|
 ZP •• Teprve z tvého životopisu jsem se dozvěděl, žes závodně sportoval a spojilo se mi to s tvou fyzickou kondicí, již jsem obdivoval a asi trochu záviděl. Co bylo tvou hlavní disciplinou a co to obnášelo?
Za našich mladých let… Nezní to blbě?
ZP •• Ne, proč? Mladíčci už nejsme a mladšími se neděláme.
Za našich mladých let byl sport nedílnou součástí našich her. Nebyl skoro žádní auta, mezi chodníky jsme hrávali s tenisákem tak zvané »jednodotky«, ani jízdě na kole nic nepřekáželo, bývala zamrzlá Vltava a dalo se bruslit až k jezu. Já si oblíbil lehkou atletiku a díky známostem jsem se přihlásil do Sportovní školy ÚDA a získal tam základy. V těch žákovských letech nebyla specializace. Při vzájemných střetnutích nás nominovali podle momentálních výsledků. Běhával jsem 60 metrů překážek a skákal do dálky. Našimi trenéry byli přední sportovci: například Dana Zátopková. Zde jsem se sešel i s pozdějším reprezentantem Františkem Mandlíkem. Co to obnášelo? Bavilo nás to. Byli jsme dobrá parta a určitě jsme trénovali častěji, než jsme vůbec museli.
ZP •• V roce 2002 mi vyšla nová kniha a já přemítal, jak při jejím uvedením na trh, čemuž se podivně říká „křest“, spojit tuto oslavu i s čtyřicetiletým výročím rozehnání hereckého ročníku na DAMU a dočasného zrušení provozu divadla DISK, abychom se po mnoha letech mohli sejít, posedět, zavzpomínat. Nabídl jsi mi nezištně prostory Malostranské besedy, včetně technického zařízení. Ještě jednou děkuji, ale ptám se: pamatuješ si to?
Vzdáleně si pamatuji, že se to uskutečnilo. Ale to je vše. Přátelům a vlastně i člověku, který se zapsal do dějin Malostranské besedy, se takové služby poskytují bez výhrad. Není o čem mluvit. Nevěděl jsem ovšem, že to byl rozehnaný ročník. Co se stalo?
ZP •• Herecký ročník byl tehdy nejen předčasně rozpuštěný, ale necelý měsíc před absolutoriem ze školy a na pokyn STB dokonce vyloučili Ladislava Mrkvičku a Helgu Čočkovou. Inscenaci Enšpígla nám zrušili týden před premiérou. Záminkou se stala nevinná chvilková účast posluchačů DAMU na Petříně u pomníku K. H. Máchy dne 1. května 1962. Kolem postávalo plno lidí, stmívalo se a kdosi v davu cosi vykřikoval, z čehož si pamatuji jediné dvojverší:
„Není maso, není kmín,
jen když lítá Gagarin!“
Setrvali jsme tam sotva pár minut, nebavilo nás to, bylo přece jaro a měli jsme úplně jiné představy; onen vlahý večer vábil k něžným zájmům, venkoncem i samotný básník evokoval spíš láskyplnost, a tak jsme se přemístili do útulné malostranské vinárny Makarská. Příjezd STB a zatýkání jsme u Máchy vůbec nezažili. Přesto se druhý den zatýkalo i na naší škole. Stačilo udání, že u Máchy se nacházeli i studenti AMU. Láďu Mrkvičku si odvezli z jeviště DISKU rovnou do Bartolomějské. Řada ostatních, včetně mne, dostala výstražnou děkanskou důtku. Když jsem se zdvořile zeptal soudruha děkana A. Dvořáka, zač jsem vlastně tu důtku obdržel, odpověděl mi stroze, abych se raději nevyptával a byl šťastný, že jsem nedopadl hůř, on že tak činí na doporučení Státní bezpečnosti. To byla neuvěřitelná a zvrácená povaha režimu, o němž se už příliš neví.
Vraťme se však k tobě. Kdybys měl vyplnit v kolonce nějakého státního dotazníku své hlavní životní povolání, co bys tam uvedl?
