| ZP •• Většinu svého života dosavadního života jsi už strávil v Severní Americe, jmenovitě a především v Kanadě. Tu první část prožitou v Čechách, ještě za dob komunismu, jsi poznal ve zcela jiné atmosféře a odlišných podmínkách k živobytí. Vím, že se to velmi těžko poměřuje, ale přesto by mě zajímalo, v čem vidíš největší rozdíl mezi původní domovinou a svou nynější vlastí. Neptám se tím na nostalgii, jež by mohla plynout z faktu, že v Praze žijí tví rodiče a bratr, kdežto v Markhamu u Toronta žije tvá žena i tvé děti, ale mám na mysli podstatné rozdíly mezi oběma zeměmi tvýma očima.
 Podle mne největší rozdíl vyplývá z toho faktu, že Kanada, (aspoň její velká města), je multikulturní společnost, kdežto Česko je víceméně homogenní. My jsme tady na to zvyklí, že sousedé, spolupracovníci a přátelé přišli z jiné kultury, nebo mají jinou barvu kůže. Jsme prostě Kanaďané. A Kanaďané mají všechny možné barvy pod sluncem. Z toho vyplývá větší tolerance mezi lidmi.
Když jsem byl naposledy v Čechách, šel jsem na jeden mejdan, který byl plný intelektuálů – spisovatelé, umělci, univerzitní profesoři, atd. Lidé, které jsem zvyklý spojovat s liberalismem. Debata se brzo stočila na tzv. »cikánskou otázku« a nemohl jsem uvěřit svým uším. Vzdělaní, údajně chytří lidé, začali říkat názory jako: „Já ani nevím, jestli jsou ti cikáni vlastně plnohodnotní lidé”. A ostatní kývali hlavami, jako by to byla přijatelná myšlenka. Nedovedu si představit, že by se něco takového mohlo stát v Kanadě. Já neříkám, že v Kanadě neexistuje rasismus, ale tady svůj rasismus lidé alespoň skrývají, protože naše společnost něco takového považuje za nepřijatelné stanovisko, čili prostě: za velmi neslušný postoj.
ZP •• Abych pravdu řekl, já těch rozdílů mezi našimi zeměmi, jež by mohly být považovány rovněž za velmi výrazné, jsem pozoroval a shledal mnohem víc. Jeden případ za všechny: v Torontu a okolních aglomeracích je nesrovnatelně lepší dopravní infrastruktura i ukáznění řidiči, než třeba u nás v Praze, kde anarchie a bezohlednost řidičů balancuje za mezí snesitelnosti. Pozitivně obdivuhodných a záviděníhodných jevů v Kanadě bych mohl uvést ještě celou řadu, přesto mě věru potěšilo, že tys jako největší rozdíl mezi našimi zeměmi pocítil téma vztahů mezi lidmi. I zde má český člověk co dohánět, čímž zdaleka a zajisté ani jeden z nás nemyslíme pouze složitou a dlouhodobou »romskou problematiku«.
Uměl bys popsat, či přiznat si, které z údobí života považuješ za dosud nejobtížnější a co bys už nikdy nechtěl prožít?
Měl jsem tři nejhorší období.
První hned potom, co jsem přijel do Kanady. Nikoho jsem tu neznal, (kromě příbuzných v Ottawě), moc anglicky jsem neuměl, a tak jsem se cítil velice opuštěný. To skončilo, když jsem se dostal na univerzitu.
Druhé nejhorší období byl rozvod a odchod od mé první ženy, s níž mám dvě děti, což bylo samozřejmě dramatické.
Třetí období začalo po tom, když jsem prodal jeden ze svých nejlepších scénářů jisté velké společnosti v Hollywoodu, která ten scénář (a posléze i ten film) absolutně zničila. Když se mě na to lidé ptají, říkám jim, že je to napůl jako ztráta dítěte, napůl jako být znásilněný ve vězeňských sprchách. (Aspoň tak si to představuju, naštěstí se mi nic z těch přirovnání nestalo). Tehdy mi trvalo asi rok se z toho vzpamatovávat, probrat se a začít konečně zase znovu psát.
ZP •• Systém filmařské práce v České republice a v Kanadě se k sobě vzájemně přiblížil: za filmovou tvorbou už u nás nestojí pouze stát, jak tomu za komunismu bývalo, ale je už ve větší míře předmětem soukromého (korporativního) podnikání, jak je tomu odjakživa v Severní Americe.
Já toho moc nevím o filmařské práci v České republice, takže nemůžu říct, co je hlavní výhodou tvůrčí práce v Kanadě.
