Sluneční paprsek pronikl škvírou v okenici.
Pod lopatkou na zádech jsem pocítil už známý tlak. Sáhl jsem rozespale pod sebe mezi podestýlku, vytáhl odtud balíček, abych jí ho podal jako obvykle, ale tentokrát si ho ode mne nevzala. Postel vedle mne byla prázdná.
Vylekalo mě to.
Nejdřív mě napadlo, že ode mne odešla.
Nebylo by na tom nic nepochopitelného. Mohla svůj odchod chápat jako východisko z něčeho, co neměla vlastně v úmyslu, neboť chovala k mužům nenávist. I svoje noční odevzdání mohla vůči mně mínit jako určitý způsob vděku na rozloučenou, který provedla s jistým sebezapřením, neboť přitom ani jednou na mne nepohlédla a zůstala ode mne stále odvrácená.
Vyběhl jsem bez oděvu před dům.
„Má paní!“ vykřikl jsem do krajiny.
Neozvala se, ale zahlédl jsem její loď v zátočině, aniž bylo možné poznat, kam pluje.
„Vrať se!“ zařval jsem zběsile.
Zaslechla mě a zamávala. „Vždyť se už vracím!“
Pocítil jsem nepopsatelnou úlevu.
Položila bidlo a zvedla nad hlavu cosi stříbřitého. Byl to oštěp a blýskavé odlesky z ranního slunce způsobilo na něm několik nabodnutých lososů. Pak se znovu chopila bidla a já mezitím došel k řece. Přirazila ke břehu.
„Ty nejsi oblečen, můj pane!“ zasmála se udiveně.
„Vyběhl jsem jen tak... Hledat tě...“
„Slíbila jsem ti pochoutku z losího jazyku,“ vytáhla loďku na břeh a teprve teď jsem si povšiml, že ve starém ohništi plane oheň pod kotlíkem, což mi v úleku po probuzení úplně uniklo. Ani ona neměla na sobě obvyklý pracovní oděv. Rybařila pouze v mé staré jelenicové haleně, natažené tak ledabyle, že ji zakrývala pouze do poloviny stehen. „Říkala jsem si, že nejlepší polívka je z více druhů masa,“ podala mi z lodi oštěp s rybami. „Moji lidé jsou mistry i v lovení ryb nabodnutím, naučili mě to...“ Nedomluvila, co chtěla povědět. Povšimla si balíčku v mé ruce. „Zase tě tlačila ta věc?“
„Ano, má paní, myslím, že si na to nezvyknu.“
„Nezvykej si!“ rozesmála se víc a celá se rozzářila.
„Proč se tomu směješ?“
„Poněvadž jsem ji dneska opravdu zapomněla.“
„A předtím ne?“
„Ne, předtím jsem ti ji tam dávala schválně.“
„A proč?“ nechápal jsem to.
Vzala ode mne balíček, poklekla do trávy a ten předmět rozbalila z kůže. Byly to dvě dřevěné figurky, svázané tvářemi k sobě a pod bříšky k sobě upoutány maličkým čepem.
„Tohle jsou kouzelné panenky lásky, můj pane. Když je podstrčíš tomu, od koho by sis přál lásku a věrnost, tak se ti to vyplní,“ vysvětlovala přesvědčivě, „a já chtěla, abys něco takového ke mně jednou pocítil. Proto jsem ti to kouzlo pořád pašovala do ležení.“
Nedávalo mi to smysl.
