Tentokrát to bylo poprvé, kdy jsem v Kanadě neopustil aglomeraci Toronta s jeho přilehlými městy a nezamířil na venkov, natož do lákavé divoké přírody. Oproti svým obvyklým touhám jsem nenavštívil žádné z indiánských území. Asi se sluší připomenout, že Toronto je velkoměsto s téměř třemi miliony obyvateli a je obklopeno dalšími městy, například Markhamem s 300 000 obyvateli, v němž jsem letos pobýval. Neobvyklost této aglomerace vytváří skutečnost, že nebýt informačních cedulí, nelze při jízdě z jednoho místa do druhého rozpoznat, že projíždíte mezi městy přes nějakou zřetelnou katastrální hranici. Natolik jsou města opticky těsně propojená a rozesetá mezi stromy a další vegetaci v jakémsi nekonečném parku. Kanadští urbanisté místem prostě a jednoduše nešetří.
Nalézal jsem se v nesmírně veliké zemi.

Jedete-li v Marhamu nakoupit i poměrně něco běžného, třeba jako já se synem pár láhví vína k večeři, pak ujedete pohodlnou, bezpečnou, dobře značenou a vždy nejméně čtyřproudovou vozovkou asi tak 10 km do příslušného obchodu. Co vás tam čeká? Váš vjem zprvu odmítne uvěřit vlastním očím: nejenom tomu, kolik rozličných druhů rév i tradičních směsek vína se na celém světě produkuje, ale že tak monumentální objem výběru stojí za to vůbec importovat. Můžete si tu zakoupit sedmičku velmi dobrého vína za 10 dolarů, ale v nabídce naleznete i aukční značky, jejichž láhev z roku 2005 je hodnocena částkou až 1 500 dolarů. Lze tu získat jakékoliv víno a zdá se, že i odkudkoliv. Připadáte si jako v obrovské hale nějakého světového veletrhu. Vystavují tu produkty vinohradů a sklepů z Nového Zélandu a Austrálie, z Afriky, z Jižní i Severní Ameriky a nám z dobře známých evropských oblastí: z Francie, Španělska, Itálie, Německa, Rakouska, Maďarska, Slovinska, Řecka a mnoha dalších, bohužel kromě vína z našich zemí: Morava jako by vůbec neexistovala.
Český marketing dosud zaostává a netoliko pouze ve vinařství.
I české pivo seženete jenom výjimečně, vzácně a s mimořádně velkými potížemi. Zato vedle severoamerických značek tu výrazně kraluje evropský Heineken, často i Stella Artois a rovněž mnohé irské, dánské, německé a belgické chmelené moky.
Mne ovšem zaujal způsob vyrábění (brewed) původního a domácího piva podle receptury někdy kolem roku 1860, neboť současná doba není předmětem mé dnešní pozornosti. Odmalička mě zajímají vedle české historie i události a příhody z časů dobývání či osidlování Severní Ameriky. Svého času jsem se tomuto tématu věnoval velice intenzivně. Před pár lety se mi v zámoří podařilo uvidět pár věhlasných míst: v Kanadě na území kmene Huronů a Irokézů, v USA třeba Odžibvejů, a rovněž jsem tu poznával romantickou divočinu, jak v mrazivé zimě s vlčím nebezpečím, tak i v parném létě s obřími borůvkami a ohlušujícím vrzáním cikád.
Jenomže letos jsem zde pobýval na podzim a nevytáhl paty z města.
A přesto za příjemného doprovodu své ženy a kanadské snachy jsem absolvoval poutavý výlet do kanadské historie. Stalo se tak v severní části Toronta, v místě nazývaném Black Creek. Leží tu skanzen Pioneer Village, v němž, jako by se programově zakonzervoval čas 19. století, nejvíc snad kolem roku 1851: vesnici naleznete na rozsáhlém území, jakým je třeba u nás pražská Stromovka. Navštívili jsme areál v ročním údobí, jemuž se v Severní Americe říká »indiánské léto«. Hýří barvami vadnoucího listí na stromech, což mi venkoncem poskytlo i podnět k volbě názvu tohoto článku pro Pozitivní noviny.
Před vchodem do areálu se nachází veliké parkoviště, za ním už končí dnešní civilizace, ale ještě je nutné zaplatit 16 dolarů za vstupenku pro dospělou osobu (seniorům sleví dolar), a pak vkročíte do autentického sídla osadníků 19. století. V nejednom ohledu i do navyklostí a způsobů života mnohem starších údobí rustikální kultury.

