poznala, jak, to ovšem netuším, že jistá paní v kostele se nedávno uzdravila z chronického zánětu močových cest. Zeptala jsem se, jestli měla tyhle zdravotní problémy, o kterých jsem náhle věděla, a ona mi potvrdila, že ano. Chtěla na mně kontakt, protože jsem ji ujistila, že teď je a bude všechno v pořádku, že jí pomohl Bůh. Asi za tři týdny skutečně zavolala a svěřila se, že rovněž dlouho trpěla hrůzou z oslepnutí, ale nebezpečný šedý zákal se jí ztratil.
Dějí se tak nějaké zázraky a já se jenom snažím, aby se lidé modlili se mnou a aby se na modlitbě rovněž podíleli.
ZP •• V češtině se kdysi i v souvislosti s modlitbou používalo krásné slovo »usebrání« což se dá také vyjádřit slovy soustředěnost, pohrouženost, zahloubanost. Jde prostě o koncentraci myšlenek a upřenost na vytčený cíl. Psycholog nám může mnohem precizněji vysvětlit, jak důležitá je funkce určitého myšlenkového shromáždění představ a tužeb pro ozdravný proces nejenom při onemocnění, ale také třeba i před špičkovým sportovním výkonem nebo pro uměleckou tvorbu. Na rozdíl od častého a asi i příjemného rozptylování. (2)
(2) »Usebrání« je hezké slovo. Pro každou činnost potřebujeme optimální a řekl bych i specifickou hladinu fyzického a psychického vzrušení - či klidu. Jistě je rozdíl, pracujeme-li na počítači, nebo hrajeme-li na klavír, máme-li před sebou sjezd na lyžích, nebo napsání článku. Odpovídajícího (potřebného) soustředění není lehké dosáhnout. Všichni známe paradoxní intervenci (např. při zkoušce): „Tak se soustřeď!“ Obvykle vede k zvýšení nervozity a tedy dalšímu snížení koncentrace. Jak se tedy usebrat? Protože je lehčí dosáhnout před výkonem napětí, používá se ke zklidnění různých relaxačních technik – především autogenního tréninku, a (poněvadž mnozí jej podle mých vlastních zkušeností s klienty nejsou schopni zvládnout, takže se může projevit jako »paradoxní intervence«) především »progresivní relaxace« podle Jacobsona. Jinou možností obzvláště při zpracovávání psychických konfliktů, tj. při snaze o nalezení jejich podstaty, je »focusing« (Gendlin) nebo různé formy meditace. Tyto metody vedou k tělesnému uvolnění a psychickému vyčištění, což umožňuje překonat těkání myšlenek a tak dosáhnout soustředění na jeden konkrétní úkol. Ať již je to úkol tvůrčí, (při kterém je většinou zapotřebí si udržet schopnost souvislosti mezi celkem a detailem), či úkol vyžadující přesný předem stanovený postup (zmíněný sjezd na lyžích). Podobně je to i v případech léčení různých chorob, především rakoviny (Simonton) – metoda spočívá v soustředěném »rozhovoru« pacienta s nádorem, (který si pochopitelně musí umět představit - tedy opět soustředění). Mimochodem obdobných metod se používá dnes i v tvůrčích divadelních procesech či ve výuce herectví.
Mgr. Petr Feyfar, lic phil., psycholog, Basilej ZP •• Nejste ovšem žádná »svíčková bába«, jste už téměř absolventkou Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Profesionálními kněžími v katolické církvi jsou však výhradně muži, žijící v celibátu: zajímá mě, jaký cíl a jaké uplatnění může mít teologicky univerzitně vzdělaná žena. Na zmíněné fakultě se dají studovat rozličné teologické obory. S humanitárním, se sociálním, s charitativním a s pedagogickým zaměřením, kde se žena v katolické církvi může uplatnit nejrůznějšími způsoby: učí na školách náboženství, působí v mateřských školkách, v hospicích se stará o nemocné, může pracovat na biskupstvích. Já vystudovala zaměření pedagogické: mým cílem je oslovovat všechny, kdo hledají pravdu, nemají naději a bojí se přitom smrti. Ráda bych otevřela biblické hodiny pro veřejnost a pomáhala tak lidem ve spojení psychologie s duchovnem, s evangelizací. Mám již čtyřleté zkušenosti a velkou radost, když lidé mění své životy k dobru, uzdravují se na duši a tím se uzdravují i na těle.
