ZP •• Jak to, že pořád pracuješ takříkajíc »na plné pecky«? Relaxuješ vůbec? Pokud ano, co a jak přitom děláš?
Samozřejmě, že relaxuji, jinak bych nemoha pracovat na plné pecky, jak říkáš. Mám chalupu v Podkrkonoší a zahrádku pod mamince za Prahou. A tam si odpočinu při práci jiného druhu.
ZP •• Prošla jsi několika divadly a mnoha inscenacemi. Na které představení vzpomínáš nejraději?
Všechny role, co jsem hrála, jsem měla ráda. Byly velké, střední a malé. Ale i malou rolí můžete upoutat a svým projevem zastínit tu velkou. Vzpomínám na Marjutku ze hry Balada o poručíkovi a Marjutce. Je to zdramatizovaná Lavreněvova povídka Jednačtyřicátý, hra pouze o dvou hercích v divadle DEFB. Za Marjutku jsem obdržela Cenu literárního fondu.
ZP •• Totéž se dá uvést i jako otázka o filmování, mně si však uvízla v paměti v roli Tonky z vynikajícího filmu Romance pro křídlovku. Není to jenom proto, že v době natáčení, oproti dnešku, kdy se na obrazovce producírují nahotinky už od rána, byl akt ženy považován ve filmu za cosi výjimečného a společensky odvážného.
Vzpomínám si, že v českém filmu Prstýnek se na pár vteřin objevila v přítmí exteriéru u rybníka a jen zezadu obnažená herečka Vlasta Fabiánová a do kin se hrnuly davy. I já se o to pokusil, ale nepustili mě do hlediště, neboť mi ještě nebylo patnáct.
Ty ses o pár let později objevila ve vzrušujícím, leč decentním záběru při koupeli v řece: z tvého vyprávění ovšem vím, že při natáčení šlo o vzrušení zcela jiného druhu, což čtenáře jistě zaujme. Principielně šlo však o to, že scéna byla součástí výsostně uměleckého díla, v němž nahota nebyla erotickou samoúčelností, ale organickou vizuální komponentou Hrubínova básnického díla.
Bože, to už je vzpomínka na minulé století. Ano, je to jeden z nejkrásnějších mých filmů, jež jsem natočila, a asi také proto, že to byla jedna z mých prvních výrazných rolí. Samozřejmě, že následovaly i další: televizní inscenace i televizní filmy a barrandovské snímky.
Scéna z filmu Romance pro křídlovku, o níž mluvíš, se točila v létě 1966, které bylo deštivé a studené a řeka Sázava byla pár dní kalná. Peřeje, které tam hrály hlavní roli, nebyly vůbec, voda měla snad jenom 8 stupňů a já s Hanzlíkem jsme se třásli jak osiky a klepali zubama. No, prostě hrůza! Takže žádné erotické vzrůšo se nekonalo: předstíralo se.
ZP •• Pozitivní noviny několikrát zmínily stoleté výročí narození básníka Františka Hrubína, (* 17. 9. 1910), jež jsme nedávno oslavili. Myslím, že by nebylo od věci připomenout si i cosi z jeho poezie.
|
Úplněk
Žíznivé ruce mé se opíjejí
na přání milenčino –
neboj se, noci, sladké vlasy její
rozlíti jako víno.
Mdlé prsty světel rozhrnují kvítí
na kraji tvého lůna.
Na konci louky odcházejíc svítí
nahými zády luna.
Na sklonku lásky
Odešla jsi, zbylo teskné
ticho po krocích.
Jako chorá věc se leskne
luna v potocích.
Má noc mlčí, a pokud víš,
mlčí postaru,
než v tom tichu slovem utkvíš,
včela z jantaru.
| ZP •• Nahota člověka v uměleckém díle rozhodně není pohoršlivá, což uznává i většina pruderních společností.
Při listováním internetem jsem však pod tvým jménem nalezl i poznámku o krásném poprsí. Nejprve mě trochu vylekalo, že jsi přeci jen bulváru neunikla, ale pak jsem si povšiml doprovodných snímků a zdroje: šlo o odborný tisk a zkušební fotky na film, navíc z doby, kdy lechtivé zprávy nebyly předmětem mediální módy.
Zajímalo by mě, jak jsi přijímala a dosud přijímáš poněkud intimní mediální informace, z nichž tahle je prostá, věcná a bez dvojsmyslu. Jiné jsem o tobě naštěstí ještě neobjevil.
