| 
ZP •• Díky tvému životopisu se vynořují motivy, které mě v prvotní představě o těchto rozpravách vůbec nenapadly. Nedá mi to, abych z toho neotevřel otázku: z touhy býti punkovou zpěvačkou je k zálibě v jurisdikci víc než jen mílový skok. Co se stalo, žes opustila umělecké snění a vydala se k hrozivé paragrafové smršti pouček?
Býti punkovou zpěvačkou, byl spíš životní pocit, nežli profesní směřování. Byla to taková doba o ničem. Pracovala jsem u soudu a chystala se na práva, nebyla samozřejmě žádná jistota, že se tam dostanu a nebyla ani jistota, že když se tam dostanu a vystuduji, budu dělat práci, která by měla smysl. Jako kádrově bez původu, by mě zřejmě čekala nějaká hezká bezperspektivní zašívána u nějakého podniku, coby podnikového právníka. Přesto to bylo mnohem lepší, než si sednout s maturitou na poštu za přepážku. Myslím, že jsem o svém studiu neměla vůbec žádnou konkrétní představu. No, ono v podatelně, byť u soudu, si člověk ani žádnou představu udělat nemohl. Přepojovala jsem telefony a razítkovala došlá podání. Asi by vyznělo líp, kdybych napsala, jak mě ta práce obohatila a pochopila jsem, že hledání spravedlnosti prostřednictvím práva, je má cesta, ale nebylo tomu tak. Strašně mě to nebavilo.
ZP •• Jak ses dostala k manažerství a ergo kladívko navíc ke Karlu Krylovi? Nikdy ses o tom nezmínila.
Já jsem se nejdřív dostala ke Karlovi a tím pádem k manažerství. Byl kamarád mých rodičů, a když přijel v listopadu 1989 na pohřeb matky, bydlel u nás doma. Pro mě to byla neuvěřitelná doba, a i když je dneska v tónu tvářit se, že se vlastně nic převratného nestalo, já na tu dobu nikdy nezapomenu. Byla pro mě jedním z nejúžasnějších zážitků života.
Byla jsem tehdy v druháku na vejšce a režim - co mě a kamarády zaháněl do hospod a k rezignaci - šel do háje. Já patřila mezi studenty, kteří ho tam posílali. A do toho dorazil Karel Kryl, což byla i pro moji generaci ikona proti bolševismu. Samozřejmě, že se o všechno hned zajímal. Říkal, že jeho úkolem je hrát na náměstích, a tak tam hrál.
K tomu samozřejmě potřeboval servis. Přibrala jsem ještě svoji kamarádku Petru Vojáčkovou a uspořádaly jsme mu koncert na Právnické fakultě.
A pak jsme s ním jezdily po republice. Období to bylo euforický: pocit, že teď už půjde úplně všechno. Když se pak Karel tak napůl vrátil do Česka, domluvil se s námi, že mu budeme dělat koncerty my. Říkal, že ho nějaký starý struktury z Pragokoncertu nezajímají. Já a Petra jsme mu dělaly koncerty po republice asi rok. Pracovně jsme se rozešli, lidsky ne. Naposledy jsem se s Karlem viděla na podzim roku 1993. Poslední akce, na které jsem se organizačně spolupodílela, byl Karlův pohřeb v Břevnovském klášteře.
ZP •• Hodnocení Pavla Dostála o administrativních pracovnících mě vskutku rozesmálo, neboť svá slova pronesl z postavení nejvyššího administrátora české kultury. Jak dopadl nakonec váš vzájemný pracovní vztah?
S Pavlem Dostálem jsem vzájemný pracovní vztah moc neměla. Spadala jsem pod náměstka Ilju Racka, který měl na starosti věcné odbory, tedy umění, literaturu a odbor národnostních menšin. Dělala jsem jim právní servis. Občas jsem se s nějakým právním stanoviskem ocitla na poradě vedení, které jakožto ministr předsedal. Sama jsem s ním pracovně jednala jednou nebo dvakrát, tehdy taky padla hláška o úřednících.
