Jitka Benešová - Zdeněk Pošíval: Není nic staršího než včerejší noviny
Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP
|
| |
|
| |
 ING. JITKA BENEŠOVÁ rozhlasová redaktorka Narodila jsem se 17. června 1957 vzdušnou čarou asi 2 kilometry od místa, kde dodnes bydlím a věřím, že budu do smrti. Jako mimořádně hudebně nadané dítko jsem se od 4 let intenzivně připravovala na dráhu zpěvačky mimo jiné v Kühnově dětském sboru. V 11 letech mi zkolabovaly hlasivky a byl konec. Dlouho jsem nesměla ani mluvit, což pro dítě, co jinak nezavřelo celý den pusu, byla druhá těžká rána. Další cesta gymnázium a VŠE už běžela podle plánu. Československou ekonomiku jsem nakonec nespasila, protože už na škole jsem začala dělat diskotéky a z hobby se postupem doby stala na 15 let profese. Moje cesta za novinářský mikrofon tedy byla poměrně klikatá. Vedla i přes armádní redakci Československého rozhlasu a spolupráci s Ladislavem Smoljakem. Těsně po revoluci jsem začala jako jediná dívka moderovat první »dee-jayský« pořad v rádiu Noční proud. Dnes mě paradoxně kromě psaní živí hlas, který mě kdysi tak zklamal. Jako externí reportérka a komentátorka Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu mám na starosti hudbu. Během let jsem uváděla několik autorských hudebně-publicistických pořadů jako například Hudební Telegraf, Hitparáda Rádio 2000 nebo Výtah. Český rozhlas Regina po delší přestávce resuscitoval Noční proud. Od roku 2007 jsme spolu s manželem Honzou Benešem opět jedněmi z jeho sedmi moderátorů. S manželem máme syna Jana, který si vybral úplně jinou profesi. Je advokát. | |
| ZP •• Jak jsem tě už informoval, tyto Rozpravy jsou naší vzájemnou výměnou vzpomínek i všelijakých poznání s ohledem na tvou osobnost; nejde však o interview. Přesto by mě na začátku zajímalo téměř biograficky, jak se stalo, že ses u nás ocitla v roli první diskžokejky. Měl na takové rozhodnutí vliv tvůj muž, anebo to bylo jinak? Kde jste se vlastně s Honzou seznámili, kdo koho a v čem ovlivňoval? Rozhodnutí dělat »dee-jayku« nijak s Honzou nesouviselo. Tedy alespoň zpočátku. V SSM (zkratka někdejšího Socialistického svazu mládeže s více méně povinným členstvím pro studenty) jsem jako řádná studentka gymnázia musela vyvíjet nějakou aktivitu. Teď se u tebe jako u divadelního režiséra hodně shodím, ale musím se přiznat: má první volba byl divadelní kroužek. Po nějaké době mě z něj ale vyhodili. Dokud byly čtené zkoušky, tak jsem excelovala. Jakmile jsem si měla pamatovat přesně slovo od slova text, tak jsem byla v háji. Napadlo mě, že bych mohla zkusit dělat na škole diskotéky. Sice jsem neměla žádné desky, ale ty jsem nějaké obratem za nemalý peníz z pilného brigádničení v RaJ (Restaurace a jídelny) sehnala na ilegální burze. To byla za totáče hodně nebezpečná věc. Ani nespočítám, kolikrát jsem utíkala před zásahem VB (Veřejné bezpečnosti). Nikdy mě ale nedostali. Abych takříkajíc provozovala svou »zájmově uměleckou činnost« legálně a navíc se taky něčemu naučila, přihlásila jsem se do diskžokejské školy pořádané SSM. Tady jsem se seznámila s Honzou, coby přednášejícím. Vzájemně jsme se nijak nikdy hudebně neovlivňovali. Oba máme naprosto jiný vkus. Honza je víc romantik a umělec, já praktická a rázná rockerka. A platí to o nás obou i v běžném životě. Protiklady se občas přitahují! ZP •• Navíc tě prosím i o výklad a korekturu onoho pojmu: diskžokej, neboli česky »jezdec na desce«, je po anglicky »discjockey«, zkráceně » D. J.