Řekl jsem to. „Ani za mák ti nerozumím. Mám v dobré paměti už od prvního večera tvůj odpor k mé křesťanské osobě. Nezdálo se mi, že bys o mne stála.“
„Čemu na tom nerozumíš, můj pane?“ zavrtěla hlavou nechápavě. „Copak ses mi sám nepřiznal, jak silně jsem ti protivná? Chtěla jsem, aby se to změnilo.“
„Změnilo se to. Cítím k tobě lásku.“
„To už vím, jinak bych se s tebou nepomilovala.“
„Nikdy předtím jsem to nevyslovil.“
„Na to nejsou zapotřebí slovíčka, můj pane,“ pravila Zubřice a dívala se z pokleku ke mně vzhůru svýma kočičíma očima. „I já k tobě pociťuju lásku.“
Poklekl jsem k ní a vzal do dlaní její hlavu. „Přesto tomu pořád nerozumím, má paní.“
„Proč ne?“
„Na lovu losa jsi přiznala úplně jiný důvod k tomu, cos očekávala na Slunečním kameni. Hledala jsi ochranu.“
„Copak to nejde spolu dohromady, můj pane?“
„A jde?“
„Něco ti povím, můj pane,“ řekla a zavřela oči. „Věřím ti od chvíle, kdys mi slíbil, že se mě nedotkneš, ale přitom sis musel ulevit s Hanuškou. Potom jsem ti už nikdy neuvařila odvar z makovic a doufala v Druidovo kouzlo. Já se včera milovala poprvé v životě. Do té doby jsem nevěděla, proč se to tak ženským líbí. Jsem ráda, že jsem to zažila s tebou. Teď seš opravdu můj muž.“
„Vážně jsi to přede mnou nezažila?“
„Kerimakovi jsem sice musela první rok mockrát podržet, ale smrděl a vždycky mě to bolelo. A kupec mě pokaždý narychlo obskákal jako kohout slepici a byl s tím naštěstí hotov dřív, než bys mrknul okem. A tak jsem si myslela, že to pomilování je věc pěkná jenom pro chlapy. Chtěla jsem tomu porozumět, to se ví. I proto jsem šla za Druidem. Přesvědčil mě, že milování se musí spojovat s láskou.“
„Věříš, že k tomu pomohlo Druidovo kouzlo?“
„Ano. Pamatuju si dobře, jak jsi mi sám říkal, že na světě se děje spousta věcí, co nedokážeme pochopit.“
„Jestli za to může Druid, budiž mu čest a chvála.“
„Nevím, co je to čest, můj pane.“
„Víš to jako málokdo na světě, má paní!“
Asi mi nerozuměla, ale já věděl dobře, co říkám. Přitáhl jsem si její hlavu ke svému obličeji a zrušil podiv nad slovy, která mi náhle připadala zbytečná. Přivinula se.
Začali jsme podléhat jakési lačnosti.
Povstali jsme, ona mě vzala za ruku a vstoupili jsme společně do řeky, abychom se očistili od té náhlé náruživosti. Navzdory studené vodě jsem však nepocítil obvyklé ochabnutí a ona to dobře věděla, neboť mě s nevýslovnou jemností uchopila dlouhými prsty a hladila. Oči se jí rozzářily, snad
jakousi pýchou, že změna, která se odehrávala v její dlani, je dílem i její vůle.
Když pocítila, že jsem až k prasknutí silně naplněný krví, přimkla se ke mně v kazajce, leč trochu si ji pod hladinou vyhrnula, obejmula mě rukama kolem krku a pak nohama kolem beder, abych mohl naplnit i vláčnou něhu jejího lůna a potěšit nás vědomím vzájemnosti.
Držel jsem ženu pevně v pase a hleděl jí do očí, a ona do mých, dokud si nepoložila hlavu na mé rameno. Šeptal jsem jí do ucha horečně jakousi spoustu slov o blaženosti života a voda ji nadnášela a nadlehčovala, ale očišťovala nás oba ode všeho, co nám přinesl život do této chvíle. Připoutali jsme se k sobě docela stejně jako ty dvě Druidovy kouzelné figurky.
