Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (19)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Zdeněk Pošíval

TÉ NOCI SVÍTIL ÚPLNĚK (19)
Příběh z roku 1000 o Slavníkovci a ženě jménem Zubřice

Na pozadí skutečných událostí z konce prvního milénia podává román obraz doby v českém prostředí. Autorovým cílem je však snaha postihnout podstatu neměnné povahy člověka. Dobrodružný a drsný příběh připomíná spíš milostnou romanci, než onen obvyklý typ historického románu, jehož převažujícím tématem bývají významné skutky z naučné dějepravy.
Lidská situace vztahu nesourodé dvojice je i klíčem k myšlence příběhu o Slavníkovci a ženě jménem Zubřice. Existuje-li krutost jako stálá samozřejmost bytí, pak zde autor nabízí i jistá osvobozující východiska, jejichž adresátem pochopitelně není historik, ale člověk žijící na prahu třetího tisíciletí.

Epilog

POSLEDNÍ SLAVNÍKOVEC

V kostelíku se notně zešeřilo.
„Víš-li, proč se tvůj otec opíjel?“ zeptal se mnich.
Lovce udivilo, že po svém dlouhém vyprávění dostal od mnicha právě tuhle podivnou otázku. „Proč se na to ptáš?“
„Radim chtěl, abych se zeptal.“
„Nu,“ pravil lovec váhavě, „myslím, že otec tesknil po matce a opíjel se ze žalu, když umřela.“
„To je pouze poloviční pravda,“ pravil mnich. „Je za tím tajemství, jehož tě na Libici ušetřili. Bylo to cosi, k čemu se přiznala tvá matka svému muži na smrtelném loži.“
„Co to bylo?“
„Dlouho to nikdo netušil,“ řekl mnich. „Vyjevilo se to až tehdy, když se zase Slavník před smrtí svěřil Radimovi. Ten si to nechal všechna léta pro sebe, ale po tom, když na Libici pomordovali čtyři jeho bratry, a on sám, Vojtěch a dosud ani Soběbor nemají potomky, rozhodl se sdělit ti pravdu.“
„Proč tedy pil můj otec?“ zeptal se lovec nevrle.
„Protože tvým pravým otcem byl sám kníže Slavník.“
V kostelíku nastalo dlouhé ticho.
Lovec si opřel lokty o kolena, sepnul ruce, svěsil hlavu a neříkal nic.
Mnich se na něho po chvíli zadíval, pohybují-li se mu rty, neboť se domníval, že Slavníkovec se oddal modlitbě a nechtěl ho při takovém rozjímání rušit. Lovec však jen mlčel a snad pouze o čemsi přemítal.
„Víš, co to znamená, Jaroslave?“ pobídl ho mnich.
„Co máš na mysli?“ zvedl lovec hlavu. „Že se můj otec soužil a pil, neboť jeho syn pocházel z cizího lože?“
„Znamená to, že jsi dědic poloviny české země!“
„Na to jsem nepomyslel,“ pravil lovec, chtěl ještě něco dodat, ale otevřely se dveře a vešla jeho žena.
„Čekáte na mne dlouho?“ ptala se rozpačitě.
„Byla jsi ve stáji celou věčnost, má paní.“
„Nebyla jsem ve stáji nikterak dlouho,“ culila se žena, jako by se bavila. „Představ si, že jsem hlídala Hanušku!“
„Cože?“
„Slyšíš dobře,“ hihňala se žena. „Kupcova manželka se vrátila z věže domů, ale strašně se bála hněvu svého manžela, poněvadž ji načapal v noci s písařem Perkem. A tak mě popadla jako spásu, abych s ní setrvala v krčmě, dokud z Hanuše zlost nevyprchá. Přede mnou by si kupec nedovolil ji ztrestat. Odešla jsem, až když se zapřisáhl, že se jí ani nedotkne. Pošeptala jsem mu potají, že jinak jí prozradím, jak on sám mně na jaře ošahával zadnici.“
Lovec se rozesmál a nebyl k utišení.
Mnich jim nechápavě naslouchal a mračil se.
Ze své sednice vyšel kněz a přistoupil k nim.
„Vedl jsi dlouhou zpověď k mnichovi, lovče, ale slyším, že jsi už zase pohromadě se ženou,“ řekl. „Jakou službu ode mne vlastně očekáváte, lidičky?“
„Chci, abys nejdřív pokřtil katechumenku,“ odpověděl lovec a označil ženu tak, jak se říkávalo pohanům, co chtěli přistoupit na křesťanskou víru. „A potom abys nás řádně oddal před Hospodinem jako manžele.“
„To učiním rád,“ řekl kněz. „A jaké jméno sis zvolila, katechumenko?“
„Chtěla by přijmout jméno Blažena,“ řekl za ženu lovec Jaroslav. „Sama si ho vymyslela po velkém rozjímání, které jsme společně prožili v minulém roce.“
„Blažena je pěkné jméno,“ pochvaloval si kněz. „Jakoby nám říkalo, že jeho držitelka chová v blažené úctě víru, život a tvorstvo. Hned na ten obřad všechno připravím.“ A chystal se odejít.
