Přál bych vám probudit se někdy o nedělním ránu u nás v Nezdenicích. Je jaro, kostelní zvony, svolávající na mši, právě dozvonily, ve vzduchu to přesto dál cinká a zvoní, hned tu, hned tam, hned cink, hned bam... Máte pocit, jako byste se probudili v cukrárně, tak všechno dýchá a voní a je lehoučké. Můžete si vybrat kteroukoliv z těch chutí a naložit si jí třeba plný talíř, protože z takových dobrot nikdy nepřiberete. Možná se vám trochu nafouknou a zakulatí tváře, ale to se musí, když se člověk chce usmívat na svět a být šťastný. Mráčky na obloze jsou zrovna tak lehounké a zrovna tak se smějí, a modré nebe je tak modré, že by nemuselo být nic jiného, a ty bys byl nejšťastnější člověk na světě. Chce se ti do něj skočit, celý se v té modři vyválet, tak jako jsi to dělával, dokud jsi byl malý chlapec, kterým se nyní opět stáváš.
 Děda nemohl ani dospat a sotva se rozednilo, vydal se na mši svatou. Má za vesnicí svůj vlastní kostel s celým tuctem košatých věží. Dvojice chrámových lodí, běžících od obzoru k obzoru, je zastřešena jediným mozaikovým oknem, vyskládaným z modravých střípků nebe a oblaků, teď spíše obláčků, bílých beránků božích a křídel andělů, žehnajících nebeské modři v každém z nás. Vánek zlehounka dýchá do varhan a tisícihlasý chór ptáků a cvrčků a potůčků a vlnících se trav zpívá všem. Jako bájná loď s nákladem obilí, bezpečně uloženým v lánu, protkaném křížovou cestou vlčích máků, vyplouvají ty tóny a jsou tak lehké, že mohou kráčet po hladině a ona se ani nepohne, a přitom, celá rozechvělá, předává jejich poselství všem vlnkám až po samotné dno bytí.
A kde je děda? Tam klečí v lavici mrkve nebo snad ředkviček a konečky prstů odpočítává svazečky trávy. Ani jednou nenahlédne do modlitební knížky, všechny modlitby i písně zná dávno nazpaměť. Nezabolí hřeby bodláků, když je vytrhává holou rukou, dávno svou zlobu vyštípaly kopřivy.
Tak, ještě motykou požehnat záhonům a dát jim napít vody, svěcené potůčkem a je hotovo. Zbývá ještě chvíli postát, narovnat záda, v nábožném tichu přijmout hostii slunce a osvěžený se vrátit domů. Anebo když se domů ještě nechce, k obědu daleko a člověk si touží podržet tu svátost klidu a míru, může otevřít postranní dvířka a dát se nahoru do lesů, anebo může sejít k řece. Tam i tam lze spatřit usmívající se tvář Boží, od srdce se usmát do toho štěstí, a spolu s tím tichem zašeptat: „Amen.“ |
