Prolog

NOVÝ ROK L. P. 1000

Lidé se rozběsnili.
K hněvu mužů se přidala i bezmocnost.
Zmohli se pouze na rozlícené pokřikování. Občas některý z nich hodil na pelhřímskou zděnou věž alespoň kámen. Kdosi nečekaně přitáhl žebřík ze svého domu, vyšplhal se po něm k nejnižšímu okénku, chopil se rukama zdiva a prostrčil do otvoru hlavu.
Začal řvát.
„Vylez radši hned, ty běhno!“ ječel sípavě. Hlas mu přeskakoval zuřivostí a nešetřil hrubými slovy, která nikdy předtím neužil, ale dnes lál a častoval jimi svou manželku, neboť i ona se s ostatními ženami uchýlila pod ochranu zděné věže. „Věčně se tam stejně schovávat nemůžeš a až se ukážeš,
zmrskám tě bičem, pokud tě vůbec ponechám naživu!“
Vojákovi uvnitř věže stačilo vystrčit otvorem okénka kopí, kovanou špičku zabodnout do dřevěné tyče a zatlačit. Zhrzený manžel se zřítil na převrženém žebříku do čerstvě napadaného sněhu. Zvedl se těžce ze země a s ublíženým nářkem se odbelhal.
Vojákův zásah popudil ostatní chlapy.
A navzdory mrazu setrvali pod věží.
Málokdo, ne-li vůbec někdo, by uměl vysvětlit, nač tu čekají. Mnozí z nich ztratili od pokřikování hlas. Ochraptěli sice značně již předchozí noci, ale to bylo z radosti a ze zpěvu, jak se loučili s tímto světem, aby vstoupili před Boží soud a očistili se ode všeho pozemského trápení.
Zejména jejich ženy ječely nadšením z tělesných rozkoší smilnění, do té chvíle křesťanskými mravy přísně zapovězeného. Při posledních okamžicích světa si však přiřkly právo užít si naposledy s kýmkoliv, komu se takového obcování zachtělo. Užívaly si toho plnými doušky, neboť osada byla plná vojska, zatímco jejich vlastní muži zase plnými hrdly hltali kvas a sytili se chutí pozorovat tryskající krev muže, jehož proto pomalu čtvrtili.
Vytáhli ho kvůli tomu z díry pod věží.
Lotra čekal soud, k němuž ho měl knížecí hetman dopravit do Vitorazi. Velitel vojska však patrně sám uvěřil, že soud Boží stojí tu poslední noc vysoce nad právem světským, svolil k vykonání spravedlnosti raději přímo na místě lotrova zločinu a unikl před pohledem na rozsudek i před mrazivou nocí raději do krčmy. Po hetmanově rozhodnutí muži uvázali lotra mezi dva koně a natrhli. Pak ho sekyrami zvolna rozsekali a naházeli do ohně.
Plameny šlehaly z hranice do rozednění.
Začalo sněžit a konec světa nenastal.
Muži trpělivě čekali až do poledních hodin, mnozí vítali takové pozdržení soudného dne ochotně, neboť nebyli dosud zcela při smyslech. Když je posléze popadl hlad a vrátili se do chalup, aby poobědvali či cosi pojedli, nalezli většinou prázdná ohniště a své ženy obnažené, spící, všelijak rozcapené a zcela vyčerpané z bezuzdného obcování s jinými muži, zejména pak s vojáky. Teprve v tu chvíli pocítili pelhřímští hořkost zklamání a hlavně žárlivou zlobu z hrozby obtěžkání svých žen cizím semenem.
Začali reptat a stěžovat si u hetmana.
Hetman jen krčil rameny.
Rychle však poručil svým vojákům zvednout se, opustit neprodleně osadu Pelhřím a odtáhnout zpět do sídla knížecího komořího ve Vitorazi. Ponechal tu jen pět vojáků k ochraně kněze a ještě jakéhosi mnicha, neboť správně vytušil, že oni, jako zástupci Hospodina v této osadě, ponesou největší tíhu odpovědnosti za selhání církevního proroctví.
