|
ZP •• Jaký je vlastně rozdíl mezi modelkou a manekýnou?
 Tenkrát, když jsem začínala, byla modelka podle mne osoba, jež stála modelem fotografům, malířům, sochařům, což jsem viděla na UMPRUM. Tam působila dlouhá léta akademická malířka Zdeňka Bauerová jako profesorka v oděvním a výtvarném ateliéru, pro kterou jsem předváděla její modely i absolventské kolekce jejích žáků, například Blance Matragi, Josefu Ťapťuchovi, Jaroslavu Česlavovi a dalším. Takže modelka stála modelem a manekýnka předváděla oděvy a doplňky. Dnes to asi už neplatí, protože se o manekýnkách mluví i jako o modelkách.
ZP •• Jak se člověk stane profesionální manekýnou? Co všechno je k tomu zapotřebí? Samozřejmě, v prvé řadě jde asi o vzhled, ale také je nutné naučit se „řemeslo“. Všiml jsem si, že na molu chodí manekýny zvláštním způsobem: kladou při chůzi špičky nohou přes sebe, tělo mají často jakoby strnulé, pohled upřený do neurčita s nepřístupným výrazem tváře bez úsměvu a sebemenšího náznaku nějaké emoce.
Když jsem si to v roce1958 vykračovala po Václavském náměstí a oslovily mě dvě dámy z Ústavu bytové a oděvní kultury, čili z ÚBOKU, (což byla vlastně tehdy jediná modelingová agentura), a pozvaly mě na konkurs manekýnek, nevěděla jsem, že taková profese vůbec existuje. Vídala jsem sice v časopisech různé dívky a ženy, hlavně herečky, které byly krásně oblečené a dávaly inspiraci, jak se oblékat, ale netušila jsem, že se jim říká manekýny. Snila jsem o tom, že bych chtěla být filmovou herečkou. A najednou jsem měla jít na konkurz manekýn. Vím jen to, že jsem si připadala jako slonbidlo, trpěla jsem pocitem, že jsem nejvyšší v celé Praze a měla přitom velikou trému. Právě na konkurzu jsem se dozvěděla, že moje výška je předností a taky moje chůze i držení těla; v tom jsem neměla problém, od dětství jsem dělala sportovní gymnastiku. Vyslechla jsem si hodně chvály a bála se, že se mi to asi jenom zdá, když si mě vybrali asi z 600 uchazeček, které mi připadaly překrásné.
ZP •• Člověk by řekl, že takové náhody nemohou existovat. Zní to přitom jako z romantické pohádky »Kterak chudá dívka z moravské dědiny ke štěstí přišla«. Kdybych nevěděl, že je to pravda, byla by ta tvá procházka stejně pravděpodobná, jako bys chytila ve Vltavě mluvící zlatou rybku. Pozvání na konkurz a zároveň nabídka na natáčení filmu z jediného špacíru? Myslím si a spíš tuším, že při té chůzi po Václaváku vyzařovala´s nejenom ženskou krásu, ale jak tě znám, i jakousi cílevědomost: prostě cosi navíc. Nedokážu to definovat přesně: snad rozevlátí, odhodlání, velkou vůli, touhu či vyprahlou žízeň po životě...
Nu, a co bylo pak?
Pak nastal dril.
Učila nás chodit skvělá hluchoněmá tanečnice Věruška Waldhausenová, zejména jak se máme pohybovat jednak po molu, jednak v salonu, a také, jak každý model předvádět podle toho, na jaký účel byl vyroben. A také jsme museli znát, jak elegantně svlékat či oblékat kabát v chůzi, jak zacházet s rukavicemi, pracovat s plédy a šátky a jak se vlastně vznášet kousek nad molem a nikdy se nezastavit. Našlapovaly jsme na špičky, což chůzi odlehčovalo a já tak chodila i v civilu a vždy jsem měla boty prošoupané ne na podpatcích, ale pod prsty.
Předvádět, jak se předvádí dnes, to bych nedokázala. My jsme mívaly kontakt s publikem, a když se to hodilo, usmívaly jsme se na lidi, rozdávaly jsme prostě radost. Odměnou nám byl potlesk, který je velkou drogou. O žádné velké peníze tenkrát nešlo. Šlo o prestiž. Nemusely jsme být kost a kůže.
Každá z nás, co předváděla pro prestižní salony, jež si udržely prvorepublikovou slávu a um skvělých švadlen i krejčích, a reprezentovala republiku na různých výstavách ve světě, byla osobitá a nezaměnitelná. Nebyly jsme zhýčkané, měly jsme rodiny a doma se chovaly jako normální ženské bez chův k dětem a hospodyní.
Uměly jsme to nejenom na molech, ale i v kuchyních. Líčily jsme se samy i česaly a rovněž samy tahaly pytle s modely.
Já to prožívala trochu jako divadlo; taky o mně kolegyně říkaly, že jsem velké divadlo. Byla to sice často namáhavá práce, ale pro mne i velká radost a dobrodružství. Nejvíc nás bavily choreografické přehlídky, kdy bývalo zapotřebí naučit se i složité taneční kreace pod vedením věhlasných choreografů (Josef Koníček, Rudolf Macharovský z Národního divadla, Josef Starosta a také pan Doležel, který z nás dostal přitom málem infarkt). Zažila jsem přitom spoustu legrace a zůstalo mi nejedno přátelství. Stýkáme se čas od času dodnes.
Nu, abych vlastně jednoduše odpověděla, co je vlastně dnes nutné k tomu, aby se dívka stala manekýnkou, už moc nevím. Asi to bývalo víc práce, kterou nyní dělají různí manažeři, stylisté a celé agentury. Dneska kromě výšky nad 175 cm, přehnané štíhlosti až vyhublosti, veliké odvahy a mnohdy i jisté ponížení při předvádění některých modelů a nabízení se v nesčetných konkurzech se svými fotografiemi, musí mít uchazečka taky štěstí. Určitě to kdysi bylo v jistém ohledu mnohem jednoduší. Já osobně nemusela pro svou kariéru udělat vůbec nic: jenom se naučit předvádět a pózovat fotografům.