Když se mě na to kdosi v žertu zeptal, odpověděl jsem: tvůrce pražské kultury. Ve státním dotazníku mám uvedeno: »Zaměstnanec v kultuře«. Ale venkoncem: co je komu po tom, co já vlastně dělám.
ZP •• Tvé nechuti po takovém zařazení se ani nedivím. Nedávno jsem na svých stránkách a také v iDNES uveřejnil blog na téma »Umění a kultura jsou přece dva různé pojmy«. Štve mě, že se z těchto dvou rozličných termínů stalo jakési synonymum, které tu patrně zavedli bolševici svým běžným zjednodušováním. Máš pravdu, »zaměstnanec v kultuře« zní vskutku příšerně: mohl bys být farářem, knihovníkem, operním pěvcem, kostelníkem, restaurátorem, zvoníkem, oponářem, opravářem divadelních propadel, fotografem aktů, vykladačem budoucnosti z karet, dirigentem světelných show s ohňostrojem i vodotryskem a mnoho dalších… Nehodící se dá škrtnout.
Našel jsem tě díky Google dokonce v seznamu autorit Městské knihovny hl. m. Prahy, kde jsi uváděn jako »český kulturní pracovník«; s troškou jízlivosti mě tudíž zajímá, jak by měl vypadat »český nekulturní pracovník«.
Pro mne jsi ovšem především jeden z duchů Malostranské besedy sloužící pilně na levém břehu řeky Vltavy. A také vím, že jsi autorem i spoluautorem několika knižních publikací, takže jistě umíš i stručně připomenout dějiny pražské Malostranské besedy.
Původně to byla Malostranská radnice (1478 – 1784). Po sloučení měst pražských, se všechno stěhovalo do Staroměstské radnice. Budova byla pronajata státním úřadům: sídlil tu Fiskální úřad královský.
Probuzený národní duch v polovině 19. století se začal projevovat i zájmem o památnou radniční budovu. Usídlily se tu iniciační skupiny místního obyvatelstva: Malostranský sokol, šermířský klub, zpěvácký spolek Lumír, záložna a od roku 1868 také zábavní spolek, který ovlivnil další vývoj, náplň a obsahové zařízení budovy. Proto byla po něm pojmenována - Malostranská beseda.
Spolek pořádal přednášky, hudební zábavy, taneční věnečky a letní výlety. Postupem času tu vznikla význačná ochotnická scéna. Z významných osobností jmenujme Josefa Švába Malostranského a jeho postupné partnery: Rudolfa Innemana, Jana Obersta, Hanu Kubešovou provdanou Kvapilovou a dodnes populární Zitu Kabátovou. Také tu hostovali Jindřich Mošna, Otýlie Sklenářová-Malá, Josef Frankovský, Jaroslav Seifert.
V roce 1948 byla na spolek Malostranské besedy uvalena státní správa a v roce 1951 bylo vše převedeno pod Osvětovou besedu v Praze 1.
ZP •• Tohle byla historie a trošičku mě velmi příjemně mrazí, že tam již i osobně dosáhnu: před pětadvaceti lety jsem režíroval paní Zitě Kabátové její recitálový scénický pořad. Malostranská beseda má už ovšem i dějiny novodobé. Nedávno z televizního pořadu o Janě Hlaváčové vyplynulo, že jevištní prkna MB byla vůbec prvními, na nichž se objevila už jako malá dívenka. Připomeň významné akce i účinkování či přítomnost významných osob umění.
Novodobé dějiny a pravidelná klubová činnost se dá datovat až s příchodem amatérského divadla DOSTAVNÍK v roce 1965. Zde bych rád jmenoval Ervína Hrycha, autora většiny her, parafrází na české dějiny. Vznikaly ve spolupráci s choreografem Frankem Towenem. A s Dostavníkem se zabydlela v Malostranské besedě i muzika. Nejprve tradiční džez THE JAZZ FIDLERS a posléze FOLK & COUNTRY KLUB. V letech 1967 – 1971 zde sehrálo pět premiér nově vzniklé divadlo JÁRY CIMRMANA.
