Michal Čagánek: Malá (2)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

II.

I Tvůj anděl strážný
má svého anděla strážného – Tebe

Chodím za maminkou každý den, když je to jenom trochu možné. A to je téměř vždy. Jedině tehdy nejdu, když mě tatínek zamkne v pokoji, protože dostane vztek, že jsem tak malá a všechno můžu. Kamkoliv jít, kohokoliv navštívit, vůbec se nebát a klidně vidět anděly, dobro a lásku. On nemůže nic.
„Tak řekni, můžu ovlivnit krizi? Děcka v Africe brečí hlady a já můžu co?! Akorát houby! Všecko je to byznys! Prachy, prachy, prachy!“ křičí sám na sebe, bouchá do stolu.
Někdy je toho na něho příliš. To je chvíle malého děvčátka. Najednou se objeví a ani nemusí nic říkat, tatínek hned ví, že je tady pro něho. Chytne ho za vlasy a už ho vede do pokoje.
„Tady budeš, ty malá čmuchalko!“
Zamkne dveře, pak do nich mlátí. Dlouho kleje, křičí. Já jsem tichá a posílám mu lásku.
Také ztichne, dříve nebo později. Někdy se rozpláče, jindy jenom tak sedí, zády opřený o dveře, které mezi námi netvoří hradbu, ale pomyslnou spojnici, a je nám skoro dobře.
„Byla jsem s tatínkem,“ řeknu další den mamince. Maminka ví. Docela tiše leží ve své posteli, oči obrácené ke stropu. Ve vzduchu se v pytlíčku vznáší umělá potrava a pomalu hadičkou přetéká do maminky. Dobře vymyšleno. Aspoň se nemusí o nic starat.
Kdo moji maminku nezná, může snadno propadnout soucitu.
„Chuděrka,“ říkají i o mně. Všechno jenom proto, že vidí pouze slupku. Ta je nejmenší částí. Tak malou, že z určitého úhlu pohledu vlastně neexistuje. Přesto většina lidí nevidí nic jiného.
Nikdo neví, co jí vlastně je. Doktoři na jejím těle nenašli jedinou závadu. A hledali opravdu důkladně.
Prostě toho na ni bylo příliš. Každý den nekonečné ulice. Domy, schránky, dopisy, pohlednice. V zimě, v dešti. Místo odpočinku hádky s tatínkem. Matěj se ani nezvedne od počítače, ani postel si neustele. Všude po domě špinavé nádobí. Další hádky a znovu do práce.
Uprostřed noci výstřely. Mat sedí za počítačem a zuřivě ničí nepřátele. Tatínek křičí na maminku, maminka pláče. Alespoň kvůli dětem by mohl, když ona je pro něho vzduch.
„A kdo měl soucit se mnou, když mě vylili z práce?! Kvůli takovýmu hajzlovi. Kdo se mě zastal, kdo?!“
Křik sílil a sílil. Jako tolik podobných nocí jsem seděla na posteli a hovořila s Milovaným. Doprovodil mě na Zemi přijímaje tisíce podob, jenom aby mi byl stále na blízku.
On je tím, čemu lidé říkají anděl strážný. Je však také mým rádcem, učitelem i přítelem. Spolu jsme přišli na svět a společně také odejdeme. V každém okamžiku je zde a celou svou silou stojí při malém děvčátku, když jeho síly docházejí.
Každý má svého ochránce, málokdo se však skutečně těší z jeho přítomnosti. Buď v něj vůbec nevěří, nebo si myslí, že si jeho blízkost nezaslouží. Další chtějí dokázat všechno sami, jiní se ho dokonce bojí. Je přece tak mocný. Všechno zná, všechno vidí. Ještě by mohl číst v jejich mysli. Ještě by mohl nahlédnout do jejich srdce. Ještě by mohl odsoudit jejich duši.
Také tatínek má svého ochránce, protože s ním však není ve spojení, jako by ho neměl. Jako by člověk umíral žízní a neviděl džbán vody, který před ním stojí na stole.
V každé vteřině je vše připravené pro naše štěstí. Každá vteřina je studna, ze které můžeme pít nebo se v ní topit. Někdo udělá misku z dlaní a prostě se napije, jinému dojde teprve na samém dně, že žíznil po něčem, čím byl celý čas obklopený.
Tatínek zvolil druhou z cest. Maminka by mu ráda pomohla, všechny pokusy však končí nezdarem a jí samotné docházejí síly. Narůstá bolest. Napětí se stupňuje. Alespoň kvůli dětem…