Na reklamních snímcích jsme vypadaly stejně jako ve skutečnosti, protože nás neupravoval žádný počítač, jak je to v současnosti běžné. Dnešní modelky v civilu naprosto nepoznáte: počítačová technika umí vylepšit a změnit skoro všechno. Naše doba s tou dnešní se prostě nedá příliš srovnávat. Moje vnučka Kristýnka říká, že jsem žila v pravěku, ale já mám ze současnosti často opačný pocit. Ale jsem šťastná, že mám nač vzpomínat.
ZP •• Podstatnou část života pracuješ v módě, žiješ módou a hlavně jsi přišla do kontaktu s nejrůznějšími módními trendy, čímž mám pochopitelně na mysli trendy odívání.
Které údobí nejvíc uchvátilo tebe, které se ti nelíbilo a bylo ti spíš protivné?
Abych pravdu řekla, nikdy jsem si neuvědomovala, že žiju módou. Už od dětství byli maminka i tatínek pro mne vzorem elegance: tehdy ještě doznívala móda třicátých let, která opravdu vyjadřovala ženství v pravém slova smyslu. Byla to krásná móda, kterou taky předváděla například Adina Mandlová v salonu Rossenbaum na Národní třídě (později STYL), kterému konkuroval salon Podolská (později EVA) na Jungmannově náměstí. V obou jsem předváděla i já až do roku 1989.
Od dětství jsem se ráda parádila, vymýšlela si, co se k čemu hodí, dokonce jsem si sama uměla ušít nějaké kreace. Většinou jsme u nás měly domácí švadleny, které si nezadaly s opravdovými profesionály. Ale ani ve snu jsem si nemyslela, že se módou budu jednou živit. V Praze jsem měla štěstí a předváděla pro ty nejlepší návrháře, jak z ÚBOKU, tak pro českého Yves sant Laurenta - Zdeňka Křečka a pro prof. Zdeňku Bauerovou, jejichž některé modely mám ve skříni dodnes. Když se zadaří a já se do nich vejdu, nikdo nevěří, že je nemám od slavných návrhářů z Paříže.
ZP •• Já se zajímal vždycky o módu historickou, mám z tzv. kostýmnictví klasifikovaný zápočet od docenta Michaela Romberga. Znalosti dějin odívání se mi nakonec velice hodily, ať už na divadle, tak v poslední době pro látku historických příběhů. Uhranulo mě baroko. Současné či nedávné módě pranic nerozumím.
Mám ráda historii a zajímaly mě kostýmy, ovšem v gotických nebo barokních a rokokových šatech bych opravdu chodit nechtěla. Tehdejším mužům to muselo dát hodně práce dostat se dámám pod sukně, zatímco dneska není často ani co svlékat. Líbí se mi, když módní tvůrce dokáže vsunout do moderních šatů něco z historie, třeba z renesance, (kterou mám nejraději), a to paní profesorka Bauerová skutečně dokázala. Já ji považuji za absolutní jedničku i mezi světovými tvůrci: bohužel náš český malý dvoreček jí neumožnil prosadit se ve světě. S jejími modely jsme všude sklízely mimořádné úspěchy: třeba v Montrealu na světové výstavě.
Dnešní módu nechci hodnotit, protože to nemá smysl. Použiju výrok Věry Chytilové: že je to prostě cochcárna…
ZP •• Asi je zapotřebí překlad: »Cochcárna« vyjadřuje, že si každý na sebe navléká cokoliv bez ladu a skladu, prostě: »kdo chce, co chce«.
Je pravda, že móda byla vždycky tak trochu diktátem, ale dnes mají mladí pocit, že to prostě patří k jejich vysněné svobodě a že můžou nosit, co chtějí. Zase bych sklidila posměch o tom pravěku, jen se divím, že kdekdo v médiích si dovoluje být kritikem a hodnotitelem, jak se kdo obléká. Já se tomu usmívám.
Mám ráda krásné věci, ale nemusí to být vždy podmíněno značkami. I kdybych byla hodně bohatá, předražené zboží od značkových firem bych si nikdy nekoupila. Věděla bych, jak smysluplně s těmi penězi naložit. Móda se neustále opakuje s malými odchylkami. Všechno už tady bylo.
Osobně vyznávám sportovně-elegantní módu od svého mládí, která stále odolává běhu času. Zvláště ve svém věku nechci působit jako barevný papoušek. A taky se mi nelíbí vyzývavost. Mám ráda řád a ten bohužel chybí nejen v módě.
ZP •• Nedávno jsem se v Rozpravách přiznal, že móda postmoderny mi v plné míře došla až z jednoho estetického výjevu: uzřel jsem na stanici tramvaje stát distingovaného pána v dokonalém černém večerním obleku, v bílé košili s motýlkem, obutý byl však v bílých adidaskách a na zádech měl zavěšený výrazně červený batoh.
Když má člověk vkus, je to v zásadě jako s talentem: stále je čemu se učit a zdokonalovat. Nevkus se nedá vylepšit žádnou drahou značkou. Ale především bych si přála, aby lidé byli čistí a nešířili kolem sebe různé nelibé odéry, zejména na společenských setkáních. To mi pokaždé zkazí požitek z jakéhokoli umění. I čistota patří k módě.
ZP •• V životopise přiznáváš, že hojné cestování mělo svým odloučením neblahý vliv na životní partnerství, což je pochopitelné. Mne však zajímají tvé destinace. Také jsem leccos ve světě viděl, ale nejraději se cítím v téhle zemi. Zatímco moje žena jezdí každé léto nedočkavě k moři, nejčastěji do Řecka, já si lebedím na českých nebo moravských horách. Kam ty ses všude podívala, kde se ti to líbilo a kde méně? Co považuješ za svůj největší zahraniční zážitek či úspěch?
