PhDr. Eva Mišíková - Zdeněk Pošíval: Tvořit znamená zabíjet smrt
Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP
|
| |
|
Snímek nahoře © Robert Voisin (Paříž) | |
| PhDr. EVA MIŠÍKOVÁ | |
 ZP •• O svém dětství mluvíš jako o zvláštní kapitole. Jako dítko jsi totiž putovala se svými rodiči a bratrem po světě. V intervalech dvou až tří let ses vracela do Prahy, skládala různé doplňující zkoušky, pobývalas u své babičky kdesi u Všetat, nacházela tu nové kamarádky a zase se s nimi loučila. Život mezi kufry, bednami, neznámými lidmi, na ambasádách, v ruských a českých školách (jiné byly zakázané), za zdmi a zamčenými branami, mezi banánovníky, palmami, ještěrkami a hady, jindy v metropolích, kde se dalo vybíhat do ulic a objevovat je po svém – ovšem s jistým rizikem… (Bukurešť, Káhira). Vyprávělas mi, jak jsi ve svých deseti letech zažila několikadenní občanskou válku v rovníkové Guinei v Africe. Když bylo po všem, viseli na jednom mostě vůdci povstání, kolem jejich rozkládajících se těl kroužili supi… V téže zemi jsi rozdávala skrz plot bonbóny stále se zvětšujícímu davu podvyživených černoušků, a když ti cukrátka došla, začali po tobě házet kameny. Po ulicích v Konakry se povalovali prašiví nebo mrtví psi a v době epidemií umírali před přeplněnými nemocnicemi lidé nakažení cholerou či malárií. U nedaleké pošty stával celé dny malomocný beznoska a žebral… Vzpomínalas, jak Guinejci, kteří nafasovali na pár dní pušky a měli zneškodnit nepřítele, stříleli po všem, co bylo podezřelé.Pro černošské děti to byly fascinující a dostupné hračky. Nosily je přes rameno, šplhaly s nimi po stromech a občas někam zamířily a stiskly spoušť. Seděla jsem na zahradě a kousek ode mne prosvištěla kulka. Vstala jsem, utíkala domů a těsně nade dveřmi proletěla další… Nikdo to neviděl, neslyšel, jen já. Na ten tichý, smrt nesoucí zvuk nikdy nezapomenu…Jeden granát zasáhl auto, v němž se nacházel můj východoněmecký spolužák. Jeho místo ve školní lavici zůstalo druhý den opuštěné. V té době jsme několik dní spali dole u nás ve sklepě mezi bramborami a cibulí spolu s jednou slovenskou rodinou, jejíž dům se nacházel přímo na guinejském pobřeží, byl bezprostředně ohrožený a následně prostřílený skrz naskrz. ZP •• Ve čtrnácti letech jsi měla ještě rok na to, abys nahlédla do pyramid v Egyptě. Naučila jsem se trochu arabsky, navštívila nejdůležitější památky v Káhiře a okolí a na jednom školním výletě jsem s ostatními deváťáky přespala na saharské poušti. To byl neopakovatelný a asi největší zážitek. Hvězdná klenba se zdála být na dosah, vychladlá noční poušť se v záři měsíce třpytila. Poušť, na dlouhé hodiny ponořená do ticha se s přibývajícími poryvy větru rozezpívala. Nedivím se, že pan spisovatel Exupéry vybral pro návštěvu Malého prince na Zemi právě takové místo. A pak jsem s vysvědčením v kufru přistála jakoby v jiném světě, v šedivé a zamračené Praze, po které se mi tak často stýskalo. Začal jsem studovat na Střední ekonomické škole. Zůstala jsem tu se svým bratrem (rodiče dál cestovali), abych dál objevovala, tentokrát svou vlast. Moji prozatímní rodinou se stali vlastně mí přátelé a několik spolužáků. S nimi jsem buď vyjížděla z Prahy ven do přírody, kdy se spávalo nejraději pod širým nebem. A tehdy jsem si zamilovala českou krajinu. Kromě studií a běžných povinností jsem trávila nejeden večer na rockových a bluesových koncertech nebo na všelijak bouřlivě či poeticky laděných sešlostech. To byla léta sedmdesátá a osmdesátá, kdy se oko »velkého bratra« dál vehementně vtíralo do kdejaké společnosti, do kdejaké lidské přízně… ZP •• Hlavním předmětem našeho rozprávění je ovšem poezie. Měl jsem v životě štěstí na setkání s přáteli, jejichž životní náplní byla poezie, ať již s Jiřím Ostermannem, Vladimírem