ZP •• Dovoluji si připomenout, že ve dvou sezónách (1969 – 1970) tu hrálo Divadlo Na forbíně, ze dne na den pak sice rozpuštěné pověřeným komunistickým normalizátorem, ale přidám pár jmen několika známých herců, kteří tu hráli: Vladimír Hlavatý, Karel Augusta, Květa Fialová, Antonie Hegerlíková, Jiří Lír, Vlastimil Bedrna, Jan Teplý, Jan Faltýnek, Jan Skopeček, Alena Frimlová a mnoho dalších. Jak je vidno, šlo o nemenší legendy. (Viz letošní Rozpravy ZP s Josefem Kubíčkem a Marií Lorencovou.)
Po nuceném odchodu profesionálních divadelních souborů se rozšířil rejstřík hudebních žánrů o moderní džez a tak řečený big beat. A také jsme začali produkovat publicistické pořady ve spolupráci s KLUBEM ELEKTROAKUSTIKY. A také tu vznikl jedinečný SALON KRESLENÉHO HUMORU.
A také tu prošlo množství českých, moravských, slovenských muzikantů, divadelníků a výtvarníků: jmenovat jen některé je sice neuctivé, omlouvám se, ale k Malostranské besedě patřili Jiří Černý, bratři Ryvolové, Kapitán Kid, Pavel Klikar, Zuzana Navarová, Milan Svoboda, Jiří Stivín, Karel Velebný, Ivan Vyskočil, Hanspaulka, Opera Furore, divadlo Lucerna, z České unie karikaturistů například Vladimír Jiránek…
ZP •• Ani po rozpuštění našeho souboru jsem nepřestal navštěvovat Malostranskou besedu: kromě koncertů, vernisáží a představení mě každoročně přilákala svým jarním bálem, který jsme při tanci a dobrém vínku chápali jako velkou, radostnou a slavnostní událost.
Tvým mateřským souborem byl Dostavník. Působil jsi tam jako herec? Pokud ano, cos tam hrál?
S Dostavníkem jsem se dostal na jevištní prkna Malostranské besedy a za hodně mu tím vděčím. Hrál jsem spíš štěky, (říkám jim charakterní role), ale zpíval jsem, tancoval, napsal i několik písňových textů a dokonce jednu hru i režíroval. Jsme stále v kontaktu a můžu prozradit, že v nově otevřené Malostranské besedě bude mít v dubnu Dostavník svůj vyhlášený ples.
ZP •• Pokud vím, Malostranská beseda zabírala veškerý tvůj čas: pobýval´s tam od rána do večera. Co všechno jsi tam měl na starosti? Poznamenalo to nějak tvůj soukromý život?
V dobách Obvodního kulturního domu a posléze i Kulturního domu hl. m. Prahy jsem měl na starosti částečně program a v celém rozsahu provoz. Od roku 1990 až do rekonstrukce jsem měl Malostranskou besedu v osobním pronájmu. A tím pádem všechno: dramaturgii, produkci, pronájmy, vysedávání za barem, úklid a noční zamykání budovy. Poznamenalo to můj život, ale naštěstí jen v dobrém: nejprve to byla spousta krásných známých a kamarádů, později pak tu pracovala i celá moje rodina.
ZP •• Jsi tak srostlý s Malostranskou besedou, že dokonce pronikáš i do beletrie českých spisovatelů, sám se stáváš artefaktem, o čemž svědčí uvedená ukázka:
»Seznámili jsme se před několika lety v Malostranský besedě. Byl jsem tehdy na vrcholu a můj saxofon svítil snad až k paláci Smiřických. Někde poblíž končil snobskej večírek a Kamile s kamarádkou se ještě nechtělo domů. A tak zašly tam, odkud je horních deset tisíc odválo a kam kdysi chodívala ještě jako holka z podnájmu: do věčný, nádherně ošuntělý a pro mě navždy božský Malostranský besedy, kam bych se chtěl vrátit a jednou bejt pod jejím pódiem pohřbenej.