„Říkal jsi mi hodně slov, můj pane,“ pravila Zubřice po chvíli, když jsme se už na břehu vydýchávali, „ale já si z té řeči vůbec nic nepamatuju.“
„Já také ne.“
„Vím jenom, že jsem zrovna tak blažená.“
„Ani nevím, že jsem to říkal.“
„Říkal jsi to.“
„Opravdu?“
Začala se hihňat. „Tvoje slova byla dnes strojená?“
„Ty si to pamatuješ, má paní?“ nevydržel jsem a začal se taky chechtat. „Bože, co jsem to tenkrát žvanil? Strojená či předstíraná horoucnost...!“
„Bylo to takové, můj pane?“
„Copak by to šlo předstírat?!“
„To nemyslím!“ mávla po mně káravě rukou. „Já myslím, jestli tvoje slova byla strojená při tom?“
„Slova? Asi ano... Ale jen trošku.“
Její krásná tvář roztála spokojenou úlevou. „Pak si je nemusím pamatovat, že ne?“
„Nemusíš.“
„To je dobře. Ale blažená jsem.“


Vypustil jsem Bělku do ohrady.
Potom jsem se konečně oblékl a šel se nasnídat.
Zubřice dřepěla u ohniště dosud v mé promáčené kazajce, která ji přilnula na tělo a zvýraznila tak veškeré její přednosti. Zvedla oči od kotlíku, všimla si mého pohledu, ale hruď si již polekaně dlaněmi nezakryla, jak to udělala tehdy, kdy jsme se vrátili z Pelhřímě.
„Mám moc velký prsa, viď?“ zeptala se rozpačitě.
„Nedovedu pochopit, jak ses mohla protáhnout tím liščím otvorem v jeskyni, když jsme čekali zabijáka,“ zasmál jsem se, „ale ty dobře víš, jak moc se mi líbí.“
„Chlapy to může vzrušovat, to já vím,“ trhla popuzeně ramenem. „Kerimak mi kvůli těm prsům říkal kozatka a pak se mi kvůli nim pomstil...“ Nedopověděla, jak se jí někdo mohl mstít kvůli ňadrům, prudce zamíchala obsahem kotlíku a chtěla mluvit o něčem jiném. „Dáš si nejdřív losí jazyk nebo rybu,
můj pane?“
„Jak se ti pomstil Kerimak?“
„Nechtěj to vědět, můj pane.“
„Chci to vědět!“
Podívala se jak postřelená srna. „Radši ne!“
„Má to nějakou souvislost s tím, proč ses v noci ke mně nechtěla otočit čelem?“ zeptal jsem se trochu nesměle.
Dlouho neodpovídala, ale nakonec kývla.
„K ničemu tě nenutím,“ ujistil jsem ji, „je mi s tebou dobře, má paní, a o nic víc ani nestojím. Přesto bych se měl o tom Kerimakovi něco dozvědět, když se mám na něj připravit.“
„Asi máš pravdu, můj pane,“ pravila po chvíli smutně a povstala od ohniště. „Mně je s tebou taky dobře a bojím se o to přijít. Jednou bych ti to stejně musela říct a ukázat se ti.“ Chviličku ještě zaváhala, ale náhle prudce vydechla, rychle si přetáhla kazajku přes hlavu a odvrátila jen tvář.
Ranní slunce ozařovalo její postavu.
Pohled na obnažené tělo Zubřice mě opět zasáhl.
Zatajil se mi dech, ale očekávaný požitek z toho vjemu ihned pominul.
Na její dokonalosti cosi nehrálo.
Plná a těžká ňadra, která do té chvíle ukrývala před mým zrakem, měla dosud pokrytá spoustou tmavých čar, jejichž úryvek jsem jen velmi matně a na kratičký okamžik zahlédl první noc v slabém odlesku z plamenů ohniště a přičítal je Druidovu čarování. Čáry v slunečním světle ošklivě rušily
lahodnost těla a působily podobně jako kaňka na archu čistého pergamenu.
Překvapilo mě, proč si ty znaky nesmyla.
„Tohle tetování mi udělal Kerimak,“ řekla a pohlédla na mne zahanbeně jen štěrbinkou víček. „Nechtěl, aby mě kromě jeho kumpánů uviděl někdo další svlečenou a proto mě zohavil.“
Teprve teď jsem se do těch čar pořádně zadíval. Byly to primitivní kresby a vyjadřovaly nemravnosti. Dílo chorobného mozku a výplody zvrácenosti.