Někteří lidé stále hledají. Často je to i proto, že neznají stále živé slovo Bible. Neznají Krista. Bůh se neoslavuje sám, ale skrze druhé lidi, kteří dostali tu milost, aby mohli druhým pomoci. On miluje velkou láskou všechny lidi stejně a záleží svobodně na každém člověku, zda chce lásku Boží poznat a zakusit. (3) (3) Ratzingerova /dnes papež Benedikt XVI., pozn. autora/ nabídka těm, „kteří nedokážou najít způsob, jak najít Boha“, je totiž opravdu pozoruhodná, stojí za zvážení a kritické zamyšlení. Vyvolává řadu otázek, na něž zmíněný text už neodpovídá, které jsou přenechány našim úvahám. Co to konkrétně znamená „žít, jako kdyby existoval Bůh“? Co vlastně opravdu odlišuje „život s Bohem“ od „života bez Boha“? A je možné žít s Bohem jakožto s hypotézou, je možné prožívat víru jako »as-if-statement«*? A není nakonec tento model víry jakožto hypotézy, nabízený papežem „našim nevěřícím přátelům“, něčím, co je důvěrně známé i věřícím? Není ani pro věřícího víra hypotézou, kterou stále musí ověřovat životem, která však zůstane vystavena pochybnostem a kritickým otázkám, dokud nepřekročí onen práh, za nímž se teprve definitivně ukáže, zda Bůh je Bohem, tedy smrtí smrti (mors mortis), anebo zda naopak smrt je bohem, všepohlcujícím absolutnem, tedy smrtí člověka i Boha zároveň?
Prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D., filozof, sociolog, teolog, Praha
*as-if-statement - jen jakoby – tím je volnou anglickou zkratkou míněn paradox: »jako kdyby byla potvrzena (Boží jsoucnost)«. /Poznámka autora/
Největší radost mám z toho, když mi lidé volají, přicházejí kvůli zdravotním problémům a spolu pak nacházíme příčinu úplně někde jinde, než původně mysleli. Lidé dávají dohromady nabourané vztahy a mění se k lepšímu životu, když vědí, že je Stvořitel s námi. Jeho pomoc člověku spočívá v lásce, a ta nejvíce lidem chybí. Z neodpouštění a závisti je mnoho nemocí, které mají tento původ. Nemůžeme odsuzovat druhé lidi: musíme je milovat a pomáhat jim. To se nám stane tak, že se napřed změníme my sami v sobě. Mým největším cílem je dovést lidi k tomu, aby to pochopili.
ZP •• Upřímně řečeno, o účinnosti lásky jako nejvýznamnějšího fenoménu v životě člověka nejsou asi nejmenší pochybnosti. Jsem rovněž přesvědčený o hluboké blahodárnosti lásky, čímž zdaleka není míněna její dnes převládající erotická vlastnost. Vliv na lidské počínání a formování lidských schopnosti má však překonávání všelijaké nepřízně i velkých překážek, často doprovázených utrpením. Zdá se mi, že je to také i váš případ.
Od dětství jsem byla neustále nachlazená, pořád jsem kašlala, prostě byla jsem od narození slabá. Měla jsem ráda nevlastního otce, on mne také. Od první třídy se mi ale posmívala sestřenice se spolužačkou, že můj otec není můj otec; říkali mi, abych se podívala na svatební fotku, jak mě otec drží na klíně a je mi už deset měsíců. S tímto vědomím jsem žila po celá léta, cítila jsem se pořád být jen v koutku rodiny, že jsem tam jenom chůva a cítila touhu po lásce a zároveň věřila pocitu, že se mnou pořád někdo je uvnitř srdce, že nejsem sama.
Moje babička, která mě velmi milovala, zabránila mé matce jít se mnou na umělé přerušení těhotenství, neustále se za mě modlila, abych se narodila, potom mi říkala, ať se jdu učit na doktorku a jdu pomáhat lidem, za to se také neustále modlila, až do mých sedmnácti let, kdy zemřela.
Dříve, když jela matka do porodnice rodit, přijela lékařka v sanitce pro rodičku a moje babička jí prosila, aby to bylo děvčátko, že to bude lékařka a bude pomáhat lidem. Babička byla trpitelka, nikomu nikdy neublížila a měla moc těžký život.
