Jaroslav Pachner - Zdeněk Pošíval: Kanadský fyzik & jaderné elektrárny
Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP
|
| |
|
| |
Dr. Jaroslav Pachner, PhD  Narozen roku 1940 v Praze, vyrůstal v Berouně. Po maturitě vystudoval fyziku na MFF UK, po vojně pracoval v ČSAV a poté si dělal aspiranturu na ČVUT, kterou nedokončil kvůli sovětské invazi. V září roku 1968 odešel do Kanady, kde na University of British Columbia ve Vancouveru získal doktorát (PhD) v oboru plasma/termojaderné fyziky. Pracoval v řadě význačných organizací, včetně slavných Chalk River Nuclear Laboratories, (kde byl například první jaderný reaktor mimo území USA), v jaderné divizi elektrárenské společnosti Ontario Hydro, u Kanadského jaderného dozoru, a v OSN/MAAE (Mezinárodní agentuře pro atomovou energii OSN) a posléze i na Ministerstvu zahraničí Kanady. Od roku 2004 má vlastní poradenskou firmu Pachner Associates, která pomáhá různým organizacím (v Kanadě, Evropě, Číně a OSN/MAAE) zvyšovat bezpečnost a výkonnost jaderných zařízení. Mezi význačné pracovní úspěchy patří: založení a řízení projektu v MAAE: Bezpečnostní aspekty stárnuti JE*, který vyprodukoval všeobecně používané souhrnné návody na Řízení stárnutí JE; založení a vydání návodu Periodické hodnocení bezpečnosti JE, který se stal klíčovou částí bezpečnostního režimu JE. Byl členem význačných mezinárodních pracovních a poradních skupin jaderných expertů, například v Agentuře jaderné energie OECD Paříž, v Mezinárodní elektrotechnické komisi Ženeva a ve skupině pro jadernou bezpečnost G8. V současné době je členem Poradního výboru předsedkyně SUJB, D. Drábové v České republice a poradcem holandské vlády jako člen Borssele benchmark komise, jejímž úkolem je porovnání bezpečnosti dlouhodobého provozu JE Borssele s JE v Evropě a Severní Americe. Je zahrnut v amerických publikacích Marquis Who’s Who in Science and Engineering, Who’s Who in America a Who’s Who in the World (Kdo je kdo ve vědě a inženýrství, Kdo je kdo v Americe a Kdo je kdo ve světě). Zájmy zahrnují především lyžovaní, jachting, běh, cyklistiku a horskou turistiku a také sbírání obrazů. Je ženatý, má dvě dospělé děti, Martina a Kláru a vnučky Anike a Isobel. (* JE = Jaderná elektrárna) | |
| ZP •• Přesazení z rodné domoviny do cizího prostředí a navíc za oceán asi s člověkem pořádně zacloumá. Naštěstí jsi neodešel sám, odešla s tebou i snoubenka a otec. Nicméně, jak těžká byla aklimatizace v cizím prostředí a jak dlouho trvala? Aklimatizace proběhla rychle. V pátek 19. 9. 1968 jsme přiletěli do Vancouveru, v pondělí jsem už začal na univerzitě, za týden byla svatba zorganizovaná manželkou jednoho univerzitního profesora (pražskou svatbu plánovanou na říjen jsme nestihli), a za další týden jsme se už stěhovali do vlastního bytu. Manželka Věra dostala hned práci na tovární lince na výrobu zářivek, ale brzy s tím praštila: dostala práci v ústavu Oceánografie, kde provozovala analogový počítač na modelování a výzkum interakce vzduch – voda. ZP •• A co dnes? Cítíš se již spíš Kanaďanem anebo Čechem žijícím v Kanadě? Jsem takový hybrid – Kanaďan s evropskou (českou) perspektivou na věci; jindy zase s kanadskou (severoamerickou) perspektivou při různých projektech či akcích v Evropě. ZP •• Tvůj pobyt v OSN ve Vídni