Z vlastní zkušenosti vím, že časté odloučení nepřeje vztahům; svodů je příliš. Iluze i představy vystřídá často zklamání. Nikdy jsem nebyla cestovatelský typ a jenom doma mezi svými jsem se cítila v bezpečí: nebýt mé profese, nejdál bych asi jela na Slovensko. Nicméně jsem mnohokrát pracovně cestovala po velké části světa. Samozřejmě po všech tehdy »lido-demo« zemích a to nepočítaně. A také jsem viděla mnoho exotických zemí i na druhé straně zeměkoule.
Začnu tím, kde se mi moc nelíbilo a kde jsem měla divné pocity i strach. Byly to arabské státy. Tam nás museli bedlivě hlídat, protože ztratit se v takovém Libanonu, nebo v severní Africe nebylo nic nemožného. V těchto zemích jsme působily jako rozbušky. Místní ženy byly celičké zahalené a nesměly se účastnit většiny našich akcí.
Bylo nás šest mladých bílých krasavic, většinou blondýn, a takové se vyvažovaly zlatem a diamanty. V hledištích, kde se to blýskalo pravým zlatem, i na WC, seděli většinou šejkové, kteří měli pocit, že jsme na prodej. Jeden z nich mě chtěl vyměnit za 250 velbloudů, začínal na pěti. Bylo mu asi tak 80 let a kvůli naší bezpečnosti jsme museli odtud předčasně odjet. Pro mne jde o nepochopitelný svět. Jsem opravdu šťastná, že patřím sem, kde ženy nejsou pouhé otrokyně, ale opěvují je básníci, muži je obletují a někdy si jich dokonce i váží.
V Evropských zemích, jako jsou Norsko, Finsko, Francie, Německo, Itálie, Rakousko, se mi všude moc líbilo, ale naprosto mě uchvátil Řím, kde na mne z každého koutu dýchala historie a jedinečné památky. Jednou jsme se ocitli o půlnoci při úplňku uprostřed KOLOSEA a já byla jak v transu. Byl to nezapomenutelný zážitek, měla jsem pocit, že slyším řev divokých zvířat a zoufalý křik obětovaných otroků a křesťanů.
S úplňkem mám vůbec zvláštní zkušenosti.
V Jugoslávii, kde jsem to milovala a jezdila tam každý rok na mezinárodní soutěž o nejlepší píseň Jugoslávie, která bývala doplňována o mezinárodní soutěž módy a tím i o nejlepší model, jsem mnohokrát soutěž vyhrála.
A jednou při přehlídce, když jsem byla uprostřed mola, které bylo instalováno nad hladinou moře, přestala hrát hudba a zhasly reflektory. Pouze měsíc, který byl v úplňku, neuvěřitelně zářil a zdál se mi tak blízko, jen si na něj sáhnout. A v tom okamžiku se z amplionu ozvalo, že na Měsíci přistáli Američané. Byl to úžasný zážitek. Jezdila jsem do zemí Jugoslávie dvacet let a nemohu pochopit, co a proč se tam dělo v době občanské války. Zařekla jsem se, že už tam nepojedu a taky jsem tam nikdy nejela.
ZP •• Je možná třeba připomenout, že mluvíme o době, kdy cestování bylo zhola nemožné a pokud chtěl náš člověk vyjet za hranice, mohl navštívit výhradně země spadající do sféry sovětskébo bloku, jak jsi už zmínila, do střežených »lidodemo«. Do západních zemí jsme potřebovali dostat devízový příslib, což byl systém pro výběr kádrově vyvolených občanů. Na služební výjezdy se jezdilo na hromadný pas: kupříkladu na Mezinárodní divadelní festival v Parmě (1962) byla naše reprezentační výprava vybavena kolektivním cestovním dokumentem. Na italských hranicích vzbudil papír se soupiskou rozpaky, navíc i proto, že tam byl uvedený člen naší delegace Karel Marx, jevištní mistr fakultního divadla DISK, jehož jméno bylo Italům silně podezřelé; hledali ho zběsile v seznamech nežádoucích a hledaných osob, a tak na nás na všechny pohlíželi dost nevraživě.
Západ byl pro nás prostě tabu, takže tvé výjezdy do kapitalistických a demokratických států, zejména pak na delší pobyt v Kanadě, lze považovat za ojedinělý div.
Půlrok předvádění v Kanadě v Montrealu je nezapomenutelný, ale to je na celý román. Přes příkaz, že po skončení světové výstavy se musíme neprodleně vrátit domů, jsem neuposlechla a přebukovala si let do ČSSR a za 25 kanadských dolarů zakoupila letenku do New Yorku, protože jsem si byla jistá, že přes oceán už po výstavě nikdy nepoletím.
New York mě fascinoval. Taky tím, že jsem se v něm orientovala a naprosto vyznala, i když jsem schopna zabloudit v Praze, kde žiju přes padesát let. Měla jsem tam přátele, kteří se o mne postarali a provedli nejatraktivnějšími místy: Brodway, Time Squere, Socha svobody, divadlo Apollo v Brooklynu; když jsem stála na ochozu ve Wall Street, pocítila jsem silné vibrace, že právě tady se odehrává všechno, co ovlivňuje chod světa.
Při všech cestách jsem prožila někdy strastiplné až hrůzostrašné historky, ale to nelze ve zkratce vzpomenout. Jak vidno, přežila jsem, a mám na co vzpomínat. Úspěchy jsme měly všude, kam jsme přijely, pravda, byly jsme trošku exoti zpoza železné opony, ale já byla hrdá na svou maličkou zemi, a vždy, když jsme přelétali nad Prahou, jsem se rozplakala radostí, že jsem doma.
Nemám ráda loučení, milovala jsem návraty. Už docela dlouho odmítám létat, nejsem fatalista, věřím, že osud si každý tvoříme částečně i svými rozhodnutími, a proto neriskuji. Adrenalin nemám ráda. Na dovolenou jezdíme do Alp, milujeme hory v zimě i v létě a koupání v horských jezerech. Je to nádhera, když se zadaří a počasí je vlídné. Ale ani déšť mi nevadí.
