Adam Mišík je květnový leteňák* (narozen 7. května 1997 v Praze), povahou býk. Jde si od malička za svými sny a některé z nich se mu daří viditelně realizovat. Vystřídal několik základních škol a v té poslední (sv. Voršilek) hodlá své základní vzdělání ukončit. Pečlivým výběrem motýlků, kravat a sak pro každou slavnostnější příležitosti, školkovými besídkami počínaje, již od útlého dětství svému okolí naznačoval, že být na scéně mu sedí. Domácí divadélka, oddělená od světa dekou na dveřích dětského pokoje brzy obohatil i o vlastní chaotický, ale pro sousedy nezapomenutelný hudební doprovod. Sestával z bubeniště, tedy hrcnů, vařeček a pokliček, v první třídě bubeniště sklidil a popadl nejdříve malou akustickou kytaru, později i elektrickou a u tohoto nástroje s několika měsíčními přestávkami vydržel dodnes. Ještě víc se ale prosazuje jako zpěvák ve své kapele COLORBLINDS. Skupina Barvoslepých vznikla před rokem. Jejím čtyřem, v průměru třináctiletým členům, se minulý rok podařilo natočit první CD. Mimo hudbu se Adam realizuje od svých devíti let i jako herec a dabér. Do první dětské role Kuby Čmolíka ho obsadil ve filmu Kráska v nesnázích Jan Hřebejk. Bylo mu tehdy devět let. Kromě natáčení pro film i televizi odehrál i menší role divadelní. V divadle ABC například poletoval dva roky v noční košili jako Serjoža, syn Anny Kareniny ve stejnojmenném představení. U čeho nevydržel, je fotbal. Sokol Troja, tréninky, zápasy, a to celých pět let, v něm snad alespoň trochu utužily smysl pro férovou hru a kolektiv. Jenže na soustředění jezdil nerad. Pohyb, ten Michaela Jacksona, mu učaroval víc. Kopačky vyměnil za černé ocvočkované boty.

ZP ●● Věřím, že by každého zajímalo, jak se dosud školou povinné osobě daří skloubit učební povinnosti s obrovským profesionálním nasazením, jak při natáčení filmů, tak i při dabování, neboť jdeš takříkajíc z role do role. A navíc máš koncertování s vlastní kapelou. Vzpomínám si totiž na své vlastní problémy: povinnou látku a úkoly se mi na základce jakžtakž podařilo nacpat do hlavy, ukončil jsem ji dokonce bez trojek, ovšem na střední škole to bylo o moc horší. Tehdy jsem se místo učení věnoval spíš divadlu, samozřejmě amatérskému a navíc i literatuře. Býval jsem druhým nejhorším žákem ve třídě, díky jedné spolužačce, dcerou jednoho ministra, jež na té škole pobývala z velké protekce a byla pitomější než já. Přesto se mi podařilo odmaturovat bez trojek, byť to žádná velká sláva nebyla. Změna nastala až na vysoké škole AMU, kde se mi podařilo pobírat i prospěchové stipendium: a víš proč? Protože odborné zaměření školy bylo mou vysněnou touhou, přijetí ke studiu jakýmsi malým zázrakem, na nějž jsem docela dlouho dřel. Vzali nás do ročníku totiž jen dva z třistapadesáti přihlášených. Přesto dodnes čerpám ve své profesi i z toho, co ve mně uvízlo i z té průmyslovky.


A tak se ptám: jak jsi na tom se školou a jak to míníš po základce dál řešit? Považuješ střední školu za nutné zlo pro zajištění dalšího studia, anebo za další stupeň potřebného vzdělání a získání vědomost?

Se školou jsem na tom bídně, jelikož jsem například letos chyběl víc jak polovinu hodin z celé školní docházky. Nestíhám se látku průběžně doučovat, hromadí se, chodím i na doučování z matematiky. Je to pro mě někdy stresující záležitost. Jenže natáčení považuji za svou prioritu. Bude mě jednou nejspíše živit a tak nechci zahazovat příležitosti, které se nedostávají každému. Vážím si každé z nich. Čeká mě poslední rok základní školy a mezitím se budu snažit vybrat si nějakou vhodnou střední školu. Uvažuji o mezinárodní konzervatoři se zaměřením na zpěv nebo herectví. Myslím, že je dobré si vybrat takové středoškolské vzdělání, které bude zapadat do mých aktivit, tj. hudba, zpěv, herectví a které mě bude, jednoduše řečeno, bavit. Další v pořadí je gymnázium se zaměřením na hudbu. Střední školu považují za určité rozšíření svých rozhledů a za nutný stupeň vzdělání pro postup na vysokou školu. Tu bych chtěl studovat v zahraničí, nejraději v New Yorku.