Kněz a mnich se s vojáky uchýlili do věže.
Následovala je tam většina žen.
Mnohé vzaly s sebou i děti.
Jejich muži pod věží podupávali zlostí i zimou do sněhu, jenž jim rostoucím mrazem křupal pod nohama. Užírali se, ale nikdo z nich netušil, co udělat. Lidé ve věži se mohli udržet tak dlouho, dokud hněv lidí pod věží neochladne. Ti však také nikam nespěchali. Navíc se mohli odebrat do tepla svých domů, počkat si, až hlad donutí ženy opustit nedobytnou věž, neboť z osady, obklopené široko daleko lesy, nebylo kam utéci.
Něco takového nikomu ovšem nepřišlo na mysl. Pociťovali jen potřebu cosi učinit, aby zchladili pobouřenou žáhu, a to právě teď.
Někdo kopl vztekle do spadlého žebříku.
Žebřík, předtím již nalomený pádem, se rozpadl.
Jiný chlap posbíral žebřiny a vhodil je do doutnajícího ohniště, v němž pohltily plameny v noci popraveného lotra.
„Je zapotřebí trochu se ohřát!“ pravil a snažil se foukáním povzbudit vzplanutí ohně.
Nešlo to, vlhké žebřiny vzdorovaly.
„Přinesu něco na podpal!“ zvolal další, odběhl, zmizel ve dveřích kostelíka, který sousedil s věží, a když se znovu objevil, držel v náruči svitky listin, do nichž kněz, jenž tu dělal i písaře, opisoval z Písma evangelium, ale rovněž zápisy o daních pro knížete, desátkách pro církev a o rozličném dění osady Pelhřím. Vhodil svitky do ohniště, přidřepl a pomáhal s foukáním. „Zbavíme se těch bludů jednou provždycky!“
„Zadržte,“ ozvalo se od brány, „nedělejte to!“
Zvolání přišlo pozdě, svitky vzplály.
Od brány se přiblížili dva jezdci.
Muž a žena.
Oba byli zachumlaní v těžkých kožichách z medvěda, hlavy naražené do teplých čepců z lišek, nohy měli obuté do nohavic z měkké jelenní kůže a do škorní z bobrů. Ona měla přes levé rameno přehozený řemen se samostřílem a toulcem šipek, on měl u pasu pouze tesák. Svezli se z koňských hřbetů na zem, vysoká žena se chopila otěží, aby obě kobylky podržela, zatímco muž se sehnul k ohništi.
„Nech to hořet!“ pokusil se zabránit počínání muže ten, jenž svitky přinesl, ale zarazil se a hleděl vyděšeně na ženu u koní.
„Ustup od mého muže, chlape!“
Vysoká žena na něho mířila nataženým samostřílem s ostře železným hrotem na šipce, před níž na tu vzdálenost asi deseti sáhů neměl palič pražádnou ochranu a raději rychle couvl.
Muž té ženy sáhl rychle do plamenů, popadl svazek listů, co jako jediný byl svázán do knihy a dosud nestačil podlehnout plamenům, vytáhl ho ven a hned zase odhodil od sebe do sněhu, neboť kůže vazby i pergameny byly již příliš horké a popálily mu dlaň.
Ani tento svazek však nezachránil.
Teplo z něho roztavilo sníh na vodu, ta rychle prosákla mezi listy a smývala barvy, jimiž byla vytvořena písmena.
„Proč jste to zničili?“ zeptal se pohněvaně lidí pod věží. „Na těch pergamenech byla sepsána nejedna moudrost.“
„Stejně nikdo neumí číst,“ vysvětlil ten, který svitky sebral v kostelíku. Rozhodil rozpačitě rukama. „Byly to bludy a nesloužilo to ničemu, lovče.“
„Nebylo to k ničemu! Já umím číst, i moje žena to umí.