Macecha ji v jejích osmi letech chtěla hodit pod auto, nakonec ji tak malou dala sloužit na zámek. Byla hodná a pracovitá a zámecká paní na zámku v Hrubčicích u Prostějova si ji oblíbila a naučila ji pracovat v kuchyni. Seznámila se s pacholkem u koní, který rozuměl polím, a toho si moje babička vzala za manžela. Byl na ni krutý a jednou ji vhodil do rozhašeného vápna. Zámecký pán to uviděl, vytáhl ji a pacholka šlehl bičem a on přišel o jedno oko. Přesto ho moje babička milovala, vzala si ho za manžela a odešli spolu po odchodu Němců do vesnice Paseka u Šternberka. Děda si vybral největší statek, rozuměl půdě a také měl nejúrodnější pole. Moje babička těžce na tomto statku pracovala, modlila se, chodila do kostela, nechala mě pokřtít, vodila mě do náboženství a přivedla mě i k prvnímu přijímání.
Ve třetím ročníku studia na Teologické fakultě jsem měla během čtyř měsíců (od prosince do konce dubna) vykonané čtyři operace, dvě operace očí a jednu těžkou operaci v lednu močového měchýře a než jsem se zdravotně zotavila, tak mi zjistili nádor v prsu, který naštěstí nebyl zhoubný: tato operace proběhla v dubnu.
Odevzdala jsem proto všechno Boží vůli.
Na druhý den zaklepala sousedka, že by její dcera chtěla koupit dům. Tato rodina byla věřící, chodila do kostela a jejich dcera mi řekla, že byla v Itálii a modlila se, aby mohli koupit dům někde blízko rodičů. Když mi to řekla, věděla jsem už, kdo to zařídil.
Do dvou měsíců jsme se museli vystěhovat.
S manželem jsme se rozvedli, protože jsem nevěděla, kde má ještě další dluhy. Sehnala jsem mu byt 1+1 a domluvila se s realitní kanceláří, že mi najdou byt 2+1 ve stejném místě, kde měl žít manžel. Když jsme po třiceti letech prodali dvoupatrový dům a manžel se přestěhoval do svého bytu, šla jsem podepsat smlouvu a zaplatit za byt, na kterém jsme se domluvili. Při podpisu jsem zjistila, že na mě realitní kancelář udělala podvod: měla jsem totiž za 950.000,- Kč k prodeji pouze právo a povinnost městského bytu, které bylo ovšem jenom na rok. Najednou jsem neměla peníze ani byt. A protože jsem vůbec neměla kam jít, musela jsem tu smlouvu podepsat. Všechno se mi přihodilo v období třetího ročníku studia. I řekla jsem si, když mi vlastně vůbec nic nezůstalo, jenom škola, a tak se mi podařilo udělat první týden v září čtyři zkoušky a mohla pokračovat ve studiu. I když jsme s manželem bydleli každý jinde, nic se nezměnilo: nemohli jsme žít jeden bez druhého.
V září toho roku, když jsme už měli všechno za sebou, přišel manžel za mnou s tím, že mu zjistili nádorové onemocnění a prosil mě, abych si ho vzala znovu na úřadě za manžela. Měla jsem z toho trauma, protože jsem se už bála manželovi uvěřit, ale láska byla asi silnější.
O měsíc později jsme se opět s manželem vzali a já uvěřila, že když ztratil všechno, že bude dobře. V únoru dalšího roku jsem zjistila, že manžel opět hraje a tipuje.
Rozvedli nás znovu. Manžel vskutku nikdy nepřestal s tím, co dělal. Pak mi potvrdil i lékař, že je na tom opravdu špatně, a když jsem uviděla, jak trpí nemocí i tím, že nežijeme spolu, pochopila jsem další stupeň závislosti člověka, která se nedala ničím ovládnout. Bylo mi manžela nejen líto, ale i láska zůstala pořád stejná.
Vadilo mi slovo »rozvedení« a jemu také.
