Kapitola osmá

MÁ PANÍ

Bělka nesla na hřbetě pořádný náklad.
Byla neklidná, každou chvíli se zastavovala, otáčela se na všechny strany, ržála, sháněla se po Lilce. Vraceli jsme se po svých a měli plné ruce zboží, které se na klisnu prostě už nevešlo a pod jehož tíhou by se jí podlomily nohy.
Zubřice nepromluvila od rána ani slovíčko, i když jsme z osady vyrazili někdy až po poledni, neboť kovář si dával načas. Mračila se jako tisíc čertů, přestože projevila jistou radost nad tím, že jsem Lilku ponechal kupci pouze jako záruku na dluh s tím, že ji může připustit k hřebci a ponechat si pak hříbě namísto úroků. Příliš jsem náladu Zubřice nechápal, protože nesla pytlík s vytouženými železnými ostrými hroty.
Utábořili jsme se opět u jezera.
Políčil jsem udici na okouna a Zubřice se zase odebrala vybírat husám vejce z hnízd. „Měl by ses jít radši vykoupat, křesťane,“ řekla rozmrzele při odchodu, „je z tebe cítit ženská.“
Pocítil jsem, jak mi zahořely uši. „Jaká ženská?“
„Cos s ní v noci spal.“
„A jakpak jsi na to, propána, přišla?“ zeptal jsem se, abych to jakousi rozverností trochu zlehčil.
Zubřice vzala otázku vážně. „Mám prostě nos. Myslím si, žes obšťastnil kupcovou. Večer se tvářila jak nepřítel, kdežto ráno poskakovala tak vesele, jako by ji potkalo právě to štěstí, co jí vlastní muž při svojí tloušťce může jen těžko poskytnout. A proč by mně jinak podstrčila pro tebe čutorku s medovinou a dívala se tak milostivě?“
Měla opravdu dobrý nos, neboť na mně z Hanušky určitě cosi ulpělo. Přijal jsem ji v noci s jistým přemáháním, neboť mi voněla kysele: jednak vědomím hříšnosti a nepatřičnosti, jednak už dlouho nevlezla do kádě s horkou vodou. Leč přijal jsem ji nakonec i s povděkem, neboť dobře utěšila silnou potřebu, jíž ve mně podnítila ta, která mi nyní kupcovou vyčítala. „A proč tě to vlastně zajímá?“
„Poněvadž nejsi vůbec nemohoucí!“ prohlásila karatelsky Zubřice a zmizela ve vysoké trávě jezerního břehu.
Stačil jsem se vyšplouchat, než se vrátila.
Povečeřeli jsme uvařená vejce, neboť okoun se nechytil. Nepřiznal jsem ovšem, že udice zůstala celou tu dobu prázdná. Podařilo se mi dokonale zapomenout na návnadu. Stalo se mi to poprvé. Prostě po té ráně do hlavy od zlatohlava jsem pořád nebyl ve své kůži.
Zubřice kupodivu celý večer zarytě mlčela a přidělávala jeden z hrotů na jasanovou šipku. Se svým protivně zarputilým výrazem mě odrazovala od jakéholiv rozhovoru. Ne, že by mi to vadilo, naopak, mám rád spíš ticho, ale u ohně si čas od času docela rád popovídám, cítím-li, že rozhovor má smysl a není bohapustým tlacháním o ničem. Dnes jsem civěl jen do plamenů.
Večer se pomalu proměnil v noc.
Začali vrzat cvrčci. Na potemnělé hladině jezera sebou každou chvíli mrskla ryba. Žáby kuňkaly. Ze tmy mezi stromy se ozvalo smrtelné vřeštění. Králík nebo zajíc se stal kořistí nějaké noční šelmy. „Měls přitom na sobě můj váček?“ zeptala se náhle.
„Při čem?“
„Při tom...“ Zarazila se, jako by jí došlo, že nesnáším některé její výrazy. „Nu, v tý noci na dnešek.“
„Ne, pověsil jsem si ho k zmoklým svrškům.“
„To je dobře,“ zavrčela.