Jednou budou číst i vaše děti a mohly se dozvědět věci, které si člověk špatně pamatuje. A také všechno, co se týkalo lidí vaší osady, jejich zboží i statků,“ pravil lovec a napřímil se. Nebyl tak vysoký jako žena, ale měl přímý pohled a neuhnul očima, když s někým hovořil. „Chci mluvit s knězem. Kde je?“
„Zavřel se do věže s ženskými.“
„Co tam dělají?“
„Bojí se.“
„Čeho se bojí?“
„Že je zmlátíme,“ přiznal se jeden z mužů. „Kněz kázal o posledním soudu a naše ženské kvůli tomu smilnily celou noc s vojáky.“
Od koní se ozvala překvapivě žena. „A co jste, hrome, dělali vy, že jste jim to dovolili?“
Nikdo z mužů neodpověděl.
„Proč mlčíte?“ přidal se k otázce ženy lovec. „Co se to tady dělo?“
„Čekali jsme na Boží soud a vykonali spravedlnost nad lotrem,“ odpověděl muž, jemuž tu říkali Hanuš, měl v Pelhřími krčmu a obchodoval. „Hetman to dovolil.“
„Popravili jste Kerimaka?“ zděsil se lovec. „Toho měli přeci soudit ve Vitorazi a hetman Tyr ho tam měl dopravit ke knížecímu cudaři.“
„Říkám ti, lovče, že hetman nám to dovolil,“ opakoval kupec Hanuš pisklavým hlasem. „Jinak bychom si netroufli.“
„A vojákům dovolil obcovat s vašimi ženami?“ zeptala se posměšně lovcova žena. Odplivla se. „A ženské si netroufaly vzdorovat, viďte?“
„Nezakázal jim to.“
„A vám snad zakázal, abyste svoje ženy bránili?“
„Taky ne.“
„Pak jste to měli udělat!“ vykřikl lovec. „A kdo vám nakukal, že s příchodem tisícího roku od Kristova narození přijde i Boží soud? Váš kněz?“
„Ne,“ odpověděl nejistě kupec Hanuš a rozhlédl se po ostatních mužích, kteří krčili rameny. „Že by to pověděl ten mnich, co se tu před pár dny objevil?“
„Ani ten mnich, co je u něho, o tom nic nepovídal,“ řekl muž, který měl v Pelhřími výheň a kul železo. „Ptal jsem se ho, ví-li něco o tom poselství. Odpověděl, že to slyšel poprvně až tady.“
„Přišel s tím jeden voják,“ vzpomněl si někdo. „Říkal, že na Boží soud se chystají lidi i ve Vitorazi. Uvěřili jsme tomu, poněvadž on tvrdil, že se světem je dobře rozloučit se vesele, kdežto kněz nás jenom chmurně nabádal k pokání.“
„Pak nevím, proč by se měl kněz bát vašeho hněvu,“ řekl lovec a vydal se pod těžké a kované dveře věže. „Vyjdi ven, velebený pane!“ křičel. „Tady ti nikdo neublíží a já tě nutně potřebuji.“
Po chvíli se dveře otevřely.
Ven vykoukla hlava v kovové přilbici. „Můžou vyjít ven i ženské?“ zeptal se voják.
„Zeptej se jejich mužů a nikoliv mne,“ odpověděl lovec.
„Já si přišel pro kněze, aby mi posloužil.“
Po chvilce spustili od vchodu věžní žebřík.
Vyšel kněz, následovaný mužem v mnišské kutně.
Žebřík opět vtáhli a dveře se zavřely.