Neměli jsme v životě mezi sebou nikdy žádné jiné problémy, a proto jsme se opět vzali. Nikdo mě sice nechápal, ale nedovedla jsem si už představit jiný život po třiceti letech šťastného manželství. Prostě jsem manžela pořád milovala. Až do jeho smrti…
ZP •• Víte, tohle vyprávění vypadá jako z nějaké sci-fi. A také může připomínat nadsazený romantický film od Rosamundy Pilcherové. Jenomže váš příběh není smyšlený. Je skutečný. Odehrál se. Člověk si ale musí nutně položit otázku, jak je možné, že jste důsledněji nevyužila svého nadání pro uzdravení vlastního muže. Dnes se už závislost na hazardu, jejž nám v bohaté a také strašlivé míře nabízí obrovské množství heren rozesetých po celé zemi, považuje za vážnou psychickou chorobu a má samozřejmě diagnostické označení. (4)
Nakonec váš manžel onemocněl i somaticky: nezadržitelně a smrtelně. Nedalo se mu pomoci?
Nebyl to pouze můj manžel, kdo zemřel, přestože jsem se modlila. Bylo to těžko pochopitelné právě pro mne, proč onemocněl a zemřel zrovna on. Manžel prodělal sedm infarktů. Když měl tělesné potíže, modlili jsme se spolu a vždycky se uzdravil. Přesto jsem ho pokaždé posílala k lékaři na kontrolu, jenomže on nikdy nešel. Při posledním infarktu jsem vnímala na jeho hrudi pod svou dlaní, jak se mu stahuje jedna cévka k srdci: zavolala jsem okamžitě pro doktora. Manžela odvezla záchranka do nemocnice v Brně. Operovali ho. Lékař pak o cévce vedoucí k srdci oznámil manželovi přesně to, co jsem mu řekla předtím i já. Dokonce mu potvrdil, že prodělal už řadu slabších infarktů.
Na jednom vyšetření CT se zjistilo, že se manželovi zastavil i růst tumoru. Doufali jsme, že to už bude dobré a manžel na sobě pozoroval zlepšení.
Bohužel, pokračoval ve svém hraní. Víte, člověk má rozum, jímž poznává, a svobodnou vůli, kterou se rozhoduje, co bude dělat a jak se bude chovat. Bůh dal člověku svobodu, aby si sám vybral, co chce udělat, ale nesvede nic, když člověk nechce a vzdoruje. Manžel se sám rozhodl pro to, co chtěl on sám: to hlavní pro něho byl hazard.
V manželově rodině existoval v každé generaci alkoholismus a gemblerství. Pokračovalo to už od jeho dědů: manželův otec zemřel v devětačtyřiceti letech na alkohol, manželův bratr ve třiačtyřiceti letech také na alkohol, druhý bratr na gemlerství, bratranec na gemblerství a alkohol… (4) (4) Hráčství patří k poruchám osobnosti a chování (ICD F 60-690, specielně F 63 (abnormní zvyklosti a poruchy kontroly impulsů). Tyto poruchy se vyznačují opakovanými jednáními, která většinou těmto i dalším osobám škodí a nemají rozumnou (tedy rozumně vysvětlitelnou) motivaci. Pacienti hovoří vesměs o impulzivním a těžko zvladatelném jednání. F 63.0 označuje patologické hráčství, které se vyznačuje častým, pacienta ovládajícím hraním, jež postupně vede k zanedbávání (a případně i rozpadu) sociálních kontaktů, pracovních, rodinných a materiálních hodnot a povinností.
Jiné označení je závislost na jednání/chování (Verhalten) – jedná se o novější diagnosu, pod ní spadá workoholismus, závislost na sportu, nakupování, sexu, mediích (internet, PC, televize, mobil, četba). Je logické, že se jedná o diagnosy, o kterých se mnohdy ve vědeckém světě pochybuje. Je jistě rozdíl, zdali čtu, pracuji, nebo jen hraji počítačové hry, nebo hraji ruletu… Bezpochyby zajímavou skutečností je, že se k léčení těchto závislostí např. v Německu kromě psychoterapie používá Naltrexonu (sám bych nedoporučil, myslím, že psychoterapie je vždy účinnější), medikamentu, kterého se používá i při léčbě drogových, respektive alkoholových závislostí (působí), což prý u značného množství pacientů (cca. 40 %) funguje.