ZP ●● Zajímalo by mě, jak se v dětství objeví herecký talent a kterak se k němu přidá znalost alespoň minimum řemeslnosti, třeba určitý způsob mluvy (výslovnosti, artikulace), a to nejenom pro role hrané, ale i pro dabing. Jsou to discipliny, jimž se na hereckých specializovaných školách věnuje mimořádná učební pozornost. Stejně tak se ptám i na tvé hudební vybavení.

Už od malička se asi na mě dalo pozorovat, že se rád předvádím a rád vynikám. Oblékal jsem se do nejrůznějších kostýmů, střídal je a pobíhal v nich i venku. Vzpomínám si na jednu příhodu z první třídy. Šli jsme na nějakou výstavu, všechny děti měly péřovky, protože venku bylo asi minus 15 stupňů, zatímco já vypochodoval z šatny jenom v obleku s motýlkem a zimu jsem nevnímal. Když jsem přišel domů, máma musela asi dvě hodiny přemlouvat tátu, aby mě dvakrát plácnul vařečkou, ale jemu se do toho moc nechtělo. Také jsem si rád neustále hrál na nějaké hrdiny, nosil jejich kostýmy a prožíval jejich problémy. Bavil mě jejich imaginární život, všelijak jsem si ho představoval, kreslil ho anebo o něm něco psal. Když jsem začínal hrát ve filmu, moc jsem nějaké profesionální znalosti nepotřeboval. Tehdy šlo o to být co nejvíce přirozený. Ale čím jsem byl starší, tím jsem do herectví začínal vice pronikat, o hraní více přemýšlel. Pochopil jsem, že i přirozenosti se musí člověk naučit, protože ta dětská se postupně vytrácí. V divadle ABC jsem od svých starších kolegů dostával rady o tom jak hlasitě mluvit a jak se správně chovat na pódiu. Divadlo není jen o výrazu tváře, ale také o gestech, o pohybu těla a o výraznějších grimasách. Divák herce nevidí tak zblízka jako ve filmu, takže jeho projevu musí pomáhat neverbální projev a všechno to, o čem jsem se zmínil.

Divadlo je v tomto ohledu velkou školou. Myslím, že každý herec by si měl vyzkoušet obojí. Co se týče dabingu, prošel jsem měsíčním kurzem, což mě ještě posunulo v artikulaci, ve čteném projevu a ve výrazu hlasu. Dabing je další obohacující zkušenost, ale někdy celkem dřina a piplačka.

Zpěvu jsem se začal aktivně věnovat až před rokem, ale za tu dobu jsem zvládnul možná víc, než někteří lidé za pět let. Myslím, že je to tím, že jsem se dřív ve zpěvu nenacházel. Když jsme založili skupinu, měl jsem větší potřebu do zpěvu hlouběji pronikat. Čím déle zpívám, tím více si uvědomuji, že nejsem typ zpěváka, který písničku tzv. ukřičí. Raději zpívám takový druh písní, kde více vynikne můj hlas a kde nemusím tzv. tlačit na pilu. Baví mě zpívat R´n´B a Soul, ale i Funky a Pop. Zpěvák si totiž nemůže vybrat, jaký hlas bude mít, ale prostě se s ním narodí. Co se týče kytary, tak žádný sólista nejsem, ale asi mám talent po tátovi na vymýšlení písniček. Chodil jsem pár let na kytaru, ale nebavilo mě cvičit stupnice. Ale všechno, co jsem se na hodinách naučil, dodnes aktivně používám. Budu se ale teď muset víc zaměřit na hudební teorii a nauku a připravit se na přijímačky na konzervatoř.