„Po tom lotrovi a jeho kumpánech, co mě přitom drželi, a po kupci, co z těch kreseb projevoval nadšení a neváhal koupit si mě, jsi první muž, jemuž se ukazuju bez nucení a co mě takhle vidí, můj pane. A určitě i poslední, protože nikomu jinýmu bych se neukázala, i kdyby mě chtěl zabít,“ pravila
a opět se zakryla kazajkou, jíž držela v ruce. „Můžu se zase oblíknout?“
„Jistě,“ řekl jsem a pocítil zášť.


Po snídani jsme šli kosit trávu.
Poblíž nebyla souvislá loučka a tak jsem musel vysekávat traviny mezi listnatými stromy i mezi kameny, ohýbal se, anebo i klečel, abych včas uviděl případnou nástrahu a nezničil si meč o nějaký kamínek. Proklínal jsem se, že jsem si neobjednal u Hanuše srp.
Žena sbírala nasekanou trávu do náruče, plnila s ní ošatku a tu pak odnášela na písečný břeh řeky, kde trávu opět rozházela a vystavila ji přímému slunci. Občas si přitom odskočila k řece, kde ve vyhrabané prohlubni do břehu máčela losí kůži ve vodě s popelem, aby ji později snáz mohla zbavit srsti.
V poledne jsem už nemohl narovnat záda.
Natáhli jsme se u ohniště a čekali, až voda chytí var na posilující lektvar, abychom si chvíli odpočinuli. O Kerimakovi mi začala vyprávět sama, snad proto, že se mi chtěla svěřit s tíhou těch špatných vzpomínek, anebo proto, aby je ze sebe vytřásla jednou provždycky.
„Nevadilo mi, že mě prodali cizímu muži,“ přiznala se Zubřice, „poněvadž mě to táhlo mezi lidi do světa, kde se daly vidět takový věci, co jsem vždycky chtěla mít. Kerimak si mě odvezl lodí po proudu Dunaje. Zpočátku rozhazoval, dostal v Řezně dost stříbra za zboží z východu, a koupil mi i tuniku
z jemné látky. Bydleli jsme na lodi a jediné, co ode mě pořád chtěl, bylo souložení. Říkal, že strašně vyhládnul tím lodním způsobem života a že si teď uskutečňuje svoje dávný přání: koupit si nějakou holku jenom pro sebe. Nejenom na tu jedinou noc jako v nevěstinci nebo pro tu chviličku na slámě s nějakou záletnou ženuškou.
Zpočátku jsem nerozuměla, co ode mne chce, poněvadž tou vaší slovanskou řečí mluvil moc rychle, a když mi trvalo moc dlouho něco pochopit, tak mně jednoduše namlátil. Pokavad jsme
nebyli v posteli, kde se pořád vychloubal úplně potetovaným tělem, chodili jsme na palubu střílet z luku ryby i rozličné vodní ptáky. Tehdy mě taky Kerimak učil odhadovat vzdálenosti. Proto vím, co je to latinská míle.“
Voda v kuthanu začala bublat.
Popíjeli jsme lektvar z meduňky a já poslouchal.
„To střílení z paluby bylo to jediné, co se mi docela líbilo, dokavad se to nezvrhlo. Různí chlapi přicházeli na loď a chtěli si mě od Kerimaka koupit, alespoň na chvíli. On jim jen dovoloval, aby si na mne za trefenou rybu porůznu šáhli. Díval se, jak mě štípají do stehen i do hýždí a hýkají přitom.
Vzrušovalo ho to. Když jsem se rozbrečela, vzal na mne bejkovec. Potom mě hnal zpátky do postele, ale jen pro sebe.