Justlem, Mirkem Kováříkem či Radimem Vašinkou, a nezastírám radost, že jsem v podobném duchu a bytostném zaměření poznal i tebe. Nyní mám však pocit, že poezie v údobí, jež právě prožíváme, jako by vycházela z módy. Vskutku málo lidí čte tištěné slovo, a pokud přece, pak buď populárně naučnou literaturu anebo různé zábavné čtivo. A přitom vázaná řeč a poetická metafora provází lidskou kulturu už po tisíciletí. Vždyť ještě relativně nedávno, čímž myslím sotva půlstoletí, i já vzpomínám, jak jsme recitovali Seiferta nebo Šrámka a romantikou krásných obrazů z veršů se ucházeli o dívčí přízeň. Moji kamarádi byli dokonce při založení poetické vinárny VIOLA. Nemám dojem, že by básně vycházely z módy. Ony asi jen nekonkurují jinému prožívání »poetična«. A není to zřejmě ani v jejich povaze. Básně se dál píší a čtou, vydávají nebo nevydávají a možná si hledají jinou, méně viditelnou, ale o to důstojnější cestu k lidským duším a srdcím. V dětství se poezie každý nějak dotkl, ať už svým dětským vnímáním reality nebo díky veršům předčítaným rodiči či prarodiči. Ve školkách a školách jsme se učili básničky a někdy se přitom pitvořili a šišlali, pokud šlo o povinnou recitaci na veřejnosti. Jindy bývalo přednášení básní způsobem, jak se předvést nebo někoho potěšit. Dnes se zdá, že je na všechno méně času. Přitom se děti ve volných chvílích nechávají dobrovolně pohlcovat na celé hodiny televizí a zábavou u počítačů. To je výrazný a dle mého, často i negativní fenomén a je zapotřebí dosti trpělivého a láskyplného úsilí rodičů, aby jejich potomci tomuto bludnému kruhu nepodlehli a zcela neotupěli. Přesto je dosud poezie pro některé dospívající jedince stále tím zvláštním způsobem, jak vetknout své vyznání do milovaných nebo naopak nevšímavých srdcí svého protějšku. Milostná poezie má svůj přirozený vývoj a v lidech, a to nejen mladých, i nadále přetrvává. Vždyť takhle začínala svoji kariéru spousta písničkářů i rockových či popových hvězd a hvězdiček. Mnohé zamilované hity si razí cestu napříč generacemi. Jsou i tací, kteří v básních hledají své otázky a své odpovědi, svá vybočení z reality všedního života. Jenže tento způsob úniku mnohdy nahrazuje jen »přepinkávání« si tuctových verbálních či audiovizuálních odkazů. To rádoby poetické a tvůrčí se, žel, rozmělňuje do povrchních, někdy až vulgárních postřehů, s nimiž se stačí jen ztotožnit, tudíž totožnost ztratit. Kdo ale jedinečné a poetické vnímání k životu potřebuje, nic mu nebrání. Poezie je všude kolem nás. ZP •• Zpráva, že se alespoň pořád chodí do Violy, mě naplnila radostí: na Munzarovo vzpomínání o Františku Hrubínovi je prý dokonce dost dopředu vyprodáno. Jenomže to je výjimka. Měl jsem na divadle možnost pracovat na dramatech psaných veršem, třeba W. Shakespeara, ale také na současných textech básníků Josefa Topola či Jiřího Šotoly, přesto si myslím, že dnes se poezie ve velkém objemu prolíná spíš do písňové tvorby. Kupříkladu verše Milana Uhdeho se staly základem pro celovečerní monodrama Ljuby Hermannové, jež jsem měl to štěstí režírovat, a kde se poezie obohatila o atraktivní hudební formu, hlavně díky Luboši Fišerovi, Jaroslavu Jakoubkovi, Milanu Jírovi a dalším skladatelům. Velký obdiv ve mně stále vzbuzují i zhudebňované verše Jiřího Suchého i mnoha jiných melodizovaných básníků. I počet nových muzikálových scén to naznačuje. Píseň stále žije a navíc v nebývalém rozmachu. V době, kdy jsem studovala na střední škole, v letech sedmdesátých a osmdesátých, byla zhudebněná poezie doslova magnetem, který přitahoval podobně smýšlející okruh lidí, mnohdy jedinečných, tvůrčích a přátelských bytostí. I tak se dal vyjádřit nebo vyzpívat odpor ke všemu, co souviselo s režimem, šířícím kolem dokola beznaděj jako všudypřítomný