ZP •• Nevadí, připravuji Rozpravy s českým zkušeným filmovým režisérem a scenáristou Milanem Růžičkou, takže budou-li čtenáře Pozitivních novin zajímat pohledy stejných profesí na rozličné podmínky ve svých zemích, jistě si je odvodí z obou výpovědí sami.
Do práce v půlmilionovém Hamiltonu, kde máš ateliér (studio), dojíždíš autem denně asi 80 km. Přestože osobně systém dopravní infrastruktury v kanadské metropoli, přilehlých aglomeracích i na volných silnicích hluboce obdivuji, jak jsem už podotkl v úvodu: tiše závidím mnohaproudové vozovky s vynikajícím povrchem a oproti Česku respektuji i dokonalé dopravní značení, přesto by mě představa každodenních štrapácí za volantem dost děsila. Navíc je v Kanadě i na dálnicích povolena nejvyšší rychlost pouhých 100 km/hod. Takové cestování je myslím jednak finančně nákladné, jednak fyzicky i psychicky namáhavé a navíc i náročné na vzácný čas.
Strávit hodinu na cestě do práce není v Kanadě nenormální a spousta lidí to dělá: například všichni, kdo sice pracují v centru Toronta, ale kteří chtějí žít v čistším a tišším prostředí některého z předměstí. Ten čas není prostě ztracený – za tu hodinu mám šanci přemýšlet a udělat své denní telefonické rozhovory. A na cestě zpátky mám možnost se uklidnit, takže když dorazím domů, nemusím svou ženu nudit svou prací a naopak se mohu radovat z její existence.
Hlavní důvod, proč jezdím do Hamiltonu, spočívá v tom, že nám vláda vrátí dodatečných 10 procent našich finančních nákladů na štáb. Vláda měla v úmyslu stimulovat filmový průmysl spíš mimo Toronto, proto provedla tento finanční podnět. Co se ale stalo ve skutečnosti? Vláda si neuvědomila, že kvalifikovaní a zkušení pracovníci profesionálních štábů žijí vlastně v Torontu, takže žádné nové lidi stejně nebylo možné najmout. Namísto toho Toronťané stejně dojíždějí až do Hamiltonu, což jistě nebyl ten záměr.
ZP •• K tomu je ještě zapotřebí doplnit, že přednost k přijetí pracovního úvazku mají pochopitelně členové jednotlivých profesních odborů. K práci tzv. »načerno« si v Kanadě zaměstnavatelé nedovolují najímat.
Po studiích jsi pracoval především v rámci režisérských prácí, ať už jako první asistent, tak i samostatně. Nyní se orientuješ hlavně na producenství, nepočítám-li tvou scenáristickou činnost. Režiséra ve štábu máš: pan John Bradshaw, filmový režisér, byl mimochodem i svědkem na tvé svatbě.
Nestýská se ti po režijní práci, nezávidíš mu? Co tě vlastně od režie odvedlo spíš k organizování a managamentu?
Nejdříve ze všeho je nutné si uvědomit, že produkování filmu je tvůrčí činnost a nikoliv jen organizování a management. Vždyť proto při udílení cen Oskarů přebírá nejdůležitější ocenění »Cenu za nejlepší film roku« producent a ne režisér. Producent má hlavní tvůrčí kontrolu, proto by se dalo i solidně říci, že producent je vlastně i hlavní tvůrce.
ZP •• Mnou položená otázka byla buď nedomyšlená, nebo špatně formulovaná. Neuvědomil jsem si, že u nás po dlouhá léta komunistické nadvlády byl producentem filmů vlastně stát: ten byl i jakýmsi protektorem a dozorcem nad ideologií a vyzněním díla. Termín »producent« postupem doby prakticky vymizel. V povědomí setrvalo a uhnízdilo se pouze slovo »produkce« neboli produkční, což je vlastně u vás i u nás výkonná činnost. Lidem u nás se to dosud plete. Tady navíc vznikla profese dramaturga filmu, jehož práce se u vás vlastně také zahrnuje pod činnost producenta.
Producent často najde nebo přijímá komisionálně scénář, potom obhlíží úpravy scénáře, obsazuje a najímá nejen režiséra, ale i všechny další tvůrce a zajistí, že jeho vize filmu – ta vize, kterou de facto prodal svým financiérům – je ta, kterou film bude mít na konci toho velice komplikovaného procesu, jemuž se říká filmování. Je samozřejmé, že všechno záleží na osobnostech lidí na tom kterém filmu. To nakonec rozhodne, kdo bude dominovat v tvůrčím procesu.