ZP ●● Natočil a nadaboval jsi už řadu filmů: na kterou práci rád vzpomínáš a na kterou bys nejradši a nadosmrti zapomněl? Pokud je mi známo, nepůsobíš v jediném tvůrčím uskupení, žádají si tě nejrůznější produkce, snad i v zahraničí, takže můžeš srovnávat. Někdy je natáčení lahoda, jindy je to věc k uzoufání a utrpení.

Někdy je natáčení lahoda, jindy je to věc k uzoufání a utrpení. Rád vzpomínám na své první natáčení v osmi letech s režisérem Janem Hřebejkem. Prožíval jsem při něm rodinnou atmosféru a pohodu. Na jeho štábu bylo znát, že všichni svoji práci dělali s nasazením a dobře. Navíc byla při natáčení ještě legrace a poznal jsem tam spoustu dobrých herců – například Emílii Vašáryovou, Aňu Geislerovou nebo Jiřího Schmitzera. Ale zažil jsem i pár natáčení, kde to bylo přesně naopak a zdálo se mi, že si s lidmi kolem moc nerozumím. Jedno z nejlepších natáčení, které jsem zažil, bylo v seriálu Borgia tento rok. Účastnili se jej herci z celého světa a producentem byl Tom Fontana. Žije v New Yorku a produkoval spoustu velkých amerických filmů. Při natáčení tohoto seriálu bylo všechno mnohem větší, realističtější a do hraní jsem rychle pronikal. I z toho důvodu, že se mluvilo anglicky. Cítím se totiž v angličtině přirozeněji než v češtině. Nevadilo mi každou scénu několikrát opakovat, což se nedá říci u některých českých televizních děl. Další příjemné natáčení jsem zažil například s Miroslavem Donutilem. Obdivoval jsem jeho profesionalitu a zároveň jsme si celkem rozuměli. Výbornou zkušenost mám i z maličké role v Letních Shakespearovských slavnostech, kde jsem potkal spoustu dobrých herců- např. Boleslava Polívku, Evu Režnarovou, Hynka Čermáka a další. Strávil jsem s nimi dvě léta a s některými z nich jsem se za tu dobu vlastně i skamarádil. Ale koho si obzvláště vážím, je herec Jan Přeučil. Dal mi dobrou a laskavou lekci do života.


ZP ●● A nyní také trochu k hudbě. Pokud vím, máš svou skupinu. The Colorblinds jsou mladá kapela hrající Indie Rock. Vystupují od ledna roku 2010 v sestavě: Adam Mišík (kytara, zpěv, 14 let), Marek Fialka (kytara, 15 let), Prokop Fialka (basa, 13 let) a Štěpán Krtička (bicí, 15 let). Jak často zkoušíte, kde a za jakých podmínek vystupujete veřejně?

Ve školním roce zkoušíme každý víkend ve zkušebně jednoho z členů kapely. Veřejně vystupujeme maximálně dvakrát do měsíce kvůli školní docházce a návštěvnosti, hlavně fanynek. Koncerty si někdy zařizujeme sami, ale nejraději hrajeme na předem připravených akcích se zaručeným počtem diváků. Letos jsme hráli mimo jiné na festivalu Rock for people, na vánočním koncertě charitativní akce v Lucerně se skupinami NIghtwork, Mig 21, a Gypsy.cz. Hráli jsme i v pražských klubech Rock Café, Palác Akropolis a Vagon. 31. srpna budeme mít koncert na Střeleckém ostrově. Naše podmínky nejsou nějak přehnané. Jsme rádi, když je k dispozici základní ozvučení, dobré odposlechy, něco k pití a potřebujeme zaplatit alespoň náklady za dopravu.

ZP ●● Tvůj žánrový sklon vcelku plyne ze zaměření The Colorblinds, ale mne by navíc zajímal rozsah tvého hudebního zájmu: kdo je naopak tvému srdci blízký z klasických autorů vážné hudby? Můžeš jmenovat některého z instrumentalistů této hudební oblasti, koho velice obdivuješ?


Hrajeme sice jakýsi pop-rock, ale mně osobně je bližší spíše pop a nechci zpívat metal. Náš kytarista a baskytarista sice metal obdivují, trochu se kvůli tomu i hádáme, ale dnes už metalová hudba není tak žádaná jako dřív. A proto by pro nás byla jen zdržením. Z vážné hudby mám rád například Mozarta. Jeho skladby působí majestátně a velkoryse.

