Doc. Marie Málková - Zdeněk Pošíval: Laureátkou třikrát po sobě
Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP
|
| |
|
| |
| Doc. Marie Málková Marie Málková se již ve škole se začala zajímat o hudbu, divadlo a literaturu, hrála v dramatickém kroužku, zúčastnila se s úspěchem celostátních recitačních soutěží. V rodném Vysokém Mýtě vystudovala gymnázium, poté absolvovala studium herectví na DAMU a nastoupila do Divadla Na zábradlí (1962-1968). | |
| ZP •• Z absolventů DAMU jsem již rozprávěl s některými spolužáky, nikoliv však s herci. Jsi vlastně první, nepočítám-li Jindru Rathovou, která se však po emigraci do Švédska věnovala výlučně režii. Zavzpomínali jsme si na školu, zejména na oblíbené pedagogy: mnohé z nich jsme měli společné na všech katedrách. Zeptám se, zdali se i tobě někdo z kantorů zaryl nesmazatelně do paměti; nemyslím tím pochopitelně ty, kteří v nás zanechali spíš nedobré dojmy, (třeba ty, co nám nalévali do hlavy ideologické bludy), mám na mysli samozřejmě takové, jež tě ovlivnili pozitivně na dlouhá léta.  Na mnohé vzpomínám v dobrém a s vděčností. A nejen na ty, kteří s námi pracovali přímo, ale i na ty pedagogy, kteří vedli jiné ročníky – Vlastu Fabiánovou, Radovana Lukavského, Vítězslava Vejražku, Otu Sklenčku a jiné – ovlivňovali nás už tím, že jsme je mohli vidět hrát. Z těch »našich« to byl samozřejmě profesor Miloš Nedbal. Hodiny s ním byly překvapivé, zábavné. Sebe ani nás do ničeho nenutil, ale když viděl zájem a nasazení, byl neúnavný. Měla jsem štěstí hrát s ním v Divadle Na zábradlí v Kafkově Procesu, on byl advokát Huld, já jeho ošetřovatelka Lenka. Hráli jsme nejenom v Praze, ale i na Divadle národů v Paříži, v Theatre World Season v Londýně, v Benátkách a v Bělehradě, takže jsem si pana profesora užila i po absolvování DAMU. Profesora Josefa Bezdíčka jsme měli na umělecký přednes; některé spolužáky tento předmět tolik netěšil a často mi vzkazovali: „Marie, jdi za mne na ten přednes!“ A já šla ráda. Když jsme pracovali na Máchovu Máji, Puškinovu Evženu Oněginovi, Šiktancových Heinovských nocích, anebo na Čapkových Povídkách, profesor Bezdíček se mnou rozmlouval nejenom o textech a verších, ale i o tom, jak umění ovlivňuje a zasahuje naše bytí. Něco podobného, byť v kratším záběru, jsem zažila při zkouškách Kuzněcovovy Angarské legendy v DISKU – tehdy muselo alespoň jedno z absolventských představení být sovětská hra. ZP •• Já vím, shodou okolností jsem v té inscenaci hrál také, protože herecký ročník nestačil obsadit potřebný počet postav té hry. Hrál jsem v tom sice maličkou roli Burjata, ale zato náročnou na líčení: z mé evropské fyziognomie nebylo jednoduché učinit Asiata s rozpláclým nosem. Dovolím si připomenout, že mě líčil slavný herec z Vinohradského divadla Vladimír Hlavatý. A ještě bych doplnil, že autorem hry byl náš spolužák z ročníku dramaturgie, Zdeněk Bidlo, jenž tu Kuzněcovovu novelu prostě zdramatizoval. Jako pedagog s námi na této inscenaci pracoval Jaroslav Průcha. Hlavním úkolem mé postavy bylo vyprávět starou legendu o řece Angaře: nejdříve ji říká kamarádům v pracovní pauze a dokončí ji při slavnostním otevření přehrady. Vyprávění s budovatelským obsahem hry souviselo jen okrajově; Jaroslav Průcha poznal, že mě legenda o souboji dvou řek baví, bavila i jeho a věnoval jí i mně svou pozornost i čas. Vystavěli jsme oblouk od rozpačitého a nesmělého projevu v intimním prostředí až k veřejnému symbolickému poselství. Dodnes žiji z toho, co mi daly Anna Kadeřábková-Rothová v hlasové výchově a Eva Kröschlová v