ZP •• Jaká témata pro filmovou tvorbu tě nejvíc zajímají? Touhle otázkou nemířím ke komerčním potřebám, ale k svobodným tvůrčím pohnutkám, což znamená především duchovní (vskutku kulturní) orientaci scénáristickou; vlastně se ptám na autorské touhy.
Já často říkám, že píšu o věcech, kterých se bojím. V Act Of Redress jsem popsal agonii rodičů, kteří ztratí svoje dítě, co bylo odneseno pedofilem. V Garden Of Earthly Delights píšu o svém strachu, že lidstvo jaksi ztratí svoji humanitu kvůli své indiferenci k bolesti jiných. Jinak bych řekl, že mne nejvíce zajímají témata spravedlnosti a rovnoprávnosti a hněvu vyplývajícího z absence spravedlnosti. Také se zajímám o vztahy mezi muži a ženami a o sexualitu. Nerad popisuji sexualitu graficky, protože mi to připadá jako příliš snadné kuplířství, ale rád popisuji charaktery, které mají nějaké sexuální dilema.
ZP •• Tvá žena Karen, naše nová snacha, udělala na mne ten nejlepší dojem, zejména svým přehledem, způsobem chování a hlavně vstřícnou a pořád příjemnou náladou. Vystudovala na univerzitě cosi jako produkci a zabývá se odborně castingem, což pro nezasvěcené znamená obsazování optimálně vhodných umělců i personálu pro jednotlivé filmy. Zdá se tedy, že se můžete doplňovat i profesionálně, byť pracuje u jiné specializované firmy.
Ano, často se ptám Karen na herce, protože ona zná snad všechny kanadské herce. Také s ní mluvím o herectví, protože ona je jednou z nejlepších režisérek herců, co jsem kdy poznal. To je proto, že dělá casting nejenom pro filmy, (některé vskutku obrovské), ale i pro divadlo, velké muzikály a televizní seriály. Proto ví, kdo má jaké schopnosti. Ona umí režírovat dobře herce i proto, že to dělá každý všední den v roce, už po jedenáct let.
Chtěl bych ještě upřesnit, že casting znamená obsazování herců či filmových nebo divadelních představitelů, ale ne dalšího personálu.
ZP •• Zatímco tvá rodina pochází z Čech a Moravy, rodina Karen pochází z Jamajky. Na rozdíl od tebe však zemi svých předků navštívila až letos v létě, neboť její rodina přesídlila nejprve do Anglie, později natrvalo do Kanady. Jak na vás zapůsobila tato karibská ostrovní země? Karen se mi dokonce zmínila, že místní lidé nějak poznali nebo snad vycítila, že Jamajka je vskutku její původní domovinou.
Ano, to jsme si okamžitě všimli, že když někam vejdeme, hned se lidi Karen ptají: „Vy jste Jamajčanka, viďte? Ba jo, to se pozná.” Tak jsem si toho začal všímat a brzo jsem byl schopen poměrně dobře odhadnout, kdo jsou Jamajčanky a kdo jsou americké černošky. (Na chlapy jsem se moc nekoukal).
Jediné, co odlišovalo Karen jako turistku, bylo to, že ona byla míň tmavá, než místní dívky, protože se ještě neměla čas opálit. (Spousta lidi neví, že se i černoši mohou opálit. Mohou, a dokonce se mohou i spálit, když se nenamažou opalovacím krémem tak, jak by měli.)
Jinak se nám Jamajka strašně líbila, lidi byli moc příjemní. Přátelštější než jinde v Karibiku, jako třeba v Dominikánské republice nebo i v Mexiku. Ale možná to bylo trochu i proto, že jsem tam byl s Jamajčankou.
Zajímalo mě, jak se k nám lidi budou chovat jako k internacionálnímu páru, a byl jsem příjemně překvapený. Všichni Jamajčané se na nás usmívali, chlapi nám dávali palce nahoru, líbilo se jim to. Jediní lidé, kteří s tím měli nějaký problém, byli černí američtí turisté. Jak jsme vešli do restaurace, tak ztuhli a začali si šeptat: „Ježíšmarjá, vidíte to? Co tu ta ženská dělá s bělochem? Že se nestydí!“ A pak taky ještě nějaká Švédka prohlásila na diskotéce, že bychom neměli být spolu, protože je to nemorální.
ZP •• Zdá se dokonce, že jsi propadl i kouzlu tamní ostrovní kuchyně, protože jste nás v Torontu vzali do jamajské restaurace. Přiznám se, že když mi přinesli mj. na stůl dušené kozí maso, mírně jsem se zhrozil, ale už po prvním soustu jsem zaplesal. Čemu dáváš sám z té kuchyně svou kulinářskou přednost?