Prostě jsem se novinářů nevšímala. Ovšem, tenkrát byly novináři mnohem decentnější a taktnější. Dnes mi připadají jako puštění ze řetězu, aby chytili co možná nejerotičtější snímek nebo informaci. Zapomínají na etiku. Bohužel jim k tomu dávají zelenou samotní »umělci«.
ZP •• Nemyslím, že tehdy byli novináři decentnější a taktnější jen proto, že byli lépe doma vychovaní, ale proto, že za totality bylo prostě všechno narýsováno předem, takže neexistoval bulvár.
Nesměly se ani vydávat zprávy, které by čtenáře zajímaly, což bývala úděsnost. Pokud vím, tak dnes má mezi médii tisku naprostý prim deník, jehož předmětem zájmu jsou pouze prvoplánové senzace. Sám takové informace nevyhledávám, ale nemohu nevidět, že čtenářský zájem o drby je fenoménem bez hranic.
Povšiml jsem si dokonce na domovských stránkách internetového Seznamu, kde se nacházejí i bulvární stránky, že se tam pravidelně píše o dcerce známé herečky, jakési slečně A., kterou nikdo nezná jinak, než z prefabrikovaných skandálů. Známý blábol o tom, že »nepíše-li o tobě bulvár, jako bys neexistoval«, vyzývá drzé hlupáky a exhibicionisty k excesům. Mám ovšem daleko k tomu, abych přitakával zákazům a volal po obnově a zásahu cenzury.
Hraješ v divadle, v rozhlase, filmuješ a ani televize se ti nevyhýbá: účinkuješ i v seriálech. Není to únavné hrát v látce na pokračování? Mně takové příběhy leckdy připadají často jako nastavovaná kaše.
Není to únavné! Potkávám se v seriálech s kolegy, s nimiž se třeba v divadle na jevišti nesetkám. A pak dostávám většinou role sympatických postav. Jako třeba zrovna Bobinu v Ordinaci v Růžové zahradě, kterou mají diváci rádi, jak se dozvídám na veřejnosti od obecního lidu.
ZP •• Nu, myslel jsem předchozí otázku trochu jinak: šlo mi spíš o dojmy diváků než o tvůj pocit z natáčení. Ale máš jistě pravdu v tom, že natáčení seriálu je pro herce cosi jako chodit do svého klubu, kde si kromě práce může také poklábosit s kolegyněmi.
Musím ti také složit hlubokou poklonu jako dabérce. Tvůj hlas, jímž jsi česky opatřila mnohé z amerických star, jakoby k nim přirozeně patřil. Kterou zahraniční kolegyni, jíž propůjčuješ svůj hlas, máš nejraději?
Jsem pyšná na to, že jsem mohla být na úplném začátku českého dabingu, který byl a je – aspoň se to říká – nejlepší na světě. Tím, že jsem měla a mám altové zabarvení hlavu, hodně jsem pracovala také v rozhlase.
Teď právě na ČT 1 běží americký seriál Dotyk anděla, kde přemlouvám tu nádhernou černošku Tess, v podání americké herečky Delly Reeseové. Vynikající herečka i zpěvačka typu Elly Fitzgeraldové. Samozřejmě, že dabuji i jiné herečky z dalších cizích produkcí.
ZP •• Bezesporu se nám nádherně poslouchá, že český dabing je nejlepší na světě, leč obávám se, že Japoncům, Sicilanům, Argentincům, Švédům, divákům v Kongu a možná i Irům je to šuma fuk. Velice se ovšem českému dabingu obdivuji, jak jeho jazykovým překladům a režisérům, tak pochopitelně dabérům. Co se mi však krutě nelíbí, jsou některé titulky nebo odhlašování na konci uváděného díla, kde se u jistých firem objevuje věta »V českém znění hráli«, načež následuje výčet českých dabérů. V té větě mi vadí sloveso. Jde o věc redakčně povrchní a velice neuctivou vůči skutečným hercům ve filmu, protože v díle hráli oni, nikoliv jejich dabéři. Účast dabérů na filmu se dá ohlásit přece úplně jinak, solidně a mnohem přesněji.
Je těžké trefovat se českým textem do úst třeba anglicky mluvící kolegyni? Co to obnáší?
Do cizí pusy se trefuje daleko lépe než do vlastní. Tou vlastní myslím při postsynchronech, když točíme exteriérové záběry a musí se to pak ozvučit dodatečně na čistý zvuk.