ZP •• Nezmiňuješ se o své veliké touze stát se herečkou.
Začátky mého života byly velmi vzdálené od snění, že jednou budu velkou herečkou. Přesto pokaždé, když jelo po velehradské silnici občas nějaké auto, nechtěla jsem se ohlédnout, protože jsem si namlouvala, že je to jistě auto z filmových ateliérů a že si jede pro mne až z Prahy. Do jisté míry se mi to nakonec vskutku podařilo. První mou velkou láskou byl Milínek Kopecký; o tomto období mluvím jako o vysoké škole mého života…
ZP •• »Milínkem« rozumíš herce Miloše Kopeckého?
Ano, vzal mě mezi své, a tolik úžasných osobností jsem od té doby už nikdy nepotkala. Všichni až do jejich smrti zůstali mými přáteli: Miroslav Horníček, také Jan Werich, (který mi s oblibou recitoval Kainarovy verše, ale taky jsem měla tu čest být jeho odalistkou ve hře NASREDIN v divadle ABC), a také pan Sychra, Jiří Brdečka, Jiří Trnka a další.
Bylo pro mne ctí účastnit se jejich pátků v BARBAŘE, kde se každý týden scházeli, což trvalo dokonce celé tři roky.
ZP •• Schůzky v Barbaře musely být pozoruhodné a já ti je tak trochu závidím. Přestože jsem se znal nebo i spolupracoval s většinou výše jmenovaných pánů kumštýřů, nikdy se mi nepodařilo setkat se osobně s Janem Werichem.
Ty ses nakonec ocitla před filmovou kamerou a navíc v hlavní roli.
V té době si mě začínající režisérka Věra Chytilová vybrala do svého absolventského filmu STROP, ve kterém hrála většina dnes oskarových režisérů a dnešních pánů herců. Tenkrát jsme byli všichni na začátku. Chtěla jsem se sice stát herečkou, ale manekýnování mě živilo a navíc mi umožňovalo cestovat a reprezentovat po celém světě, a tak jsem se na herectví slušně řečeno vykašlala. Několikrát jsem si ještě zahrála menší role v divadle ROKOKO, kam několik manekýn angažoval ředitel Darek Vostřel.
ZP •• Vynikající film Věry Chytilové STROP jsem zhlédl před léty a v mé paměti setrval bohužel už jen ve fragmentech.
Od natáčení absolventského filmu STROP dnes přeslavné režisérky Věry Chytilové uplynulo neuvěřitelných 48 let, takže se mi z toho vědomí podlamují kolena. Nestála jsem poprvé před kamerou, před tím jsem se mihla v několika filmech, ale také jsem točila snad vůbec první videoklip písničky Mám malý stan s Jiřím Lírem jako partnerem a řeckým studentem FAMU, režisérem Georgiem Skalenakisem. Ten mi na nedávném karlovarském filmovém festivalu udělal obrovské entrée, když vykřikoval na celou halu v hotelu Pupp cosi něco o nejtalentovanější, nejkrásnější a nevyužité nadějné herečce. Strašně jsem se styděla, protože všichni sice na mě koukali, ale pro mne to byl trapas, protože mě už nikdo nezná. Až na pár mých a Věřiných přátel. Nicméně to, že mě po tolika letech poznal a hlásil se ke mně jako ke hvězdě, udělalo mé dušičce radost, v duchu jsem byla moc ráda a ještě raději jsem se s ním objala, protože to býval úžasně vtipný mladík a hlavně mě nikdy neobtěžoval, což se mi bohužel až příliš často stávalo a na čemž krachovala moje filmová kariéra.
Ale abych se vrátila ke Stropu.
Věra si mě vybrala údajně proto, že jsme měly dost podobný osud a stejnou lásku Milínka Kopeckého, obě jsme z Moravy a obě jsme hledaly své štěstí v Praze. A obě jsme se po smutných zkušenostech vrátily do školy. To byl víc její životní příběh, protože ona vystudovala režii na FAMU a stala se slavnou v celém světě, kdežto já se vrátila do školy nedávno. Jinak jsem 35 let proplouvala hlavně světem módy, trochu divadlem i filmem, ale nejslavnější moje role byla a stále je postava Marty z filmu STROP. Tenhle film byl úspěšný i v zahraničí a já si s pýchou nechávala překládat francouzské opěvné recenze i na mou osobu.
V jednom silném útržku mé paměti dominuje z filmu tvá decentní, nicméně vzrušivá svlékací scéna a dost troufale mi napovídá otázku: účinkovala jsi ještě někdy bez veškerého oděvu? Třeba jako model pro akt? V Divadle Na zábradlí jsem poznal malíře Karla Laštovku a vzpomínám si, že se na něco takového chystal.
Těší mě, že si tak dobře pamatuješ mé odhalené scény, taky jsem při jejich natáčení dělala scény a to veliké. Jsem totiž stále stydlivý člověk a dělá mi problém svléci se i před lékaři. Nikdy jsem nepředváděla ani prádlo. Scéna ve STROPU byla opravdu decentní; a když mi Věra řekla, že se musím svléknout, nastala přímo bitva.
Já smlouvala, vyhrožovala a plakala. Nakonec všechnu tu nervozitu, která kvůli mně nastala, odnesl dnes přeslavný kameraman Jaromír Šofr, protože Věra ho několikrát přetáhla přes hlavu scénářem. Potom všechny vyhodila. V místnosti, kde se většina filmu natáčela, jsme zůstali já, Věra, Jaromír a můj filmový partner Julián Chytil. Nikdo další u toho už nebyl. Tenkrát se využívalo přírodní osvětlení, to patřilo k té nové vlně. Nesvlékla jsem se úplně, kalhotky jsem si prostě nechala; v posteli s Juliánem jsem si je rozstřihla, aby byl vidět aspoň můj nahý bok. Julián mě škádlil a mně se chtělo strašně smát, ale když mi v jedné vypjaté scéně dal z nenadání pořádnou facku, což mu samozřejmě poradila Věra, lekla jsem se strašně, a protože jsem to vůbec nečekala, vrátila mu facku ze vší své síly. Dlouho se čekalo, než se mu ztratil můj otisk dlaně z tváře.