A také připomínám, že Jamajka je domovem proslulého rumu: ochutnal jsi jej, anebo tuhle lihovinu používáš na míchané drinky? Šejkr je dokonce neodmyslitelným inventářem ve vaší kuchyni.
Já mám jamajskou kuchyni moc rád a moje děti také. Mými nejoblíbenějšími pokrmy jsou jerk chicken, ackee (zvláštní ovoce) s mořskou rybou a dušená hovězí oháňka.
Jamajský rum jsem samozřejmě ochutnal, ale pít to nemůžu, protože po rumu se peru. Tak jsem na Jamajce pil to, co pijeme doma: bombay gin martini a červené víno.
ZP •• To ano, holdovali jste všichni doma koktejlu Martini, zatímco já pil své oblíbené bílé suché víno. Jsme-li u nápojů, sluší se poznamenat, že v Kanadě dosud vládne částečná prohibice, což znamená omezení konzumace alkoholických nápojů, jež lze sice libovolně popíjet doma, s rozumem v barech a restauracích, ale lze je zakoupit výhradně ve zvláštních specializovaných obchodech…
O torontské velkolepé prodejně vín jsem již psal ve zvláštním článku. Velký dojem na mne udělala i návštěva baru, kde se podávají zásadně Single Malt Whisky (jednodruhová whisky), jichž tam mají ve sbírce asi 1000 druhů. Proč jim dáváš přednost před tradičními Blended Whisky (značkové směsky)?
Jde mi o popis toho rozdílu…
Mám pocit, že ty směsky chutnají jako parfém. Proto je můžu pít jedině s ledem. Chuť je sekundární, alkoholický účinek je primární, co se týče mne a směskových whisek. Single malty chutnají o moc zajímavěji, často je tam hodně rašeliny a piju to jedině samotné (bez vody či ledu). Všem bych doporučil můj oblíbený Highland Park nebo Lagavulin.
ZP •• U nás, ovšem stejně jako všude jinde, je jednodruhová whisky velice drahá. Musím přiznat, že ne každému chutná, jinak by lidé houfně nedávali přednost tradičním a ověřeným směskám, často velice slavných značek a ročníků. Možná je tomu tak i proto, že mistři, jež směsky míchají, dokáží jediný druh zjemnit, dodat mu dalšími whiskami nečekanou dimenzi chuti… Mnohé blendy jsou dokonce slavnější než singl malty.
Kromě gastronomie, k níž se na konci ještě vrátím, máš další koníčky, patří k nim i sportovní potápění. Všiml jsem si z videozáznamu, žes k tomu přivedl dokonce své děti.
Co to obnáší, kdes to všude zkusil a kde to na tebe učinilo největší dojem?
Já se už potápěl všude možně – ve Spojených státech, v Mexiku, na Karibských ostrovech, v Asii, na Srí Lance… Dvě místa na mě učinila obrovský dojem – potápění v kanadských Velkých jezerech a v mexické Quintana Roo.
Co se týče Kanady, spousta lidi se toho bojí, a tak se ve světě říká: „Jestli ses naučil potápět v Kanadě, můžeš se potápět všude.“
V kanadských jezerech jde totiž o tuto kombinaci:
1) ledová voda (ta samá teplota ve dne po cely rok - 4°C);
2) silné proudy;
3) malá viditelnost;
4) ostré objekty.
Ale nejlepší vraky na světě – stovky dokonale dochovaných vraků a krásný pocit dobrodružství – člověk si připadá jako astronaut, i kvůli tomu množství výstroje a náčiní.
V Mexiku jsem měl také hodně krásných zážitků – noční potápění na Palancar Reef, Zeď svaté Rosy (Santa Rosa Wall), ale největším zážitkem bylo potápění v jeskyních pod Mayanskou riviérou, zvláště v Dos Ojos.
Děti se už také potápěly v Austrálii na Velkém bariérovém útesu.
ZP •• A nyní kvapem k naší společné vášni: gastronomii…
Musím přiznat, že si nevzpomínám na údobí, kde bych v takové míře a cílevědomě holdoval nejrůznějším kuchyním světa a nejrůznějšímu apetitu. Trošičku se sice bojím silných slov, ale nenapadá mě vhodnější metafora pro mimořádné zážitky, než báječné »obžerství«.
Každý den jsme obědvali (lunch) poměrně dost skromně, třeba polévku nebo chléb se sýrem a zeleninou, ale hlavně pak bohatýrsky večeřeli, (dinner – což je v Kanadě hlavním jídlem dne), pokaždé na úplně jiném místě, ovšem vždy pečlivě vybraném a stanoveném, abychom se co nejvíc seznámili s nejrůznějšími kuchyněmi všech možných zemí z celého světa.