Já si nemyslím, že ministr je hlavní administrátor. Pro mě je to člen vlády pověřený vedením nějakého ministerstva. Takový člověk si musí umět ustát své rozhodnutí a nést důsledky toho, že mohou být chybná. Úředníci mu k tomu poskytují servis. Pokud ho poskytují blbě, dopadne blbě i ministr. Největší starostí úředníka – byrokrata, je snaha hodit svou odpovědnost na někoho jiného. Mám za to, že tohle měl tehdy při své glose na mysli.
Spolupráci s Ministerstvem kultury a tudíž i s Pavlem Dostálem jsem ukončila v dobrém. Oslovil mě Ondřej Černý, tehdejší ředitel Divadelního ústavu, což byla a dodnes je příspěvková organizace Ministerstva kultury s nabídkou spolupráce, která byla zajímavější, a tak jsem ji přijala.
ZP •• Tvůj pocit či postřeh z úředníků naprosto sdílím, českou byrokracii provází až příliš často šlendrián. Nedávno jsem si potvrdil, že z totality přežívá a stále funguje oprsklý návyk: na úřadu pražské městské části namísto toho, aby vyřídili poměrně banální věc, raději mi opakovaně vysvětlovali, proč věc nemohou vyřešit a tudíž ani vykonat. Hledali důvod, proč nelze, nikoliv způsob jak lze.
A také si myslím, že každý ministr se uchází o svůj post dobrovolně a funkci, v níž dohlíží na rezortní úřad a řídí jej, mu nikdo nenutí nátlakem. Není bez zajímavosti, že v čele »kultury« se donedávna častěji objevovali herci a umělci než zkušení manažeři; (tím ovšem netvrdím, že by umělec nemohl být šikovným organizátorem a jako příklad uvádím herce a senátora Tomáše Töpfera, jenž bohužel po dalším politickém postu vůbec netouží). Současným ministrem kultury se nyní stal zubař, nestraník Jiří Besser, manažer a bývalý starosta Berouna, což logicky budí i mou zvědavost, projeví-li se to pozitivně na situaci úřadu.
Kultura a umění jsou dva odlišné pojmy: předchozí režim úmyslně tyto pojmy integroval, snad aby zatemnil onen duchovní princip veškeré kulturnosti a věc si tak zjednodušil. Dodnes to v obecném povědomí přežívá.
Tvá diplomka »Vliv legislativy na rozvoj nekomerční kultury« se týkal kultury (tj. duchovních statků) nebo umění (tj. tvorby či interpretace krásných skutečností)?
Začátek 90 tých let, byla doba neuvěřitelného rozvoje podnikání, které tu před tím nebylo a právo za tím rozvojem silně pokulhávalo, jak se ho legislativně snažilo dobíhat. Vzpomínám si, jak jsme s mojí kamarádkou Petrou vymýšlely, na základě čeho vlastně můžeme dělat Krylovy koncerty. Nakonec nám na katedře občanského práva nějaký profesor - na jeho jméno už si bohužel nevzpomínám - poradil, že si výkonný umělec vlastně může organizovat koncerty sám na svoji osobu. Bylo docela legrační faktickým organizátorům, kteří pronajali sál, udělali propagaci, zajistili pořadatelskou službu a prodali lístky a za všechny ty služby i zaplatili, že to vlastně právně neorganizují oni, ale Kryl, který si je najal, aby to zprostředkovali. Byla to taková hezká anarchie, mírně v mezích zákona.
Nekomerční kultura byl terminus technicus pro tvorbu umělců, která je spíše životním postojem než předmětem podnikání. Dnes bychom řekli »nevýdělečná, ale společensky prospěšná«. V diplomce jsem poukazovala na skutečnost, že je nutno vytvořit zákonné prostředky, které by tuto kulturu podporovaly, neboť, i když jde o menšinový žánr, je nezbytným kulturním bohatstvím společnosti. Tu diplomku bohužel nemám, zmizela kdesi v propadlišti dějin. Možná ji mají v nějakém archivu na fakultě a tam ji okusují myši.
Tak co myslíš, jednalo se o kulturu nebo o umění?