ZP •• Do jaké míry ovlivnilo a ovlivňuje herecké povolání tvůj soukromý život?
Dvě z počátku šťastná manželství, ale když se pak drobné trhlinky promění ve velkou trhlinu, pak už se to rozjedu z kopce závratnou rychlostí a dole to končí většinou rozvodem. V druhém manželství jsem v pozdějším věku porodila dceru Janu, což byla jediná devíza tohoto svazku a jeden z mých nejkrásnějších okamžiků života.
ZP •• V mé poslední hře nazvané Případ klaunova omšelého kabátu jsi hlasově účinkovala ve figuře babičce Mary, již jsi zrealizovala bezvadně, ale navíc sis nenechala utéci premiéru v Městském divadle Českého Krumlova a dokonce jsi tam po představení hlasitě projevovala své názory i na kameru televize. Ocenil jsem, jak prožíváš každou svou účast na tvorbě díla a jak jsi loajální. Co tě na svém povolání herečky nejvíc vzrušuje a co rozčiluje?
Jde asi o pocit naplnění, že se v životě něčím zabývám a můžu dát lidem v hledišti trochu dobré pohody, že ty dvě až tři hodiny, co trvá představení, nemusím myslet na své každodenní starosti.
A co mě rozčiluje? Rozčiluje mě, když někteří herci necítí, že na jevišti musí mluvit s daleko větší intenzitou hlasu a divák pak jen těžko rozumí, hlavně ten chudák v poslední řadě.
ZP •• A nyní trochu soukromí: jak se máš jako babička? Co ráda vaříš? Myslíš to vážně, že hodláš napsat kuchařku? Mám totiž pocit, že každý herec, jen co překročí čtyřicítku, píše vzpomínky nebo kuchařky.
Babičkovství samozřejmě prožívám. Máme krásnou, hodnou a téměř neplačtivou holčičku Terezku.
A co se týče knihy a kuchařky? Vzpomínek a příhod na knihu bych měla opravdu hodně, ale neumím je sepsat. Radši připravuju kuchařku, ale ne typu Rettigová, ale zbytkové poklady, které objevím v ledničce a z toho pak připravuju chutné jídlo. A hlavně je laciné, což v dnešní době uvítají studenti, když si vaří na jednom vařiči na koleji, anebo důchodci, kteří mají hluboko do peněženky.
ZP •• Tvůj oblíbený herec, oblíbený film, oblíbené divadlo, malíř, hudba?
Mám několik oblíbených herců, jak českých (K. Höger, B. Záhorský), tak zahraničních (G. Peck, S. Tracy, L. Ventura, J. Gabin), i oblíbených filmů, na které se ráda po čase podívám, ale vedou hlavně pohádky.
Ráda čtu E. M. Remarquea, v hudbě mám ráda impresionisty, třeba M. Ravela a C. Debussyho, ale i Janáčka a Dvořáka. Ráda se dívám na obrazy mistrů 18. a 19. století, ale i na naše mistry z 20. století: F. Tichý, J. Zrzavý, J. Špála, A. Fišárek.
ZP •• Mluvili jsme o tom, že herecký život je v této době živnou půdou pro lapače snadných senzací a tematik, jež zavánějí lacinou vzrušivostí, kdežto ostatní formy činnosti našich umělců, kupříkladu v jejich pomoci potřebným lidem, unikají pozornosti médií docela často. Vím o tom, že na svou chalupu nejezdíš pouze za relaxací, ale plníš si tam i jiné závazky: pomáháš postiženým dětem. Svěř se!
Jsem kmotřičkou handicapovaných dětí v podhůří na Semilsku, kde mám chalupu. Nikdo by nevěřil, jak jsou výtvarně šikovné a některé hudebně i pohybově nadané. Mám je moc ráda a mám radost pokaždé, když se s nimi setkám.
ZP •• Díky za dnešní rozprávění, upřímně gratuluji k čerstvému obdržení Ceny za celoživotní mistrovství v dabingu i k tomu, žes nám právě vstoupila do Dabingové síně slávy.
A ještě mi prozraď, jaké máš ráda květiny?
Mám ráda všechna luční kvítka. Od sedmikrásek a petrklíčů od jetelíčků po kopretiny, od vlčích máků až po chrpy. Z těch pěstěných vítězí barevné pnoucí hrachory a z keřů ibišky a sakury.
Foto © osobní archiv M. Kantorkové |