„A ještě něco, velebený pane!“ zarazil ho lovec. „Chci tě požádat, abys nechal zhotovit zděnou mohylu nad místem, kde zahynul Kerimak.“
Knězi vymizel z tváře ochotný úsměv. „Víš vůbec, lovče, oč mě žádáš?“
„Vím, byl to lotr, ale jako křesťan si zaslouží, aby na místě, kde byl obrácen v prach, měl svůj hrob a spočinul v něm v pokoji.“
„Lovče,“ zavzdychl kněz, „věřím, že tvůj důvod k tomu kroku je úctyhodný, ale není to jen tak...“
„Proč?“
„Lidem bude zle připomínat, jakého skutku se na něm tou popravou dopustili.“
„Jen ať jim tu hrůzu připomíná!“
„Možná máš pravdu,“ pravil kněz dosud nejistě, „ale také by to chtělo dopravit sem dobrý kámen. A kameník rovněž nebude takovou věc dělat zadarmo...“
„Ani já to nechci zadarmo!“ zvolal lovec, sáhl do váčku u krku, vyňal z něho valounek zlata a podal ho knězi. „Tohle bohatě postačí, abys zaplatil za kámen i za práci.“
„Přeješ si, aby kameník vytesal na mohylu i jméno?“
„Ne!“ zavrtěl lovec rázně hlavou. „Ten člověk ztratil tvář i svoje jméno jednou provždycky.“
„Ani žádný nápis?“
„Nevím... Možná by stačilo pouze písmeno M.“
„M? Co znamená pouhé písmeno em?“
„Latinsky to znamená tisíc,“ poučil kněze lovec. „To nedá zapomenout, jak jsme dnes vkročili do této doby.“
„Toho zlata je dost na tu práci,“ potěžkával valounek kněz. „Ještě ti bohatě zbyde, lovče.“
„Co zbyde, ponechávám tvé úvaze, jak s tím naložit.“
„Udělám, jak si přeješ!“ vyvalil oči kněz. „Vyrovnám zbytek dluhu, co máme v huti za kostelní okno.“
A odkvačil konečně pro své pontifikálie.
Mnich to pozoroval a v očích se mu zrcadlil neklid, jenž se zmocnil jeho duše, ale zatím nic neříkal. Lovec si toho povšiml, přistoupil k němu a položil mu ruce na ramena. „Rád bych ti poděkoval za pouť, kterou jsi ke mně vykonal,“ pravil. „Radimovi vyřiď, co jsem ti tu vyprávěl.“
„Ale já nevím, co mu mám vyřídit,“ řekl mnich zmateně.
„Copak jsem ti toho pověděl málo?“
„Pověděl jsi toho opravdu dost,“ připustil mnich.
„Pak to všechno pověz i Radimovi,“ pravil lovec, „on tomu jistě dobře porozumí!“
Mnich uhnul očima a nejistě přešlápl. „Ale já z tvojí řeči pranic nepoznal, odebereš-li se do Polska?“
„A co bych tam dělal?“ podivil se lovec. „Nevěřím, mnichu, že císaře Otu zajímají Slavníkovci bez vojska. A měl bych já snad ještě ke všemu i mečem pomáhat polskému knížeti Boleslavovi Chrabrému proti knížeti Boleslavovi Ryšavci, jeho českému bratranci? Cožpak z bitvy mezi Přemyslovci může vzejít něco jiného, než utrpení? Krve jsem si užil dost.“
„Mluvíš jako poraženec,“ pokáral lovce mnich.
„Jako Slavníkovec jsem přeci poraženec!“ vykřikl lovec. „Něco ti povím, mnichu! Nepoznal jsem v životě moudřejšího a odvážnějšího muže, než byl Vojtěch. A přesto i tenhle svatý člověk raději odešel jinam. I chytrý Radim je pryč, ale aby se tady na mne mohl spolehnout, neváhal prozradit tajemství, které si správně měl nechat pouze pro sebe.“
„Odešel i Soběbor a čeká na tebe.“
„Soběbor jen vyčkává, aby se chopil kosti, která spadne Přemyslovcům ze stolu. Z těch, co jsme zůstali, žiji v zemi už jenom já. Trvalo mi dlouho, než jsem se s tím smířil, to mi věř, ale jsem pořád zde a už se tak moc poraženě necítím.“
Barvy ve vitráži okénka se změnily.
Růžová se zbarvila do tmavého purpuru, žlutá do oranžova a nebeská do tónů hluboké tůně, ale mnich tu proměnu neviděl, neboť oči se mu zaplavily slzami, jako by propadal beznaději.
„Smiřuješ se snad s prohrou, Jaroslave?“ zeptal se.
„Smířil jsem se se životem!“
„Cesta k životu je vždycky boj!“
„Cesta k životu je vždycky boj, ale nemusí nutně vést po mrtvolách těch, kteří nevládnou mečem.“
„Mám ti připomenout, proč tě kníže Slavník obdaroval k postřižinám samostřílem?“ vykřikl mnich plačtivě. „Chtěl, abys jednou ochránil svůj rod!“
„To přeci činím.“
„Vzpamatuj se, kníže!“
„Proč to říkáš? Jsem přeci při smyslech!“
„Jsi dědic dobré poloviny celé české země!“
„Ba ne,“ rozesmál se lovec, „mně stačí jenom kousíček. Říkám mu Sluneční kámen a ten už si ochráním.“
Vešel kněz v pontifikálním rouchu.