ZP •• Předmětem tvé diplomky bylo zajištění péče o duchovní statky, kam bezesporu patří i umění. Já jenom připomínám, že uměním není zdaleka kultura vyčerpána: všimni si, že rubriky v mnoha sdělovacích médiích jsou dosud nazývány KULTURA, přičemž výhradně a jedině obsahují zprávy z oblasti umění. Mimochodem: kdyby tomu tak bylo i v realitě, stalo by se takové »ministerstvo pro umění« naprosto zbytečným ouřadem.
Z kontextu tvého životopisu cítím mimořádné zaujetí právním oborem: nepřipadá ti povaha tvé současné discipliny (na rozdíl od tvorby a dynamiky uměleckého podnikání) retardující, prostě příliš usedlá?
Mě vždycky pobaví, že si lidi představují advokáta jako nějakého suchoprda, co sedí nad zákony a používá je jak manuál na automatickou pračku. Netvrdím, že takoví advokáti nejsou, ale myslím, že to nejsou dobří advokáti. Pro mě je právo neuvěřitelně dynamický obor.
Představ si, že za tebou přijdou lidé a řeknou ti nějaký svůj příběh a ty ho zasadíš do právních předpisů, jako by ti někdo přinesl obraz a tys ho zarámoval. Suše se tomu říká Aplikace právní normy. Klienti mi často říkají, že to studium musela být strašná dřina, když jsme se museli učit paragrafy nazpaměť. O tom to naštěstí vůbec není. To by pak z toho přeci úplně vypadnul lidský faktor. Mohli bychom vytvořit počítačový program, do něj nacpat známé skutečnosti a vypadnul by rozsudek. Nepotřebovali bychom soudy se svým aparátem, ani soudce. I když zase, netvrdím, že se někteří soudci jak počítačové programy nechovají, ale o tom tahle otázka není. Právo je o analytickém myšlení, je to vlastně tvorba. To je to co mě na tom fascinuje.
I když používáš stejné zákony, každá kauza je trochu jiná. Je to dáno objektivními skutečnostmi, lidským faktorem, a to jak ze strany klientů, tak ze strany jejich právních zástupců i soudců. Nedovedu si představit euforičtější zážitek, než to, že se roky soudíš a najednou je tady rozhodnutí, které je konečné a soud ti říká, že máš pravdu.
Nedávno se mi to stalo. Přišla za mnou klientka s pravomocným rozsudkem, že přišla o dům. Potřebovala advokáta k podání dovolání u Nejvyššího soudu. Byla psychicky úplně na dně. Soudila se o ten dům asi deset let a prohrála. Přiznávám, že jsem v úspěch taky moc nevěřila, ale řekla jsem si, že v tomhle případě je nutný zkusit úplně všechno.
Podala jsem dovolání a za 3 měsíce - což jen v případě Nejvyššího soudu opravdu mžik - přišel rozsudek, že se mému dovolání vyhovuje. Vrátili věc na Krajský soud a ten to takzvaně »votočil« a rozhodl, že dům je mojí klientky. Nebyla u toho, tak jsem jí volala z auta a říkám: „Tak ten barák je váš“. Chvíli bylo ticho, pak jenom řekla „děkuji“ a zavěsila. Jela jsem zpátky do kanceláře a měla jsem pocit, že letím.
No, a pak tě to zase pěkně skopne.
Před měsícem jsem stála před jednačkou Městského soudu a přemýšlela, co udělám s klientkou, která mi tam usedavě plakala. Na dvě malé děti dostala pět tisíc korun měsíčně, i když její manžel byl bejvalej šéfkuchař z velkého mezinárodního hotelu s příjmem tak asi kolem 80 tisíc. Jenže on si přinesl potvrzení ze společnosti Bageta, že vydělává jen dvacet a bylo to.
Advokacie je prostě mrcha. Nejdřív tě vynese do neskutečných výšin a pak tě zase shodí dolů. Advokacie opravdu není páprdovina, občas je to pěknej nervák.
ZP •• Co znamená výraz »budoucí bývalý muž« *, jejž jsi použila v životopisu?
Termín »budoucí bývalý muž« je důsledkem mojí obsese vyjadřovat se co nejstručněji – plyne z mojí práce, která z velké části spočívá v tom, že musím stále někomu něco vysvětlovat.