„Vidím, že ti ta noc vězí pořád v hlavě,“ řekl jsem. „A jak jsi ji vlastně prožila ty?“
„S žádným chlapem jsem nebyla, na to můžeš vzít jed!“ vykřikla zuřivě do večerního klidu. „A kdyby se někdy něco takovýho mělo stát, neudělala bych ti to za zádama. Prostě bych s takovým mužským od tebe utekla napořád, poněvadž naráz nemá mít mužskej dvě ženský a ženská dva mužský.“
„Nejsem tvůj muž a ty nejsi má žena,“ připomněl jsem.
„To je pravda. Jinak bych tu teď s tebou neseděla.“
„Co ti na mé noci s Hanuškou tak vadí?“
„Ona, protože má dva muže! A ty, že nejsi nemohoucí!“
„Nikdy jsem netvrdil, že jsem nemohoucí.“
„Asi ne, ale já bych byla radši.“
„Proč?“
„Poněvadž bych věděla, na čem budu.“
„Slíbil jsem, že se mě nemusíš bát.“
„Tebe já se nebojím, nevytahuj se!“
Nerozuměl jsem jí. „Tak koho se bojíš?“
„Něco ti povím,“ zabručela. „Nějakej čas mi trvalo, než jsem našla svoje lidi. Živila jsem se při  cestě různě. Vyděláváním kůží, pomáhala na polích a tak, ale nejčastěji ze všeho jsem odháněla od sebe dotěrný ruce.“ Ukázala mi do rozkroku. „A když na chlapa nezabralo ani hrubé slovo, nakopla jsem ho do moudí a byl pokoj. Jednu přednost to mělo: chlapi čučeli vždycky na mě a vůbec si nevšímali mýho rance. Chtěli mi krást tělo a moje věci nechávali na pokoji.“
„A nikdy jsi nemusela čelit přesile?“
„Dvěma chlapům se dokážu ubránit nožem, ale pokavad mi hrozilo, že se ocitnu mezi více chlapama, umazala jsem se. Blátem nebo lejnem. Obličej, ruce i šaty jsem pomatlala, abych vypadala hnusně.“
„Proč tedy potřebuješ vědět, na čem se mnou budeš?“
„Nedělám ráda nikomu bolest, pokavad nemusí umřít.“
„Tomu nerozumím.“
„To nevadí,“ zvedla se od ohně, „jdi se vyspat!“
Bělka hlasitě flémovala, svraštila horní pysk a nasávala vzduch, jestli neucítí poblíž Lilku, a pak nespokojeně a marně zařehtala. Vstal jsem od ohně rovněž a chvilku plácal klisnu po krku. Olízla mi ucho. Sáhl jsem do kapsy pro kůrku.
Zubřice se umývala kdesi v jezeře.
Vyzul jsem se a natáhl se pod pokrývku.

*   *   *

Ráno mě probudil tlak pod lopatkou.
Probíral jsem se ze spánku pomalu a nešlo mi na rozum, jak se mi mohlo stát, že na místě svého ležení jsem přehlédl kámen nebo větší drn. Sáhl jsem pod plachtu, na níž teď trpěla má záda, a vytáhl tlačící předmět. Balíček v kůži, ovázaný tenkým řemínkem.
„Zapomněla sis u mne zase ten krám.“
Ležela na své rohoži na druhé strany ohniště, chvíli nechápavě mžourala, pak vyskočila jako srnka, což při její výšce vypadalo trochu bláznivě, neboť si přitom jednou rukou držela na sobě pokrývku, aby z ní nespadla, a volnou rukou mi vytrhla balíček.