Ze Zubřice učinil Blaženu.
Pak před něho předstoupili společně muž a žena.
Uchopili se za ruce...
Té noci opět svítil úplněk.

Konec
 

Doslov

Na pozadí autentických událostí z české minulosti podává román obraz doby z konce prvního milénia prostřednictvím lidské situace dvou nesourodých hrdinů. Cílem autora byla snaha postihnout parabolu neměnné povahy člověka, nezasažené ani prudkým vývojem civilizace v právě uplynulém tisíci let. A tak svůj dobrodružný příběh vystavěl spíš jako romanci, než jako onen typ historického románu, v němž jsou převažujícím tématem události, které tvořily dějiny.

Antropologická věda objevila v člověku atavismy, t.j. vlastnosti uvízlé v nás po zvířecích předcích, v nichž dva pudy zásadně převažují: v muži agresivita, v ženě sexualita. Nejsou-li tyto pudy lidskou společností kultivovány, dochází k primitivním excesům. Dojde-li naopak k naprostému odstranění zmíněných pudů, může společenský celek degenerovat.

Toto zjištění je i základní preambulí myšlenky příběhu o Slavníkovci a ženě, jménem Zubřice. Existuje-li krutost jako samozřejmost bytí, pak autor nabízí i jistá osvobozující východiska jako poselství, jehož adresátem pochopitelně není historik, ale člověk žijící v naší době.

Vedle ústředních postav příběhu se látka románu dotýká jak osob a událostí legendárních, tak po výtce i doložených, které v rámci možných pramenů doplňují autorskou fikci a činí z romantického příběhu i skutečnost pravděpodobnou.

Kupříkladu zmíněný spis o životě svatého Václava a jeho báby Ludmily je údajně nejstarším známým českým literárním dílem, psaném ovšem latinsky, a pochází z pera mnicha Křišťana (nebo též Kristiana), patrně z okruhu Slavníkovců, o němž se v některých materiálech hovoří jako o strýci sv. Vojtěcha.

Ani jméno lovce Vintíře není autorem smyšlené, neboť v historické literatuře lze na něho narazit už v souvislosti jako s poustevníkem, zapřisáhlým odpůrcem Přemyslovců, který provedl jihočeskými pustinami německé vojsko při jeho postupu na Prahu.

Bez zajímavosti není ani původ cizí pohanské vesnice, uvízlé na území již bezpečně ovládaném Přemyslovci. Ačkoliv autor nic takového netvrdí, chtělo by se rádo uvěřit, že jde o zbylé Kelty. Ovládali nástroje, (např. pilu), které v době příběhu byly mnohým Slovanům dosud neznámé. I přes naprostou nepřehlednost tehdejší divoké krajiny, jde bohužel o možnost málo pravděpodobnou, protože keltské kmeny nežily na českém území již devětset let. Pojem druid má sice keltský původ, ale šaman v románu se prostě takto jenom jmenuje. Jméno stařešiny vesnice Taureuseventer má již latinský základ a jméno ženy Beoegina, znamenající v překladu Zubřice, pochází dokonce z jazyka, užívaného původními obyvateli kdesi v Sedmihradsku.

V údobí velkého stěhování národů neprobíhaly etnické proměny naráz, hranice kmenů nebyly nikterak přesně vymezeny a tak mohlo docházet k nejrůznějšímu překrývání, ne-li přímo k asimilacím. A tak možnost, že v neprostupných lesích střední Evropy setrvala a nějaký čas přežívala hrstka předchozích obyvatelů země z jiných než majoritních etnik, historické realitě nemusí nutně vzdorovat.

