Michal Čagánek: Hledači pokladů
Rubrika: Literatura – Pohlazení
| Vidím to jako dnes. Sedím v našem pokoji na podlaze a kreslím. Nic jiného není. Zmizela malá sestřička hrající si opodál i babička, se kterou jsme na dovolené v Moravském krasu. Rozplynula se místnost, kterou obýváme, svým způsobem jsem se rozplynul také já, jenom barevné tužky zůstaly tančit po papíře. Co maluji? Ani to není podstatné, daleko důležitější je pocit bytí, který mě naplňuje. Někdo si sedne vedle mě, někdo se dívá na obrázek, dívá se, jako se dívá do studánky, a já vím, že se přišel napít a ne ji zakalit. A nebojím se. Mladá žena se zajímá o můj výtvor. Vidím ji poprvé a přece jako bych ji znal. Povědomá krása se dotkla mého srdce a otevřela je společnému setkání. Pokud se stydím, tak ne za to, co jsem namaloval, ale že jsem dosud tak malý, tak malý chlapec, který sotva začal chodit do školy. Ona studuje střední školu, já jsem dokončil první třídu. Jí je šestnáct, mně šest let.  Během našeho pobytu nevynechám jedinou příležitost, jak jí být nablízku, a během společné prohlídky jeskyní se mi dokonce dostane cti největší, a ona mi nabídne svoji ruku. Nepouštím ji ani v Macoše ani v Balcarce ani v Punkevní jeskyni. Poutavě nasvícené krápníky mě zajímají jen málo, hlavně, aby se nepřerušilo naše spojení. Tak usilovně tisknu její dlaň, až se z toho začnu potit, ačkoliv je v jeskyni jinak chladno a všichni jsme teple oblečení, my děti navíc v pláštěnkách. Nevím jak ostatní, ale já se v té barevné igelitové slupce moc dobře necítím. Nejsem si jistý, jestli mi sluší, nezdá se však, že by to mé průvodkyni vadilo a její ruka zůstává v mé, je tedy všechno v pořádku. Na jednom místě přijdeme k malé studánce, prohlubeň ve skále je plná vody. Kdo chce, může do ní vložit prsty a něco si přát. Přání se mu splní, tak praví pověst. Nechám se vyzvednout nahoru a smočím konečky prstů. Přání je zde: Najít poklad. Už si nepamatuji, co jsem si tehdy pod tím slovem představoval. Zda při svých objevných hrách na půdě najdu hrnec plný starých odznáčků, knoflíků i mincí nebo při objevných cestách do nitra starého statku u nás v ulici se sousedovými kluky narazíme na zapomenutá dvířka a za nimi bude truhla jako z pirátské lodi plná zlatého mámení. To už si nevzpomínám, jenom to vím, že jsem nakonec pustil ruku dívky, která mne provázela hlubinami země. Znovu tady byla babička a moje malá sestra. Nastoupili jsme do autobusu, ten se rozjel a my jsme usnuli, my maličcí, unavení všemi těmi kroky, sny a přáními. Babička, které se nás nepodařilo vzbudit, nás s pomocí pana řidiče vynesla ven na lavičku, takže jsme procitli na autobusové zastávce. A další autobusy přijížděly a odjížděly a odvážely mě hned do toho hned zas do onoho města, tu k té, tu zas k oné dívce, abych ji držel za ruku a ona držela mě. A mnohokrát jsem ještě usnul a byl vynesený z autobusu ven a nebylo vždy příjemné vzbudit se sám na neznámém místě a začít nové hledání. Tápat v jeskyních života a být vystaven tmě strachu a chladu nejistoty. Tak i v těch nejčernějších chvílích bylo se mnou něco, co mi dávalo sílu jít dál, co mě drželo za upocenou dlaň a bezpečně vedlo krajinou života. Moje rodina. Myšlenky na ni. Na babiččino „Máme tě rádi.“ a „Máš se kam vrátit.“ Na dědovy se smíchem pronášené rady do života, hlavně toho milostného. Na máminu radost při každém novém setkání, plachou pýchu, že jsem jejím synem. Pevný stisk tátovy ruky vycházející až ze srdce. Společné kuchtění se sestrou plné tichého sdílení. Rozpustilé vodní bitvy s bráchou. Podvečerní ohníčky s opékáním buřtů, tradiční vánoční procházku do lesa. Vzpomínky na náš dům, zahradu a pole. Na celý ten krásný, nikde nekončící kraj polí a lesů a dobrých lidí, domácího medu a slivovice, povidlových koláčů a trnkových buchet, vlastníma rukama ze země vydolovaných brambor pečených s kmínem a solí, jaké vám neudělají nikde na světě, leda byste přijeli k nám do Nezdenic. To všechno a ti všichni jsou neustále tady a osvětlují temná zákoutí mých dnů. Když v mysli stisknu tlačítko vzpomínek a srdce se otevře pocitům, tak vím, že je můj poklad přítomný. Poklad, který neničí rez ani kaz, poklad, který je v bezpečí před všemi lapky a zloději, poklad, jehož hodnota roste s člověkem, jeho pokorou a vděčností. Skutečný poklad domova. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 06. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Helena Štáchová |
 |
Jiří Suchý |
 |
Karel Šíp |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Jiří Menzel |
 |
Jan Krůta |
 |
Jaroslav Vízner |