Kapitola sedmá

PELHŘÍM

Branou jsme projeli bez potíží.
Byla rozestavěná a dosud neuzavřená.
Obyvatelé Pelhřímě ohrazovali osadu hradbou z kamenů, jimiž mínili zpevnit val pod kůly palisády, aby před ním mohli prohloubit příkop a časem ho napustit vodou z říčky, jež tu protékala a říkalo se jí Bělava.
Strážný na věži mě poznal a zamával mi.
Osada byla nyní jako vymetená, každý utekl před prudkým deštěm a tak nás nikdo neokukoval, jak se obvykle stávalo, když se objevil nový příchozí.
V tomhle osamoceném hradišti, stranou od hlavní stezky, znamená poutník událost. Možná však, že mnozí již odešli do menších usedlostí v nejbližším okolí, na dohled z věže, aby klučili lesy pro ornou půdu. Jiní aby zas vyhnali svá stáda na pastviny, neboť pelhřímští chovali po výtce ovce: pro maso, pro mléko na sýr, i pro přízi, z níž se tu pletly punčochy.
Zanechali jsme koně v ohradě zastřešené hustým chvojím a odebrali se do nejdřív do komory skladiště, jež byla zároveň součástí krčmy. Kupec Hanuš je člověk zámožný a jeden z mála, kdo si postavil v domě komín. Má i mnoho jiných věcí.

Zubřice okukovala se zájmem zboží.
„Co je tohle, hrome?“ ukázala pod strop, kde na dlouhé šňůře visela řada drobných klícek. „Ptačí hnízda?“
„Ne, v těch klíckách zraje sýr.“
„Proč jsou tak nahoře?“
„Aby na sýrové homolky nemohly myši,“ odpověděl jsem.
Do komory vešla Hanušova žena.
„Od zimy ses se tu neukázal, co je to s tebou?“ sladce mě přivítala buclatá kupcova manželka. Zvědavě pohodila hlavou k Zubřici. „Ta velká ženská patří snad k tobě?“
„Přijeli jsme spolu,“ odpověděl jsem neurčitě. „Hodlám si tam nahoře postavit dům a rád bych si u vás obstaral pár věcí, Hanuško, jestli mi tvůj muž uvěří a poskytne dluh.“
„A to tam nahoře žijete spolu?“ ptala se neodbytně manželka kupce, jako by mě neslyšela.
„Ještě vůbec nebydlím,“ řekl jsem, „proto bych rád věděl, jestli tu seženu nářadí na stavbu a nějaké zásoby.“
„Ptala jsem se,“ vrátila řeč kupcová na původní otázku a významně zamrkala, „jestli ty a tahle cizí ženská tam taky společně žijete?“
„Ano, žijeme tam společně,“ ozvala se nečekaně Zubřice, „ale nešukáme spolu, jestli se staráš zrovna o tohle.“
Hanuška zrudla jako čerstvě opařený rak. „Na cože jste se to ptali? Aha, na ten dluh. Musím se na to zeptat muže,“ vykoktala ze sebe a rychle odběhla.
„To jsi hrubě přehnala,“ řekl jsem tiše Zubřici.
„Ne,“ zabručela, „to ta kupcová hrubě přehnala, když si myslela, že nemůžu porozumět jejím řečem.“
Vešel tlusťoučký kupec Hanuš.