« neboli slangem »dýdžej« (dee-jay)? Disc-jockey, zkráceně dee-jay nebo ještě více zkráceně DJ, čili »jezdec na desce« v češtině zmutoval na foneticky »diskžokej…« Tak si vyber, kde chceš šetřit písmenka, kdy přidávat a kdy sklouznout do angličtiny. ZP •• Jak ti to šlo na diskotékách, kde se pilo a tančilo? Podobnou otázku jsem sice položil už minule Honzovi, tvému muži, ale nevzpomínal si na nějaké excesy. Jako žena jsi přece měla poněkud jinou pozici: nečíhalo při či po produkci jakési nebezpečí, když se přítomní páni rozjařili? Jak jsi čelila nepříjemným pozornostem? Po amatérských začátcích během studia jsem časem sebrala odvahu a udělala si tzv. »přehrávky« neboli kvalifikační zkoušky u PKS (Pražského kulturního střediska). To byla tehdy jediná cesta, jak legálně vystupovat na diskotékách pro veřejnost. Diskžokej vždy požíval u publika úcty a v případě diskžokejky to platilo a platí dvojnásob. I když já osobně tvrdím, že na pohlaví nezáleží. Důležitý je předvedený výkon. Můžu říct, že za těch téměř 20 let včetně amatérských začátků, jsem neměla žádný problém, který bych sama nevyřešila. Asi to bylo i tím, že jsem hrála především v luxusních hotelových klubech s převážně zahraniční klientelou. Tam jsem potkala například kytaristu Slashe, tehdy člena skupiny Guns´n´Roses, manažera Tiny Turner, nebo libyjského diktátora Kaddáfího. Ten mě lákal na mejdan a pochopitelně jsem odmítla. I na »rockotékách« mimo Prahu jsem neměla problémy a případné náznaky individuálních nepříjemností jsem diplomaticky, ale velmi důrazně ihned v zárodku likvidovala. Nemyslím si o sobě ale, že jsem tak závratně dobrý taktik. Asi jsem taky měla štěstí. ZP •• Měla tvá vystoupení jinou dramaturgii než střídání rychlých a pomalých skladeb? Jinými slovy se ptám na tematiku a žánry tvého osobního výběru. Hudební dramaturgie se pochopitelně lišila podle místa a situace. Jiný repertoár jsem hrála v hotelových klubech a jiný na »rockotékách«. Obecně se dá říct, že jsem nikdy neměla a nemám dodnes ráda přespříliš pomalých songů. Disco musí za všech okolností šlapat v jakémkoliv stylu, ať se hraje soul, rock, pop nebo »r´n ´b«. Na relax je chill out. ZP •• Uff! Zavalila´s mě pojmy, z nichž některé mně i mnohým čtenářům nic neřeknou. Takže alespoň citát z jednoho komerčního slovníku: -- »Chill-out« je relaxační odpočinková hudba, která vám pomůže uvolnit vaší mysl od stresu a únavy. Je určena všem, kteří hledají klid v mysli a uvolnění po dlouhém namáhavém dnu. -- Mělas či dosud máš hudební a pěvecké oblíbence? Ani bych neřekla, že jsem měla nebo že mám nějaké hudební oblíbence. Vždycky jsem byla a jsem otevřená novým trendům, nápadům a neobvyklým impulzům. Ze základních hudebních stylů mě vždycky nejvíc oslovoval rock a jeho odnože. Na druhou stranu jsem se časem naučila toleranci a umění poslouchat nahrávky nejrůznějších žánrů. Potvrdilo se mi úsloví, že hudba je jen dvojího druhu: dobrá a špatná… A možná tě zajímá i to, jestli jako člověk, který celý život pracuje s »popinou«, poslouchám klasickou a starou hudbu. Jako dítě jsem na ní - dá se říct - vyrostla, ale nejen proto je mi blízká. Mým oblíbencem z této oblasti je například Vejvanovský. Jeho hudbu jsem několikrát s úspěchem použila jako doprovod módních