Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (9)

Rubrika: Literatura – Na pokračování






Přestože je to módní, nikdy mě nenapadlo psát autobiografii či memoáry, neboť oproti jiným kolegům se můj život nestal nikterak mimořádným a nebyl ověnčený ani popularitou, jak tomu bývá u mnoha filmových a televizních herců či řady významných osobností umění, sportu a leckdy i vědy.
Jinak je tomu ovšem s událostmi.
Myslím si, že patrně každý člověk zažil alespoň jedinkrát cosi výjimečného, co stojí za sdělení druhým lidem, byť jde o pouhou výseč vyměřeného času.
K dnešnímu vzpomínání mě přiměla věta, již pronesl dědeček na samotném konci války. Uvízla ve mně jako jistý odkaz či svébytné myšlenkové dědictví. Nějakou dobu mi však trvalo, než jsem zcela pochopil a vstřebal její širší významotvornost, což si jako svědectví o té době dovoluji v pár epizodách svěřit výhradně laskavé pozornosti čtenářů Pozitivních novin.


9.   O životě a smrti

Rádio hrálo od rána naplno.
Všichni se nahrnuli do dědečkovy kanceláře zrovna ve chvíli, když se z přijímače linula jakási muzika. Ženské nedokázaly udržet pláč a mne si tam všimla až tetinka Kosová, která sem přiběhla z vily. Jakmile však zaslechla rádio, začala zpívat:

Kde domov můj, kde domov můj,
voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled…
 

      

„Jestlipak víš, Zdenečku, co to zpíváme?“ zeptala se mě tiše. „Znáš to?“
„Tuhle písničku? Já nevím… Asi ne…“
„Ta písnička je naše hymna,“ řekla tetinka a slzy jí tekly po tvářích, „šest let jsem ji vůbec ani nezaslechla.“
Muzika přestala hrát a z rádia se ozval nějaký pán a volal lidi na pomoc Českého rozhlasu. Nechápal jsem, co se to tu vlastně děje, ale bylo mi jasné, že cosi velice vážného, protože všichni byli velice rozčílení stejně tak, jak bývají pokaždé večer před poutí.
„Teď už mu to musíš říct!“ sykla tetinka mé mamince. „Koukni se na něj! Neví, co se děje, to nemůžeš nechat jen tak. Musí se dozvědět pravdu!“
Maminka se rozpačitě rozhlédla kolem sebe a zachytila pohled dědečka.
Ten kývl a přivřel oči, podíval se na mne a zamrkal.
„Tak pojď, Zdendo,“ řekla mi maminka nejistě a vydala se ke schodům, co vedly ke kuchyni v přízemí. „Musím ti něco prozradit, ale až budeme sami.“
Byl jsem netrpělivý. „Co je, mami?“
„Počkej do sednice!“ uklidnila mě maminka.
„Jestli mi chceš říct, že Němci už nejsou naši ochránci a přátelé a že přepadli naši zemi,“ přiznal jsem mamince, když jsme scházeli po schodech, „tak to já vím už dávno.“
Zastavila se a pohlédla na mě zděšenýma očima. „Jak to, že to víš?“
„Povídali to ve škole.“
„Kdo? Učitel?“
„Ne, kluci.“
„Nezmínil ses o tom.“
„Nechtěl jsem ti dělat starost,“ řekl jsem.
„Jakou starost, prosím tě?“
„Povídalas, že nás Němci přišli ochraňovat, ale řeklas to přece kvůli tomu, abych jim v domě něco nevyžvanil.“
„Proč jsi mi nic neřekl?“
„Já ti nechtěl kazit radost…“
„Radost?“ opakovala maminka.„Z čeho bych měla mít radost? Že mi něco tajíš?
Na to jsem neuměl odpovědět. „Budu bit?“ zeptal jsem se.
„Bože můj!“ sehnula se, přitiskla mě k sobě a zašeptala mi do ucha: „Proč bys měl být bit? Vždyť já tě mám ráda…“
„Ty pláčeš, mami? Proč?“
„Proč? Bojím se o tatínka, v Praze se bojuje…“ 

     