„Rád tě vidím, lovče!“ zapištěl tenkým hláskem. „Co to máš s sebou za krasavici?“
„Jmenuje se Zubřice a mluví po našem.“
„Kristepane, to je mi jméno!“ zachichotal se a nemohl z ní spustit oči, i když mluvil ke mně. „To se ví, že ti rád uvěřím a nechám zboží na dluh, když ses vydal z peněz a koupil sis ženskou. Jsi člověk spolehlivý a znám tě už dvě zimy. Ale taky jde o to, co a kolik by toho mělo být. Máš už soupis?“ „Neměl jsem ještě čas.“
Přistrčil ke mně tabulku, potaženou slabou vrstvičkou vosku, a rydlo na psaní písmen. „Tak si to napiš a já ti pak zboží připravím,“ pravil, jako by tu bylo samozřejmostí něco napsat. Vlastně se tím tak trochu chlubil, protože v osadě uměli psát jenom on a kněz, co tu dělal zároveň písaře. Široce se usmál. „Nemá ta panna... Ehm... Panna Zubřice náhodou zájem o kousek hedvábí na nádherný šátek?“
„Panna má zájem o jemně vykované hroty ze železa, ostře nabroušené na šipky!“ zakřenila se Zubřice. „Alespoň tucet, anebo radši dva.“
Hanuš i já jsme zkoprněli.
„Nu,“ zaskočilo mě to, „já nevím...“
„Pokojně si je připiš,“ vzpamatoval se první tlouštík.
„Stejně musím dojít ke kováři a nechat je udělat.“
„Nepotřebuji další šipky. Těch šest, co mám, mi bohatě stačí, protože se obvykle trefím a pak si ze zastřelené zvěře vezmu prostě šipku zpátky,“ pokusil jsem se to ženě rozmluvit. „Raději si kup nějakou obuv, ať nechodíš pořád bosa.“
„Sandály si umím vyrobit sama,“ pravila Zubřice přísně a umanutě“, ale teď potřebujeme hroty na šipky!“
„Víš co, lovče?“ zaculil se Hanuš. „Posaďte se s tou pannou u nás v sednici ke stolu. V klidu si to tam všechno rozmyslete, beztak se chceš u nás ubytovat na noc, že ano?“
A tak jsme se přesunuli.

Ponechal jsem ženu v péči kupce.
Hanuš byl viditelně rád. Přinesl Zubřici žejdlík mléka a misku s homolkami sýra. Já ji pověřil, aby zatím uvážila, co budeme potřebovat pro doplnění mého skromného kuchyňského vybavení a odebral jsem se navštívit kněze.
On sám jako ctěný zástupce Hospodina i pověřený vyslanec knížecího komořího, a tudíž v jedné osobě i vážený ochránce pořádku a zákonů, stál za rozeschlým psacím stolcem jako řádný písař, zastupující v osadě správní úřad. Patrně se otravoval, protože si mohl pusu roztrhnout od zívání, přestože opisoval do čistého svitku z jiného svitku slova evangelia.
„Počasí nestojí za nic, lovče,“ přivítal mě v sednici, odložil brk, upravil si rozhalenou sutanu a zkoumavě se zadíval na můj plnovous a vlasy, sahající mi již na ramena. On sám jako církevní hodnostář nosil bradku, ale na ostatních mužích vousy nesnášel. „Doufám, že si nebudeš chtít ode mne vypůjčit na lazebníka, abys vypadal trošičku křesťansky?“
Zmohl jsem se jenom na zavrtění hlavou.
Kněz spokojeně tleskl. „Pak tedy přicházíš, abys jako ostatní ochotně přispěl a věnoval jeden obolus na vitráž do okénka pro kostel!?“
Překvapil mě ještě víc. „Na vitráž?“
„Jsou to barevná skla, složená do obrazce a spojovaná měkkým kovem,“ pravil kněz poučně. „Lidé potřebují uvidět v domu Páně cosi jiného, než mají doma, aby se do něj těšili a přijímali rádi slovo Boží.“
„Nemám peníze, velebený pane, ani je nežádám.“
Zasmál se. „V tom případě si opět přicházíš stěžovat na přepadení německým oddílem.“
Ta otázka mi vzala dech. „Jak jsi to uhodl?“
„Nechceš náhodou vyvolat válku?“ smál se pořád a vrtěl hlavou, jako by se divil, že po světě mohou běhat pořád titíž blázni. „Znáš se s Přenosilem?“
„Neznám.“
„Přenosil je lovec jako ty,“ sdělil mi knížecí i Boží zástupce. „Napadlo mě, jestli vy dva jste se spolu nespikli.“
„V čem?“
„Včera si přišel postěžovat, že k němu do ležení vtrhli Němci, obvinili ho, že loví na druhé straně pomezí a zabavili mu zboží.“ Znovu se na mne zahleděl, ale teď už podezíravým pohledem. „Byla by to docela vhodná výmluva, jak se vyhnout daním pro knížete, nemyslíš?“
„Nemyslím, velebený pane!“ zvýšil jsem hlas. „Zato se dovídám, že toho Přenosila potkalo totéž, co mne.“
„Vážně se vy dva neznáte?“ zeptal se nedůvěřivě, ale zamyslel se, když jsem zavrtěl hlavou. Pak vzal do ruky brk a namočil ho do atramentu. „Co s vámi mám udělat?“ zavzdychal sebelítostivě. „Tak mi nadiktuj, co se vlastně přihodilo.“
Vylíčil jsem to.