V životopisu jsem hovořila o době minulé z pohledu současnosti. Od okamžiku, který jsem popisovala do momentu, kdy jsem psala tento životopis, se odehrála spousta věcí, mimo jiné i to, že jsem si kluka, se kterým jsem chodila a v té době s ním měla rockový klub, vzala za manžela, měla s ním dvě děti a posléze se s ním i rozvedla. »Bývalým budoucím mužem« jsem si ten popis zkrátila. Dnes je to můj bývalý muž. Jmenuje se Martin Juráček.
ZP •• A jaké to bylo provozovat s ním rockový klub a navíc v Bratislavě?
Provozování rockového klubu v Bratislavě v roce 1991 a s Martinem? To byla multikulturní vichřice.
Naším záměrem v té době nebylo jen pořádání koncertů. Chtěli jsme vytvořit místo, kde se budou scházet básníci, divadelníci, výtvarníci, kteří dostanou prostor prezentovat se. Bylo to něco úplně nového, do té doby to prostě nešlo. Bratislava byla místem pro tenhle nápad jako stvořená. Byly v ní asi tři hospody, ve kterých se dalo scházet, vzpomínám si, že jedné se říkalo U Fašistou a všichni se mezi sebou znali.
Přijeli jsme s Martinem do Bratislavy, v batohu sto tisíc korun československých, který jsme vydělali na Krylových koncertech, a začali realizovat náš sen – Multikulturní prostor. Chtěli jsme, aby se jmenoval Rock Fabrik, podle The Factory Andyho Warhola, ale nakonec mu stejně všichni říkali Kominárská.
Martin je ze Slovenska, v období listopadu 1989 bydlel na vysokoškolských kolejích a psal do novin Verejnost, takže se znal se spoustou lidí, na který se nabalovali další; všichni navzájem jsme si pomáhali.
V začátcích jsme bydleli u Paľa Moravčíka, který byl ten třetí, co nám klub pomáhal rozjíždět. Pak zmizel kdesi v Austrálii. Interiér klubu nám pomáhal vymýšlet Miloš Karásek, výtvarník, který byl spoluzakladatelem divadla Stoka. Spojili se s námi Vlado Mišo a Juraj Kušnierik, kteří založili slovenskou odnož Art-Fora, podporovali nás lidsky i finančně.
Začali jsme spolupracovat s partou studentů, kteří se rozhodli provozovat studenstské rádio, pamatuju si Miloše Spišáka, Vlada Taliána, Braňa Bezáka řečeného Bebe. Přitáhli jsme z Prahy vysílačku, na kterou vysílalo pirátsky rádio Stalin, dneska Rádio 1, a začali jsme ilegálně vysílat jako RÁDIO PIRAT, později RADIO RAGTIME. Vysílačka jezdila ve starý škodovce po Bratislavě a vysílala živě koncert UK SUBS, anglický punkový legendy, co jsme dělali s Martinem Na Kominárskej. Sloupy po celý Bratislavě byly polepený frekvencí, na které si nás mohli všichni naladit. Už si nevzpomenu na všechny, co u nás za tu dobu hráli, Kosa z nosa, Tornádo Lou, Už jsme doma, Psí Vojáci, Polemic, Bez ladu a skladu, Martin Burlas...
V roce 1991 sílilo slovenský znovuobrozenecký hnutí s náckama v čele se Slovenskou národnou stranou. V březnu 1991 jsme zorganizovali za podpory slovenské Charty 77 a Art-Fora na tehdejším Primacionálnom námestí Koncert proti fašizmu, komunismu a ostatným dogmám. Chránily nás obrněné transportéry a slovenská wrestlerská legenda Vlado. A díky Chartě 77 se dotázal rakouský ministr vnitra slovenského ministra, jak má zajištěnou bezpečnost v Bratislavě během pochodu za Tisa a našeho koncertu. Obě akce probíhaly totiž současně.
Záznamy koncertu jsem pak viděla na CNN. Mezi lidmi, se kterými jsme se tenkrát potkávali, byli Martin Kasarda, Oleg Pastier, Laco Teren, Jiří Olič, Jožo Danglár Gertli. Slovenská televize o nás natočila dokument, nazvali ho Čo je to alternatíva a vysílal se na ST2 v hlavním vysílacím čase.