Celé moje herectví bylo roztomilé, protože jsem vlastně dělala všechno, co mi režisérka Věra předříkávala. Přišlo mi to dost jednoduché, protože jsem o herectví nevěděla vůbec nic.
V tom filmu se objevují dnes už velmi slavní lidé jako Jirka Menzel, Miloš Forman, Pepa Abrhám, Jaroušek Satoranský a Láďa Mrkvička. Málokdo ví, že STROP byl původně celovečerní film, ale právě proto, že se zdál na tu dobu příliš odvážným, co do mírně erotických scén, byl sestříhán na středometrážní formát a přiřadili k němu další krátký film Pytel blech, proto konečný název: U STROPU JE PYTEL BLECH.
Po smutném konci vztahu s Milínkem, který všechny ženy opouštěl dost lehce a který mi vehementně rozmlouval studium na DAMU, jsem pak znovu předváděla módu.
Kopecký byl složitá duše, plná traumat z dětství a mládí; věčný lovec krásných žen. Až při psaní diplomky jsem pochopila jeho věčný nářek: „Proč nejsi šťastná, když vidíš, že já jsem šťastný, ale s jinou?" Po tom rozčarování jsem se vdala: a zase za světoběžníka, tentokrát sportovce. Netoužila jsem po ničem jiném, než po dítěti. Bohužel nám první holčička zemřela a o to víc jsem chtěla znovu dítě, i když jsem věděla, že mi ujíždí filmový vlak; nabídek díky Stropu bylo mnoho a s úžasnými režiséry, ale mě to nezajímalo. Musela jsem mít dítě, jinak bych se zbláznila, nemohla jsem se vyrovnat s tím, že mi vymodlené dítě zemřelo. Zdařilo se a narodila se dcera Andrea.
ZP •• Takový pocit a potřebu dobře znám. I já se oženil s filmovou hvězdou, která v té době natočila už dvě hlavní filmové role a několik dalších v celovečerních filmech. Manželka dala rovněž přednost dítěti a několik filmových nabídek odmítla. Potom se věnovala rodině, herecky působila na divadle a filmy točila jen zřídka.
A já naskočila do vlaku s módou, občas jsem dostala zapomenutelnou roličku; jinak jsem točila reklamy, krátkometrážní filmy, filmové písničky, slavné Silvestry s Janíkem Roháčem, potkávala úžasné herce, zpěváky, a když jsem v jednom z Roháčových Silvestrů vedla Karla Gotta se schodů na hlavní scéně, byla jsem trémou bez sebe, ale pyšná a šťastná i na to, že patřím k jeho přátelům už skoro padesát let. Myslím, že to všechno jsem prožila díky filmu Strop, protože tím jsem se dostala do povědomí lidí, kteří se točili kolem filmu a divadla. A když si na mne nedávno ve Varech vzpomněl i takový PAN režisér, jakým je Jiří Krejčík, tak jsem pochopila, že Strop byl a je pořád výjimečný film; jsem stále vděčná přítelkyni Věře, že si mě tenkrát vybrala a že jsme zůstaly přítelkyněmi.
ZP •• A co soudíš o současné přemíře nahoty ve všech možných i nemožných médiích, jež nahrazují či podtrhují erotično, tak často balancující na hranici pornografie?
Co říkám dnešním filmům s erotikou? V Bibli je psáno: »Nesuďte, abyste nebyli sami souzeni«. Několikrát jsem psala radě pro rozhlas a televizní vysílání, že by se měli více zajímat, jaké filmy se třeba vysílají v neděli dopoledne a v jinou denní dobu. Když takové filmy má někdo rád a pomáhá mu to překonávat nějaké anatomické nebo jiné nedostatky, ať existuje placený noční kanál, kde se potřební vyřádí do sytosti. Ovšem, takové erotické scény, jaké jsou k vidění například ve filmu Specialista se Silvestrem Stallonem a Sharon Stoneovou, pak se musím přiznat, že tyhle scény můžu a Sharon je tiše závidím. Ale pravdivé je rčení: všeho s mírou a hlavně se vkusem.
ZP •• Zaujalo mě, že ses pustila do diplomové práce s tematikou »láska«. Nedovedu si totiž představit, jak jsi rozkryla takové »megatéma«: připadá mi nekonečně široké a nesmírně hluboké. Nenapadá mě, jak se jej vůbec zmocnit. Můžeš se mi svěřit se základní preambulí a uvést i jeho závěrečné stanovisko (poselství)?
Nedivím se, že toto téma ti připadá tak obsáhlé. I já měla zamotanou hlavu, ale díky panu docentu Srncovi, který nám toto téma přednášel, jsem našla tu drzost a pustila jsem se do toho. Tak obsáhlé a závažné téma vměstnat do omezeného počtu stránek mi připadalo nemožné, ale snažila jsem se, a když mi práci uznali a já stála ve starobylém Karolínu a dostala modrou rouru, dmula jsem se pýchou i radostí, že jsem dokázala, na co jsem si v mládí nenašla čas.
Svou práci jsem začala z Bible, Novým Zákonem, Pavlovým dopisem Korintským.
Kdybych mluvil jazyky i andělskými, ale lásku bych neměl,
jsem jen dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání,
ano, kdybych měl tak velkou víru, že bych hory přenášel,
ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všechno, co mám, ano, kdybych sám sebe vydal k upálení,
ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždy se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Téma Láska patří do pozitivní psychologie, vybrala jsem několik citátů od povolaných.