„Za to si můžeš sám!“ vykřikla, ale kupodivu bez té své obvyklé zuřivosti. Odstoupila ode mne a ztišila hlas do jakési lítostivé výčitky. „Kdybych nemusela se svým mytím čekat až usneš, neschovávala bych tu věcičku tak potají.“
„Svádíš na mne svou zapomnětlivost?“
„Na koho jinýho?“
„Pak patříš mezi lidi, co si kvůli vlastním chybám musí vyhledávat viníka.“
„A co má bejt?“
„Je to protivná vlastnost.“
Zdálo se mi, že vybuchne, ale potlačila to. „Dej mi pokoj, křesťane, a radši se otoč!“ odbyla tu příhodu, ihned se oblékla, rozfoukala oheň a uvařila lektvar. Nečekala ani, až se nasnídám, uložila na hřbet Bělky náklad, pak si naložila na záda ten svůj, uchopila klisnu za otěže a vydala se napřed. Ta
vůle být strůjcem vlastních kroků se mi líbila. Nevězelo za tím však žádné kouzlo čarodějného Druida.
Při poledním odpočinku popadla kuši.
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
Ukázala prstem do koruny dost vzdáleného dubu.
Na jeho větvi seděl tetřev.
Zubřice zasadila do samostřílu šipku s ostrým železným hrotem, natáhla tětivu a chvilku mířila. Stiskla spoušť.
Zasvištělo to a tetřev spadl.
„Vynikající zásah, Zubřice!“ pravil jsem s obdivem.
„Ano,“ sykla spokojeně, „kuše střílí dobře! Ten tetřev nám vystačí na několik dní.“ Vytáhla z těla ptáka novou šipku, otřela ji do trávy a vrátila do toulce.
„Kdo tě naučil takhle střílet?“ zeptal jsem se, když přivazovala Bělce k nákladu tetřeva.
„Kdo? Jeden lotr.“
„Kdože?“
„Víc nechtěj slyšet, křesťane.“

*   *   *

Sluneční kámen vypadal netknutě.
Pocítil jsem jakousi stěží popsatelnou úlevu, že vidím opět tohle místo a přistihl se, že mi ani nevadilo rozhrabané lůžko, obklopené stopami syslích paciček. To byla také jediná změna. Jinak zůstalo všechno tak, jak jsme to tu zanechali před odjezdem do Pelhřímě. Přestože tenhle koutek divoké země připomínal lidskou přítomnost pouze mým ubohým přístřeškem, ohništěm a na břeh vytaženou loďkou, považoval jsem ho jaksi bezděčně za svůj domov.
A možná jsem to tak nepociťoval sám.
Zubřice hned potom, když jsme zbavili přetížený kobylí hřbet nákladu, odhodila šátek, rozpletla si cop a s úlevou zatřepala hlavou, aby nechala vlasy jenom volně splývat po ramenou. Pak ze sebe stáhla svrchní štolu, která ji patrně pod nákladem zásob nepříjemně zatěžovala, spokojeně přimhouřila
zelené oči, zvedla paže nad hlavu a protáhla se.
Vypadala skutečně jako kočka, když vstává po dlouhém dni. Myslím, že si zprvu vůbec neuvědomila, že se na ni dívám, protože si přes tenkou spodní tuniku lehoučce dlaněmi promnula
prsy, z nichž, jakoby osvobozené od tlaku svrchního oděvu, zůstaly vděčně trčet výrazné bradavky, dobře viditelné i přes látku. Všimla si mého pohledu, otočila se ke mně zády a notně se nadýchla ke svému hněvivému výlevu.
„Už jsem rovněž rád doma,“ pravil jsem rychle.
Vydechla a podívala se na mne přes rameno. „Doma?“
„Ano, prostě na Slunečním kameni.“
„Je pravda, že je mi tu líp než v osadě.“
„To si právě myslím i za sebe.“
„Můžu se jít převlíct do jeskyně, křesťane?“ zeptala se už ne tak mrzutě. „Na svoje stopy dám pozor.“
„Vezmi tam s sebou uložit zásoby a ptáka,“ řekl jsem.
„Myslím toho tetřeva, aby se nám chudák trochu uležel, než si ho oškubáme.“
„Tak dobře,“ pravila už beze zloby, „a já hned potom rozdělám oheň a udělám něco k večeři.“
Blížil se soumrak.