Tak taková byla Bratislava začátkem 90 tých let a takové to bylo dělat tam klub.
»Autobus odjíždí a já stojím na Florenci schovaná za schodama a bulím a při tom kontroluju, jestli skutečně odjel, to je ta moje pitomá profesionální deformace, jsem prostě rozvodová advokátka a vím, že si všechno musím ověřovat. Odjíždějící autobus a můj opuštěný milý v něm, teď už definitivně na cestě do Itálie, teda pokud ještě nevystoupí v Brně, ve mně vzduly vlnu emoci, z očí mi stříkaly proudy slz, jen k tomu chyběla muzika, zapadající slunce a závěrečné titulky…« ( Mio Dolce Amore)
ZP •• Úryvek z tvé povídky MIO DOLCE AMORE (v překladu »Má sladká láska«) - mimochodem brilantně napsané - uvádím zde úmyslně, ani ne tak proto, abych pátral, do jaké míry je příběh autentický, ale abych se zeptal, je-li většina rozvodů skutečně důsledkem desiluze po horoucí zamilovanosti?
A také bych se rád dostal k meritu svrchu zmíněného tématu: k rozvodovosti. Že tato specializace převyšuje v tvé advokátní činnosti, jsem se dozvěděl od jedné lékařky, kterou jsi rozváděla. Nezajímá mě pozadí příčiny této kauzy, zajímá mě obecnější jev rozkladů manželských vztahů. Co je podle tvých zkušeností nejčastějším důvodem žádostí o rozluku? Podle statistik je rozvodovost v ČR nejvyšší.
V čem vidíš příčinu onoho jevu, čímž se odlišujeme výrazně od jiných evropských národů?
Příčina rozvodovosti v ČR je dle mne otázka pro tým, v kterém se sejde sociolog, psycholog, advokát, takže bych ráda, aby mé vývody byly brány spíš jako úvahy, ke kterým jsem došla během své 10 leté praxe, nežli nějaká obecně platná pravidla.
Myslím si, že mezi lidmi je hodně zmatení a málo tolerance. Největší chyba, ke které mezi partnery v soužití dochází, je jejich přesvědčení, že »pokud mně nevyhovuje chování toho druhého, musím udělat všechno proto, aby ten druhý své chování změnil«. Je to nastaveno společenským podnebím, kterému říkám »jájovství«; lze to charakterizovat heslem »když něco chci a snažím se o to, tak to tak bude«. Ono to částečně funguje v materiální sféře, ale ve vztazích to neplatí.
Žijeme v atmosféře sebeprosazování, jenže když spolu dva lidé chtějí žít a očekávají od toho druhého, že se bude chovat tak, jak si to já představuji, funguje to jako dva odpuzující se protipóly. Každý z té dvojice má pak vlastní pravdu, svojí křivdu a svoje zranění, které se jitří stále víc. I když se mnohdy snaží vše vyřešit a nějak se domluvit, už to prostě nefunguje, vzájemně si vyčítají, kdy a jak ten druhý »jájovi« co udělal, co řekl. Zoufale touží, aby to ten druhý konečně pochopil. Jája na Jáju křičí: všímej si mě, pochop mě. To ostatní, co už je vidět, je jen důsledek. Muži to většinou řeší tak, že si nejprve najdou bokovku, posléze však zjistí, že je to žena jejich života, pak ta původní v danou chvíli je již nemilovaná žena jejich života, to zjistí, projede mu mobil a jde za advokátem.
Je zajímavé, že u 70% mých klientů podává návrh na rozvod žena.
Ženy to zas řeší tím, že se stáhnou do role trpitelky a snaží se partnera udržet tím, že ho citově vydírají. Funguje to asi jako červený hadr na rozzuřeného býka. Stačilo by málo, ale je to samozřejmě těžké.
