| ZP •• Řekl bych, že život mužů naší generace se skládá ze dvou základních období: z onoho před listopadem 1989 a z toho po něm. V onom prvém údobí jsme plnili své dny nějakou prací, ale těšili se především ze svých mladých lásek, rodin a nadějí, v nichž nám vyrůstaly děti. Jak byste popsal svůj život v tom prvém období a jak na něj vzpomínáte?
Byl jsem svými rodiči vychován a veden tak, abych se neohlížel dozadu a nelamentoval »co by kdyby«, ale abych se díval a šel stále dopředu a minulost chápal pouze jako zdroj ponaučení.
A tak jsem se podle toho choval a staral se o rodinu, aby jí pokud to bylo možné, moc nechybělo. Topil jsem ve dvou kotelnách, s manželkou jsme roznášeli časopisy a vybírali po večerech inkaso, rozvážel jsem po Žižkově telegramy a prostě dělal vše možné, abychom si mohli pořídit nejdříve auto a poté i chalupu, kde jsme pak trávili s dětmi veškerý volný čas. Nebylo to lehké, ale považoval jsem vše, co jsem dělal, za smysluplné.
Mám z té doby mnoho dobrých přátel, kteří dokázali v nouzi vždy pomoci a podržet. Už je to dlouho, špatné vzpomínky se jaksi vytratily a na ty dobré rád zavzpomínám.
ZP •• Také jsem nemohl vykonávat své povolání jako zaměstnání a manželka vedle hraní divadla chodila jeden čas kupříkladu v noci třídit zásilky na poštu. Polistopadový společenský řád nám změnil život, ovšem, nemohlo mi uniknout, že vám i vaší rodině jej převrátil opravdu kardinálně.
Mým velkým rádcem byl otec. Dlouho jsme spolu ve sklářském průmyslu spolupracovali. Jeho zkušenosti, které mi postupně předával, byly nejlepší průpravou pro tuto novou dobu, pro cestu, kterou jsem si zcela dobrovolně zvolil.
Když jsem se po přijetí »restitučních« zákonů a zjištění, že v euforii neustále opakované rčení »co bylo ukradeno, musí být navráceno«, se nenaplní, radil jsem se s ním, zda sklárnu v Nižboru mám tedy koupit, protože jiná možnost vrátit se domů a pokračovat v rodinné tradici se nenabízela. Nemohu zapomenout na jeho slova: „Pokud si uvědomuješ, že na sebe vezmeš odpovědnost za rodinnou tradici, odpovědnost za své zaměstnance a za jejich rodiny, pak souhlasím“. Věděl, co říká. Rozhodnutí padlo a sklárnu jsem 1. 6. 1992 od státu koupil, bez hořkosti, ale s cílem, který jsme s otcem diskutovali. Mnohokrát jsem si na jeho slova vzpomněl.
ZP •• Jediné, co jsem o vás věděl, bylo pouze to, že jste chodil v Berouně do školy s mým švagrem, ale že máte přímou souvislost se sklářstvím, mě nikdy nenapadlo. Nějak jste se už dříve specializoval na tuto technologii anebo na management?
Vystudoval jsem sklářskou průmyslovku, pracoval jsem prakticky stále ve sklářském oboru a v provozech tohoto odvětví. Specializoval jsem se však hlavně na oblast technického a průmyslového skla, ale okrajově a právě s mým otcem i na provoz výroby ručně tvarovaného skla.
Studium Vysoké školy ekonomické v osmdesátých a devadesátých letech lze již v určitých oblastech považovat za dobrý základ a poznání v oblasti řízení průmyslových podniků.
ZP •• Bylo obtížné restrukturalizovat podniky, na jejichž podobě se podepsala ledabylost a devastující povaha předchozích pořádků? Znám totiž případy, kdy se vracely výrobní závody původním majitelům v tak otřesném stavu, že se restituenti raději vzdali možnosti rekonstrukce.
Na druhé straně znám ovšem i řadu případů, kdy se původní majitel rozhodl vrátit svému zuboženému statku původní vzhled a funkci. Můj strýc začal v pětasedmdesáti letech svého věku s rekonstrukcí rodinné usedlosti v Dudíně takřka od první cihly.
Naše sklárna byla poznamenána skutečností, že její majitel Sklárny Bohemia Poděbrady měl úmysl ji uzavřít, a proto do ní v posledních letech již neinvestoval. Zůstali však šikovní skláři a brusiči. Technologická zařízení, tedy tavící pec, chladící pece a leštírna, musela být obnovena a řada provozů postupně rekonstruována.
ZP •• Dokázal byste vy sám a vlastnoručně vyrobit něco ze skla? Co ve sklářství považujete za největší umění? Kterého řemesla si nejvíce považujete kvůli nenahraditelnému fortelu?