jedovatý smog. Trávila jsem proto mnohé chvíle na všelijakých večírcích, kde se poslouchal rock, jazz, blues i »klasika«, ale kde se také zhudebňovali verše, například Gellnera, Hraběte, Holana, Nezvala, Seiferta, Kainara, Suchého, do češtiny přeložených amerických básníků, beatniků či prokletých básníků. Někdo přinášel i vlastní básně nebo vlastní překlady a texty dosud nevydaných a samizdatových sbírek a desek – často takové vzácnosti, které kolovaly a kvůli kterým byl dobrý důvod se setkávat a u piva a někdy i do rána o tom všem diskutovat. Inspirací nám byli již existující nebo právě vznikající nahrávky zhudebněné poezie a koncerty tehdy různě zakázaných nebo estébáky sledovaných českých zpěváků a skupin - např. Hutky, Kryla, Merty, Mišíka, Třešňáka, Voňkové, Lutky, J. Spáleného, Vodňanského, Dědečka, Dégéček (DG 307), Plastiků (Plastic People of the Universe), Jasné Páky, ETC…, Marsyas, Chadimy, Precedens a dalších. Pustili jsme se tehdy s několika přáteli do dramatizace básní Patty Smith a založili malý amatérský divadelní soubor Skuhrohra. Objížděli jsme různé festivaly amatérských divadel, většinou nám však byl jejich organizátory vytýkán nihilistický a dekadentní obsah a původ této poezie. Po roce jsme od středočeské agentury – našeho povinného zřizovatele - obdrželi pokyn k úpravě textů, což jsme nechtěli podstoupit, a tak naše divadlo zaniklo. Následoval můj další experiment - ocitla jsem se coby samouk - zpěvačka a kytaristka - v rockové skupině Noc pod ubrusem a tu pak vystřídala skupina Hudba Praha (dříve Jasná Páka), kde jsem hrála na klávesy. Všechny tyto tvůrčí impulsy propojovala právě možnost jakési generační výpovědi, více či méně zašifrované do textů, rockové a bluesové hudby a odpor k šedavým pánům a šedé zóně komunismu a samozřejmě navazovaly na již existující a revoltující kulturu let šedesátých. Jejich básnická a muzikantská generace se s tou naší vlastně prolínala. V té době už jsem dostudovala, měla dvouletou Báru, žila s Vláďou – hudebníkem o 14 let starším, jehož umělecká dráha začala právě někdy uprostřed let šedesátých a odvíjela se odtud. Čerpal kromě jiné z textů a básní svých souputníků a taktéž mých oblíbených – viz P. Šrut, Wernich a dalších. Dnes už naopak sáhne i do textů mých vrstevníků i ještě mladších básníků, tu tam si něco složí sám a párkrát jsme se dohodli i na spolupráci – viz například text Gambrinus. ZP •• Co tě vlastně přivedlo k poezii? Já vím, není to nejchytřejší otázka: kdyby se mě někdo zeptal, proč jsem se kdysi dal na dramatiku a později na beletrii, asi bych se vykulil jak vyoraný sysel. Myslím si, že psaní básní předchází jakési pohnutí mysli, potřeba vyjádření krásných pocitů. U mne tomu tak bylo, pak se to kamsi vytratilo, ale v tobě to setrvává. Anebo je impulzem cosi jiného? Důvodů proč psát báseň je mnoho. Básně nejsou příběhy, z příběhů vystupují jako jejich lemy nebo třásně. Kolik příběhů, tolik básní. Básně jsou například sáně prokluzující čerstvě zasněženou plání. Sáně, nikoliv tažní psi. Chuť napsat báseň se dostaví například ve chvíli, kdy kolem domu projíždí auto a zevnitř z bytu jej vnímáš jako stín projíždějící záclonou. Přitom zvuk vzdalujícího se motoru je mnohdy ještě naléhavější než odbíjení zvonů v nedalekém kostele. Báseň je také tahem štětce po duši a o ten tah, o tu šmouhu se lze s někým podělit. Tudíž je sdílením, které nevyžaduje nutně dialog, ale může rozeznít, podobně jako hudební či jiná improvizace, struny v druhém člověku a vytvořit v něm další a jedinečný prostor. Prázdná místa kolem básně a její forma, její grafické znázornění ten tah mohou ještě zesílit - a už tu máme nekonečné variace hraní si s formou, rytmem, s veršem, různé vizualizace, koláže a od toho odvíjející se směry - dada, kaligramy, ideogramy, automatické psaní, záběr do podvědomí, transcendentnost, absurdita apod. Z mých oblíbenců z těchto směrů uvádím např. G. Appollinaira, A. Bretona, A. Rimbauda, T. Tzaru, V. Majakovského, S. Jesenina, V. Chlebnikova, J. Tardieua, J. Follaina, M. Cvetajevovou, mnohé básníky české moderny či surrealisty a samozřejmě i celou plejádu současných českých básníků, dnes už i mladších než já. Francouzští básníci mne svým jazykem, svými experimenty a svoji hravostí rozhýbali až k potřebě s nimi tento melodický a zpěvný jazyk nějak sdílet, lépe mu rozumět a třeba jej i překládat. Co je asi typické pro básnění, i to mé, je určitá dvojkolejnost myšlení. Člověk si sedí v kupé, ale občas mu to nedá a podívá se do krajiny. Dělá to mimoděk, často a průběžně, pokud po něm průvodčí nechce lístek, pokud neusne atp… A ta krajina je tou básní. Takhle na mě působily vlastně i první říkanky nebo básničky. Nekonečně se táhly a dala se přitom dělat spousta věcí. K tomu všemu se někdy ještě přidá potřeba někoho obdarovat. Napsala jsem tátovi v dětství jednu dlouhatánskou báseň ve svitku. Byla to nějaká rýmovačka a ani si už nepamatuji přesný obsah, který byl stejně důležitý jako sám svitek. Jeho rozbalování a zabalování jsem si tehdy opravdu užívala. Jindy může být báseň i malým krůčkem k mlčení. Je ale vždy dobré počítat s tím, že někdo druhý báseň třeba ani nepřečte, že ho neosloví, že jej bude míjet. Báseň jednou napsaná a vyslovená se někdy jen tak zavěsí do prostoru a razí si svoji vlastní cestu. Jinou než román, detektivka anebo píseň… Básně se učí a rozebírají ve škole, hromadí v knihovnách a knihkupectvích, na internetu, v časopisech. Někdy spíše než čtením a psaním prostupuje poezie rychleji do duše člověka právě v písních. Podepřena srdcem, hlasem a jejich rozpoložením může oslovit jinak než v tichu a na papíře. Tady je ovšem důležité, aby to byl poslech dobrovolný. Plytké a za uši tahající vyznání lásky a chrlení pocitů štěstí a neštěstí, vyřvávající ze všech možných viditelných i neviditelných reproduktorů na veřejných prostranstvích, nejenže už nemá s poezií nic společného, ale v její degradující imitaci se stává až jakýmsi prokletím konzumní společnosti – jedno zda v obchodním domě, v televizi, rádiu či na billboardech… Zcela zvláštním a vzácným prožitkem je pro mne báseň jako modlitba či žalm. Vytryskne někde z úplné hloubky jako pocit vděčnosti, jako chvála, prosba, přímluva nebo i zoufalá prosba. Ráda si v tomto vertikálním rozpoložení čtu v Bibli např. Davidovy žalmy, Píseň Písní či Joba…Tento druh poezie je pro mne Hlasem prorockým, prostupujícím celá tisíciletí, obracejícím se k lidstvu jako celku i ke každému jednotlivci. Ohromuje mne naléhavost a moudrost onoho Hlasu, Jeho schopnost utěšit, povzbudit a probudit. ZP •• Jiným impulzem pro tvorbu poezie je dar hravosti, jejž i u tebe výrazně zaznamenávám. Kdysi se mi dostala do rukou jedinečná kniha filozofa Johana Huizingy, (J. Huizinga, Homo ludens: o původu kultury ve hře. Praha: Dauphin 2000), v níž usuzuje, že člověku by dokonce slušelo antropologické označení »Člověk hravý«, neboť jeho veškeré počínání a duchovní obzory spočívají v hravosti. Nelením odbočit, abych vzpomenul, že Huizinga mi otevřel pohled na svět z nečekaného úhlu už někdy za hluboké normalizace, což mě neobyčejně obohatilo: k tomu ovšem musím zmínit příznačný fakt, že tohoto osvíceného Holanďana umučili nacisté v jednom ze svých úděsných a nelidských koncentráků. Vraťme se však k principu hravosti a já pro doložení tohoto motivu uvádím jednu z tvých kreací.Holky jdou Muži, sborově (rap) Holky, holky, holky, co to nesete Ženy, sborově Nejsme žádný holky Už jsme starý báby Našly jsme si chlapa Teď se v lázních válí Je to ňákej cizák má