Mít vhled, sebereflexi, uvědomění si, proč s tím druhým vlastně jsem a co mohu udělat pro to, abych se přizpůsobil, ve smyslu co mi vlastně vadí úplně zbytečně a co je podstatný problém. Je klidně možné, že po této analýze stejně dojdu k tomu, že pro mne soužití s tím druhým je nemožné; pak ale vím, že je to o mně a o něm, nikoliv o tom, co strašného mi ten druhý udělal. Na druhou stranu, když někomu poskytnete pochopení a prostor, nemá ten druhý důvod z toho utíkat.
Je hezké takhle moudře o tom přemítat. Já sama jsem prošla dvěma zásadními vztahy a oba se rozpadly. Teď mám třetí, třeba to vyjde.
ZP •• Skutečnost, že největší rozvodovost je v Česku, má patrně podobné příčiny, o nichž jsme hovořili už dřív, a tenhle neblahý jev by patrně chtěl opravdu mnohem hlubší analýzu týmem odborníků a specialistů, jak navrhuješ.
Díky předchozímu úryvku jsme vlastně i u literatury; tudíž mi to nedá, abych se nezeptal, jestli píšeš a na co se mohu těšit z tvého pera?
Teď nepíšu nic. Povídka MIO DOLCE AMORE vytryskla takzvaně »z hloubi mého srdce«, psalo se to krásně, neb to bylo o mně. Teď bych to tahala z paty. Vymyšlené příběhy mě zatím moc nelákají, potřebuji se do toho vnořit. Není na to ani moc čas. Já když něco píšu, tak jsem poměrně duchem nepřítomná a to se pak s advokacií těžce kloubí. Mám ale takovej plán, až přijde téma, někam si zalezu a vyřádím se na tom. Už se moc těším.
ZP •• Jsem stoupencem emancipace, ale »rovnoprávnost« mezi pohlavími striktně odlišuji od pojmu »rovnocennost«. Stejná práva musí mít lidé bez rozdílu pohlaví. Zároveň však pléduji pro to, aby muž zůstal mužem a žena byla ženou a to se vším, co k jedinečnosti a ohromující odlišnosti obou našich pohlaví prostě patří. Někteří lidé tyto pojmy ovšem směšují. Respektování nerovnocennosti, tzn. uvědomění si rozličnosti přirozených hodnot mezi muži a ženami, podmiňuje i valéry emancipace: nelze přece požadovat od mužů, aby rodili děti, kdežto od žen, aby pracovaly v náročně silových disciplinách.
V oborech vyžadujících intelektuální činnost jsou si obě pohlaví konečně rovnocenná. Volání po kvótách pro zastoupení žen ve všelijakých orgánech považuji však za urážlivá; připomínají mi někdejší totalitní kádrování se samozřejmě výhodnou předností komoušů a blahosklonně povolovaným percentuelním minimem pro nestraníky.
Co si myslíš třeba o hnutí feminismu?
Já feministické hnutí moc neznám, vždycky jsem kopala sama za sebe. Fascinuje mě ženství a ženský princip. Nedávno jsem četla knihu od André Van Lysebetha TANTRA. Popisuje, jak v původní Indii fungovala matriarchální společnost.
Ženy nemají v přirozené povaze se vyvyšovat a ovládat. Jsou teritoriální. Mají svá území, o která pečují, jak v materiálnu, tak i ve vztazích. Jsou důležitým aspektem muže.
Žena a muž jsou dvě poloviny jednoho, a pokud se nespojí a zůstanou osamělí, něco důležitého se nesplní. Asi jako se střídá noc a den. Tohle v naší době úplně vymizelo. Dlouhou dobu byly ženy v područí mužů, a proto vznikla emancipační hnutí, aby ženy osvobodila. Jenže společnost už byla mužská, s mužskými principy síly a dobývání a tak se stalo, že ženy bojovaly o to, aby se mohly chovat jako muži.
Je to absolutní popření ženství a nese to své ovoce. Je v tom bordel a nikdo už se v tom nevyzná. Ženy porodí děti a odcházejí do práce, muži jsou na mateřské. Je to divný a proti přírodě.