V noci nespala. Ráno, ještě za tmy, odešla maminka do práce. Byla bych šla s ní, někdy jí pomáhám, něco mi v tom však zabránilo.
Ve dveřích se zastavila. Usmála se. Nebyl to obyčejný úsměv. Při všem trápení, které poslední dobou prožívala, v něm byla nesmírná lehkost.
Také jsem se usmála.
V tu chvíli bylo všechno v pořádku. Naše planeta byla zde. Svět ožil. Z ložnice bylo slyšet tatínkovo chrápání, v pokoji pokojně oddechoval Matěj. Přišlo nám to k smíchu.
„Dohlédni na ně, ano?“ řekla maminka a nečekala na odpověď. Dobře věděla, že udělám, co bude třeba.
Ještě to chtěla zkusit. Na poště si vzala vozíček a vydala se do ulic. Byla vděčná za svoji práci. Za jasné poslání, které může naplňovat.
Každé psaní má určeno, do které schránky patří, přesně tam se také dostane. Občas se stane, že se jméno na obálce neshoduje s žádným ze jmen na schránkách. To potom začíná detektivní práce. Maminka zazvoní na některé dveře a ukáže obálku.
„Jo ta, ta bydlí ve čtvrtém patře. Voháňková, ona se teď vdala.“
Záhada je vyřešena.
Také toho dne maminka zvonila. Muž, který otevřel, si ji důkladně prohlédl. Přemýšlel, jestli se jí má obávat nebo ne.
V každém případě byla podezřelá.
„To jsem já,“ řekl konečně.
Maminka mu podala dopis.
„A ty si ženuška toho fízla.“
V mamince hrklo.
Muž se pohnul dopředu: „Jaké to je, spát s poldou?“
Chytil maminku za zápěstí a prudkým trhnutím ji přitáhl k sobě. Ne, nic jí neudělal, ta možnost tady však byla.
Jako by se tím setkáním v mamince něco zlomilo. Mlčky dokončila svoji práci. Rychle, účelně, bez jediné myšlenky. Vrátila vozíček a šla. Nejprve nakoupit, hned potom domů. Za pokladnou na ni čekala ochranka.
„Můžete nám ukázat, co máte v té tašce?“
„Dejte mi všichni pokoj!“
Začala bitva. Moje křehká maminka zpohlavkovala dva urostlé muže. Snad podvědomě cítili, že je maminka v právu, jinak by tam jen tak nestáli a nenechali se tlouct.
Ještě naposled udeřila a potom vysílená padla k zemi. A už nevstala.

Marek je hodný, měl by ale víc důvěřovat. Když se někdo ujme malého děvčátka, měl by se ujmout také jeho snu a ne se pobaveně usmívat, když mu začne vyprávět o knize, kterou tvoří.
„Tak kniha? Předpokládám, že rovnou román,“ říkaly jeho oči.
Rozhodla jsem se dát mu na pamětnou.
„Ty děláš co?“
Marek se rozhlédl po obchodním domě, jehož prohlídku jsme před malou chvílí dokončili. Skutečně výmluvné.
„Pane Svět,“ řekla jsem důrazně.
Marek se usmál. Jeho oči říkaly: „Ano?“ Na stole před ním ležela káva, vzal šálek a trochu se napil. Já jsem si přála sklenici vody, namísto toho jsem dostala horkou čokoládu. Nikde prý nemají lepší.
Nabrala jsem plnou lžíci a nechala čokoládu zvolna stékat do šálku.
„Obchoďáku, obchoďáku,“ popíchla jsem Marka znovu. „Tak tomuhle u vás říkáte voda? Zajímavé, skutečně zajímavé. Už se nedivím, proč se vám tady ztrácejí věci a dětský koutek vypadá tak, jak vypadá.“
Marek se naklonil dopředu.
„Jistě, pořád je co vylepšovat -“
„Ano,“ nenechala jsem ho domluvit, „ale jedině tehdy, když připustíš, že to není dokonalé.
Moc krásnou prohlídku jsi mi udělal. Viděla jsem všechna oddělení, všechno, co nabízíš. Od housek, přes tyčinky na rty a pyžama až po obří televizory. Taky spoustu prodavačů. Všechny jsi zdravil, s úsměvem, jak jinak, a oni zdravili tebe. Usmívali se a ty jsi to měl za samozřejmé, ale nebylo tomu tak.
Ano, někteří se usmáli, protože tě rádi viděli. Jeden nebo dva. Většině jsi však byl lhostejný a několik z nich dokonce za svým úsměvem zatínalo zuby a skutečně bych ti nepřála, abys jim byl vydán na pospas.
Třeba ta mladá žena v drogerii.
Dobrý den, Petro, jak se vám daří?
Usmála se.
Děkuji, dobře.
A ty jsi byl spokojený.
Ta otázka byla ale položená tak, že jinak odpovědět ani nemohla!
Je hezké, že víš, jak se jmenuje, co ale o ní víš doopravdy? Víš, že má dítě, docela malého chlapečka, který je nemocný?
Ona s ním ale nemůže být, protože by přišla o tvůj úsměv. Tak s ním je sousedka, stará paní s prsty křehkými jako nejkřehčí skořápka toho nejkřehčího vajíčka. Ta paní nemá jiné přání, než aby už mladá konečně přišla domů a postarala se o své dítě. To ti ale nikdo neřekne.“
Vstala jsem, v náruči Grizlíčka, připravená k odchodu.
„Tu čokoládu si vypij sám, když ti tak chutná.“
Teď se ukáže pravda. A ukázala.
Kdyby byl Marek obyčejný dospělý, tak by se rozzlobil, protože jsem se dotkla jeho pýchy. Zvýšeným hlasem by mi řekl, co si myslí o malých chytrých děvčátkách, a byli bychom spolu hotovi. On namísto toho v tichém souhlasu pokýval hlavou, hlasitě vydechl a pak – pak se začal smát. Smál se čím dál tím víc. Po tvářích mu stékaly slzy.
„Ano, to je přesné,“ řekl, když byl opět schopen mluvit. „Zavírat oči, to mi jde dokonale.“
„Potom bys měl změnit firmu.“
Teď jsme se smáli oba. Vlastně všichni tři, nesmím zapomínat na Grizlíka. Také slečna z kavárny měla na tváři úsměv.
A ta čokoláda byla vážně skvělá.