Albert Einstein: „Láska je pro mysl člověka složitější, než matematika s mnohdy neřešitelnými případy.“
Martin Luther King: „Láska je jediná síla schopná přeměnit nepřítele v přítele.“
Erich Fromm: „Láska je jedinou rozumnou a uspokojivou odpovědí na problém lidské existence.“
Filozof a vědec Erich Fromm, rozlišuje lásku na lásku bratrskou, mateřskou, erotickou, sebelásku a lásku k Bohu.
Bratrská láska je podle něj nejzákladnějším druhem lásky, je základem všech typů lásky. Je v ní obsažena odpovědnost, péče, úcta, přání pomáhat. Bible hovoří o tomto typu lásky známým příkazem: Miluj svého bližního, jako sebe samého.
Bratrská láska je vlastně láskou ke všem lidem, je v ní zážitek jednoty se všemi zážitek lidské solidarity.
Mateřská láska je nesobecká, altruistická a tento rys bývá pokládán za projev nejvyššího druhu lásky, za nejposvátnější ze všech citových pout. Jen skutečně milující žena, která je šťastnější když dává, než bere, která má pevné kořeny ve své vlastní existenci, může být milující matkou.
Za nejklamnější formu lásky pokládá E. Fromm lásku erotickou. Je to touha po úplném splynutí s druhým člověkem. Často se směšuje s výbušným zážitkem /zamilováním/, avšak tento prožitek náhlé intimity je velice krátkodobý.
Všechny typy tělesného sblížení mají tendenci ztrácet časem na významu – pokud jsou povrchní a nejdou do hlouby. Důsledkem toho je, že mnozí pak hledají lásku u nové osoby, aby opět prožili zážitek zamilování a iluzi, že nová láska bude jiná, lepší a možná trvalejší. Pokud se ale jedná jen o pohlavní touhu, nemusí jít vůbec o lásku – může jít o úzkost ze samoty, přání dobývat, nebo být dobýván, může jít o marnivost i ješitnost a dokonce zde může být přání ublížit až zničit. Jestliže touha po tělesném spojení není vyvolána láskou, jestliže láska erotická není také láskou bratrskou, nevede nikdy k jinému spojení než v přechodném smyslu.
Fromm také uvádí sebelásku a přísně jí odlišuje od sobectví. Říká, že sobeckost a sebeláska zdaleka nejsou totéž, naopak jsou to protiklady. Je pravdou, že sobecký člověk není schopen milovat druhé, ale není schopen milovat ani sám sebe.
Láska k Bohu je bezvýhradná! Milovat někoho není jen silný cit, JE TO ZÁLEŽITOST VŮLE, JE TO ROZHODNUTÍ, JE TO SLIB. Co tedy je láska z mého pohledu? Co to znamená milovat?
Řekla bych: být citlivý ke všemu živému, soucítit s každým a se vším.
Láska nic neočekává. Láska prostě je, nebo není. Láska je jen jiné slovo pro svobodu. Ve chvíli, kdy se objeví nátlak, dozor či spor, láska umírá. Nedostatek lásky vyvolává úzkost, depresi, bolest, zoufalství, beznaděj, nakonec nemoc, která může vést až ke smrti. Bohužel z vlastní zkušenosti vím, že jedna z největších bolestí je ztráta milované bytosti a taková ztráta na nás může mít devastující účinky.
Člověk skutečně milující musí umět odpouštět, bezvýhradně, a přát milovanému jen dobro, což mnohdy znamená jeho osvobození z pout milujícího.
Přijmout to je velmi těžké a složité. Vím, o čem hovořím. Myslím si, že bez lásky v srdci nemůžeme jít po duchovní cestě, protože láska je k ní klíčem. V síle lásky spočívá duchovní síla, což v průběhu historie dokázaly osobnosti, jakými jsou například Buddha, Kristus nebo Mohamed. Mocné armády a vůdci upadly dávno do zapomnění, ale vzpomínka a poselství těchto duchovních vůdců, kteří bojovali silou lásky, přetrvává a roste ve stále větším počtu lidských duší. Ve jménu lásky bylo napsáno tolik krásných básní, nádherné hudby, láskou se inspiruje malířství, sochařství a vlastně většina lidských činností. Bez lásky by nebyl život ani člověk.
Prožila jsem téměř všechny druhy lásek a jsem za to vděčná. Stojím na prahu stáří a snažím se vše pochopit a hlavně odpustit. Snažím se, všechno co jsem v životě prožila, proměnit v lásku a rozdávat ji těm, kteří ji potřebují víc než já. Proto šiřte lásku, kudy chodíte,
především ve vlastním domě.
Dávejte lásku svým dětem, partnerům, rodičům,
Nejbližšímu sousedovi….
Ať od vás nikdo neodchází
Aniž by byl lepší a šťastnější, než k vám přišel.
(Matka Tereza)
ZP •• Přečetl jsem si o tobě, že ses ve světě potkala s dalšími úžasnými lidmi, mezi jejichž výčtem čtu jména a skoro se tomu nechce věřit: Robert Kennedy, Laurence Olivier, Grace Kellyová, Kirk Douglas…
Jak je to možné? Pověz mi víc o takových setkáních.
To, že jsem mohla cestovat v rámci své profese, mi přineslo určitě víc pozitivních zážitků, než těch špatných. Na všech možných výstavách, jejichž součástí byly naše módní přehlídky, (protože naše modely byly většinou ušity z materiálů, které jsme vyváželi skoro do celého světa), jsme se setkávaly vlastně s významnými osobnostmi i slavnými lidmi, které bych za jiných okolností nikdy nepotkala.
Ovšem nejvíc nejslavnějších jsem měla možnost potkat na světové výstavě v Kanadě v Montrealu. EXPO 1967 mělo zvuk, bylo to kulturní setkání národů celého světa a náš československý pavilon vyhrával na celé čáře. Před naším pavilonem byly nekonečně dlouhé fronty a lidé trpělivě čekali třeba celý den, než se dostali dovnitř. Byla to ovšem opravdu nádhera. Naše maličká země se měla čím pochlubit, sbírali jsme tam jednu medaili za druhou, a to ve všech oborech. Byli jsme na každý úspěch velmi pyšní.