Místem děje je okolí malého hradiště s osadou nazvanou Pelhřím. Autor naznačuje ve zmínkách, že by mohlo jít o drsnou krajinu nynější Českomoravské vrchoviny a uvedenou osadou pak dnešní Pelhřimov, kde první zprávy o slovanském hradišti jsou zmiňovány o století později. Dodnes se neví, zdali městu dal jméno tajemný a neznámý poutník, jenž zdobí starý městský znak, nebo pozdější pražský biskup Peregrim.

Nejbližším správním střediskem, obdobou úřadu kraje, je v románu Vitoraz. O této lokalitě je pouze objektivně známo, že až do 12. století byla v držení Přemyslovců. Věcně jde tedy opět o autorovu fantazii, ovšem z hlediska reality docela dobře možnou.

Mnohem víc než legendou je osud Slavníkovců.

O těchto mocných vládcích, jimž patřila snad polovina dnešních Čech -- severovýchod, východ a částečně jih země -- víme velmi málo. I to málo se váže pouze k poslednímu období jejich existence. Byli to potomci starých rodových předáků a tudíž s Přemyslovci rovnocenní, jak rodem, tak i majetkem. Na svých uzemích přímou nadvládu Přemyslovců neuznávali. Zpočátku oba rody spolupracovali, vždyť kníže Boleslav II. souhlasil, aby druhou nejdůležitější funkci ve státě, tj. biskupský úřad, obdržel Slavníkovec.

Na sklonku 10. stol. Slavníkovci začali mocensky, územně i počtem členů rodu posilovat vlastní pozice a pro Přemyslovce se stali přímou hrozbou. Jak Přemyslovci situaci v roce 995 (nebo 996?) na Libici vyřešili, je popsáno autorem románu mnohem zevrubněji, než lze vůbec doložit z dostupných pramenů.

K postavám, vystupujících v románu, lze ještě doplnit, že Radim, nejmladší ze synů Slavníka, dosáhl po svém odchodu z Čech do Polska výlučného postavení. Stal se ve Hnězdně arcibiskupem a těšil se i mimořádné přízni u císaře Oty III. Jeho smrtí v roce 1OO6 vymírá rod. Nejstarší bratr Soběbor, (uváděný v některých pramenech jako Soběslav), se věnoval především válečnictví a údajně opravdu vyčkával u polského knížete na vhodnou příležitost k návratu do Čech. Padl snad v roce 1OO4. Nejvýznamnějším ze tří bratrů, kteří unikli libickému masakru, byl biskup Vojtěch, později svatořečený za mučednickou smrt v Prusku roku 997.

Další románem zmiňovanou historickou postavou je polský kníže Boleslav Chrabrý. Po matce napůl Přemyslovec využil sporů mezi syny Boleslava II. o český trůn a snažil se zmocnit se sám pražského knížecího stolce. To se mu skutečně podařilo, ale pouze na krátkou dobu, zato odňal Přemyslovcům Krakovsko, Slezsko a Moravu. Moravu získal zpátky až kníže Břetislav.

Autor se v románu zmiňuje i o některých starodávných slovanských rituálech. Například postřižiny jsou zvykem, známým již u Římanů a Číňanů. Jednalo se o obřadné přistřižení vlasů, po kterém chlapci přecházeli z výchovných rukou žen do rukou mužů. V Čechách se s oblibou připomínají postřižiny sv. Václava, které podle staroslověnské legendy kníže Vratislav dal prý vykonat dokonce způsobem velice slavným, skrze biskupa Notaria a v přítomnosti početného duchovenstva. Jiné, alespoň takto výrazné zprávy o postřižinách, v českých zemích nejsou. Jako rituál poměrně brzy vymizely.

Tyto a mnohé další detaily, nejen rituální a teologické, ale rovněž i zeměpisné, přírodopisné, gastronomické, lovecké, rurální a oděvní povahy, výrazně příběh obohacují. Dávají mu navíc příchuť čehosi nám blízkého a tím i důvěrně známého, a to i navzdory nesmírné dobové propasti, dělící nás od života předků z bájných časů.

Ivan Šmiták

Román vyšel v roce 1999 v nakladatelství AGAVE.
Copyright © Zdeněk Pošíval
Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Portrét autora románu naleznete v článku
Rozpravy Zdeňka Pošívala aneb Co učinit s lidským světem

OHLASY NA ČLÁNEK

Děkuji redakci a panu Pošívalovi za možnost krásného čtení jeho knihy "Té noci svítil úplněk" na pokračování, škoda že je už konec, klidně bych ješte nekolik dalších kapitol uvítal.

Věrný čtenář, 14.11.2011

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 11. 2011.