Nedokázal. Neučil jsem se to. Ruční tvarování skla, jeho broušení, leštění malování, nebo i jiné zušlechťovací technologie vyžadují velkou odbornost a také lásku a jakousi „posedlost“ od aktérů těchto činností. To jsou lidé, kteří jsou nenahraditelní, a je tudíž nutné jim vytvářet takové podmínky pro jejich práci, aby byli motivováni svou odbornost a zkušenosti předávat mladším, tedy svým nástupcům.
ZP •• Na který výrobek z vašich podniků jste hrdý vskutku mimořádně?
Na každý, který přinese prestiž a utváří dobré jméno firmy. Musím jmenovat dar anglické královně, papeži Janu Pavlu II., belgické královně, letošní dar papeži Benediktu XVI., ale také prestižní ceny a trofeje, jako je Český Lev, Czech Press Photo, Stardance I i Stardance II, Moto GP v Brně a další.
ZP •• Rozpravy vedeme v době, kdy končí výroba v nejedné sklárně, což je vzhledem k někdejší proslulosti českého skla vskutku žalostná skutečnost. Zeptám-li se právě vás na názor o příčinách tohoto smutného jevu, budu mít patrně solidní informace takříkajíc z první ruky.
Je krize. Ta postihuje plně výrobce tzv. „zbytného zboží“, bez rozdílu. Sklářský průmysl, a to zejména ta část vyrábějící sklo ne ručně, ale pomocí strojů a ještě ve velkých sériích, je zatížen obrovskou konkurencí, zejména východních a také čínských výrobců. Obchodníci hledají tu nejnižší cenu a odhlížejí často od kvality. To je hlavní důvod ztráty zakázek a tržeb. U českých skláren bylo také důvodem jejich velké úvěrové zatížení a nechuť bank je dále financovat. Sklárny se po procesu insolvenčních řízení dostanou bez dluhů do rukou nových majitelů, kterým musíme držet palce a přát úspěch. Nikdy však již nebudou zaměstnávat tolik lidí a vyrábět takové množství výrobků. Půjdou jiným, novým, ale efektivním směrem.
ZP •• Jak řešíte krizovou situaci vy?
Jsme malí a proto flexibilní. Naše obchodní strategie je po celou dobu orientována na zakázkovou ruční výrobu v malých nebo podle přání i větších sériích, ale v každém případě na zboží, kterým se zákazník může odlišit od zboží vyráběného „masovým“ způsobem.
Velký vliv a podpůrný efekt má spolupráce s turistickými kancelářemi a nabídka exkurzí naší sklárny, odborné přednášky pro zájemce a možnost nákupu vysoce kvalitních našich výrobků přímo ve sklárně. Naší sklárnou tak projde ročně na 50 000 návštěvníků z celého světa. Žádné zaměstnance jsme nepropustili, ale šetříme, kde se dá. Máme dostatek zakázek, tedy dostatek práce, a to považuji za úspěch.
ZP •• Zahlédl jsem vás před časem na propagačních volebních plakátech do senátu a posléze i párkrát v televizi. O práci senátu se však toho příliš neví a veřejnost je k činnosti této instituce poměrně nedůvěřivá. Od té doby uplynul už zase nějaký ten pátek a zdá se mi, že jste buď na politiku zanevřel anebo ona na vás.
Nezanevřel, jen ji sleduji. Veškeré úsilí teď věnuji naší sklárně.
ZP •• Líbí se vám stav, situace a chování české společnosti?
Nelíbí. Nikdy bych nevěřil, že 40 let vlády komunistů zanechá takto hluboký a devastující vliv ve společnosti. Ztráta pojmu o životních hodnotách, pokoře, odpovědnosti nejen k sobě, ale i věcem veřejným, je výsledkem komunistického školství, zamlčování a překrucování naší historie a také likvidací a ponižování inteligence.
Když jsem v roce 1990 pracoval v oblasti vzdělávání, měl jsem tu čest seznámit se s mnoha moudrými a zkušenými lidmi, kteří přijeli do naší země nabídnout nezištně své služby. Ve velké euforii té doby jsem se s nimi přel, jak rychle dojde k obnově naší země, předpokládal jsem jako jiní mí kolegové, že to půjde rychle a jaksi samo, že se na změny všichni těšíme. Oni oponovali a říkali: „Domy, továrny, silnice, ty opravíte rychle, ale lidská duše, lidský faktor, morálka, tam si budete muset počkat určitě dvě generace“. Nevěřil jsem tomu, ale dnes, po dvaceti letech, jim v duchu dávám za pravdu.
Bude to ještě dlouhá cesta. Ztráta morálních hodnot je nejhorší dědictví totalitní doby.
ZP •• Mám naprosto totožné zkušenosti i dojmy ze současné reality. Vedle největší rozvodovosti v Evropě, největší narkomanie mládeže, obrovité koruptivnosti (ve světovém měřítku je před námi údajně jen Nigerie a v počtu kapesních krádeží je Praha dokonce na světě jako již třetí metropole) a vysokého procenta zločinnosti samotné policie je to třeba i neuvěřitelně špatná úroveň řidičů. Známý politolog Bohumil Doležal kvalifikoval situaci v naší společnosti jako »prohnilou«, což je podle mého soudu už věru silná káva.