 
 

Areál vesnice »pionýrů západu«, (jak se říkávalo dobyvatelům a osadníkům neobydlených míst Severní Ameriky a samozřejmě dřív, než termín »pionýr« převzala a použila sovětská komunistická ideologie pro název socialistických organizací dětí s rudými šátky i nás), je prostoupen bohatou vegetací nejrůznějších stromů, keřů i spousty dalších užitných rostlin, mezi nimiž převažují javory.
Jejich listů používá Kanada jako státní znak a z navrtané dužiny těchto kmenů se čerpá věhlasná javorová sladká míza – správně »maple syrup«. Polévají se jím lívance a používá se i jako delikatesní sladidlo pro nejrůznější cukrovinky. Dříve, než v moderní době ovládl způsob stravování a začal jej pohlcovat »macdonaldovský« průmysl, byla spotřeba sirupu nesrovnatelně využívanější: rozvážel se běžně a hojně do všech potravinových obchodů.

 
 

Listoví stromů žloutne a červená se po staletí stejně, jak se sluší na atmosféru indiánského léta.
První naší návštěvou některého z mnoha objektů bylo obydlí a dílna klempíře. Mistr svého řemesla vykládal právě dvěma návštěvníkům cosi o principech výroby tepaných předmětů pro domácí využití, ale dámy mého doprovodu si spíš pochvalovaly teplíčko, jež vládlo uvnitř domku. Zaujalo je to dokonce natolik i esteticky, že se snad nejvíc ze všeho začaly zajímat o to, jakými tělesy se vlastně tehdy v domech vytápělo. Ve všech domech, kam jsme zavítali, obdivovaly krásu kovových, po výtce litinových kamen. Posadily se dokonce ke kamínkům v čekárně u místního doktora, jako by se staly pacientkami a právě čekaly na ordinaci.
Tehdy se všude topilo tvrdým dřevem, cosi jako zhoubné emise nad vesnicemi neexistovalo a smog vlastně dodnes neexistuje. Hlavní kanadskou energií je elektřina, jíž je nadměrný dostatek. Pochází z přírodních vodopádů. Stačilo prý pod jejich mohutnou vodní sílu nainstalovat turbíny, jež napájejí teplem i světlem domácnosti i podniky a nejrůznější pohony. Kanada svou elektřinu dokonce vyváží, a pokud je mi známo, zásobuje dokonce americký New York.
Lékaře se manželka se snachou pochopitelně nedočkaly a to snad bylo poprvé, kdy jsem si tu s úlevou přiznal výhody moderní doby, zejména a právě současné mediciny: k usednutí do křesla, zejména u zubního felčara, bych se v 19. století zajisté odhodlával velice nerad.

 
 

Lékařův dům patřil ve vesnici ovšem k těm výstavnějším. Nebyl ovšem jediným: skvělé sídlo měl i místní restauratér, neboli hostinský, jenž vařil i zmíněné pivo. Ten den měli zavřeno. Nevím sice přesně proč, ale tuším to.
V den naší návštěvy se skanzen totiž naplnil přemírou dětských návštěvníků. Učitelky přiváděly do Black Creeku své svěřence ze všech možných věkových skupin a možná ten důvod uzavření hostince spočíval v obavě, aby děti neuzřely holdování nějakého typu obžerství. (V Kanadě dosud platí velmi přísné omezení a stíhání konzumace alkoholických nápojů na veřejnosti.) Pedagogové s dětmi zajisté vážili cestu za poznáním, jak se kdysi žilo jejich pradědečkům a prababičkám.
Tohle přirovnání mě napadlo, když jsem si uvědomil, že i můj pradědeček se čirou náhodou narodil právě v roce 1851.

 
 

Na větší skupinu dětí jsme narazili až v dobové tiskárně, kde trpělivě naslouchaly výkladu typografa, jenž tu zrovna pracoval u ručního lisu a odpovídal na nezřídka i dotěrné otázky. Předváděl přitom názorně výrobu nejrůznějších tiskovin a já neodolal a z jeho originální vyryté matrice ze 17. století jsem zakoupil nějaké mapy, jež přede mnou vylisoval na ruční papír. Tiskl samozřejmě ručně sázené noviny a všelijaké místní i královské vyhlášky. Reprodukoval kupříkladu leták, jímž se v roce 1841 v dobách bez rozhlasové a televizní reklamy dávalo veřejnosti na vědomí vydání původní knížky The Murders In The Rue Morgue (Vraždy v ulici Morgue) od Edgara A. Poea.
Hned vedle tiskárny sídlil místní švec a také fotograf s přístrojem na desky, kde jsem pro pobavení svých dam oblékl historický kabátek, klobouk mi bohužel nezapůjčili, a zapózoval. Jak jinak, než opět v blízkosti hřejivých kamínek.