přehlídek. Nedám dopustit na Bacha, Čajkovského, Dvořáka nebo Janáčka. Posledně jmenovanému domácímu velikánovi jsem přišla na chuť až jako dospělá. Správně se ptáš na pěvecké oblíbence, protože zpěváky dělá hlas, jeho barva a výraz. Kolikrát ani nemusí perfektně intonovat, a přesto nabízí skvělý zážitek… Jeden příklad za všechny zpívající básník a spisovatel Leonard Cohen. Asi jsi čekal, že vzpomenu na Boba Dylana, viď!? Ano, obecně je o něm známo, že nepřesně intonuje. Oba pány jsem měla tu čest slyšet několikrát živě a musím říct, že pokaždé to byl parádní zážitek. Stejně silný dojem na mě udělalo vystoupení Bobbyho McFerrina. Používá nejen hlasivky ale celé své tělo jako jeden velký multifunkční hudební nástroj. Jeho koncerty mají neopakovatelnou atmosféru a člověk si připadá, že se účastní šamanské seance a ne koncertu fenomenálního jazzmana. ZP •• Sám jsem neměl a nemám nouzi setkávat se s výjimečnými lidmi, ale tvůj rejstřík musí být díky jazykovým schopnostem mnohem širší. Pověz mi něco víc o zajímavých pracovních setkáních. Výjimeční lidé s výjimečnými výsledky jsou úplně obyčejní smrtelníci, které trápí stejné problémy jako nás, co nepatříme mezi VIP. Ponechám v utajení soukromý rozhovor s Phillem Collinsem off record, jenž následoval po skončení oficiálního rozhovoru pro Český rozhlas 1 – Radiožurnál. Snad jen můžu naznačit, že se týkal podobných zdravotních problémů. Letos v červenci jsem se setkala se zpěvačkou Sinead O´Connor, která trpí bipolární psychickou poruchou. Bála jsem se, že bude protivná. Slyšela jsem o ní, že nedává rozhovory a je velmi odměřená. Šla jsem na schůzku lehce nervózní. Byla naprosto v pohodě, příjemná a milá, ale měla jsem pořád pocit, že má ze mě trému. Kdo by to řekl?! Většina umělců trpí velkou trémou a spotřebuje spousty energie na její překonání. Tréma je něco jako pojistka proti zblbnutí a zároveň motor, který člověka žene dopředu a nutí, uklidňuje… V této souvislosti platí úsloví: »Jedině blbec nemá trému«. Za ty roky už ani nespočítám, kolikrát jsem například dělala rozhovor s Karlem Gottem. Nespočítám, kolikrát jsem ho zažila přijít do společnosti… A pokaždé jsem se divila, jak skromně a nenápadně vchází mezi lidi do místnosti. Britský zpěvák italského původu Chris Rea mě zaujal už 80. letech barvou hlasu i písněmi, které skládá. Na tiskové konferenci v hotelu Hilton v Praze mě po jejím skončení trpělivě odpovídal na otázky, třebaže ho jeho bodyguardi tahali za rukáv, že »už opravdu musí« končit. ZP •• Co obnáší dnes tvá práce v rádiu kromě toho, co píšeš ve svém životopisu? Práce redaktora v rádiu zahrnuje několik profesí v jedné. Nejdřív je potřeba natočit technicky i obsahově kvalitní rozhovor, pak ho sestříhat, následně sestavit s průvodním slovem a hudbou do logického celku, a nakonec uložit do vysílacího operačního systému rádia. Pak stačí už jen napsat pro moderátora nebo »zprávaře« ohlášení, opět uložit do operačního systému rádia, a je hotovo. Těch pár řádků, co jsem popsala vznik jedné reportáže, se ale v reálném čase dává dohromady hodiny… A to nemluvím o cestách, schůzkách, koncertech a kvantech telefonátů a tiskových konferencích. Sečteno, podtrženo. Kromě uměleckého citu pro slovo a hudbu, musí být každý redaktor sám sobě i dobrým organizátorem a taky si rozumět s PC a nejrůznějšími nahrávacími technologiemi. Samozřejmostí je profesionální mluvený projev. Rádio je na rozdíl od televize pořádná mrcha. Každá chybička je slyšet, protože tě od poslechu neodvádí obrazová složka, za kterou se leccos schová. Zase ale, my, z rádia, nemusíme být tolik krásní a mladí! A jen tak na okraj mimo otázku. Znáš tuto definici novináře? »Je to člověk, který umí dokonale vysvětlit cokoliv, čemu sám nerozumí.