V čem vidíte zásadní problémy našeho života v české kotlině, vyznačující se v rámci Evropy tolika smutnými rekordy?
Souvisí s předchozím.
ZP •• To je zajisté pravda, ale také příliš stručné vyjádření při hledání kauzality Doležalem zmiňované »prohnilosti«. Proto mi dovolte, abych odcitoval úryvek eseje (blogu) ze svých stránek, kde se snažím o postižení jedné z příčin tohoto stavu: »Kdo chtěl po roce 1968 zůstat členem KSČ, musel projít prověrkou. Prověřovanému komunistovi byla komisí položena otázka, jak nahlíží na okupaci Československa ruskou armádou, eufemisticky po bolševicku řečeno: co říká vstupu cizích vojsk na naše území. Když dotázaný odpověděl, že s okupací souhlasí a že ji dokonce považuje za bratrskou pomoc, byl ve straně potvrzen a zajistil si jakýsi existenční klid.
Kdo projevil rozpaky či lítost nad pokořením vlastní země, byl ze strany vyškrtnutý. Kdo navíc projevil s okupací zásadní nesouhlas, byl ze strany vyloučen: tito lidé pak nesměli vykonávat práci odpovídající jejich vzdělání. Jinými slovy museli opustit svá povolání a pozbyli další z beztak již zredukovaných občanských práv.
Netuším, jestli se museli kandidáti KSČ k téhle otázce vyjadřovat i v osmdesátých letech, ale řekl bych, že ano, byť v nějak modifikované a vyčůraně rafinované podobě. Během třiceti let byli Češi podrobeni obdobné ponižující kapitulantské konfrontaci dvakrát: poprvé se tak stalo po německé okupaci, podruhé po ruské okupaci. Pokaždé se našlo dost našinců, kteří okupace schvalovali: po válce se jim říkalo »kolaboranti«, po něžné revoluci se jim neříká nijak.
Proč nijak? Protože je jich závratně mnoho, jsou u moci a pořád se tam drží. Kladu si otázku, může-li být vlastizrada vůbec omluvitelná. Schopnost a vlastnost mentality vlastizrádců může vysvětlit, proč jako národ mravně klesáme. Budou-li nás řídit i nadále lidé bezectní, klesneme ještě hlouběji. Jejich jednání vytvořilo vzorce (paradigma) obecného chování, rozšířeného již do epidemického rozměru. Proto mám pochybnosti o charakteru lidí, kteří se dopustili přitakání okupaci.«
(Uveřejněno dne 10. srpna 2009 na blog.iDNES.cz) |
ZP •• Nehodláte se vrátit do politiky?
Nehodlám. Člověk by měl kalkulovat i se svým zdravím a věkem. Má osmiletá služba snad přinesla naší společnosti alespoň v oblasti legislativy průmyslu naší země určitý přínos.
ZP •• Určitě. Nalistoval jsem si konečně na Internetu některé stránky o vaší službě vlasti a nalezl spousty odkazů na materiály, z nichž je víc než patrné, že jste se opravdu činil, a to v nejednom ohledu velmi pozitivně.
Kdysi jste za vrchol relaxace své i vaší rodiny považoval pobyt na venkově a v dosahu přírody. Změnil se v něčem váš názor? Kde trávíte nyní se svou ženou či vašimi nejbližšími volné dny nebo večery?
To se opravdu nezměnilo, změnila se jen lokalita. Žijeme s manželkou a rodinami obou mých dcer pod jednou střechou. Máme velký dům a velkou zahradu, která nám umožňuje trávit spokojeně volné chvíle. Do vesničky, kde jsme mívali naši chalupu, jezdíme jen občas za dobrými přáteli.
ZP •• Kde a jak čerpáte pozitivní energii?
Studiem a čtením mnou nashromážděných historických sklářských dokumentů, poznáním všeho pozitivního, čím prošli moji předkové a sklářští předchůdci ve všech generacích.
Obecně však pozitivní energii mám po svých rodičích a předcích poděděnou ve svých genech.
ZP •• Z čeho máte (míváte) tu vůbec největší radost a co vám způsobuje zármutek?
Radost z každého i malého úspěchu svých dcer a jejich dětí. Zármutek z každého odchodu na věčnost dobrého přítele, kamaráda nebo spolupracovníka.
ZP •• Máte čas sledovat současný stav našeho umění? Koho si skutečně považujete? Anebo jinak: které dílo z poslední doby vám utkvělo v paměti?
Sleduji pochopitelně stav našeho umění zejména v oblasti průmyslového designu. Nemohu bohužel říct, že bych byl spokojen. Zdá se mi, že továrny jsou od výtvarníků velmi vzdálené a že zatím není vůle se vzájemně pochopit.
Foto: archiv J. Rückla a zdroje v internetu
|