jevištním pohybu. S oběma jsem se znovu potkala, když jsem v roce 2002 začala sama na DAMU pracovat se studenty herectví. Stejně důležití byli všichni pedagogové teoretických předmětů: dějin divadla, výtvarného umění, hudby. ZP •• Jsi s někým z ročníku dodnes v pravidelném kontaktu? Čtyřicáté výročí po absolvování DAMU v Malostranské besedě (2002) (herci, režiséři, dramaturgové, scénograf, hudební skladatel) Stojící zleva: J. Krampol, J. Bednář, M. Málková, H. Čočková, Z. Pošíval, D. Šrajerová, M. Melena (†) Sedící zleva: A. Procházková (†), L. Mrkvička, J. Drbohlavová, P. Růžička (†), J. Kasanová Omluvili se: Jaroslava Tvrzníková, Jan Odl (†), Josef Abrhám, Václav Sloup, Petr Feyfar, Alena Kožíková _______________________________ Pravidelně se potkávám s Láďou Mrkvičkou na DAMU, i když každý učíme a pracujeme s jiným ročníkem. Vídáme se a voláme si s Helgou Čočkovou. Dříve jsme o sobě hodně věděly s Jindrou Rathovou, přestože žije už dlouho ve Švédsku, ale v posledních letech jsme se poztrácely a já nevím, proč. Občas přijde na moje představení Jirka Bednář, nebo dramaturgové Alena Kožíková a Petr Feyfar. ZP •• Údobí po roce 1968, jemuž se oficiálně říká »normalizace«, ale v podstatě šlo zde o život za okupace, se také zapsalo neblaze do nejednoho života i tím, že se zcela změnily osobní představy o smyslu vlastní práce. Co se vlastně přihodilo tobě, že tě to dovedlo k opuštění mateřské scény v Divadle Na zábradlí? To by bylo dlouhé povídání. Pokusím se stručně a v heslech: sezóna končila 31. července 1968, (tehdy se pražská divadla střídala v prázdninovém hraní), 18. srpna jsme pak odjeli do Haagu na pozvání holandského ITI. Můj muž tam vyjednával zájezd divadla a svou vlastní pohostinnou režii. Po 21. srpnu při komplikovaných telefonátech s Prahou bylo domluveno, že nové sezóna začne až 23. září. Když jsem toho dne přišla do divadla, na mém místě seděla jiná slečna a mé role, včetně té rozezkoušené, byly už přeobsazené i bez vědomí režiséra. Výpověď mi nikdo nedal, ale z těchto opatření a chování většiny kolegů vyplývalo, jak by se mi v tomto divadle žilo. ZP •• Jak ti bylo na »volné noze«? Vím dobře, co obnáší zákaz výkonu vlastního povolání v zaměstnaneckém poměru; měl jsem částečný úvazek na PKS jako úředník produkce, (říkali tomu eufemisticky dramaturg, ale se skutečnou dramaturgií to nemělo pranic společného), režírovat a psát jsem mohl pouze pohostinsky nebo přes agentury, často pod cizími jmény. Znamenala nezaměstnanost pro tebe velký zásah do života? Nejdřív si člověk myslí, že je to jen přechodné a na chvíli. Ale pak přejde rok, tři, pět, pak sedm a deset, najednou je to patnáct let a čas, kdy herečky nejvíc hrají, je pro ně v dramatickém repertoáru - klasickém i moderním - nejvíc rolí, je prostě pryč. Na role, ve kterých jsem v různých pražských i mimopražských divadlech hostovala, by stačily prsty jedné ruky. ZP •• V souvislosti s tvým hereckým životem se často objevuje poznámka, že jsi třikrát po sobě obdržela významnou cenu: můžeš to upřesnit? Co sama soudíš o svých třech oceněních? Zdá se to neuvěřitelné. Mám radost, že se ti dostalo takového uznání. Už se něco podobného povedlo i někomu dalšímu? Bylo to za role ve třech výjimečných inscenacích. Divadlo Na zábradlí mě pozvalo, abych v roce 2001 hrála Madelaine ve hře Jean Claude Carriéra Terasa, v režii Jiřího Pokorného. Je to zvláštní, nevypočitatelná postava ve hře, která svou nejednoznačností, nedořečeností a vyzývavostí byla nejblíže všemu, co jsem kdysi Na zábradlí hrála. V roce 2002 mě pozvala režisérka