« ZP •• To je fór a současně i výstižná definice novináře, neznal jsem ji. Krátce po sametové revoluci jsem se stal novinářem i já a hned šéfredaktorem. Po politické rehabilitaci mi totiž přišla nabídka k šéfování jistého divadla a současně i z jednoho slovenského časopisu, abych se ujal šéfování jeho české redakce. Časopis nabízel mnohem vyšší plat než divadlo, což pochopitelně urychlilo mé rozhodnutí. Šlo o zábavně zaměřený časopis, v němž se však nedělalo aktuální zpravodajství; přesto nebo právě proto to byla pěkná a zajímavá práce. Časopis bohužel brzy skončil s rozdělením republiky a já se opět ocitl a raději i zůstal ve svobodném povolání. Upřímně řečeno, ani nevím, jestli touto rubrikou vlastně v novinařině nepokračuji… Tvou rozhlasovou specializací je ovšem i moderování. Moderování je zase trochu jiná disciplína. V případě Nočního proudu na Regině se uplatní i diskžokejské dovednosti jako třeba prolínání hudby a koncepce vlastní hudební dramaturgie, improvizace. Živý autorský pořad disponuje kouzlem okamžiku, ale nedá se v něm nic opravit. Zkušenosti s precizní prací v natočených reportážích a improvizace a pohotovost v živém vysílání se skvěle doplňují. Každá improvizace naživo vyžaduje přípravu a každá pečlivě připravovaná reportáž improvizaci. ZP •• Jak právě vidíš, i já s tebou vlastně provádím přes počítač určitý rozhovor, přičemž netuším, jaké to je, když se dělá živě a přímo na mikrofon. Je lepší a snazší dělat rozhovor se zavedenou hvězdou anebo s nováčkem? Zavedená hvězda versus nováček. Úskalím prvního je, že jsi s ním už mluvil stokrát a jen těžko tě napadnou další objevné otázky. Úskalím u nováčka je fakt, že o něm nikdo nic neví, často ani on sám o sobě… Obecně ale platí, že s profíkem se dělá mnohem líp. Znáš jeho klady i slabiny, taktéž on tvé. Nový objev se hledá, sám neví, co by chtěl, nebo měl říkat… Je pro něho těžké rozlišit podstatné od nepodstatného… Pořád je ale lepší, když neví, než když ho »naleje« informacemi manažer. Ještě je to OK, když má dobrého manažera, jinak nastává pekelné prokousávání se nesmysly… To je ale výjimečný průšvih, se kterým jsem se opravdu setkala jen párkrát. Každému začátečníkovi se snažím poradit a společně vybrat nejzajímavější informace. Rozhodně nikdy nepodsouvám »své vize«. Samozřejmě každému »podám pomocnou ruku«. Je jen na něm, jestli ji přijme nebo ne. Při své práci denně potkávám řadu zajímavých lidí. Kontakt s nimi mě inspiruje a dobíjím tak baterky. ZP •• Nahráváš mi na otázku: co si myslíš o tom, má-li být dobrý novinář zároveň i dobrým psychologem? Rozhodně by měl být. Usnadní si práci. Jednou jsem moc rozesmála manžela nahrávkou s Yvetou Simonovou, která pro Květy současně chtěla a nechtěla udělat rozhovor. Záznam obsahoval celý přemlouvací proces. Pobíhala jsem za ní po její oblíbené cukrárně se zapnutým mikrofonem a přemlouvala a přemlouvala. Nakonec jsem ji přesvědčila. Novinář potřebuje dostat objekt rozhovoru do příjemné nálady, ne vždy se v