Bylo nás 6 manekýn, byly jsme součástí výstavy a předváděly jsme každých 20 minut od 10 hodin do 22 hodin zkrácenou minipřehlídku.
Rozdělily jsme se, abychom měli každý druhý den volno, takže jsme ve čtyřech předváděly v uzpůsobeném prostoru s malým předváděcím molem obklopeném zrcadly a s tajným vchodem i východem.
Když se naplnil sál, zjevovaly jsme se jako Alenky z říše divů zpoza zrcadel a zase za nimi mizely. Bylo to vymyšlené přímo impozantně. Úspěchy byly veliké, a přestože to bylo únavné, bavilo nás to. Generální komisař expozice, pan Miroslav Galuška, (v roce 1968 se stal ministrem kultury), přivedl každou významnější delegaci na naši přehlídku, jíž končila prezentace československého pavilonu.
A hosté byli opravdu výjimeční a slavní; všem jsme byly pokaždé představeny osobně.
Jednou se rozsvítila světla a já uviděla sedět na molu Roberta Kennedyho. Lekla jsem se tak, že mi upadla štrasová náušnice a ON vyskočil a náušnici mi osobně připnul. Lidé šíleli, já jsem byla úplně mimo a skončilo to tak, že nás (naši čtyřku) pozval druhý den na ostrov La Roond s neuvěřitelně bohatě vybaveným zábavním parkem. Měl sebou čtyři děti ze svých tehdy asi sedmi a celý den jsem s nimi jezdila na atrakcích, na něž bych normálně nevlezla ani náhodou. Byl to nádherný nezapomenutelný zážitek. Když jsem nedávno viděla film o strašném atentátu, který byl na něm vykonán, celý jsem jej proplakala. Robert Kennedy byl nesmírně milý a charismatický člověk a já nedokážu pochopit, PROČ se to muselo stát.
Takových příběhů máme hodně, ale já na jeden vzpomínám nejraději.
Do Montrealu přivezlo Královské londýnské divadlo (The Old Vic) hru TANEC SMRTI s Laurence Olivierem v hlavní roli. A já měla štěstí, že mne pan Galuška pozval, abych ho doprovodila.
Po představení jsme byli pozváni na párty a já si vypůjčila ty nejkrásnější šaty z kolekce. A když proti nám šel sám MISTR, přestala jsem dýchat a neovládla se, vrhla se na něj, objala ho a zašeptala mu do ucha: „I love you, my Hamlet!“ Opětoval mi objetí i polibky a pak, když se uklonil a políbil mi bez doteku ruku, řekl dost nahlas, že závidí zemi, kde se rodí tak krásné ženy. Zní to strašně namyšleně, ale tím se přece musím chlubit.
Nechápu, kde jsem vzala odvahu obejmout ho před tolika významnými lidmi a novináři; jsou to prostě mé zkraty. Pokud se nacházím ve stresu, udělám pokaždé nějakou šílenost a vždycky mi to kupodivu projde; dneska už žádné šílenosti nedělám, nemám důvod. Když zavřu oči, ještě dnes cítím Olivierovu zvláštní fascinující vůni drahého parfému a líčidel.
Že mi líbal ruku také sám Kirk Douglas, jehož jsem jako Spartaka přímo milovala, a že jsem udělala pukrle před úžasnou a krásnou Grace Kellyovou a také, že nás představovali různým králům a královnám, či významným i naprosto nevýznamným politikům, na to by mi tu nestačilo místo.
A také, že mě i moji kolegyni Růženku Polákovou pozval slavný zpěvák Johny Mattis po svém koncertě na večeři, protože si nás povšiml mezi několika tisíci diváky; než jsme se prodraly po koncertě z davu, stál před námi jeho manažer s pozváním. Podepsané LP desky a programy nám dosud připomínají krásný večer s velkým mistrem.
Ještě se musím zmínit, že jsem měla tu čest v New Yorku navštívit spolu s Jankem Roháčem pana Jiřího Voskovce. Byl to nezapomenutelný den, který jsme s ním strávili, a o někom jiném už nemá smysl psát. Vzpomínky jsou mým pokladem, jen jsem smutná, že nemám žádné fotografie jako důkazy, protože i já si někdy říkám, zdali to nebyl pouhý sen.
ZP •• Vypadá to vskutku jako sen.
O zmiňované době se nyní hovoří jako o zlatých šedesátých letech. Tehdy nastalo vskutku velmi plodné tvůrčí období, vyrojila se mladá progresivní divadla, točily se pozoruhodné filmy, výtvarníci opustili manýry socialistického realismu a kulturní národ se začal opět klubat ze sevření bolševických diktátů a z duchovního marasmu. Téměř přes noc se konečně dostali ke slovu talentovaní jedinci všech oborů lidské činnosti a prezentovali se vskutku pozoruhodnými díly. Občané, aby oživili ekonomiku, odevzdávali dobrovolně osobní cenné předměty na obnovu zlatého pokladu republiky. Jenomže přišel srpen roku 1968 se sovětskou okupací a veškerým pozitivním výbojům zatnul tipec. Ze země emigrovala obrovská část duchovní elity a pro ty, kteří zůstali, nastaly vlastizrádné prověrky doprovázené zákazy činnosti. Tvůrčí vývoj se na dalších mnoho let opět přibrzdil a posléze i zastavil. Sovětský svaz se naštěstí rozpadl a my se dvacet let už konečně, byť poněkud klopýtavě, dobíráme k pochopení vlastních svobodných možností.
Co soudíš o stavu dnešní společnosti?