„Proti Němcům?“
„Ano,“
„Tatínek má flintu?“
„To asi ne,“ utřela si slzu, jako by se na chviličku uklidnila a pak vzdechla, „ale stavějí se tam všude barikády.“
„Co je to barikády?“
„Barikády? To jsou asi nějaké tarasy proti tankům a tak,“ vysvětlila mi maminka a znovu se rozplakala.
„Proč brečíš, mami?“
„Když mě je líto tatínka, protože nás poslal sem, do klidu a bezpečí, a sám si tam prožívá hrozné věci a já se bojím, aby se mu něco nestalo.“
Maminka se s tím klidem a bezpečím v Radňově spletla. Nevím už, jak dlouho to trvalo, ale odněkud přiběhl Bohouš se zarudlou tváří.
„Lidičky, lidi zlatí“, ječel a celý se třásl, „honem se pojďte podívat na plac, něco se děje!“
A tak jsme vyběhli až na silnici, co vedla k mlýnu, abychom dohlédli na obzor. Nad vrcholky stromů lesa, jemuž se říkalo »Na Vrchách«, byla obloha začouzená mohutným kouřem.
Kouř byl černý, stoupal vzhůru až k oblakům. Všichni se dívali ke mlýnu a ptali se vyděšeně jeden přes druhého. „Co je to? A kde to je? Co se to tam proboha děje?“
„Nevím, co to je a kde to je,“ pravil dědeček, „ale zato vím určitě, že to není nic dobrého.“
Měl pravdu.
Pravdu měl i Bohouš při prvním volání, neboť se opravdu děly strašné věci.
Brzy přišel někdo ze vsi se zprávou, že už se ví, co je to za kouř na obzoru. V obci Leskovice chtěli místní zabránit odjezdu německého strážního oddílu na Prahu a za to byli všichni muži ze vsi zastřeleni a vesnice vypálena.
Pěknou dobu nebyl nikdo schopný promluvit.
„Kde vlastně leží ty Leskovice?“ zeptal se Bohouš.
„Mezi Pacovem a Pelhřimovem,“ odpověděl pan Másílko od malého katru.
Strýček Jara to hned vypočítal: „To je odsud vzdušnou čarou asi dvacet kilometrů.“
„Bože můj, to je jen kousek,“ křižoval se Bohouš, který opět vykoukl a vylezl z kotelny, „co s námi bude!?“
„Ale není to zase natolik blízko, aby nás muselo potkat něco podobnýho,“ krotil jeho obavy kočí Jožka, jenž právě přivezl řezivo, „tady poblíž žádní Němci nejsou.“
Jeho slova mnohé docela uklidnila.
Ale po nějaké chvíli došlo i na ty uklidněné.
Střelba se ozvala na doslech, štěkání výstřelů doléhalo až do Radňova i k pile. 

     