ní nachází. Nejdůležitější je navázat kontakt. Empatie rozhodně není o servilitě nebo pochlebování. Shon a stres, časový tlak, to všechno může jinak normálně vstřícného člověka »rozhodit«. Není nic horšího než dělat rozhovor během tzv. »press day« jako poslední. Unavený umělec, který ráno vstával ve 4 hodiny, aby mohl být ve Snídani s Novou, dává celý den rozhovory pro různá média. Odpoledne už jen znaveně recituje informace o svém novém projektu. V psané podobě jde leccos napravit. Unavený hlas ale pro rádio neosvěžíš. Proto se snažím naplánovat schůzku tak, aby byl zpovídaný člověk svěží. ZP •• Máš svůj vzor nebo vzory mezi kolegy jako moderátorka a novinářka? Mít vzor mi vždycky lehce zavání nedostatkem vlastní invence a potenciálu. Nicméně nestydím se přiznat, že mým moderátorským vzorem je už dlouhá léta Marek Eben. Poprvé jsem se s ním setkala na začátku 90. let minulého století, ano, je to tak, minulého století. Bavili jsme se o jeho talkshow. Naprosto upřímně jsem mu tehdy řekla, že při svém vzdělání a přehledu se na rozhovory snad vůbec nepotřebuje připravovat. „No, to se ale pletete! Já se připravuju vždycky a velmi důkladně. Každý rozhovor beru jako malou maturitní otázku,“ odpověděl. To je má novinářská a moderátorská mantra číslo jedna a za dvojku považuji jeho další zásadu: »Moderátor neexhibuje, ale vytváří ty nejlepší podmínky pro to, aby člověka, se kterým vede rozhovor, co nejlépe a nejzajímavěji představil.« Z psaných rozhovorů pravidelně čtu články Aleny Plavcové, která spolupracuje s Lidovými novinami. Na každý další se velmi těším. ZP •• Jak i po letech nevyhasnout? Rozhlasem ovšem nekončí tvůj zájmový rejstřík. Zajímá tě móda. Mne sice taky, ale hlavně ta historická, neboť odívám postavy svých dramatických i beletristických příběhů do oblečení toho kterého údobí. Je málo jevů, aby se v nich tak zřetelně zobrazila povaha doby a její éry. »Profesionál je člověk, který nic jiného neumí.« Konec citátu. Asi nejsem profesionál. Jsem poměrně zručný zahradník a kutil. Jeden čas jsem dokonce uvažovala i o restaurátorské škole. V době před revolucí mi připadalo zajímavé uniknout před ideologií ke starožitnostem. Příprava na zkoušky mě dokonce donutila oprášit znalosti ze středoškolské chemie. Miluju manuální práci a bezvadně si při ní odpočinu. Unavený duch se osvěží a pro změnu se utahá tělo, a pak se dobře sedí u počítače. K výsledkům práce druhých chovám úctu a jsem zarytým odpůrcem graffiti. Výsledky manuální práce mají tu výhodu, že jsou hmatatelné, viditelné… Máš je pořád před očima. Slova profrčí éterem… A kdo ví, jestli to byla ta správná slova ve správnou chvíli? Ano, existuje záznam, který se uchovává, a můžu sama sebe zkontrolovat. Ve zpravodajství čas velmi rychle devalvuje obsah. »Není nic staršího než včerejší noviny.« Objeví se nové skutečnosti, vyvstanou nové souvislosti a i povedená reportáž zastará. Vytržená z kontextu doby ztrácí… Zásadně se neposlouchám. Jedině, když z opravdu nějakého závažného důvodu musím. Sama před sebou trpím hroznou trémou :-) Kdysi jsem se neustále kontrolovala a stresovala. Ze začátku to určitě mělo význam. ZP •• Mluvíš o jistém pocitu marnosti z mluveného slova v éteru, ale jak správně dodáváš, lze je dnes zapsat na auditivní záznam. Horší je to s divadelním představením, kde se umění koná vizuálně i auditivně najednou, přímo