ZP ●● Jistě nahlížíš do možností své budoucnosti. Jaké máš optimální představy o svém povolání, jemuž se míníš věnovat na plné pecky a jímž se míníš živit?

Je mi jasné, že matematik ze mě nebude. Je mi sice čtrnáct let, ale už teď zhruba vím, jakým směrem se můj život bude ubírat. Mými prioritami jsou film a hudba.

ZP ●● Co si myslíš o tom, že i čeští autoři a interpreti zpívají v angličtině? Mám tím na mysli, že píseň na rozdíl od instrumentální skladby přináší svému posluchači či adresátovi i význam verbální. Jejím cílem je tudíž nějaké sdělení. Nemá být poselství v prvé řadě srozumitelné?

Co znamená srozumitelné? Srozumitelnost může spočívat i v pouhém projevu. Podle mě není zase tak důležité, v jakém jazyce se zpívá, ale jde hodně o výraz a o to, co vypovídá hudba sama o sobě. Pokud je výraz poutavý, tak se dá usoudit, že i obsah textu bude mít nějakou hloubku. To, že většina mladých českých kapel zpívá v angličtině, znamená dvě věci: někteří zpěváci angličtinu praktikují pro její znělost a přesah. Jiní čeští zpěváci ji používají spíše pro její efektnost, vlastně spíše pózu. Při zpívání v angličtině hodně záleží na tom, jaký má zpěvák přízvuk. Pokud angličtinu nemá tzv. v krvi, měl by raději zpívat česky. Já vidím ideální mladou českou kapelu tak, že by alespoň dvě písně z jejího repertoáru měly být v češtině. Český národ přece jen svůj jazyk přijímá víc.

ZP ●● Přestože jsi permanentně zaměstnáván herecky i hudebně, navíc navštěvuješ školu, jistě máš také své zájmy, odlišné od zmíněných múz a povinností. Co tě láká prožívat, kterou další lidskou činnost obdivuješ?

Obdivuji vaření. Je pestrobarevné stejně jako hudba a herectví. A navíc člověka může dost dobře naplnit. Například když táta vaří, má to jako hobby, pouští si jazz a je vidět, že ho to baví.

ZP ●● Jeden významný český státník prohlásil o školství a základním vzdělání, že vedle češtiny a matematiky považuje za nejdůležitější učební předmět občanskou výchovu. Jenomže mám pocit, že tento předmět není dosud patřičně doceňován. Aniž mám v úmyslu tě zkoušet, to mi prosím věř, zajímá mě, co ti kupříkladu říká 21. srpen, jehož významnou událost jsme si nedávno připomínali.

21. srpna se uskutečnila invaze ruské armády do naší republiky. Naše republika byla odříznuta od západní Evropy. Začala zde řádit tajná policie, to jest STB, nastala cenzura svobodného projevu, což byl průšvih.

ZP ●● Rád jsem si s Tebou rozprávěl a naše povídání mi přineslo nejedno radostné poznání, jak žijí a uvažují někteří čtrnáctiletí. Leccos z toho jsem sice očekával, ale mnohé mě překvapilo: dlužno podtrhnout, že z ničeho mi nenaskočily vrásky. Prostě bylo mi s tebou příjemně. Možná bych s tebou trochu polemizoval o smyslu písňových textů a jejich významotvornosti. Pro podtržení svého názoru uvádím, že zhudebněné básně kupříkladu z pera Kainara nebo Hraběte, (ať nemusíme chodit daleko), nelze prostě jen tak nějak odšumlovat, ani zazpívat jiným jazykem, neboť v neopakovatelné jednotě s melodií tvoří úžasná díla s nádherným poselstvím. To je hlavní účel písní.
A k poslednímu tématu ještě dodávám takovou radu spíš jako fór: kdyby tě někdo začal pérovat kvůli občanské výchově či české historii, pak se ho klidně zeptej, ví-li, kdo byl prvním českým králem. Budeš zírat (možná, že ne, ale spíš ano) na ten výraz. Kantorům to však pro jistotu nedělej, ty vynech!
Přeji ti, ať ti vyjdou veškeré sny i předsevzetí a spoléhej se hlavně na sebe! Ahoj!