Upletl jsem si víchu z trsu suché trávy a hřebelcoval upachtěnou Lízu. Žena zmizela se zásobami v jeskyni, a když se objevila, měla na sobě soukennou tuniku, dlouhou nad kotníky, a opásaná byla o něco kratší šedivou zástěrou, jakou obvykle nosívají hospodyně během všedních dnů. Na hlavu si nasadila čepec, spletený ze slámy.
„Zdá se mi, že taky trochu předbíháš, Zubřice, když ses oblékla takhle podomácku,“ pravil jsem pobaveně, i když jsem byl rád, že se zase tak zahalila. Pomohlo mi to odolat svodům, které jsem na krátký okamžik pocítil před chvílí. „Zatím se nacházíme pouze v pustině, kdežto dům se nachází jen v našich představách.“
„Budu nosit tenhleten oděv doma, křesťane,“ pravila vážně, „a tobě možná nejde dokupy se Zubřicí. Říkala jsem ti přeci, že mi můžeš říkat jinak, ne?“
„A jak? Beo... Beoe... Beoegina?“
Zasmála se. „To radši ne, zlámeš si jazyk!“
„Tak jak ti mám říkat? Má paní?“
„Hrome,“ vyjekla, „to by se mi líbilo!“
„Tak dobře, má paní!“
A přitom jsme zůstali.

*   *   *

„Mohu si vzít rošt, můj pane?“
„Myslíš ten kozlík, má paní, co jsme si včera koupili v Pelhřími?“
„Ano, ten, co si jednou dáme do ohniště v domě,“ řekla ještě tentýž večer Zubřice, připnula si do uší své cinkavé kruhy a tvářila se tajuplně. „Chci nám oběma udělat radost, víš!?“
„Na to se docela těším,“ přiznal jsem popravdě, neboť podobný pocit jsem už dlouho nezažil. „Mám tomu rozumět tak, že půjde o překvapení, má paní?“
„Ani nevím,“ zahihňala se jako vichřice, „poněvadž pro nás za chvíli na tom roštu připravím jehněčí pečínku a těžko ji někam před tebou schovám.“
„Kde jsi vzala jehněčí maso, propána?“
„Od kupce Hanuše. Ten večer v Pelhřími, kdy jsem s ním zůstala sama v krčmě, šáhnul mi na zadnici a já mu řekla, že ti to požaluju, můj pane, poněvadž nejsem otrokyně na tyhlety věci. Asi se zaleknul a dal mi v soli a koření naložený maso, abych to zamlčela, že se mě dotknul jen trapnou mýlkou.“
„Má paní!“ pravil jsem pohoršeně. „V tom případě jsi nemlčela, jak právě sama sebe slyšíš! To maso bys měla hned vrátit. Nevidím ovšem způsob, jak to zařídit. Proč jsi nedala kupci radši pořádný pohlavek?“
„Nech na hlavě, můj pane!“ zachechtala se a kruhy na uších jí zazvonily. „Za to, cos provedl Hanušce ty, měla tě podarovat rovnou celým beranem.“
Položila na kozlík kusy masa.
Hleděli jsme se zalíbením do ohniště, jak maso pozvolna mění barvu a pouští ze sebe kapky šťávy, které jemně syčely ve žhavých oharcích. Nevím, jestli změna v oslovení měla tak zásadní vliv na změnu ženina chování, ale je pravdou, že si nápadně začala hrát na jinou skutečnost, než která nás divoce obklopovala.
Zavonělo to.
Z masa se spustily bílé krápníčky. Zubřice se tvářila nadmíru důležitě a hryzala si spodní ret nejistotou, kdy pečeni ve správný okamžik otočit. Leč výraz starostlivosti byl už zcela něco jiného, než její obvyklá nevraživost.
Pečeně chutnala znamenitě.
S čerstvým chlebem z osady se báječně doplňovala, ale hlavně znamenala změnu. Maso z jelena či srnce nebylo v mém jídelníčku žádnou vzácností, zrovna jako ryby nebo křepelky.