před divákem a pouze zde a teď. A to nelze pro hodnotu své hmatatelné i pocitové živosti absolutně nijak zakonzervovat. A co další předměty tvého osobního zájmu: třeba móda? Móda, to slovo je samo o sobě fetiš, ikona. S módou je to jako s ohněm. Je dobrý sluha, ale zlý pán. Mám kolem sebe ráda soulad tvarů a barev. Například nedokážu pracovat v místnosti, kde by byl nepořádek. Ruší mě to stejně jako hluk. Každému normálnímu člověku se líbí hezké věci a i já se jimi ráda obklopuju. Nenechám si od módy diktovat, ale ani nežiju v pravěku. Zmínil jsi historické kostýmy ve svých inscenacích… ZP •• Nyní spíš historické oděvy ve svých knihách. Jistě, režíroval jsem pár her, jejichž děj se odehrával v minulosti, takže postavy musely svým oblečením vyjadřovat nejenom svou dobu, ale navíc i charakter figury. To není snadné a vyžaduje to velmi úzkou spolupráci mezi inscenátory, jak si látku vyložit, aby se její smysl nevzpíral autorovi, ale aby se zároveň nepříčil pochopení a zážitkům diváka. Zrovna se připravuji na realizaci jedné klasiky, jejíž řešení vyžaduje náročnou koordinaci s výtvarníkem, cílem je vytvoření zcela nové skutečnosti: nejde tedy o napodobení reality, ale o stylizaci, čili o jakési modelové vzdálení od její podstaty. Výtvarník doslova vymýšlí nové tvary oděvů, jež mají jednak souvislost s charakterem dramatické osoby, jednak jsou nedílnou součástí celkové vizuální percepce. Musí se ušít, nelze je použít jinak a jinde než právě v připravovaném díle. Jako příklad tu reprodukuji některé ze zmíněných kostýmních návrhů. Povšimni si, že takové oděvy si nelze vzít na sebe na veřejnost a rovněž se nemohou použít do jiné hry, ba dokonce ani do jiné inscenace téže hry s odlišným výkladem. Jsou prostě jedinečné a významotvorné pouze pro určitý výklad tématu. Představ si, že moje maminka vystudovala na umělecké škole obor divadelní kostýmy. Já jsem po ní bohužel výtvarné nadání nezdědila. Jako dysgrafik a předělaný levák na praváka jsem skončila u domečku s jedním obláčkem a mrakem na obloze připomínajícím brouka. Co dokážou hlava a ruce zorganizovat a naaranžovat díky fantazii, to nedokážou nakreslit… Přesně tak na tom jsem. Jestli mám nebo nemám vkus, to nemůžu posoudit já, to je na lidech kolem. Myslím si ale, že cit ani nápady mi v tomhle směru nechybí. Kolikrát na ulici někoho vidím, a hned mi běží hlavou, co by měl udělat, aby vypadal líp. A většinou to není o penězích. Totéž platí o domech a jejich interiérech… Každému se samozřejmě líbí něco jiného, což ještě neznamená, že nemá vkus. Vždycky existuje řada variant. Každý by si měl vybírat především podle toho, co mu vyhovuje. K čemu je perfektně zařízený byt od architekta, když se v něm majitel necítí jako doma? Byt jde navrhnout, domov ne. Profesionálního světa módy jsem se přímo dotkla jako autorka scénické střihové hudby k módním přehlídkám nebo kadeřnickým show… A divadelní kostýmy? Ty obdivuju! Nedávno se mi líbily v novém muzikálu Robin Hood. Jejich autorem je zkušený muzikálový kostýmní výtvarník Roman Šolc. ZP •• Móda je fenomén věru vrtkavý, jejíž některé úzy i projevy jsou pochopitelné jen s obtížemi. Zejména diktáty strážců módy mi často připadají justamentální a chtěné: kupříkladu imperativní bazírování takzvaných stylistů na tom, že je zakázáno do pánských sandálů a mokasín nosit ponožky. Navíc nelze implantovat úzy