znamenal odloučení od rodiny, jež žila v Ottawě. Jak často jsi ji mohl navštěvovat? Nechybělo ti, žes neviděl, jak ti dospívají děti? Denní kontakt s dětmi mi chyběl, ale do Ottawy jsem jezdil nejméně dvakrát ročně a děti nás ve Vídni navštěvovaly jednou za rok. Navíc dcera Klára studovala jeden rok na univerzitě ve Francii. A pak dělala tři měsíce praxi v MAAE. ZP •• Potěšilo mě, že tvé děti hovoří česky, což je dáno i tím, že tvá žena Věra je Češka a u vás doma se mluvilo mateřským jazykem. Moje vnoučata v Torontu už češtinu neznají, neboť snacha Tanya je Kanaďanka a češtinu bohužel neovládá. Jak dlouho trvá, než člověku naskakuje automaticky jiná než mateřská řeč a nemusí si ji v duchu překládat? To si přesně nepamatuji a je to jistě pro každého trochu jiné. Při ponoření do jazyka, například v práci nebo ve škole a při poslouchání místního rádia nebo televize, bych to typoval pro sebe tak na dva až tři měsíce. ZP •• Tady je třeba dodat, žes angličtinu ovládal dobře ještě před emigrací, takže tebou uvedená časová hodnota se týká těch, kteří se s jazykem již nějak ztotožnili a doučují se jím i automaticky myslet. Já sám jsem se učil několik jazyků; nejlépe z nich mi jde němčina, poněvadž jsem ji v životě používal nejčastěji, ale bezbolestně mi naskakuje asi tak po čtyřech dnech pobytu v německy mluvící zemi. Anglicky jsem se učil mnohem déle než německy, přesto mluvím strašlivě školácky a nerozumím »američtině«. Nejdéle jsem se sice učil ve škole rusky, snad 9 let, ale protože jsem neměl žádnou praxi, mluvím i rozumím špatně. Slovenský jazyk vůbec nezmiňuji, neboť moje generace je s ním spojená: dodnes čtu bez problému slovenské knihy, ale nastupující generace slovensky rozumí čím dál méně. Ovšem ti, kteří odjíždějí do ciziny bez znalosti jazyka, se tam prý učí rozumět i mluvit zhruba dobré dva roky. Po kolika letech jsi vlastně zavítal do rodné země? V Čechách jsem nebyl 22 let, od září 1968 do března 1990. ZP •• Uvítali jsme tě v Ruzyni českým pivem. V listopadu 1989 jsem byl sice ve Vídni a měl velké nutkání přijet sem hned po 17. listopadu, ale jelikož situace nebyla ještě stabilní a dost nejistá, rozhodl jsem se vyčkat, až se události vykrystalizují. ZP •• Vídáš se s někdejšími kamarády, spolužáky, kolegy? Prahu a Beroun jsem navštívil až v roce 1990 a jezdím tam na Černý vršek za rodinou bratra Jiřího. V Praze, jak víš velmi dobře, navštěvuji rodinu sestry Moniky. Mám tu řadu kamarádů ze studií, s nimiž pravidelně lyžuji, plachtím a chodím na pivo, na jazzové koncerty, na výstavy a jiné kulturní události. Podíval jsem se tady v Ottawě v internetu do Pozitivních novin na tvé Rozpravy s Pacíkem*: znal jsem se hlavně s jeho bratrem Václavem*, který mě dokonce navštívil i ve Vancouveru, ale s Pacíkem jsem se také vídal v mense na Albertově, v Olympiku a jiných klubech v Praze někdy během šedesátých let; naposledy jsem byl v listopadu u něho doma prohlédnout si jeho obrázky a dva si koupil. S kamarády z pražské univerzity jsem byl v korespondenčním styku během sedmdesátých a osmdesátých let. Někteří mě navštívili v Kanadě, během svých pracovních cest. Od roku 1990, kdy jsem začal pracovat v MAAE, se s nimi stýkám pravidelně v Čechách i jiných evropských zemích při pivě, víně, na lyžích, na kole, jachtingu a nejrůznějších kulturních událostech. */ Dlužno poznamenat, že »Pacíkem« se rozumí přezdívka pro profesora RNDr. Tomáše Pačesa, DrSc, geologa a malíře, neboť tak se mu říkalo už na studiích, (viz Rozpravy ZP ze dne 23. 