Prožila jsem úžasný život se všemi nástrahami, výhrami i prohrami, procestovala kus světa, a dnes, díky podlomenému zdraví (neměla jsem čas se nikdy moc léčit a všechno jsem přecházela) se dočítám, jak jsme my dříve narození vlastně na obtíž a že kdo na nás bude pracovat a další nehoráznosti, jako kdybychom neplatili daně a zdravotní i sociální poplatky.
Nelíbí se mi stav společnosti, nechová se dobře k nám starším, ani k mladým rodinám, ani k přírodě, ani ke zvířatům. Stále se nacházím v úžasu před vesmírem, i před zázrakem života, a stále se ptám, proč tady jsem. Na tohle téma jsem prodiskutovala celé hodiny s pány Janem Werichem, Mirkem Horníčkem i s Milínkem Kopeckým a stále je slyším, že mám být hlavně slušným a soucitným člověkem a také, že nemám zapomínat snít. Tak to dělám, sním nejvíc o lepším světě pro všechny živé bytosti na této jedinečné a nádherné planetě.
ZP •• Jsem čtyřnásobným dědečkem a na vlastní kůži jsem poznal, že údělem rodičů je výchova dětí, kdežto údělem prarodičů je děti rozmazlovat. Můžeš to potvrdit?
Určitě máš pravdu, ale já byla stále na cestách, takže mou dceru Andreu většinou vychovávala moje maminka; všichni si mysleli, že je to její dítě, zatímco já pro ni vozila ze zahraničí dárečky a oblečení, které jí děti ve školce i ve škole záviděly a dělaly jí různé naschvály. Dnes je z ní sebevědomá a samostatná žena. Já, abych napravila své špatné svědomí "matky na baterky", věnovala jsem se vnučce Kristýnce celých 13 let na plný úvazek. Takže jsme jí s manželem nejenom vychovávali, ale taky hodně rozmazlovali. V našem věku jsme měli prostě jiný pohled na život i na svět. Dnes je Kristýnce téměř 21 let, dělá nám velkou radost, i když se jí zdají naše názory, jako by pocházely z pravěku.
ZP •• Dovolme si jednu bohulibou otázku, v níž nefigurují osoby ani osobnosti, ale animo epikurejské. Představ si, že máš báječnou neomezenou možnost čerpat gastronomické komodity a s pomocí kuchaře (nebo i bez něho) hodláš připravit snové menu na slavnostní večeři. Jak by vypadalo a jaké nápoje by je doplňovaly?
Možná, že hodně lidí zklamu a Tebe určitě, protože já nejsem žádný gurmán ani gurmet, i když mám ráda dobrá a kvalitní jídla, ale velmi prostá. Na svých cestách jsem měla možnost sice ochutnat ledacos, ale k exotice jsem měla vždycky značný odstup.
Od dětství jsem neměla ráda maso a v posledních asi dvaceti letech jsem takový skorovegetarián. Nejsem žádný fanatik a ušla dlouhou cestu, než jsem pochopila, že mám k dispozici tolik druhů jídel, aby nemusela téci krev a aby nemusel žádný živý tvor trpět. V dnešní hektické době je přímo trestuhodné, jak se zachází se zvířaty, zvláště jatečními. Ale to je věcí a rozhodnutí každého jednotlivce.
Aperitiv: Nealkoholický nápoj z ARTYČOKU s ledem a citronem.
Předkrm: Celerový salát s majonézou.
Polévka: Hráškový krém s máslovou houstičkou.
Hlavní jídlo: Smažená různá zelenina v těstíčku (cibule, rajčata, květák, paprika, kapusta,
okurka, brokolice) v židovské omáčce (troška majolky, zakysaná smetana, slazené kondenzované mléko, hodně kopru, česnek a sůl). K tomu bramborová kaše.
Moučník: Tažený závin, doplněný vanilkovou zmrzlinou, šlehačka a podle chuti zakapaný vaječným koňakem.
Nápoje: Každému dle chuti a nálady, ale dobré pivo a dobrá voda jsou nad zlato.
Mým zbožným přáním je, aby lidé konečně pochopili, že zvířata jsou živé bytosti a mnohem starší než my, lidé. Všichni jsme lapeni vesmírem na jedné z mnoha miliard planet a všichni jsme naprosto závislí na jeho laskavosti a nástrahách.
ZP •• Jsem moc rád, žes přijala pozvání do mých Rozprav, a to nejenom proto, žes čtenářům i mně svěřila vskutku nevšední zážitky, na něž by byla věčná škoda zapomenout, ale žes nás seznámila i se zákulisím oboru, kam oko obyčejného diváka obvykle nedohlédne.
Přečetl jsem si rozmluvy či interview, jež jsi poskytla různým časopisům, a seznámil se i s některými tvými články a eseji, a přestože nemohu říci, že bych souhlasil s každým tvrzením či s názory pro něž pléduješ, považuji za veliké štěstí, že žijeme v době, kdy smíme a můžeme vyslovovat svobodně, co uznáme za potřebné a vhodné. Tohle právo a vymoženost je třeba vytrvale a vehementně chránit i navzdory všelijaké nepřízni mocných a nepřejícných.
Dovol mi na závěr otázku: jaké máš, Marto, ráda květiny?
Jednoduchá odpověď by byla, že všechny, ovšem v jejich přirozeném prostředí. Za královnu květin považuji jako asi většina lidí růži, všech barev a velikostí. Vždy se snažím prodloužit jejich život tím, že se o ně pečlivě starám a nakonec je usuším a vyzdobím s nimi chalupu i byt anebo z nich dělám kytičky pro přátele. Je mi líto, když je vidím uvadat. Připadá mi to jako se životem. Ovšem nejraději mám květiny na rozkvetlé červnové louce u nás na chaloupce, ale natrhám si kytici pouze tehdy, když vím, že můj muž ráno za rosy louku pokosí. Jejich nezaměnitelná vůně pak přetrvává v krásně usušeném seně, na kterém se tak dobře odpočívá.
ZP •• Děkuji za příjemné rozprávění!
Foto © osobní archiv a zdroj internet
|