dámské módy na pánský vkus. Anebo odvěký úzus, že modrou barvu nelze kombinovat se zelenou, což bývá považováno za nevkus, a přitom třeba uniformy ruských důstojníků mají kombinaci: modré kalhoty, zelené blůzy a kabáty. Ty máš ještě širší osobní zaměření: pokud vím, zajímají tě jevy takříkajíc mezi nebem a zemí, jež nejsou dosud hmatatelné a jednoduše uchopitelné. Sám mám ve věcech iracionality a metafyziky velice nejasno a pořád nevím, co si mám myslet o lidech, kteří se dokáží ponořit do záhadných disciplin. Slyšel jsem, že mezi takové osobnosti nějak patříš. Odhal mi své tajuplné schopnosti. »Mezi nebem a zemí je něco víc než jen lustr.« Na začátek jsem si dovolila použít citát od Achilla Gregora, novináře, scenáristy, spisovatele a hlavně humoristy… Prosím, ne baviče! Zatím nemáme vysvětlení na řadu věcí, což ale rozhodně neznamená, že jde o čáry a kouzla. Jednou je jistě budeme umět pojmenovat a přesně znát jejich příčiny. Mimoverbální komunikace a mimosmyslové vnímání jsou jen jedny z mnoha záhad, pro které zatím nemáme vědecká vysvětlení. Třeba jsme už zapomněli, jak je užívat. Například komunikace na dálku mi bezvadně funguje s manželem. Jsme rychlejší než mobilní síť. Kdo nezažije, neuvěří. Od své kamarádky Katky jsem jednou dostala překvapivý dárek – křišťálové kyvadlo. Vzala jsem to ze začátku jen jako milou pozornost a hračku. Zkusila a… ono to vážně funguje! Čarodějnice se prostě najdou beze slov. A víc už neprozradím, protože to narušuje činnost kyvadélka. Je to ryze osobní. Nikomu bych jej nejen neukázala, ani to nenosím jako šperk… A je to velmi pěkný šperk! ZP •• Jaké máš ráda květiny? Mám ráda všechny okrasné rostliny, ani nemusí kvést. Mým nedostižným snem je perfektní anglický trávník a zahrada mým hobby. Všechny rostliny jsou pro mě nejkrásnější v přírodě nikoliv ve váze. ZP •• Po přiznání, jaké máš ráda květiny, jsem byl připraven uzavřít naše rozprávění obrázkem tvých oblíbených květů. Zaskočila´s mě. Nikdy by mě nenapadlo, že budu shánět obrázek anglického trávníku a nekvetoucí zeleně… Tak alespoň příhodu na závěr. Navštívil jsem jistého kolegu, jenž si ve své měcholupské vile pořídil velmi drahý trávník, jejž mu přivezli a instalovali zahradníci. Seděli jsme na zahrádce a v tom do té super trávy přistál kos. Poskakoval, hledal žížalky, ale trpěl nějakým zraněním: měl krátký ocas a dopadal na jednu nohu. Rozhněvaný hostitel zlostně zvolal: „Zatracenej pták, pokálí mi můj nový krásný trávník! Kdyby nebyl invalida, musel bych ho praštit.“ A také se říká, že dobrý anglický trávník lze pořídit jediným způsobem: obden jej musíš stříhat, pravidelně a štědře zalévat a za 300 let budeš mít skvělou a originální britskou kvalitu. Díky za rozprávění! Foto © autor, osobní archiv J. Benešové a zdroj internet Kresby kostýmních návrhů © Petr Kolínský | |
| Příště: SVATBA STARŠÍHO SYNA O Marku Pošívalovi, filmovém producentovi a scenáristovi, a navzdory jisté nezvyklosti tentokrát při rozprávění se členem vlastní rodiny; hlavně o tom, jak se žije filmařům v Kanadě, ale také v poznámce, jak se v zámoří nazírá na problémy vzájemného soužití lidí z různých etnik i kulturních návyků, rovněž o podmořském potápění, o gastronomii a především o jeho nedávné svatbě, jež byla čímsi docela výjimečná. | |
| Dosud uveřejněné | |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 11. 2010.