Nejen za maminkou chodím do nemocnice. Rychle jsem zaplnila její stolík drobnými dárky. Krásnými suchými listy, prázdnými hlemýždími ulitami, kamínky všech tvarů a barev. Stěnu nad maminčinou postýlkou pokryly obrázky.
Za chvíli jich bylo všude plno.
Začala jsem zdobit další stěny, obdarovávat další nemocné. Na jednom, na dalším pokoji. Brzy mě znali v celé nemocnici.
Jedna paní mi dala velkou čokoládu. Prý jsem její anděl strážný. Neříkala jsem nic. Skutečný anděl stál u lůžka a usmíval se. Dobře jsem věděla, že mu nevadí, že se mu tak trochu míchám do řemesla. Je snazší uvěřit v malé děvčátko, než v neviditelného ochránce.
Čokoládu jsem vzala dětem na óčka. Ó-Ó, říkáme mi malí, onkologie nezní tak hezky. Už na mě čekaly. Desítka holých hlaviček, ze kterých ani přítomnost nemoci nesmazala úsměv, se rozzářila radostí.
„Teda, já žasnu!“ prohlížela jsem si barevné malby na stěnách místnosti. „Konečně to tady nevypadá jako v márnici.“
Děti vyprskly smíchy.
„V márnici! V márnici! Ale to ne my samy, sestřička Evička nám pomáhala! Nebo spíš my jsme pomáhaly jí.“
„Jestli jste si nakonec nepomáhali všichni navzájem,“ poznamenala jsem s úsměvem a podala čokoládu malé Haničce, aby se rozdělila s ostatními.
Grizlíka dostal Filípek, byla na něm řada. Hned si ho posadil na klín a celý se rozplynul v hřejivých dotecích.
Na posteli u okna seděl a nohama klátit pětiletý Ríša. Nic neříkal, jenom se usmíval a já jsem věděla, že se usmívá na mě. Od posledně ještě víc zhubl. Bosé nohy jako hůlky se míhaly vzduchem, zavřená pěst skrývala drobný dárek.
„Něco pro tebe mám.“
Přistoupila jsem blíž.
„Mám zavřít oči?“
„Jestli chceš. Ale nemusíš, jenom nastav ruku.“
Poslechla jsem a dostala náramek.
Dlouho jsem ho nechala ležet na dlani. Barevný provázek s několika skleněnými korálky. Do očí mi vstoupily slzy.
„Děkuji,“ otiskla jsem své rty na Ríšovu tvář.
Přál si, abych to udělala, a přece jsem ho zastihla nepřipraveného.
Chtěl něco říct, v tichu, které nás oba naplnilo, to však bylo zbytečné. Seděl, klátil nohama, prostě si vychutnával přítomnou chvíli, která jeho srdce naplnila teplem a řekla mu, že život má skutečně smysl.
Dospělí by se smáli naší lásce. To je tím, že dospělí o lásce nic nevědí. Jenom to, co znají z knížek a televize, to ale není láska. Láska je prožitek, láska je život sám, i když vyprchává mezi tenoučkými prsty a zbývá ho sotva na jediný úsměv.
„Tak jak to dopadlo?“ zeptá se Ríši sestřička Evička. „Vzala si ten náramek?“
Podle jeho úsměvu bude dopředu znát odpověď, něco jiného je však slyšet ji z úst toho, kdo prožil.
„Vzala.“
„To teď spolu chodíte, že?“
„Hmm,“ usmál se Ríša a spokojeně objal polštář, na kterém ležel, a rozplýval se blahem.
Byl to jeho poslední večer. Anebo také první. Všechno záleží na tom, odkud se díváme.

Ilustrace: děti z mateřské školy MAITREA Sluštice a z mateřské školy Nezdenice

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 06. 2012.