Vrtěl při psaní nedůvěřivě hlavou. „A kdeže se to mělo stát?“
„Říkám tomu místu Sluneční kámen,“ odpověděl jsem. „Je to v pahorcích, odsud na polední stranu, asi den a něco jízdy. Poblíž leží cizí pohanská vesnice...“
Přerušil mě prudkým zamáváním ruky. „Kde by se tam měli vzít cizí pohani, propána?!“
„To nevím, byli tam dřív, než jsem do těch míst dorazil sám,“ zalitoval jsem hned té zmínky o vesnici, „ale já hlavně nemohu pochopit...“
Kněz mě znovu nenechal doříci, co jsem potřeboval.
„Počkej!“ zpozorněl a věnoval se své otázce. „Cos to povídal o vesnici? Měl jsem za to, že tu žije už jenom pár těch pohanských Kvádů, zalezlých ustrašeně v lesích, co se zdaleka vyhýbají lidem, ale ty mluvíš o celé vesnici!?“
„Já hlavně nemohu pochopit, jak mě tam mohl najít ten zlatovlasý Němec,“ vrátil jsem řeč k účelu, proč jsem k němu vážil cestu. „Kdo o tom místě nic neví a nezná cestu, nenajde ho. Zlatohlav přišel najisto. Volali na něj Ditrichu.“
„Oznámím to,“ prohlásil, když udělal tečku a odložil brk. „Chtěl jsem to udělat už minule, ale páni by si určitě mysleli, že jsi buď měl ovčí mlhu, anebo jsi chtěl upřít svůj desátek a daň. Nyní jste však již dva oloupení, takže to nahlásit musím, ale stejně si neslibuj, že ty usně a kožešiny
vrátí Němec zpátky.“
„Ani to nečekám, velebený pane,“ uklidnil jsem ho, „ale jak pravil Ježíš: -- Co jest císařovo, dejte císaři, ale co jest Božího, patří Bohu --. Leč, nemám-li vůbec nic, nemohu pak knížeti odevzdávat daň.“
„Taková jest pravda, lovče,“ pokyvoval udiveně hlavou kněz, vzal brk a znovu ho namočil do atramentu. „Ctí tě, že se míníš usadit. A ještě víc tě ctí, že se se svým domem i jeho místem poddáváš knížecímu dvoru. Přesto mi prozraď, proč tak činíš dobrovolně, sám a bez donucení?“
„Nechci lovit pro Němce a vše odevzdávat!“
„Tomu dobře rozumím,“ pravil kněz. „Samotného by mě taková marnost ničila na duchu. Avšak ty jistě očekáváš, že kníže poskytne tvému domu ochranu. Nemám pravdu?“
„Ne, to neočekávám,“ řekl jsem a v tu chvíli mi pořádně z takové představy zatrnulo. „Co však musím očekávat právem, je, že kníže zajistí ochranu pomezí celé země, touží-li se
stát jednou i králem.“
„Vyřídím to ve Vitorazi,“ vzdychl kněz sebelítostivě.