„Tohle je doopravdy blízko,“ prohlásil dědeček, neboť střílení jsme zaslechli i přes hluk strojů na pile, a obrátil se na zaměstnance, „pro dnešek končíme, jděte radši domů a až se něco změní, vzkážeme vám.“
„Odkud jde ta střelba?“ zeptal se Bohouš.
„Těžko říct,“ řekl strejka Chrástovský, „vypadá to jako odněkud z Lísku.“
„Ba ne,“ nesouhlasil strýček Jina, „tohle šlo od Lísku, ale bylo to dál, až za kopcem.“
Za vrcholem Lísku vedly železniční koleje asi tak tři kilometry od pily a navečer, když se už ochladil vzduch, bývalo odtud slyšet houkání lokomotivy a někdy i samotný projíždějící vlak.
„Taky si myslím, že je to někde za kopcem, ale nic to nemění na věci, že je to blízko,“ pravil strýček Jara a pozavíral veškerá vrata, když se pila vyprázdnila,.
V kuchyni se sešli všichni k svačině.
„Je v krytu dost vody ?“ zeptal se dědeček.
„Voda tam je,“ kývla služka Kurpitka, „včera jsem tam donesla čerstvou v bandasce.“
„Dones tam vodu radši v konvi na mlíko,“ opravil ji dědeček, „a jak je to s proviantem?“
„Ten se dá připravit za chviličku,“ pravila babička, „a co se tam má nachystat?“
„Chleba, máslo, sůl, špek, cibuli, řípu,“ odvětil dědeček, „a dobře to zabal kvůli myším!“
„Já to udělám,“ přihlásila se tetička Máňa. „Copak si myslíte, že v krytu jsou myši?“
„Nemyslím, že v krytu jsou myši, ale potraviny je tam můžou nalákat.“
„Musíme zjistit, co se vlastně stalo,“ pravil strýček Jara, „podívám se přes kopec za Lísek…“
„To tě nesmí ani napadnout!“ skočila mu do řeči tetička Máňa, „chceš se připlést někomu do rány?“
„Půjdu já!“ nabídl se strýček Jina.
„Nikam tě nepustím, Jino,“ nedovolila mu to babička, „nehraj si mi tu na partyzána!“
„Jestli můžu a dovolíte, pane Hess,“ ozval se kočí Jožka, „skočím do Lísku já, mám s něčím podobným zkušenosti z vojny a doma mě nikdo nečeká.“
„Tak dobře, Jožko, jdi a buď opatrný!“ svolil dědeček. „A vy se, ženské, připravte, že půjdete do krytu s dětmi. Jino, ty dojdeš do vily ke Kosům a k Sálusům se vzkazem, ať se taky připraví na pobyt v té díře.“
„A kde budete vy?“ zeptala se maminka.
„My?“ opakoval po ní dědeček. „My se s chlapama budeme bránit, a kdyby nás tu zaskočila neúnosná přesila, víme přece o spoustě úkrytů a míst, kudy uniknout…“
Někdo zaklepal na dveře od kuchyně.
Vešel strýček Bulant z Lešovského mlýna, jenž se právě vracel z Pelhřimova a zastavil se na pile, aby nás zpravil nejen o té tragédii v Leskovicích, ale i o dalších událostech.
„I ve městě jsou mrtví,“ vyprávěl a sedl si ke stolu jen proto, aby nevynesl spaní.
„Co se tam stalo?“ zeptal se strýček Jara. „Bojuje se snad už i v Pelhřimově?“
„Nebojuje, ale nějací chlapci se vypravili na náklaďáku pomoci Praze. Když jeli zrovna podél železnice, spatřili na kolejích vlak plný vojáků wehrmachtu. A někdo z korby auta na ten vlak vystřelil. Vojákům stačilo pokropit náklaďák kulometem.“

      

„Jak to dopadlo?“
„Všichni na náklaďáku umřeli,“ doplnil strýček Bulant.
„Pro Kristovy rány!“ vyděsil se Bohouš.
„A co tady? Tady se nic neděje, že ne?“
„My nevíme,“ odpověděl strýček Jara, „zaslechli jsme střelbu odněkud hned tady za kopcem, taky to vypadalo jako od železnice.“
„Možná tam partyzáni přepadli německý ešalon,“ poznamenal dědeček.
A náhle a nečekaně se ozvalo hrozné zapištění: „Ečalón!“
Všichni sebou trhli..
„Mečalón, ječalón!“ ozývalo se znovu pod stolem.
Bohouš polekaně vykvikl a já se sehnul.
Pod stolem dřepěl Jaroušek, opakoval dědovo slůvko a tlemil se. „Pečalón, kečalón!“
„Ty kluku,“ zaječel Bohouš na mrňouse, „tys nás vyděsil, aby tě čerchmant!“
Jarouškovi se to však líbilo a tlemil se: „Ečalón, ečalón!“
„Co je to ten ešalon?“ zeptal sem se.
„Vojenský vlak,“ odpověděl dědeček, „alespoň tak říkali Rusové našemu vlaku, kterým jsme patrolovali sibiřskou magistrálu…“
„Potěš nás pámbu!“ pravil strýček Bulant ustaraně a zvedl se. „Mažu domů, člověk nikdy neví, co se tu může ještě přihodit,“
Odešel a my stále čekali na kočího Jožku, s čím se vrátí z Lísku.
Vrátil se za tmy.
„Tak co, Jožko, kdo a kde střílel?“ ptali se naši jeden přes druhého v kuchyni.
Jožka neodpověděl, tvářil se zkroušeně a těžce usedl za stůl.
„Nechte ho najíst!“ zakročila babička.
„Najím se, to jo, ale nejdřív vám povím, co jsem se dozvěděl,“ pravil Jožka, ale odmlčel se, zahleděl se do jednoho místa, přitom klepal prsty do stolu a pořád nic neříkal.
Dědeček poznal, že kočí neví, jak začít. „Kam jsi až došel, Jožko?“ zeptal se.
Jožka odpověděl, jako by tu otázku vůbec neslyšel. „Všechny tam zastřelili…“
„Kde a koho?“ 