3. 2009). »Václavem« je míněn akademik Prof. RNDr. Václav Pačes, DrSc, exprezident Akademie věd. / ZP •• O pocitech našich emigrantů najdeme na stránkách médií dostatečný objem zpráv a informací, abychom měli alespoň základní představy, ale málokdy se můžeme dozvědět něco o tvé specializaci, jež je v nejednom ohledu aktuálním tématem. Abych ovšem nechodil kolem horké kaše: jaký je tvůj názor na odpor mnoha lidí k jaderné energii? Vždyť je to v podstatě nejčistší zdroj nezbytné energie. Nemíním zabrousit do politiky, ale věř mi, že netuším, proč se Rakušané bojí zejména české atomové elektrárny. Sám jsem zažil ve Vídni, že mě na ulici zastavili jacísi aktivisté a žádali můj podpis pod petici proti Temelínu. Jiné podobné elektrárny na jiných místech poblíž svých hranic je tak nepodražďují. Není za tím averze k naší slovanské pracovní mentalitě a typický český šlendrián? Ptám se i proto, že úzce spolupracuješ s paní Drábovou, předsedkyní SUJB, a nějaké vysvětlení jistě máš. Je to způsobené neinformovaností a dogmatickým pohledem na věc. V Rakousku po tom, co Bruno Kreiski prohrál referendum, a po spuštění JE Zwentendorf (asi o 0,5%), je protijaderný postoj národním dogmatem. Je sdílený všemi politickými stranami i médii. Temelín je trnem v oku velmi aktivním protijaderným organizacím v Horním Rakousku. JE Temelín je navíc nešťastným hybridem sovětské, české a americké technologie, což vedlo k řadě počátečních a provozních problémů a s tím souvisejícími obavami o bezpečnost této elektrárny. Oproti tomu JE v Německu, Švýcarsku, Slovinsku, Maďarsku a Slovensku jsou od Rakouska vzdálenější a bez častých poruch. V Dolním Rakousku není ani moc námitek proti JE Dukovany. ZP •• Upřímně řečeno, já sám jsem klidný vůči potencionálnímu jadernému nebezpečí jen díky tomu, žes mi to opakovaně a hlavně osobně vysvětloval. Ovšem nelze se divit českým občanům, chovajícím nedůvěru k mnohým informacím, neboť tvrzení mocných se často od sebe silně liší. To je i příčina poklesu důvěry v politiku. Ještě častěji bývají informace odborně nekompetentní, číší z nich užitková manipulace. Jako příkladem mohu posloužit neuvěřitelnými zmatky kolem očkování proti prasečí chřipce, kdy občan opravdu netušil, kterým lékařům, v názorech si vzájemně odporujících, vlastně věřit. Skandálně to navíc komplikoval šlendrián při distribuci vakcíny. Netvrdím, že ze strany odpovědných činitelů jde pokaždé o záměrnou mystifikaci, ale tvrdím, že se tu trestuhodně ponechává průchod laxnosti a populismu. Kupříkladu kvůli plánu umístění amerického radaru nechávali neklidné obyvatele lokality v omylu, že „radar je kamsi namířen“, přestože radar nikam nemíří, sbírá jen informace, ale záměrný omyl sloužil jako funkční argument odporu. Tím se nevyjadřuji k otázce, měl-li tu být umístěn radar či nikoliv, jenom popisuji nekompetentní informativní metodiku. Tvůj odchod do penze neznamenal, že by ses oddal jen odpočinku. Máš vlastní firmu a jezdíš konzultovat (a přednášet) problematiku jaderné bezpečnosti. Co je nejrozšířenějším problémem, jejž