Rozváděla jsem jednu klientku, měla dobrou práci, vydělávala peníze, její manžel práci neměl, takže když se jim narodilo dítě, začala pracovat a on zůstal doma s dudlíky a plenami. Dokonce pak vystupoval v nějakém osvětovém pořadu v televizi o skvělých mužích, co jsou tak báječní, že milují uřvaná mimina a dětská pískoviště. Nakonec se ukázalo, že roli maminy neunesl, začal být vůči mé klientce panovačný, asi aby si dokázal, že je přeci jen muž. Už jsou rozvedení, pořádnou práci nemá dodnes.
Ono to samozřejmě není o tom, aby ženy seděly doma, rodily děti a čekaly, až se táta vrátí z role pole, aby mu mohly dát dršťkovou polívku. Měly by umět být ženami i jako advokátky nebo managerky.
ZP •• Co považuješ za svou silnou stránku a co naopak za slabost?
Myslím, že mojí silnou i slabou stránkou je moje velkorysost.
ZP •• O tvém vztahu k rozvodovosti již víme.
Povaha českého člověka se však liší od jiných národních mentalit a dovádí nás k dalším smutným rekordům: máme tu největší ateismus, největší narkomanii dětí, nejhorší řidiče, nesmírnou koruptivnost, značnou zločinnost samotné policie, nejrozšířenější síť heren a hazardu atd…
Co soudíš o české společnosti?
Pokud bys takovouhle otázku položil mému klientovi v jednačce, vznesla bych námitku nepřípustnosti otázky, jakožto »otázky návodné«.
Ano, v naší zemi se chlastá, jsou tu herny, děti berou drogy a zmítáme se v korupci. Ateismus? Prostě tu není dost praktikujících věřících. Přesto si nemyslím, že zrovna tohle jsou hlavní ukazatele. Česká společnost má velký potenciál. Myslím, že se to krásně ukázalo při volbách. Žije tady spousta chytrých a pracovitých lidí, problém je v tom, že jim chybí sebevědomí. Dost často se chovají jako ovce. To je větší problém, než herny a drogy. V české společnosti v tuto chvíli vládne fatalizmus, lidé nevěří, že by mohli svým jednáním změnit věci, které se dějí.
ZP •• Tvou vtipnou jurisdikční poznámku jsem si bohdá zasloužil použitím slovesa »soudit« - na chviličku mi uniklo, že hovořím s právničkou; čeština má bohatý sémantický rejstřík s častou dvojznačností. Měl jsem svou otázkou na mysli zcela jinou kauzalitu zmíněných a zneklidňujících rekordů. Nedbalost a bezohlednost českých řidičů, jež má za následek silniční mordování, má přeci nějaké společenské příčiny, nad nimiž nelze mávnout rukou.
Přestože jsi mě neuklidnila, tvůj postřeh o slabém sebevědomí českého člověka má nesporné opodstatnění: je možné, že jakýsi pocit méněcennosti si mnozí lidé kompenzují povýšeností za volantem a pocitem sebestředného vládnutí, když šlápnou na plyn a ono je poslouchá alespoň to auto.
A příčinu ateismu nevidím v úbytku naivního pánbíčkářství, ale v dlouhodobé pejoraci duchovního a tudíž mravního řádu, jak se jej bolševikovi cíleně, lákavě a nakažlivě podařilo bagatelizovat. Primitivní zjednodušování věcí bývala vítaná a soudruhy houfně rozsévaná infekce. Uvízlo to v nás jako dlouhodobě neléčená epidemie, prostě jako důsledek prachsprostého vymývání mozků.
Tvá poznámka o fatalismu však stojí rozhodně za úvahu. Často se ptám sám sebe, nepramení-li odevzdanost spíš z určité zbabělosti: kupříkladu obecně pasivní český postoj k národní obraně je pro mne skličující a nemá pražádnou souvislost s přirozeným odporem k násilí a válce. Národní čest zachraňovalo a zachraňuje občas pár odvážných jednotlivců, zejména v zahraničních misích a kryptodisentu. Stávají se hrdiny, často in memoriam, a když je po všem, tak se jimi vytahují hlavně ti méně odvážní a přivlastňují si okázale jejich zásluhy.
Mnozí lidé vskutku dosud nevěří, že by mohli svým jednáním změnit věci, které se dějí.