Hana Burešová do Divadla v Dlouhé a nabídla mi Varvaru Stavroginovou v dramatizaci Dostojevského románu Běsi. V roce 2003 opět Divadlo Na zábradlí, neprosný kritik stavu rakouské společnosti Thomas Bernhard a jeho Náměstí hrdinů: režie Juraj Nvota a moje hospodyně paní Zittelová, věrná strážkyně a vykladačka velkého profesora. Tři skvělé role, každá jiná – stylem, žánrem i dobou, ve které byly napsány. Cena Alfréda Radoka je cenou odborné kritiky. (Podrobněji viz příloha – pozn. autora.) Bylo zřejmě i dost šťastnou náhodou, že tyto tři inscenace vidělo hodně odborníků, což se pokaždé nestává, a že v daný okamžik mé postavy a myšlenky a city těchto diváků se sešly a rezonovaly. Jindy může být výkon stejně kvalitní, ale rozhodující lidé nepřijdou. ZP •• Navzdory své zálibě ve stručnosti jsem uvedl záměrně tvůj odborný životopis docela obsáhle: jsou z něho patrná tvá angažmá i výčet některých rolí. Vím, že otázku, již ti hodlám položit, nebude snadné zodpovědět, přesto se ptám: který z hereckých úkolů tě nejvíc uchvátil? Když to obracím ze všech stran, důležité pro mne byly skoro všechny role, zvláště v době, kdy přicházely vždy jedna za několik let.ZP •• V jednom tvém životopisu jsem narazil na tuto charakteristiku: »Nevšední herecký projev Marie Málkové vychází z jejího prvního angažmá v Divadle Na zábradlí, ovlivnila ji stylizovaná poetika a absurdní drama…« Můžeš mi to jako docentka herectví vysvětlit? Každý umělecký projev, snad s výjimkou dřevního naturalismu, je totiž stylizovaný. A jak tě mohlo absurdní drama dovést k současnému »nevšednímu projevu«? S tím bezprostředně souvisí i typ divadla, v němž herec působí. Myslím si, že herec, jenž do značné míry pracuje i s prostorem, musí se s ním cele výrazově ztotožnit. Přesazení z komorního prostředí ZP •• Co si myslíš o filmování? Točila jsi ráda? A co o televizi? Cítíš se nevyužitá? Divadla Na zábradlí do monumentu typu Národního divadla nebo Na Vinohradech je velmi náročné a ovlivní herce silně především psychicky, což následně musí mít vliv na jeho výkon. (Nedávno jsem zhlédl Na Vinohradech Ženitbu s jistou populární herečkou jako Agátou: svým projevem a výrazově však nedosáhla snad ani do třetí řady.) Na to se mi těžko odpovídá. Nevím, jestli to napsal někdo, kdo mě zná od začátku, nebo až dnes. A také každý může za »nevšední« považovat něco jiného. Ovšem, že se nad mým hraním zamyslel a svůj dojem zformuloval, toho si hodně vážím. Mohu se jen pokusit popsat, k čemu jsem byla od začátku v Divadle Na zábradlí vedena a čemu jsem uvěřila: brát ze všeho – z viděného, přečteného, slyšeného, prožitého, vymyšleného. Obracet a zkoumat postavu ze všech stran a úhlů. Zkoušet možné i nemožné i za cenu chyb a omylů. Pěstovat vnitřní i vnější techniku, být slyšet doslova i obrazně. Cítit prostor, aby i na nejmenším jevišti proudil kolem mne volný vzduch a na tom velkém, abych se neztratila. Vnímat dobu, kterou žiji, být pravdivější než pravda. ZP •• Co si myslíš o filmování? Točila jsi ráda? A co o televizi? Cítíš se nevyužitá? Ve filmu a v televizi jsem hrála moc ráda a v mládí jsem natočila několik velkých a zajímavých rolí. Bylo to zábavné i vzrušující. V době, kdy jsem byla bez divadelního angažmá, jsem hrála mi ty podružné a epizodní role, abych vykazovala činnost a dostala razítko do občanky. Dnes bych chtěla hrát takové postavy, co něco v ději znamenají, ale těch je málo. Jen se někde jen tak míhat, to mě nezajímá.ZP •• Znám tě dlouhou řadu let, ale nikdy mě nenapadlo představit si tě jinak, než jako zapálenou divadelnici. I