pomáháš řešit? Jde zejména o posouzení a zajištění bezpečného a pochopitelně spolehlivého ekonomického dlouhodobého provozu JE, kterému se také někdy říká »prodloužení životnosti«. Původní JE byly většinou projektovány na 30 – 40 let provozu. Dnes je běžným cílem 60 let a začíná se hovořit o 80 letech provozu. V MAAE jsem založil a realizoval program pro řízení stárnutí komponent JE (jde zejména o porozumění a prognózu, kontrolu a zmírnění o degradaci materiálů), a rovněž také program pro Periodické hodnocení bezpečnosti JE. Zde jde o souhrnné hodnocení všech důležitých aspektů bezpečnosti s cílem určení nedostatků ve srovnání s moderními JE a jejich odstranění nebo umenšení. ZP •• Jezdíš po celém světě, o některých destinacích dobře vím, protože nám posíláš pohlednice: třeba z Nového Zélandu, Austrálie, také z Havaje či z Argentiny, anebo z Dalekého Východu, přičemž nemluvím o Evropě, ale to samozřejmě nevyčerpává všechna místa, jež navštěvuješ privátně i služebně. Kam by ses rád podíval znovu? A kam by tě už nikdo nedostal ani za zlaté prasátko? Havaj je moje oblíbená tropická destinace, jenom je trochu z ruky. Netoužím jet znovu do Karáčí v Pákistánu. ZP •• Vím, že už doma jsi býval vášnivým sjezdařem a ještě dnes lyžuješ na všech možných horách Evropy i Severní Ameriky. Pokud se nemýlím, působils´ rovněž i v lyžařském svazu Kanady. V čem spočívala tvá činnost a odkdy jsi tam přestal působit, anebo jsi vytrval? V Kanadě jsem začal v roce 1968 u Horské záchranné služby na Whistleru, což mi zajistilo jako chudému studentovi lyžování zdarma. Jednou jsem dostal i za úkol z povzdálí pozorovat kanadského ministerského předsedu P. E. Trudeaua na lyžích a zasáhnout, kdyby se něco přihodilo. Pak jsem zastával nejrůznější funkce od klubového trenéra, ředitele lyžařské školy, až po vedoucí provinční a národní funkce. V letech 1987-1990 jsem byl viceprezidentem Kanadské lyžařské asociace a členem Kanadské olympijské asociace. Rezignoval jsem ze své pozice v roce 1990, když jsem odešel do OSN/ MAAE ve Vídni. Závodil jsem v kategorii veteránů (Masters v Kanadě) do 2007, ale ted už lyžuji jen pro radost. ZP •• Co tě povzbuzuje pro život a proč? Vzpomínám si, jak v nějaké formě holduješ pořád tělocviku. Dokonce při našem kdysi utajeném setkání v Budapešti jsi nelenil a běhal ráno dlouhé trasy podél Dunaje, zatímco my se povalovali na hotelu. Staré latinské přísloví adoptované českým Sokolem praví: »Ve zdravém těle, zdravý duch! « Věřím tomu a snažím se tak žít. Je důležité mít v životě určitý balanc, tj. vyvážený poměr fyzických, mentálních, společenských a duchovních aktivit. V MAAE jsem ještě běhal závodně, ale teď běhám už jen rekreačně. ZP •• Já sám považuji pojmy »sport« a »tělocvik« za dvě různé kategorie, byť nejednomu člověku ta slova splývají jako synonymum téhož. Podle mne jde ve sportu o zápolení, o soutěživost a o hru: i šachy nebo bridž jsou sporty a mají k tělocviku daleko. Na druhé straně provozování tělocviku k udržování či zlepšování vlastní fyzické kondice nemusí být vůbec sportem. Takže tys kromě rekreačního lyžování a běhání zanechal veškerého závodění? Stále se zúčastňuji jachetních zavodů na velkých kýlových plachetnicích. ZP •• Vidím, žes dokázal obě kategorie spojit: nezávidím ti, to mi