„Chvála Bohu na nebesích, že ses objevil v Pelhřími, Jaroslave!“ s úlevou potřásal kněz lovcovou rukou, div, že ho neobejmul. „Bylo to tu o strach a my si nevzali do věže vůbec
nic k jídlu.“
„Počkej!“ přerušil to uvítání mnich. „Jestli slyším správně, oslovil´s toho muže Jaroslave!“ Zadíval se pozorně na lovce. „Jsi Jaroslav ze Slunečního kamene?“
„To jsem,“ potvrdil lovec, „copak ty mě znáš?“
„Chystal jsem se za tebou, jen co povolí mrazy,“ řekl mnich tiše a naklonil se k lovcovu uchu. „Posílá mě k tobě se vzkazem Radim, tvůj bratranec.“
Lovec viditelně zneklidněl. „Jak jsi mě tu našel?“
„Se zprávou o tobě přišel rovněž jakýsi lovec. Říká si Vintíř a dobře tě popsal. Znáš ho?“
Lovec kývl. „Jaký je to vzkaz?“
„Můžeme si promluvit v klidu?“ pohlédl mnich na skupinu mužů kolem ohniště, kde překřikoval jeden druhého dohadováním, mají-li ženy ztrestat nebo je nechat doma znovu rozdělat oheň. „Tady bychom na sebe museli křičet a je tu dost zima.“
„Chcete si promluvit u mne v kostele?“ zeptal se kněz.
Pelhřím má roubený kostelík. Stojí nalepený na zeď věže, ale jeho zvonička je až nahoře ve věži. Leč namísto zvonem ohlašuje kněz poledne, nešpory i klekání tlučením do vykované tyče, zavěšené na trámu tak vysoko, že se tam musí vyšplhat tolikrát za den po žebřících. Jedinou zvláštností je vydlabané malé kulaté okénko nad vchodem, vyplněné vzácnou vitráží.
Lovec přešel k ženě. „Až ustájíš u kupce kobylky, přijď za mnou do kostela,“ řekl jí. „Já tam zatím připravím, čeho bude zapotřebí.“
„Dobrá, můj pane,“ řekla žena a odvedla koně.
Kněz nechal oba muže v kostelíku o samotě, přinesl jim pouze železný koš s řeřavými oharky, aby se zahřáli, a zmizel ve své sednici. Mnich a lovec se posadili na lavici.
„Poslouchám tě,“ pobídl mnicha lovec.
„Radim ti vzkazuje, abys ho vyhledal v polském Hnězdně a přidal se tam k bratru Soběborovi,“ vyřídil mnich.
Lovec se rozzářil. „Soběborovi se podařilo uniknout Přemyslovcům?“ zvolal radostně.
„Jemu ano, ale po tažení s císařem Otou mu zůstala jen pouhá hrstka vojska,“ zpravil lovce. „Nakonec byl rád, že se mohl uchýlit pod ochranu polského knížete.“
„A co je s Vojtěchem?“
„Vojtěcha zabili pohanští Prusi,“ sdělil mnich. „Vloni to byly již dva roky, co je po smrti.“
„Bože,“ vykřikl lovec a zlomil se mu hlas, „jak mohl někdo zbavit života takového člověka?“
Na tu otázku mnich neodpověděl a naléhavě pokračoval se svým poselstvím. "Už proto je třeba, aby ses vydal neprodleně za Soběborem!“
„Ale proč bych měl následovat Soběbora až do Polska?“ zeptal se lovec zaraženě.
„V Polsku se chystá tažení proti Boleslavovi a ke hrobu Vojtěchovu se chystá přijít do Hnězdna i sám císař Ota,“ řekl mnich. „Radim chová obavu, že Soběbor je příliš mírný. On ví, že ty jsi mnohem chytřejší a očekává, že vy dva společně snáz uhájíte před císařem nároky na slavníkovské statky i zboží.“
„Já sám žádné vojsko přeci nemám,“ namítl lovec.
„Radim věří, že císař ti vypomůže. A chce, aby ses po vítězství vrátil na Libici a ujal se tam správy věcí.“
Lovec se na mnicha udiveně zahleděl.
Mnich mrkal poplašeně očima. „Proč nic neříkáš?“
„Protože to nevidím jako Radim.“
„A jak to vidíš?“
Lovec si povzdechl. „To by bylo dlouhé povídání.“
„Nikam nespěchám,“ řekl mnich.