„Jak jsi říkal, žes nazval tu osadu?“
„Sluneční kámen,“ odpověděl jsem. „Nejde však o žádnou osadu. Bude tam stát jediný dům a zůstane samotou.“
„Žiješ tam sám?“
„S jednou ženou.“
„Jste řádně sezdáni?“
„Nu,“ zaváhal jsem, „jak se to vezme.“
Kněz zvedl oči z knihy. „Ano nebo ne?“
„Spíš nejsme, žel Bohu.“
„V tom případě žiješ jen v hříšném vztahu a pro církev i pro mne tam bydlíš sám,“ zapisoval do knihy, co potřeboval. „Ty sám jsi pokřtěný jako Jaroslav?“ Počkal až kývnu a opět to zapsal. „A teď mi pověz, jak ti říkají po rodu a odkud to vlastně pocházíš?“
Na chviličku mě ta otázka přivedla do rozpaků, a i když jsem jí čelil často, tentokrát to bylo před úředníkem. Mrzelo mě, že čím dál víc mě to nutilo snižovat se k výmluvám. „Mně říkají jen lovec a jako můj otec pocházím z lesů.“
„Otec nemá stálé místo pro pobyt?“
„Lovec musí putovat za zvěří, velebený pane,“ naznačil jsem, proč se mě raději nemá vyptávat na můj rod. „Žádný bobr a norek, ba ani vydry nebo lišky s teplým kožichem, či jeleni s dobrou kůží, nevyhledávají svého lovce samy.“
Naštěstí tomu kněz nevěnoval příliš pozornosti a zapsal si to nejnutnější. „Myslíš, že se počasí umoudří, lovče?“
„To jest věcí Hospodina,“ řekl jsem.
„Amen,“ řekl kněz i písař v jedné osobě.
Cestou do krčmy jsem promokl na kost.

„Na něco jsi zapomněl.“
„Na co?“
„Naučit mě psát,“ pravila Zubřice vyčítavě. Své mléko už vypila, na misce ponechala jedinou homolku a civěla do nepopsané tabulky.
„Není všem dnům konec,“ přisedl jsem si, „ale znamená to, že musím soupis rozšířit o atrament.“ Vzal jsem rydlo a začal sepisovat objednávku. „Proč chceš mermomocí tolik drahých hrotů na šipky do kuše?“
„Kdybych měla v ruce samostříl namísto kamenů, nemusel bys teď žebrat o půjčku, poněvadž bysme prodali usně.“
Hanuš postavil přede mne korbel.
„Ty můžeš přespat v té sedničce, cos ji už používal v zimě, lovče,“ oznámil a zadíval se na Zubřici, „ale nevím, kam uložíme... ehm... tuhle pannu. Což na seno ke koním?“
„Se mnou si starost nedělej, kupče!“ odfrkla Zubřice a odmítavě pohlédla i na mne. „Přespím docela ráda někde pod smrkem.“
„No dobře,“ podrbal se na hlavě Hanuš, „jenomže tam prší a můžeš nastydnout.“
„Nemějte péči, křesťani!“ zachechtala se.
Hostinský se dojatě culil. „To víš, jsem lidumil.“
„Prdlajs,“ pravila Zubřice, povstala rychle ze židle a ďobla mě prstem do ramene. „Neměl bys zapomenout napsat do soupisu zboží na ten atrament a nějakej pergamen.“
„Pergamen musím dovézt z Vitorazi,“ upozornil Hanuš.
„Pergamen je moc drahý,“ odmítl jsem to jako zbytečný rozmar. „Postačí naloupaná kůra z břízy. Raději koupím kus tepaného plechu na dvířka k peci na chleba.“
„Plech je taky drahej,“ odmítla Zubřice. „Vytesáme si desku z habru. Ta chvíli vydrží.“
Odešla a ani nepozdravila.
