| ZP •• Ve Spojených státech ses živil jako řidič náklaďáků (pověstných amerických trucků) na dálkových trasách. Takové povolání je považováno za cosi svébytného a přivedlo do zajisté do nejrůznějších končin onoho obrovitého subkontinentu.
Jsem povaha romantická a dobrodružná, což se i částečně odráželo při volbě mého povolání. Pracoval jsem jako šofér (dokonce expediční) pro Národní muzeum a jezdil jsem se sanitkou na pohotovosti. Jako člen horolezecké expedice Lucania 78“ do yukonských hor Sv. Eliáše jsem se při naší cestě napříč Kanadou zamiloval do amerických kamionů. Byl jsem téměř posedlý přáním: »Tak tohle bych chtěl taky někdy řídit«. Takže když mne osud přivedl do Ameriky, byla otázka »co tady vlastně budu dělat?« přirozeně zodpovězena. Tenhle job svou aurou romantiky a dobrodružství splňoval plně mé představy. (Pohříchu musím přiznat, že ne každý můj job byl tak dobrodružný a romantický. Poslední léta v USA jsem trávil jako řidič autobusu jezdícího proti směru hodinových ručiček stále dokola na bostonském letišti Logan.) 
My, truckeři, (česká verze tohoto názvu zní zřejmě »trakař«), se považujeme za přímé následníky kovbojů a pionýrů, když ženeme svá stáda (koní pod kapotou) či své kryté vozy napříč tou úžasnou zemí. K tomu pocitu přispívá i svébytná kultura, propagovaná hudbou, či filmy. Nemohu si s básníkem říci, že »čím vším jsem byl, tím byl jsem rád«, neboť jsem v životě dělal i práce, které mě ničily jak duševně, tak i fyzicky, ale za volantem jsem byl většinou šťastný.
ZP •• Vedlo poznání a zážitky z tvých cest truckem k tematice literárních příběhů? Nečetl jsem totiž nic z tvého pera, co by napovídalo, že působíš právě v tomhle atraktivním povolání: tvůj hrdina měl zcela jiné speciální zájmy.
Jistě, že i já jsem přispěl svou hřivnou ke glorifikaci tohoto povolání. Z dvaceti povídek, které jsem napsal, se jich většina odehrává na americké dálnici i mimo ní a je tak, či onak spojená se šoféřinou. Zajímavé na nich je, že jsou psané v rozličných žánrech od horroru, přes akční příběh, survival story, až po záhady a detektivky.
ZP •• Omlouvám se, teď jsem se mírně zostudil. V paměti mi spíš uvízly tvé romány z dob klasiky Divokého Západu 19. století, kdy automobily ještě nebyly. Dovolím si proto jako určitou kompenzaci toho trapasu uvést jednu ze šoférských epizod v závěru naší rozpravy.
Ještě k tvému pobytu ve Státech. Staly se nejenom tvým novým domovem, ale jest mi známo, žes cítil k nové vlasti natolik silnou loajalitu, že ses přihlásil jako dobrovolník do války.
Patřím ke generaci skautů a trampů, pro které pojmy, jako čest, loajalita, vlastenectví, kamarádství a povinnost něco znamenají a to přirozeně bez jakéhokoliv falešného fangličkaření. Je mi hořko z faktu, že se dnes většina lidí nad těmito pojmy spíše ušklebuje. Když se na mne má rodná země vykašlala a hrozila mi trestem za to, že nesmýšlím stejně jako její zločinní vůdcové a nebojím se své smýšlení vyjádřit, byla to právě Amerika, která řekla: »Přijď k nám a sdílej s námi to dobré i to špatné«.
Američané nás přijali s vřelým přátelstvím a nabídli pomocnou ruku, kdykoliv jsme ji potřebovali. Během několika málo let jsem se z vyděšeného emigranta, který vstoupil na její půdu se ženou, dvěma malými dětmi a $ 140,- v kapse, stal příslušníkem střední třídy. Ať nikdo netvrdí, že to už dávno není země neomezených možností. Je tedy přirozené, že pociťuji k mé adoptované vlasti vděčnost, kterou jen těžko budu moci kdy splatit. Ta možnost se mi naskytla, když vypukla Válka v Zálivu. Odebral jsem se tedy na nejbližší rekrutní úřad a nabídl americké armádě své služby. Myslím si totiž, že každý chlap by měl projít válkou, jako mezní životní zkušeností. Bohužel jsem byl odmítnut z důvodu pokročilého věku a nepomohly ani mé zkušenosti z pouště, kterými jsem se tam chlubil. Dost se mne to dotklo, neboť ve své čtyřicítce jsem se stále cítil v životní formě. (Před svým odchodem do emigrace jsem absolvoval triathlon »Železný chlap«, sice v čase přes 21 hodin, ale na chlapa bez jakéhokoliv tréninku to zas není tak špatné). Takže jsem se alespoň aktivně podílel na podpoře našich jednotek a dokonce se mi i několikrát povedlo cedit krev pro svou adoptovanou vlast (na transfúzní stanici).