tvým manželem byl divadelník. Naplňuje tvůj život i něco výrazně jiného než herectví a pedagogika herectví? Mám ráda přírodu, zvířata, mapy, moře, letadla. Chtěla jsem být letuškou nebo námořnicí, ale ve všem je mi špatně. Sbírám želvy a slony. Už v dětství jsem propadla opeře – teď si už několik let užívám v kině přenosy z Metropolitní opery v New Yorku. Už dlouho se věnuji koncertnímu melodramu. Pedagogem jsem se stala až v roce 1996 na Vyšší odborné škole herecké v Michli a od roku 2002 na DAMU. ZP •• Zajímal by mě tvůj názor na popularitu. Řekl bych, že je to věc ošidná a znamená naprostou ztrátu soukromí. Pracoval jsem jednou s Vladimírem Menšíkem a v poledne jsme se odebrali na oběd do veřejné restaurace. Nejenže jsme si už nemohli říct ani slovo k rozdělané práci, ale nebylo nám dopřáno ani se v klidu najíst. Stůl ihned obstoupili neznámí obdivovatelé, aby dávali Mistrovi najevo sympatie, klepali ho po zádech jakoby na uznání, div mu nevyrazili dech, potřásali si s ním rukou i se lžící, žádali o podpis na pivní tácek… Podobně jsem to zažíval s Jirkou Wimmerem, s nímž jsem ovšem pracoval mnohem častěji, ale do hospod s ním raději nechodil. V obou případech šlo sice o vynikající herce, kteří se dali cestou zábavního průmyslu v televizi i na pódiích a stali se tak dobrovolně veřejným majetkem. I s naším spolužákem Jirkou Krampolem se stýkám zásadně kdesi v privátech. (Zrovna dneska na mne vykoukl z jistého internetového zpravodajského deníku titulek o Krampolově manželce Hance: krve by se ve mně nedořezal ze zděšení, jak bulvár pranic nezná mezí v hulvátství a sprostotě.)Co soudíš o téhle stránce herecké profese a jejím odevzdání veřejnosti? Na popularitu názor nemám – nikdy jsem o ní nemusela přemýšlet. ZP •• Co soudíš o stavu české společnosti? Kdybych to zúžila jenom na kulturu a říkala, že jsem si po změně režimu mnohé představovala jinak a mnohé vůbec nepovažovala za možné, jen bych se usvědčovala z naivity. Rozebírat nebo soudit stav společnosti – na to nejsem dost fundovaná.ZP •• Dovol, abych se tě zeptal na tvé oblíbené umělce a tím pádem se dozvěděl, jak na tebe působí různé způsoby krásna. Toho je moc. A mění se to časem i okolnostmi. ZP •• Jaké máš ráda květiny? Líbí se mi všechny květiny a rostliny, ale každé jaro se snažím nepropást dny, kdy kvetou růžové kaštany a hlavně magnolie. Dotýká se mě jejich nádhera, ušlechtilost a pomíjivost. _________________________________________________________________________________________ CO JE CENA ALFRÉDA RADOKA Cena Alfréda Radoka je výroční cena za umělecké výkony v rámci českého divadla, udělovaná na základě hlasování kritiků. Anketu mezi kritiky pořádá tradičně časopis Svět a divadlo (SAD). Ceny uděluje Nadační fond Alfréda Radoka do roku 2002 Nadace Alfréda Radoka ve spolupráci s agenturou Aura-Pont. Počet a vymezení kategorií Cen Alfréda Radoka i způsob rozhodování o jejich udělování se v průběhu let částečně měnil.Historie ceny Cena Alfréda Radoka je nejstarší ze všech ocenění udělovaných v České republice za umělecké počiny v oboru divadla. Její hlavní a nejstarší kategorie Cena kritiky pro inscenaci roku byla poprvé udělena za rok 1992. O ceně se již tehdy rozhodovalo na základě ankety, vyhlášené časopisem Svět a divadlo (SAD). Oslovení kritici mohli poslat hlas až třem inscenacím. O pořadí, tedy i o udělení ceny, rozhodl prostý součet hlasů (stejný způsob hlasování byl později použit i u dalších vyhlašovaných kategorií). O udělení ceny za léta 1993 – 1996 se rozhodovalo jiným způsobem. Prostý součet