doláče i eura ta vodka má grády je to dobrej strejda Muži, sborově Holky, holky, holky, co to nesete Ženy, sborově Dej si s námi loka odporně je v zimě až zas bude volat řeknem mu, že spíme. To je naše finta Neví, jak jsme starý V rohu visí flinta Jestli nenavalí Vrací se až potmě O nás neví nic Hned se hrne k plotně Pro pár jitrnic Ref. Muži, sbor Holky, holky, holky Co to nesete? Ženy, sborově Flašku vodky finský S kouskem prasete Ovar, kroupy, tlačenku Hanzi, naval letenku Houpy houpy hou vržem v kolenou hopsa hopsa hej My sme holky nej!!! ZP •• Ráda si hraješ? Ano. Díky Bohu za hraní si. A za děti – za mé vlastní nebo i ty, které člověku vbíhají do života při nejrůznějších příležitostech. Přes ně se můžeme znovu vracet do doby, kde jsme si třeba i přáli být už dospělými, dělat si co chceme, ale pak jsme najednou zjistili, že v tom vlastně výhra nevězí. Přibalili jsme si do báglu k mnohým snům a vzletům také fůru odpovědnosti, starostí, časem i únavu, zlobu, závist, vztek a podobná břemena, s nimiž všelijak bojujeme. A tahle bitva už je naostro. A když to v nějakém momentě dospělosti prohlédneme, dostaví se touha přitáhnout si dětství alespoň na chvíli zpátky, třeba skrze vzpomínky a zážitky, pozorujeme děti a jejich svět, který jako by se tomu našemu rychle vzdaloval. Ale pokud jsme ještě úplně nezapomněli, pokud dokážeme alespoň na chvíli zapomenout na všechna ta břemena, na náš problém čas a peníze - to prchavé kolo štěstí, je tu opět šance vplout do dětské duše a sdílet s ní bezstarostné hraní si na to či ono, chytat vítr do kapes a zametat nebe. Nedokážeme-li to, dítě - to cizí i to v nás - velmi rychle zareaguje, velmi rychle se vzbouří a letíme z kola ven. Proč to ale nezkusit znovu? Dítě, podobně jako poezii a Boha, můžeme najít ve všech oblastech našeho života - i v psaní, čtení, malování a milování. Moment, kdy už se za vás vaše dospívající dítě stydí, když najednou jen tak blbnete a děláte ze sebe šaška, je pro mne tím úkazem dobrovolného vzdávání se světu rozumných dospělých. Ještě před rokem totiž bylo ochotno s vámi šaškovské kousky rozehrát až tak, že se s vámi zatočil celý svět. ZP •• Mluvíme-li o tom, čím jsme obklopeni v poezii, pak bychom neměli zapomínat, že do básnictví patří i balada. Proč mě to napadlo? Někde jsem četl, žes do nedávné doby byla dokonce i zastupitelkou v jedné městské části Prahy. Možná, že se ti budu jevit poněkud dotěrně a nepříjemně, ale propánajána, co se to děje na českých úřadech? (Znepokojil mě dopravní stav v jedné frekventované ulici, opatřené sice semafory, ale řidiči nerespektovanými, kteří zastavují i na přechodech. Nejhorší jsou pak na tom maminky s kočárky a školní děti. Na těch dvou křižovatkách vždycky trnu, kdy se tam něco zlého přihodí. Napsal jsem tedy starostovi jistý námět pro jednoduché řešení situace, ale můj dopis se k němu vůbec nedostal; poštu filtruje podatelna úřadu a předává rovnou příslušnému odboru. I stalo se, že jsem už dvakrát dostal odpověď od stejné úřednice, která mi sdělila sice slušně, ale pokaždé odmítavě, jak jsme bývali zvyklí za komunismu, totiž, proč s nebezpečným místem nelze nic udělat. A můj námět jako by neexistoval.) Co o tom soudíš? A co sis slibovala, žes přijala kandidaturu do místního orgánu? Působila jsem čtyři roky na radnici Prahy 7 jako nezávislá zastupitelka podporující Stranu zelených. Celé to vzniklo tak, že jsem byla nejdříve požádána, abych tuto stranu podpořila na její kandidátce. Jelikož na Praze 7 žiji bezmála 30 let a není mi lhostejné, co se tu děje, souhlasila jsem. V té době začalo být na Letné poměrně rušno – vypukla stavba tunelu Blanka, rozhodovalo se o dalších možných projektech na Letenské pláni a většina z nich (až na Národní knihovnu) byly, dle mého, naprostými