Beseda, to byly krásný noci v triku s bejkem, frontičky u záchodů, šatna s výtahem, kterej pořád svítil, ale nikdy nikam nejel, piva v lednici pro muzikanty, zákoutí se soškou před vchodem, kde se mi cestou ven občas podařilo uchvátit první polibek, v dobrým lihu a rozmaru naloženej Robert Radosta, kostkovaný ubrusy a hlavně ta muzika s bicíma a pěkně nahlas, ten rytmus radosti a smutku, kterej mám pořád v hlavě a kterýho se snad už nikdy nedočkám. Beseda, to byl život, to byl svátek jednou nebo dvakrát za měsíc, kdy jsem od samýho rána nemyslel na nic jinýho než na okamžik, kdy zaparkuju někde napůl v zákazu stání, vydrápu se s nástrojema do prvního patra, všechno postavím a zahřeju a pak už budu stát u baru a vítat všechny ty milý tváře, který sem patřej, anebo i ty nový: krásný holky, který se přišly bavit a nemaj přitom v očích tu zoufalou touhu urvat nějakýho pracháče ještě dnes večer.
Tak to byla Beseda, kus mýho života, kterej odplaval, a kdykoli jedu kolem nebo si na ni vzpomenu, svírá se mi srdce. Snad i Pražskej hrad je tu proto, aby shůry dohlížel na bezpečí Besedy a aby se jeho věže občas naklonily, cože je to tam dole zase za rachot.
A v týhle Besedě, mým věčným svatostánku, jsme se před pár lety seznámili. Když naše kapela spustila, bylo to, jako by se pódium pomilovalo s parketem. A nemuselo k tomu pak ve skutečnosti ani dojít, stačilo se jen dívat na ty holky dole a saxofon se vařil a kroutil jako kobra. Možná jsem ani nehrál já, ale jejich oči a ňadra, ruce a kolínka, který hladily můj nástroj - a on zpíval sám jako fontána o pár set metrů vejš...«
(Úryvek z knihy Josefa „Pepsona“ Snětlivého: Každý král je sám)
ZP •• Spolu s Robertem Radostou jsme často spolupracovali na různých pořadech i mimo malostranský prostor.
Vzpomínáš na některou takovou performanci?
S tebou jako s režisérem jsme spolupracovali (a rádi!) na festivalech Folk & country, kde bylo veselých příhod až až… Dnes mi to všechno splývá, ať už to byl Český Krumlov, Porty nebo jazzové festivaly, na kterých jsem dělal.
ZP •• Rád vzpomínám na Portu v Třebíči. Program se odehrával na dvou místech: v Kulturáku probíhala vlastní soutěž a v v divadle, kde se ve třech celovečerních představeních pořádaly gala koncerty. Měl jsem režii v divadle a pořadatelé mi dali na starost i scenáristiku, tj. vytvoření nějaké koncepce pro každý žánr. (Napsal jsem o tom už příspěvek do Langrovy a Doležalovy knihy PORTA.) Každý večer byl koncipován jinak, ale rád bych připomenul večer poslední, věnovaný trampské písni. Napadl mě totiž doprovodný vizuální efekt, aby se koncert iluzivně odehrával u jakési vody a její rozčeřené hladiny.
To se dělá tak, že do portálu z dosahu zraku diváků se umístí lavor s rozbitými střepy zrcadla a naplní se vodou. Do lavoru se namíří světelný kužel některého z reflektorů tak, aby se odlesk vody promítl na zadní plochu jeviště. Aby efekt fungoval, musí se hladina vody v lavoru pochopitelně čeřit. A to musí někdo vytrvale dělat. Požádal jsem tě, abys na to určil někoho ze svých pomocníků, a neprozřetelně jsem plknul, že by bylo vhodné, aby to byla nějaká lepá děva.
Myslím, žes to byl právě ty, kdo ihned vyhlásil mezi divačkami konkurs na důležitou spolupráci. Dostavila se výherkyně: šlo o krásnou dívenku. Byla pověřena, aby se posadila k lavoru s vodou a po celý večer v něm kvedlala prstíkem nebo klacíkem.
Abych pravdu řekl, s mou pamětí to také není nejlepší. Člověk si povětšinou pamatuje jenom ty průšvihy, které tě nějakým způsobem poznamenají, ale to dobré a humorné, (mezi námi, co může být humorné pro tebe, nemusí být pro jiného nikterak veselé), leckdy ani moc nikoho dalšího nezaujme. Samozřejmě, veselých příhodiček je přehršel: v Malostranské besedě jich určitě byla spousta.