hlasů kritiků určil jen pět nominovaných inscenací, o udělení vlastní ceny rozhodovala pětičlenná porota. Až do roku 1995 odpovídalo rozhodnutí poroty výsledkům ankety. Za rok 1996 porota udělila cenu inscenaciJób, zatímco v anketě získala nejvíce hlasů inscenace Ritter, Dene, Voss. Nadace Alfréda Radoka se poté vrátila k původnímu způsobu rozhodování, kdy je cena udělována na základě prostého součtu hlasů zúčastněných kritiků. Hned v roce 1993 došlo ještě k jiné zvláštní situaci: řada kritiků dala svůj hlas inscenaci Hvězdy na vrbě, která měla premiéru až na sklonku roku 1992, většina hlasujících ji však viděla až později. Inscenaci byla udělena zvláštní cena poroty a zároveň bylo rozhodnuto, že v případě obdobné situace v budoucnosti bude udělována Cena Hvězd na vrbě. V anketě za rok 1994 byly redakcí časopisu Svět a divadlo (SAD) kategorie rozšířeny o Ceny kritiky za ženský a mužský herecký výkon, o Cenu pro talent roku, divadlo, hru a nejlepší scénografii roku. V anketě za rok 1997 přibyla ještě cena za jiný umělecký výkon, o rok později změněná na Cenu za scénickou hudbu roku. Za rok 1997 byla také udělena specifická Cena za mužský herecký výkon v ženské roli ([iří Pecha za roli Babičky). V letech 1995 – 1997 byla ocenění v těchto dalších kategoriích nazývána Ceny SAD a Schering-Plough podle tehdejšího sponzora cen. V kategorii Inscenace roku zůstal i v těchto letech zachován název Cena Alfréda Radoka. Nadace Alfréda Radoka rozhodla, že za rok 1997 neudělí cenu v kategorii Talent roku a za rok 1998 v žádné kategorii kromě hlavní ceny za inscenaci roku. Výsledky v těchto kategoriích byly přesto vyhlášeny a ceny udělil časopis Svět a divadlo (SAD). Od dalšího ročníku ankety se již standardně udělují Ceny Alfréda Radoka ve všech kategoriích. Od ankety za rok 2004 je kategorie »hra roku« omezena pouze na české hry (do té doby mohly být oceněny i zahraniční hry, inscenované v Česku poprvé). Kompletní výsledky ankety jsou publikovány v časopisu Svět a divadlo (SAD)' (zpravidla ve druhém čísle ročníku) i s komentáři jednotlivých kritiků, komu a proč dali své hlasy. Druhou součástí Cen Alfréda Radoka je dramatická soutěž o nejlepší divadelní hru v češtině nebo slovenštině. Podmínkou účasti v soutěži je, že hra nebyla publikována ani inscenována před vyhlášením výsledků příslušného ročníku. O udělení cen rozhoduje porota. Kromě Cen Alfréda Radoka je v této kategorii od roku 2005 udělována ještě Cena Českého rozhlasu 3 Vltava. Převzato z encyklopedie Wikipedie (kráceno a upraveno) Foto © osobní archiv a zdroj Internet | |
| Na tomto místě obvykle uvádím, kdo bude mým příštím hostem, jenomže tentokrát to prostě nevím. Pravidelnou práci na Rozpravách ZP musím bohužel narušit a změnit periodicitu, neboť Pozitivní noviny vycházejí v tzv. »nouzovém režimu« a jejich příprava je metodicky i technicky pro tento způsob provozu mimořádně náročná. Navíc jsem zcela vytížen prací na úkolu, jenž bezprostředně souvisí s mým povoláním a vyžaduje veškeré soustředění i čas. Věřím, že po vyřešení osobní situace i redakčních komplikací se podaří tuto rubriku obnovit v jejím běžném režimu i rozsahu. S chutí pak znovu navážu na přesnější pravidelnost rozprávěcích setkávání. | |
| Dosud uveřejněné | |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 03. 2011.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Milan Markovič |
 |
Vladimír Just |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Jiří Suchý |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Jiří Menzel |
 |
Ondřej Suchý |