Je otázkou, jak a kdy se tahle nálada změní; na druhou stranu: neodehrálo se už v českých dějinách párkrát něco obdobného?
ZP •• Na každý pád hluboce oceňuji a obdivuji tvé pozitivní myšlení. V dnešní rozpravě ovšem nadešel čas i prostor, abych intimněji otevřel tvůj smysl pro krásy tohoto světa, a tak se troufale ptám: kdo je srdci tvému blízký spisovatel, malíř, skladatel, filmař, instrumentalista, herec, zpěvák?
Jedním z mých nejoblíbenějších spisovatelů je John Steinbeck. Knihu Na východ od ráje bych asi nazvala svojí kultovní knihou, četla jsem jí asi pětkrát, pokaždé v jiném životním období a pokaždé jsem v ní našla odpovědi na otázky, které jsem v té době hledala. Dalším autorem je Michail Bulgakov a jeho kniha Mistr a Markétka.
Mám moc ráda impresionisty, i když mým nejoblíbenějším malířem je Marc Chagall.
Když jsem si v pubertě prohlížela v Dějinách umění jeho díla, uchvátil mě autoportrét, kde sedí za krkem svojí ženě Belle. Na tom obraze jsou oba veselí. Nesedí na ní, aby ji podmanil, důvěřuje jí.
Oblíbený filmař, herec, zpěvák? Ani nemám.
Mám oblíbenou muziku, což je v současné době »ethno« a nejvíc mě rozjíždí balkánská dechovka.
Kdysi mi Ivan Martin Jirous dal kazetu s nějakými rumunskými cikány, mívala jsem z ní husí kůži, když jsem to poslouchala, byla v tom radost i bolest: vše promícháno dohromady. Pak mi nějakej blbec vykradl auto, šlohnul autorádio za 100,- Kč i tu kazetu.
Z filmů mám ráda novou vlnu 60 tých let, českou i francouzskou. Sebemrskačsky sleduju totáčový komedie 70 tých a 80 tých let a čas od času si ráda zapláču u filmu Mandolina kapitána Corelliho, teď ho zrovna dávali, jenže se kryl s MS ve fotbale, což sledoval můj drahý, takže jsem si zaplakala až od poloviny.
ZP •• Pokud ráda vaříš, nebo i jiným způsobem chováš dobrý vztah ke gastronomii, můžeš mi doporučit nějaký svůj speciální recept?
Vařím ráda, když nemusím vařit často, což se mi v poslední době moc nestává. Mám dva puberťáky, takže vařím skoro furt. Mým speciálním receptem je, že se jídlo musí vařit poctivě, jinak je to blevajs.
Takže dělám jíšku na másle a ne na margarinu, vepřový řízky smažím na sádle a italskou omáčku vařím 2 hodiny a ne 10 minut, jak nám předkládají televizní reklamy. Maso kupuju u řezníka, kterýho znám.
Nedávno jsem byla u kamaráda na chalupě a v Příbrami jsme si koupili špekáčky v maloobchodě místní výrobny uzenin. Byla jsem okouzlená. Ze špekáčků skutečně kapala mastnota, když se na klacku strčily do ohně. Opékaly se skoro čtvrt hodiny, jak byly plný masa.
Vzpomněla jsem si u toho na svoje dětství. Seděli jsme u ohně s mým dědečkem a jeho ségrou, říkala jsem jí »ťutka«, protože pocházeli z Podkarpatské Rusi. Opekli jsme v popelu brambory, pak ťutka nad ohněm opékala slaninu a to mastný a voňavý, co z ní kapalo, otírala o ty opečený a rozpůlený brambory. Musí se to hodně osolit a je to ta největší dobrůtka. Než opékat levný buřty plný mouky a soji, co vypadají jako červená umělá hmota, je lepší opéct si jablko.
ZP •• Jaké máš ráda květiny?
Miluju tulipány!
ZP •• Přináším jich plnou vázu, dolévám nám čistého vína a volám: » Na zdraví! «
Foto © Jiří Páv a osobní archiv
Kresba © Šárka Alexová (Ilustrace z knížky MIO DOLCE AMORE)
Obrazy: Marc Chagall
|