Zubřice vytáhla odněkud dva pohárky z bronzu a nalila nám do nich na prst medoviny. Měl jsem dojem, jako by něco slavila, ale skutečný důvod její večerní rozmarnosti mi zcela unikal.
„Něco by mě zajímalo, má paní.“
„A co, můj pane?“
„Proč se tě chtěli zbavit tvoji lidé?“
Snad mou otázku čekala. „Jsem jiná a divná.“
„Cože?“
„Nesnášela jsem jejich věčný poučování,“ odpověděla až příliš rychle a zadívala se nejistě jinam. „Lezli mi věčnými radami už na nervy.“
Její přiznání mě udivilo. Naznačovalo totiž, že potřeba odchodu vznikla z vůle Zubřice a nikoliv z pohnutek pohanů.
„Vždycky jsem si myslel, žes chtěla žít mezi svými.“
„Nejdřív mě to u našich otravovalo, věděla jsem už, že křesťani žijou úplně jinak, i když jsem jejich oděvy, domy z kamene, koně, povozy i lodě viděla jenom z povzdálí. Potom jsem je poznala zblízka a táhlo mě to zpátky k těm svým.“
„Co tě k nim táhlo?“
„Jsou to moji lidé,“ odpověděla a bylo vidět, že o mé otázce usilovně uvažuje. „Mluví řečí, která mi vychází z pusy sama... A ta řeč mi jde sama i do uší... Tvoji řeč si pořád musím v hlavě překládat, víš?“
„Jak se nazývá tvoje řeč?“
„To nevím,“ posmutněla, „nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by tou naší řečí mluvil. Slyšela jsem od matky, že kdysi dávno mojím jazykem hovořil každej. Pak přišly války. Všichni někam odtáhli nebo upadli do zajetí a stali se z nich otroci. Naše vesnice se ostatním ztratila.“
„Jak je možné, že vy jste unikli?“
„Často jsme měnili místa... Taureuseventer je chytrej stařešina a ten před ním byl ještě moudřejší...“ Zarazila se, jako by si teprve nyní a s mírným zpožděním uvědomila tu moji původní otázku. „Tys ale na tohle nemyslel, že ne?“
„Ne.“
„A co sis myslel?“
„Že tě z vesnice vyštípaly ženské.“
„Proč by to dělaly?“ nechápala.
„Aby do tvé chatrče nelezli jejich muži.“
„To je hloupost!“ vykřikla. „Naše ženské velice dobře věděly, že bych chlapa vyhodila dřív, než by stačil vytáhnout prut, aby...“ Chytila se dlaní za ústa. „Však mi rozumíš!“
„Jak by to mohly vědět?“
„A o čem si myslíš, že spolu ženské mluví, když je muži zrovna neposlouchají?“
„Nevím.“
„Mluví spolu o tom... Však víš, o čem. Pořád si o tom povídají. Mne se na to ptaly mockrát, jak se mi líbí ten nebo onen, jestli bych si to s ním nerozdala a tak... Poslala jsem je do háje.“
„A co jejich muži?“
Upadla opět do své zachmuřenosti. „Co je s nima?“
„Museli tě chtít, jsi velmi žádoucí, má paní!“
„Jak to víš, že jsem žádoucí?“ vyštěkla, nečekala na odpověď a pohlédla mezi stromy, kde se první večer koupala v řece. „Odtud jsi toho vážně moc neviděl. Je tam tma jako v ranci.“
„Mluvím o mužích z tvojí vesnice, má paní!“
„Pamatuj!“ spustila přísně a vyjmula si z uší cinkavé kruhy. „U nás by se nenašel jedinej muž, aby chtěl znásilnit ženskou ze svojí vesnice!“ Odmrštila od sebe kovové kruhy až do řeky. „Už bys měl jít spát, čekají nás perný dny.“
Ukončila tak rázně ten rozmarný večer, aniž jsem stačil pochopit, proč k němu došlo. Zubřici zase uniklo cosi, co se týkalo našeho úplně prvního společného večera a čím se lišil od toho dnešního. A to bylo dobře.
Tehdy totiž nebyl měsíc za mraky.