Jenom tak namátkou zmíním kuchyni typicky kanadskou (pečená vepřová žebírka se špízem z tygřích krevet a pečenou brokolicí), jamajskou (pro mne s dosud neznámou lahůdku z dušeného kozího masa, pak kuřecí yerk či pečená hovězí oháňka), mexickou (kousky masa z hovězího žebra s kukuřicí a ztracenými vejci), francouzskou (pečená husí játra foie gras, vysokánský a dobře propečený beef steak s restovaným bramborem), italskou (nejrůznější těstoviny s drůbežím masem, vynikajícími sýry a s voňavou pečenou zeleninou), čínskou (kuře po sečuánsku a vepřové kung-pao s nudlemi), to vše samozřejmě s mnoha dochucovacími doplňky, z nichž jsem řadu ani neuvedl, protože z té exkurze nemám žádné poznámky. Českou hospůdku jsme nenavštívili, nebyla by pro nás pražádným překvapením, takže se párkrát vařilo také v synově domácnosti.
S vnukem Masonem jsme připravili hovězí guláš na český způsob, (bohužel bez knedlíku, pouze s tmavým chlebem), a syn Marek uvařil dvakrát: jednou pečená kachní stehna s houbovým rizotem, podruhé jehněčí nožičky na kanadský způsob; ty se staly největším kulinářským překvapením nejenom pro mne, ale pro manželku. Bylo to přímo fantastické jídlo, a protože na takový zážitek v Praze hodně často a s povděkem vzpomínáme a vyprávíme o něm známým, spousta z nich si řekla mámě o recept.
Uvádím proto návod, jak jsi jej poslal na přípravu pokrmu »Jehněčí nožičky s karamelizovanou cibulí a sýrem feta« (»Lamb shanks with caramelized onions and feta cheese«). Předpis vypadá příznačně tak trochu i jako scénář.
»Ahoj mami, tak ten recept je takto:
1/ Nakrájej půl kila cibule a usmaž ji na střední teplotě asi 20 minut, dokud nezkaramelizuje, přidej česnek asi na minutu a odstav kastrol z ohně; přidej trochu čerstvého rozmarýnu, několik kuliček černého pepře a dva bobkové lístky.
2/ Umyj jehněčí nožičky, přetni ostrým nožem šlachy od kosti a dobře to smaž po všech stranách (asi 10 minut), přendej nožičky na talíř a nalej na pánev červené víno, všechno z ní a seškrábni a to všechno přelij do karamelizované cibule.
3/ Přidej hovězí vývar (asi dva šálky), přidej opět červené víno (také dva šálky) a dej to na oheň. Až to chytne var, vlož do toho ty jehněčí nožičky a pěkně s nimi otáčej, aby se namočily. Dávej pozor, aby nožičky byly ponořené asi tak napůl, a přiklop pokličkou.
4/ Vlož to do trouby na 200° asi na tři a půl nebo na čtyři hodiny. Každou hodinu nožičky obrať, aby setrvaly asi polovinu celkového času pod tekutinou a polovinu času nad hladinou.
5/ Vyndej z nádoby nožičky, nech je stát na talíři a posyp je trochou řeckého feta sýra.
6/ Dej nádobu s tekutinou povařit, ať zhoustne.
7/ Polej nožičky tekutinou a zkaramelizovanou cibulí. Servíruj s bramborovou kaší, (já ji dělám z neloupaných brambor), a »bok choyem« (listová zelenina, v Česku se dostane v krámech u Vietnamců), rychle osmahnutým na olivovém oleji s česnekem a jen trošičkou balsamikového octa.
Dobrou chuť! «
ZP •• Takže i já přeji dobrou chuť všem, kdo to zkusí, a protože cílem naší letošní návštěvy zámoří byla synova svatba, je nejvyšší čas věnovat se ústřednímu tématu. Vzhledem k tomu, že se jedlo a pilo i na svatební hostině, zdá se, že poslední bohulibý motiv jen tak snadno neopustím.
|
SVATBA STARŠÍHO SYNA
(Vzpomínkový příspěvek k tématu, jak se daří českým emigrantům)
Oznámení syna o jeho nové svatbě jsem přijal s jistými rozpaky, neboť po předchozím rozvodu se ocitl takříkajíc na dně, z něhož se dlouho vzpamatovával, jak psychicky, tak i finančně. Po nějaké době se sblížil s přítelkyní, v níž se shledal s velkým osobním porozuměním. Byla mu blízkou i podobným profesním zaměřením, jenomže dáma je o patnáct let mladší a pochází ze zcela jiné etnické kultury. Připadalo mi to trošku neúměrné, možná i riskantní…
Pochybnosti do mne vstoupily ovšem až po oznámení, že se právě zasnoubili a chtějí se vzít.