 
 

Převelikou pozornost kromě krásy všelijakých funkčních kamen vzbudily v dámách tkadleny, jež s neobyčejnou zručností vyráběly na dřevěných stavech pestré výrobky: přehozy, ubrusy, koberce, běhouny, ale i tak zvané »látky metráže«, z nichž krejčí a švadleny šijí nejrůznější oděvy. I tady byl o jejich činnost veliký zájem. Ženám v dobových kostýmech u stavů kladly zvídané otázky zase dívky, žákyně a mnohé již odrostlé návštěvnice.
Myslím, že se na místě daly ony ruční výrobky i zakoupit, ale na cenu jsem se radši neptal, protože »hand made« není už dnes nikterak levnou záležitostí, ba právě naopak.

 
 

V mých knihách figuruje zemědělství, nebo chcete-li »rurální« život, jako podstatný motiv. Chovám k rolníkům nostalgicky obdivný vztah, dá se snad hovořit i o zřetelné úctě. Oba moji rodiče pocházeli z venkova: tatínek z moravské dědiny, maminka od ní z nedaleké české vsi, neboť leckdy i navzdory lokálním nesvárům jsme zemička geograficky věru mrňavá. Lidé se tu odjakživa živili plody ze svých polí, luk, sadů, stájí, chlévů a ohrad. Až do padesátých let minulého století se život na českých vsích podobal jako vejce vejci po celé generace; já tu dobu dobře pamatuji ze svých dětských let: pak ovšem přišla tvrdě dirigovaná kolektivizace zemědělství a nastala veliká proměna.
Tvář vesnice se k nepoznání změnila.
Zatímco naše vesnice se zvolna a jakoby setrvačností vylidňují a v agrární komoře se ustavičně po česku naříká, tak kanadské farmy s úspěchem a nepřetržitě hospodaří dál s pomocí nejmodernější techniky a stávají se jednou z nejvýznamnějších obilnicí světa.
Část, věnovaná ve skanzenu zemědělskému odvětví lidské činnosti mě sice naplňovala jistou nostalgií, ale osobně mě výrazně nepřekvapila, byť nad ní mladí lidé nevěřícně kroutí hlavinkami v údivu, jakou dobývání potravin kdysi představovalo dřinu.

 
 

V jedné ohradě na malé stráni se pásly ovce, ale já je nefotografoval: nikterak se ten výjev neodlišoval od jiných pastvin ze všech možných koutů světa, včetně českého údolíčka, byť musím přiznat, že do doby svého letošního pobytu jsem předtím nikdy nepojedl lépe připravené jehněčí, ovčí či kozí maso jako právě nyní v Kanadě. I doma v Markhamu připravil můj syn k večeři pečené jehněčí nožičky: pohlížel jsem zprvu na ten pokrm s kromobyčejnou nedůvěrou, leč nakonec jsem shledal, že to věru byla lahůdka. Ze skopového zdroje masa jsem pojídal kdysi dobře a chutně připravené jehněčí (»agneško«) v Bulharsku, nicméně v Torontu mi takříkajíc opravdu šmakovalo.
V Black Creek mě sice ještě zaujala zvláštní rasa koní, nás hlavně udivovaly a překvapily kejhající husy ve výběhu: byly šedivě zbarvené a tak mohutné, že nikdo z nás do té doby o jejich existenci jako druhu neměl vůbec tušení. Pro porovnání jsem nafotil i bílé husy z vedlejší ohrádky, jak si je pamatujeme i z našich českých luhů a návesních rybníčků: postavit oba druhy vedle sebe jsem si netroufal, ale tyhle šedivé jsou opravdu dvakrát větší. Napadlo mě, jestli je pečené v některých domácnostech třeba nevydávají za obrovitého vánočního krocana.

 
 

Jen taktak jsem ještě stačil vyfotit školu, místní radnici s její zasedací síní a kuchyní, zbývalo nám ještě navštívit místní mlýn, na němž jsem však neshledal nic jiného a odlišného, než jak jej známe z mnoha u nás dosud udržovaných venkovských mlynářských sídel. Nesrovnatelně víc mě mrzí, že jsem nestihl pořídit snímek dřevěného presbyteriánského kostelíka s přilehlým hřbitovem…
Pohříchu se mi vyčerpala baterie ve foťáku.
Marně jsem pak sháněl ve městě rezervní baterii do svého aparátu Nikon; respektive jsem ji sehnal, bohužel však nenabitou a tudíž zhola k ničemu. Nabíječku jsem s sebou do Severní Ameriky nebral, byla by mi tu k nepotřebě – mají tu jiné napájecí elektrické napětí a hlavně zcela a nepoužitelně odlišně tvarované elektrické zásuvky. Touhle poznámkou mířím radou k čtenáři, jenž by se s foťákem vypravil za »velkou louži« bez nabité rezervní baterie.

 
 

Zakoupil jsem i pár pohlednic se simulovanými a nahranými výjevy z období předminulého století, na nichž pořadatelé chtějí demonstrovat ještě zřetelněji způsob někdejšího životního kolotání…
Bylo to pěkně strávené dopoledne: přálo nám byť chladné, leč slunné počasí…