     

„U toho mlýna na konci Zjíčkova.“
„Kdo střílel a proč?“
„Silnicí od Horní Cerekve na Pelhřimov jel konvoj Němců… A narazili na padlý kmen stromu přes cestu, kterým tam zatarasili silnici asi nějací partyzáni… Došli si do nejbližšího stavení pro chlapy, aby ten strom odtáhli… Stavením byl tamten mlýn… A když chlapi ze mlýna odtáhli kmen, tak je Němci na místě zastřelili… A pak jeli dál…“
O tom, kam až Jožka došel, kde se zdržel tak dlouho a s kým vlastně mluvil, se už u stolu nemluvilo. Jožka se dal do jídla, byl pořádně vyhladovělý, a jinak se dědeček už o něčem dalším nic nedozvěděl, ani jména těch zastřelených, ani jak to kočí všechno zjistil.
Tetička Máňa vrtěla hlavou, jako by tomu nevěřila. „Chudáky tam potkala smrt jenom proto, že žili u silnice?“
Nikdo jí ale neodpověděl a já pochopil jsem, že něco není v pořádku a že hrozí pořád jakési nebezpečí. „Půjdeme do krytu, dědečku?“ zeptal jsem se a taková představa se mi zamlouvala.
Dědeček mi hned neodpověděl a znovu se obrátil na Jožku. „Viděls někde nějaké Němce?“
Jožka zavrtěl hlavou.
„Partyzány? Nebo nějaké ozbrojence?“
Jožka znovu zavrtěl hlavou.
„A viděls cestou vůbec někoho?“
Jožka opět zavrtěl hlavou. „Každý je zalezlý, na Letnách, v Rájově, všude, nikde nevidět ani živáčka.“
Dědeček se konečně obrátil ke mně. „Není třeba, abyste zalezli do krytu, ale postavíme pro jistotu kolem stavení hlídky.“
A tak jsem šel spát opět s maminkou do sednice.
„Co je to smrt?“ zeptal jsem se v posteli, protože jsem si ji představoval jako kostlivce, jehož obraz měl pověšený na stěně doktor Hahn v pražské ordinaci a byl namalovaný o tom, jak lékař v bílém plášti tahá nějakého nemocného chudáka z náruče kostry s rozšklebenou lebkou, již jsem se strašně bál a do ordinace mě museli pokaždé přitáhnout násilím.
„Smrt nastane, když člověk zemře,“ odvětila maminka.
„A co je pak?“
„Pak už není nic.“
„Jak to nic? Člověk, co zemře, leží přece v hrobě.“
„To ano, leží tam navždy.“
„Ale jak to navždy? V nedělní škole nám říkali, že bude život věčný.“
„Žeť, tomu musíme věřit.“
„Budu tomu radši věřit,“ řekl jsem.
„A spi už, Zdenečku! Dobrou noc!“
„Tak jo, dej mi pusu, mami, a nech rozsvíceno!“

Foto © Olga Hessová a archiv autora

(pokračování za 14 dní...)
Další díly

MALÉ ALBUM ZE VZPOMÍNEK NA ROK 1945

 

Poslední dva romány Zdeňka Pošívala se odehrávají v popisovaném místě Vysočiny
v 17. století.
Kniha SATANOVO JARO obdržela
v roce 2006 Cenu Jiřího Marka za nejlepší historický román s detektivní zápletkou.
V knihkupectvích jsou knihy rozebrány, lze si je sice vypůjčit v knihovnách, ale SATANOVO JARO je možné ještě zakoupit v nakladatelství EPOCHA, Kaprova 12, 110 00 Praha 1), či objednat na telefonu 224 810 959 nebo na www.epocha.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 12. 2009.