věř, ale přiznávám, že chovám k tvé vůli obdiv, protože já volní sílu k tělocviku už léta nemám. Sportoval jsem v mládí, hrál jsem hokej a házenou, nyní sleduji sportovní klání i soutěže už jen výhradně jako divák, cvičím málokdy a nepříliš rád. Tohle povídám proto, abych poukázal na skutečnosti, jež nás od sebe výrazně odlišují, ale přesto jsme na tom podobně, ne-li stejně; a tím mám na mysli stav a vliv světa, jenž nás bez rozdílu obklopuje a nějak na nás působí. Co se ti na současném světě nelíbí a proč? Napadají mě tři aspekty: 1. Globalizace. Zdá se mi, že je jen ku prospěchu velkých multinacionálních firem a na úkor lokálních firem i lidí. 2. Nezájem kvalitních lidí o politickou práci a funkce, což vede k tomu, že nám většinou vládnou »osobnosti z druhé a třetí kategorie«. 3. Nadměrná imigrace do některých zemí v Evropě a Severní Americe; multikulturismus, který, jak se mi zdá, vede k erozi národní kultury. ZP •• A co se ti líbí v České republice a co se ti nelíbí? Líbí se mi všeobecná svoboda a pěkně zrenovovaná města. Nelíbí se mi davy turistů v centru historické Prahy a krámy určené výlučně pro turisty. Praha tak ztratila vlastní český charakter, což je naprosto jiné například ve srovnání s Vídní, která si ve svém historickém centru zachovává svůj charakter. Nelíbí se mi i zřejmě všeobecný nerespekt Čechů k pravidlům a zákonům; a většinou žádné negativní důsledky a postihy pro ty, kteří pravidla porušují. ZP •• Máme z české reality velmi podobné pocity, ale nemyslím si, že Praha ztratila svůj český charakter. Naopak by se jej v mnoha ohledech potřebovala zbavit. Myslím, že Malá Strana, Nový svět a okolí Hradčan si udržuje svůj historický vzhled. Charakterotvornost Prahy spočívá pro cizince zároveň i ve velkém počtu zlodějíčků, od kapesních až po mnohé řidiče taxíků, v nevídaně obrovském počtu hazardních heren, v prodejnách se šuntem a nepovolenými replikami z asijských výroben, či v laxním dodržování dopravních předpisů. Přesto lákavá pozitiva metropole převažují. Nu a jsme u konce naší rozpravy. Leccos jsme probrali, včetně tvých koníčků, které bohužel sám už nesdílím, zato mým hlavním koníčkem je gastronomie a vaření, takže jako poslední dnešní téma se přímo nabízí bohulibá otázka. Jaký je nyní tvůj oblíbený nápoj a oblíbený pokrm? Jak kdy – dle okolností, prostředí a okolností. Mám rád dobré pivo i víno, (dnes asi víc to víno), někdy také sklenku nejméně 12 let staré skotské. Mám rád zejména středozemní stravu, ale i thajskou a samozřejmě českou. ZP •• Díky za tvůj čas, Jardo, a pozdravuj všechny doma v Ottawě! Foto © Jaroslav Pachner, rodinný archiv a zdroje z internetu | |
| Příště: WESTERNY, THRILLERY, PORTA A MY O Ivanu Doležalovi, autorovi, redaktorovi, hudebním dramaturgovi; o tom, jak po dlouhých letech zákazů zakládal v nové koncepci Rodokaps i další časopisy, ale též o významné přehlídce a soutěži Porta a jeho vztahu k hudebním žánrům country, folku a trampské písni. | |
| Dosud uveřejněné | |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 01. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Blanka Kubešová |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Milan Lasica |
 |
Karel Šíp |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Milan Markovič |
 |
Ivan Rössler |