absurditami – např. podmořský svět u bývalého pomníku Stalina, podzemní a nadzemní garáže na Letenské pláni, rozšíření fotbalového stadiónu na Spartě atd… Ničení posledních odpočinkových ploch a zelených prostorů na Letné, které přežily i panelákový komunismus, v nás, mnohých občanech Prahy 7, tehdy vyvolávalo vlny zděšení a obavy Zelení byli jedni z mála, u kterých jsem vnímala opravdový zájem o záchranu Letné, byli a jsou mezi nimi skuteční odborníci i praktici v oboru ekologie a životního prostředí. Ti, kteří kandidovali a posléze nastoupili na radnici sedmičky, mě v tomto slova smyslu nezklamali. Já jsem ale nepočítala s tím, že mé jméno „přeskáče“ ze zadních míst až mezi první čtyři. Nejsem politik a ani úderný politický řečník. Nicméně jsem nakonec dle svých možností čtyři roky na radnici působila, podporovala, co se v rámci návrhů SZ dalo, včetně různých petic a veřejných akcí a taktéž jako člen výboru pro výchovu a vzdělávání, což mi, vzhledem k mému současnému zaměstnání bylo asi nejbližší. Mnohé návrhy SZ došly svého uplatnění, ale řada z nich neprošla pro nedostatek hlasů. Doufám, že současní zastupitelé SZ, z nichž někteří už jsou zvoleni podruhé, dobře zúročí své dosavadní zkušenosti a budou je dál smysluplně prosazovat… Zastupitelstva jsou veřejná, ale mnohahodinová; večer se už hlásí únava. Proto bych navrhla těm občanům, kteří je chtějí s konkrétními náměty, otázkami či požadavky navštívit, aby si předem zajistili adekvátní časový prostor pro své vystoupení – třeba prostřednictvím svých zastupitelů nebo radních. Ušetří tak spoustu času a energie sobě i všem přítomným… ZP •• Mohu-li použít literární příměr, pak mi situace připomíná Franze Kafku. Nejde pouze o tematiku teorie zásadního odcizení člověka, jak je prezentují filozofové a jak je hlavně Kafka vykládán u nás, ale jde přímo o zničující a absurdní stav byrokracie, jak si Kafku jinde vykládají jako autora, jenž také odkryl odlidštěnou zrůdnost úředních institucí. Manýry ouřadů se mentálně od dob Rakouska-Uherska, o níž Kafka s tíhou na duši především psal, zdá se mi příliš nezměnily. Kafka? Ten by si i dnes určitě přišel na své. Byrokracie je úděsná i v mnoha jiných zemích. Zažila jsem ji například ve Francii. Projevuje se v různých obměnách a s různými důrazy na naprosté malichernosti. Rozdíl je asi v tom, jaký má dopad na každodenní praktické fungování a kolik času se kvůli ní promrhá. U nás se už dvacet let neustále předělávají nebo obcházejí mnohé nefungující nebo špatně fungující zákony a směrnice. Na mnohých postech přetrvávají nebo do nich nastupují špatně informovaní, jindy neochotní, jindy zkorumpovaní, ale vzácně i slušní a zkušení úředníci. Projevíte- li své rozhořčení a svůj nesouhlas, odkazují vás, mnohdy i právem, na »ty nahoře«. A ti nahoře se ne a ne dohodnout…Výsledkem je ochromení mnohých sfér veřejného či soukromého fungování, upřednostnění jedněch, těch rvavých a bez skrupulí, diskriminace druhých, často starých, nemocných, či sociálně slabých jedinců. A někde mezitím jsou ti, kteří se snaží dobře odvádět svoji každodenní práci, ale jsou tímto stavem znepokojeni a brzděni, v různých intervalech se pokoušejí jej změnit různými stížnostmi, peticemi, žalobami, protestními akcemi atp. Jenže nakonec se toho, co se týče byrokratických a neúčinných postupů, moc nemění. A tohle je náš zámek, naše slibovaná proměna, náš brouk břichem vzhůru*. Máme klíč a jako celek ho neumíme použít. Je tu malá vůle začít od sebe a pro druhé a nikoliv sám za sebe pouze pro sebe. ( * »Zámek -- Proměna -- Brouk«: artefakty a motivy Kafkových románů – pozn. autora) ZP •• Co si myslíš o stavu české společnosti? K tomu jen takovou pohádku Glo glo. Zbytek lze například vygooglovat. Unavená a vyhublá kachna s