Ale jen co mě nastávající snacha na letišti po příletu objala a pronesla vroucí přivítání, veškeré předchozí rozpaky či apriorní obavy ze mne naráz spadly, jako by nikdy neexistovaly.
Ještě téhož večera jsem pochopil, že do naší rodiny vstupuje osoba vzdělaná, kultivovaná, krásná, s neokázale nakažlivým smíchem a přirozeným ženským espritem. Až do pozdní noci jsme si toho hodně vyříkali: pozoruhodné bylo, že vůbec nešlo o tematiky osobních záležitostí, ale o věci takříkajíc estetické, neboť jsme si vyměňovali názory na krásná umění, zejména na různé metodiky herectví. Čemu jsem přitom nerozuměl, nebo neuměl anglicky vyjádřit sám, to mi pohotově překládal syn.
Marek s Karen věnovali přípravě svého sňatku vskutku mimořádnou přípravu, neponechávali nic improvizaci, ani náhodě. Přistupovali v domýšlení a v programování průběhu svého velkého dne s velkou odpovědností, věnovali pozornost i nejmenším detailům, včetně volby z mých dvou kravat a výběru manželčina oblečení z našich kufrů, jenže já měl radost hlavně ze skutečnosti, že se obřadu i programu v rámci svatební hostiny účastní naše vnoučata, totiž obě děti ze synova prvního manželství.
Šestnáctileté Andelle, která hraje na housle a navštěvuje herecké kurzy, přičemž neustále telefonuje mobilem, jakoby přirostlém k jejímu uchu, přidělili funkci moderátorky programu.
Masonovi, našemu čtrnáctiletému vnukovi, jenž chodí ještě do výběrové základní školy a věnuje se intenzivně fotbalu, byla stanovena funkce jakéhosi ženichova pobočníka: tuto již nezvyklou úlohu bych po našem venkovském tradičním vzoru patrně nazval »družbou«.
Družbou ženicha jeho syn? Věru: neobvyklé, vlastně originální a docela určitě i legrační rozdělení rolí. Naštěstí to Mason vzal tak trochu jako recesi a byl okázale a nádherně nad věcí.
Každý pozvaný host našel v pozvánce soupis svatebního menu a zároveň lísteček, na němž si směl vyplnit výběr svého hlavního svatebního jídla. Ještě zbývalo seznámit se s rodinou nevěsty, pořídili jsme na tu schůzku u jedné japonské květinářky pugéty květin a sešli se s nastávajícími příbuznými na chutné, snad mexické odpolední večeři.
Půvabná starší sestra mé nastávající snachy byla provdána rovněž za »bílého muže«; přivedli si s sebou na večeři sedmnáctiměsíčního synka Kingsleye, o němž se ještě s chutí zmíním. Synova nastávající tchyně se projevila jako velmi příjemná dáma, jež si okamžitě porozuměla s mou ženou, ale její životní osudy, ať už jakkoliv neuvěřitelné a zajímavé, přesahují bohužel tematiku tohoto vyprávění. Snad doušku: tornádo jí odneslo dům i s veškerým zařízením, což mě přivedlo k srovnávací úvaze v zamyšlení nad osudy obětí jarních povodní v Čechách a na Moravě, ale nevymyslel jsem nic jiného, než že jsme všichni pořád jaksi krátcí na rozmarnost přírody.
V den svatby zmizely všechny ženy téměř na celé dopoledne kamsi ke kadeřníkovi a za dalšími úpravami zevnějšků, u nás by se patrně řeklo moderně »za vizážisty«, ale manželka namítá, že to termínově není přesné. Přesto jsem později málem nepoznal vnučku Andelle, jejíž lokýnková kreace na hlavě byla vskutku udivující. Dokonce i náš syn, jenž chodívá ostříhaný dohola, se odebral navštívit holiče, aby mu zkrátil sestřih o další milimetr.
Potom jsme se my, muži, navlékli do obleků a košilí s kravatami a odebrali se do poměrně vzdálené venkovské obce, zvané Kleinburg, místa svatebního obřadu i veselí. Parkoviště se začalo plnit spoustou vozů svatebčanů a jejich hostů. Hned vedle kapličky, nachystané pro obřad, stál hostinec se sálem s prostřenými stoly asi pro 60 hostů a placem pro kapelu.
Dlouhou chvíli jsem si krátil špacírem, focením a koukáním kolem sebe.
Hostinská doháněla, co zbývalo doplnit k výzdobě i k prostření stolů s vizitkami, kam se má kdo posadit.
