Michal Čagánek: Poslední pole dar
Rubrika: Literatura – Povídky
| Poslední pole dar „Kde chceš ležat?“ řekl děda a rozestavěl hrací kameny. Hrála se dáma a neležal sem nikde, místo toho jsem si pěkně pohodlně hověl na židli v kuchyni. Z trúby voněly na plátky nakrájené brambory s kmínem, vyšlo to akorát tak, že když jsme dohráli partičku, byly správně křupavé a my jsme mohli nalít mléko do hrnků, každý si vrchovatě naložit a s chutí se do nich dát. To bylo něco. Na jaře jsem je pomáhal sadit. Děda nadělal obyčejnou motykou járky, já jsem kladl pečlivě vybrané zemáky a přihrnoval je kyprou zemí. Potom se nechaly být a děla se vůle boží, dokud nepřišel čas ohrnovat - přihrnout zem ke kořínkům rostlin, aby měly hlízy dostatek prostoru pro růst. Potom byl na řadě lov na mandelinky. Obírali jsme je do starého plecháče, černobílí brouci, růžové larvy, všechno přišlo do jednoho hrnce, do kterého jsme se na závěr vyčůrali. A bylo po mandelinkách. Jak se blížil podzim, vybral děda tu a tam některý dolec, aby se přesvědčil, jak nám brambůrky rostou. Rostly krásně a za chvíli přišel čas sklízet. Celá rodina nafasovala motyky a šlo se. Ano, slyšíte dobře, motyky, žádný traktor. Všechno se vydolovalo ze země pěkně rúčo, dlouho trvalo, než se nám podařilo dědu přesvědčit, aby se přestal bránit mechanizaci. Tak nějak jsem rozuměl tomu, proč trvá na starých postupech. Kutat motykou v zemi, hledat a nacházet, ještě zarýt hlouběji a vynést na povrch několik zlatě se lesknoucích hlíz, to je něco úplně jiného než přijít k poli a jenom posbírat vyorané erteple. Tak či tak přišly brambory do pytlů, z pytlů na hromadu na dvůr, z hromady na menší hromádky, podle toho, jestli byly malé nebo velké, nakopnuté motykou nebo bez kazu, a konečně do beden ve sklepě. Chodili jsme na ně potom celou zimu a ještě z jara, když už se začínaly scvrkat a vyrážet klíčky, připravovali jsme je na sto způsobů, nejraději však na ten jediný – nakrájené na plátky a pečené v troubě s trochou soli, kmínu a partičkou dámy. |
|
|
| Hotovo Jako poslední se z pole stěhuje řepa. Se skřípěním dědova vozíčku, dvoukolé kárky vlastní výroby naplněné skoro po okraj. Skoro, ale ne úplně, ještě se nahoru musí vejít malý bráška, náš vytrvalý pomocník a pracant vynikající zejména ve čvachtání se v potůčku za polem, šplhání po stromech, pojídání svačiny a rozverné chůzi po záhonech. A také v té krasojízdě je samozřejmě králem a mě skutečně jímá jakási zvláštní posvátnost, když ho vezu, že ho vůbec můžu vést, že těmi pažičkami šermuje a tím zvonkem úsměvu vyzvání právě v našem vozíčku, který si to potom tak vesele uhání cestičkou známou k domovu. Ne vždy se tak hezky urovnaně řepa vezla. Bylo třeba ji vytahat ze země, přesně mířenou ranou srpu oddělit listy od kořene, ten očistit od hlíny a naložit na vozík. Teprve potom se mohlo jet. Mým úkolem je vytahovat řepu a ukládat ji do půlkruhu kolem dědy. Ten neúnavně rozdává rány srpem a nic se neleká valící se hordy. Jen občas je slyšet kletbu na adresu nenasytného zajíce, který v té či oné řepě zanechal otisky svých zubů. Tak, ještě posledních několik kousků a je hotovo. Ještě jednu cestu však budeme muset vykonat na naše pole, sklizené řepy je víc než může náš vozík pojmout, a tak, co neuvezeme, uložíme pěkně na hromádku a zachumláme do osekaných listů. Ještě se nestalo, že by nám někdo naši úrodu vyfoukl, nač ale pokoušet osud? |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 11. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jitka Molavcová |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Jiří Menzel |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Karel Šíp |