ZP •• Zvláštní kapitolou naší spolupráce byl galakoncert v zámeckém divadle v Českém Krumlově s otáčivým hledištěm, kde jsem měl opravdový a oprávněný strach o tvůj život. Světelná zkouška probíhala v noci před koncertem, protože v exteriéru lze připravit světla a jejich změny pouze za tmy. Jenomže tu noc pršelo, jen se lilo. Náhradní noc samozřejmě neexistovala a světla se musela naštelovat za každou cenu. Vzal jsi štafle a lezl po nich k mokrým reflektorům, déšť po tobě stékal a ty ses jen chechtal a tvrdil, že jsi dobře uzemněný. Dole jsme trnuli a byla v nás malá dušička, to ti povím! Ulevilo se mi, žes to přežil ve zdraví.
V Malostranské besedě se střídaly umělecké soubory různých žánrů, pořádaly se tu výstavy, ale také věhlasné bály a mnohé další aktivity. Co z toho všeho bylo nebo je tvému srdci nejbližší?
Těžko říct, který žánr mi přirostl k srdci nejvíc. Existuje jen dobrá a špatná muzika. My jsme dělali tu dobrou, aspoň si to myslím, ale určitě jsem měl své údobí: divadelní, trampské, jazzové, buřičské… A dnes mám rád lesy. A taky Malostranskou besedu, je to přeci velký kus mého života.
ZP •• A jednoho krásného dne přišlo rozhodnutí o rekonstrukci domu, pohádky byl konec, barák se ocitl pod lešením a činnosti uvnitř se ujali stavbaři. Po několika letech však Malostranská beseda se opět otevře umělcům a divákům. Znáš už dramaturgický nebo prostě provozní plán činnosti Besedy? Které ze „starých“ performancí tam budou znovu působit? Kupříkladu »Salony kresleného humoru« tam neodmyslitelně patřily; a mnohé další.
Dramaturgický plán nové Malostranské besedy znám jen okrajově, ale mohu říci, že velká část kapel tu bude opět působit. I Salon bude. První vernisáž se uskuteční 6. dubna. Jaký bude výsledek, to ukáže až čas.
ZP •• Jaký máš pocit z výsledků rekonstrukce?
Vše nové a čisté. Nový výtah pro diváky: bezbariérový přístup. V 1. a 2. patře zvednutá podlaha podest o jeden schod. Na podestě 1. patra nová pokladna a krásně zrestaurovaný světlonoš (andělíčci) a pak mobilní šatna pro obecenstvo – trochu nezvyklé. V bývalém foyeru vznikl nový sál, (návrat k původnímu radničnímu stavu – bývalé radniční kaple), krásná místnost, (uvidíme jak bude využívána). Bufetový (barový) sál, původně radniční shromaždiště, dopadl nejhůře. Bar je na stejném místě, ale nad ním nevzhledná vzduchotechnika v rouře, zmizely malé lustříčky a místo nich nainstalována moderní světla, která působí v kontrastu s restaurovaným křišťálovým lustrem spíše nepříjemně. A pak nová stěna mezi barovým a divadelním sálem působí též nepříjemně.
Divadelní sál (bývalá radní síň) až na tu zářící novotu skoro beze změny. Ve všech sálech byly odkryty torza fresek, což je krásné. Mobiliář v sálech je zatím vypůjčený a stěny jsou bez výzdoby. Můj dojem? Jsem plný očekávání, až bude všechno na svém místě. Až se vše upraví, vylepší a dokrášlí slibuje Malostranská beseda hodně krásné muziky a uměleckých prožitků.
ZP •• A kdy si konečně pořídíš pořádný počítač?
Počítač? Nikdy nebo někdy… Nepostrádám ho.
ZP •• Jaké jsou tvé osobní plány?
Rád bych se po rekonstrukci a znovuotevření Malostranské Besedy vrátil, třeba i jako kronikář. Mám bohatý archiv…
Ahoj, v Malostranské besedě!
Foto © autor, osobní archiv a zdroj internet
|