V sále připravoval zvukař aparaturu pro kapelu, můj vnuk jakožto ženichův první asistent měl sice kontrolovat, aby se nikde nic nezanedbalo, ale okázale se tím nudil, protože všechno, jak se mu zdálo, klapalo. Leč, zdání často klame…
Napůl skrytě se odehrával naprosto nečekaný nervák.
Za svatebního svědka ženicha byl požádán jeho nejbližší kolega a filmový režisér, pan John Bradshaw; za svědkyni nevěsty její starší sestra paní Shauna Williams Ridge.
Hned v úvodu příprav se odehrály zádrhely, s nimiž pečlivě připravený scénář vůbec nepočítal. Svědek, jemuž byly svěřeny snubní prsteny, je totiž postrádal. Že by je ztratil? Nebo že by mu je vyfoukl kapsář? Naráz pozbyl i osobitou a přirozenou důstojnost, veselou náturu a vmžiku se stal sám před sebou provinilcem s výrazem vyčítavých očí špatně střelené srnky. Přestože svěřené prsteny odpovědně kontroloval ve své kapse snad každých pět minut, stalo se, že v saku nahmatal prsten pouze jediný a to ženichův.
Právem se k smrti vyděsil.
Nahmatal maličký otvor v kapse, což ho naplnilo nadějí, že nevěstin prsten tudy propadl kamsi dolů, do podšívky saka: pohříchu ani tam však prsten nenašel. Odebral se tudíž do intimní místnosti označené cedulkou »Gentleman«. Odložil tam veškerý oděv, prohledával se, snad mu přitom pomáhal i asistent. Nic. Prostě nic. Usedl bezmocně na mísu a zdrceně hleděl na opuštěný a jediný prsten v dlani. Bezmocně sevřel dlaň v pěst. Cosi se však stalo. Otevřel pěst a náhle z většího prstenu vypadl ten druhý, jenž byl natolik menší, že se do většího prostě zasunul a uvízl v něm…
Jak symbolické! Svědka obestřel pocit euforie. A hned u toalety a se zřetelnou úlevou, nechal se vyfotit s oběma prsteny navlečenými na malíčku.
I nevěstina svědkyně Shauna měla problém: bylo narežírováno, že po slavnostním běhounu vkročí do kapličky jako prvá osůbka její maličký synáček, jenže ten to však odmítl, snad to považoval pro sebe za dost hloupou hru, chytil se mámy za sukni a uschoval se před objekty fotoaparátů. Efekt nevyšel, chlapeček Kingsley výrazně vynikl později a naprosto jedinečně…
Pak nastal samotný obřad řízený pastorem.
Bylo to obvyklé, dojemné, a nic výjimečného se přitom nepřihodilo.
Karen se stala právoplatnou manželkou našeho syna.
A přesto mě na novém příbuzenství cosi zaujalo vpravdě mimořádně. Karen projevila vážnou potřebu seznámit se s typicky českými křestními jmény, neboť v tu chvíli vstoupila do jakéhosi řetězce historických souvislostí a pocítila citovou sounáležitost se zemí, jíž říkáme Česká republika. To mě dojalo dost silně; bůhvíproč i velice hřejivě u srdce.
Pak se vyšlo před kostelíček, bylo slunečné počasí, fotilo se a plesalo nad skutečností, že právě vznikl požehnaný svazek dvou lidí, spojený a rozprostřený v minulosti i v budoucnosti k dalším lidem všelikde na zemi…
Pokračovalo se hostinou, proslovy a bouřlivou taneční zábavou.
Nám přidělili tlumočnici, Kanaďanku, pocházela z Jihoafrické republiky, měla čínské předky, jmenovala se Susane A. Lock a shodou okolností vystudovala v Praze tutéž vysokou školu jako já. Bylo to moudré organizační opatření, protože jediným česky mluvícím člověkem mezi svatebčany byl náš syn a ten měl zcela jiné starosti, než se nám nepřetržitě věnovat.
Asi 60 hostů posadili k řadě kulatých stolů, mne s manželkou a nejbližší rodinu nevěsty umístili nejblíž k tabuli novomanželů a jejich ekipě. Moc se toho zpočátku nenamluvilo, lidé věnovali svou pozornost nenasytně se líbajícím novomanželům a pochopitelně také svému jídlu. To začalo pro mne neznámou dýňovou polévkou, předkrmem byl salát ze směsi čerstvé listové zeleniny, pečivo a máslo. K hlavnímu jídlu vepřové vykostěné žebro, brambor a miska nastrouhaného křenu. Zákusek. Hrdlo se zalévalo vínem. Nakonec začaly proslovy.