jiskřičkou naděje pod zablácenými křídly. A tu jiskru jen jen rozfoukat. Sama to ale nedokáže. Pěkně vykrmení kačeři a kachny nahoře na kopci už se řadí na pekáč. Jsou to její vlastní potomci. Vykrmeni kdoví kým a kdoví čím. Tato kachna je porodila a vyvedla na svět. A teď už si dokonce všimla, že rybník je samý kal a že pomalu vysychá. Zoufale vyhlíží, kdo ho vyčistí. Jaký magistrát, jaká četa, jaký grant, jaká Unie? Krouží kolem dokola a čeká. Není sama, takových kachen je tu mnoho. A občas si to kolem prosviští nějaký kačer Dodal nebo kačer Nic. A to je trochu rozhýbe. K radosti nebo k vzteku. Ale jen na chvíli. A jejich ošklivým káčátkům ten kačer řekne, že jsou krásná a schopná. A zase odfrčí. Jenže ta mláďata se dál za sebe stydí, dál si nevěří, dál krouží a čekají na svůj velký den a na svoji velkou příležitost. A ta se nekoná. A tak se jednoho dne dospělých kachen zeptají, kde že je ten opravdový hospodář? Ne účetní, ne daňový poradce, ale jejich hospodář. Nevědí totiž, kdo to je a jak vypadá. A odpovědi se nedočkají. A i kdyby jim o něm některý z těch cizokrajných kačerů řekl, budou se bát tomu uvěřit. Protože by musely opustit divokých březích a riskovat, že jim nějaký pobuda zakroutí krkem anebo se na čas přestěhovat do jiného, velkého a neznámého rybníka a být tam tak dlouho, dokud se jejich malý rybník nevyčistí. Nebo se odstěhovat napořád. A to se jim nechce. A tak tu dál panuje strach a malá jiskřička naděje. Teď, když už není co ztratit, ale ještě lze nalézt, ta nechuť ptát se dál po svém moudrém hospodáři a radši se urputně prohánět po malém špinavém rybníku. Radši se tvářit, že je čistý, vyvádět dál svá »ošklivá káčátka« a nikdy jim neříct, že si svoji krásu nemusí nijak vysloužit, že stačí, když se o ní dozví a přijmou ji, když zvednou hlavy a podívají se nahoru. Ne k těm seřazeným pekáčům na pahorku, ale nahoru k nebi. K čistému nebi. Je pohodlnější čekat, až jim to sdělí nějaký cizokrajný kačer, až si je při té příležitosti rovnou odvede »za lepším«, a tudíž je nikdo nebude ohrožovat v jejich malém kroužení. Nikdo přece nebude ohrožovat jejich velkou víru. Jejich víru v nevíru… ZP •• Dovol, abych nejprve použil překvapující citát: »Oženit se, založit rodinu, přijmout všechny děti, jež přijdou, zachovat je na tomto nejistém světě a dokonce bude-li to možné, je trochu vést, to je podle mého přesvědčení nejzazší meta, jíž vůbec může člověk dosáhnout. « (Franz Kafka) Jsi manželkou významného hudebníka, ale také maminkou dětí, jež se rozhodly pro uměleckou dráhu. Tvůj muž je u veřejnosti velmi známý, nejenom jako hudebník, ale i svými občanskými postoji. O ostatních členech vaší rodiny se již ví obecně méně, přestože o každém z vašich dětí lze již najít dostatek informací na Google. Všichni se zabýváte některou z forem umělecké tvorby: Vladimír je hudebník, ty se zabýváš literaturou, ať již vlastní poezií nebo překladatelstvím jiných tvůrců, nejstarší syn Martin je hudebník a výtvarník, dcera Barbora studuje nonverbální divadlo na AMU a pravidelně účinkuje na pražských scénách. Pozoruhodný je i nejmladší synek, třináctiletý Adam, o němž a jeho herecké činnosti už existuje dokonce i heslo v encyklopedii Wikipedie. S Vláďou putujeme životem už téměř 26 let. Naším prvním společným uměleckým dílem byla dcera Barbora, která teď dokončuje studia na AMU – obor pantomimu a nonverbální divadlo. Už od dětství je to veselé a hravé stvoření. Od svých dvanácti let vlastně až do vysokoškolských studií měla své divadelní zázemí v divadélku RADAR na Praze 7. Mimo jiné má ale také dar básnický a výtvarný, což je zatím její tak trochu tajný a skrytý svět, ale já mám tu výsadu jej pomalu objevovat a nahlížet do něj při našich společných rozhovorech. Náš mladší syn Adam je rovněž