ZP •• Letos v lázních se mě zeptal jeden inženýr z Karviné, co říkám tomu, jak lezeme Američanům do zadku.
„Jsme tady u stolku dva,“ řekl jsem mu, „tudíž maličká množina onoho slova »my«. Vy snad o mně spolehlivě víte, že někomu někam lezu?“
„To ne.“
„A vy zajisté také ne, jinak byste to neříkal; kdo je to vlastně to vaše »my«?“
Tím chci připomenout oblíbenou českou vlastnost mluvit za druhé bez jejich svolení a zároveň i jistou apriorní neoblíbenost USA u určité vrstvy občanů. Na druhé straně se mi svěřil jeden Američan, že až zde v Česku se neostýchá přiznat svůj původ, neboť jsme jedna z mála zemí, kde jsou USA v oblibě. Není to trochu bláznivé?
Názor, že lezeme Američanům do zadku, patrně pramení z komplexu malého národa. Jako takový, který má navíc tu drzost, že sídlí v srdci Evropy, se neobejdeme bez spojenců. Z historických skutečností však, celkem právem, pramení vůči nim permanentní nedůvěra. Nicméně spojenectví je dvoukolejná trať, kde nelze jenom brát, ale musí se také dávat. Právě proto, že jsme malá země a náš přínos spojenectví je vcelku nepatrný, bychom se měli snažit přispět co nejvíce. Abych parafrázoval prezidenta Kennedyho: »Neptejte se, co mohou spojenci udělat pro nás, ale co my můžeme udělat pro spojenectví«.
ZP •• Berounský švagr s ženou a dospělými dětmi strávil letošní prázdniny v USA. Půjčili si auto, projeli západní národní parky a vrátili se takříkajíc »s očima navrchu hlavy«. Byli očarováni nejenom krásou země, ale zejména vstřícným chováním a smyslem Američanů pro pořádek, neboť do té chovali ve svém povědomí o Američanech úplně jiné představy.
Vím, že dnešním generacím už nic neříkají oběti, které Amerika přinesla v 1. a v 2. světové válce, ale měli bychom mít na paměti, že to byl právě nekompromisní přístup Spojených států, hlavně prezidenta Reagana, a obrovské oběti amerických daňových poplatníků, které lvím podílem přispěly k rozpadu »říše zla« a tím i k naší svobodě, ať už jsme s ní naložili jakkoliv. Nikdo nechce, abychom prokazovali nějakou servilní vděčnost. Obyčejná slušnost by stačila. Jenže to je zřejmě komodita, které se nám nedostává.
ZP •• Uměl bys nějak definovat nebo vysvětlit svůj vztah k westernovým tematikám, k trampingu, k military?
Ono to vlastně všechno vychází z toho trampingu. To totiž není hobby, ale životní styl, světový názor a, jak někteří kamarádi tvrdí, stav duše. Je neuvěřitelné, jak nádherné jsme si skrze něj dovedli udělat mládí, navzdory té příšerné době, ve které jsme žili. Tramping je úžasná hra, a protože je českým specifikem, svědčí pozitivně o dobrodružném a hravém duchu našeho národa. Uvědomili jste si někdy kolik cestovatelů a dobrodruhů vyšlo z této malé zemičky, uvězněné v srdci Evropy?
Ve svém úvodu se zmiňuješ o westernové tematice, kterou, jak píšeš, mnozí čtenáři považují za »kulturně pokleslou formu«. Je to bohužel pravda. Postarali se o to už od samotného jejího vzniku pochybní autoři, vyrábějící na běžícím pásu šestákové romány (dime novels) nevalné úrovně. Ve dvacátých a třicátých létech k tomu přispěl i Hollywood masovou výrobou jejich filmových verzí. Nicméně, jako každá věc, i western se dá dělat špatně, anebo dobře. O tom svědčí romány jeho klasiků, jako například Zane Greye, Jacka Schaefera, či Louise L´Amoura, nebo filmová klasika V pravé poledne (High Noon). Já jsem se vždycky snažil psát western jako historický román, kde se čtenáři, skrze dobrodružný syžet, dostane i nenásilného poučení.
ZP •• Potvrzuji to, s chutí jsem zmíněné autory přečetl, navíc bych přidal Setona, Londona, Dextera, z českých autorů třeba Batličku. Pamatuješ na autora, jenž prý psal už před válkou vynikající westernové novely pod jménem Boeters a po roce 1990 v tom pokračoval? Za tím pseudonymem se skrýval český lékař, univerzitní profesor a primář významné kliniky. Psaní bylo jeho koníčkem a četba jeho kousků byla potěšením.
Váhám, mám-li vzpomenout i Karla Maye; a ať si myslí, kdo chce, co chce, z nostalgie určitě. A nedávínko jsem četl na internetovém deníku Neviditelný pes i solidní vzpomínání na Roberta Krafta.
S velikou chutí a bez mazání medu jsem čítával tebe. Tvým literárním hrdinou byl (nebo snad stále je) Miles B, »bountyhunter«. Proč jsi mu zvolil právě toto povolání?
Miles B je v současné době na odpočinku. Já neumím psát do šuplíku, a protože je dnes nesmírně obtížné vydat knihu, zvláště pak western, zdá se, že tam ještě dlouho bude. Nicméně nosím v hlavě závěrečný příběh, ve kterém bych se s touto vděčnou postavou rozloučil. A proč bountyhunter (lovec psanců)? Vždycky mne fascinovala postava jakéhosi »anděla spravedlnosti« nevázaného pozemskými zákony. A zřejmě nejen mne, o čemž svědčí obrovská popularita například filmové série Dead Wish s Charlesem Bronsonem jako samozvaným mstitelem Kerseyem. Jak víš, dostalo se mi té velké pocty a potěšení, že jsem mohl spolupracovat se světově uznávaným malířem Honzou Sovákem, sídlícím v Kanadě, který, kromě jiného, udělal vynikající obálku, s portrétem Milese B na můj román Muž, který tam už byl. Byl to ten úžasný moment, kdy dojde ke splynutí duší autora a ilustrátora a kdy autor nadšeně zařve: »Ano, to je on! Přesně tak jsem si ho představoval!«
ZP •• Tentýž Jan Sovák, (výtvarný spolupracovník režiséra Spielberga na filmu Jurský park), připravil plakát i na mou komedii O ČEST NEPŘÍTELE pro divadlo.
Vzpomeneš si ještě, jak jsme se byť na dálku vlastně ty a já seznámili? Připomínám, že v tom hrál velkou roli obyčejný mlýnek na maso.
Samosebou, že jsem nezapomněl na polemický článeček »Hej, melem, nemelem«, kde jsme se přeli, zda kovbojové při hnání stád na dlouhých trasách mleli maso mlýnkem, nebo je jen nadrobno sekali. Myslím, že jsem tě tenkrát obvinil z arogance a vyjádřil se ve smyslu, že »lidé, kteří si myslí, že vědí všechno, strašně štvou nás, kteří skutečně všechno víme«.
ZP •• Připomínám, že i v rámci našeho westernového zájmu jsme měli ještě jeden společný »subzájem«.
Jaký?
ZP •• Gastronomii. Pro přesnost uvádím, že mezi desítkami titulů, jež mi vyšly časopisecky nebo knižně, největší úspěch (co do počtu prodaných výtisků) měla novela KUCHAŘEM NA DIVOKÉM ZÁPADĚ. Dobrodružný příběh hlavního hrdiny nebyl šerif, lovec lidí, kovboj ani pistolník, ale polní kuchař. Příběh byl zároveň provázen stovkou kuchařských předpisů ze severoamerické kuchyně, (na nichž spolupracoval kamarád Ivan Šmiták, jenž se skauty připravoval a zkoušel dovezené americké recepty v českých podmínkách).
Ovšem, ty sám jsi rovněž kuchař. Rád vzpomínám na tvé padesátiny s úžasným krocanem na rožni, (nezapomenutelná chuť rožněného krocana spočívala ve fíglu, jak se později vyjevilo, že zakoupený krocan byl výrobcem předuzený), a především s nedostižným chilli con carne z tvého kotlíku.
O gastronomii říká můj kamarád Dědek: »Jediný orgán, který mi ještě pořádně funguje, je žaludek«.
ZP •• Lze považovat »chilli con carne« za typický americký pokrm? Liší se ovšem v jednotlivých regionech. Můžeš zde uvést svůj osobní recept?
Chili con carne je skutečně americkým národním pokrmem. Jako mnoho dobrých věcí přišlo (kupodivu) z Mexika. Oni si totiž američtí kovbojové brali mustr podle mexických vaqueros. Setkáš se s ním od Texasu, až po Michigan a ve své komerční formě se prakticky neliší. Jiné už to je u regionálních soutěží, které se pořádají zvláště na Jihu. O jedné takové jsem upravil článeček z internetu, který přikládáme v závěru. Rovněž nabízím svůj recept na legendární »Chili a la Bowery« :
V čínské pánvi vok osmažíme slaninu, přidáme na kolečka nakrájenou klobásu a opečeme, přidáme mleté maso (hovězí, nebo míchané) a obděláme, přidáme na kolečka nakrájenou cibuli, papriky (více barev) a rajčata a chvíli podusíme. Potom přidáme fazole z konzervy (Red Kidney Beans a bílé fazole v rajské omáčce). Salsu nahradíme mexickou omáčkou (Uncle Ben) a zeleninovou směsí Tompa. Podle chuti přidáme nadrobno nakrájené feferonky. A dokořeníme česnekem (i v prášku), adobo kořením (pokud jej máme), worchestrem, kečupem a nakonec vsypeme celý sáček s kořením chilli con carne (vyrábí jej např. firma Kotanyi). Podusíme, necháme odležet do druhého dne. Podáváme s kukuřičnými lupínky a neomezeným množstvím piva. Před podáním možno posypat strouhaným, nebo práškovým sýrem.
ZP •• Vrátil ses do rodné země, v Praze dokonce podnikáš. Pověz mi něco o tvém rozhodnutí strávit další část života v Česku.
Můj návrat na rodnou hroudu byl vedle sentimentálních důvodů hlavně záležitostí ekonomickou. Dvacet let je poměrně krátká doba na to, aby si šofér mohl našetřit na zadní kolečka, zvláště když chce svým dcerám dopřát prvotřídní vzdělání. Důchod – sociální pojištění, které by v Americe nestačilo, nám tady zajišťuje, při troše skromnosti, přiměřenou životní úroveň. Takže si teď díky Strýčku Samovi užívám penze a podzimu života. Abych se moc nenudil, prodávám v krámku DAKOTA (Anny Letenské 4) militaria, western, indian craft, tramping a camping a těším se z návštěv zajímavých zákazníků.
ZP •• A dcerky? Vyrůstaly přece v USA.
Moje dcery jsou vlastně atypickými hříčkami emigračního prostředí. Zatím co děti většiny ostatních emigrantů se rychle poameričtily, prakticky zapomněly rodný hlahol a dopouštějí se svatokrádežných výroků typu »Když to pivo tam v Česku tak divně chutná«, moje dcery nikdy úplně nepřestřihly tu pupeční šňůru, která je poutala s rodnou vlastí. Od roku 1990 trávily v Česku všechny své dovolené a vždycky měly více přátel tady než v USA. A tak to nakonec byly ony, kdo se první vrátil na rodnou hroudu, což byl pochopitelně argument i pro náš návrat.
ZP •• Tvůj návrat znamená pozitivní pohled na tuto zemi. A přesto ti naservíruji otázku: existuje něco, co tě »doma« skutečně a hluboce irituje? Dalo by se to změnit?
Miluji tuhle zemi, stejně, jako mou adoptovanou vlast. Ale hodně věcí mi tu vadí a děsí mne. Žijeme v bezprávním státě. Nemáme zde demokracii, ale policejně byrokratické zřízení. Po pravdě řečeno, kdyby většině našich politiků spadla demokracie na hlavu, tak by nevěděli, co je praštilo. Naše »zastupitelské« orgány produkují zmetky v podobě zákonů, které ihned po svém vydání potřebují novelizaci a jejichž výklad je obojetný, či nejasný. Jak jsme se mohli přesvědčit, naše narychlo uplácaná ústava nemá cenu ani papíru, na kterém je natištěna, a naši politici ji vesele ignorují. Korupce a propojení státní moci se zločineckým podsvětím na všech úrovních nás staví do pozice zemí třetího světa. Zkorumpovaní policisté a soudy, činí spravedlnost imaginárním pojmem. Jedna ze statistik dokonce tvrdí, že policie je nejzločinnější sociální skupinou (dokonce horší než cikáni). Instituce, jako například různé »komory«, které jinde fungují jako hlídací pes nad etikou, profesionalitou a zákonností svých členů, nejsou zde ničím jiným, než uzavřenými mafiánskými kluby, střežícími nedotknutelnost členské základny a při nejlepším omlouvajícími její chyby. A nejhorší na tom je, že 40 let zločinecké vlády komunistů udělalo z většiny lidí ty pověstné Orwellovy bezrohé krávy netoužící po svobodě a nápravě. Mám přítele, který žil asi třicet let v Anglii a někdy si spolu připadáme jak návštěvníci z jiné planety.
A náprava?
Když tu vznikal postkomunistický stát, vyjádřil jsem své obavy úvahou: »Když si začnou slušní lidé říkat, že politika je svinstvo, pak ji začnou dělat opravdu svině«. Je tedy nutné, aby se slušní lidé angažovali. (Věřím, že jich tu ještě dost zbylo.) Aby lidé projevili alespoň náznak inteligence a pozastavili se nad volebními sliby. Opravdu to jsou schopni splnit?! Když ano, tak za čí peníze?! A když ne, pak je zřejmé, že mi lžou. A když mi tak nestydatě lžou, proč bych je měl volit?! Aby tím pádem nechodili k volbám, jako ty výše zmíněné Orwellovy bezrohé krávy a nevolili pořád ty samé zprofanované a zkorumpované politiky. Aby se zbavili pocitu závisti, který je naší národní kletbou. Aby si už konečně uvědomili, že ve většině případů úspěch není něco nezaslouženého a nespravedlivého, že bohatství není ničím nemravným a že by za něj lidé neměli být trestání zločinným zdaněním.
ZP •• Vím, že mnou naservírované téma je pěkně obsažné, nechce-li je člověk odbýt. Nicméně mám-li se vrátit k oblasti našeho hlavního zájmu, tj. k dobrodružné literatuře a třeba i ke kinematografii, pak bych tě rád v tomto duchu doplnil, že mě tíží obava ze současného obratu vkusu a etiky. Jde o módní preferování negativních postav (zlosynů), z nichž se stávají hrdinové a tím pádem paradigmata (vzory) pro mnohé civilní následovníky, zejména mladé občany. A není jich málo, soudě podle narůstající agresivity. Proto vítám každý tvůrčí počin s pozitivním viděním souvislostí, nadějným východiskem a dobrým poselstvím.
Každé mé ROZPRAVY obsahují i jakousi sondu do neviditelné oblasti nitra hosta, které jsou vyjadřovány jeho vztahem k jistým uměleckým hodnotám.
Dovol tedy, abych se tě zeptal na vůbec nejoblíbenějšího spisovatele, na hudebního skladatele nebo orchestr či skupinu; a které jejich dílo?
Nechci jmenovat své oblíbené autory, už jenom proto, že se můj vkus s léty mění. V sedmnácti jsem například miloval Remarquea. Dnes si ho stále ještě rád přečtu, ale okouzlení z něho nějak vyprchalo. Mám rád v literatuře humor, protože vím, jak těžko se vytváří.
Mám rád i upřímnou sentimentalitu staré dobré country music.
Při čtení Toma Clancyho si vždycky říkám: Takhle bych chtěl umět psát!
Jedním z nejšťastnějších okamžiků mého života byl moment, kdy jsem si uvědomil, že umím číst anglicky. Tedy nejen, že rozumím, co je tam napsáno, ale že se i těším z toho, jak je to napsáno. Bylo to, jako by se mi otevřela brána do nového a úžasného světa.
ZP •• Na závěr předkládám slíbenou ukázku tvé adaptace tematiky ze života šoférů amerických trucků. Je to trošku drsná látka, pravda, některé výrazivo bylo nutné poněkud změkčit, (přičemž doufám, že mě za drobné zásahy nebudeš honit s pověstným rapírem uschovaným ve své
špacírce). Život řidiče na dálkových trasách není vskutku procházkou růžovým sadem, tudíž jej ani nelze lakovat na růžovo ani ve formě. Útlocitným čtenářům zbývá toliko
doporučit, aby se vyvarovali dalšího čtení.
(Pro gramatickou přesnost ještě dodávám, že nevíme, píše-li se správně »chilli« nebo »chili«. Prameny se neshodují, takže se budeme i nadále tvářit, jako ostatně v celých Rozpravách, že obojí je správně.)
|