Za rok prohrál zboží z Řezna v kostkách a poslal mě na břeh k jednomu Maďarovi, co měl jirchářskou dílnu, abych si u něho vydělávala na živobytí. Sám se dal dohromady se dvouma chlapama, jeden z nich byl dokonce mouřenín, vzali si zbraně, někam zmizeli, a když se po měsíci objevili, měli kapsy plné stříbra a ve vacích zásoby, poněvadž někoho oloupili.
Vrátili jsme se na loď.
Vyhnal mě od jircháře takovým kvapem, aby si na mne mohl skočit, že jsem si nestačila pobrat ani svoje věci a nechala je tam. To se mi ale později hodilo. Potom s těma kumpánama nasával celé dny víno, hádali se, kdo z nich ho má většího a on se chlubil tím svým. Měl na něm totiž taky tetování:
figuru obra, jemuž říkal Atlas. Potom se sázeli, komu se zdaří vystříknout co nejdál moč a požadovali, abych se přitom na ně koukala.
Jednou přišel na palubu kupec z východu, Arab, co zrovna přistál se svojí lodí v přístavišti na Dunaji. Zaplatil něco Kerimakovi za moje ošahání a pak se mu zachtělo, abych navíc předvedla poprsí. Obnažil mi sám tuniku na hrudi, zůstal zírat a pravil, že ženský prsy viděl mockrát, i větší, ale že to nikdy nebylo nad tak štíhlým pasem. Kerimak mě ihned zakryl a zuřil. Arab se ho ptal, proč se zlobí, ale on asi nevěděl, co by mu pořádně odpověděl, a tak si vymyslel, že se nemám co
předvádět, poněvadž nemám na poprsí žádné tetování.
-- Co není, může bejt! --
Tohleto navrhnul kupec a nabídnul Kerimakovi celých pět denárů, když se příště ukážu potetovaná.
A tak k tomu došlo.
Drželi mě a já křičela.
Zacpali mi pusu punčochou, vypichovali mi jehlou sprostý obrázky. Dostala jsem z toho horečky a musela ležet. Kerimak se na mě chodil koukat. Chlámal se jako blázen, liboval si, že teď mě už ani nenapadne, abych se někomu předváděla. Leda tak v harému . Když zase prohrál všechny stříbrňáky, přivedla ho asi tahle myšlenka k nápadu, že by mě mohl dobře prodat. Arab byl z mých prsou u vytržení, chtěl mě napořád a zaplatil za mne měšec peněz ve zlatě.
Co mi zas nechal udělat on, to už jsem ti pověděla.
Arab sám vyžadoval od ženských služby několikrát za den.
Jednou mě nutil s karabáčem, abych ho umyla. Jazykem. Chtěl olízat, od hlavy až k patě. Byli jsme sami. Udeřila jsem ho do hlavy svícnem a vzala ostrý nůž, co ležel na stole...“ Zvedla
se a odešla opláchnout hrnečky do řeky. Tam rukou promnula nasekanou trávu. „Docela dobře nám ta píce schne, můj pane.“
„Doufám, že nebude pršet,“ řekl jsem a zvedl se. „Nu, nebylo to hezké povídání, má paní, ale teď už je to za tebou a nevrátí se to.“
„Svět je hnus, viď, můj pane?“
„Záleží na tom, co tím světem myslíš.“
„Nemyslím na svět, když jsme spolu,“ pravila a vzala mě za ruku, „myslím ten svět, co se pořád dere za náma, jako by před ním nešlo uprchnout.“
„Utíkám už pět let,“ řekl jsem, „ale až tady jsem pochopil, že ani úniky nikam nevedou. Přesto je Sluneční kámen moje místo pro pozemský život.“
„Křesťani by tomu řekli ráj, ne?“
„Nemyslím, že v ráji se musí sekat tráva a sušit ji na seno, až se z toho člověku rozbolaví hřbet. Tam na takové věci mají anděly.“
Zasmála se a sebrala ze země panenky. „Už je nezabalím, ale spoutaný je nechat můžu, viď?“
„Nech,“ řekl jsem, „vždyť je to kouzlo.“