Moderovala vnučka Andelle, jíž doma říkáme Andělka. Mluvila prý moc pěkně. Já jí nerozuměl ani slovo. Její řeč, mezi divadelníky po rusky obvykle nazývaná »skorogovórka«, byla příšerně rychlá, kterou nestačila překládat ani zoufale se snažící Susane. Vnučka sklidila ovšem veliký potlesk, řečený aplaus neboli »skanďák«.
Hned po ní se u mikrofonu vystřídali ženich a svědek.
Poté před veřejnost vystoupil konečně mladičký »družba«, náš vnuk Mason, jenž se svým projevem příliš nezdržoval a jedinou větou vyzval lidi k volné zábavě. Myslím, že se taková stručnost nelíbila moderátorce, pročež si bratra pozvala ven k důvěrnému pohovoru.
Hosty ovšem nebylo třeba příliš pobízet k zábavě, neboť začala hrát kapela a po tanečním sólu ženicha a nevěsty se na parket nahrnuly tancechtivé dvojice. Manželka na rozdíl ode mne tanec miluje, takže se ihned ocitla v kole. Já zůstal dřepět u stolu nad skleničkou, a jak se u nás trefně říkává, pozoroval jsem cvrkot.
Stálo to za to, neboť maličký Kingsley, jenž ještě ani neumí mluvit, začal se kroutit v dětské židličce, ale kupodivu do rytmu a přesně: tvářil se důležitě i blaženě zároveň, měl smysl pro tělesné vyjádření hudby prostě v krvi. Posléze ho jeho otec ze židličky vysvobodil a pomohl mu na parket, kde se přidal k tanečníkům, stačil přitom také pauzírovat a ještě si zamlsat.
O přestávce, kdy se hudebníci odebrali občerstvit, přistupovali k mikrofonu jednotliví hosté, aby vyjádřili veřejně gratulace a nahlas přiznali své pocity. Překvapivý dojem na mne učinilo upřímné vystoupení jednoho z filmařů, jenž prohlásil vyčítavě směrem k ženichovi, že nebýt gay, vzal by si Karen už dávno on sám.
A pak znovu začala hrát kapela natolik hlasitě, což se pro klidný vjem čehokoliv nedalo vydržet, a tak jsem se zvedl a odebral se do vedlejší místnosti k baru, kde jsem si objednal pivo. Kanaďané jsou lidé srdeční, uctiví a komunikabilní: ke mně u baru přistupovali v hojném počtu, aby se mi představili a na leccos se i zeptali. Susane měla co dělat, aby ten příval otázek a odpovědí v překladu zvládala, pomáhala si dokonce slovníkem.
Má drahá žena Monika mi však po chvilce zabavila tlumočnici a obě se odebraly v průvodu zvědavých dam obhlédnout nedaleký domeček, kde novomanželé hodlali prožít medovou noc.
Cítil jsem se zprvu mírně opuštěný, u baru byla naštěstí přítomná jedna dáma z Islandu, jejíž mateřštinou nebyla angličtina a mé strašlivé anglické výslovnosti kupodivu rozuměla. A já jí. Překládala tudíž mé odpovědi do »američtiny« a naopak: »američtinu« otázek převáděla zase do mé školní angličtiny.
Pěkně jsme si u baru nalévali a povídali, například o scénické a filmové hudbě jako o potřebné komponentě díla, o postmoderně, o nezadržitelnosti technického vývoje a o dalších zásadních otázkách, na nichž samosebou stojí důležitost celého světa, ovšem bohužel leda tak v našich toužebných myslích.
Domeček pro medovou noc novomanželů prý učinil na mou ženu dobrý dojem, na řadu přišlo rozkrájení mnohastupňového dortu, do nějž jsem si trošku dloubl, poněvadž jsem nepouštěl z ruky sklenice s pivem. Pochopitelně jsem si tu sklenici chránil: ostatní totiž pijí pivo rovnou z flašky. Na sále se znovu tančilo, hudba hrála čím dál hlasitěji a mně zvolna začala tížit oční víčka…
Česky se říká svatbě »veselka«, což mnohým lidem u nás už vůbec nic neříká. Připomněl jsem si znovu ten starý český termín až v daleké Kanadě. A když jsem pocítil na synově svatbě, že začínám být poněkud převeselkovaný, odvezla nás Susane domů. Nebylo to nikterak blízko, jeli jsme poměrně dlouho, a tak zatímco se v Kleinburgu stále tančilo a veselilo, já v autě neudržel oči a klimbal…
Má drahá žena Monika ovšem pravila, že jsem docela slušně chrápal.
Foto © autor a výběr z rodinného alba
|