„Kristepane, to je ale ženská! Její oči mají barvu jako tráva na jaře,“ zapištěl mi do ucha kupec Hanuš, jen co se za
Zubřicí zavřely dveře. „Nemáš mi za zlé, lovče, že jsem vás nenechal nocovat společně? Víš, moje žena je přísná křesťanka a něco takového by nedovolila.“
„To je v pořádku, Hanuši,“ nenapadlo mě, co bych na to odpověděl a podal jsem kupci tabulku. „Tady máš soupis věcí, které si chci odnést.“
„Napsal sis toho hodně,“ díval se kupec na ten dlouhý sloupec věcí a vrtěl hlavou, „nevím, nevím...“
Zakousl jsem se do homolky sýra. „Když mi nemůžeš dát všechny ty věci na dluh, musím ti nechat něco do zástavy.“
„Není třeba!“ pravil Hanuš bohorovně. „Když do roka nezaplatíš, ponecháš mi na práci tu svoji ženskou.“
„Prodám jednu klisnu!“ řekl jsem a dopil kvas.
„To je mi vážně líto,“ pravil tlouštík a díval se pořád do soupisu, „ale dlužní cena se prodraží těmi hroty. Asi ta ženská za to stojí. Řeknu ti, lovče, ani se nedivím, v životě jsem neviděl tak pěkně stavěnou pohanku,“ dodal a zatvářil se jako bazilišek. „Neptám se ani, na co tě musela přijít, ale kdes ji vlastně pořídil? Vážil jsi pro ni cestu až na pražský nebo na jiný trh?“
Cosi jsem zamumlal, ale kupec mlel pusou dál.
„Víš, mně nejde do hlavy, jak si může lovec z našich zapadlých končin dovolit zakoupit statnou a mladou ženskou, navíc s krásnou tváří, co se jen tak nevidí, a co by ji musel koupit kdekterý velmož, ne-li rovnou kníže! Prozradíš mi, jak jsi to dokázal?“
Naštěstí jsem na to nemusel odpovědět, protože vstoupila Hanuška a kupec vstal od mého stolu. Změnil výraz ve tváři do jakési upracovanosti a sebral prázdný korbel.
„Budeš ještě pít?“
„Už ne, Hanuši, půjdu si raději lehnout.“
Kupcová mi podávala zapálenou loučku. „Tak co, jakpak jsi dopadl s tím zadlužením?“ zeptala se s upjatou tváří.
Místo mne jí odpověděl její muž. „Musím si to pořádně rozmyslet. Je toho dost a nevidím to nikterak růžově.“
Hanuška zvedla stroze obočí. „Třeba by ses na to měl pořádně vyspat, muži, když máš krčmu už prázdnou.“
„Máš pravdu, ženo, je toho na mě moc,“ vzdychal muž. „Musím však zaskočit ještě za kovářem. Ten by lovci nedal na dluh ani hřeb do podkovy.“
Popřál jsem jim dobrou noc.
V sedničce jsem zastrčil loučku do držáku na zdi. Chvíli jsem lomcoval zkřiveným okénkem, abych vpustil do místnosti čerstvý vzduch a vyždímal ven své mokré svršky. Pak jsem je rozvěsil na věšáky, zatlučené do zdi komínu, na nichž v zimě obvykle visel můj promáčený kožich a onuce.
Na hrudi mě zastudil navlhlý váček.
Přetáhl jsem šňůrku přes hlavu a pověsil váček usušit k ostatním věcem. Vysušil jsem si do kusu hadru vlasy i vousy, které mi sahaly už někam na hruď, sfoukl jsem loučku a s chutí zalezl pod pokrývku do opravdové postele se slamníkem, byť už pořádně proleželým.
Zavřel jsem oči a pokusil se usnout.
Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky a tak nevím, jak dlouho trvalo, než se otevřely tiše dveře.
Pokojíkem se prohnal průvan.
Dovnitř vklouzla osoba v dlouhé noční haleně, vlezla ke mně pod přikrývku a položila si na mne horkou dlaň. Spokojeně zavrněla, když zjistila, že na sobě nemám ani nitku oblečení a chvíli sebou cloumala, jak si vyhrnovala halenu až kamsi na břicho.
Postel příšerně vrzala.