Mgr. Petr Feyfar, lic phil., psycholog, Basilej Třetí den po manželově smrti jsem byla na mši svaté v kostele, a když jsem za něho přijala svaté přijímání, pocítila jsem, jako by manžel stál vedle mne a přišel se rozloučit. Vnímala jsem, jak byl šťastný, že se zbavil utrpení, jak fyzické nemoci, tak i utrpení psychického ze své závislosti. Když jsem to pochopila, přešla na mne z něho znovu silná láska, jakou jsem snad nepocítila ani za třicet let, co jsme spolu žili. Až v tuto chvíli jsem si naplno uvědomila, jak moc trpěl tím, že byl v moci té strašné chorobné závislosti, že žil ve tmě, kterou si nemohl sám v plné míře uvědomit a že vlastně za to možná ani nemohl.
ZP •• Na jižní Moravě, jež je zemí vinohradů a zasvěcených vinařů, nežijete dlouho: proč a jak jste se vlastně rozhodla vést klubovou vinárnu až v Praze? Každý týden vozíte z jihu Moravy zboží a naučila jste se rozumět vínu, což je odborně náročná disciplina.
Celý život jsem pracovala s lidmi, a proto jsem se dostala i do obchodu. Vždycky jsem chtěla lidem pomáhat nejen od trápení, nemocí, ale aby byli i spokojeni ve všem, i v obchodě. Potravinové zboží si lidé u mne objednávají a já mám radost z toho, řeknou-li mi, že takové jídlo měli kdysi dávno u babičky, když byli malí a pořád si to ale pamatují. Já se považuji za dobrou kuchařku, protože je to můj největší koníček.
Denně jsme na podzim nabízeli čerstvý burčák; přála jsem si, aby i v Praze poznali pravý burčák z Moravy. Okusila jsem chuť dobrého pravého burčáku a naučila se ho nachystat z hroznové šťávy a správně rozkvasit bez přidávání cukru a vody.
ZP •• Budete se divit, ale mnoha lidem v Čechách, v zemi největších pijáků piva, je burčák dosud nápojem a věcí nepříliš známou, a přestože se prodává leckde i u silnice (od všemožných pokoutných výrobců), leckdo dosud netuší, co to vlastně je a jak vzniká. (5) (5) Burčák je mošt z hroznů, který již mírně kvasí. Dle stadia prokvašení rozlišujeme sladký, ve varu, po zlomení, mydliňák a mladé víno. V každém stádiu kvašení má burčák své nadšené obdivovatele. Na ten správný okamžik, kdy je v optimu obsah cukru, alkoholu a aktivní účast kvašení, vydrží však vinaři čekat i dlouho do noci. Právě pro aktivitu kvašení je velice často vyhledáván také lidmi se zažívacími potížemi. Obsahuje významné množství vitamínů a dalších složek, které ten pravý burčák utváří, tj. přírodní cukr, značná ovocnost, jak v chuti tak vůni, přiměřená kyselinka a kvasinky rodu Sacharomyces.
Burčák se pije hlavně na Moravě a v sousedním Rakousku, jinde ve světě jej zpravidla vůbec neznají. Je to v podstatě naše místní specialita a jak již název napovídá, lidé, kteří jej pijí, se dostávají do stavu přirozené bujarosti, euforie a lehké mysli, což v naší dnešní době pomáhá zahánět »chmury z čela«. Burčák se pije na mnoho způsobů. V posledních letech je také vyhledáván červený burčák, který je ovšem nejlepší pít přímo z kvasné kádě u vinaře (ostatně bílý také). V hroznové kádi spolu s matolinami (slupky hroznů) vytváří neopakovatelný souzvuk chutí.
Karel Válek, vinař, Nosislav, Jihomoravský kraj Bydlela jsem třicet let u Vyškova a dva roky ve Znojmě. Nikdy jsem víno nepila a víno mi nechutnalo. Letos jsme měli od března kvůli obchodním záležitostem různé návštěvy a to jsem ještě netušila, že se budu za čtyři měsíce věnovat obchodu s vínem. Jsem prostě citlivá na určité věci, dokonce i na vodu, a zjistila jsem, že umím poznat od dodavatele špatné víno. Dodavatel se chce nejprve předvést a doveze to nejlepší víno. Okusím a chuť toho vína zůstává v mé paměti. Ale když doveze druhou dodávku sudového vína a nemá stejnou chuť jako to na začátku, víno mu bez lítosti vrátím. Jednou jsem byla ve Znojmě v jistém sklepě a dávali mi ochutnávat. Asi za dva měsíce jsme měli ve vinotéce degustaci stejného vinařství: o každém vínu jsem věděla, v kterém sudu bylo uskladněno a na kterém místě se ten sud nacházel. Neumím si to vysvětlit, asi mám nějakou fotografickou paměť.
Neuvědomila jsem si ale, co vinotéka všechno obnáší.
Po náročných úpravách prostoru, po instalaci veškerého zařízení, po řádném placení nájemného a po pouhých dvou měsících podnikání mi majitelé nečekaně a bezdůvodně dali půlroční výpověď. A já v tuhle chvíli nevím, kam s celým tím svým vybavením i se zásobami zboží půjdu a co vlastně budu dělat. Trápí mě to. Přesto mi lidé říkají, že vnímají mé srdce, a když zrovna nejsem za pultem, tak se po mně ptají. Dokonce mě upozorňují, že se neusmívám, cítí, že se mi něco děje.
Víno je dar od Boha a líbí se mi, když hosté vychutnávají přednosti tohoto požehnaného nápoje a jsou spokojení. Jenomže se mi vůbec nelíbí, když opakovaně některý z hostů víno jenom tak hltá, aby rychle podlehl účinkům alkoholu; takový člověk je už závislý opilec, chová se nedobře, mluví neslušně a navíc obtěžuje slušné lidi.
Já prostě ve vinárně nenacházím samu sebe a nedaří se mi tu nalézt smysl pro svůj život.
ZP •• A co vaše hlasy? Ozývají se vám? Pokud ano, co vám napovídají?
Věřím, že jsem si vždy sama způsobila těžkosti. Modlila jsem se sedmnáct dnů o nějakou placenou práci a náhle mi jeden kamarád zavolal, jestli nechci jít do Prahy. Viděli jsme se předtím pouze jednou. Než jsem se rozhodla, v kostele jsem prosila Ježíše o radu, co mám udělat. Při adoraci Ježíš odpověděl: „Nejprve hledej Boží království, všechno ostatní ti bude přidáno.“
Když kamarád poznal mé samaritánské schopnosti, chtěl na tom postavit podnikání. Založil »Studio pro zdraví«. Za mou pomoc lidem účtoval peníze. Řekla jsem, že předpovídám provozu jenom tři měsíce, pak že skončíme; takhle bychom to přece neměli dělat. A kupodivu se tak i stalo.
Přesvědčil mě, ať tedy převezmu alespoň vinotéku místo jeho přítele a já se znovu zadlužila. Trápila jsem se a prosila Matku Boží o pomoc, že se cítím být v pasti, z níž nemůžu ven, a najednou přišla ta nečekaná výpověď. Je to naopak úžasný pocit a vědomí, že cokoli řeknu, je vyslyšeno a přijímáno. Já hledala něco jiného, než mi bylo napovězeno: proto jsem tak dopadla.
Jednou, ještě doma ve svém domě, jsem četla v Bibli příběh o bohatém mladíkovi, a tak jsem řekla Ježíši, že ho nemůžu následovat jako ten bohatý mladík, protože mám dům za tři miliony a ten musí podědit mé děti, až zemřu. Věřím tomu, že manželův dluh byl nástrojem k tomu, aby dům nebyl mým domem. Stalo se, co se stát mělo. Když jsem si vyřizovala půjčku na podnikání, pracovník banky klepl do jiného tlačítka a půjčka přišla na jiný cizí účet.
Není důležité, jestli něco slyšíte, na to si člověk musí dát pozor a rozlišovat. Jednou jsem měla zážitek se svým srdcem a teď poslední dobou vnímám nějaká znamení v srdci, ale žádné hlasy. Když se s někým setkám, nebo o něčem mluvím, vnímám to v srdci, pak o tom přemýšlím. Člověk by měl být na různé hlasy opatrný a není-li v milosti posvěcující, může slyšet cokoli.
ZP •• Lidé mají ve zvyku a oblibě hledat viníka svých vlastních neúspěchů jinde. Především mimo ně samotné: svádějí své chyby na nepřízeň okolností, či na nepřátelskou osobu. Skutečnost, že hledáte příčiny případných selhání plánů, představ či úsilí v prvé řadě u sebe a umíte je dokonce i nacházet, je samo o sobě velikou výhrou. Málokdo si totiž umí přiznat a připustit si osobní pochybení.
Jaké máte další představy o svém uplatnění?
Jsem v Praze také kvůli památkám. Chtěla bych tu zůstat. I proto jsem se nechala přesvědčit od přátel, abych po kolegovi, který se na tento obchod s vínem připravoval, převzala vinotéku. Ráda bych si v Praze našla zaměstnání. Mám certifikáty pro masérskou činnost, dovedu lidem opravdu pomoct. I když je jen masíruji, vnímám, co jim je, poznávám příčiny, proč mají bolesti. Chovám k lidem lásku a nevidím na nich žádné zlo. Proto s tím mám problémy. Snad se mi podaří najít nějaké vhodné prostory, abych mohla pokračovat v činnosti, která mě naplňuje.
Zůstala jsem v Praze a ráda navštěvuji mnohá místa. Chodím ráda na Staroměstské náměstí za Pannou Marií Týnskou. V létě ji není ani vidět kvůli restauraci a deštníkům proti slunci. Je mi z toho smutno. Lidé si tam vychutnávají jídlo a ani netuší, jaké je tam svaté a silné místo. Chodím Matku Boží prosit o pomoc. Vane tam nesmírná duchovní síla, poznamenaná celými věky, jen si tam stoupněte. Někdy tam jdu i o půlnoci, a to je hlavní důvod, proč nechci opustit Prahu…
ZP •• Jsem křesťanem jako vy, paní Jano, má orientace je však českobratrská evangelická. V některých zemích dosud existuje nepochopitelný antagonismus i mezi různými křesťanskými vyznáními, například v civilizovaném Irsku je často i militantní; já pocity jakéhokoliv odsudku k jiné církvi, víře či vyznání, ba ani k ateismu, v sobě necítím a tudíž ani nechovám. (6) (6) Křesťanství, jak mu rozumím, je především »náboženství paradoxu«. Je to víra, v jejímž centru stojí kříž a která ani pro jásot ze vzkříšení nezapomíná na Ježíšův výkřik: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Je to víra, pro niž Ježíšovo vzkříšení – opravdu klíčové tajemství křesťanského zvěstování – není laciným happyendem, návratem zmrtvýchvstalého zpátky do tohoto světa a života, nýbrž vskutku tajemstvím radikálně nového, jež se prolamuje do našich životů, jestliže v okamžiku konverze začínáme »žít s Kristem úplně novým životem«. Na křesťanství mě vzrušuje právě ono úplně nové, ono pozvání otevřít se tomu »Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo«. Příliš mnoho verzí křesťanství a teologie se však přes Ježíšovo varování pokoušelo toto mladé, bouřlivé víno lít do starých, zpuchřelých měchů – a následky toho vidíme všude kolem sebe.
Prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D., filozof, sociolog, teolog, Praha
ZP •• Nu, zdá se, že jsme se ocitli na konci našeho rozprávění a trochu se i obávám, že v této sekularizované zemi zůstane vaše výpověď mnohými lidmi oslyšena. To ale vůbec nevadí; podstatné je, že byla vyřčena. Většina lidí si jistě dokáže oddělit zrno od plev.
Všem čtenářům Pozitivních novin přeji, aby si v tomto materiálním a uspěchaném světě udělali čas na modlitbu. Čím více času víře dají, tím více milostí dostanou i tam, kde to sami nezvládají. A také, aby neodsuzovali hned druhé lidi, protože pak tím trápením sami procházejí: lépe je snažit se druhé pochopit a vůbec nejlépe pohledem jich samotných.
ZP •• Ve věcech teologických se pokaždé radím se svým pelhřimovským duchovním přítelem ThDr. Zdeňkem Souškem. Mým současným nejoblíbenějším autorem z oblasti literatury s filozofickou a náboženskou tematikou je kněz prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.: oslovuje nedůvěřivce i ateisty a traktuje, že v dnešní době by postačilo, kdyby si všichni lidé připustili Boha alespoň jako možnost. Konfese samaritánky Jany je sice vyslovena prostými slovy, ale nepochybně obsahuje totožné poselství.
Foto © osobní archiv J. Indrové, I. Ovčarov a autor
Ilustrace: reprodukce obrazů starých mistrů
Poznámky Petra Feyfara a Zdeňka Souška © osobní korespondence autora
Poznámky Tomáše Halíka © Divadlo pro anděly, Nakladatelství LN 2010
Poznámka Karla Válka © Internet |