komediální, prosazuje se poněkud razantněji a souhrou zvláštních náhod byl jako pobíhající dítě v publiku právě ve výše zmíněném divadélku Radar. Filmování se mu zalíbilo, věnuje se této disciplíně dodnes. Kromě toho v sobě objevil asi před rokem, tj. ve svých dvanácti letech, duši rockera (asi po tatínkovi) a teď je, co se týče tvůrčích aktivit, na prvním místě jeho čtyřčlenná skupina Colorblinds. Kluci si sami skládají písničky, občas už mají i koncerty a právě v těchto dnech nahrávají své první CD. Nejstarší Vláďův syn Martin (z prvního manželství) se živí jako výtvarník a grafik, ale i on vládne hudebním nadáním. Působil jako kytarista např. ve skupině Tata Boj, hrál s Anetou Langerovou. Minulý rok vyprodukoval se skupinou Negative Face desku s názvem The garden of wishes. Jde o projekt skladatele a zpěváka Matěje Lipského (syn L. Lipského) s nímž se Martin přátelí od útlého dětství. Na této desce se podílel i jako hudebník spolu s celou řadou hostů z nejrůznějších skupin. Zmíněné CD obdrželo cenu Anděl 2009 v kategorii Hard and Heavy a vedle tvrdých žánrů zde objevíme i vlivy jazzu, folku a hip-hopu… Trojlístek Martin, Bára a Adam je provázen číslem sedm. Všechny tři děti jsou narozeny sedmý den v měsíci a všechny žijí na Praze 7 v poměrně těsné blízkosti. Všechny jsou kreativní a činorodé, ale všechny tři také rády odpočívají, tím pádem ctí sedmý den – to jest den odpočinku, byť to není zákonitě neděle. Podobně jako jejich otec. ZP •• V doslovu tvé básnické sbírky Civilizování půd se lze mj. dočíst z pera Petra Krále: »Básně této knížky jsou náhlé a zhuštěné, jejich stručné obrazy však mají rázem něco krystalického; za básnickou šifrou, třeba uzavřenou a obrácenou dovnitř, tušíme celý jedinečný svět, nebo alespoň jedinečné vidění…« Nedávno jsem v Rozpravách hostil akademickou malířku, jež mě zaujala mimořádným tematickým a stylovým rozsahem svých děl. A kupodivu, cosi podobného mohu dnes konstatovat i u Evy Mišíkové. Čtenář se již mohl pobavit její žertovnou groteskní písní pro sbor a záhy pozná z následující přílohy, že její další dílo prolíná zřetelně bohatý žánrový rozměr. Na rozdíl od zmíněné malířky tu však nepozoruji výrazné tematické rozprostření; jako by všechny tíhy na duši básnířky svazovala religiózní obava o vpravdě lidskou podstatu uloženou do bytosti člověka. Dovolím si uvést ještě jednu myšlenku France Kafky, jehož jsem si dnes už párkrát zavolal ku pomoci: »Pád člověka bylo možno potrestat trojím způsobem: nejmírněji tak, jak se stalo, vyhnáním z ráje, druhým způsobem: zničením ráje, třetím – znemožněním věčného života a zachováním všeho ostatního.“ A nakonec ještě citát z pera Evy Mišíkové: „Naším úkolem je probouzet v nich znovu a znovu naději a připomínat jim, jací jsou,“ prohlásí loutka o lidech v aktovce Z kufru rovnou do kabinky. Venkoncem, život je vážně asi to nejlepší, co nás mohlo potkat, řekl bych já… Foto © autor a osobní archiv E. Mišíkové IIustrace © Vlasta Voskovcová (Civilizování půd) a Eliška Peroutková (Holky jdou) | |
| Příště: LIDI, MÁM VÁS RÁD (NĚKTERÉ)! O Josefu Kobrovi Kučerovi, humoristovi, novináři a performerovi o tom, jak kráčel životem za nepřízně totality; byl spoluzakladatelem festivalů PORTA (Folk & Country), a aniž se zaprodával režimu, podařilo se mu založit dodnes věhlasné Salony kresleného humoru, ale také i o tom, jak vznikla jeho proslulá postavička Fuseklíka. | |
| Dosud uveřejněné | |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 02. 2011.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Josef Fousek |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Helena Štáchová |
 |
Jiří Menzel |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Ivan Kraus |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |