Kapitola druhá

PROTIVNÁ PODMÍNKA

      Na loďce by to trvalo krátce.
      Po řece byla vesnice vzdálená sotva pět mílí. V sedle
Bělky jsem se však plahočil k pohanům celý den, protože jízda podél břehu byla nemožná. Musel jsem objíždět dlouhé ostrohy, ztrácel styk s hlavním tokem a brodil se potoky. Překonával jsem rokliny i vršky v neprůchodném lese s nesčetnými padlými stromy. Vzal jsem s sebou obě klisny, aby se jim nestýskalo, i když Lilka jako soumar na hřbetě téměř nic nenesla.
      Rozhodl jsem se.
      Zůstanu na Slunečním kameni.
      Krátil jsem si zdlouhavou cestu přemýšlením o tom, jak vybudovat srub těsně u převislé skály, aby splnil účel a nebyl přitom určitou nezvyklostí nápadný. Před setměním jsem měl v hlavě představu stavby a před očima konečně cíl cesty.
      Navštívil jsem vesnici třikrát, když jsem vezl pohanům maso z lišek, norků a vyder, a také sůl, ale to bylo v zimě a cestu k nim mi usnadnila zamrzlá řeka s tak silným ledem pod sněhovou pokrývkou, že mě hravě unesla i s koněm. Nyní jsem viděl sídlo nejbližších sousedů poprvé bez těžkých příkrovů
sněhu.
      Vesnice stála na kose.
      Tu vytvářel jazyk souše v hluboké zátoce řeky, kryjící ji ze tří stran. Čtvrtou tvořil skalnatý a obtížně přístupný břeh. Při jakémkoliv ohrožení z pevné země stačilo pohanům naskákat do loděk a zmizet na řece. V případě napadení z vody mohli uniknout mezi balvany a trnité houštiny, v nichž měli
své tajné pěšiny.
      Vesnici tvořily dvě obrovité chýše a několik menších chatrčí. Nepochopil jsem nikdy přesně řád, jak se rozdělovala pospolitost jejích obyvatelů, ale domnívám se, že ve velkých obydlích žily v zimě celé rodiny pohromadě, kdežto v lehkých chatrčích přezimovaly kozy, byla zde skladiště a odklízeli sem rozhárané dorostence. V létě si pak braly už rozdělené rodiny tato menší obydlí s sebou na svá putování za obživou, či k dalším útěkům, neboť jejich krytinou byly snadno přenosné rohože z rákosu.
      Stěny chýší mezi pevnými kostrami ze spletených větví vyplňovala pružná, zcela nepromokavá kůra. Vchody tu měli dva. Oba dvojité, vždy s jakousi předsíňkou, které v zimě při vcházení bránily zevnitř úniku tepla. Poučilo mě to, že bych měl z týchž důvodů postavit u svého domu dvojitý vchod.
      Pohani mě už kupodivu čekali.
      Celý houf jich stál na břehu, neboť poslední úsek jsem musel projet kolem skály mělkou vodou řeky. Vypadali všichni stejně rezavě, neboť kvůli chladu dosud neodložili své oděvy z hnědočervených kůží. I vlasy měli zrzavé. A tváře a brady neoholených mužů zdobily navíc ryšavé vousy. Zubili se na mne, pomáhali mi sesednout, ženy se mě přitom všelijak dotýkaly a vyjadřovaly mi přízeň. Něco přitom brebentily, ale já jim nerozuměl ani slovo.
      Velš pokynul nějakému chlapci, aby se mi ihned postaral o klisny a odvedl mě tentokrát nikoliv do velké chýše, ale do jedné z menších chatrčí.
      Uvnitř stál obrovský džbán s hořkým kvašeným nápojem, kolem něho sedělo několik mužů s hlavním stařešinou jménem Taureuseventer, což znamenalo, že kdysi přemohl nějakého býka.
Nebyl však nikterak starý, i když jeho dlouhé ryšavé vlasy byly již notně prokvetlé stříbrnými nitkami. Věnčily ho ozdoby, mezi nimiž dominoval mohutný náhrdelník z měděných, nyní již zelenkavých přívěsků.
      Vedle něho seděl muž jménem Druid, což byl kněz jejich pohanských bohů a zároveň i jakýsi ranhojič. Byl oděný v bílé říze. Vše napovídalo tomu, že muži považují dnešní setkání za velmi důležité.
      Posadili mě mezi sebe a stařešina spustil tirádu slov. Z jeho posledních slov jsem ucítil otázku či jakousi výzvu, abych uvedl svůj názor. Vyhledal jsem očima Velše a zeptal se, co se ode mne očekává.
      „Zima již zemřít a brzy rodiny z vesnice odejít, aby všichni sbírat smolu, med, byliny a luštili zrno,“ pravil unaveným povzdechem Velš, jako by se mu už nechtěla opakovat celá ta stařešinova řeč. „Zde zůstat jen starci a moc málo bojovníků. Rodiny nechtít vrátit se do své vesnice ve strachu, že tady stát osada tvých lidí, oni vysbírat včely a bobule, vyhubit zvěř a pak i nás.“
      „Zkrať to,“ vyzval jsem ho, „víš moc dobře, že u mne nic takového nehrozí. Chci žít ve svém domě sám a o maso zvířat, které ulovím, se s vámi rozdělím stejně tak, jako tomu bylo v zimě.“
      „Nevím to dobře, co říkat ty,“ zavrtěl hlavou Velš a přeložil ostatním, co bylo právě vysloveno. Pak vyslechl jejich otázku a tlumočil mi ji. „Oni ptát se, proč ty před touto zimou přijít na Sluneční kámen a proč předtím ty opustit své loviště?“
      „Hledám u Slunečního kamene pokoj a čas na to, abych mohl i já udělat dobré kožešiny,“ odpověděl jsem sic popravdě, ale bez valné chuti cokoliv z toho nějak vysvětlovat. „Na předchozím tábořišti mi zabavili němečtí vojáci všechny kůže i kožešiny a mně z nich vůbec nic nezbylo.“
      „Co je to zabavili?“ nerozuměl slovu můj tlumočník.
      „Co?“ zamyslel jsem nad tím, jak vysvětlit, že mě nájezd vojáků pořádně pobouřil. „Jejich velitel prostě tvrdil, že zvěř jsem ulovil na jejich území a propašoval jinam. Vzali si kožešiny nejen jako svůj desátek, ale naložili si na soumary vůbec všechny mé úlovky a odvezli je pryč.“
      „Kdo je to velitel?“
      „Muž, jenž ostatním poroučí,“ vysvětlil jsem. „Tenhle měl navíc i vlasy jako ze zlata.“
      „Ty chytat zvěř na lovišti toho velitele?“
      „Nevím,“ přiznal jsem, „podle zvěře nepoznáš, je-li německá nebo knížecí, protože se pohybuje. I já se pohyboval a netuším, kde jsem se přesně nacházel.“
      „Pak on ten zlatý velitel být dobrý.“
      „Proč by měl být dobrý?“
      „On nechat tě žít,“ upřesnil Velš.
      Na to se nedalo nic říci a ani se mi nechtělo.
      „Proto jsem přesunul své tábořiště až sem,“ dodal jsem pouze, „je to mnohem dál od německého území.“ Zamlčel jsem ovšem, že mě jisté obavy ze špatné zkušenosti donutily zbavit se surových kožešin dřív a mnohem levněji, než kdybych počkal do jara a mohl je napnout a pořádně zpracovat. Nebýt objevu jeskyně, asi bych se opravdu přesunul ještě dál. „Rád bych tu setrval a postavil si pořádný dům.“
      „Přivedeš si do domu ženu?“
      Otázka mě překvapila. „Nemám ženu.“
      „Bez ženy každý dům jest špatný,“ pravil stařešina ústy Velše. „Jednou ty přivést do domu ženu a ona bude míti otce, bratry, jejich ženy a děti. Postavit oni další domy a na místě Slunečního kamene vzniknout osada. Naše loviště se potom stát slabým, ztratit zvěř, včely zůstanou bez medu a odlétnou, ale i kořeny bylin budou vytrhány, smola ze stromů, zrna a ořechy posbírány.“
      „Nepřivedu si žádnou ženu!“
      „Přivedeš! Nejsi dosud starý.“
      „Nevěříš mému slovu?“
      „Co je to nevěřit?“ zeptal se tlumočník.
      „Myslet si, že moje slova nejsou pravda.“
      Pohané v chatrči se chvíli dohadovali a hlavního slova se přitom chopil Druid. Já se přemáhal k trpělivosti. Touha po vlastním domově, zejména po přestálé krušné zimě a při vědomí řešení, jak čelit nebezpečí, byla silnější než jisté ponížení, které jsem právě pociťoval. Druid domluvil a stařešina pokýval hlavou na souhlas s jeho slovy. Potom vyslovil Velš rozhodnutí porady a já nevěřil vlastním uším.
      „Ty můžeš do toho domu přivésti ženu.“
      „Díky,“ řekl jsem zmateně, „ale já...“
      Nenechali mě domluvit. „My dáme ti ženu z naší vesnice.
Tvůj dům zůstati i potom naším domem. Žádná osada tvých lidí na Slunečním kameni nebude nikdy stát.“
      „Nechci se ženit!“
      „Co je to ženit se?“
      „Mít oddavky.“
      „Co je to oddavky?“
      „Svatba a potom veselka.“
      „Myslet ty slavnost v domě s křížem?“
      „Ano.“
      „Tak ty ženit se nemuset. Veselku my udělat zde.“
      „Nechci žádnou svatbu, ani tady!“
      „Ona chtít. Potom teprve odejít s tebou postavit dům na Sluneční kámen,“ prohlásil stařešina a mně se zdálo, že se potutelně usmál. „To je všechno, co já chtít tobě říci.“
      Postavili mě vlastně před hotovou věc. Náhle se mi znovu vybavil rozhovor, který vedl Velš, když mi přivezl jelenici a hučel do mne cosi o nezbytnosti ženské účasti v životě muže. Zmocnilo se mě podezření, že celé to zasedání s jejich radou byla jen chytře připravená lest.
      Chtěl jsem protestovat.
      Muži v chatrči však povstali, pozvedli džbán a napili se. A já pochopil, že chci-li se tu usadit, musím přistoupit na tu jejich protivnou podmínku.
      Vstal jsem a rovněž se napil.
      „Nechceš ty poznat svou ženu?“ zeptal se Velš a vůbec neskrýval radost nad výsledkem toho rokování.
      „Mně je to jedno,“ pravil jsem odevzdaně a nutil se do smíření s představou, že budu beztak jen živit o krk navíc, neboť ženy vesničanů mi připadaly všechny stejné. „Znám ji?“
      „Jmenuje se Beoegina,“ sdělil Velš a vycenil pobaveně chrup, když se mi nepodařilo to jméno po něm zopakovat. „Vetvé řeči to znamená Zubřice.“
      Zacloumalo to se mnou.
      A naráz jsem všechno pochopil.

      Chtěli se té ženy zbavit.
      Moc jsem o ní nevěděl, ale stačilo to.
      Jejím otcem byl bývalý otrok a voják neznámého původu.
Patřil k vojsku císaře Oty, které shromažďoval u Vindobony, neboť táhl do války proti maďarským kmenům. Narazil s hrstkou svých mužů na tyhle pohany a násilím si užil s jejich ženami. Potom kamsi zmizel. Vesnice po tom setkání ihned změnila místo svého pobytu. Matka Zubřice povila pak dceru, podobou i růstem lišící se značně od ostatních žen.
      Dívence nebylo ještě ani třináct let a skolila oštěpem rozběsněnou a šípy špatně oslabenou zubří samici. Teprve až po tomto skutku dostala jméno, neboť do té doby nikdo nevěděl, jak se nazýval její otec. Někdy v patnácti ji uviděl bulharský lodník z kupecké lodi, která plula po Dunaji.
      Způsobila to prý její nemístná zvědavost.
      A zvědavost ji připravila o vtloukanou opatrnost.
      „Ona vyjít z ochrany lesa k řece, aby se podívat na moc divné velké plavidlo, co tam proti proudu táhnout po břehu na dlouhatánský řemen voli pod jhem. Lodník ji zahlédnout z lodi a zatoužit po ní silně, že on při jeho zpáteční cesta vypátrat naší vesnici.
      Ten chlap nechtít násilí, ale on zaplatit stařešinovi za Zubřici valoun ze zlata a odplut s ní na východ. Tam on ji zas někomu dobře prodat, ale o ten nový pán přede mnou Zubřice nikdy nepromluvit. My vědět jen, že asi za dva roky se podařit jí utéct. Ona se vydat hledat nás, ale my se mezitím přesunout o hodně moc na západ a o nás nikdo nic netušit.
      Když ona po dlouhá doba najít vesnici, její matka být po smrti. Ona nastěhovat se do volná chatrč a věnovat se dělání kůží. Ona moc jiná je než naše ženy a nebýt jí víc jak dvacet let...“
      Tohle mi jednou vyprávěl Velš, ale já si té ženy nikdy nevšiml, protože se přede mnou údajně schovávala.
      Měla prý hrůzu z křesťanských mužů.